Ani někteří princové nemohou mít navždy tu, která si kdysi získala jejich srdce. Šťastně až do smrti je totiž jenom fráze, která se říká malým dětem, aby měly naději. Občas se princezna rozhodne, že je čas jít dál a začít nový život po boku jiného prince. Potom už zbudou jenom oči pro pláč a krásné, ale bolestivé, vzpomínky.

Pohled Kola

Ta malá bloncka mě vážně naštvala. Přišel jsem jí pomoct v dobré víře a ona mě takhle vypakuje? Jistě, že jsem za ní dorazil v první řadě kvůli sobě, ale na tom přece až tolik nezáleží. Hlavně, že jsem přišel. Chtěl jsem jí pomoct s ovládáním magie, se kterou měla evidentně velké problémy, ale ta holka o to zřejmě vůbec nestála. Vážně byla divná. Byl jsem si jistý, že bych jí mohl být ku prospěchu, ale když nechce, tak nechce. Může si tam dál ležet ve svých hloupých pohádkách.

Něco jsem z toho ovšem přece vytěžil - pod kabátem jsem spokojeně svíral knížku v pevné kožené vazbě. Ten grimoár mě totiž zaujal natolik, že jsem si ho musel v klidu prohlédnout. Není mnoho čarodějů, kteří by byli schopni tvořit vlastní kouzla - je to velice náročné. Základem je perfektní znalost jazyka, protože i jedna chyba v kontextu zaklínadla může mít dalekosáhlé následky. A přesně proto jsem si tuhle knihu chtěl prohlédnout v klidu.

Dvakrát jsem nedbal instrukcí mé drahé neteře o nenápadnosti a vyrazil do svého nejoblíbenějšího místa tady v Mystic Falls. Do Grillu - kde jinde by mi taky nalili whiskey už dopoledne, že? Vlastně jsem se jenom rozhodl navázat na úspěch včerejší noci. Ukázalo se totiž, že Malachai je poměrně zábavný společník, a tak už ráno pokoj vypadal jako u dvou starých mládenců. Po zemích ležely rozpité lahve alkoholu a prázdné krabice od pizzy. Možná se od něj nakonec i něčemu přiučím. Ani tak jsem ale nebyl dvakrát nadšený z toho, že bych ho měl hlídat - zároveň mi ani nepřipadalo, že by to bylo třeba. Možná nebyl úplně normální, ale idiot to taky nebyl. A tak jsem ho dneska nechal s tím nejzodpovědnějším člověkem, kterého jsem znal, ačkoliv jsem se mu o tom tak trochu zapomněl zmínit.

Grill byl takhle po ránu prakticky prázdný. Jenom v jednom nejvzdálenějším rohu seděl jakýsi štamgast, který hleděl hluboko do sklenice s pivem a k tomu kolem stolů procházela mladá servírka. Brunetka s dlouhýma nohama a perfektním zadkem - možná bych ji mohl pozvat na partii kulečníku, ale ještě jsem měl něco na práci. Asi počkám, až jí skončí šichta a doprovodím ji domů.

V tuto chvíli jsem ovšem raději vyhledal klidnější kout v rohu místnosti, abych se mohl soustředit na hustě popsané řádky grimoáru. U servírky jsem si objednal dvojitou whiskey a zahleděl se do knihy. Byla působivá - daleko víc, než bych býval čekal. Nešlo jenom o kouzla samotná, ale i o kresby a popisy předmětů souvisejících s magií. Některé jsem poznával, jiné ne, ale i já musel uznat, že tohle dozajista vyšlo z pera profíka. Začetl jsem se do jednoho na pohled docela složitého zaklínadla, když se kniha sama od sebe zaklapla a ještě mě přitom bolestivě praštila přes klouby.

Nechápavě jsem chvíli hleděl na její desky, načež jsem zvedl hlavu před sebe, protože jsem tam tušil něčí přítomnost. Setkal jsem se s pohledem přimhouřených hnědých očí orámovaných tmavými vlasy. "Tohle nevypadá na tvoje písmo, že? A silně pochybuji, že ti to má sestra dala, když ses s tím tak nenápadně kradl pryč z našeho pozemku!" Nemluvila hlasitě, ale přesto jsem v jejím hlase zaslechl výhrůžku. Upřímně jsem netušil, že mě sem někdo sledoval a už vůbec jsem nečekal, že by to bylo jedno z dvojčat. Ne, že by to nebylo jedno, nic jsem si z jejího vyhrožování nedělal. 

"Budu na ni něžný," povytáhl jsem koutek do křivého úsměvu. "Na tu knížku samozřejmě, ne na tvou sestru. Ta mi připadá trochu padlá na hlavu." Vyzývavě jsem povytáhl obočí a čekal na její reakci. Byl jsem zvědavý, jak moc Saltzmanovi ctí rodinu a tohle byl nejjednodušší způsob, jak to zjistit. Pokud se totiž Jo zastane svojí sestry, a pokud Hope berou dvojčata jako příbuznou, mohl bych se i já vyhnout budoucím nepříjemnostem.

Odpovědi jsem se od ní nedočkal, nicméně bez reakce mou poznámku taky nenechala. Až po krátké chvíli jsem si začal uvědomovat, že se mi velice špatně dýchá. První jsem se mohl nadechnout s mírnou bolestí na hrudi, další nádech byl velice mělký a ten třetí už do plic nepustil žádný kyslík. Jediné, co prozrazovalo, kdo má tohle na svědomí, byl tmavý upřený pohled a mírné poklepávání ukazováčkem do stolu. Pevně jsem se chytil rukou stolu a stiskl - pokoušel jsem se s jejím kouzlem bojovat, ale marně - nezmohl jsem vůbec nic. Nedokázal jsem to pochopit. Ze mě si ta malá potvora sílu nevzala a Hope říkala, že si holky neberou magii z nikoho ve městě, aby nevyvolávaly konflikty. A přesto mě tu teď bez mrknutí oka dusila jako na oprátce.

Síla svírající můj hrudník povolila až ve chvíli, kdy jsem téměř ztrácel vědomí. Po dvou hlubokých nádeších jsem konečně zase začal vidět svět, ačkoliv byl momentálně celý pokrytý drobnými černými tečkami. Sevřel jsem ruce v pěst a rty pevně stiskl k sobě. Bublal ve mně hněv a já jen tak tak potlačil touhu chytit ji pod krkem a trochu ji vytrestat. "Tak," přikývla a natáhla se pro mého panáka, vzala ho do ruky a rozhlédla se všude kolem sebe, jestli k nám náhodou nikdo nekouká. "Nezahrávej si s mou sestrou. Nikdy! Nebo tě roztrhám na kusy. Nebýt jí, nikdy nedostaneš šanci zbavit se toho svého prokletí, takže začneš tím, že jí tohle vrátíš." Poklepala prstem na koženou vazbu grimoáru, vypila mi skleničku s whiskey a vrátila ji zpátky na stůl. "Ale budeme spolu teď muset spolupracovat, takže proč si to dělat ještě nepříjemnější." Výraz v její tváři se jako mávnutím kouzelného proutku změnil, načež ke mně přátelsky natáhla ruku a vykouzlila na rtech vcelku upřímný úsměv.

Ještě pořád jsem měl chuť ji roztrhnout vejpůl, ale teď už jsem začínal chápat, proč jsem to neudělal. Něco na ní mi až moc připomínalo Davinu. Možná to byla bojovnost v jejím hlase, možná ten nekompromisní pohled, nevím jistě. Občas prostě narazíte na vůně, na místa nebo na lidi, kteří vám připomenou minulost. A já si ji chtěl připomínat, protože jsem se přes ní zřejmě ještě nepřenesl. Davina nade mnou pořád měla velkou moc, i když už byla pryč z mého života. I proto jsem se rozhodl nemstít, ale místo toho jsem chytil nabídnutou ruku a potřásl s ní. "Hodí se mít tě na své straně, takže jsem pro."

Dalším důvodem pro smír s Jo byla prostá logika. Všechny je potřebuji - ideálně milé a dobře naladěné, protože bez nich bych neměl šanci zbavit se toho vlezlého kousku duše. Občas se tak člověk musí trochu obětovat a dělat, že ho hrozně moc zajímají city nějakých puberťaček. Pocity jedné nebo druhé mi byly naprosto ukradené, ale pokoušel jsem se vypadat, že mám opravdovou starost. "Takže si dáš ještě panáka?" ukázal jsem na skleničku a chtěl tak trochu změnit proud konverzace. "Vím, že ti není jednadvacet, ale já bych klidně přimhouřil očko," uchechtl jsem se a doufal, že z toho nějak vybruslím a třeba se nakonec i trochu pobavím.

Nezabralo to tak, jak bych čekal. První jí pobaveně cuklo ve rtu, ale nakonec se neudržela a na chvíli se rozesmála. "Tak to bylo dost levný. Nejsi v tom tak dobrej, jak si myslíš," zavrtěla pobaveně hlavou a zvedla se od stolu. "A jen aby bylo jasno. Ty a já - k tomu nikdy v životě nedojde. Ani kdybys do mě nalil těch panáků deset. A teď mě omluv - čeká mě doučování," rozverně na mě mrkla jedním okem a rozešla se směrem k východu z baru. Abych pravdu řekl, tak mě zaskočila natolik, že jsem se v tu chvíli ani nezmohl na odpověď. Většina ženských takhle nereagovala, když jsem je pozval na drink. A tak, když jsem si v hlavě konečně sesumíroval uspokojivou odpověď, už byla dáno na cestě pryč.

Jenom kousek od dveří se zastavila před poměrně vysokým blonďákem, kterého evidentně dobře znala. Jenom ze zvědavosti jsem natáhl uši, abych lépe slyšel, o čem se baví. Každopádně její: "Dobrý den, pane učiteli. Jsem připravená na naši lekci," už koketněji znít ani nemohlo. Když se nenápadně dotkla prsty jeho paže, došlo mi, že tohle doučování bude mít asi pramálo co dělat se školou.

Už už jsem se chtěl zvednout, že se s tím blonďáčkem seznámím blíž - jenom čistě ze zvědavosti a z dlouhé chvíle samozřejmě - když mi v kapse zavibroval telefon. Vytáhl jsem ho z kalhot a přečetl si jméno autora SMS zprávy - byla to Hope. Už jsem tak trochu tušil, co čekat, když jsem zprávu otevíral, ale přesto jsem se neubránit škodolibému uchechtnutí. Děláš si ze mě srandu?! Proč jsi mi ho tu nechal a o ničem mi neřekl? To si ještě vyřídíme! Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, co by mi asi tak Hope mohla provést, ale nakonec jsem usoudil, že už jsem stejně žil dostatečně dlouho a vyťukal rychlou odpověď: Užijte si den, drahoušku. Možná budeš brzy potřebovat špunty do uší.  

VˇˇˇˇV

V první řadě chci Vám všem popřát krásné svátky - hlavně pohodu, zdraví a štěstí. Uteklo to zase tak rychle a už tu máme znovu Vánoce. Takže si užijte večeři, rozbalování dárečků a pohodu v rodinném kruhu :) 

Co se povídky týká, tak se nám naše parta začíná pomalu seznamovat. Je to nicméně dost podivná skvadra lidí a pravděpodobně mezi nimi bude ještě spoustu problémů. Holky to s Kolem a Kaiem nebudou mít vůbec jednoduché :D Na rozdíl od nich si Kol užívá přítomnosti dam a rozhodně si s ničím nebere servítky. Minimálně u Josie ovšem dost tvrdě naráží, protože sestry prostě drží při sobě :)