Drájové v sále si znechuceně zakrývali ústa. Ti se slabším žaludkem dokonce opouštěli místnost. Stěží by kdokoliv mohl uvěřit, že přímo před králem bude stát dospělý mutant, tahle znetvořená hříčka přírody, hanebný výplod zkaženého svazku dvou ras. Samotná existence téhle zvrácenosti byla plivancem na vše, co tvořilo draiskou společnost.

„Na co čekáte, idioti?! Chopte se té zrůdy!" vzpamatoval se Frederik.

Čtveřice královských stráží stojící po stranách stupínku, na němž byl usazen trůn, vytasila své zbraně a obklíčila Alexandara.

„Jen klid, jen klid, nikdo nemusí přijít k úhoně," Alexandar zvedl ruce nad hlavu, aby ukázal, že nemá v plánu s nimi bojovat.

„Mlč! Tvůj hbitý jazyk je jako jed pro královské uši," Frederik natáhl svůj meč k mutantově krku, „jeden špatný pohyb a osobně se postarám, aby tvoje hlava byla vystavená jako odstrašující příklad."

Alexandar rukou sáhl ke svému opasku a vyndal skleněnou lahvičku s tyrkysovou tekutinou.

„Zadrž! Co to je?" Frederik zaujal postoj první formy draiského královského šermu.

Alexandar si poklepal prsty na rty. Měl přeci přikázáno mlčet.

„Nezkoušej moji trpělivost, bastarde. Mluv!" přikázal mu princ.

„Jenom jedna," rozvázal uzlík, který držel skleněné víčko, „z mých speciálních směsí," napil se doušku tyrkysové tekutiny, „Nic pro šlechtu, obávám se," jeho obličej se zkroutil do znechucené grimasy, „Fuj, zapomněl jsem, jak je to hořký. Kde jsme to byli? Á, samozřejmě, jsem zajatec," šťouchl prstem do špičky meče a předstíral, že se píchl.

„Strach tě zřejmě připravil o rozum, mutante," Frederik sklonil svůj meč, „cožpak nechápeš, v jaké situace se nacházíš?"

Alexandar vzhlédl ke stropu a zatočil se jednou zlehka na patě. Stráže znejistěly a udělaly krok směrem k němu, aby omezily Alexandarův pohyb. Alexandar našpulil rty, ťukal si do nich ukazováčkem a přimhouřil zamyšleně oči: „Popravdě," roztáhl ruce a pokrčil rameny, „jsem s tím tak nějak počítal," tleskl.

Závěsy na oknech spadly dolů. Sál se ponořil do tmy. Ničí oči nebyly přivyklé na podobnou temnotu uprostřed dne. Skryt ve stínech měl kdokoliv perfektní šanci utéct. Nebo zaútočit.

„Nedovolte mu utéc- Svině!" zaúpěl král v půlce věty bolestí.

„Trůn!" zvolal Frederik v momentě, kdy už královská stráž běžela ke svému vládci.

Ve stejný moment se ozval náraz dvou čepelí: „Zbabělče! Útočíš ze stínu, postav se mi," sykl bolestí král, „radši jako čestný muž!"

„Luminé Petalit," pronesl Alexandar zaklínadlo a vyhodil do vzduchu hrst okvětních lístků, které se rozzářily. V místnosti se udělalo šero.

Na Alexandarův krk se přitiskla břitva: „Mám tě, bastarde!" zakřičela vítězně žena držící dýku.

Pozornost všech se upnula na ni. Tělo zahalené v černé kožené zbroji, obličej zakrytý šátkem a hlava skryta pod kapucí. V temnotě svítily krvavě rudé oči dravce přímo na královské veličenstvo.

Až při dopadu okvětních lístků, které slabě ozařovaly sál okolí trůnu, si všichni všimli, že král má pod levým prsem zabodnutou dýku se znakem Žlutých krys.

„Otče!" přispěchal k němu Frederik.

„To nic, chlapče. Není to první pokus o můj život. Dnes jsem měl větší štěstí, než kolik ho měla kdysi tvá matka."

„Bude to v pořádku, otče," chytil ho Frederik za ruku, „Antlone, zavolej ranhojiče!"

„Jistě, výsosti!" vévoda proběhl kolem Alexandara a neznámé ženy, „Léčitele! Léčitele! Král byl napaden! Rychle!" jeho roztřesený hlas se ztrácel v chodbách hradu.

„A ty," ukázal král prstem na ženu, „mám to brát tak, že jsi mi zachránila život?"

„Udělala jsem pouze to, co považuji za správné," sklonila hlavu. Stiskla pod šátkem jazyk mezi zuby a prudce s ním trhla dozadu, čím udělala u Alexandarova ucha slabý otrávený zvuk připomínající písmeno „c".

„V tom případě ti je koruna zavázána. Jaké je tvé jméno?"

„Rae Noel... pane," odpověděla pokorným tónem.

„Ta Rae Noel? Krvavá princezna Noel?" král překvapeně nadzvedl obočí.

„Je čest, že o mně slyšelo i Vaše veličenstvo."

„Tvá pověst tě předchází, děvče, takže jistě rozumíš, proč tohle musím udělat," volnou rukou mávl na svou stráž, aby Alexandara s Noel obklíčili, „Nejsem blázen. Chladnokrevná vražedkyně, jejíž jediným morálním kompasem je plný měšec, v den korunovace mého syna, kdy se tu nečekaně zjeví mág z Věže, mi zachrání život? To je příliš náhod, aby to byla pravda."

„Nepopírám, že jsem žoldnéřka. Sloužím tomu, kdo nabídne nejvíc. Můj zaměstnavatel si velice cenní Vašeho života. Tahle událost přitahuje pozornost. Tu žádanou," zvedla hřbetem dýky Alexandarovu bradu výš, „i tu nechtěnou. Tenhle krasavec nebude z Věže."

„Žlutá krysa," dodal Frederik při pohledu na dýku v otcově hrudi.

„Největší zločinecký spolek v celém království? To by sedělo."

„Přece jí nebudete věřit tyhle-"

„Buď ticho," zacpala Alexandarovi ústa rukou, „teď se baví dospělí."

„Žoldnéřka, která za peníze udělá cokoliv. Mutant, který nosí erb Věže. Dýka se znakem Žlutých krys. A to všechno v den korunovace mého syna," rukou si mnul vrásčité čelo, „co bys na mém místě udělal ty, synu?"

Frederika tato otázka zaskočila. On měl rozhodnout? Podobné soudy směl vynášet vždy pouze král. Princ nemá právo na svůj názor. „Já... já..."

„Mluv, synu. Dle tradice jsi dnes králem ty. Máš nyní stejná práva i povinnosti. Tohle rozhodnutí ovlivní celý osud našeho království. Popravením toho mutanta riskujeme hněv mistrů z Věže. Během pár dnů by zničili celou naši zem, jako by Drájové nikdy neexistovali. Popravením té žoldnéřky riskujeme, že zemře nevinná osoba, která mi možná zachránila život. Byl bys schopný s tou vinnou žít?"

Frederik se podíval na dvojici podezřelých. Někdo bude muset zaplatit životem za pokus o vraždu krále. Je však tahle cena hodna rizik s ní spojených?

„Krvavá princezno Rae Noel, co bys řekla, na svou obhajobu?"

„Zachránila jsem krále a takhle se mi odvděčíte? Typický Drájové. Chytila jsem viníka, stačí krátký pohyb zápěstí a hned zjistíme, jaká krev mu teče v žilách. Co víc byste chtěli?"

„Důkaz tvé neviny," odpověděl jí rázně princ.

„A jaký důkaz máte o mé vině?" kontrovala Noel.

„V tuhle chvíli žádný. Je třeba tuto záležitost prošetřit. Zavolejte hradní stráž. Odvedou Rae Noel do pokoje pro hosty. Dva muži budou s ní uvnitř a dva přede dveřmi."

„Takže jsem vězeň?"

„Tři dny. Pokud se prokáže, že jsi nevinná, pustíme tě a tvé dosavadní zločiny budou odpuštěny jako odměna za záchranu života krále."

„Fajn, jak si přeje Vaše veličenstvo," Noel pustila Alexandara ze svého sevření a následovala stráž ven.

Kéž by ten titul slyšel za lepší okolností.

„A co máme udělat s tímhle?" ukázal královský strážný prstem na mutanta.

„Zavřete ho kobky. Možná není prohnaný vrah, ale provinil se svým narozením. Skutečnost, že dýchá stejný vzduch jako my, je dehonestující."

„S radostí, sire. Hni se, špíno!"

* * *

Stačil den, aby Alexandarovo sněhobílé roucho změnilo barvu. Sezení a polehávání na zemi už ho unavovalo. Za mřížemi nic nesvedl a nikdo nebyl ochotný naslouchat slovům mutanta. Na světě nebylo horšího zločinu než se narodit jako kříženec dvou ras. V Draie zabíjeli tyto děti dříve, než se vůbec narodily. I kdyby se narodilo takové dítě narodilo, muselo by do konce života skrývat svůj původ a bát se o život. Pakliže by pravda vyšla najevo, a ona vyjde, přeskočí se od zatčení rovnou k popravčí sekyře.

Zákon krve mluvil jasně: „Vždy zachovávejte čistotu draiské krve." Co naplat, že se sblíží dva otroci jiné rasy? Jaký smysl má soudit dva různé bestiany? Zlatá krev Drájů je nadřazená všemu a jejich zákony platí pro všechny, kdo chodí po zemi.

Realita si však z myšlenky nějakého bestiana existenci nelámala. Draia neměla absolutní moc, čehož byl Alexandar živým důkazem. Na rozdíl od jiných mutantů měl za sebou Věž Kaleidoskopů. Na mapě se ten puntík dal snadno přehlédnout, její síla však byla nezměrná.

Než se například stal magusem výše jmenovaný Armád, největším pohoří světa se tyčilo na místě dnešní Bouřlivé nížiny. Mladý velmistr chtěl dokázat, že překonal svého učitele, tehdejšího žlutého maguse Katasuriho, řečeného „Magus písku". Armád na důkaz svých schopností přinutil pětici hor zhroutit se v obří hromady štěrku. Během času je příroda i lidé udolaly. Jejich zbytky nyní tvoří šedivou pláň, kam až oko z Věže dohlédne. Ten den získal nejen křeslo maguse, ale také přízvisko „Magus horolam". Samotný by dokázal pokořit Draiu, ale společně s pěti dalšími magusi, dokáží zničit svět a přetvořit ho k obrazu svému.

Naštěstí bez pádného důvodu se žádný národ nemusí hněvu magusů obávat. Věž od svého vzniku zachovává vůči všem rasám neutrální postavení. Jejím cílem bylo učení, zkoumání světa a hlavně magie. Nikdo z mágů nemá srdce válečníka ani dobyvatele. To samé se dá říci o Alexandarovi, který neustále hypnotizoval nedopsaný dopis.

Občas za dlouhou chvíli se odvážil připsat slovo či dokonce dopsat celou větu, ale vše si pečlivě rozmýšlel. Z pásma myšlenek ho vytrhlo bušení na dveře jeho cely: „Špíno, přišla za tebou návštěva!"

„Už jsem říkal, že budu mluvit pouze s Krvavou hraběnkou," odfrkl si otráveně.

Zámek cvakl. Ve dveří stál pár štíhlých nohou. Alexandar si je koutkem oka prohlédl a stoupal pohledem vzhůru výš a výš. Když uviděl zahalenou tvář, odložil s radostí pergament: „Noel, jsem rád, že jsi přijala mé pozvání," postavil se na nohy a opucoval si rychle róbu.

„Nešlo odolat. Ti nahoře začínají být nervózní, protože jejich dohady nikam nevedou."

„A přitom by stačilo, aby ses přiznala," pokrčil rameny Alexandar.

I přes šátek poznal, že se Noel pobaveně usmála: „To je ale roztomilá náhoda, přišla jsem ti říct totéž."

„Oba víme, že jim nakonec dojde, kdo je tu skutečný zločinec. Teda, oni to už ví, dokonce namalovali plakát s tvým jménem."

„A ty jsi zlý proradný mutant," zatřásla rukama ve vzduchu, aby naznačila předstíraný strach, „podívej se kolem sebe. Jsem podepsaná pod tucty hříchů a ty jsi z Věže. Přesto já mám pokojovou službu a ty máš," rozhlédla se po cele, „pero a inkoust?"

„Už jsi slyšela, že pero je mocnější, než meč?"

Než se stačil Alexandar po dokončení věty nadechnout, držela mu Noel u krku příborový nůž: „Nemysli si, že jsi v bezpečí, bělásku. Zabavili ti fámula i tvoje hračky. Můžu tě tu vykuchat stejně snadno jako Már rybu. Ach ne! On mě napadl, výsosti! Měl jste pravdu, byl to krvelačný maniak!" pokračovala přehrávaným vyděšeným tónem.

„Mám se v doznání podepsat jako Alexandar nebo mutant Alexandar?"

Noel odložila nůž a poplácala ho po tváři: „Ani to nebolelo. Piš!"

Alexandar se posadil na zem a vrátil se k psaní dopisu. Král mu za tohle druhý den setne hlavu, ale Noel by ho mohla podříznout už dneska. Potřeboval více času za každou cenu.

Jeho ruka se o dvě až tři minuty později zastavila. Vložil pergamen do obálky a zavázal ji. „Udělej mi laskavost a dej to strážnému venku," podal jí zapečetěnou obálku.

Noel mu vytrhla dopis z ruky a předala ho stráži venku se slovy, aby ho urychleně doručil králi.

„Mám rozkaz neopouštět-"

„Jsem tady já. Pokud by utekl, přijdu o hlavu. Věř, že se postarám, aby se ani nehnul."

Strážný se koutkem oka podíval na Alexandara, aby se vzápětí obrátil: „Nemůžu uvěřit, že s tou zrůdou vydržíš v jedné místnosti. Radši dostanu seřváno než tu být s vámi."

Noel zavřela dveře a vrátila se k Alexandarovi: „Nemusíš se bát. Drájové jsou horkokrevní, ale nedovolí si popravit nikoho z Věže. Předvedeš jim nějaký hokus pokus, pošleš zprávu domů a za měsíc nebo dva se na tohle zapomene."

„Máš to celé promyšlené, viď?"

„Nikdy by mě nenapadlo, že se tu objeví někdo z Věže, to moje plány změnilo. Naštěstí umím improvizovat. Sbohem, Alexandare."

„Kam jdeš?" podivil se mladík, když se s ním loučila.

„Neslyšíš? Ten rachot dupající zbroje, tvoje stráž se vrací a moje záležitosti tady jsou u konce."

„Ale já potřebuju, abys mi přinesla moje věci."

Dívka se začala hlasitě smát: „A proč bych to u Šelmy dělala?"

„Abychom spolu mohli utéct."

„Kam bych utíkala? Mně nic nehrozí. Jakmile si král přečte ten dopis, tak," zarazila se, „až si přečte ten dopis... Kde jsi vzal pero, inkoust a pergament? Na co jsi ten dopis vůbec psal?"

Alexandar se opřel o zeď, na jeho tváři zářil spokojený úsměv: „Měla jsi pravdu, Drájové si zakládají na krvi a v životě by nevěřili slovu mutanta. Leda, by museli. V Draie je nejposvátnější Zákon krve, ale to je taky jejich největší slabina – hrdost. Čistá krev znamená i čisté svědomí. Zákony platí v Draie pro všechny, a především se jimi musí řídit král.

Trestní zákoník Draii dovoluje vězni poslat soudci či osobě s vyšší mocí takzvanou pardonku. V něm má vězeň právo vyjádřit svá poslední slova, která musí být přednesena veřejně před celým soudem."

„Jsou to jen slova na cáru pergamenu. Král si ho přečte a pak ho může klidně zahodit."

„Myslím si, že už po prvním slově, změní král na celou věc názor."

„A co by to mělo být za slovo?" zkřížila Noel ruce na prsou.

Alexandar jí rukou pokynul, aby přišla blíž k němu. Naklonil se k jejímu uchu a pošeptal jí slovo, kterým začala jeho pardonka.

Noel se zmocnila panika. Její tvář ve vteřina zbledla. Vzápětí ji pohltil nevýslovný vztek. Udeřila pěstí do zdi těsně vedle Alexandarovy hlavy. Zhluboka se nadechovala, aby se uklidnila. Dívala se Alexandarovi přímo do očí, ale nenašla v nich ani špetku zaváhání. Právě teď se z obětního beránka stala její jediná šance na přežití. „Nemůžu uvěřit, že jsem tě nechala naživu."

„Jak jsem řekl, tak nějak jsem s tím počítal."

Říká se, že mezi genialitou a šílenstvím je tenká hranice. Těžko říct, na které straně se pohybuje Alexandar. Co myslíš ty, milý čtenáři? Byl to promyšlený tah, nebo výstřelek blázna? A pokud jsi stydlivka, hvězdička také potěší. ;)