Čárky a kouzla nejsou ani dobrá ani zlá. Takovými je dělají jejich jenom původci. I dobře míněné kouzlo tak může ve špatných rukou způsobit nenapravitelnou katastrofu. A občas se díky tomu projeví i pravá povaha člověka.

Pohled Hope

Mlha se převalovala mou myslí a já si jen stěží uvědomovala, co se vlastně kolem děje. Věděla jsem, že se musím snažit zůstat stát, ale nohy mě neposlouchaly. Celý svět kolem zčernal a já už jen očekávala ránu, která přijde po dopadu na zem. Nepřišla. Něčí ruce mě zachytily a zvedly do náruče. "Kole?" zašeptala jsem a pokoušela se ze všech sil odlepit víčka od sebe. Byla jsem vděčná, že mě nenechal spadnout na zem. To zároveň muselo znamenat, že je v pořádku a jestli se mě dotýkal, tak všechno určitě vyšlo.

"Bude v pohodě," ozvalo se kousek od mé hlavy, ale nebyl to Kolův hlas. To mě vybičovalo k nové vlně sil, takže jsem dokázala otevřít oči a zadívat se na svého zachránce. Přísahala bych, že jsem v modrých očích zahlédla starost, ačkoliv se objevila jenom na krátkou chvilku. Možná se mi to jenom zdálo. "Dobré ráno, Šípková Růženko," zazubil se na mě Kai a já okamžitě začala chabě bojovat, abych se dostala z jeho náruče. Nechtěla jsem, aby mi jakkoliv pomáhal, protože jsem si to nezasloužila - ne od něj. 

Naštěstí se nenechal příliš přemlouvat a bez dalších řečí mě postavil zpátky na nohy. I přesto jsem ovšem cítila jeho ruku na svém rameni - jako kdyby se snad chtěl ujistit, že znovu nespadnu. "Kole," zopakovala jsem znovu a rozhlédla se kolem sebe. Těžce jsem zalapala po dechu. Všude byly polámané větve a vyvrácené stromy téměř bez listí. Vypadalo to jako jedno velké bojiště. Josie klečela u Lizzie a zvedala ji ze země. Blonďaté dvojče totiž vypadalo asi tak stejně jako jsem se já cítila. Ve tváři byla bílá jako stěna a z nosu jí tekla krev až na tričko. "Je pryč nebo ne?" zamumlala jsem kamsi do prostoru a zmateně se otočila jako husa na báni. Ještě stále jsem nedokázala rozumně uvažovat a jen stěží chápala souvislosti.

V tu chvíli mě ovšem sevřelo pevné medvědí objetí Kolovi náruče. "Je pryč! Vyšlo to!" odpověděl mi na otázku a dokonce se mnou nadšeně zatočil na místě. Sice se mi z toho udělalo trochu zle, ale to nic neměnilo na radosti, která mě naprosto naplňovala. Mohla jsem se ho zase dotknout a to bylo k nezaplacení. Spokojeně se usmíval, ačkoliv mu v očích vypětím popraskaly žilky a vypadal jako po dlouhém a náročném večeru. Byl šťastný a já taky. Vyhráli jsme.

Byl ovšem nejvyšší čas vrátit se zpátky do Mystic Falls. Možná bychom to mohli stihnout dřív, než si vůbec někdo všimne, že jsme byli pryč. A tak jsem vystoupila z kruhu, když mě tu chvíli pevně sevřela ruka těsně nad loktem. Stisk byl silný a zarýval se mi hluboko do masa. Bolelo to jako čert. Otočila jsem nechápavý pohled na jejího majitele a zůstala v šoku zírat - byl to Kai. "Co jste udělali?!" zavrčel nepřátelsky a ještě pevněji sevřel mou ruku, až jsem sykla bolestí. Nečekala jsem od něj takovou nenadálou agresi a popravdě mě docela vyděsila.

Teprve teď jsem si všimla, že Kai byl jediný, kdo za námi zaostal. Jako kdyby ho nějaká neviditelná síla zastavila a on nemohl opustit místo, na kterém stál. Vyděšeně jsem se dívala do jeho zlostných očí a vůbec nechápala, co se tu děje. "Co?" dostala jsem ze sebe jenom, když mě znovu popadly Kolovi ruce. Tentokrát ovšem ne něžně a s láskou, ale netrpělivě a nevybíravě. Jediným škubnutím vytrhl mou ruku z Kaiova sevření a začal se mnou couvat.

Rozhodně jsem se neměla k odchodu, což zapříčinilo, že se mě Kol rozhodl odtáhnout i proti mé vůli. "Musíme jít, Hope," syknul pouze a rozhodl se použít svou obrovskou upíří sílu, aby mě dostal co nejdál od Parkera.

Nic jsem nechápala. Co se to kruci dělo? O co šlo? Zmateně jsem se rozhlédla a po očku zahlédla stejně tak zmatenou Lizzie, která s pootevřenou pusou couvala od Kaie postrkovaná svým dvojčetem. A pak jsem si všimla pohledu Josie - na obličeji jí pohrával letmý vítězoslavný úsměv. Upřeně sledovala svého strýce, který jí pohled oplácel stejnou měrou.

Kai se rozhlédl kolem dokola a couvl o krok od kouzelné bariéry. "Ty malá mrcho!" zařval vztekle směrem k Josie a zvedl ruce ke kouzlu - ať se snažil o cokoliv, nefungovalo to. "Co jsi udělala?!" rozkřikl se znovu, ale odpovědi se nedočkal.

A pak jsem je uviděla - byla jich poměrně velká skupina a mířili ke Kaiovi. Na první pohled se zdáli být naprosto normální. Na ten druhý jsem ovšem na každém z nich zahlédla nějaké smrtelné zranění. Chvílemi se dokonce zdálo, že se mihotají. "Ať tě soudí tvá vlastní rodina, Malachaii Parkere," promluvila nakonec Josie chladně směrem ke Kaiovi, kterému se oči rozšířily strachem.

"Ne," zavrtěl hlavou a udělal pár kroků dozadu. I tam ovšem narazil na bariéru, přes kterou se nemohl dostat. Skupina se k němu čím dál tím víc přibližovala a začala se kolem něj stavět do pevného kruhu. "To nemůže být pravda," zašeptal Kai vyděšeně a znovu se pokoušel použít magii. Bez jakéhokoliv efektu. Zbrkle se otočil kolem dokola a tím zakopl o ležící větev. Okamžitě se skácel na zadek a zůstal jim tak vydaný na milost a nemilost.

Velice rychle jsem pochopila, co se tady stalo. Josette využila toho, že se při smrti Inadu otevřela cesta na druhou stranu. Zároveň přidala sílu jejich rodinné krve a nějakým způsobem tím dovolila předkům z Gemini dostát spravedlnosti za křivdu, kterou jim Kai způsobil. A já to nedokázala sledovat. Tohle nebylo to, na čem jsme se dohodly. Tohle byla vražda. "Pusť mě, Kole! Takhle ne! Tohle nemůžeme!" štěkala jsem naštvaně a zaškubala sebou co nejprudčeji jsem dokázala, ale stisk mého strýce nepovolil.

Otočila jsem pohled na Lizzie, která sice vypadala vyděšeně, ale zároveň stejně nesouhlasně, jako jsem se cítila já. Všimla si, že se na ni dívám a nakonec jenom lehce přikývla. Brala jsem to jako souhlas, že mi pomůže. A taky, že ano. Dorovnala krok s Kolem a z ničeho nic ho prudce chytila za předloktí. Oranžové světlo se rozzářilo do okolí a on překvapením vyjekl. Okamžitě se po ní ohnal, ale tím povolil sevření kolem mého těla.

Bez váhání jsem sebou znovu cukla a vyprostila se z ocelových kleští. Zřejmě jsem ani nepřemýšlela nad tím, co dělám - prostě jsem jenom chtěla v noci klidně spát. A to bych nemohla, kdybych se jen otočila a zavřela oči. Nemohla jsem ho tam nechat. Nebylo to správné. Takhle si nezasloužil skončit - dokonce ani on ne. Jistě, zabíjel, ale to i můj otec. Všichni moji příbuzní měli na rukou daleko víc krve, než měl Kai.

"Hope!" pokoušel se mě zastavit Kolův výkřik, ale já ho ani v nejmenším nevnímala. Jako velká voda jsem vběhla přímo do těsného kruhu, který se kolem Kaie neustále zužoval. Pravděpodobně jsem během toho někým prošla, ale bylo mi jedno, jestli to bylo nějakým způsobem neuctivé. Ti lidi už byli mrtví - žádných slušností nebylo třeba.

Sedřela jsem si obě kolena, jak jsem sebou prudce smýkla na zem k němu. "Jsem tu, jsem tu," položila jsem na něj obě ruce, které jsem ovšem okamžitě zase zvedla a pokusila se použít magii, abych je zahnala. Nefungovalo to. Bylo jich moc. Ani já neměla dost síly, protože jsem ji všechnu vynaložila na souboj s Inadu. "Nenechám tě tu, jasné? Neměj strach," domlouvala jsem mu, ačkoliv ta slova ve skutečnosti patřila možná spíš mě, než jemu. Teď jsme totiž byli v háji pro jistotu oba dva.

Nikdy v životě jsem nezažila nic děsivějšího. O to horší byla skutečnost, že jsem některé tváře i poznávala z rodinných fotek Saltzmanových. Téměř s jistotou jsem poznávala Liv i Lucase a dokonce i opravdovou matku dvojčat. Byli tam všichni - a chtěli se pomstít.

Kai na mě otočil hlavu a zdálo se, že nevěřil vlastním očím. Mezitím, co já těkala pohledem po všech těch mrtvých čarodějích a snažila se najít jakékoliv východisko, on sledoval mě. S fascinovaným výrazem zvedl ruku a palcem mi setřel krev z obličeje. "Víš...," dostal ze sebe, "možná máme poslední možnost se políbit, rebelko." Vypadlo z něj a na rtech mu dokonce blesklo pobavení.

Na chvíli jsem se na něj nechápavě zadívala, než mi došlo, co to vlastně vůbec řekl. "Co?! Ne!" vyjekla jsem spontánně. "Teď ani nikdy. Musíme se dostat z téhle šlamastiky, Parkere!"

Po tváři se mu mihl letmý úšklebek. Copak neviděl v čem jsme byli právě namočení? Měl potřebu řešit něco takového? Vždyť tohle nebyla vůbec sranda. "Nojo, kdybych tak byl Cameron, to by to šlo," na chvíli se odmlčel, "ne, tak bych se jmenovat nechtěl," zavrtěl nakonec hlavou.

Zpoza rtů mi unikl téměř hysterický smích. Ten ovšem neměl se zábavou nic společného. "Můžeme to probrat někdy jindy?" vyštěkla jsem na něj a znovu se pokusila použít kouzlo. Kruh kolem nás se uzavřel a všichni ti lidé se úplně přestali hýbat. Chytili se za ruce a společně začali odříkávat mě neznámé zaklínadlo.

V tom okamžiku se mi do hlavy jako střep zařízla šílená bolest. Skrz rty se prodral bolestivý křik. Chytila jsem se za hlavu a jen stěží se dokázala na cokoliv soustředit. Kai vedle mě zažíval úplně stejná muka a já už se modlila, aby to skončilo. Začínala jsem se smiřovat s tím, že tu dnes v noci zemřu. Nedokázala jsem si představit horší společnost, ve které bych mohla vypustit duši, ale zřejmě jsem si nemohla vybírat. Alespoň, že jsem dokázala pomoct své rodině...