Dogmatem pohádek bývá obvykle chrabrý zachránce - ať už ušlechtilý nebo prostý - zachraňující svou vyvolenou ze spárů zla. Draci, čarodějové, starodávná prokletí, to všechno musí porazit na cestě za svým osudem. Občas se ale role může obrátit a spanilá dívka je nakonec ta, kdo vytrhne prince ze spárů smrti. 

Pohled Kola

Všechno se semlelo nějak moc rychle. Jakmile jsem ucítil troufalý útok té blonďaté pijavice a ohnal se po ní, Hope se mi vytrhla a rozběhla se zpátky. Nestihl jsem vůbec zareagovat a mohl jen sledovat, jak má neteř zmizela za hradbou nehmotných těl.

"Hope! Zatraceně vrať se!" zařval jsem a chystal se rozběhnout za ní. Parker mi byl naprosto ukradený, ať si tam klidně vypustí duši, ale Hope jsem tam nechat nemohl. Vůbec jsem nechápal, co jí to popadlo. Vždyť ona byla ta, kdo nenáviděl Malachaie nejvíc ze všech. Proč ho teď chtěla chránit? Jistě, úplně jsem zapomněl, že ona není tak úplně Mikaelsonová. Měl jsem si uvědomit, že bude mít měkčí srdce, než ostatní z rodiny. Ještě nevěděla, co to znamená někoho odsoudit k smrti.

Udělal jsem několik kroků a najednou jsem nemohl dál. "Ne! Nic se jí nestane. Nejdou si pro ni!" štěkla z ničeho nic Josette a propalovala mě očima. To ona použila svou nově nabytou moc, aby mi zabránila vrhnout se za Hope. A nebyl jsem jediný. Ta tmavovlasá potvora měla roztažené obě ruce. Jednou držela v šachu mě a druhou svou vlastní sestru.

"Jsi šílená!" štěkl jsem po ní. "Naše dohoda padá, jasné? Teď mě nech jít!" zavrčel jsem nekompromisně, ale ona se nenechala odbít. Mé výhrůžky na ni překvapivě nezabíraly - ani nevím, co jsem vůbec čekal.

Zevnitř kruhu se začal ozývat zoufalý křik. A nepatřil jenom Kaiovi, ale i Hope. "Oni jí ublíží, sakra!" křikl jsem znovu. Tentokrát už jsem v jejích očích zahlédl nejistotu. Nebyla tak moc chladnokrevná, jak se tvářila. A křik mé neteře ji zřejmě zaskočil nepřipravenou. Vážně byla přesvědčená, že se jí nemůže nic stát.

Naše hašteření ovšem přerušilo nenadálé ticho. Křik zmizel. Nebyl slyšet dokonce ani vítr, ani zvuky přírody. Svazující kouzlo povolilo ve chvíli, kdy se Josette přestala soustředit a přerušila tím svou magii. Vyděšeně jsem se otočil směrem, kde by měla být má neteř obklopená skupinou duchů. Nic jsem neviděl. V celém okolí se zvedl prach a zamlžil nám tak výhled kolem sebe.

V tu samou chvíli mi k nohám doskákal obsidiánový kámen, který měl držet Malachaie v šachu. Jako kdyby ho někdo odkopl ze svého místa. Zvedl jsem hlavu a zaostřil tím směrem, odkud se přikutálel. Zahlédl jsem tam nataženou dlaň a kratší blond vlasy. "Sestřičko," dostal jsem ze sebe, když Freya udělala několik kroků blíž a já ji konečně poznal. Její přítomnost tady mě poměrně uklidnila - pokud kouzlo přerušila ona, určitě nebylo tak zle. Jak ovšem zjistila, co se děje? To muselo znamenat jenom jediné - někdo věděl, že tu jsme. A to nebylo moc dobré.

Teď ovšem nebyl čas na žádné přehnané emocionální výlevy, protože jsem potřeboval vědět, co je s Hope. Nikdy bych netušil, že dokážu pociťovat takový strach - a to dokonce ani o člena rodiny. Zdálo se, že má neteř bude zřejmě opravdu moje nejoblíbenější Michaelsonová. Vlastně to nebylo tak úplně překvapující zjištění, co si budeme povídat. V porovnání s ostatními mými sourozenci byla nevinnost sama a já měl potřebu ji chránit.

V mžiku jsem se přemístil na kraj kruhu, kde jsem Hope zahlédl naposledy. Přes poletující prach jsem jen stěží dokázal rozeznávat detaily. Viděl jsem matný obrys, který připomínal veliký balvan. Až při bližším pohledu jsem si všiml, že to byla dvojice těl na sobě. V tu samou chvíli se má neteř zběsile rozkašlala. Vlastně mi spadl obrovský kámen ze srdce, když jsem ji zaslechl. Začínal jsem se obávat nejhoršího a byl jsem přesvědčený, že za tohle by mi Klaus doslova utrhl hlavu. Nebo bych možná strávil zbytek věčnosti zavřený v rakvi.

Sklonil jsem se a chystal se jí pomoct zpátky na nohy, když jsem konečně rozeznal kdo je kdo. Kai se nehýbal a já ani nedokázal identifikovat, jestli mu vůbec bije srdce. Nicméně k mému překvapení se zdálo, že se mou neteř pokoušel chránit vlastním tělem. Ne že by to na mě nějak přehnaně zapůsobilo, ale trochu jsem se nad tím pozastavil. Dál jsem se tím nezaobíral a prostě jsem zatáhl za jeho rameno a odvalil ho na záda, abych se dostal k Hope.

Kašlala jako zběsilá, až jsem si říkal jestli ji nepraštit do zad. I přes takovou indispozici se ovšem okamžitě neobratně otočila na všechny čtyři a v ruce stiskla Kaiovo tričko. "Žije? Řekni, že žije! Kole, on nedýchá!" hystericky s ním zatřásla a já vůbec nechápal, proč takhle přehnaně reaguje. O tolik snad zase nešlo. Lidé umírají denně po tisících, proč se nad tím příliš pozastavovat.

A koneckonců tohle bylo poměrně úspěšné zakončení našeho plánu. "Tak v tom případě všechno dopadlo, jak mělo," ušklíbl jsem se a chytil jí za předloktí, abych jí pomohl zvednout se. Nechtěla a ruku mi okamžitě vycukla. Reagovala doslova jako hysterická ženská a já vůbec netušil, co s ní dělat. Trochu zoufale jsem otočil hlavu na Freyu, která stála opodál. Očekával jsem, že mi do ní pomůže dostat trochu rozumu, ale marně. Jenom mlčky zavrtěla hlavou, aby mi dala najevo, že nemám tlačit na pilu.

Možná měla pravdu, protože Hope nevypadala, že by měla být brzy v pořádku. Hlas se jí třepal a z očí tryskaly zoufalé slzy, když znovu zatřásla s Kaiovým tělem. "Kole pomoz mu. Prosím. Já nechci být vrah. Prosím. Nechci být vrah," mumlala jako smyslů zbavená a já konečně pochopil, že tohle je její první střetnutí se Zubatou.

Úplně jsem zapomněl, jaké to bylo, když jsem se poprvé setkal se smrtí já. Znovu jsem si pro sebe musel zopakovat, že má neteř není jako já nebo Klaus. Byla nevinná a smrtí nepolíbená. Doteď žila normální život. Do doby, než se rozhodla k sobě přivést zpátky vlastní rodinu. Začínal jsem si říkat, že možná na té smrti kolem Mikaelsonových opravdu něco bude. Ale tentokrát jsem toho opravdu nedokázal litovat. Ne, že bych lítost pociťoval často, to bych zase netvrdil. Nicméně tohle bylo správné a ona to časem prostě překousne.

Nečekal jsem ale, s jakou vervou se ta šílená holka popere o jeho život. Zdálo se, že opravdu nechtěla mít na rukou jeho krev. S povytaženým obočím jsem sledoval, jak mu zaklonila hlavu a několikrát dýchla do úst. Ušklíbl jsem se nad její zoufalou snahou o záchranu vraha. Úšklebek mi ovšem na tváři zamrzl ve chvíli, kdy se Parker hlasitě rozkašlal.

Hope ho okamžitě otočila na bok, aby mu zlepšila prostupnost dýchacích cest. Zatracený kurz první pomoci. "Tak. Dýchej. Dýchej," zašeptala a vyčerpaně si opřela čelo o jeho rameno. Slyšel jsem její zběsile bušící srdce, které se během chvilky začalo konečně uklidňovat.

Odhadoval jsem, jak moc naštvaná by byla, kdybych ho teď dorazil sám - dokud byl ještě bezbranný. Tušila to. Něco v mém výrazu mě zřejmě prozradilo, protože místo úlevy se jí na obličeji usadil nesmlouvavý výraz - ten zřejmě zdědila po mém drahém bratříčkovi. "Ani se neopovažuj dotknout se ho!" zasyčela vztekle. Znovu pohledem zkontrolovala, jestli Kai dýchá pravidelně, a pak se roztřeseně zvedla zpátky na nohy. Trochu nejistě se rozešla směrem k dvojčatům a přitom si z tváří rukama stírala prach i slzy.

Ještě jednou jsem se zadíval na Parkera a dokonce udělal jeden krok k němu. V tu chvíli mi ale na rameno položila ruku Freya. "Nedělej to, Kole. Vzpomínáš, co Nik chtěl? Pro ni jste rytíři, ne vrazi," upřeně se na mě zadívala. Nepřesvědčila mě, ale opravdu jsem se snažil pochopit její stanovisko, alespoň kvůli Hope. Začínal jsem být značně rozezlený ze skutečnosti, že se ode mě očekávalo chápavé chování. Na to jsem nebyl zvyklý.

Z mé nerozhodnosti mě ovšem vytrhly rozbroje, které se mi z ničeho nic strhly za zády. "Proč jsi to udělala?! Měly jsme plán!" zaslechl jsem vyštěknout Hope. Otočil jsem se a zahlédl, jak proti sobě stojí s Josie. Obě vypadaly jako rozzuřené fúrie. Jenom si vjet do vlasů. Kdyby udělaly pár kroků stranou, mohly by z toho být zábavné zápasy v bahně. Zajímalo by mě, která z nich by vyhrála. Ne, že by na tom záleželo - hlavně, že by bylo na co koukat.

"Jsi moc měkká, Hope!" ohradila se okamžitě tmavovlasá čarodějka. "Jestli tahle tvoje chyba bude stát něčí život, přísahám, že toho budeš litovat!" zavrčela naštvaně a probodávala mou neteř očima. Popravdě jsem si to všechno užíval. Josette mě svým způsobem fascinovala, protože její temperament byl obdivuhodný. A kdo jsem, abych rušil dívčí hašteření, že?

Hope zuřila. Rozhazovala rukama a barva její tváře už byla výraznější, než barva jejích vlasů. "Josette, co to s tebou proboha je?" pokoušela se moralizovat a já nad jejími směšnými argumenty mohl jenom protočit oči. "Tohle přece nejde. To je vražda!"

"Ne, Hope. Tomu se říká trest. Měl zaplatit za to, co udělal! Neměla jsi právo se do toho plést!" odpovídala Jo se stejným zápalem. A já jí musel dát za pravdu. V téhle hádce bych se rozhodně přiklonil na stranu té tmavovlasé potvory. Nějaká ta vražda ještě nikomu neuškodila - tedy kromě těch mrtvých samozřejmě.

V mžiku sekundy jsem najednou seděl na zemi a nepříjemně si narazil záda. Zmateně jsem zvedl hlavu a všiml si, že stejně jako já se válí na zemi má neteř i sestra. A o kus dál i ta Pohádkomila. Na rozdíl od nás ostatních byla Josette na nohách, ačkoliv zády pevně přitisknutá na strom. Zdálo se, že se nemůže hýbat a téměř lapá po dechu. A pak jsem si konečně všiml původce toho všeho - byl to Kai.

Už stál na nohou a s nataženou rukou se blížil k dvojčeti. "To byl tvůj nápad, ty malá podrazačko, že? Kdyby ses to nepokoušela udělat mě, ocenil bych ten nápad," po obličeji se mu mihl úsměv, který by mu mohl závidět kdejaký psychopat v hororových filmech. "Ale myslím, že ti za to prostě vytrhnu z těla nějaký orgán a pošlu ho v dárkovém balení Alaricovi. Možná slezinu - bez ní můžeš žít. Tvoje máma by mohla vyprávět. Teda... kdyby nebyla mrtvá," uchechtl se a udělal krok blíž.

Vlastně jsem dokázal ocenit jeho smysl pro humor a pro ironii. Možná bych to ovšem ocenil o něco víc, kdybych se mohl postavit zpátky na nohy. Co se stane tomu Saltzmanovic dvojčeti mi bylo popravdě naprosto ukradené, ať si jí vyndá z břicha cokoliv chce. Možná by si to i zasloužila - byl jsem dokonce ochotný to s klidem sledovat. Nebylo ovšem překvapující, že jsem byl asi jediný, kdo se na to díval takhle. 

Pohled Kaie

Nebudu lhát, že jsem nečekal nějaký podraz, ale nečekal jsem ho tak brzy. Nebyl jsem na to připravený a ve chvíli, kdy jsem nedokázal vystoupit z toho kruhu, mě začínalo polévat horko. Co si to na mě sakra vymysleli? Zvedl jsem ruce a dotkl se průhledné bariéry - očekával jsem, že ucítím její magii a dokážu ji vstřebat. Jenže to nešlo.

Přiznávám, že jsem začínal panikařit. A ještě horší to bylo v okamžiku, kdy se objevili oni. Sledoval jsem Josette, se zakrvácenými bílými šaty, a vzpomněl si, jak ležela na podlaze ve svatebním sále. Přesně tam skončily životy většiny z nich. A já kromě paniky cítil i něco jiného. Hrudník mi svírala emoce, kterou jsem nesnášel ze všeho nejvíc - výčitky. Kvůli nim jsem nemohl po nocích spát a tentokrát si mě mé noční můry konečně našly i v realitě. Začínaly se stahovat a uvěznily mě tak v těsném kruhu. A já byl vyděšený až do morku kosti - nechtěl jsem zase ztratit svůj znovu nabytý život.

Jen matně a zpovzdálí jsem slyšel nějakou probíhající potyčku, ale neměl jsem čas jí věnovat svou pozornost. Tu si ovšem téměř okamžitě získala Mikaelsonová, která se po kolenou sklouzla přímo ke mně, a ochranitelsky na mě položila ruce. Vůbec jsem netušil, co říkala - až natolik mě zaskočilo, co udělala. To první, co jsem pocítila, byla vděčnost - další z emocí, která pro mě byla poměrně neznámá. Nad tou ovšem velice brzy převážila má pravá povaha, kterou jsem nedokázal tak úplně potlačovat. Nicméně svou poznámku o polibku jsem vlastně myslel vážně. Jestli jsem tu měl umřít - znovu - dívčí rty by zřejmě nebyly až tak špatné rozloučení se světem.

Pak přišla ta příšerná bolest zařezávající se tak hluboko do hlavy, že vytěsnila všechny pocity, které v ní doteď byly. Nebo jsem si to aspoň myslel. Rebelčin křik ve mně ale probudil něco silnějšího - něco, co jsem nedokázal ovládat. Nechtěl jsem, aby trpěla. Ona byla první člověk v celém mém mizerném životě, který mi kdy přišel na pomoc. Možná proto jsem na krátkou chvíli přestal myslet na sebe a pevně si ji přitáhl do náruče, abych ji mohl ochránit vlastním tělem. Tím jsem přerušil kouzlo útočící na její mysl. To se ovšem jenom koncentrovalo a ostře se zařízlo do mé hlavy. Trvalo to jenom jeden krátký bolestivý okamžik - potom zůstala jenom tma.

Probudil jsem se s šílenou bolestí hlavy, srdcem bušícím jako splašeným a příšerným kašlem, který mi drásal plíce. Neměl jsem ponětí, jak dlouho jsem tam jen tak ležel, neschopný se pohnout - možná minutu, možná deset. Navíc jsem vůbec netušil, co se kolem mě doteď dělo. To, co mě nakonec zvedlo zpátky na nohy, byl vztek. Chtěl jsem Josette zabít. Prostě si s ní chvíli pohrát, slyšet jí křičet a prosit. Jo, to by mi udělalo moc velkou radost. Možná by mě to dokonce uspokojilo natolik, že bych nechal ostatní být.

Když jsem sevřel prsty pravé dlaně, abych svou neteř trochu potrápil, zarazil mě výkřik Hope: "Kaii! Nedělej to!" Zhluboka jsem se nadechl a na chvíli zavřel oči. Musela tohle dělat? Bylo daleko těžší soustředit se na vraždu své příbuzné, když tu ta holka takhle povykovala.

Nicméně nebyl takový problém její hloupé žádosti prostě přehlušit bolestivým křikem Josette. Mezitím, co její výkřiky sílily, mě se koutky samovolně vytahovaly do úsměvu. Dělalo mi to radost a vůbec jsem se za to nestyděl. Vlastně je dobře, že jsem je nezabil jako malé, teď to totiž bude daleko větší zábava.

A pak se mi přímo do zorného pole postavila ta bláznivá zrzka. Sakra. Myslel jsem, že mám všechny bezpečně pod kontrolou. "Tohle můžeme přece nějak vyřešit. Nikomu se dneska nemělo nic stát!" Nezavřela pusu a nezavřela. Já se přistihl, že jsem jí vlastně poslouchal a povolil tak nevědomky tlak na tělo své neteře. Co se to se mnou zatraceně dělo? "Prosím, Kaii," zopakovala znovu a jednu ruku mi opatrně položila na hrudník.

Dívala se mi upřeně do do obličeje a já najednou začal váhat. Přimhouřil jsem oči a naklonil hlavu na stranu. Mohla to být nějaká magie? Co to se mnou ta holka dělala? Jak se bránit něčemu, čemu vůbec nerozumím? "Mohla bys být ještě trochu otravnější?" ušklíbl jsem se a ustoupil o krok dozadu, aby se mě musela přestat dotýkat. "Phasmatos...," začal jsem znovu a chystal se vrátit ke své rozdělané práci. Josette ještě netrpěla dostatečně.

A přesto jsem na sobě stále cítil ten pohled modrých očí. Měly zvláštní barvu - jako nebe v pravé poledne, když na něm není jediný mráček. Takže teď přemýšlíš o barvě jejích očí? Soustřeď se Kaii! Nevědomky jsem si zajel rukou do vlasů a nervózně těkal pohledem po všech kolem sebe. "Dobře, dobře. Fajn," protočil jsem nakonec oči a zvedl ruce ve smířlivém gestu. Už jsem nedokázal bojovat s tím vnitřním hlasem, který se snažil probudit moje svědomí. "Jednou si tě najdu, Josette. A pak už tě nic nezachrání," otočil jsem hlavu směrem k místu, kde původně stála.

Nebyla tam. Rozhlédl jsem se zmateně kolem sebe, ale neviděl jsem nikoho z nich. Jako kdyby najednou zmizeli. Jediný, kdo zůstal, byla Hope. Tenký pramínek čerstvé krve stékající po rtu ji prozradil. To ona je zakryla magií, abych je neviděl. "Nemůžeš se vrátit do Mystic Falls," promluvila tiše a zavrtěla hlavou. "Půjdou po tobě a nakonec tě zničí. Nenech je. Začni znovu - někde jinde. Prosím." Zřejmě to myslela vážně. V jejím hlase nebylo slyšet žádné pobavení a já to vlastně vůbec nechápal. Cože to po mě chtěla? Připravit se o veškerou zábavu? Byla šílená. "Sbohem, Kaii Parkere," dodala nakonec, zavřela oči a zmizela - stejně jako ostatní.

Zůstal jsem tam stát sám. Uprostřed mýtiny plné polámaných stromů. Na konci světa. Naplněný mocí, kterou jsem neměl proti komu použít. Dnešní večer vlastně vůbec nedopadl podle mých představ, ale já si to rozhodně chystal v budoucnu vynahradit. 

VˇˇˇˇV

Dnes jsem si pro Vás připravila trochu delší kapitolu, protože bylo třeba tak trochu 'uzavřít' všechnu tu akci ohledně Prázdnoty :) Zároveň jsem tím přišla s úplně první 'ochutnávkou' Kaiova pohledu a jeho myšlenek. Doufám, že se Vám tahle exkurze do šílené mysli líbila, ačkoliv už se pravděpodobně do konce knihy žádné další takové nedočkáme. 

Pomalu se začínáme chýlit k závěru a já doufám, že jste s příběhem spokojeni, a že se Vám stejně tak bude líbit i jeho další díl :)