Na trávou zalitém skalním okraji seděla černá vlčice. Její temná srst se se v poryvech větru různě proplétala a tvořila tak rozmanité uzlíky, které působily jako smítka zmatených myšlenek. Její modré oči směřovaly do dálky, kde právě teď probíhal západ slunce. Tedy čas, kdy se zlatý kotouč pomalým tempem ponořil do nekonečné vodní hladiny. A její myšlenky běhaly zmateně v její hlavě jako banda vyděšených zajíců a motaly se stejně jako její hustá srst. Dumala, snažila se zapomenout na všechny ty starosti, které na ni padly. Pokoušela se přijít na ten klíč, který by z její nohy odepnul tu těžkou kouli starostí. Aby už konečně mohla skočit a létat... létat... Cítit v mracích volnost a byť svobodná jako to vždy její duše chtěla. S tichým výdechem sklopila hlavu a pohlédla na svoji náprsenku. Na místo, kde se ještě před necelými dvěma lunami nacházel dračí medailon.
Zlatý řívěsek s dračí hlavou, který ona a další dva vlci nosili pro blaho smečky. Teď už ztracený medailon, kdysi značil jejich moc a ona bez něj ztratila víru. Depresivní myšlenky by ji v ten okamžik naprosto postihly nebýt lehkého větříku a dusotu cizých tlap. Srdce jí začalo být jako splašené a dech se zrychlil, cítila kapičku, která jí stékala po srsti na tváři. Nervozita ji obklopila a donutila zatajit dech, jen aby cizinec mohl přijít blíž. Podobně zbarvený vlk se usadil do měké trávy po jejím boku a pár křídel si složil k tělu. Chvíli vládlo napjaté ticho, než ho vlčice svými slovy roztříštila. ,,Přišel si mě vyzvat?'' Její hlas kolísal jako list ve větru, zbytek věty téměř zašeptala a s tichým ironickým uchechtnutím se na něj podívala. Jeho výraz byl zmatený a zaražený, ale ona na něj nehleděla...
,,Došla ti slova, Locku? Jen potvrď ta má, vidím ti to na očích už od začátku příchodu do smečky.'' Teď už se zlomeným pohledem ucukla od toho jeho. Robustní vlk se nedal jejími slovy zmást na dlouho. ,,Co to povídáš?'' Dva smaragdy se zahleděly bojující vlčici do duše. ,,Ty problémy vyřešíš a medailon najdeme. Jen potřebujeme někoho kdo nás povede, potřebujeme tu Alfu uvnitř tebe.'' A s posledním slovem si ona vlčice odfrkla a zaúpěla. ,,Tahle smečka o Alfu přišla, Locku. Je čas zvolit si nového Alfu.'' Zašeptala do větru a s posledním pohledem na nekončící vodní plochu se otočila a rožešla přímo za nosem. ,,Ramilette.'' Cukla sebou a s jednou tlapkou nataženou ve vzduchu zastříhala ušima. Její jméno ji tam někde hluboko bodlo a ona se zmohla jen na krátké zastavení. ,,Nevzdávej to...'' To byla poslední slova, která slyšela než se tryskem rozběhla mezi nejbližší stromy.

                                    ~

Pohublá vlčice se skláněla nad vodní hladinou rozbouřené řeky. Tiše dýchala a se zavřenýma očima působila naprosto klidně, byť okolo ní teď řádila bouře a prostor okolo bičovaly blesky. Kapky vody, které jako rovné čáry padaly na zem se jí vyhýbaly a odkláněly se pryč. Za tenhle okamžik mohl vodní živel, který uvnitř sebe probudila. Její soustředěnost ale brzy vyprchala. Burácející hrom vytrhl z její mysly klid a ten pomyslný štít nad jejím tělem se rozpadl, v oné vteřině rázem vlčice promokla na kost a zůstala na pospas nenasytným kapkám. Možná by i sklopila své nebesky černé uši, kdyby se z houští za jejími zády nevynořil stín a onu bariéru znovu nepovolal. Tentokrát, ale byla jistá a pevná jako hora sama a hrála barvami duhy. Pootičila hlavu s připravenou odpovědí pro neznámého, kterého kvůli dešti necítila, ale i tak si byla jistá, že uvidí tmavou srst. Jakmile se její oči setkaly s popelavým tělem zorničky se jí strachem zůžily a z tlamy se jí vydralo vyděšené zakňučení.

Svaly pod bílou kožešinou se zavlnily, když je příchozí zaťal a se smíchem zavrčel pár výhrůžných slov. Na ta se v krátkém intervalu rozvučela odpověď ze strany Ramilette, šedé bývalé Alfy. ,,Co si zač!?'' Tiché zavytí utišilo nezvaného tuláka a zároveň mu dalo možnost k odpovědi.
,,Nepoznáváš mne? Ach, ubohá Jedličko, copak ti udělali?'' To oslovení v ní vzbudilo vzpomínky a společně s nimi a napnutým svalstvem vyvrcholily její pocity sražením sněhově bílého vlka do trávy.

Zuřivost z vlčice jen sálala, její duše přetekla a ten kousek jejího já, jenž jí radil zůstat v klidu zmizel. Zuby zaryla přes hustou srst do měké kůže a stáhla uši, když se z cizincovy tlamy ozvalo bolestné zavytí. Nohy rozkročila a tlapkami dosedla vedle jeho svalnatého těla. Hlavu sklonila  směrem ke spádu země a na krátký okamžik se zamyslela. Byl dobře živený a sílou i dobrý protivník. Se zavrčením mu své již zašpiněné zuby přitiskla ke krku. Na bílé sklovině se leskla rudá tekutina s kovovou chutí. Cítila jak vlk nasucho polkl a pokrčil přední tlapy. Ovšem nečekala, že stejný tah udělá i se zadními a vykopne s nimi do nechráněného šedivého břicha. Bývalá Alfa hekla a v druhé chvíli dopadla na zem. Riskantní tah se vlkovi vyplatil, nestihla stisknout dříve než zaútočil. A to byla chyba. Bílá srst ji na pár vteřin zamezila výhled a po chvíli ji obklopila duhová záře. Nechápala, ale jakmile začala lapat po dechu vše ji bylo jasné. Plíce ji pálily a vypovídaly službu, hrdlo už odmítalo matné pokusy o hlt vzduchu. Oči ji pomale, ale jistě tmavly. A až po chvíli ji obklopila temnota.

~

Byla v lese. Všude vládlo přítmí a před černou vlčicí se objevila zrzavá tvář. Její oči nabraly nadšení a rezavý vlk se k ní otočil čelem. ,,Astraëli!'' Vypískla vlčice ohromeně. Zrzek její nadšení ovšem nezdílel, místo toho jen sklopil hlavu a tiše spustil. ,,Měj se na pozoru sestřičko,'' jeho nebesky modré oči se upřely na ni ,,ve smečce je zrádce.'' Cítila jak se jí zarazil dech. Krev se začala vařit a ona prudce vyštěkla. ,,Ne! To není možné bratříčku, nemůže být...'' zbytek věty už spíš zašeptala, rezavá tlama se dala do pohybu. ,,Život není růžový, ale ty máš šanci. Najdi toho, kdo ti ve spánku ukradl medailon, dřív než se prohlásí novou Alfou.'' S těmi slovy se jako ranní rosa rozplynul se slunečními paprsky. A tímto okamžikem les mizel, tma mizela a to vše vystřídalo světlo.

Probudila se s silnou bolestí hlavy a pocitem prázdna. Proč ji její mrtvý bratříček navštívil? Proč teď a hlavně, jak? A kde to vůbec je? Zamrkala a znovu otevřela svá očka. Dle krajiny okolo se nenacházela na jejím území, nebo alespoň území její bývalé smečky. Ucukla sebou, jakmile opět spatřila popelavou srst, která se vždy změnila na čistě bílou, když vlk vystoupil ze stínu. ,,Omlouvám se,'' bývalá Alfa zmateně zastříhala ušima a vycenila zuby. ,,Musela jsem tě dostat sem, na mé území Ramilette.'' Proč ji všichni oslovují jménem!? Možná si až příliš zvykla na oslovování Alfo. Zatřepala hlavou. ,,Co jsi zač?'' Zavrčela, až teď si jaksi uvědomila, že se nejedná o vlka, nýbrž o vlčici.
Její mysl se uklidňovala  a myšlenky zpomalily, pomale, ale jistě si vše uvědomovala. ,,Taiwany?'' Bývalá Alfa vyděšeně couvla. Počkat, počkat. Tolik nových tváří v tak krátké době? Cítila nátlak, zmatení, stres. ,,Omlouvám se za ten začátek, Rami.'' Bílá vlčice sklopila hlavu. ,,Musela jsem...'' Proč? ,,Co se děje?'' Chtěla znát odpovědi. Co tu dělá bratrova družka, vlčice z druhé nepřátelské smečky?
,,Slyšela jsem co se stalo a vím jak ti pomoci, vím Kdo je ten zrádce.'' Adrenalin se vracel do žil a vlčice jakoby se pomale probouzela, to je ono. Všechny celou dobu zajímal jen medailon, ale tu šlo o něco víc. O pomstu tomu, jež ji podvedl. ,,Mluvila jsem s Lockem.'' Dodala po chvíli bělka nacož se z druhé strany ozval povzdech. ,,Něco se ve mě zlomilo, Taiwany. Místo Alfy pro mě není to pravé, ale chci aby byla smečka v bezpečí. Pokud ten zrádce medailon opravdu má... Doufejme, že se ještě nestihl prohlásit za Alfu.

~

,,Jaký je plán?'' Zahuhlala bílá vlčice. ,,Musíme najít medailon, pokud ho má u sebe může povolat draka.'' Zněla klidně, zato druhá vlčice  udiveně zalapala po dechu. ,,Vaše nedailony umí přivolat draka?'' Alfa krčící se v křoviskech se tiše zasmála. ,,To ti Lock neřekl? Naše dračí medailony jsou propojeny s draky, také nás chrání před dračím ohně-'' ihned zmlkla a namáčkla se společně s přítelkyní co nejvíce k zemi. Okolo keře prošlo nazlátlé tělo, Gallisa, Delta smečky. Jakmile přešla jejich úsek tiše pokračovala. ,,Tak kdo to je? Znáš ji jménem?'' Otázka jak vlastně přišla na onoho zrádce zůstala nevyřčena. Nepodstatná věc, důležitá věc byla identita zrádce. ,,Světlá vlčice. Darnet? Ne, počkat. Darkness. Ano, tak se jmenuje.''
Modré skvrnky na těle ji zazářily. ,,Obviňuješ jednu z mých nejlepších lovkyň?'' Sykla na ni. ,,Věř mi. Byla v mé smečce, náš Alfa touží po moci medailonu a ona mu jeho moc slíbila.'' Nepotřebovala moc věštit, aby tušila o co šlo. ,,Zamilovala se.'' Konstatovala nahlas.
Bílá hlava jen zavrtěla hlavou v souhlasu. ,,Fajn, zůstaň tady, já se o ni postarám.'' A s těmi slovy bývalá Alfa vyšla na světlo, hlavu zvednutou k nebi a s krátkým zavytím. Mnoho očí se na ni upřelo a jedny obzvlášť. Její místo momentálně zastupoval Lock, který vyšel ze stínu doupěte s otráveným výrazem, jakmile si uvědomil, kdo že se objevil na tváři se mu objevil úsměv. Formality šly stranou.
,,Rami! Změnila si názor?'' Začal s nadějí, kterou se vlčice chystala popřít. ,,Smečko!'' Zavyla znovu, rychlým krokem Locka obešla a vyskočila na plochý kámen uprostřed tábora. Musela ho ignorovat, čas byl proti ní. ,,Vrátila jsem se s důležitým oznámením.'' Zavrčela pevně. ,,V naší smečce se objevil zrádce, někdo komu jsem věřila.'' Očima krátce těkla k Lockovi, který se zatvářil zmateně a napjal křídla.
Světle hnědá vlčice o které byla řeč seděla před svoji norou a pozorovala ji. Je tak klidná, ani ji nenapadlo, že bych tím zrádcem mohla myslet ji... ,,Byl mi odcizen medailon a onen zrádce ho má stále u sebe. Jak jistě víte zrádce má teď možnost zažádat o pozici Alfy. Tímto má poslední možnost se ke svému činu přiznat.'' Zmlkla a pohledem přejela všechny členy, každého stejně dlouho chvíli. Obzvláště u Darkness se jí zdálo, že ten okamžik trvá věčně. Svým pohledem skončila na Omeze, tedy Starovi. Ryšavý vlk se nervózně ošil pod jejím pohledem, ale zůstával celkem klidný. Ticho. Hrobové ticho. Vedle černé Alfy se postavila její práva packa, tedy Lock. Křídla varovně roztáhl a vycenil zuby ve varovném gestu pro všechny ostatní. Zároveň tím značil, že on tím zrádcem není. Vlčice se nadechla k pokračování, ale to už se z nory Darkness vynořila bílá srst. V tlamě nesla vlálkno a na oněm vlákně se dole houpal dračí zlatý medailon. Stočený zlatý drak působil vznešeně a rudé oko působilo agresivně.
Přesto se ozvalo vyděšené štěknutí a několik i překvapených úleků. Lovkyně stáhla ocas a varovně vycenila zuby, uši stáhla dozadu a za pomoci naježené srsti, která ji v mžiku vzplála se přesunula do bojové pozice. ,,Darkness....'' sykla tiše Ramilette. Zmiňovaná do ní zabodla své zorničky a v mžiku vyrazila proti ní - ovšem místo čekaného útoku se v poslední chvíli přilepila k zemi a vyskočila do výšky. Dopadla přesně za její záda a nebýt rychlé reakce jejího Bety, nejspíše by schytal nehezkých pár ožahanců....
,,Darkness, z moci, která mi náleží jakožto bývalé Alfě-'' v monologu vlčici přerušilo krátké zachraptění. Taiwany   zvedla hlavu, aby vlčici mohla nasadit dračí medailon, ten jako ulitý sjel po osrstěném krku až na své místo, kde se zableskl a stejně tak projelo celým tělem vlčice množství energie v barvě západu slunce. Oči ji v té chvíli zaplály modrou barvou a hlas nabral hluboký nebeský tón. ,,Hlasem draků ti poroučím opustit naše území. Dopustila si se velezrady.'' Černá srst se zavlnila a věci okolo Alfy se povznesly. Kameny, kapky, tráva vlála a dokonce se vznesla i nejbližší spadlá větev. Lovkyně ucouvla snažíc se vyprostit Betovi, který ji s nechutí pustil a Alfě se klidil z cesty. ,,Zmiz.''

~

,,Zase jsi tady?'' Pobavený hlas černého vlka s párem dvou mohutných křídel se rozezněl okolím. ,,Copak, Alfo?'' Zamumlala mu naoplátku. Narozdíl od něj už se jí na krku medailon neleskl. ,,Stejně nechápu proč si se pozice Alfy vzdala. Být hlídkařkou je pod tvoji úroveň...'' Jen zavrtěla hlavou. Její pocity se daly popsat jen jedním stylem. Pianistou, který přejíždí svými prsty po ladných klávesách jeho piana. Zazubila se, když přišel blíž a ona se hlavou opřela o jeho bok. Už se chystal pokračovat, když ze stínu vyšla Taiwany.
,,Co je to?'' Zamumlala bílá vlčice, taktéž již hlídkařka se zájmem. ,,Ještě nevím, ale až to zjistím, budeš první komu to řeknu.'' S těmi slovy zabořila vlkovy do srsti celý svůj čenich. Ovšem tohle Taiwany ignorovala. ,,Ne tohle,'' těkla k nim pohledem. ,,ale tohle.'' Hlavou kývla dolů k Nekonečnému jezeru. Z jehož povrchu se odrážela duhová záře.

Tak, jsme u konce této jednorázovky... Chci upozornit, že postava Locka a Darkness nepatří mě, od autorů mám svolení je použít. 👍 Sice z toho nevzešlo to co jsem měla v plánu, ale svůj účel zabavit snad splní :)