Mohla bych vám možná říct co se stalo poté, kdybych své vědomí poslala do Šey. To ale na pokraji smrti zásadně nedělám, moje osobnost by totiž v tom případě vytlačila její a sova by sice přežila ale duše Šey by nikdy nedošla pokoje. To by bylo až příliš sobecké.

Animae není jen zvíře, je součástí mého života i rodiny, Šey je víc mou sestrou než přítelkyní. Proto mě mrzí jak moc jí vlastně ohrožuju, když umřu tak ona také. Zkoušela jsem v Sakeeidí knihovně najít východisko aby mohla žít i když umřu.
Jenže tam nebylo nic užitečného, tedy nic co bych já mohla použít.

Jako bych jí těma myšlenkami přivolala, ozvalo se mi u ucha soví houkání který proniklo do toho věčného ticha. Tmou pronikl střípek světla a já začala kašlat abych z plic dostala vodu co tam rozhodně nepatří.
Přijdu si jako čerstvě vyprané prádlo, které pradlena na valše téměř prodřela skrz na skrz.

Navzdory tlaku co mi bránil jsem se přetočila na bok a zkusila otevřít oči. Bylo kolem na můj vkus až příliš světla a ke všemu mi většinu prostoru clonil nějaký flek. Chvíli mi trvalo zaostřit, teprve potom jsem poznala že u mě klečí Cassian.

,,To je dost ,že ses probrala. Už jsem uvažoval jestli si nemám začít psát závěť."řekl nevrle ale já v tom nevím proč zaslechla i trochu starosti. To ale přece nemůže být možné, on by přece neměl starost o něco tak nelidského jako jsem já.

,, Stačilo říct tomu náramku heslo."odpověděla jsem mu kousavě ale dost mě překvapilo jak zněl můj hlas. Divný.

Zasmál se.
,,To by znamenalo,že jsi měla pravdu a já jsem zbabělec co nedokáže nést následky toho pouta."řekl nespokojeně ale to mě netrápí.

,,Kde to jsme?"zeptal se Azrel o kterém jsem do teď vůbec nevěděla. Měla jsem chuť se na něj utrhnout ale nakonec jsem si to rozmyslela.

,, Podepři mě."sykla jsem na to lidské dřevo svou žádost, protože už byl tak jako tak v mém osobním prostoru. Velká dlaň se ocitla na mých zádech a mírným tlakem mi pomohla do takového polosedu. Konečně jsem měla pořádný vyhledat ale jen jsem si potvrdila své podezření. Mělo mi to vlastně dojít už ve chvíli kdy jsem pod rukama cítila písek, ne ten obyčejný. Tenhle vznikl z mušlí rozdrcených nárazem o břeh.

,,Pláže zatracených."řekla jsem ledabyle. Když jsem získala zpět svou stabilitu odtáhla jsem se. Nechci se o nikoho opírat.

Šey s mým postojem ale očividně úplně nesouhlasila,protože si sedla na mé rameno a starostlivě se mi zobákem přehrabovala ve vlasech. Vím, že jí děsí když se dostanu tak blízko smrti ale já to neovlivním, už jsem to zkoušela jenže to zkrátka nejde.
Pokud se zkusím jedněm problémům vyhnout tak si mě prostě najdou jiný.

,,Proč se tomu tady říká pláže zatracených?"zeptal se princ ale víc než jeho slova mě zaujalo,že tu není Mae. Další záhada,kterou budu muset objasnit. Asi bych si měla začít psát seznam.

,,Proč se ptáš mě? Tohle je lidskej název. "Odpověděla jsem mu pobaveně a pohladila Šey pod zobákem.,, Všechny tyhle divný názvy dali Karganto perdai lidé, protože mi ostatní to tak neřešíme. Pro nás to není zátoka ploutví ale jen zátoka která patří Voděnkám, nejsou to pro nás pláže zatracených ale prostě jen perleťové pláže. To lidé za vším hledají zbytečné složitosti."

,,To ale neznamená,že nevíš jak ten název vznikl."poznamenal trefně Cassian a mě došlo,že jsem pro něj konečně zdroj potřebných informací. Už jen proto,že se ukázalo o kolik je můj svět větší než ten jejich.

,,Když začali mladí chlapci odcházet s Voděnkami někam kde by jejich rodina mohla žít v klidu a souladu s přírodou jejich rodina je zavrhla. Pro ně byly zatracenými ve chvíli kdy se zamilovali do dívky s ploutví."řekla jsem s povzdechem a prstem do písku malovala Voděnku.,, Samozřejmě to tak nebrali všichni, protože k těm rozumnějším se synové vraceli aby svým dětem ukázali prarodiče ale čím větší postavení měl ve společnosti rod Azrelova děda, tím více podporovali strach a nenávist vůči všemu co nebylo lidské."

Sevřela jsem ruku v pěst když jsem si vzpomněla co vše lidé způsobili...Kolik bolesti jsem za svou krátkou kariéru Daei musela řešit...Jaká zvěrstva jsem už viděla...

,,Někdy v té době vznikla tak oblíbená zábava Karů, trhání šupin Voděnek."tentokrát jsem nechala do hlasu proniknout vztek co semnou cloumal pokaždé když jsem o tom byť i jen zaslechla.,, Na konci měsíce vždy počítají a
vyhrává ten kdo jich má nejvíc."

,,Přestaneš si nás někdy démonizovat?"zeptal se mě Cassian rozladěně a upřel na mě svůj pohled barvy mokrého písku.

,, Démonizovat?!"vykřikla jsem rozhořčeně a taky se mu podívala podívala do očí.,, Ty mi tu chceš tvrdit,že jsem si to snad vymyslela?
Že jsi nikdy nebyl svědkem jak vytahovali měšce plné šupin a hádali se kdo má víc?
Že se ti nikdy nevraceli s rukama od krve, která se až nezdravě leskla?
Že se ti nikdo ze skupiny neztratil u vody na delší dobu než byla pro daný úkol nutná?"

Někdy během toho co jsem na něj rozběsněná řvala jsem se postavila a shlížela na něj jako ztělesnění pomsty. Chtěla jsem aby konečně pochopil tu nespravedlnost ale on má stále své brýle. Stále se snaží najít výmluvu proč lidé dělají to co dělali celé dekády.
Vždyť proč by také měli zpytovat svědomí kvůli něčemu tak nepřirozenému jako jsme mi i když je nás dohromady víc než všech lidí.
I s ohledem na to,že se množí jako králíci.

Mlčel a jen mě šokovaně sledoval, možná reaguju přehnaně ale jak to mám sakra přehlížet.

,,Přála bych ti vidět to co jsem viděla já."řekla jsem slabě.,, Možná nejsme v otevřené válce ale...."

Najednou jsem svou tyrádu utnula jako by mi někdo sebral hlas. Hleděla jsem za jeho záda a přemýšlela proč jsem já vlastně takový magnet na problémy. Nemohla bych mezi jednotlivými život ohrožujícími etapami výpravy mít i nějaké poklidné? Alespoň jednu či dvě?

Vzpomínám si na vyprávění jak vypadaly pololidské osady, jenž lemovaly pláže ale tohle se od toho více než výrazně liší. Měli to být krásné stavby, něco mezi chaloupkou a malým palácem. Střechy pokryté perletí a mezi nimi běhali smějící se děti. Místo štěstí a radosti, tak to popisovali starší.

Ale co tu z toho místa zbylo teď?
Rozbořené zdi pokryté mechem a střechy obrácené vzhůru nohama. Kdysi nádherné chodníky z podmořského kamene byly rozmetány na všechny světové strany a z navátého písku koukali úplně holé kosti.

Když lidé poprvé překročili hranice svého území bylo to děsivé. Plenili a likvidovali vše o čem si mysleli,že je ohrožuje. I sem přišli po zkratce kterou Voděnky vytvořili pro své druhy. Všechny co neutekli zabili a stavby rozbořili, stejně jako most do zátoky ploutví.

Od toho dne žádná Voděnka nevstoupila na břeh těchto pláží a to ani temné. Nikdo nemá odvahu, protože se říká že těmi ulicemi chodí Stíny mrtvých, to jsou ztracené duše které nemohou na druhou stranu a tak straší na místě kde umřeli.

Při tom pohledu mi došlo,že stále opakuji lidskou lež. Oni dokola tvrdí,že nejsme ve válce ale tady mám hmatatelný důkaz,že opak je pravdou.
Jsme ve válce a skutečně dlouho.

,, Helmalay?"zeptal se nechápavě když jsem najednou ztuhla. Očividně se nechtěl otáčet pro případ,že by to co mě tak rozhodilo chtělo zaútočit. Kéž by to co mě rozhodilo byla nějaká šelma či had, tohle je mnohem horší.

,, Neříkej mi tak."zasyčela jsem, protože mě jeho slova zase vrhla do reality a připomněla náš konflikt. Ten člověk byl schopný tohle všechno omlouvat a ještě se tvářit jako by vše co udělali bylo normální.

,,Helly?"promluvil princ tiše jako by krotil divoké zvíře, kterým jsem možná z velké části byla a položil mi ruku na předloktí.

,,Dnes už na mě nemluv."řekla jsem tiše, stálo mě příliš sil se ovládat a hned se nevytrhnout jeho dotyku.

V jeho tváři se zračila ublíženost, kterou způsobila má slova ale já nedokázala litovat. Zhluboka jsem se nadechla a bez dalšího slova se rozběhla přímo do těch rujn jako bych věřil,že by tam mohl být ještě nějaký život.

Nohy se mi bořili do písku a každý krok se zdál být ještě těžší. Jako by mě chtěl stáhnout do svých hloubek jako to udělal s nespočet těl po tom masakru...
Jako by se mi chtěla matka příroda vysmívat, že tomu žádná Daei nedokázala zabránit zakopla jsem o něčí kostru kterou jsem nemohla zahlédnout.

Můj dopad rozvířil písek v nedalekém okolí a odkryl mým očím kostru, které mohlo být maximálně pět let ve chvíli kdy mu násilím vyrvali právo na život.
Tehdy ani teď nezáleželo na tom jestli to byl člověk nebo Voděnka, když se odvážil je brát jako sobě rovné byly odsouzeni ke zkáze.

Tělo se mi roztřáslo a bříšky prstů jsem přejela těsně nad lebkou po linii tváře.
,,Mělo ti být dovoleno dospět..." Zašeptala jsem ztěžka a cítila jak mi po zádech přejel mráz. V tu chvíli jsem už věděla o co se jedná.

Stál předemnou pětiletý chlapeček s rošťáckým úsměvem a jiskrami v očích. Možná bych se ptala kde se na tomto pomníku bere kdyby nebyl úplně průhledný. Zvedla jsem ruku a spíše se jen pokusila ho pohladit po tváři než že bych se ho skutečně dotkla, má ruka totiž prošla skrz.

,, Mrzí mě to maličký, "špitla jsem se sevřeným hrdlem. Byl to ten nejroztomilejší člověk jako jsem viděla a ty oči mi viděli až na dno duše. Vím že mi rozuměl, i když by lidé tvrdili že něco takového není možné.
,,Najdu způsob jak ti pomoci na druhou stranu."

V tu chvíli zbystřil a rozešel se úplně jiným směrem než jsem měla původně v úmyslu já. Přesto jsem ho bez jediného slova protestu následovala. Základní pravidlo totiž zní, když tě chce duch někam zavést drž hubu a krok.

Budovy byly najednou mnohem mohutnější a méně rozbité, střechy byly zdobenější a váleli se tu střepy mušlí velkých jako sloní hlava, které odráželi sluneční paprsky na všechny strany.

Nebýt té temné atmosféry byla by to nádherná podívaná. Vypadalo to jako by duha sestoupila z oblohy a zabalila je do zářivé deky.

Došla jsem vlastně tak daleko až jsem se začala bořit do písku. Prvně po kotníky a když to šlo hlouběji začalo mi docházet,že jsem v pasti. Nemám šanci se odtud sama vytáhnout a než by přišli ty dvě lidská polena už bych se nejspíš utopila.

Vzhlédla jsem k nebi kde se bezstarostně proháněla Šey a i mě opustili veškeré obavy. Odtamtud vidí úplně vše a nic jí není skryto, takže pokud jí má situace neznepokojuje nemám ani já důvod něco takového dělat. Zkrátka jsem zklidnila svůj dech a dovolila písku aby mě pohltil, někdy je totiž nejlepší přestat bojovat a přijmout svůj osud.

Cítila jsem písek už i na krku když jsem zavřela oči a pevně sevřela rty. Možná si než tahle výprava skončí ještě to písečné koupání zamiluju.

Nemohla jsem dýchat. Na jediný hrůzný okamžik mě napadlo,že se Šey spletla a odsoudila nás obě k věčnému bloudění mezi zdejšími stíny.

To bych ale v následující vteřině nesměla propadnout velkým prázdnem a při nečekaném dopadu si narazit loket. Nesnáším jak Voděnky milují vysoké stropy. Při tom na to ale vůbec nemají výšku, na souši mají maximálně metr sedmdesát.

Koukla jsem se vzhůru a na stropě jeskyní místnosti viděla znak, který používá Máte při cestování. Tady byl ovšem zkombinován s zemní magií Živlonošek, což způsobilo že může projít pouze ten kdo není člověk.
Živlonošky vždy brali Voděnky jako takové své sestry, nikdy nebyli proti tomu přiložit ruku k dílu.

Tahle komnata kdysi složila jako útočiště stromu Coed, stromu života u jehož kořenů se zrodily ty největší zázraky. Dnes tu ovšem zbylo jen pár zetlelých větví i s listy.
Přesto jsem ale přejela dlaní po zemi ve snaze najít něco na co Živlonošky zapomněli když tuto místnost opouštěli.

Vzali vše co mohlo být důležité, protože tu vše umřelo když se strom přesunul na příznivější místo. Těžko může totiž strom života existovat v místě kde vládne smrt.

Přesto jsem ale věděla,že tu najdu něco důležitého. Možná to nebude žádná část z korunovačních klenotů ale ty by pro mě konkrétně stejně cenu neměli.

Prsty mi přejeli po hladkém povrchu,i když to byl jen úsek o velikosti mince, ochrnula jsem listí abych se mohla podívat. Další lebka to naštěstí nebude, protože sem se můžou dostat pouze živý.

Poklekla jsem a prsty zatnula do hlíny abych mohla vyhrabat co jim nestálo za to odnášet.

Bylo to velké a v současnosti celé pokryté bahnem. Tvar byl ovšem nezaměnitelný a já se stoprocentní jistotu věděla,že držím v rukou vejce jenž ukrývá možná posledního zástupce toho nejkrásnějšího stvoření.
Draigblaidd, ještě jsem žádného neviděla ale o to víc se těším až se tenhle zázrak vyklube.

V hlíně pod ním ležel svitek v dřevěném pouzdře. Uctivě jsem odložila vejce a s nadějí pouzdro otevřela. Třeba tam bude něco co nám pomůže, nebo mi minimálně usnadní práci.

Možná je pravda,že každou smůlu musí vyvážit štěstí, protože na mě se v tuhle chvíli usmálo.
Uvnitř se nacházela pomačkaná, stokrát ohmataná stará mapa Karganto perdai. Poznala jsem to hlavně podle toho, že úplně chybí lidské názvy míst a největší stavby jsou označené pouze hranicí. To znamená,že tehdy když jí tvořili buď vůbec nestali nebo ještě nebyli dokončení. Každopádně té mapě může být minimálně dvě stě let, ne - li mnoho násobně víc.

Tohle je relikvie nevyčíslitelné hodnoty.
Skoro mi přijde jako svatokrádež jí odnést abych dovolila dvoum lidem v ní číst.
Ale jak už jsem poznamenala, potřebujeme pořádnou mapu pokud máme najít co hledáme a lepší než tato neexistuje.

Srolovala jsem mapu zpět do pouzdra a i s vejcem jsem ho uložila do kapsy svého pláště.

Teď už zbývá ta těžší část, musím se nějakým způsobem dostat ven. Beru to takhle, protože ony při odchodu určitě zametli všechny stopy aby se odtud už nikdo nedostal. Toto místo totiž už neměl nikdy nikdo opět navštívit.

Frustrovaně jsem si povzdechla a shlédla. Než tahle mizerná výprava skončí tak moje milované Sai asi odejdou do věčných lovišť.
Uchopila jsem jejich rukojeť a rozeběhla se proti zdi, než se zeptáte... Nikdy jsem netvrdila,že jsem normální.