Doletěly jsme na místo určení. Byla jsem nervózní a to opravdu hodně. Netušila jsem co od toho čekat, a právě teď jsem začala i pochybovat nad tím, jestli jsem udělala správnou věc.

,,Jsi nervózní?"

,,Kapánek."

Já seděla na židli, Fanner se sklonila ke mě a začla mi číst z optik. A já měla tu smůlu, že ona uměla číst opravdu dobře.

,,Co tě trápí?"

Já odvrátila pohled a koukla jsem se do země. Nechtěla jsem jí to říct, to by mi pak vyčetla.

,,Ady... mě se můžeš svěřit. Nikomu nic neřeknu."

,,Já nevím zda dělám správnou věc."

,,Jak to myslíš?"

,,Slyšela si Fan, přesně nad tímhle teď pochybuju."

,,Ty si nechceš vzít Sergeie? Však ten mech tě miluje, ty jeho. Co ti brání, Ady?"

,,Nechci o tom mluvit Fan. Né že bych se bála toho, že by si to vykecla. Ale prostě nechci aby to někdo věděl."

,,Addeath, nebuď tvrdohlavá."

,,Promiň, že jsem toto zdědila po mým tátovi."

Usmála jsem se na ni, ale úsměv mi hned zmizel z tváře.

,,Ady řekni mi to. Prosím, budu jako hrob, který nic neřekne. A to nikomu!"

,,Já nevím Fan. To je docela citlivý."

,,Takže jinak."

Nasadila jsem nechápavý pohled.

,,Co si zas pokazila?"

,,Nic jsem nepokazila. Jen je tu jedna věc."

,,Já to věděla...."

,,Co?"

Vyrazím ze sebe a jí jsem to ani nenechala domluvit.

,,Jen že jsem věděla, že něco není v pohodě. Takže o co jde?"

,,Ach tak, no jde o to, že mi doktor potvrdil jednu věc."

,,Jakou?"

Váhala jsem, sice jsem tušila, že ona by opravdu neřekla mé malé tajemství. Jenomže tu byl problém jménem: Sergei. Ten jakmile se to doví, tak ho chytne rapl. Toho se bojím asi nejvíce.

,,No řekněme, že je z tebe teta."

,,Coooo?"

V jejich optikách jsem uviděla štěstí, radost a taky překvapení. Najednou se zarazila.

,,Počkej kdo je otec?"