Večer se blížil a já si oblékla krásné černé šaty jako hluboká noc s kamínky jako hvězdy, které se leskly na světle.

Dívky byly ještě trochu smutné, protože jim chyběl jejich starý domov. Ale pomalu i jim vznikl úsměv na tváři, který jsem občas postrádala. Pomáhali mi dopnout šaty a upravily krajku, která byla na rukávech. V pase byl pak tmavě modrý pásek z látky tak jemné, jako dětská prdelka, který byl vzadu svázán do mašle.

,,Sluší vám to princezno." Angel je vždy ta co mi vše pochválí. Za to její mladší sestra Layna je spíše tichý tip. Moc nemluvila, ale když už, tak pouze kvůli mému postavení.

,,Angel. Co si myslíš?",,A o čem princezno?",,O Damienovi. Je to dobrý pán hradu?" Dívce se lehce zčervenaly tváře a úsměv na tváři značil odpověď, která mi zahřála srdce. ,,Je to dobrý panovník. A má vás velmi rád." Na nic jsem se už neptala a vyšla  z koupelny kde mě dívky upravovaly.

,,No...páni!" Damien stál u dveří na balkon a s pusou otevřenou do O mě sledoval. On vypadal taky moc hezky. Jeho černá košile s černým vzorem růží a krajkou na konci rukávech mu velmi slušela. Kalhoty černé s bílým páskem a se znakem růže. ,,Moc ti to sluší." Přešel ke mně a dal mi pusu na tvář. Dívky radši odešly z místnosti, aby nás nerušily. Já hleděla do jeho očí. I teď byli magické.

,,Už mám místo, kam se schovám." Říkám a chci se vydat ke dveřím. On mě jenom lehce přitlačil ke stěně a nahnul se k mému uchu. ,,Snad mi dáte nápovědu?" Nápovědu jsem řekla jednomu z výše postavených sluhů, který každému v určitý čas dá papírek a v něm nápovědu. Má zní "Kde všechny vědomosti jsou" nebo jinak knihovna. ,,Nápověda vám napoví." Šeptám nazpět a rychlým pohybem mu vyklouzávám ke dveřím. Usměju se na něho a natahuji ruku. A jako poslušný pejsek ke mně přichází, dává mi pusu na mou ruku a pak vycházíme společně z komnaty do zahrad.

Na chodbách se více zdržovaly dívky s mladými chlapci, kteří flirtovali o sto šest. Musela jsem se usmát nad tím vším. Mladá láska byla krásná. Někdy však krátké trvání měla. A to znám. Dnes však nebudu smutnit, ale budu se bavit.

Damien:

Bok po boku s Ann jsem došel na místo v zahradě u zeleného altánu. Zde se muži postavili na zvýrazněnou čáru a rozloučili se s dívkami, které se šli schovat po celém mém panství. A abych mohl říci, tak Annie byla dnes přímo okouzlující. Její úsměv mě hřál u srdce a její smaragdově zelené oči mi ukazovaly, že měla ke mně city. Byl jsem rád, že se mi začala otevírat. Ale dost toho všeho.

Bylo nás tu dvacet mládenců jako dvacet dívek, které se loučili a běželi se schovat na místo, které určí nápověda. Tu nám dá jeden ze sluhů a až řekne tři, tak se vydáme hledat své dívky.

Docházíme k altánu a ještě jednou objímám svoji milovanou ženu. Vnímám její dotek i její vůní, aby mě vedla i se srdcem na místo kde se bude skrývat. ,,Zde se musíme rozdělit." Hledím jí naposled do očí a vzápětí mi mizí s ostatními dívkami co se účastní.

,,Můj pane, drazí šlechtici i pánové! Teď dostanete malý papírek a na něm bude nápověda, která určí místo kde je vaše slečna. Pokud ji do úplňku najdete, máte další rok štěstí a vaše láska vydrží. Pokud ne, tak láska bude sem tam. Kdo by ovšem věřil tomuto dni. Láska je vždycky." Všichni se usmíváme a do rukou dostáváme malý papírek srolovaný a ovázaný malou stužkou. I teď cítím vůní lesa. Ann takto vždycky voněla.

,,Připraveni! Raz, dva... Tři!" A každý mládenec začínal číst papírek. Já si přečetl krásný text psaný mou milou a hned mě napadli dvě místa kam se mohla schovat. Pracovna a to druhé místo je...

***

Sedím schovaná v křesle za jednou policí s knihami. Srdce mi bušilo a cítila jsem, jak mě to těší se schovávat jako malá holka. Ale po deseti minutách jsem si vzala jednu knížku a četla si příběh o lstivé vlčici, která se nakonec zamilovala, ale pro lásku obětovala svůj život. Smutný to příběh jsem si dnes vytáhla. ,,Dávej pozor. Zlo si to k tobě míří."

Hlas měsíční Princezny mě děsil a radši jsem ji poslechla. Schovala jsem se za malý stolek a snažila se sklidnit tep srdce. Jak vím, tak vlci mohou slyšet i tlukot srdce, a proto se jim říká vynikající lovci.

Bum! Někdo bouchl dveřmi. Chvíli bylo ticho, ale pak slyším jemné kroky. Skoro nejsou slyšet. Těsně u mě se ta osoba zastavuje. Jeho pach jsem odněkud znala. Jako by tu byl už dlouho, ale nemohla ten jeho pach rozeznat.

Něco položil na stůl a za chvilku se kroky vzdálily. Následovalo bouchnutí dveří a hluboké ticho.

Rychle se stavím, protože jeho pach zmizel z knihovny. Můj pohled sjel na stůl. A na něm byl položený dopis s černou růží. Pomalu ho otevírám a jenom ten obsah dopisu mě děsil.

Zmiz z hradu. Opusť krále Damiena. Nebo tě zabiju. Smrt tu číhá na tebe i na tvého muže. Máš dnes šanci. Pokud do zítra neodjedeš... Zabiju tě dříve, než ti vlkodlaci.

W

Někdo mi tu vyhrožuje smrtí? To snad ne! Damienovi to řeknu, ale až u nás na pokoji v soukromí. Všude jsou uši i oči. I teď cítím zrak na sobě, který mě vraždí.

Po chvilce do místnosti vešla známá osoba. Zapomínám na dopis, který jsem si strčila do malé kapsy pod sukní a postavila se za první polici. Jeho kroky byli zvláštní. Jednou byli vlevo. Pak zase vpravo. ,,Přijde vlevo." Říká hlas v mé hlavě a rychle mířím doprava. Jenže jako naschvál do něho vrážím.

,,Mám tě." Šeptá a dává mi dlouhý polibek. Je mi jedno, že mi někdo vyhrožoval před chvilkou. Já miluji Damiena. A ochráním ho do posledního dechu. Oddaluji se od něho a nechávám se vyzvednout do jeho náruče.

,,Myslíš, že bychom mohli k nám na pokoj? Musím ti něco říci." Snažím se znít klidně a daří se mi do toho dát i trochu flirtu. ,,Jak si přejete má krásko." A tím mě odvedl do našeho pokoje společně v jeho náruči.

Hvězda na noční obloze

Přeje páru všechno dobré.

Jejich láska ať je věčná,

Ale zlo vždy cestu najde.