Pokud by se dalo o dnešní oslavě něco říct, tak to, že je nádherná. Proměnlivci počkali až noc přinese úplnou tmu než to mohlo započnout.

Na každé chýši vyseli řetězy spletené z zářících květin, které tomu dodali kouzelný nádech, a uprostřed prostranství hořel posvátný oheň.
Vše tu bylo tajemné a právě takové to bylo nejkrásnější.

Když jsem se tak rozhlížela vzpomněla jsem si na co se mě jen před několika okamžiky ptal Azrel. Sledoval jak Proměnlivci zdobí své domovy a nedali mu spát tři klikaté čáry vypletené na stěnách, každá z jiného druhu dřeva.
Docela mě jeho otázka překvapila, možná stejně jako jeho moje odpověď.
Ty tři pruhy, totiž znázorňují tři podoby Proměnlivců: Ženu, muže a zvíře.
V určité podobě totéž jako oslavují nyní.

Všichni tu tančí kolem ohně do rytmu hudby, jenž jim po staletí kolovala v žilách.
Oslavovali život, a to mělo v jejich podání dost specifický ráz.
Bylo to divoké, rychlé a bezestudu tak otevřené jak to dokážou pouze Proměnlivci.

Prvně v jednom směru jako muži a následně v opačném jako ženy, všichni jen v kalhotách.
Bylo jim totiž jedno co ukážou, jsou mezi svými a cokoliv navíc by narušilo oslavu.
Dnes je to o tradicích a zvířata jsou také většinou bez oblečení.

Mě to nevadilo, za těch několik návštěv jsem měla příležitost na vlastní oči zjistit jak benevolentní jsou Proměnlivci k zahalování. Nemají se za co stydět a pokud by se na tom něco změnilo vždy se můžou stát zvířetem.
Je to takové jejich osobní kouzlo ale lidé ho nikdy nedocenili, vždy je brali jen jako zdivočelé opice co by neměli smět rozhodovat o svých osudech.

Když jsem se ale podívala na lidi, kteří mě doprovázeli bylo mi jasné, že to má více důvodů. Možná šlo i o to, aby se do nich lidé nezamilovali.

Azrel stále reagoval jako malý kluk, rudl rozpaky a uhýbal pohledem, kdykoliv ho někdo načapal při pozorování.
Což Mae maličko znepokojovalo, nechtěla aby ho některý z nich očaroval, i když věděla jak by to bylo snadné.
Ovšem i ona si uvědomuje rozdíl mezi tím chtít se na někoho dívat a chtít s někým trávit čas.
Každý umí ocenit krásu, to ovšem neznamená, že by jí vždy chtěl pro sebe.

Cassian byl na druhou stranu už víc muž než dítě, i když jeho hladový pohled byl zastíněn určitou podvědomou nejistotou. Přes dobu uplynulou od jeho posledního odmítnutí, stále to bylo někde uvnitř. Pro něj příliš hluboká rána než aby zapomněl.

Měl pocit, že se může jen dívat a nic jiného ani očekávat nemůže.
Viděla jsem to na něm, a i kdyby ne, naše spojení mi zrovna tuhle emoci poslalo.

Zvedla jsem se tedy ze své židle a přešla ke stolu u které popíjel jakýkoliv alkohol co mu někdo z Proměnlivců nabídl.
U první skleničky byl sice ještě nedůvěřivý ale čím více měl vypito tím méně byl ostražitý.

,, Bavíš se, človíčku?"zeptala jsem se pobaveně a sedla si na volnou židli. Já sice nepila, ale viděla jsem v jeho uvolněnosti příležitost jak trošku prolomit tu ledovou krustu co ho obklopuje.

,,Je to jiné než jsem čekal,"odpověděl mi upřímně. Toho jsem si cenila.,, Vzhledem k vyprávění co u nás koluje jsem očekával rituální obětování, orgie nebo litry krve, kterými by po sobě navzájem malovali."

Něco takového jsem si sice dokázala představit, ale rozhodně by se to týkalo jiného druhu. Proměnlivci nejsou krvežíznivý hrubiáni, dělají pouze to co je třeba pro jejich přežití.

,,Ne, to by nebyl jejich styl... Tedy až na ty orgie."

,,A proč tedy nemáš ráda jejich oslavy? Vždyť ty sama stále voláš po volnosti a lásce,"vyzvídal maličko nápadněji než by se hodilo ale dnes mu to odpouštím.

,,Protože mi to dokazuje jak moc nezapadám,"odpověděla jsem a pokrčila nad tím rameny.,, Když se ohlédneš za naším putováním, tak každý má někoho. I temná Voděnka, která spadá mezi krajně nespolečenské, má nejenom někoho na kom jí záleží ale i stovky bytostí stejného druhu.
Živlonošky jsou sice nepříjemné a agresivní ale mají naději, že budou mít s kým sdílet svůj život.
Já sice můžu pomáhat všem na ostrově ale stejně až to všechno skončí budu sama.
Jen já a moje Anima."

Teprve později mi došlo, že jsem byla upřímnější než jsem původně zamýšlela ale na tom už nezáleží. Stejně si to nejspíš ráno ani nebude pamatovat.

,,Vím jak to myslíš,"řekl klidně a já se na něj překvapeně podívala. Čekala jsem výsměch, ale tohle ne.,,I když jsem člověk, tak semnou každý zachází jako bych byl nějaký neznámý druh. Hlavně za to může asi to, že jsem vstoupil do Králových služeb dobrovolně už jako dítě. Ne, že by ostatní do toho nutili ale první přišli nejdříve v patnácti, já v jedenácti.
A můj vzhled mi moc nepomohl.
Budil jsem buď hrůzu nebo odpor, nic jiného..."

,,A stejně si s nimi chtěl sloužit..."řekla jsem s nevěřícným kroucením hlavy. ,,Chtěl jsi jim stát po boku, i když tě odsuzovali."

,,Ty jsi nikdy nebojovala s někým nebo za někoho kdo by tě neměl rád?"zeptal se nechápavě a já jen pokrčila rameny.

,,Bojuju sama, a když už s někým tak jedině s tím komu plně důvěřuji," konstatovala jsem a podívala se mu do tváře. ,,Ovšem asi bych byla ochotná bojovat i za svého úhlavního nepřítele, pokud by bylo třeba, ale nikdy bych se k němu neotočila zády. Ty to ale víš z první ruky, za tebe jsem se v Atalay bila bez zaváhání, když to bylo třeba."

,,Jsem tvůj úhlavní nepřítel?"zeptal se a spojení mi posílalo emoce které jsem nechápala. Jako by ho to mrzelo, že ho tak vidím. Přišlo mi to zvláštní, ale poprvé jsem byla skutečně ráda za ty náramky. Pomůže mi to alespoň trochu nahlédnout pod povrch, toho jinak kameně vypadajícího muže, a navíc se nemůže nic špatně vyložit.

,,Můj úhlavní nepřítel je král, "řekla jsem klidně a vstala. ,,Nebo tomu nevěříš, stejně jako všemu co řeknu, a chceš to dokázat?"

,,Jak mi to chceš dokázat?"

,,Po staru..."poznamenala jsem s nevinným úsměvem a vytáhla ho taky na nohy. Je sice pro vojáka typické, že chce oslavu strávit ve střehu a pít, jenže já s ním mám jiné plány. Azrel by neměl být jediný kdo pozná svět i z jiné stránky.

Pozvedl tázavě obočí ale jinak mi neodporoval, i když jsme oba věděli, že by mohl. Zavedla jsem ho doprostřed prostranství a hned se nás obou chopili Proměnlivci.
Konkrétně jeho si odvedla Neemi, aby mu ukázala jak by se mohl do probíhající oslavy zapojit a mě ve vší ostražitosti zkusil jeden z mladších. Moje nechuť vůči jejim oslavám je proslulá a tak ke mě přistupují jako k nebezpečné šelmě, kterou jsou, po své proměně, spíš oni.

Nakonec jsem se ale nechala i já strhnou vše obklopujícím veselím a tančila s nimi, při čemž můj typický plášť už několik hodin ležel přehozený přes židli na které jsem předtím seděla.
Zde se o něj nemusím bát, nikdo není tak hloupý aby okradl Daei.

Z hloučku se stali dvojice co měnili partnery a při vší mé smůle jsem ke konci večera skončila v náruči, kde jsem nikdy nechtěla být.

,,Chodíš sem často?"použil hlášku, kterou nejspíš někde vyčetl a já zavrčela víc než by kdy dokázal on. Vyhýbala jsem se mu jak nejvíce to šlo, jenže to očividně nestačilo
a na útěk už bylo pozdě.

,,Upe, "povzdechla jsem si a pohledem se snažila najít nějaké snadné východisko.,,Oba víme, že se ti vyhýbám. Tak nevím co tu teď vyvádíš..."

,,Chci druhý pokus,"řekl jako by to bylo samozřejmé a já byla úplně pitomá. ,,Možná bylo příliš troufalé ptát, se na období páření ale spojení s Daei je tu stále vysoce ceněné.
Dej mi šanci..."

Už mi konečně začalo svítat. Tady vůbec nešlo o mě, bohové chraň, chtěl se stát alfou a věřil, že mu to spojení semnou zajistí. To znamená velké problémy, obzvlášť vzhledem k odhodlání co způsobilo, že za mnou přišel i potom jak to minule dopadlo.

Ruka mi automaticky vystřelila tam, kde obvykle mám své sai a až pozdě jsem si uvědomila, že je nemám. Uložila jsem je do pláště abych zbytečně neděsila malé děti. Bylo nedomyšlené se ho vzdát ale naivně jsem se domnívala, že mi tu nic nehrozí.

Pevně jsem tedy alespoň sevřela zápěstí s náramkem a doufala, že se moje panika dostane spojením k němu.
Bylo to absurdní, i jen doufat, že mi lidský Kar poběží na pomoc, ale dluží mi to.

Už jsem cítila jak se sevření silných paží zpevňuje, když se za mnou ozvalo odkašlání.

,,Je tu nějaký problém, Helly?"zeptal se a těch pár slov mě ujistilo, že záchrana se dostavila.
Ještě mě tak neoslovil, Cassian už si zvykl mě oslovovat křestním jménem, ale moje přezdívka jakoby byla zapovězena. Tentokrát ale měla svůj význam, chtěl položit důraz na to, že ke mně patří.

,,Jen maličký, Cassi,"řekla jsem klidněji než jsem se cítila a malém si nahlas oddechla, když silné sevření povolilo.

Moje úleva ale vydržela jen pár okamžiků, než se kolem mě obmotala jiná paže. Stisk nepřipouštěl odpor ale nebyl hrubý, naopak jsem cítila, že mi nechce ublížit.

To byl jediný důvod proč jsem se podvolila a nechala odtáhnout. Myslela jsem, že mě pustí hned jak se dostanu z Upeho dosahu ale to jsem se spletla. Přitáhl mě k sobě tak těsně až jsem pod zády cítila svaly jeho hrudníku i rytmus jakým mu bije srdce.

,,V tom případě..."nechal vysvětlení nedokončené a já myslím, že schválně aby ho ještě trochu víc naštval. Prostě mě bez dalšího slova začal vést co nejdál od něj.

Dvakrát jsme se ocitli natisklý jeden na druhém a pokaždé jen proto abychom se zachránili. Nemohla jsem si nevšimnout jak to bylo podobné. Jen se mě tentokrát nedržel jako by na tom závisel jeho život, až jsem se chvíli podivovala kde se v takovém nahrubootesaném obrovy bere tolik ovládání. Znal svou sílu a věděl, že kdyby to přehnal snadno mi zláme žebra.
To by bylo sice nepříjemné, ale když by mě to dostalo z dosahu těch nenechavých pracek klidně bych to snesla.
Upe se mě možná nechystal zabít ale byl tak nepředvídatelný, že se vlastně mohlo stát cokoliv.
Jen kvůli touze po moci...

Věděla jsem co taková touha dělá s lidmi ale nikdy jsem si nepřipustila, že by se něco takového mohlo stát i Proměnlivcům. Byly od lidí ze všech nejodlišnější, ale možná jsem se na to celou dobu dívala špatně.

Špatné stránky stejně jako ty dobré můžou být v každém, záleží pouze na konkrétní osobě čím se nechá ovládnout.

,,Udělala jsem blbost,"konstatovala jsem tiše, když byl kolem nás takový rámus, že mě nikdo mimo něj nemohl slyšet.,,Myslela jsem, že mi tu nic nehrozí..."

,,Teda, kdybych nevěděl s kým mluvím řekl bych, že jsi v šoku,"řekl naoko pobaveně ale já se nebavila, protože trefil do černého.

Celou dobu byla tahle podzemní ves, jedno ze dvou míst, kde jsem se mohla cítit bezpečně. Dokonce i Šey tu mohla klidně spát, protože se nebála nechat mě zranitelnou. V porovnání s Proměnlivci jsem více člověk a kdyby Upe chtěl, i přes moje zkušenosti, mohl mě přemoci. Pokud jde o boj s holýma rukama mají až příliš navrch.

To jsem ale Cassianovy neřekla.

,,Jsem v pohodě, "řekla jsem místo toho a zkusila se vykroutit z jeho sevření. ,,Už mě můžeš pustit."

Nelíbilo se mi jak měl nademnou najednou každý navrch, protože jsem v téhle chvíli až příliš znatelně cítila, že nejsem něco víc. Daei bojují vším co mají k dispozici, ale moc toho není. Stále nejsme o moc víc než lidé.
Měla to být pojistka aby jsme nechtěli převzít vládu nad ostrovem, protože vzhledem k tomu jak se dokážeme vcítit by to bylo, víceméně, mírumilovné převzetí.

,,Ne,"řekl prostě jako by to byl jen návrh.,, alespoň do chvíle než ten náramek přestane pálit. Co to vlastně znamená? Strach, nervozitu, vztek?"

Cukla jsem sebou a teprve teď si uvědomila, že bych měla ten náramek pustit.

,,Ne, doslova by to šlo přeložit jako poplach. Například když ve městech mají zvony upozorňující na požár,"řekla jsem tiše. Vysvětlování je už pro mě bezpečnější půda.,, Je to tak výrazné, protože jsem to spustila cíleně. Sevřela jsem ten kovový kroužek a plně se soustředila na tebe i to spojení.
No, a i ty musíš uznat že mám silnou vůli."

Překvapeně zamrkal a skutečně mě pustil, jen si ještě třel zápěstí.

,, Uznávám, ale do teď mě nenapadlo kolik stinných stránek ty pouta mají."

,,A já bych zrovna řekla, že tohle je jedna z těch dobrých vlastností."řekla jsem s pokrčením ramen. Snažila jsem se nedat najevo, že jsem až do téhle poznámky zapomněla s kým vlastně mluvím.

Choval se... Já nevím, ale měla jsem v tu chvíli pocit jako bychom nestáli na opačných stranách barikád. Přišel mi jako spojenec, vždyť jsem dokonce na chvíli zapomněla na vše co mi už řekl.

Jenže on pak řekne zase něco takového a já si uvědomím, že jde o něj. Nezáleží na tom, že jsem pomocí toho náramku mohla zavolat o pomoc.
Jde jen o to jak mu to bylo nepříjemné.
Přišel jen aby to přestalo.

,, Když mi král vybral tyhle pouta, bral jsem to jako nejjednodušší způsob jak s tebou přežít,"mluvil a já se na něj ani nemusela dívat abych věděla, že je trochu ztracen v myšlenkách. Nejspíš mu taky došlo, jak se mě dotklo že možnost mé záchrany bere jako problém.,, Ale ty ostatní vlastnosti jsem bral pouze jako fámy. Nenapadlo mě, že by takový malí kousek kovu mohl mít takovou moc. Takže vše co se vymyká normálu, nebo je dostatečně neovladatelné, beru jako stinnou stránku."

Svým způsobem to od něj dává až, skoro, smysl. Pro člověka, který vyrostl ve víře, že vše jiné je špatné, to musí být děsivé.

Možná bych se ho pokusila i nějak uklidnit ale to se celým podzemím začala rozléhat tichá, konejšivá melodie, která se ve všem lišila od dosavadního pobrukování.

,,Coed! Coed! Coed!"ozývalo se radostné zvolání postupně od každého jednotlivce, když k němu došel ten tón, až nakonec vzývali strom života úplně všichni.

,, Je čas,"pronesla jsem posvátně a zahleděla se na strom, který nyní zářil méně.
Bylo tak krásně vidět jak se pomalu mezi suky kmene začíná tvořit vstup do nitra.