Tmou se mihnul podivný stín. Náhle se zvedl vítr a udeřil do stromu jako meč. Strom zasténal a málem se zlomil. Něco zašumělo a ze stínů se vynořila černá lvice, v tlamě držela stejně černé lvíče. Jen přes čumáček mělo bílou skvrnku. Lvice se otočila ke kvílícímu stromu, do kterého se znovu pustil vítr. Doběhla ke stromu a schoulila se pod něj. Lvíčátko položila do míst, kde bylo největší teplo.
"Jen spi, maličká. Však já jednou pro tvou sestru dojdu. Však já ji jednou vysvobodím. Zaslouží si trpět stejně jako my dvě. Nebudu jednomu svému lvíčeti dávat větší lásku než druhému. A proto zničím život i jí. Proto se jí pomstím za to, že také patří do naší rodiny," usmála se lvice a olízla své lvíčatko, které se zavrtělo.
"Taky se už nemůžeš dočkat, že? Já také ne. Ale řeknu ti jedno. Musíme počkat. Dojdu si pro ni až ve správný čas, dříve ne. Budeš muset počkat. To ty počkáš, že ano?" pokračovala lvice a lvíčátko se znovu zavrtělo. Jako by snad chtělo něco ze spánku říct či podniknout, jen aby jeho matka nedělala, co dělá.
"Počkáš, já to vidím. Ovšem nebudeš muset čekat dlouho. Již brzy bude tvá sestra na samotném vrcholu blaha. A tehdy si ji vezmu. Tehdy pokazím život celé té hloupé smečce lvů. Tehdy pokazím život jí. Pomstím se jí za to, že si ji vybrali. Nezasloužila si to. Štěstí si zasloužíte buď obě dvě nebo žádná. A přestaň se vrtět," dořekla konečně lvice. Široce se usmála, až odhalila bělostné zuby. Lvíče se o to víc schoulilo a snažilo se mít pro sebe víc tepla. Zatímco lvice se jen smála své krutosti a představovala si vyděšený výraz své druhé dcerky.