|EREN|
"Pamatujete si, kdy jsme se potkali poprvé?" Zeptám se konečně. Díval jsem se na něj a sledoval jeho reakci. Povzdechl si.

"Podáváte to dramaticky pane Yeagere. Od druháku jsem vás přece učil angličtinu." Řekl zcela nezúčastněně a ohlédl se za sebe, zřejmě zda neuvidí důvod, proč tu visíme. Jeho prohlášení mě trochu bolelo, ale hodlal jsem mu to připomenout!

"Ne. víte... Setkali jsme se ještě dřív. Když jsem byl v devítce... Zachránil jste mi život..." Vysoukám ze sebe a zčervenám. Kdysi jsem o tom mluvil s Arminem a to byl vlastně důvod, proč jsem se hlásil na Kyojin, nicméně na to zapomněl, stejně jako každý. Jenom já ne.

"Nesmysl." Odmítl to okamžitě Levi hrubě a chladně. Zavrtěl jsem hlavou.

"Je to pravda! Nikdy bych vám nelhal!" Naléhám na něj. Jen si znovu povzdechl.

"Tak povídejte." Pokynul mi, abych mu o tom řekl. Ale bylo znát, že tomu stále nevěří.

"Bylo to v prosinci před Vánoci. Vracel jsem se ze školy už ve tmě, když jsem si všiml, že mě někdo sleduje. Utíkal jsem a zahnul do jedné uličky, která byla slepá. Vytasil na mě zbraň a..."

|LEVI|

"Ten kluk jsi byl ty?" Zeptám se překvapeně. Jen kývl. Vzpomínám si na ten den. Vracel jsem se z posilovny a kolem proběhl brečící kluk, za kterým se hnal někdo další. Chtěl jsem to nechat být, že šlo zřejmě o drzého syna, co se snaží utéct z domova, ale něco uvnitř mi nedalo a nakonec jsem se rozběhl za nimi.

~~~

"Koukej zmlknout spratku! Teď hezky půjdeš se mnou a tvůj fotřík vysolí všechny "Kadety", aby tě získal zpátky. Tak neprotestuj a budeš v pohodě." Prohlásil muž a už jen z jeho hlasu bylo poznat, že ten kluk by to tak jako tak nepřežil. A zdálo se, že i ten kluk si toho byl plně vědom.

"A-Ale... táta je be-bezďák, nic n-nemá..." Dostal ze sebe kluk rozklepaný strachy.

"Nelži spratku!" Vykřikl útočník a vystřelil po něm. "Dotáhnu tě tam i zmrzačenýho!" Dodal naštvaně. To nemohu dopustit! Blesklo mi hlavou a už jsem vbíhal do uličky.

Vše se seběhlo tak rychle, že jsem vlastně ani nevěděl, jak skončil útočník mrtvý a zbraň v mé ruce. Podíval jsem se na brečícího chlapce. "Jsi zraněný?" Zeptal jsem se ho, odhodil zbraň a přiklekl k němu. Nikdo nesmí vyhrožovat naší budoucnosti.

|EREN|
Když jsem se na něj poprvé podíval, spatřil jsem anděla. Měl černé kratší vlasy, černé oči, byl malého vzrůstu a na tváři mu nerozkvétal žádný úsměv. Vůbec neodpovídal popisům andělů z příběhu, které mi byly vyprávěny jako malému. Ale přesto jsem ho v něm viděl. Tehdy, se starostí, kterou se ptal, jsem v něm neviděl nic jiného.

Jen jsem si otřel slzy a zavrtěl hlavou. Byl jsem jen lehce odřený a otřesený. Ale v jeho přítomnosti jsem žádnou bolest necítil. Byl jsem jím naprosto omámen.

Pomohl mi vstát a nabídl mi, abych chvíli pobyl v jeho bytě, že bydlí kousek, tak abych chvíli nešel domů tak otřesen. Přijal jsem a jeho starost mě okamžitě okouzlila.

"Chceš čaj?" Zeptal se mě, když mě poslal si sednout na gauč a sám zamířil do malinké kuchyně, kterou s obývákem propojoval menší barový pult se třemi stoličkami.

"A-Ano prosím..." Zamumlám a už si sedám, když mě zarazí.

"Počkej! Svlékni se. Jsi celý špinavý, nechci, abys mi tu udělal bordel. Vyperu si to." Řekl a už vařil vodu. Celý jsem zčervenal a podíval se na něj. Po jeho bezcitném pohledu jsem poslechl a nakonec zůstal jen v boxerkách. Bylo až fascinující, jak ze starostí během chvilinky přešel do naprosté bezcitnosti. Vzal si mé oblečení, podal mi čaj a konečně mi dovolil se posadit na ten gauč. Následně odešel to nejspíš hodit do pračky. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Někdo mě napadl, někdo mě zachránil, do něj jsem se asi zabouchl a teď jsem skoro nahý v jeho bytě. To se může stát fakt jenom mně!!

~~~

Nu, máme tu pokračování. Konečně jste se dočkali a víte, co se stalo! Inu, kdo je zvědavý, co se stalo v Leviho bytě dál? Nebo že by se to tu opravdu utnulo a pokračovalo se pouze lyžákem?