Věnováno Havraspáru

"Tohle je špatný nápad, tohle je hodně špatný nápad," opakoval si Percy přecházejíc po chodbě. Mumlal si slova, kterých ihned litoval. Nebyl to špatný nápad, pokud by se povedl. Penelopa za to přece stála, ona byla ta jediná, kvůli ní by porušil i školní řád. Klidně i stokrát!

"Penelopo, miluju tě, dostanu se dovnitř," prohlásil pevně a zaklepal na klepadlo. 

Kus kovu se pohnul a proměnil se v lehce netečného havrana. Zvíře vypadalo naštvaně, zobákem by jistě klovlo Percyho do míst, která mu raději ani neukázal, a ještě by si to užilo. Kdoví, jak se klepadlu poslední dobou měnila nálada, někdy bylo milé a příjemné, zejména Penelopa s ním problém neměla, stejně jako její kamarádky, ale někdy odmítalo dávat jednoduché hádanky a kroutilo se i při správné odpovědi.

"Co chceš?" zakrákalo klepadlo, až Percy poděšeně ustoupil o krok zpátky.

"Chci dovnitř," prohlásil už o něco méně odhodlaně než před chvílí.

"To by chtěl dnes každý, co je to za podivnou dobu?" zeptalo se ho klepadlo.

"To je tvoje vstupní otázka?" podivil se Percy trochu překvapeně a nevědomky tím nahrál klepadlu k dalšímu smíchu a ostrým odpovědím.

"Poslyš," pohnula se hlava havrana, když dokončil své nadávky na moderní generaci, "ty asi nebudeš z Havraspáru. Sice na tebe moc dobře nevidím, jelikož mám oči z toho ošklivýho železa, nebo co to je, ale neptáš se jako havraspáři."

"Nejsem z Havraspáru," zamrkal Percy udiveně. Bylo tak divné mluvit de facto s klikou ode dveří. Za celé dva roky v Bradavicích si zvykl na spoustu věcí, ale s klepadlem mluvil poprvé.

"No vidíš," zasmálo se krákavým smíchem vesele klepadlo a docela odosobněným tónem prohlásilo: "Tak to tě nemůžu pustit dál."

"Ale proč ne, když odpovím na otázku?" zakňoural Percy. "Uvnitř je holka, kterou miluju!"

Kdekomu v okolí by se mohlo zdát, že havraní hlava pozvedla obočí. "Copak já jsem ti nějakou položil?"

"A není tvoje povinnost dávat lidem otázky?" zeptal se mladý nebelvír. "Podle školního řádu..."

"Podle školního řádu by ses mě ani neměl ptát na takové věci. Sbohem," znehybnělo a zase vypadalo jako obyčejná hlava havrana, co nemluví a na nic se neptá.

Percy chvíli váhal. Natáhl ruku, zase ji svěsil podél těla a znovu natáhl. Dotkl se havraní hlavy a rychle ucuknul, kdyby ho nerudný havran chtěl klovnout. 

Zuřivé zakrákání se rozlehlo chodbou. "To jsi zase ty!" vyletělo na něj. "Už jsem ti říkal, že tě dovnitř nepustím ani za nic. No, za něco možná jo," podívalo se na Percyho trochu žádostivě. "Řekněme, že jsou věci, které by mi mohly zlepšit náladu."

"Ty seš ale zkorumpované klepadlo!" naštval se dvanáctiletý Percy a už už chtěl odejít, ale vzpomněl si na Penelopu, tak zůstal stát a čekal, co z havrana vypadne.

"Neříkal bych zkorumpované, jen cílevědomé. Jako havraspáři. Víme, že chceme dosáhnout něčeho velkého, jsme přece chytří. Nemělo by být klepadlo do jejich místnosti taky chytré?"

"Ano, mělo. Odpověděl jsem ti na otázku, tak mě pusť dovnitř," pokusil se využít skulinky Percy, ale klepadlo zavrtělo hlavou.

"Pokládání otázek je nemoc z povolání, nemůžeš každou brát tak vážně."

Percy si povzdechl. Cítil rozdíl v tom, co se o klepadlu povídalo, a v tom, co skutečně viděl. Zklamalo ho, to musel přiznat. Pokud se ale chtěl dostat za svojí milovanou, musel podstoupit nejedno nebezpečenství, jak říkaly knihy v knihovně o mužích, kteří to pro svoje dámy podstoupili. Projít přes klepadlo dozajista takové nebezpečenství bylo. Už proto souhlasil.

"Výborně," zaradovalo se klepadlo. "Už několik dní mě trochu tuhne v zádech, trochu oleje by pro začátek neškodilo. To mi určitě spraví náladu a já se ještě rozmyslím, jestli tě dovnitř pustím nebo ne."

Jak řeklo, tak Percy udělal. Podnícen láskou proběhl chodbou, minul dvě postavy stojící za rohem, aniž by si jich všiml, a jal se shánět po oleji na namazání pantů pro klepadlo.

Mezitím se před klepadlem odehrál docela jiný rozhovor. Dvě postavy, mnohem menší než Percy, se vylouply ze stínů a celé rozesmáté došly až ke klepadlu. Jeden ze dvou identických chlapců se dotkl rukou klepadla a to se opět probudilo. 

"Kdo jste zase vy? A co chcete? Dneska se tu dveře netrhnou, no co je to za den..."

"Panejo," vydechl ten druhý nábožně, jako by se díval na svatý obrázek zakladatelů Bradavic. "Tulip odvedla neuvěřitelně dobrou práci."

"Aby ne, Frede, je přece sedmačka," nechal se slyšet George a chtěl vypadat více nad věcí, ale i jeho celá akce dostala do kolen. Spolupracovat s Tulip Karasu bylo něco neuvěřitelného, co se jen tak někomu nepoštěstilo. Vždyť ona byla legenda! Živá legenda, se kterou se jim povedlo během prvního měsíce v Bradavicích navázat kontakt a ona souhlasila se vším, co chtěli provést. Tedy s tím, o čem jí pověděli.

"A viděl jsi Percyho?" rozchechtal se Fred. "To byla jízda. Kde myslíš, že teď je?"

"Nejspíš krade Filchovi olej," smál se George. "Počkej," zarazil se a zaposlouchal se do dění v chodbě. "Někdo jde od severní věže!"

Okamžitě se rozeběhli ke svému prvnímu úkrytu, aby je příchozí od severu nespatřili. 

"To klepadlo se vymyká kontrole," povídala jedna z dívek. "Přísahám, že jestli v tom máš prsty, Tulip, tak ti asi fakt už něco udělám."

"Ale prosím tě, je neškodný," zasmála se zrzavá dívka a pohladila havrana po hlavě. 

"Co si přejete, dámy?" rozlehl se chodbou příjemný hlas. 

"Dovnitř, prosím," požádala s úsměvem Tulip.

"Omlouvám se, ale budu vám, spanilé dámy, bohužel položit otázku, jinak vás dovnitř pustit nemohu. Velice mě to mrzí, ale mohly byste mi odpovědět na to, jestli byl dříve fénix nebo popel?"

"Vidíš? Říkala jsem ti, že je milý," zasmála se Tulip a odpověděla na otázku.

Vedle stojící dívka si povzdechla, ale usmála se. Koneckonců, jí se to nijak dotknout nemuselo, klepadlo na ni bylo stále milé, jen trochu přehnaně. "Tos vážně nastavila tak, aby bylo zlý na kluky a přehnaně milý na holky?" vypadlo z ní.

"Není to snad skvělý?" pokrčila rameny Tulip a otevřela si dveře do Havraspáru. "Navíc to není jenom můj nápad, i když se mi koneckonců docela hodí. Aspoň to nebude mít Talbott teď jednoduchý dovnitř."

"Ty jsi neskutečná..." hlasy dozněly v prásknutí dveří a tichu, které nastalo ihned po tom. 

"Jo, je neskutečná," souhlasil šeptem Fred a George souhlasně přikývl. Oba zůstali na svých místech a čekali na návrat staršího bratra. Nemuseli čekat dlouho, Percy se celý zamazaný už vracel zpátky.

"Klepadlo, klepadlo!" volal a popadl havrana za hlavu. Klepadlo se rozeřvalo, ale když zjistilo, že se vrátil ten malý kluk, ze kterého si udělalo sluhu, jen ho naštvaně klovlo do ruky. "Mám ten olej."

"Nalej mi ho na záda, celý den mi na ně táhne a neustále to tuhne," ošívala se havraní hlava. "To studí!" sykala, když jí Percy na záda lil olej. "Ale hned je to lepší," povzdechlo si spokojeně a zakroutilo hlavou, jako by pocítilo začínalo nový život. "No, pro začátek to nebylo špatné, kluku."

"Pro začátek?"

"No jo, ještě jsme spolu neskončili."

"Ale slíbilo jsi, že mě dovnitř pustíš, když ti něco přinesu!" vztekal se už nepříčetný Percy. Klepadlo si s ním celou dobu jenom zahrávalo. 

"To ano, ale já řekl, že jsou věci, které by mi náladu mohly zlepšit. Neřekl jsem, kolik jich je." Následně klepadlo ztuhlo a přestalo s Percym komunikovat.

"Klepadlo, no tak!" zápasil s ním Percy, ale havran se ne a ne probudit nebo to dát jakkoliv najevo. Percy bojoval, jak to šlo, ale bylo mu jasné, že jen rukama kus kovu nepřemůže. "Probuď se!" ječel na něj lépe než Buclatá dáma, ale ani tím ničeho nedocílil.

Smíchu za svými zády si ani nevšiml. Fred s Georgem už nedokázali vydržet v klidu čekat v úkrytu, vylezli ven a smáli se bratrovi nahlas. Percy nic z toho nevnímal, jen zoufale tahal za havraní hlavu a křičel, že miluje Penelopu.

"Tak to ne," potemněl najednou jeho pohled. "Slíbilo jsi mi, že mě pustíš dovnitř!" vztekle přešel podél zdi k první soše a popadl do rukou její kord. Se vzteklým bojovým výkřikem vyrazil proti klepadlu a nešikovně zasekl kord do dřeva několik centimetrů nad havranovou hlavou.

"Penelopo, jdu si pro tebe, miluju tě!" ječel a tahal za kord, aby ho vytáhl ze dřeva ven, ale kord se v něm zasekl víc než pevně. Na zem odkapával olej, který tekl po zádech klepadla, a havraní křik by probudil mrtvé v okolí několika desítek chodeb. V tu ránu se probudilo brnění a začalo se dožadovat svého kordu zpět. Percy ho odstrkoval rukou pryč od sebe, klepadlo ječelo a krákalo, Percy ječel s ním, jen Fred a George se smáli.

Konečně se dveře otevřely a ven vyšla skupina havraspárů, aby se podívali, co se to před jejich společenkou děje. Percymu se povedlo do nich naběhnout čelem a porazit je všechny na zem. 

"Pusťte mě pryč, tahle práce je pro sebevrahy!" řvalo klepadlo a pokoušelo se vyprostit ze dřeva, aby mohlo roztáhnout křídla a odletět pryč.

"Nepouštějte ho dovnitř!" zaječel jeden z poražených havraspárů a chytil Percyho za kotník, načež ho povalil na zem. "Pomátl se na rozumu."

Kroky přibíhající ze všech stran už nemohly zachránit spoušť všude kolem. Profesoři, studenti, duchové, školník Filch i jiní obyvatelé hradu se hnali do chodby před havraspárskou společenskou místností, aby zjistili, co vydává tak příšerné zvuky.

"Tak co se to tady děje?" zvolala profesorka McGonagallová, ale nebyla slyšet přes křik klepadla.

Ticho si sjednal až profesor Snape, který pohrozil klepadlu tím nejhorším osudem, jaký si jen dokázalo představit, a vztekle dotáhl smějící se dvojčata před McGonagallovou. "Tihle jsou, předpokládám," prohlásil úsečně, "vaši."

Minerva cítila, jak se jí vaří v těle krev a stoupá krevní tlak, ale nemohla nic jiného než popadnout Freda, George i Percyho a přijmout za ně zodpovědnost. Snape se jí mohl vysmívat, jak chtěl, ale měl pravdu. Všichni tihle byli její.

"Rozejděte se všichni pryč," volala do chodby a snažila se zajistit své koleji aspoň poslední zbytky důstojnosti, ačkoliv něco takového už bylo zcela nemožné. "A vy tři půjdete se mnou," pohrozila všem Weasleyovým ledovým hlasem.

"Slečno Karasu?" optal se náhle profesor Kratiknot na druhé straně chodby. Oba tam spolu již nějakou dobu cosi řešili, Tulip mluvila a vypadala, že se omlouvá, kdežto profesor vypadal zklamaně.

"To jsem si mohla myslet," zamumlala profesorka McGonagallová. "Filliusi, vadilo by ti jít se mnou, Weasleyovými a slečnou Karasu do kabinetu, kde bychom to v klidu a beze svědků vyřešili?"

Percy se na místě skoro rozbrečel, dokonce i Fred s Georgem vyděšeně polkli. Ačkoliv byli teprve v prvním ročníku, už teď jim řád připadal směšný a o ničem, naučili se ho porušovat a viděli, že u Tulip to fungovalo dokonale. Byl to ale právě pohled na rozrušenou Tulip, který je donutil pochybovat o správnosti svých činů.

"Pane Filchi, dejte to tu do pořádku," přikázala Minerva. "Jistě vám pomůže profesor Snape, že Severusi?" ušklíbla se na svého soka v boji o školní pohár. Pokud někdo skutečně prohrával, Minerva to nebyla.

***

"Nemůžu uvěřit, že zrovna vy, pane Weasley," zavrtěla hlavou Minerva. "U vašich bratrů mě to nepřekvapuje, ale vy."

"Jenom jsem chtěl za Penelopou. Miluju ji, víte?"

Minerva si povzdechla a zavrtěla hlavou. "Na tom teď nesejde..."

"Mohla bych, paní profesorko?" zvedla ruku Tulip. Vypadala nesměle a sklesle z toho všeho, co se stalo. "Obávám se, že přesně na tomhle sejde. Frede, Georgi, tohle jste vážně přehnali."

Kritika od Tulip je zasáhla jako šíp mířený do srdce. Tresty jim mohli dát, jaké chtěli, sebrat body nebo křičet, ale takový pohled a taková slova právě od jejich idola si nepřál slyšet nikdo. Překvapeně a smutně se na ni dívali, Tulip trochu zvolnila a zlehka se pousmála, když viděla, že s takovou by jí zrovna nadšeně neposlouchali.

"Nejde o ten žertík s klepadlem, ten byl skvělej," varovala profesory pohledem, aby ji teď nepřerušovali, ačkoliv věděla, že si tím kope hrob do budoucna. Nemohla a nedokázala ale nechat dvojčata věřit, že neudělali nic špatně. Ať už by ji to mělo stát cokoliv, musela si stát za svým. "Jde o to, co jste provedli bráchovi."

"Slečno Karasu..."

"Dali mu nápoj lásky, paní profesorko," vyhrkla dívka a otočila se opět k chlapcům. "A to rozhodně není dobrý žertík. Víte vy vůbec, co se takovým lidem honí v hlavě? Dát někomu nápoj lásky je jako zničit veškerou osobnost, kterou měl, a úplně ho vymazat. Dokáže myslet jen na jediný cíl, na tu osobu, do které jste ho přiměli se zamilovat. Uvědomujete si, co jste mu provedli? Copak chcete, aby se váš bratr už navždycky choval takhle? Nebude vás poslouchat, nebude s vámi už nikdy mluvit jako dřív, prakticky zmizí. Vážně si to přejete?"

Fred i George na ni udiveně zírali. Tohle je nenapadlo. 

"Připadalo mi to jako dobrý nápad, možná jsme," podíval se Fred po Georgovi, "udělali chybu."

Tulip se pousmála. "To bych řekla. Každý vtip musí mít hranice. Ze začátku je těžké ty hranice najít, ale to se budete muset naučit. Kde končí vtip a začíná krutost." 

V tu chvíli vůbec nezněla jako stará známá Tulip. Teď to byla sedmačka, která si už dost věcí prožila, věděla, o čem mluví, a rozhodně to nebrala na lehkou váhu. I dvojčata v ní přesně tohle spatřila. Všichni museli uznat, že měla v něčem pravdu.

"Odvedu pana Weasleyho na ošetřovnu," prohlásila Minerva. "A vy," otočila se na dvojčata, "máte trest do konce kalendářního roku pomáhat skřítkům v kuchyni," zavrtěla hlavou. Body už jim odebrala, už neměla jiné pravomoci. Byla si vědoma toho, že Tulip odvedla mnohem lepší práci než ona sama, ale s tím nemohla vůbec nic udělat.

"Profesore, tahle je vaše," kývla ještě na Kratiknota a opustila jeho kabinet. 

Jakmile za nimi zapadly dveře, Kratiknot vyzval Tulip, aby řekla cokoliv na svoji obranu.

"Nemám nic, co bych řekla, abych mohla omluvit své činy. Očarovala jsem klepadlo, byl to nevinný vtípek, který se bohužel zvrhnul do neuvěřitelné katastrofy. Opravdu jsem netušila, že tím pomáhám dvojčatům k takovým věcem. Nápoj lásky jsem jim nedala a sama netuším, jak k němu přišli. Pokud se rozhodnete mi dát trest, přijmu ho v jakékoliv výši."

"Nemám v úmyslu vás trestat, slečno Karasu," vzdychl Kratiknot. "Máte k dětem blízko, ať už se týče vaší slabosti pro šprýmy," pozvedl obočí, "tak správným chováním. Umíte poznat, co je správné, a co už překročilo hranice. Ačkoliv jste začínala přesně jako dvojčata Weasleyova, tak jste to dopracovala až sem. Začínám si myslet, že ty naše promluvy v kabinetu vám dokonce k něčemu byly," zasmál se.

Tulip se po těle rozlila úleva. Vlhkost od potu na zádech ji lehce studila, předtím se neuvěřitelně bála, ale teď už jí bylo jasné, že ji Kratiknot nepotopí. Ne ji, a ne teď v závěrečném ročníku. Měl pro ni pochopení, i když ho přestávala mít i ona sama. 

"Přesto vás budu muset požádat, abyste se dnes večer hlásila u Hagrida, stejně jako po zbytek večerů až do konce měsíce," ihned jí vzal iluze. "Už jste přemýšlela, co budete dělat po škole?"

"Ještě ne, pane profesore. Nevím, co dál."

"Zkuste se zaměřit na to, co o sobě už víte, v čem jste dobrá, a v tom pokračujte. Rozhodně vám nechci do ničeho mluvit, je to vaše volba, ale svět pro vás neznamená jen černou a bílou, umíte se v jejich odstínech orientovat. A navíc nejste špatná ani v jednání s dětmi, zejména těmi problémovými. Zkuste si něco najít."

"Děkuji, pane profesore," usmála se na něj. "Za všechno."

Když odcházela z kabinetu, přemýšlela o jeho slovech. Zamyslela se natolik hluboce, že skoro přehlédla Ismeldu opírající se o zeď. Až když Ismelda promluvila, otočila se za ní.

"Nakonec to nebyla taková zábava, jak jsem si myslela. Vyvázla jsi z toho bezúhonná jako vždycky, co?" zasmála se, ale znělo to jako přejíždění nehtů o tabuli.

"Tos byla ty!" okamžitě to zapadlo do sebe. "To tys dala dvojčatům ten lektvar. Do háje, Ismeldo, pokud chceš něco udělat mně, klidně, ale nezatahuj do toho nikoho jiného. Vím, že nemáme nejlepší vztahy, ale zrovna tohle jsem od tebe nečekala."

"Ne, to nemáme," odlepila se ode zdi a přešla k ní. Zmijozelská kravata se jí houpala na krku, jak byla uvázaná jen tak, aby se neřeklo. "Dokonalá premiantka, které všechno projde, se totiž měla zakoukat do prváků. Ale ti nebelvíři to zase celé pokazili, to je přesně jejich styl."

"Fajn. Chceš boj? Máš ho mít," sykla na ni Tulip zpátky.

"Vážně?" uculila se Ismelda. "Myslíš, že chci bojovat zrovna s tebou?"

"Tak co teda chceš?" vyjela na ni havraspárka.

"To bys stejně nepochopila," otočila se k odchodu. Na opětovné volání neodpovídala. Tulip si tak mohla jen domýšlet, co se asi Ismeldě honilo hlavou. Nikdy to nepochopila dokonale, nikdy ani nepochopila, proč by si to vůbec měla přát pochopit. Byla ráda, že si našla vlastní cestu, cestu, kterou jí nikdo neplánoval. Cestu na pomezí černé a bílé. 

Kratiknot měl v něčem pravdu. Znala pravidla hry. Znala je tak dobře jako svoje boty, proto nemusela bojovat na scestí se sebou samou. Už se se scestím setkala tolikrát, že věděla, jak na něj vyzrát a zvítězit. Svět se jí náhle otevřel před očima jako nikdy předtím. Měla tolik možností. A hodlala je využít. Jakmile vyjde z Bradavic, započne nový život. S tím se přece z Bradavic odcházelo. A ona už najednou věděla, s čím by chtěla odejít ze školy.

***

Percy se probudil na ošetřovně až pozdě v noci. Ani se mu nechtělo věřit, co všechno vyváděl. A kvůli čemu? Kvůli komu? Když nad tím tak uvažoval, připadalo mu logické, že to byla zrovna Penelopa, přesto si nedokázal představit, že by při smyslech zkoušel něco takového.

"Hej, Percy?" otočil se za tím hlasem, který nepoznával. "To jsem já, Penelopa. Vyplížila jsem se z Havraspáru. Není to teď zrovna těžké, klepadlo je prý v opravně, ale já tomu nevěřím. Myslím si, že ho Filch vyhodil."

"Fakt?" podivil se Percy. "Myslíš, že má pravomoc na to zničit tak starý pozůstatek po zakladatelích?"

"Tak to opravdu nevím," zamračila se Penelopa. "Ale zítra to můžeme najít v knihovně, mají tam kompletní vydání školního řádu i pro profesory a tak, mohlo by to tam být."

"Tak jo, to bude fajn. Ještě k tomu, no," odmlčel se Percy, "co se tam stalo..."

"Nebyl jsi při smyslech, já už jsem to slyšela," zasmála se Penelopa. "Je to v pořádku."

"Ne, to není," zavrtěl hlavou Percy. "Ano, při smyslech jsem nebyl, ale možná," pocítil nutkání projet si rukou vlasy, ale odolal. "Víš, ty totiž," zase to nutkání. "Já, no..."

"Percy," přerušila ho. "Nesnažíš se mi jakkoliv něco naznačit, že ne?" překřížila si ruce přes hrudník.

"Já? Ne, ne, to ne!" skoro panikařil.

"To jsem ráda. Percy, je nám dvanáct. Na něco takového máme ještě spoustu času," zněla tak dospěle, jak jen dvanáctiletá holka mohla. Tohle ale byla dvanáctiletá holka z Havraspáru. "Což ale neznamená, že až budeme starší, tak bych si tenhlehovornezopakovalasjinýmkoncem," vyslovila to tak strašně rychle, že skoro nerozuměla sama sobě, načež se zvedla z postele a přešla ke dveřím. "Dobrou noc, Percy."

"Dobrou noc, Penelopo," padl zase zpátky do polštářů a chvíli zíral do stropu, než ho napadlo, že má za sebou vlastně první skutečně dospělý hovor s dívkou. Najednou se cítil mnohem dospěleji. Za několik týdnů mu přece bude třináct. Ach, ta dospělost čekala za rohem.

Kdokoliv, kdo by prošel kolem Bradavic tu noc, by si mohl pomyslet, že havraspáři jsou jen nudní knihomolové, ale všichni ti, kterým se během dne naskytla možnost vidět celou scénu na vlastní oči, věděli, že v Havraspáru se skrývalo mnohem víc. Každý z nich jen čekal na tu správnou chvíli, kdy to ukázat světu...