Úvodní část, je trochu delší. Snad se i tak bude líbit 😉.

***

Říká se, že víc hlav víc ví... Což často bývá pravda. Ale když jsou skoro všechny ty hlavy samí alfové, je to...

"Já budu mít nejvíc družek na světěěě!"

Sami to slyšíte...

Škyťák pochopitelně nemohl jinak než protočit oči nad Snoplivcovým OPĚTOVNÝM výrokem tohoto typu. Jakmile tak udělal, vynadal mu.

"Snoplivče, už jsem tě napomínal ČTYŘIKRÁT, a říkám to znovu! TEĎ cvičíme důvěru v draka v mlze, a NEVYCHLOUBÁME se tím, kolik bude mít kdo družek!"

Snoplivec si i tak odfrkl a uvelebil se na Tesákovi plachtícím po nebi pronášejíc: "Stejně jich budu mít nejvíc."

Škyťák opět protočil oči. Naštěstí ho zachránilo to, že se z mlhy najednou vynořil Rybinoha, aby s knihou ve svých rukou oznámil: "Škyťák má pravdu, že by ses tím neměl chlubit! Zaprvé, na Blpu žádné omegy už celé roky nejsou, a zadruhé, tady v té staré knize se stojí, že původní pouto mezi alfami a omegami, tedy druhové pouto, je posvátné a mělo by jít o pár na celý život! Harémy plné omeg vznikly až s..."

"Bla! Bla! BLÁÁÁ!" skočil mu do toho Snoplivec s nezájmem, a skočil mu do toho i doslova, když k němu přiletěl a rovnou mu tu knihu vyhodil.

"HELE!" urazil se Rybinoha a Snoplivec zase to svý: "Stejně mě peskujete jen proto, že NĚKDO, nebudu říkat kdo, se ještě jako alfa neprojevil..."

To mluvil o Škyťákovi...

Měl pravdu. Ač už všichni mí přátelé věděli své druhotné pohlaví, já ještě ne. Normálně by se předpokládalo, že jsem beta, ale jelikož jsem synem náčelníka a všichni mí předchůdci byli alfy, měl bych jím být i já.

Alfové jsou pilíře vikinské společnosti. Jsou velcí, silní, rození vůdci. Můj otec to sice nikdy od spřátelení s Bezzubkou nezmínil, ale... on VYŽADOVAL, abych byl alfa. Kdybych jím nebyl...

...

No... lepší na to ani nemyslet.

"Ty jseš pěknej vůl, Snoplivče. Víš to, že jo?" Zjevila se tam náhle z mlhy i Astrid, a ona zase pochopitelně musela děsovčího jezdce pěkně praštit po hlavě. "Škyťák je nedonošené dítě, a tak je jasné, že jeho vývoj nebude takový jako náš."

"To není zrovna pomoc, v jakou jsem doufal..." utrousil tak Škyťák poznámku, "...ale díky, Astrid."

"Kdykoliv. A neboj. Určitě budeš alfou každým dnem," uklidnila ho se svou vlastní alfa jistotou, což Škyťákovi opravdu pomohlo.

Kdo už však nepomáhal, byla jistá beta dvojčata, která se u něj trochu pomotaně zjevila, aby se začala ptát: "Tááákže, budoucí alfo, KOLIK plánuješ mít družek ty?"

"Jó, jako náčelník jich jistě můžeš mít tak STO!"

"Budeš mít místo na svých sto omeg? S Bezzubkou by sis jistě nějaké omegy ve světě našel."

"Cože?" Křenil se běsí jezdec. "Ne! Tedy... J-Já nevím, jestli chci VŮBEC omegu, protože... když se zamiluješ, není pohlaví, ať už prvotní nebo druhotný, jedno? Přece... neměl by se člověk ženit jen z lásky? Ne aby měl co nejvíce družek?"

"Pf," odfrkl si zase Snoplivec. "Ty budeš asi ten nejhorší alfa na světě. Vlastně..." Na tváři mu posléze zazářil velký úšklebek. "Dost možná nejsi alfa VŮBEC. A pokud to tak je, tak bys nemohl být náčelníkem."

"Snoplivče!"

"Tak tohle jsi přehnal!" ozvali se Astrid s Rybinohou, ale upřímně Škyťák to bylo jedno. Už toho měl tak akorát dost. A to nejen Snoplivce, nýbrž i toho věčného zastávání se. Všichni mu celý život říkali, jednou budeš alfa, a neboj, určitě to příjde brzy... Ale jemu celá ta věc kolem pohlaví a toho druhého tématu lezla krkem. Bylo mu jen patnáct, pro Thorovy rány!

Bezzubka pod ním až cítil, jak je naštvaný a rozrušený, a tak když se vzácný drak začal chvět a mručet, že by měli přistát, Škyťák se rozhodl, že bude nejlepší pro dnešek výcvik ukončit. Dvojčatům a Snoplivcovi to nebylo potřeba říkat dvakrát, a ku překvapení Astrid a Rybinohy se i on celkem rychle vypařil.

On narozdíl od ostatních neměl problém s mlhou všude kolem. Vítal ji, protože zakrývala jeho obavy.

Po cestě domů obklopen těmi příjemně chladivými oblaky vodní páry doufal, že aspoň doma bude větší klid.

***

"No tak zatáhni to břicho!"

"Mám ho zatažený! Víc už ho zatáhnout nedokážu!"

No tak nic.

"Ááá, obřadný opasek," pronesl Škyťák sotva vešel i s Bezzubkou do dveří, neboť se mu naskytl pohled na alfa Tlamouna, jak se snaží jeho obřímu alfa otci navléct jeho zlatý opasek, který si oblékal jen jednou za pět let.

A to z důvodu, na který se upřímně velmi těšil.

"Zase přišel čas?" zeptal se a snažil se nevypadat moc nedočkavě.

Kliďas odpověděl: "Jo. Jo!..." To kvůli pásku to řekl dvakrát. "Zejtra je výročí podepisování smlouvy s kmenem Zběsilců."

"Měli by si změnit jméno," poznamenal Tlamoun a stále se ho snažil do toho nasoukat. Byli jak manželé. "Když maj za náčelníka Oswalda Dobrotivýho a neválčili už víc než padesát let, tak..."

"A přijede zase Dagur?" Budiž. To možná bylo nedočkavé.

Naštěstí Tlamoun a jeho otec v tomhle byli trochu ignoranti, a tak Tlamoun odpověděl jen krátce: "Jo! Přijede."

"Paráda." Snažil se, aby to znělo trochu sarkasticky. Se stejným tónem pak dodal otázku: "A já ho budu hlídat, aby nic nerozbil, že je to tak?"

Kliďas k jeho smůle však odpověděl: "Tentokrát mám pro tebe důležitější úkol. Musíš schovat VŠECHNY draky."

"Před Oswaldem Dobrotivým?!" A Dagurem. "Proč?"

Kliďasova odpověď byla rovněž prostá. "Sice spolu žijeme už padesát let v míru, ale co když se zničehožnic, ehm..."

"Naštvou," doplnil Tlamoun, a Kliďas: "Přesně tak! Mohli by draky vnímat jako znak agrese. Lepší v pohodě než v krvi, říkám já."

Škyťák si byl jistý, že tohle určitě nikdy neřekl. Nicméně teď musel zasáhnout. Přel se: "Tati, já věřím, že to bude v pohodě. Oswald je správnej chlap, a Dagur... Není tak špatný, jak se může zdát."

"Kdysi jsi řekl že po tobě házel nože."

"Jo,.." Budiž. "A-Ale to bylo před pěti lety. Teď jsme v míru s draky a ti taky na nás útočili. Byla to jen obrana. A věřím, že s Dagurem je to podobně. Dej mi ho na starost a ukážu ti, že..."

"Ho dokážeš vycvičit?" poznamenal Tlamoun a normálně se začal smát. "Nejdříve draci a teď lidi. Ty se nám jenom zdáš, kluku."

"Válka se Zběsilcema je to poslední, co potřebujeme, synku," změnil Kliďas směr řeči na velmi vážné téma. "Co zaberou, je JEJICH. A dneska Dagura POPRVÉ uvidíš jako alfu. Nevíš, co s ním jeho projevení udělalo. Může to být hodně ošklivé."

"Já vím, ale co když..."

"A už jsem řekl! Copak chceš, aby ti Dagur všechny draky vyvraždil?!"

A to už bylo moc. "DAGUR NENÍ TAK ZLÝ, JAK SI MYSLÍŠ!!!"

Kliďas byl v šoku. Jeho syn na něj nikdy předtím nezvýšil hlas. Nebo aspoň ne od nalezení Bezzubky.

Škyťák byl tak naštvaný, že oddupal k sobě do pokoje i s Bezzubkou, a tam už zůstal. Náčelník netušil, co dělat s takovým pubertálním chování, a tak jen zakřičel: "Prostě ty draky schovejte! Au!" Až mu z toho rupl pásek. Co on si jen s tím klukem počne?

"Snad to chování aspoň znamená, že z něj bude nakonec alfa," zašeptal Tlamounovým směrem a on nato s páskem v ruce a háku: "No nevím. Víš, co říkala Góthi, když se narodil. Ale neboj. Ať bude jakej chce, to zvládneš. Jen ho nech se vyvztekat a zejtra bude zase normální."

Kliďas nemohl než doufat. "Snad máš pravdu..."

***

Oba starší alfové však netušili, že Škyťák se nešel k sobě do pokoje vyvztekat. Ne, on šel pro svou tajnou truhlu, a s tou si sedl na postel. Když ji odemkl, ukázalo se, že je plná dopisů.

Dopisů od Dagura...

Ve chvíli, kdy si Škyťák jeden vzal do ruky, nevědom proč, k němu s úsměvem přičichl. Usmíval se jako nikdy v životě a s každým přivoněním se úsměv ještě více rozšiřoval. Vlastně tak, že se nakonec se smíchem svalil k Bezzubkovi do jeho pelíšku, aby mu to ukázal.

Už se nemohl dočkat, až Dagura uvidí...

***

Druhý den přišel co nevidět a s ním nejen dočasný odlet draků, ale i flotila kmene Zběsilců.

Jen co Škyťák během nahání ochočených draků (a odmítání dalších hloupých Snoplivcových narážek) uslyšel roh oznamující příjezd náčelníka kmene Zběsilců a jeho syna, letěl doslova i metaforicky do přístavu, tak rychle jako by neměl nastat zítřek. Jakmile tam byl, postavil se ke svému otci, ukázkově jako pravý dědic ostrova Blp, narovnal si svou nejlepší tuniku, a pak už jen netrpělivě čekal, až se vlajková loď se skřipouchem na plachtě téměř dotkne mola. Byl zvědavý, co na něj Oswald a hlavně Dagur po takové době nevidění řeknou.

Hned jak loď připlula, kapitán Vorg natáhl lávku, a pak se vší teatrálností začal uvádět jeho náčelnickou výsost.

"Prochází NEJVYŠŠÍ náčelník kmene Zběsilců! Drtič lebek! Zabíječ netvorů! Velkej, a obávanej...!"

"Oswald Dobrotivej?" nechápal Tlamoun uvedení, a Vorg v majestátním provolání dokončil: "DAGUR VYŠINUTEJ!!!"

Tím odhalil nejen nového náčelníka kmene Zběsilců, ale zároveň teprve kluka, Škyťákova Dagura, a hocha s neobvyklou myslí.

"Nazdár!" provolal tetovaný zrzek zpěvavým tónem a s velkýma rozjasněnýma očima.

"Dagur?"

"VYŠINUTEJ?!" podivili se Kliďas s Tlamounem, a Škyťák zase šeptem: "Páni..." Nevěděl, že Dagur byl náčelníkem... Asi to mělo být překvapením, protože jakmile Dagurův pohled padnul na něj, zamával mu a se sladkým a vyloženě ZAMILOVANÝM úsměvem mu pověděl: "Ahoj, Škýťo!"

Škyťák celý nervózní zamával nazpátek a jako odpověď špitl jen: "Ahoj." Páni. Najednou mu bylo nějak horko. Tedy už od rána mu bylo nějak divně, snad na něj nic nelezlo, ale teď... V Dagurově přítomnosti div neroztál, jak MOC mu bylo horko.

Každopádně, jak vidno, jeho otec taky nevěděl, že je náčelníkem, protože Dagura probodl nedůvěřivým pohledem a VELMI podezíravě se zeptal: "Dagure, KDE je Oswald?"

Dagur jakoby vypadl z tranzu, když přestal Škyťákovi mávat. Nicméně se oklepal a pronesl: "Otec odešel... do penze." Vyslovil to s uhýbavým pohledem. Na to se ho Škyťák ještě zeptá. Mezitím to zrzek odůvodnil: "Už... holt asi ztratil chuť na krrr...."

Škyťák zatřásl hlavou, ať hlavně neříká krev, tak to honem změnil a se smíchem dořekl: "KrrrÁVY! KRÁVY! Jo, už nestačil ani na problémy s jaky, natož... s většími problémy. Teď jsem náčelníkem já."

To se Kliďasovi nějak nezdálo. Dagur měl navíc celou dobu ruce za zády, tak aby už nemusel a nebyl ještě podezřelejší, přešel lávku až ke Škyťákovi a konečně odhalil malou kytici větviček vzácných fialových květů.

"Dárek na uvítanou pro dědice," uvedl s dalším uhýbavým pohledem. "Těmhle se... prý říká noční běsy. Prý už draky nezabíjíte, takže... nejvzácnější draci pro nejvzácnějšího dědice."

Ani tohle Škyťák nečekal. Vlastně nikdo a obzvláště Kliďas ne. Nebyl s tím zrovna dvakrát spokojený, a myslel že ani Škyťák nebude, nicméně nečekaně on byl VELMI spokojený. Kytici ve vší galantnosti přijal a s poděkováním přivoněl. Voněly mu krásně a... zvláštně omamně a... mužně?

Počkat, došlo mu po chvíli. To necítil květiny ale DAGURA!

U všech bohů, nikdy mu nedošlo že voní tak hezky. Vlastně... nikdy by ho nenapadlo celkově, že mu bude nějaký člověk vonět, Vikingové nevoněli nicmoc, ale Dagur...

Nějak... cítil teplo... v břiše... Jako by chtěl VÍC té vůně.

Když si Kliďas s Tlamounem všimli, že se Škyťák svým nosem blíží způli omámeně k Dagurovi, náčelník je doslova od sebe okamžitě odtrhl a zakřičel: "DOST!" To změnilo atmosféru a dostalo Škyťáka z jeho vlastního tranzu.

Všichni okolo v přístavu a na lodích čekali, co se stane dál.

Kliďas si rychle uvědomil, že své obavy by neměl řešit tahle veřejně, navíc s dalším náčelníkem, před jeho armádou, na kterou ho upozornil Tlamoun, tudíž, s dovolením, si slušně vytáhl Dagura do soukromí, za bedny a sudy, a tam se ho už ne tak slušně zeptal: "Co si jako myslíš, že děláš?"

"Netuším, o čem to mluvíš," troufal si Dagur, ale Kliďas: "Myslíš, že jsem pako?"

Nato Dagur váhavě: "Eeeh to je chyták...?" A Kliďas: "Mlč! Já vím, o co ti jde. ZNÁM tvou pověst. Jsi divoký, bezohledný..."

"Eeh, má tohle setkáníčko pointu, co neuráží stávajícího náčelníka?" Hrál si s ním kapku.

Kliďas nato zaťal pěst, až zapraskaly klouby, a mezi zuby procedil: "Tolik tě chci praštit, a vymlátit ti ten VYŠINUTÝ úsměv z tváře, ale NEMŮŽU, takže to řeknu narovinu. Jsi ALFA a bezohlední alfové jako ty chtějí od mladých nevinných OMEG jen jednu věc, a..."

"Po-Po-Počkat!" zarazil ho Dagur a vypadal vážně překvapeně. "K-KDO je tu omega? Na Blpu omegy nejsou! To ví přece každý."

"Ty jseš vážně prolhaný zbabělec," zavrčel Kliďas. TOLIK mu chtěl sťat hlavu rovnou na místě, ale VÁŽNĚ věděl, že nesmí, a to jediné Dagura zachraňovalo. Avšak Dagur byl až příliš zmatený na to, aby chápal vážnost situace, o které náčelník Chlupatých Chuligánů mluvil.

Kliďas zaplať Thor rychle pochopil, že s Dagurem není rozumná řeč, a tak to ještě jednou a naposledy řekl narovinu. "Drž se od mého syna dál. Jinak si mě nepřej."

"V pohodě! Klídek." Dagur zvedl bez problému ruce v nevinnosti. "Kliďasi, můžu tě ujistit, že se Škyťákem nemám ŽÁDNÝ nekalý úmysly." To myslel upřímně. "Můžeme tedy přejít k prohlídce Blpu a podpisu smlouvy, nebooo...?"

"K prohlídce?" nevěřil Kliďas. Co si to ten kluk dovoloval. "Jaké prohlídce?! Tvůj otec nikdy prohlídku nevyžadoval!"

"Já nejsem můj otec." Na moment se v chlapcových očích zaleskl ten pověstný vyšinutý Zběsilec. "A jestli chceš, aby zbytek prohlídky proběhl v klidu, v jakém chceš, přestaneš mě s ním srovnávat. Jsem jiný člověk. Ne špatný. JINÝ!" To poslední zdůraznil. Když to ujasnil, tak Kliďase odstrčil a šel zpátky za Škyťákem. Ten už na něj čekal i se svou kyticí, a byl připravený mu sám nabídnout zmíněnou prohlídku.

"Tohle skončí špatně..." věděl Kliďas.

Musel za sudy vydechnout a všechno si v klidu ujasnit. Momentálně to vypadalo, že Škyťák je s Dagurovou přítomností v pohodě, takže se rozhodl svého syna zatím neděsit detaily, a jen je hlídat z povzdálí. Čím dřív prohlídka skončí, tak i návštěva. Jo. Tak to udělá.

S tímto uvědoměním vylezl zpoza sudů připravený se Dagurovi a jeho chování kdykoliv postavit. Bohům žel, už byl i se Škyťákem pryč.

"No to snad... TLAMOUNE!"

"CO?! JÁ NIC!"

"No právě..."

***

Netrvalo to dlouho a Škyťák utíkal celý vysmátý s Dagurem ruku v ruce až do lesa. Volal: "Poběž!" Jako v nějaké pohádce, a jak ho za sebou táhl, tak Dagur zase volal: "Kam mě to vedeš?!" A taky se smál, jen hlasitěji.

"Chci ti něco ukázat!" odpověděl Škyťák a vůbec nezpomaloval. "Promiň těm spěch, ale už se němůžu dočkat, až to konečně uvidíš!"

"A CO uvidím?!"

"Vlastně spíš KOHO uvidíš!"

Přiběhli až ke vchodu do kotliny. Tam Škyťák výrazně zpomalil, aby vlezl dovnitř. Dagur se rozhodně nebál ho následovat, ač netušil, o co jde.

Jakmile byl Zběsilec uvnitř, nemusel se tam ani podívat, aby kolem něj proletěl drak.

"Bohové!" lekl se a chtěl ze zvyku vytáhnout sekyru. Škyťák ho v pohybu zastavil a vykřikl: "Počkej! Koukni se..."

Dagur chtěl být ostražitý, přestože mu Škyťák měsíce psal o hodných dracích, ale rozhodl se mu věřit. Pomalu zbraň na jeho příkaz odhodil, a podíval se lépe.

Jakmile spatřil to, o čem Škyťák mluvil, teprve pak pochopil, jak to doopravdy myslel.

Kotlina ne nebezpečnými, krvežíznivými bestiemi, nýbrž draky, kteří VŮBEC neútočili. Jen se ráchali v jezírku, nebo se vyhřívali na skalách, a především se o sebe vzájemně starali a dokonce je vítali.

Vítali Škyťáka...

"Páni..." vydechl tentokrát v nevíře on.

Opravdový zážitek dovršilo to, když k nim přiběhl skutečný noční běs. To chtěl zase vzít sekeru, ale Škyťák ho za tu ruku chytl a pověděl: "Neboj. O něm jsem ti psal. Pojď za mnou." Pomalu pomohl Dagurovi slézt ze skalky, a jen co byli dole, Škyťák se nechal od Bezzubky olíznout.

"Ahoj, bráško!" Pořádně ho lízal.

Dagur viditelně díky tomu žárlil. Naštěstí když to Škyťák viděl, rozhodl se se smíchem je představit: "Dagure, to je Bezzubka. Psal jsem ti o něm. Bezzubko, tohle je Dagur. Můj druh..." Sám tomu pořád nevěřil.

Ani Bezzubka ne. Jeho uši se samy od sebe zvedly, jak moc byl ve skutečnosti překvapený. Věděl, že Škyťák má druha, řekl mu to, když mu po večerech psal, ale nikdy by ho nenapadlo, že to bude někdo takhle od hlavy po paty ozbrojený. Nevěděl, jestli se mu tento samec líbí.

Škyťák si opět všiml jeho nedůvěřivého výrazu, a tak Dagurovi pokynul: "Dagu, dýky."

Dagur nato: "Žádný nemám," ale stačil jeden Škyťákův vyčítavý pohled, a věděl, že nemá cenu lhát, takže protočil oči a vyházel zespod svého brnění všechny dýky. Bylo jich hodně.

Bezzubka nechápal, odkud je všechny vytáhl, ale... pomohlo to. Bez zbraní Dagur najednou vypadal jako roztomilý, nesvý nekňuba, a tak se ho rozhodl přijmout a povzbudit olíznutím.

Dagur pochopitelně začal křičet: "Ne, tohle ne! NE!" Ale stejně skončil celý od slin. Naštěstí se Škyťák tomu smál s tak roztomilým smíchem, že se uklidnil a začal se smát i on. A to tak, že si ho stáhl k sobě do objetí, až i Škyťák křičel: "Ne! Nejde to vyprat!" Ale to už se smáli tak, že se váleli v trávě a bylo jim všechno jedno, hlavně když byli spolu.

Včetně toho, jak na ně všichni draci s vděčností koukali...

***

"JAK JSI JE MOHL ZTRATIT?!!!"

"NEVÍM! PROSTĚ SE VYPAŘILI! A TY JSI TAKY NEPOMOHL!!!"

"Dobře! Dobře!" Tlamoun se sebe i Kliďase snažil uklidnit. "V klidu se nadechneme..." Opravdu se nadechli. "...a vydechneme." Vydechli. Kliďase díky víceméně vztek přešel, takže se chytl za hlavu a snažil se přemýšlet.

"Tak dobrá... Hledali jsme všude ve vsi, a nikde nejsou. Nějaké další nápady?"

"Eeeh..." Tlamoun přemýšlel tak usilovně, až to bylo slyšet.

Kliďas vážně začínal věřit, že je už nikdy nenajdou. Dagur nejspíše Škyťáka právě teď odvážel svázaného na druhý konec světa. Až Dagura najde, tak ho...

"JUCHŮŮŮŮ!!!!!!!!!!"

Zničehonic nad nimi prosvištěl noční běs. Kliďas s Tlamounem se až museli sehnout, jak moc blízko to bylo. Avšak větším překvapením, než to, že Škyťák létal i přes zjevný zákaz létání v době návštěvy Zběsilců, bylo to, že nebyl svázaný na druhém konci souostroví, ale že létal i s oním únoscem.

Dagur během letu dočista ŠÍLEL a BYL I DOČISTA ŠTĚSTÍM BEZ SEBE, jak ho ta nezvladatelná rychlost, nebezpečí pádu a hvízdání vzduchu kolem bavily. Pořád se smál jak šílenec, když se držel Škyťáka před sebou, a u toho vyl jako nějaké zvíře.

"AU AU AUUUUUUUU!!!!!!"

Škyťák se taky smál, když viděl, jak moc si to užívá, a dokonce se rozhodl i přidat. Vyl: "AUUUUUUUU !"

Prokličkovali mezi Velkou síní, nad Dračí akademií, zbrojnicí a vlastně celou vsí, a Dagur volal: "Nejlepší prohlídka na světě!"

Škyťák hned: "A chceš vidět úplně to nejlepší?"

Dagur přikývl, takže tedy Bezzubku otočil a pobídl: "Víš, kam letět, bráško."

Bezzubka věděl.

Kliďas doufal, že zastaví, aby jim to mohl pořádně vyčinit, ale jak rychle se objevili, tak zase zmizeli.

"No to snad..." zavrčel a už utíkal pryč. Tlamoun za ním volal: "Kliďasi, kam to běžíš?!" A Kliďas: "Pro Thornáda! NENECHÁM svého syna v rukou toho VYŠINUTCE!!!"

***

Nejlepší místo na první oficiální Škyťákovo rande s Dagurem nemohlo být jinde, než na vršku jeho oblíbeného útesu. Bylo z něj vidět na CELÝ Blp.

Vánek jim foukal do vlasů, všude klid, racci létali po obloze... a kromě odpočívajícího Bezzubky jen oni dva. Bylo to dokonalé.

Zatím byli v tichu. Škyťák si byl plně vědom Dagurovy přítomnosti. Jenom seděli, a nohy jim viseli přes okraj skály. Dagur měl zavřené oči, aby si vánek naplno vychutnal, avšak on na něj koutkem oka pokukoval a, a to bylo zvláštní, nervózně o sebe otíral svá stehna. Měl totiž nějaký zvláštně nepříjemný a zároveň příjemný hřejivý pocit úplně dole v břiše a... cítil neskutečnou touhu Dagura políbit. Doteď si jen psali, tak to ještě neudělali, a... nevěděl, zda je ještě připravený, ale hrozně cítil, že to chce. Takhle moc snad ještě nic nechtěl, což bylo zvláštní, protože nikdy nebyl takový typ.

Zajímalo ho, zda se Dagur už líbal. Byl starší, tak asi jo. Jeho políbila jen Astrid a... jasně jí pak vysvětlil, že se mu to nelíbilo. Ovšem že ho pak praštila.

Praští ho i Dagur, když ho políbí? To byla ta otázka. Oni tedy spolu už chodili, ale... co když to on, jako Astrid, měl rád? Zvládl by s tím žít?

Už zase cítil nával tepla. Hořely mu z toho tváře. Možná by ho měl prostě políbit. Proč měl vždycky políbil někdo jeho, jen protože byl ze všech nejmenší? I on mohl políbit, koho chtěl!

Ne. Muselo to být vzájemné. Neměl by si nutit polibek.

Bohové, proč mu bylo takové horko?!!!!

Začal si nervózně hrát s prsty a taky s vlasy. Zmíněné teplo se mu už vlilo do zbytku těla a nutilo ho dát nohy víc k sobě. Bylo to k nevydržení! Cítil... On cítil...!

"Moc hezky voníš."

"Cože?!" Škyťák byl tak mimo, že ho Dagurova poznámka zaskočila normálně až k výkřiku. Dagur si z toho díky bohům nic nedělal a jen na něj koukal s tím svým velkým úsměvem ve tváři. Roztomile prohazoval nohama a u toho povídal: "Říkám, že hezky voníš. Tak nějak... sladce. Ale cítím i kovárnu, a dračí sliny. Líbí se mi to."

"Líbí se ti, že jsem cítit dračím dechem?" nevěřil a to tak, že ho to dostalo z toho jeho horka a nervozity.

Dagur normálně na jeho odpověď přikývl, takže se tomu zasmál, a přiznal: "Občas jsi vážně divný." Což Dagura ranilo. Naštěstí ho Škyťák zase chytl za ruce a propletl s ním všechny prsty dodávajíc: "Ale to já taky. To z nás dělá spřízněné duše."

Dagur nemohl být vděčnější. Pevně a se vší láskou jeho ruce stiskl a s vděčností pronesl: "Děkuju. Jsem rád, že ses mi rozhodl dát šanci."

Po těchto slovech už to nemohl vydržet ani jeden z nich. Pomalinku se k sobě naklonili a konečně se políbili. Byl to lehoučký a překvapivě jemný, hřejivý dotek, jako křídla žahavky, a Škyťák byl za to také neskonale vděčný. Takto věřil, že s ním Dagur bude ve všech ohledech jemný.

Vlastně... jeho tělo tomu začalo věřit až moc.

Nevěděl, co se stalo, ale najednou se horko vrátilo a to v NESKUTEČNÉ míře. Jeho tělo jakoby vzplálo, a to až k hranici bolesti a... něčeho dalšího.

Nevěděl, co je to za pocit, ale přemohl ho tak, že se s Dagurem přestali líbat a zapřel se o zem, aby nespadl. Bohové, on se třásl.

"Škýťo, co se...?!" začal Dagur volat v panice, stejně jako Bezzubka, který se probudil. Oba ihned začali Škyťáka kontrolovat, avšak přestali, jakmile něco zavětřili.

Dagurovi stačilo jen jednou přivonět ke vzduchu kolem a najednou pochopil, o čem to Kliďas předtím mluvil.

"To ne... Ne ne ne!"

"CO ne?!" šílel Škyťák a držel se přitom za hruď. Hrozně špatně se mu dýchalo. "Je mi divně... Hodně divně... Dagure, ty víš, co se to se mnou děje?!" Skoro ani tu větu nedořekl, jak mu došel dech.

Dagur byl bezradný, ale i tak odpověděl: "Škýťo, nevím, jak to říct, ale... ty VÍŠ, co jsi za druhotné pohlaví?"

"Cože?" Začaly se mu dělat mžitky před očima. "O-O čem to mluvíš?... J-Já jsem..."

A pak se to stalo. Pocítil náhlý nával hřejivé, silně vonící a kluzké tekutiny ze svého konečníku do svých kalhot a s tím v tu chvíli přišlo i uvědomění.

On právě teď říjil... A to tedy znamenalo, že byl...

"Jsem omega," došlo mu a to byla pro jeho psychický stav poslední kapka. "Já jsem... omega..." Najednou se v naprostém podvolení svému alfovi zřítil k zemi. "ŠKÝŤO!"

Dagur ho honem chytl, a aby nespadl z útesu, tak ho co nejrychleji s Bezzubkou dotáhl dál od kraje. Bohové, v jeho rukou byl hrozně horký a pod jeho dotekem se svíjel. Už se potil a z úst vycházely kňučivé zvuky. A ta vůně, co z něj vycházela...

Dagur si nehodlal lhát. Jeho vnitřní alfa začal dočista šílet! A že jeho vnitřní alfa BYL ŠÍLENÝ! Jeho zorničky se rozšířily, ústa slinila a vnitřní teplo se rozlilo i do jeho partií. On chtěl... On chtěl...

"Dagu.... já...." zaskučel Škyťák tak zadýcháně jako v milostném aktu... "...já tě potřebuju..."

Chtěl jeho...

A za to si dal facku. Pořádnou. Bezzubka až koukal s šokem, a obzvláště, když se pak pokáral: "Zlej, Dagur! Zlej! Musíš se soustředit. Musíme Škyťákovi sehnat pomoc!"

Bezzubka souhlasil. Ochotně tedy nabídl svůj hřbet a tak i odvoz pro zmíněnou pomoc.

"Jasně, dobrý nápad, Béčko," souhlasil zrzek a vstal i se Škyťákem ochranitelky v náručí, tak aby mu přitiskl nos ke svému krku, jak o tom slyšel. Pokusil se vypustit ze sebe trochu uklidňujících hormonů. Prý to alfové dělali svým omegám v těchto situacích, když je zrovna nechtěli nebo nemohli.... No nic.

Každopádně to pomohlo. Škyťák se za chvíli přestal svíjet, a i když pořád říjil, už nekňučel. To bylo dobře.

"Tak fajn..."

Ve chvíli, kdy nasedl na Bezzubku, to Dagurovi došlo. Škyťák byl omega. Byl JEHO omega. A to znamenalo, že ho musel chránit a cenit si ho za každou cenu...

Hn. Jako by to ale už nedělal...

S tímto vlastním uvědoměním dal nohy do pedálů a byl připravený vyrazit. Za chvíli budou u Góthi a ta pomůže. Už roztahoval umělý ocas, když si řekl: "Tak. A pryč odsud!"

Jenže to neměl říkat.

"OPOVAŽ SE OPUSTIT OSTROV, DAGURE VYŠINUTÝ!!!"

Dagur s šokem vzlétl. Ukázalo se, že se k němu k němu přímo přes oslňující sluneční svit řítí hromohlas, na kterém seděli sám Kliďas Velikán a kovář Tlamoun, a v závěsu měl Škyťákovy přátele na vlastních dracích.

Dagur byl tak v šoku, že nestihl ani reagovat, a už před ním stáli, a obkličovali ho tasíc své přirozené dračí zbraně. Tasili zuby, ostny a bohové ví co ještě.

Byl v pasti. To mu však nebránilo na všechny doslova vrčet, ať se nepřibližují. Škyťák byl jeho!

Kliďas vrčení opětoval a do toho smrtelně vážným tónem otce ochranáře dodal: "Hned. Ho. Pusť."

"A Bezzubku taky," dodal Rybinoha sám vrčivě. Jeho vnitřní alfa taky promluvil. "Jinak uvidíš." I Flákota byla připravena bojovat stejně jako ostatní draci.

Bezzubka tam stál naprosto zmatený. Nemohl přeci útočit na přátele!

Ale nebyl zdaleka tak zmatený jako Dagur naštvaný. Už byl zase jak to zvíře, ale jinak. Nešlo o hormony. Šlo o něj.

Copak neviděli, že byl Škyťákův druh?! říkal si. To ON se měl o něj starat! Ne oni! Chtěl mu jen pomoct!

"Držte se dál!" vrčel výhružně dál. "Beru ho za léčitelem a nemůžete mě zastavit!"

"Ale můžeme! Počkat!" Snoplivec si rychle uvědomil, že řekl blbost. Ale jinak než obvykle. "Co?"

Kliďas se podíval na věznitele svého syna a povídal: "To čekáš, že ti budeme věřit? Alfa, nezodpovědný jako ty, co drží nevinného ŘÍJÍCÍHO OMEGU?!"

"Počkat! Škyťák je... omega?!" podivila se Astrid, a Rybinoha: "A říjí?!"

"To jste nám neřekl!"

"Protože to pro vás není důležité!" hádal se Kliďas a sám byl naštvaný, že pravda je venku. Celkově, ne jen před nimi.

"To se ti povedlo," poznamenal i tak Tlamoun.

"Hustý!" užasl mezitím Ťafan. "Říjícího omegu jsem ještě neviděl! To je prý zážitek na celý život! Ale moment... Jestli říjí, neměli by pak kromě Dagura bláznit i..."

Ťafan to ani nemusel doříct, aby Astrid s Rybinohou po zjištění nové informace automaticky zavětřily Škyťákův mimořádně chtivý pach.

Jakmile se tak stalo, rozšířily se zornice i jim a v ten moment byli jako vyměnění.

"JÁ HO CHCI!" zavrčela Astrid a Rybinoha nato: "NE! JÁ!" Potom vyskočili ze svých draků a vrhli se na Škyťáka. Při cestě se srazili a nakonec se začali rvát spolu o nadvládu. Dvojčata začala jásat a fandit jim. Všichni ostatní však byli tak v šoku, že to bylo nakonec zase na Bezzubkovi, aby svého jezdce a jeho druha ochránil.

Jedním dobře mířeným plazmoplamen odvedl pozornost, odhodil všechny od sebe a pak, jelikož Dagur neuměl řídit jeho ocas, otočil se a dal se na útěk po svých. Věděl, že letící draky nepředhoní, ale musel se alespoň pokusit něco udělat. Jinak kdo ví, co udělají druhovi jeho bratra a dokonce i jemu.

Utíkal lesem jako šílený a on i Dagur vnímali jen tři věci. To, jak je mlátily okolní větve, Škyťákův kňučivý dech, a draky za sebou, kteří jim už pomalu dýchali na ocas.

Netrvalo dlouho a dokonce i Dagur si říkal, že by se to mělo dát vyřešit nějak jinak, než útěkem nebo bojem. Proč jen nevěřili jeho slovům jako Škyťák v...

No tak moment! Něco ho přeci jen napadlo.

Po chvíli zběsilého běhu rozkázal: "Bezzubko, zastav!" A zatáhl za sedlo.

Bezzubka sice nechtěl, ale když mladý muž šeptl: "Věř mi," tak poslechl. Zastavil a otočil se svým přátelům čelem.

Honili je jen Kliďas s Tlamounem a dvojčata, protože Snoplivec dával nejspíš pozor na ty rozdivočelé alfy, takže toho Dagur využil, hrdě se i se Škyťákem před náčelníka a budoucího tchána postavil, a s co nejsilnějším hlasem prohlásil: "KLIĎASI!"

Tornádo se nad hlasem mladého alfy zastavil a Kliďas, přestože chtěl bojovat, se otázal: "Copak? Máš poslední přání, než tě jednou provždy odpravím?"

Dagur nato: "Ne tak docela. Mám totiž nabídku."

"Tvým nabídkám nevěřím," odvětil hned. "Vždyť jsi chtěl unést mého syna!"

"Nechtěl! A o tom to je."

To Kliďas ani ostatní nepochopili. To ale nevadilo. Dagur se jen uklidnil pár nádechy a výdechy a pak, velmi nerad, položil co nejjemněji Škyťáka do trávy se slovy: "NECHÁM tě Škyťáka odvést za léčitelem.... ale jen když se podíváš do tajné truhly v jeho pokoji a přečteš si dopisy v ní! Tam najdeš důkaz, že bych mu NIKDY neublížil."

Kliďas vrčel, že mu nevěří. Nicméně když Tlamoun spatřil Dagurovu upřímnost v očích, rozhodl se svého dobrého přítele pobídnout: "Kliďasi, dej tomu hochovi šanci. Myslím, že nám říká pravdu. Vždyť i Bezzubka mu věří."

A nejen Bezzubka. Sotva se noční běs s Dagurem pomazlil, ze zátoky přilétli i ostatní draci. Usadili se na stromech a skalách jako ptáci smrti, a začali se dožadovat volnosti pro Škyťáka a jeho druha.

Kliďas tam stál vedle Thornáda a upřímně, za ty roky svého života plného drakobijectví nikdy nic podobného neviděl. Všichni draci se chovali, jako by... chránili svou královnu, nebo tak! Nedávalo to smysl!

Upřímně, vyděsilo ho to... Ale zamaskoval to svým nejtvrdším výrazem, a svou ráznou odpovědí: "Tak platí." A aby toho nebylo dost, dodal: "Ale než se tak stane, budeš zavřený ve vězení. To je má podmínka."

Dagurovi se to nelíbilo, ale stejně s napjatými rameny odpověděl: "Fajn." S tím Škyťáka i starostmi přeplněného Bezzubku opustil, přisedl si k dvojčatům na zipáka, a nechal se odvést do vazby.

Jakmile se za ním zavřely mříže, dokázal myslet jen na jedno.

Snad bude Škyťák v pořádku...

***

Dagur...

Dagur...

Kde je Dagur?

Kde je můj alfa...

Kde je... Kde... Kde to jsem já...?

Když Škyťák konečně přišel k sobě, nebyl u sebe doma, ani v Dagurově náručí. Byl... vlastně netušil, kde to byl. Byl v posteli, ale... HODNĚ vystlané posteli, a... byl nahý.

Tohle konkrétní zjištění ho přimělo se po-ma-lu a po-lá-ma-ně zvednout ze svého hnízda polštářů a kožešin a pořádně se rozhlédnout. Vypadalo to tam jako normální chata, jen měla zabedněná okna a dveře, a u postele měl zásoby vody a taky sušeného jídla a vanu. Co to bylo za místo? Byl příliš dezorientovaný na to, aby se bál.

Bohové, všechno ho bolelo, když hýbal krkem. Jakoby nestačilo, že byl úplně zpocený a... ulepený? Ale počkat!

Při pohledu na svá zmáčená stehna si vzpomněl, co se stalo. On začal říjit. Začal říjit, protože byl omega! A co víc, začal říjit kvůli Dagurovi...

"Bohové..." Bylo mu tak trapně. Téměř v slzách tiskl svou tvář do dlaní. Nešlo jen o to, že byl jediný omega na Blpu v posledních několika letech, a že jeho otec bude zklamaný. Šlo i o to, že ho Dagur viděl v nejcitlivější a nejtrapnější chvíli jeho života, a že si bude myslet, že ho chce tamtím způsobem, i když nebyl připravený.

Vždyť on si i matně vybavoval, že ho prosil, ať si ho vezme.

Nebál se, že by ho Dagur, i když byl alfa, zneužil. Bál se sebe, že se zase neudrží.

Věděl sice, že říje přichází ve vlnách, a že asi neměl moc času než to přijde znovu, ale musel s ním mluvit. Musel mu vysvětlit, jak se věci mají. Že ho miluje a nechce, aby tohle cokoliv změnilo.

Honem tedy, jak to na svých vratkých nohách dokázal, se napil, umyl, oblékl a vyrazil ke dveřím. Bohům žel zjistil, že je zamčeno.

"Cože?" Bylo jedno, jak moc dveřmi mlátil a bušil do nich. Ony se neotevřely.

Zkusil okna. Bylo to stejné.

Čím více hledal místo kudy ven, a nenalézal, tím více se ho začal zmocňovat pocit paniky, stísněni a taky realizace toho, kde že to vlastně byl.

Bylo to vězení. Vězení pro omegy.

Jeho srdce bušilo tak, že mu to skoro vyvolalo další mdloby a k tomu ještě záchvat paniky. NEMOHL být uvězněný, s říjí a k tomu ještě bez Dagura a Bezzubky. Kde vůbec byli? Jakto, že byl sám a na tak hrozném místě?! KDO tohle dopustil?!

"BEZZUBKOOOO!!!!"

***

Škyťákův srdceryvný křik se donesl až k Bezzubkovým citlivým uším stejně jako v den závěru drakobijecké školy.

Bezzubka netrpělivě přešlapoval u sebe doma před Kliďasem a Tlamounem, kteří si četli dopisy že Škyťákovi tajné truhly. Jen překypovaly slovy lásky od toho vyšinutého Zběsilce.

Jakožto otec to Kliďas snášel špatně.

"Nehodlám nechat toho šílence, aby mi odvedl syna."

"To ale není na tobě, " pověděl překvapivě Tlamoun. Bezzubku ten rozhovor upřímně zajímal.

Kliďas povídal: "Je mi jedno, jak moc přesládle tyhle papíry zní! Dagur se z toho věznění NEHNE a už jsem řekl! Klidně povedou se Zběsilci i válku!"

To by Škyťák ale nechtěl. Ani ON to nechtěl! Musel Škyťáka najít a zastavit to. Kam ho vůbec Kliďas odvedl?

"BEZZUBKOOO!!!"

Však on ho najde. A rychle. Musel než se stane něco horšího.

Dokud Kliďas s Tlamounem nedávali pozor, vyrazil dveře a utíkal za jediným člověkem, který mu mohl pomoct.

***

Dagur ležel na pryčně a odolával touze pomoct Škyťákovi v jeho nejtěžší chvíli. Teď litoval, že nechal ostatní Zběsilce na lodích. Nejradši by tuhle vesnici vybil a vzal si ho násilím. Ale to by se jeho druhovi nelíbilo.

Naštěstí se ve vězení objevil jistý noční běs, aby vyslyšel i jeho vnitřní volání.

Tak tohle bude zajímavé.

***

Škyťák celou dobu bouchal na dveře a volal Bezzubku. Nakonec mu ale bohům žel došly síly, a i když chtěl ze všeho nejvíc ven, on nemohl víc, než se jen ubrat zpátky do svého hnízda a čekat na další nevyhnutelný nával říje...

"Škyťáku! Jsi tam?!"

Naštěstí si jeho láska našla cestu. Doslova, neboť Dagur i bez odpovědi nechal Bezzubku odstřelit dveře, a vytvořit mu tak cestu ven. Škyťák byl naštěstí od dveří daleko a nikdy nebyl radši, že cítil ten kouř z plazmoplamene a spálené dřevo.

Rovněž nikdy nebyl radši, že viděl jemu dvě nejdražší osoby na světě, jak za ním vběhli dovnitř.

Bezzubka i Dagur ho objali a telili se štěstím, že jsou konečné zase spolu.

"Sláva, jsi v pořádku," radoval se Dagur a v životě necítil takovou úlevu. Hladil ho po vlasech a zádech jako šílený. "Už jsem se bál, že tě neuvidím."

"Já tebe taky..." Tulili se k sobě tvářemi a nosy. "Bohové, jsem tak rád, že jsi tady. Mrzí mě, co se stalo. Neovládal jsem se a..."

"To nech být. Němůžeš za to." Sláva. "Co tu vůbec děláš? Myslel jsem, že tě Kliďas vezme za léčitelkou."

"Můj táta řekl, že mě vezme za Góthi?" podivil se Škyťák. "Moc si toho nepamatuju, ale u Góthi jsem myslím nebyl. Probudil jsem se tady. Co je to vůbec za místo?"

"Nevím," odpověděl upřímně. "Ale dál od vsi už být němůžeme."

Škyťákovi to nedávalo smysl. Tedy dokud se zase neobjevil jeho otec s Tlamounem na Thornádovi a dvojčata se Snoplivcem na svých dracích. To mu už bylo jasné, kdo bude mít jeho odpověď.

Navzdory své slabosti a vyčerpání vyběhl ven a začal se žádat: "Tati, proč jsi mě vzal sem a ne za Góthi?"

"To nic, Škyťáku. Všechno bude dobré," odpověděl Kliďas a se starostmi ho vzal za ramena. Škyťák však jeho ruce smetl a naštvaně odvětil: "Na to jsem se neptal! CO je tohle za dům a PROČ jsem byl tady zamčený a ne u léčitelky, jak jsi řekl?!"

Kliďas nevěděl, co má odpovědět. Obzvláště, když na něj Bezzubka vrčel. To bylo chování, které překvapilo i Škyťáka, neboť Bezzubka vždy jednal s Kliďasem s úctou.

Během chvíle mu díky tomu došlo, že jeho táta musel udělat něco hrozného, o čem nevěděl.

"Tati, o co jde?! Proč se Bezzubka na tebe zlobí?!"

"Radši bys měl odpovědět, Kliďasi," žádal i jeho druh a Kliďas, už dočista vytočený, vybouchl: "NENÍ NA CO ODPOVÍDAT! Škyťáku, vrať se dovnitř, a koukej tam ZŮSTAT!!!"

Škyťák i ostatní s hrůzou hleděli na to, co se stalo. Mladý dědic se sotva projevil jako omega a... jeho otec už použil alfa příkaz.

Když alfa přikáže něco omegovi, omega to musí splnit. Němůže si pomoct.

Pro teprve patnáctiletého Škyťáka to byl nový a neskutečně bolestivý pocit. Jeho tělo, i když to jeho hlava nechtěla, se téměř se zvukem praskání kloubů snažilo přesunout zpět do domu. Škyťák se tomu snažil mermomocí bránit, ale byl tak slabý, že to nešlo. Musel svého otce poslechnout.

Dagur to ale zaplať Thor nehodlal nechat dopustit. I když věděl, že bude mít u Kliďase malér, se vší láskou přikázal: "Škyťáku, ne!" A Škyťák se zastavil. Když to zabralo, celý zadýchaný dopověděl: "Nemusíš ho poslouchat..." Byl to asi ten nejjemnější alfa příkaz, který kdo kdy vydal.

Škyťákovi to stačilo, aby vydechl a se slzami v očích skočil Dagurovi do náruče. Nad nimi se zase začali kupit draci.

Kliďas pořád nechápal, co tohle dračí gesto znamenalo, ale to mu nebránilo se na tulící se pár podívat a o něco vyděšeněji říct: "Škyťáku, nepoddávej se Dagurovi. On není dobrý alfa. Prosím tě. Vrať se do toho domu a nevylézej ven!"

"Ty zjevně svého syna neznáš, Kliďasi," troufl si Dagur oponovat a vůbec přitom svého druha nepouštět. V jeho očích zase běsnilo to zvíře.

Zbytku se ujal Škyťák, když bez pohledu na něj naprosto zlomeně pověděl: "JAK jsi mě mohl dát pod zámek, když víš, jak moc rád létám po světě? Přišel jsem si tam jako drak v kleci, navíc bez svého druha, v říji, kterou jsem nečekal. Ještě teď mě všechno bolí a uvnitř mě to hoří... byl jsem vyděšený. Nechci tam znovu. Už nikdy si nechci zase připadat tak sám a bezmocný..."

"Škyťáku, to z tebe mluví hormony," snažil se ho otec přesvědčit. "Věř mi. Nejlepší bude, když to přečkáš sám. Daleko od ostatních. Proto ten dům."

A v ten moment to Škyťákovi došlo.

"Tys ten dům postavil pro mě?" nevěřil svým uším. "Tys věděl, že budu omega a od začátku jsi mě chtěl nechat ZAVŘÍT?! JAK DLOUHO JSI O TOM VĚDĚL?!"

Tlamoun se Snoplivcem a dvojčaty bezmocně sledovali, jak Kliďas, alfa jak hora, téměř propadl v slzách, když s hanbou přiznal: "Už od tvého narození... Góthi to předpověděla..."

Ne. To nebylo možné...

Škyťák si v životě nepřišel tak zrazený. Musel se ujistit: "Tys... tys vždycky věděl, že budu omega...?... A-A stejně jsi na mě tlačil, abych byl alfa?! J-Jak jsi... To... To se ta mě tak STYDÍŠ?!"

"NE! Ne, to jen..." Neměl odpověď. Snad jen: "Škyťáku, já tě chci chránit. Na Blpu nebyl omega roky a... kdo ví, co se stane, když tě místní Vikingové závětří. A nejen to. Mohli by využít toho, aby se stali náčelníkem, kdyby ti udělali dítě. Ani Astrid s Rybinohou se neudrželi, co teprve..."

"Ale Dagur se udržel!"

S tím se Kliďas přít nemohl. Nicméně i tak řekl: "Já Dagurovi nevěřím. Ani ty bys neměl."

"Jenže právě teď mu věřím víc než tobě!"

"To z tebe mluví hormony."

"Jsem ZCELA při smyslech!" Opravdu byl. A v očích mu vřelo ještě větší zvíře, než Dagur nebo stovka draků nad ním. Lesem se ozývalo vrčení a pach Škyťákových odhodlaných hormonů tančících s Dagurovými uklidňujícími. Díky nim Škyťák mohl dostatečně uspořádat své myšlenky, aby se nakonec jistý jako nikdy mohl svému otci pohrdavě podívat do očí a posléze se otočit na svého druha se slovy: "Vezmi mě k sobě na loď. Právě teď to tu nemůžu ani cítit."

"Jak si přeješ." Dagur ho bez dalších otázek vzal do náruče a dával se i s Bezzubkou na odchod, když Kliďas ve vzteku vyhrkl: "Takže ty opravdu dáš přednost vyšinutému Zběsilci před vlastním otcem a ostrovem?!"

Škyťák místo odpovědi zavrtal svůj nos do ohbí Dagurova krku. Thor žel to stačilo, aby Kliďas zaťal pěst a zařval: "Škyťáku, vrať se!... Škyťáku, jestli se teď hned nevrátíš, nemusíš se vracet VŮBEC!!!"

Tato slova se Škyťáka hluboce dotkla... Avšak to mu nebránilo Dagura pobídnout, aby pokračoval. Dagur sice váhal, ale poslechl. Nasedl na Bezzubku, a pod vedením Škyťáka odletěli pryč.

Snoplivec v tu chvíli litoval svých včerejších alfa řečí. Chtěl letět za ním, a dvojčata taky, ale jejich draci jim to nedovolili.

A ani Kliďas ne. Ač měl v srdci velikou díru po té ostré dýce zrady, jeho syn se už rozhodl.

A s tím nikdo už nikdy nic neudělá...

***

Tak to byla úvodní část. Snad se brzy dostanu k hlavní části novely. Zatím 😉.