Tři roky!

Tři roky žil Potter na Novém Zélandu.

Tři roky se setkávali při řešení případů.

Někdy si Potter jen přišel pro informace. Pozdravil, poprosil, poděkoval. Nikdy se na nic osobního nezeptal. Nikdy se ho nepokusil někam pozvat. Nikdy se mu nevyznal.

Ne, že by něco z toho chtěl. Merlin chraň!

Někdy museli spolupracovat několik dní nebo týdnů. Trávit spolu čas během pátrání.

Občas ho Potter sledoval. Myslel si, že to neví, ale on věděl. A stejně tak věděl, co Potter vidí.

Byl starý, ošklivý chlap. Ne, že by byl v mládí krasavec, ale čím dál hlubší vrásky a vlasy víc šedé než černé to rozhodně nevylepšily.

Ale Potter nevypadal, že by se mu ošklivil.

Občas v jeho očích zahlédl touhu, kterou ale mladší muž vždycky rychle skryl.

Byl překvapený, jak se Potter striktně držel toho, co slíbil.

Za celé ty tři roky se ho nikdy nepokusil vyhledat. Nikdy se ho nepokusil pozvat na pivo. A vždy slušně odmítl, když ho pozval někdo ze Severusových kolegů.

Občas ho to trochu mrzelo.

Někdy si říkal, že by si s Potterem promluvil docela rád.

„Profesore?“ ozval se za ním ten, kdo se mu čím dál častěji potuloval v myšlenkách. Třeba právě teď. Jaká to náhoda…

„Pottere?“ zavrčel.

Teď se s ním nechtěl potýkat.

„Máme případ,“ vysvětlil Harry svoji přítomnost a čekal, až se na něj Severus otočí. „Vypadá to, že nám někdo pašuje chráněné kouzelné tvory do zahraničí. Je potřeba se na to podívat,“ vysvětlil a podal Severusovi štos papírů s poznámkami k případu.

Přeběhl mu mráz po zádech, když se jejich prsty na malý okamžik setkaly.

Cítil to Potter stejně?

„Později se na to podívám,“ vyštěkl a hodil spis na stůl, než se sklonil k vlastnímu pergamenu.

„Jistě,“ povzdechl si Harry. „Udělám vše, abyste se s mou přítomností nemusel potýkat moc dlouho,“ zabrblal.

Severus se na něho podíval.

Věděl, že mu ubližoval.

Do prdele!

„Netřeba spěchat. Vaše přítomnost není tak iritující, jak bych býval očekával.“

Nezvedl oči od pergamenu, ale zalapání po dechu přeslechnout nedokázal. Trochu se pousmál.

„To byla největší pochvala, jakou jsem od vás kdy dostal, profesore,“ vyhrkl ten drzoun a tiše se zachechtal.

„Nezvykejte si, Pottere,“ odfrkl si Severus a pobaveně se na něj podíval, než ho gestem vyzval, aby opustil jeho kancelář.

Tohle byl nejosobnější rozhovor po třech letech. Překročení hranice. Oba to věděli a ani jeden neprotestoval.

***

Promnul si oči a zadíval se na stejně unaveného Pottera. Ten případ jim dával zabrat. Oběma.

Bylo třeba zkoumat a analyzovat. A své poznatky probírat. Aby se nemuseli neustále přemisťovat nebo posílat patrona sem a tam, nastěhoval si po pár dnech Pottera do kanceláře. Ten nad tím pozváním nejprve zaváhal, ale nakonec přijal.

Asi věřil, že Severus ví, co dělá.

Nevěděl.

Snažil se sám sebe přesvědčit, že je to kvůli práci, ale pravda byla, že jiného bystrozora by si do kanceláře nikdy nenastěhoval. Jen Pottera. Chtěl s ním trávit čas. Ale Potterovi by to nikdy nepřiznal. Ani nikomu jinému, kdyby chtěl být přesný.

„Dáte si čaj?“ pronesl do ticha, které rušilo jen škrábání brku po pergamenu.

Překvapený pohled ho ani trochu nešokoval.

„Rád,“ vydechl Potter s povděkem.

Pracovali dál.

Místnost lehce voněla mátou a heřmánkem. Za okny se snášela tma a Harrymu brzy klesla hlava mezi kupky pergamenů.

Chvíli ho sledoval. Přemýšlel.

Ne, stále ho nemiloval, ale musel si přiznat, že dospělý Potter na něho jakýsi dojem udělal. Už se do všeho nevrhal po hlavě tak, jako dřív. Usilovně pracoval. Byl pečlivý a co slíbil, to udělal. Včetně toho, že ho nijak neotravoval. A to ho začínalo štvát.

Možná by nebylo špatné si občas s Potterem povídat. Přece jen byl jedním z mála lidí, kteří ho opravdu znali. Věděl, jaký dokáže být hajzl, a přece se ho nebál.

Musel si připustit, že s Potterem byla občas i zábava. Bývalo tak snadné ho rozčílit. A pak se bavit, jak se bezmocně vzteká.

Ne, nechtěl mu ubližovat tak jako ve škole. Vážně ne. Ale občas by ho poškádlil docela rád.

Bylo by tak hrozné, kdyby byli přátelé?

Ta myšlenka mu už několik dní nedala spát. Vynořovala se v nejnevhodnějších chvílích a mnohokrát ho vyhnala z postele.

Vážně by bylo tak hrozné trávit s ním čas? Skočit si na pivo? Zahrát si šachy? Prostě si povídat.

Rozhodl se.

Tiše vstal a přesunul se.

Položil dlaň na svalnaté rameno a lehce zatřepal.

„Je čas jít spát, Harry,“ zašeptal a zmizel z místnosti jako pára nad hrncem. Ať si to Potter přebere sám.