„Zřejmě ano," pronesl nemístně Fiškus a sledoval místo, kam Jezerní utekly. „Ha, utekli jak srabíci!" posmíval se jim Medvěd. „Na tvém místě bych byla ráda za to, že žijej,"mňoukla suše Jiskra. „Neveďte mi tu žabo-myší války, a pojďte něco nalovit. Mám docela hlad, a myslím, že klan taky," zabručel Fiškus, mávnul ocasem na znamení, že mají jít za ním, a rozběhl se do nedalekého vřesoviště.

Severní vítr se společně se svojí učednicí vrátili do tábora. Cestou ulovili myšku a vyhublého králíka. „Období zimy už se blíží, nic lepšího nenajdeme," postěžovala si Tygřice. „Lepší než nic."
Položili "úlovek" na místo, kam patří. „Tygřice, řekni Drápkovi, že s ním jdu dneska cvičit já, a rovnou jděte na cvičící louku, hned jsem tam," nařídil jí Vítr. Tygřice se rozběhla k učednickému doupěti za Drápkem. Chvilku mu něco říkala, ale pak se oba rozběhli ven z tábora.
„V táboře není žádný učedník," ozvalo se z doupěte starších. „Jak to?" mňoukl udiveně Severní vítr. „Medvěd je na lovu, Tygřice a Drápem čekají ve výcvikovém dolíku a Lasturka s Šípečkem šli nasbírat nějaké bylinky, které chybí," odpověděla za Jánošíka Vločka. „Kdo tam poslal Lasturku?" zeptal se Severní vítr. „Zeptala jsem se jí, jestli by mi s tím nechtěla pomoct, a ona souhlasila," pronesla Vločka, která právě vyšla z léčitelského doupěte na mýtinku uprostřed tábora. „A máme tu ještě nějaké válečníky?" „Jo, jsou tu Šiška a Perla," ozvalo se zase z doupěte starších. „To je celkem málo, co když nás někdo napadne?" mňoukla vystrašeně Sedmikráska, která seděla před doupětem matek, a sledovala Kukuřičku, jak si hraje s mechovou kuličkou. „Jezerní klan? Ty se jen tak nevrátí!" zasmál se Fiškus, který právě přišel s Jiskrou a Medvědem do tábora. Přinesli spoustu úlovků, který odnesli do zásobárny. „Ty, Větre," mňoukl po chvíli Jánošík, „neměl by si jít za těmi učedníky?" „Ještě jsem sice nevyřešil to, co jsem chtěl, ale už jdu. Jiskrou, beru si s sebou tvého učedníka, tak se nelekej, kdybys ho nemohla najít." pronesl Severní vítr a vyrazil z tábora.

„Kořen lopuchu? A na co?" ptala se Lasturka Šípečka. „Kořen lopuchu je nejlepší na krysí kousnutí." zamumlal Šípeček. Třpyt vyhrabal kus hlíny, aby se mohl ke kořenům dostat. „Co to děláš?" zeptal se Třpytí nejistě učedník léčitelky. „Dělaš to špatně, takhle přetrháš kořeny ostatních rostlin. Musíš se zakousnout do stonku, a škubnout." poučoval Šípeček, který v tuhle chvíli měl kořenů dost. „A co tuhle tlustou trávu? Tu taky?" ukazovala Lasturka na rostlinku. „Samozřejmě, jitrocel Vločka část používá na různé zranění jako obklad." „A ten se trhá jak?" zeptala se Lasturka, jako kdyby četla Třpytovy myšlenky. „Základem je, zjistíte jak velká rostlina je. Podle toho vyhrabene kolečko, kde kořeny přebližně jsou, a tam začneme opatrně hrabat a průběžně vyklat s rostlinou. Jakmile to křupne, značí to, že rostlina je venku, a můžeš jí vytáhnout." vysvětlil Šípeček postup, a Třpyt s Lasturkou začali sbírat jitrocel podle pokynů.

Fiškus se podíval za uchem. „Medvěde, pojď sem," zavolal svého učedníka. Ten se k němu bez váhání rozběhl. „Už jsi dost starý a myslíš, že by ses mohl stát válečníkem," spustil Fiškus, jakmile k němu učedník přišel, a Medvědovi zazářili v očích jiskřičky, „ale Sever o té bitce neřekl Zlaté hvězdě, takže nemáme nic pojištěné." „Něco naznačoval, ale nařekla nic naplno, takže budeme doufat, že se z výcviku brzy vrátí," poznamenala Sedmikráska. „Lepší, než nic," zabručel suše Medvěd. „Ale no tak, vsadím se, že z tebe válečníka udělá, to se neboj!" poznamenal Jánošík.
Zlatá hvězda vyšla z jeskyňky, ve které bylo velitelské doupě. Protáhla se na sluníčku a zaměřila svůj pohled na Medvěda a jeho učitele. „Fiško, pojď ke mě, určitě mi chceš o té bitce něco říct, že?" vyzvala ho Zlatá hvězda. Rychle mrknul na Medvěda a vykročil k velitelce.

„Drápku, kryj si břicho, nepřítel nebude mít zatažené drápky!" káral Severní vítr učedníka. „Tygřice, nemůžeš pořád používat zuby, tohle je zatím jen výcvik, a přeci nechceš, aby si měli ublížila, ne?" pokáral tentokrát svoji učednici. „Zkuste to znovu, a tentokrát oba opatrněji." Tygřice vyskočila do vzduchu, tlapkami přistála na Drápkovy, který se pod její váhou svalil k zemi. Neotálel, otočil se a kopnul Tygřicí do břicha. To jí na chvíli ohromilo, takže se Drápek stihnul postavit a zaútočit na ni. Tygřice se mezitím vzpamatovala, a včas se uhnula Drápkovo útoku. Vrhla se na něj, znovu ho povalila na zem, ale tenhle manévr Drápem čekal. Uvolnil se, aby dal na jevo, že se vzdává. Tygřice se taky uvolnila, ale to byla chyba. Drápem se z jejího sevření vyprostil, proletl jí mezi zadníma nohama. Narazil do ní, Tygřice dopadla tvrdě na čumák, byla z nečekaného útoku udivená. „Skvělé!" vykřikl Severní vítr. „Dobře, to by z výcviku stačilo, nalovíme něco pro klan. Kde je nejlepší místo pro lov?" zeptal se učedníků. „Peo lov menších hlodavců je dobré pole za táborem," poznamenala zamyšleně Tygřice. „Králíci, veverky a ptáci se nejlépe loví v lese," doplnil jí Drápek. „Přesně tak," pochválil je Severní vítr, „a kam chcete jít?" „Do lesa!" mňoukli jednohlasně učedníci.

„Je to vše, co potřebuješ?" zeptal se Třpyt učedníka. „Mělo by být, máme jitrocel, kořen lopuchu a mák, takže vše, kromě šanty, co nám chybělo." „A na co je šanta?" vyzvídala Lasturka. „Na všechny druhy kašle," vysvětlil Šípeček. „Tak jestli je to všechno, můžeme jít?" zeptal se Třpyt, kterš už měl v tlamě kus bylin. „Ano, můžeme," řekl Šípeček, vzal kus bylin a pokinul ocasem, že můžou vyrazit zpátky.
„U Hvězdného klanu, vám to ale trvalo," zvolala Vločka, jakmile uviděla trojici při házet. „Máte všechno?" zeptala se trochu rozpačitě. „Kvomně fanty máme vfechno," zašišlal s plnou pusou bylin Šípeček. „Skvěle, doneste to prosím do léčitelské ho doupěte, Šípečki, ty víš, kam co patří, že?" mňoukla Vločka a rozběhla se do velitelského doupěte. „Má mof práce," zašišlal Šípeček znovu, a pokinul Třpytovy a Lasturce ocasem, ať jsou za ním.
„A ti šantu seženeme kde?" vyptávala se Lasturka. „Pokud se nepletu, tak roste na zahradách dvounožců," pronesl zamyšleně Třpyt, a Šípeček souhlasně pokýval hlavou.

„Všichni členové Bouřkového klanu, dostavte se na mýtinku před oznamovací skálou!" ozvalo se táborem. Během chvíle se celý klan seběhl na místo předurčené, aby si vyslechli slova velitelky. „Jak možná už víte, dnes na našem území proběhla bitka mezi naší hlídkou a hlídkou Jezerních. Naše hlídka vyšla vítězně, a já bych se teď chtěla zaměřit na jednoho člena, který se v bitce vyznamenal." pronesla pevným hlasem Zlatá hvězda a zabodla pohled na Medvěda, stejně jako zbytek klanu. „Medvěd bojoval statečně, prokázal se jako dobrý válečník. Proto na dnešní večer zvu naše předky válečníky. Dnešním dnem bude Medvěd spát u válečníku, bude plnit jejich povinností a chránit klan. Novým postavením v klanu se mu také změní jméno. Ode se nejmenušej Medvěd, ale Medvědí dráp. Tvé jméno značí, že jsi výborný válečník se silou medvědů," pronesla velitelka s hvězdnou silou, „Medvědí drápe, jsi připraven na cestu k Hvězdné hoře, aby jsi se setkal s Hvězdným klanem a předali ti válečnickou sílů?" zeptala se Medvědího drápa. „Ano, Zlatá hvězdo!" mňoukl pevným hlasem. „Cestou tě bude provázet Lví tesák, ukáže ti správnou cestu a ochrání tě před nebezpečím." dokončila řeč Zlatá, mávla ocasem a kolem ní se prohnal vítr, který proletěl k Medvědímu drápovi a zformoval se z něj přízrak kočky. Přízrak sklonil hlavu, rozběhl se vzduchem, následován Medvědím drápem. Fiškus byl na svého bývalého učedníka hrdý. Celý klan sledoval fialový světelný paprsek, který po sobě přízrak zanechal. Paprsek zmyzel, klan se začal pomalu rozpouštět. Severní vítr ještě určil večerní hlídku, a Fiškus si konečně mohl zdřímnout...