Celou noc jsem nespal. Přemýšlel jsem o tom co bylo, je a bude.. Joe má v ložnici hodiny, které celou noc tikaly nahlas a pravidelně. Díval jsem se na ně a čekal na čas kdy se odeberu do koupelny. Jakmile nadešla správná hodina, vysoukal jsem se tiše z jeho ložnice. Každý pohyb a krok mě zabolel v celém těle. Křeče a pálení těla  doprovázely mé tiché kroky. Zadržoval jsem sebemenší křiky bolestí..
Ale to vše  nějak rozchodím.. Jako vždy
. Vydal jsem se do koupelny a při mém štěstí Joeho jsem neprobudil.. Vím že opravdovou špínu uvnitř mě nevymyju nikdy, ale aspoň povrchovou špínu ze sebe nějak smyju. Svými prsty jsem zajel do zadku abych vymyl zbytek Joeova 'dárku'.. Bylo mi na zvracení jen při pohledu na sebe v odraze ve sprše. Po těžké sprše jsem se vydal k zrcadlu. Podíval jsem se sám sobě do očí a snažil se o úsměv. Heh můj úsměv vypadá jako špatně sešitý smajlík na polštáři. Jsem rozhodnutý. Udělám to.. Dnes. V duchu jsem se jasně rozhodnul. Sebral jsem veškerou odvahu a sílu co mi zbyla jen na to jediné. Dnes tomu všemu bude konec.
Ještě než jsem vyšel z domu podíval jsem se na náhrobek na zahradě. Sbohem Oscare.

Jo. Vzpomínám si na ten den dobře. Kdy jsem naposled vyvenčil Oscara. Joe ho neměl rád a šlo to vidět...
Toho dne pršelo.. Po návratu z procházky na mě Joe čekal na zahradě. Byl opitý ale i přes to velmi silný. Když jsem si nenechal líbit jeho nadávky obrátil se k Oscarovi. A já jej nedokázal ochránit.. Mlátil ho... Kopal ho... dokud nepřestal zcela  dýchat. Oscar byl na něj také slabý a zmohl se jen na kňučení a vrčení.. Snažil jsem se mu pomoct ale Joe mě vždy uhodil nazpět na zem.. Jsem tak slabej..

Do školy jsem jel autobusem. Sedl jsem si k oknu a vzal si sluchátka na uši.. Sledoval jsem dění venku z okna a užíval si příjemnou melodii co mi hrála v uších. Já to zvládnu.. Odvaha mě zatím ještě neopustila.. Nemám co ztratit.

,, Jellale! Máš tu v kuchyni snídani a svačinu do školy, tak na to nezapomeň! "vykřikla máma z chodby k mým dveřím a zabouchla za sebou dveře při odchodu do práce. Heh.. Ta má teda silný hlasivky po ránu.. Nechce se mi z postele.. Dnes fakt ne. Ale dneska nejsou tak špatný hodiny ve škole, takže být doma by bylo zrovna dneska zbytečný..,,Hmm tělák, děják, matika... "přečetl jsem si trochu rozmačkaný rozvrh hodin nahlas. Tělák je docela zábavnej, děják je dobrá hodina na spaní a matika je skvělý výhled z vokna. Jo~dneska bude opět nudnej den ve škole..
Projel jsem ještě narychlo mobil a nemohl jsem si nevšimnout zprávy od Zoe :,, Žádný záškoláctví a doufám že jsi udělal ten úkol z dějáku! "jo.. Každý ráno píše to samý.. Počkat... Úkol z dějáku? Hhh seru na to.. Jako vždy heh. Jakmile jsem ji odepsal svý typický OK, tak jsem hodil nějaké sešity do tašky a vydal se do kuchyně, kde na mě čekala osoba, kterou hlavně po ránu opravdu vidět 'potřebuju'.

,, Bré ráno Jellale, jak jsi se vyspal?"
Nechtěl jsem se s tou ženskou nějak vybavovat a tak jsem si rychle vzal svačinu a jabko do kapsy na cestu. Protože pak poslouchat nějaké nadávky jenom kvůli tomu, že jsem si nevzal svačinu fakt potřebuju.,,jo fajn.." zamumlal jsem cosi za odpověď a namířil si to ke dveřím.,, Tak si užij školu a hodně štěstí" po její rádoby pozitivní věty jsem vyšel pryč z domu a nadechl se čerstvého vzduchu.,, Jo.. Hezký den i tobě heh" nejspíš si nikdy nezvyknu na ženskou se kterou matka vyměnila otce. Školu nemám moc daleko, tak aspoň nemusím chodit nějak extra dlouhou štreku.

A tak jak jsem řekl za pár minut jsem stál u školy.. U té stojící krabice ze které není úniku heh. Zoe nejspíš už sedí v lavici a šprtá se na nastávající hodinu. No já mám první hodinu tělák takže mám času dost. A to doslova.. Nejspíš si půjdu užít trocha klidu na střechu a prospím zbývající dlouhý čas před mou hodinou.. Jak záživné.. Avšak můj život nebyl nikdy nijak extra zajímavej.
Po těch mega dlouhejch schodech jsem konečně stal u dveří který mě dělily od vytouženého klidu. Radostně a zároveň trochu znuděně jsem otevřel ony dveře a nevěřil svým očím.. Člověk který stál zády ke mě byl až moc blízko u kraje za zábradlím střechy. To se chce jako zabít? No nevím jestli mu to úplně vyjde.. Někdy si říkám jestli nejsem v nějakých chvílích až moc klidnej.

,, Jestli máš v plánu skočit, zaručuju ti, že si maximálně zlomíš obě nohy a možná i ruce a jediné čeho tím dosáhneš je to, že si proležíš pár měsíců v nemocnici možná míň a stejně pojedeš domů, kde si myslím že rok nebudeš chtít bejt.No nemyslím si, že si chceš jenom zlomit končetiny, ale musím tě zklamat že smrt to rozhodně nebude. "při mém proslovu jsem se klidným krokem přibližoval vedle něj k zábradlím a opřel se. Ten kluk tam stále klidně stál a jen rychle dýchal. Možná je v šoku, že někdo vůbec mohl přijít na to samé místo jako on. Toho kluka jsem ale už někde viděl... Není to ten kluk ze včerejška? Stále mlčí.. Co se mu asi honí v hlavě. Vnímá mě vůbec??

Jsem tu.. Jsem na místě na kterém jsem chtěl být.. Čekal jsem větší výšku ale.. Mohlo by to stačit.. Chci přece skončit.. Skončit se vším.. Dám tomu všemu konec.. Už.. Už takto nechci dal žít.. Tak proč sakra musel někdo právě teď přijít a zkazit mi můj poslední klid na rozloučenou se světem?!
Když jsem se trochu otočil, viděl jsem opět jeho. Ten kluk, který včera seděl na těch schodech. Myslel jsem si, že nikdo v tuto dobu nepůjde zrovna na střechu. Náhoda je blbec. Když začal vykládat něco o tom, že to neskončí tak jak bych chtěl, trochu jsem se zarazil.. Nechci mít jen zlomené končetiny a ležet na místě které obývá Joe... Představa že jsem tam každý den skoro rok.. Je děsivá.. Jeho by nezajímalo že mám něco s nohama či rukama.. Pokračoval by v tom, co dělá... To to nemůžu mít aspoň trochu jednoduchý? Můj dech se rázem zrychlil.. Nejistota je větší a já nevím co s tím... Přišel ke mě blíž a opřel se o zábradlí.. Proč tu vůbec je? Proč mě tu nenechá samotného?
,, Místo toho.. Nedáš si jabko? Podle tvého výrazu, soudím že ti kleslo sebevědomí k tomuhle činu.. "vážně mi nabízí jablko? Jak může být tak v klidu? Má mě za slabocha.. Kterým jsem.. Nevím co mu mám říct.. Ale podíval jsem se mu do očí.. Jeho oči.. Jsou uklidňující.. Tak jako jeho obličej když včera spal.. On.. Usmál se.. Není to obyčejný úsměv.. Je něčím.. Pravější od ostatních.. Jiný.. Hezký.. Podal mi ruku a já se jej mlčky chytil tou mou rozklepanou rukou.. Držel mě pevně.. Tak pevně až mi to probodlo u srdce..
Z očí se mi vynořily slzy ale on se pořád usmíval..

Jo nic lepšího než jabko jsem mu nabídnout nemohl. Ale on furt mlčí. Nic jiného než úsměv a pomocná ruka mě nenapadlo a zdá se že to zabralo. Počkat.. On brečí? Jako fakt? To se usmívám tak zle?? Já vím, moc často se nesměju, ale snad to není tak strašný když už se usměju.. Nebo jo? Chytil jsem jeho rozklepanou drobnou ruku, tak pevně aby mi náhodou nespadnul. Nemyslím si že by to bylo příjemný heh. Všimnul jsem si, že se mi zahleděl do očí.. Jediné co jsem viděl v jeho očích byl strach a bolest. Nevím co se mu stalo, ale smrtí či zlomeninami to asi nevyřeší tupec. Jakmile jsem měl jistotu, že ho dostatečně držím, vzal jsem ho za triko a hodil ho přes zábradlí na mě. Jo jasně že jsme spadli díky tomuhle hokusu pokusu na zem. Ale nějak jsem byl rád že spadl na mě a ne do toho křoví heh.
,, V pohodě?"jasně že není v pohodě, chtěl se sakra zabít Jellale!

Seběhlo se to rychle a najednou jsem přistál na něm. Nějak.. Nedokázal jsem ho pustit.. Chtěl jsem takto zůstat o něco déle.. Svými dlaněmi jsem stisknul víc na jeho hruď a plakal jsem.. Velmi.. Kdy jsem naposled takhle řval? Vše jsem držel vždy v sobě a maximálně mi semtam utekly kapky slz z očí.. Ale teď? Řvu nějakýmu neznámýmu klukovi do mikiny jako malý dítě a jemu to určitě není příjemné.. Jestli jsem v pohodě? Asi ne.. Nic není v pohodě... Ale teď.. Je mi docela dobře?

Hou hou on vážně řve? Za normálních okolností bych takového kluka od sebe odtrhl a šel pryč bez zájmu, ale.. Nějak jsem se teď nemohl ani pohnout. Jakobych měl pocit, že by to nebylo dobrý.. Nechat ho tu samotného v tomhle stavu..,, Jen se vybreč, uleví se ti.. "ta věta mi doslova vypadla z huby sama od sebe. Jako fakt? Co to semnou je? Nějak.. Připomíná mi trochu mě, když jsem byl malej..jednou jsem spadnul ze stromu a matka mě utěšila broukáním a obejmutím.. Kdežto táta jen mávnul rukou, že to bude dobrý.. Zvedl jsem ruce a objal jsem toho brečícího kluka. Připadal mi jako někdo velmi křehký.. Jako malé nevinné kňučící štěně. Jeho pláč pomalu ustával a já mu začal potichu cosi broukat do ucha. Co jiného taky dělat heh.

Držel mě v obětí a já se rázem uklidnil.. To jeho broukání hudby.. Bylo příjemné.. Má krásný hlas.. V jeho náručí se cítím více než bezpečně.. Kde jsou nadávky? Kde je odstrknutí? Jak může být někdo ke mě takto hodný.. Čím to je, že mě tu nenechal samotného.. Nakonec jsem rád za jeho společnost.. Je mi lépe.. Jak jsem u něj takhle blízko, připadá mi tak velký.. Svalnatý.. Uh na co to zas myslím.. Musím se mu přece omluvit.. I když.. Chtěl bych být takto o něco déle..

,,Omlouvám se" huh? Proč jsme se najednou omluvili oba dva?Vždyť se mám omluvit jen já?

Ah~ jak mu tak teď broukám, vzpomněl jsem si, že jsem ho včera asi vystrašil, takže bych se mu asi rovnou měl omluvit heh. Počkat co? On se taky omluvil? Zničehonic jsme to řekli oba dva najednou a jsem trochu zmatenej heh.
,, Proč se mi omlouváš? Nemáš důvod, každý jednou šlápne vedle a vymejšlí kraviny, nejsi první ani poslední "vydechl jsem ze sebe a nechápavě se na něj podíval.

,, C-co? No.. A proč jsi se omluvil ty?" vydolal jsem z úst.. Nevím co mu na to říct.. Vždyť.. Vždyť má kvůli mě špinavou mikinu a navíc si myslím že si sem šel odpočinout a ne se dívat na někoho kdo chce skákat z výšky.. Spíše nechápu proč ta omluva z jeho strany..
,, Mno~ za ten včerejšek, jestli si to dobře pamatuju tak jsi ten kluk z těch schodů, jak jsme se potkali.. Nejspíš jsem tě vystrašil a málem jsi spadnul tak mi přišlo vhodný se ti teď za to omluvit.. Asi.. "má tak tenký hlásek.. Nejspíš si vyřval všechny hlasivky co má..
,, T-to.. Spíš bych ti měl poděkovat, za to že jsi mě chytil.. A.. I teď.. Podruhé jsi mě chytil.. Ale.. Promiň mi tu mikinu.. Máš ji ode mě špinavou.." sáhnul jsem rukou na ono místo od slz.. Po chvilce mi došlo, že na něm vlastně pořád ležím natisklý a přitom si takto normálně povídáme.. Uh..
,, Ah! P-promiň.. Já.. Já jsem na tobě a.. Uh..." spanikařil jsem a trochu znervózněl.. Jenže vstát jsem nedokázal.. Trapná to situace..

,, V pohodě, klidně si na mě ještě lež.. Do hodiny času dost.. Jak se vůbec jmenuješ?" připadal mi zvláštním způsobem roztomilej. Vážně jsem to řekl? Roztomilej? Ale zdá se, že mu je líp. Více mluví..

,, Dobře.. Děkuju.. Jsem Sam.. Ty?" vážně je to v pohodě? Leží na tvrdé zemi.. Uh zvědavě jsem se na něj podíval a čekal až mi poví své jméno.
,, Hmm Sam, já jsem Jellal '' najednou začalo pršet a čas jakoby se zastavil.. Chvilka s ním mě zahřála u srdce a mohl bych i říct, že je mi fajn..

Omlouvám se za drobné chyby a doufám, že se vám další kapitola líbila🖤