Kapitola šestá: O krok dál

Bolest hlavy. Mokré oblečení. Zatuchlá voda.

To bylo to první, co si Erdes uvědomoval. Násilím si otevřel oči, aby spatřil hlavu lišky, olizující jeho obličej.

Zaječel a shodil ji ze sebe. Ztěžka se posadil a až po pár vteřinách zjistil, že to není tak úplně liška. Měla křídla a její přední nohy vypadaly spíše jako pařáty.
Liška roztáhla křídla a odletěla. Erdesovi se z ničeho nic začala točit hlava. Opřel se o ruce a pomalu dýchal, aby znovu nevrhl. Po chvíli uslyšel dva tiché hlasy.
„Myslíš, že se probere?" Zeptal se první, hlas. Druhý odpověděl: „Rozbil jsem o něj yaendril, takže kdo ví."
Uslyšel zvuk odsouvání židle. Pak se ale znovu ozval první hlas. „Asi by si měl jít sebrat vajíčka od Dorobo."
„Nene, dneska je služba na tobě."
Ozval se druhý hlas, v němž Erdes rozeznal Osekaie.
Erdes by býval byl poslouchal dál, ale z čista jasna se ze tmy nad ním vynořila hlava, následována tělem s křídly. Orlí liška se znovu vrhla na Erdesa.
V tu ránu se otevřely dveře, kterých si Erdes doteď nevšiml. Stála v nich Nigai a držela v ruce košík na vajíčka. „Dorobo!" Zavolala. Orlí liška okamžitě zvedla hlavu a nastražila uši směrem k Nigai. Pak se bleskurychle prosmýkla mezi futry a Nigainou nohou.
Ta si povzdechla a dveře zase zavřela.

Erdesovi se nahrnula krev do tváře.
Zvedl se, došel ke dveřím a začal na ně bušit jako smyslu zbavený. „Okamžitě mě pusťte ven!" Křičel s náznakem hysterie.
Z pozadveří se ozval hlasitý Osekaiův smích. „Když seš ten Avatar, tak si snad poradíš sám, ne?"
Erdes ale dál bušil na dveře a řval. Neměl jak se dostat ven. Pořádně uměl ovládat jen vodu a té tu nebyla ani kapka. Navíc se ve stístěných prostorech nikdy necítil moc dobře, hlavně když věděl, že se nemůže dostat ven. Osekaiův výsměch tomu taky moc nepomáhal.
Po chvíli smích utichl. Ani Erdes už nebouchal do dveří. Ležel schoulený na zemi a tekly mu slzy. Klepal se a sem tam zašeptal: „Pomoc.."

Nahle se začali otvírat dveře. Stála v nich Nigai, kterou avšak Erdes nevnímal. Tvář měl přitisknutou k zemi.

„Erdesi?" Zeptala se opatrně. Teprve teď si ji Erdes všimnul. Zvedl k ní svou bledou tvář a pohlédl jí vyčítavě do očí. Hned poté spatřil otevřené dveře. Nejvyšší možnou rychlostí, jaké byl Erdes schopen, se vyškrábal na nohy a vyběhl z nich ven.

Snažil se nadýchat čerstvého vzduchu, kterého se mu ale moc nedostalo. Slizké stěny ho obepínaly že všech stran.

„Já chci pryč!!!" Zařval z plných plic. Pobíhal tam v kruzích jako blázen. Náhle ho něco chytlo za nohy. V plné rychlosti začal padat, ale pak se odněkud vynořila Nigaina ruka a čapla ho za límec. Sice ho to trochu přiškrtilo, ale vyhnul se pádu obličejem přímo na zem. Pak ho jeho zachránkyně zase pustila. To Erdes ale očekával, takže spadl na předem připravené ruce. Nigai mu poté pomohla vyprostit nohy z podivné zelené houby pokrývající podlahu.

„Mohl by ses začít trochu ovládat. Kdo má pak ty netopejry chytat a dávat je zpátky do klecí?"
„T-tady jsou netopýři?" Zeptal se celkem vyděšeně Erdes.
„Zapomeň na to. Řval si že chceš ven, tak tě ven zavedu."

Nigai vedla Erdesa dlouhou chodbou až k žebříku. (Avšak ne tak dlouhou jako byla ta, kterou sem přišli.)

Byli v půlce žebříku a Erdesa už nehorázně bolely ruce.
Na otázku kdy už tam budem? odpověděla Nigai jen zabručením. Erdes už si začínal myslet, že je ten žebřík nekonečný, když si uvědomil, že na něj  ze shora dopadá bílé světlo.

„Nigai? Ty tu máš yaendril?"

„Nene, to je měsíční světlo. Už jsme skoro nahoře."

A vskutku. Erdes ani ne za půl minuty vynořil hlavu nad svěže zelený trávník, prorostlý bělostnými kvítky. Sice byla noc, ale měsíc byl v úplňku, takže ozařoval nádhernou zahradu kolem.