Věnováno Nebelvíru

Sníh padal za okny tiše a něžně. Hladil zemi, na níž téměř nestihl dopadnout, jak se rozpouštěl ještě ve vzduchu. Otevřená okna ve druhé místnosti znamenala zimu. Té si ale Lily nebyla vědoma, nezajímaly ji tak povrchní věci. Nemohla cítit na těle větší zimu než ve svém nitru. 

Jak jsem jen mohla, běželo jí hlavou pořád dokola. Jak jsem dokázala zvednout hůlku? Copak to bylo tak snadné? Tohle jsem přece neměla dělat. Ne, tohle jsem neplánovala... Zírala na zeď, ale namísto bílé barvy si představovala bělobu mrtvých lidských obličejů, ze kterých sejmula po smrti masku Smrtijedství.

Najednou tam vypadali všichni stejně. Smrtijed nebo bystrozor, na tom nezáleželo, mrtví byli všichni. Snažila se nebrečet, snažila se nekřičet kolem sebe, ještě by na ni přišli. Nemohla se dát chytit, ne teď, ne teď, když byla tak blízko svému cíli. 

Po každé bitvě si říkala, jestli to tak skutečně mělo být. Stát se Smrtijedkou nebylo jen tak, doprovázely to oběti, ale mohla si za to sama. Rozhodla se přece dobrovolně, nikdo ji nenutil. Srdce jí zamrzalo samo od sebe bez přičinění ostatních.

Domů se vracela s falešným úsměvem, skrývala před Jamesem svoje činy, lhala mu o tom, kam jde v noci, proč se brání neznámými kletbami ve chvílích, kdy jí jde o život, a kolik toho skutečně ví. Opatrně, jako v mrákotách, si sundala řetízek s přívěskem srdíčka a položila ho na stůl. Nedokázala teď na sobě nosit něco takového, dar lásky od manžela. 

Nebyl jím dlouho, ale stačilo to. Všechno se kazilo postupně po svatbě, jako by snad za to mohlo právě to. Říkala své ano stejně odhodlaně jako ano samotnému Voldemortovi. Ano, beru si ho dobrovolně. Jamese, Znamení i cokoliv jiného, všechno si vzala dobrovolně. 

Z přemýšlení jí vytrhlo zaklepání na dveře. Prudce trhla hlavou a otočila se tím směrem. Pousmála se, když se dveře otevřely a dovnitř nakoukl James. 

"Proč je tu taková zima?" ptal se vesele.

"Otevřela jsem okno vedle, klidně ho zavři," mávla rukou, zatímco si tou druhou přejela po tváři, aby setřela zbytky svých pocitů z prožité noci.

"Co s tím náhrdelníkem děláš?" zadíval se na stůl.

"Jenom ho čistím, nic víc. V noci se mi ho povedlo trochu zašpinit."

"Jaké to bylo s Alicí?" usmíval se, pořád se usmíval. Byla válka, společně stáli ve válce, každý na jiné straně, ale on se pořád usmíval. Nenáviděla to, nenáviděla jeho.

"Úžasné."

"Děje se něco, Lily?" vešel bez vyzvání dovnitř a přešel až k ní. Ucouvla. Přiblížil se znovu, ale Lily zase couvla. "Lily, provedl jsem něco? Jestli se mám omluvit za tu rozbitou sklenici tatarky, klidně to udělám..." zmlkl, když si všiml jejího pohledu.

"Tobě to vážně nedochází?" zašeptala a už se ani nesnažila předstírat dobrou náladu. Za poslední dobu už kvůli nim měli hádek dost. Manželství nestálo za nic, jen se musela víc skrývat. "Je válka, Jamesi! Lidé umírají! A ty tu řešíš sklenici tatarky?"

"Myslíš, že to nevím?" vyjel na ni. "Denně stíháme Smrtijedy a sami při tom bojujeme o holé životy! Je ti to snad málo? Neměř dvojím metrem, včera jsi s Alicí měla dámskou jízdu ty, ne já."

"Ještě to mi vyčítej!" křičela. Měla pocit, že na levé ruce cosi pulzuje společně s jejím vztekem. Jako by se inkoust ze Znamení propil zase o kousek dál. S každou hádkou postupoval dál a dál. Když si to uvědomila, zalapala po dechu. "Jdu ven, než se zase pohádáme."

Vyběhla z pokoje bez přívěsku, který zůstal na stole, zabouchla za sebou dveře a za okamžik už dýchala ledový vzduch venku. "Accio plášť!" přivolala si černý plášť, který na první pohled vypadal jako každý jiný, když si ho ale oblékla na sebe, připadala si jiná. V tu chvíli přestávala být tím, čím bývala na škole, už byla někým jiným.

Ohlédla se na okna za sebou, záclona poletovala ve větru, James nezavřel okna, ale to jí bylo jedno. Už s ním nedokázala žít v jednom domě, nedokázala s ním existovat, nemohla snést jeho společnost. Společnost kohokoliv jiného ji drtila. S nikým nemohla mluvit upřímně, už ani netušila, na kterou stranu skutečně hraje, komu je loajální a co dělá. 

Přemístila se pryč dřív, než si postavy v černém plášti James všiml. Ostatně jako vždycky, nikdy ho ta myšlenka ani nenapadla. 

Objevila se před panelákem v nepříliš drahé čtvrti. Chvíli na to už zvonila na zvonek u dveří jednoho bytu. Klepala a snažila se u toho nebrečet. "Siriusi, prosím, otevři."

Konečně se tak stalo. Nemusela mu nic vysvětlovat, nemusela se snažit, viděl ji a hned všechno pochopil. "Zase jste se s Jamesem pohádali," konstatoval.

Kývla. Nepotřebovala se vypovídat ze všeho, jen už nechtěla lhát. Lhala všem přátelům, Jamesovi, Marlene, Peterovi, Siriusovi, Alici i Removi. Nikdo neznal celou pravdu, to ani Rabastan ne. Svlékla si plášť a pověsila ho do Siriusova šatníku. Měli všechno před očima, ale nic nepoznali, nedokázali ji odhalit, ať už dělala jakékoliv chyby.

"Nezdržím se dlouho," vyprávěla mu, když jí došlo, na co předchozí noci zapomněla. Myšlenku jí vnikla chyba s pláštěm, které se dopustila před okamžikem. Nebyla neomylná, chybovala stejně jako jiní lidé. A tentokrát jí mohla chyba stát všechno. "Musím si ještě něco zařídit, opravdu musím, jen chci, abys věděl..."

"Lily, co se děje?" zněl tolik jako James, až ji to málem odradilo. Nakonec se ale zatvrdila a dokončila svoji myšlenku. 

"Nic z toho jsem nedělala se špatnými úmysly. Promiň, Siriusi," znovu popadla svůj plášť a zmizela z jeho bytu stejně rychle, jako se v něm objevila. 

Po cestě si vyčítala, jak mohla být tak hloupá. Jenom opravdový hlupák by na sebe takhle upozornil. Když dorazila domů, našla místo Jamese jen vzkaz, že musel jít, prý se té noci odehrála nějaká bitka, několik lidí našli mrtvých, několik našich i Smrtijedů. Lily při čtení namátkově nahmátla Znamení na předloktí. Jistě, našich a Smrtijedů, pomyslela si ironicky.

Pak ze stolu popadla srdíčko na přívěsku a začala se zuřivě pídit po kusu papíru. Musela za sebou zanechat aspoň poslední stopu.

***

Stála s napřaženou hůlkou a vnímala jenom to, že se jí kapuce pláště svezla po vlasech dolů. Nemusela mít masku, všichni by ji v tu chvíli poznali. Ohnala se hůlkou i kouzlem po protivnících, kterých stále přibývalo. Nechtěla se nechat chytit, musela bojovat za svoji svobodu.

Smrtící kletba jí splynula ze rtů stejně snadno jako jakékoliv jiné kouzlo. Bránila se přece za dva, už nebyla sama, měla zodpovědnost i za kohosi v sobě, nesměla se dát zabít.

"Jste v obklíčení, odhoďte hůlku!" přicházely k ní hlasy z dálky, ale ona pořád bojovala. Několik jich srazila k zemi, možná zabila, někoho omráčila, vybírala si je pečlivě. Zírala do očí Dawlishovi, když jí praskla maska a pohrbila poslední naději všech přítomných.

"Lily?" slyšela v něm hlas všech, kteří v ní věřili, v její nevinnost a upřímnost. V Lily Evansovou, kterou bývala dřív.

"Avada Kedavra," mávla rukou k Dawlishovi a nechala ho padnout na zem k ostatním tělům. Zasloužil si to, pro ten pohled v jeho očích by to udělala znovu. Věděl to, věděl to, když se k ní přiblížil. Jediný Dawlish za celou tu dobu pochopil, kde stála. A teď byl mrtvý.

Hůlka jí vypadla z ruky.

"Vzdávám se," zašeptala bystrozorům před sebou, v duši ale cítila, že její hlavní boj teprve začíná. Tohle nebyl konec, to hlavní se teprve mělo stát.

"Lily, zatýkám tě..." viděla na něm, že nemůže. Sirius to nedokázal ani vyslovit. "Zatýkám tě za Smrtijedství," kolem rukou ji sevřela pouta. V tu chvíli jí to ještě nedocházelo, stála a vyčkávala. Až ve chvíli, kdy pocítila ten chlad, pochopila, kam se takoví lidé odvádějí.

"Ne! To nemůžete!" zaječela a vrhla se proti nim, aby se pokusila uniknout. "Ne, to nesmíte! Tohle nesmíte! Jsem bystrozorka!" trhala sebou, když ji odváděli pryč. Všechny činy jí spočítali. Nečekalo ji nic jiného, už jen temnota a úzkost. Už nic než Azkaban.

Když o několik hodin později mlátila rukama do mříží a ještě naposledy se snažila uniknout, než ji skutečně zavřou v cele, ječela víc a víc. "Tohle nemůžete! Jsem těhotná!"

Trochu kontextu k posledním dvěma týdnům téhle výzvy. Minulý týden jsem stále nestihla dopsat, jelikož jsem byla na dvou maturácích, z nichž byl jeden můj, těžko se sháněl čas. Povídku z minulého týdne si ale ráda dopíšu a zveřejním snad o tomhle víkendu, sice trochu po termínu, ale aspoň snaha bude. K téhle povídce bych chtěla jen říct, že asi před rokem jsem poprvé vydala první kapitolu Prohřešku, takže když jsem si na to vzpomněla a uviděla povinná slova tohohle týdne, musela jsem se vrátit do těch časů a napsat si předcházející kousek Lilyina života. A ačkoliv jste se asi tady moc nepobavili, slibuju, že v Účtárně z minulého týdne to bude lepší!

Queenie