Rodinná prokletí ovlivňují životy celých generací. Rodiče se snaží ochránit své děti před jejich vlivem, ale často selhávají. Neexistuje větší zoufalství, než uvědomit si, že je vaše dítě v nebezpečí. Potom uděláte cokoliv, abyste ho zachránili.

Pohled Klause

"Podívej, tuhle mám ráda," vytáhla Caroline s úsměvem jednu fotku z krabice a podala mi ji. Sice jsem se zařekl, že zmizím z Mystic Falls během hodiny, ale nemohl jsem odolat tomu jejímu žvanění. Byla to jedna z vlastností, které mi kdysi po většinu času spíš pily krev. Na druhou stranu jsem se ale přistihl, že mi docela chybělo. Její hlas ve mně vyvolával jistou melancholii a spousty vzpomínek.

Dnešní večer se až překvapivě vydařil. Viděl jsem po letech svou dceru a ten pohled mě naplnil jistou hrdostí. Byla nádherná - už ne dítě, ale mladá žena. Tolik jsem chtěl jít rovnou za ní a sevřít jí v náručí, ale nešlo to. Začínal jsem se smiřovat se skutečností, že ji možná už nikdy neobejmu. Pro její bezpečí bych ovšem udělal naprosto cokoliv. Jestli byla tohle cena, rád jsem ji zaplatil.

Hned potom, co ty puberťačky vyrazily na nějakou after párty, mě Caroline pozvala k sobě domů, aby mi mohla ukázat věci, které pro mě nastřádala. V jejím domě nicméně panovala jistá nevraživost vůči Mikaelsonům, takže jsem byl nucen jít po špičkách, abychom náhodou nenarazili na Alarica. Byla to vlastně zábava - plížit se po chodbách, abychom nakonec skončili v její ložnici. A ačkoliv bych se zřejmě nechal zlákat jakýmikoliv neřestmi, nakonec jsem se spokojil i s prohlížením fotografií. Díky nim jsem si mohl připomenout tu spoustu let, o které jsem přišel. A byl jsem za to vděčný. Dlouhé odloučení od Hope mě naučilo jisté pokoře a skromnosti - ačkoliv jsem to s ní příliš nepřeháněl.

Nevím, jestli to bylo těmi koktejly, co Caroline vypila, nebo se toho za ty roky vážně tolik změnilo, ale její obvyklá nevraživost jako kdyby dnes v noci téměř úplně zmizela. Se širokým úsměvem na rtech mi vyprávěla zábavné historky ze života mé dcery a tvářila se přitom... hrdě. "Jo a tady," se smíchem mi podala další fotografii všech tří děvčat v Halloweenských kostýmech. "Měly bradavické hábity a a všichni obdivovali, jak úžasné triky dokáží. Samozřejmě, že kouzlily opravdu. Vážně jsem myslela, že je přerazím, když jsem na to přišla. Vymyslela to Hope. Byla pěkný rarach," zavrtěla pobaveně hlavou.

Chvíli jsem jenom mlčky sledoval její rozzářený obličej a téměř ani nevnímal obsah slov, které ze sebe chrlila. Dnes večer jsem se ujistil, že není nikdo, komu bych býval svou dceru svěřil raději. Přijala ji i Hayley do rodiny, nechala je žít ve svém domě a pomohla mou holčičku vychovat jako kdyby byla její vlastní. "Caroline," přerušil jsem tiše její vyprávění.

"Hm?" s úsměvem na mě zvedla hlavu od krabice s fotografiemi a zastrčila si pramen vlasů za ucho.

Koutky se mi samovolně roztáhly do stejného úsměvu, jaký hrál na její tváři. "Děkuji. Za to, že jsi je tu nechala; že ses o ně postarala. Věděl jsem, že budou v dobrých rukou."

"Pro Hope cokoliv," pousmála se a já konečně pochopil. Pro ni byla moje holčička opravdu dcerou, která si našla cestu hluboko do jejího srdce. Vlastně jsem v tu chvíli vnitřně bojoval s dvěma pocity - radostí a žárlivostí. Ani jedna z nich ovšem nestačila vyhrát, protože tentokrát prohlásila něco, co zaujalo veškerou mou pozornost. "Klausi, co tu dělá Kol?" Mezi očima se jí objevila zamračená vráska, když čekala na odpověď - jako kdybych jí snad mohl poskytnout já.

Co tady zatraceně dělal Kol? Vůbec jsem netušil, že se motal kolem Hope - býval bych si to s ním velice rychle vyřídil. Měl ji chránit tím, že bude co nejdál, a on místo toho pobíhal po Mystic Falls? "Jak dlouho už tu je?" zeptal jsem se s přimhouřenýma očima.

Caroline se na okamžik na obličeji objevil zaskočený výraz. "Takže hádám, že o tomhle jsi netušil. Je tu asi týden," dodala na vysvětlenou. "Sliboval mi, že brzy odejde, že tu nijak netouží být."

Tvářila se podezřívavě a to jsem naprosto schvaloval. I já měl dost podobné pocity, ačkoliv vztek byl pravděpodobně ještě daleko silnější. "Ty jsi s ním mluvila? To snad není pravda. Nemá tu co dělat!" láteřil jsem. Sledovala mě mírně vykuleně a očima naznačovala, abych se uklidnil. Jistě, jistě. Zase jsem zapomněl, že tady nejsem vítaný a měl bych být tiše.

Dřív, než jsem stihl říct cokoliv dalšího, mi hrudník rychlostí blesku sevřela příšerná bolest. Prudce jsem si přitiskl ruku setnutou v pěst na prsa a stiskl zuby k sobě. I tak se mi skrz ně ale prodralo bolestivé zasténání. "Klausi!" vyhrkla Caroline okamžitě a chytila mě oběma rukama za ramena. "Co se děje?"

Nedokázal jsem jí odpovědět. Přidalo mi, jako kdyby se mi měl celý hrudník rozskočit na milion kousků. V hlavě se mi ozýval šílený ženský křik, až jsem si zajel rukama do vlasů a pevně je stiskl mezi prsty. Zpoza rtů se mi vydral další bolestivý řev a tentokrát už jsem ho ani nedokázal ztišit. Židle pode mnou podjela, když jsem klesl na kolena a ještě pevněji si rukama stiskl hlavu, která mě doslova zabíjela. Křik v ní ještě zesílil a s ním i ten můj.

A pak, jako mávnutím kouzelného proutku, najednou přestal. Zalapal jsem po dechu a prudce otevřel oči. Klečel jsem na zemi, ruce i nohy se mi nezastavitelně třásly a zezadu mě v pevném objetí držely známé ruce. "Co se stalo?" zašeptala Caroline jenom kousek od mého ucha a povolila své sevření. Oči měla rozšířené strachem a obrácené ke stropu.

I já jsem nadzvedl hlavu a zadíval se nad sebe. Celá místnost byla naplněná drobnými modrými světýlky, které se pomalu snášely k zemi, kde pokaždé vybledly a zmizely. "Hope," dostal jsem ze sebe přidušeně. Měl jsem strach o svou dceru. Ať to bylo cokoliv, jistě to nějak souviselo s Inadu, která po ničem netoužila víc, než po její moci.

V kapse se mi hlasitě rozdrnčel telefon, po kterém jsem okamžitě sáhl. "Klausi!" ozvalo se v telefonu vyděšeně. "Elijah se najednou zhroutil, hrozně křičel, a pak to modré světlo," zběsile ze sebe chrlila Hayley roztřeseným hlasem. "Hope mě prosila o jeho krev, mluvila o holkách a o hledání řešení. Musíš ji najít, něco je špatně!"

Na krátký okamžik jsem zavřel oči a pokoušel se vstřebat všechny informace, které se na mě valily. Nakonec jsem jenom přikývl, ačkoliv to Hayley nemohla vidět. "Najdu ji," slíbil jsem rozhodně a hovor bez dalších průtahů ukončil.

Během rozhovoru jsem nepřestával sledoval vyděšené modré oči své společnice, která se už už chystala promluvit. Samozřejmě slyšela každé slovo a dovtípila se, že jestli je něco s mou dcerou, ty její u toho budou s největší pravděpodobností taky. Teď ovšem nebyl čas jí žádným způsobem utěšovat - bylo potřeba co nejdřív zjistit, kde ty šílené ženské jsou.

Jakmile jsem udělal krok ke dveřím vedoucím z místnosti, prudce se rozrazily a já zůstal stát tváří v tvář Alaricovi. "Co to?" zarazil se překvapeně rovnou ve dveřích a okamžitě očima protěkal místnosti. Jeho oči se zastavily na Caroline a pohled mu ztvrdl. "Co je to s tebou, Caroline?" rozhodil nechápavě rukama.

"Ricu," chytila ho okamžitě za obě zápěstí. Zorničky měla stále rozšířené strachem a vůbec nedbala na nějaké jeho spílání. "Musíme najít holky. Něco je špatně," vyhrkla naléhavě.

Alaric chvíli jenom překvapeně stál, načež rychle přikývl. Okamžitě odhodil jakékoliv spory stranou a chystal se rovnou vyrazit. "Dojdu si pro věci. Vezmeme moje auto. Zavolej Bonnie!"

Nečekal jsem, že se všechno rozhýbe tak rychle. Ani jsem se téměř nestihl rozkoukat a strachovat a už jsem stál v obývacím pokoji vedle Bennettové. Nedívala se na mě zrovna přátelsky - ne že by mě to nějakým způsobem zajímalo. Stačilo, že použila ty své čáry máry a dala nám odpověď na to, kde je má dcera.

Nikoho z nás jejich lokace příliš nepotěšila. "New Orleans?" vyhrkl ze sebe lovec upírů a přimhouřenýma očima se zahleděl přímo na mě. Jako kdybych za to mohl.

Povytáhl jsem obočí a cynicky se úšklíbl. "Roky už tam nebydlím, nekoukej na mě jako kdybych je tam odtáhl násilím. Žít tu s vámi zřejmě není taková výhra, když radši utíkají do jiného státu."

"Oba dva toho nechte!" utrhla se na nás Caroline. "Teď není čas se hádat. Musíme pro ně. Kdo je větší alfa samec si můžete dokazovat později," ušklíbla se. U toho již nicméně balila pár věcí do kabelky a oblékala si bundu. "A jestli nejedete vy, tak já jedu sama."

Nakonec jsem usoudil, že v hádce můžeme pokračovat klidně i v autě, takže jsem se bez dalších řečí vydal rovnou za Caroline. Samozřejmě jsem si zabral místo na předním sedadle, když už se mi nepodařilo obhájit místo za volantem.

Cesta probíhala v naprosté tichosti. Každý z nás byl zahloubán do vlastních pochmurných myšlenek. Ani já jsem se jim nevyhnul - začínal jsem uvažovat, jestli tohle vážně bylo nejlepší řešení. Možná jsem ji tu vůbec neměl nechávat. A co Hayley? Jak je možné, že se sebrala a opustila naši dceru? Měla ji chránit před vším, co mohlo přijít. Stejně jako ten lovec - neslíbil snad, že se o ni postará? A teď byla pryč a já chtěl najít viníka. Bylo jednodušší se mstít, když víte komu. Tady v autě jsem s tím ale bohužel nedokázal udělat vůbec nic, a tak jsem se alespoň otočil na Caroline. Seděla na zadním sedadla a nervózně těkala očima po ubíhající krajině za oknem. "Určitě se shodneme, že po tomhle čeká děvčata dlouhé domácí vězení, co, lásko?" pokusil jsem se alespoň částečně ulevit jejím i svým starostem.

Ani jeden se nezasmál, jak jsem doufal. Caroline mě spražila přísným pohledem, takže jsem si radši další otázky odpustil. Nechtěl jsem totiž jet v autě s špatně naladěnou Forbesovou. To by bylo ta poslední kapka pro dnešní večer. Vždycky totiž mohlo být ještě o chlup hůř.