„Kdy se vrátí Medvěd?" zeptala se Tygřice, které v ranním slunečním světle zářil zrzavý pruhovaný kožíšek. „Zítra? Možná už dnes," zabručel Severní vítr, který by si chtěl ještě zdřímnout. „Tak snad brzo, protože za pár dní je úplněk!" mňoukla učednice, poskočila a rozběhla se za ostatními učedníky.
Vítr vstal. Vyběhl z válečnického doupěte, rozběhl se k léčitelce. „Mám čas, klidně půjdu na hlídku," mňoukla Vločka, když Severní vítr vstoupil do léčitelské ho doupěte. Jak věděla, co chci říct? Pomyslel si rozpačitě. "Dá se z tebe vyčíst, co si myslíš. Musíš si na to dávat větší pozor, jinak tvoje myšlenky proti tobě někdo využije," vysvětlila. "Aha, takže jdeš?" "Ano."
„Skvěle, řeknu Šišce, ať jde s tebou na hlídku."
„Máme s sebou vzít nějakého učedníka?"
„Nemusíte," odpověděl Vítr na dotaz ze strany léčitelky. „Tak dobře, můžeme jít," mňoukla Šiška a rozběhla se ven z tábora. Ranní slunce pražilo Severnímu větrovi do jeho hnědě mourovatého kožichu, kapky rosy, které se blýštily na trávě, ho studily do bílých tlapek. V táboře začínalo být živo. Učedníci seděli společně s Jánošíkem před doupětem starších, zřejmě jim Jánošík vyprávěl nějaký příběh. Tygřice ale každou chvilku dobíhala ke vztupu do tábora, vyhlížela totiž Medvědího drápa.
Příběh zřejmě skončil, tak se učedníci vrátili ke svému doupěti. Severní vítr to z povzdálí pozoroval.

„Tygřice! Jdeme trénovat!" zavolal Severní vítr směrem k učednickému doupěti, kde si za ranního svitu učedníci cvičili bojové techniky. Tygřice zvedla hlavu, podívala se svému učiteli do očí. Vystřelila ven z tábora, aby se rychle dostala na cvičící louku. Proběhly okolo kamenitého výběžku, přeskočili padlý strom. Míjeli dlouhou alej ostružinových keřů, Tygřice skákala po pařezích. Konečně přišli na cvičící louku. "Větře, cítím Jezerní," zamumlala Tygřice. Severní vítr nasál vzduch. Ano, ale je to starý pach, pomyslel si. "S tím se nelam hlavu, teď pojď cvičit." Malá zrzavá učednice se naposledy zahleděla do dálky, pak se otočila na svého učitele. V očích se jí leskla nejistota. „Tak půjdeme už cvičit?" otázal se Severní vítr. „Ano," odpověděla nejistě Tygřice. „Je pravda to, co nám Jánošík vyprávěl?"
„Co vám vyprávěl?"
„To o těch dvounožcích"
Mourovatý kocour se na chvíli odmlčel a pohlédl svýma modrýma očima do očí jeho učednice. Poté smutně pronesl jeho odpověď.
„Ano, bohužel je to pravda."
Odvrátil pohled do dáli a vzdychnul.
„Vrátí se?"
„To nikdo neví."
„Proč jdeme dneska trénovat, když jsme trénovali včera?" snažila se změnit téma zrzavá učednice, které se na slunci její srst třpytila.
„Navíc, vypadá to, že se něco žene," dodala.
„A co by jsi chtěla dělat?" odpověděl otázkou Severní vítr. Tygřice se na chvíli zamyslela a pohlédla na oblohu. Potom vyhrkla svoji odpověď. „Co třeba zajít na lov? Včera toho moc nebylo. Navíc, pokud začne pršet, nebude toho o nic víc "
„No tak dobře," zabručel Vítr, „Ale musíš mi slíbit, že až něco nalovíme, vrátíme se sem."
„Dobře!" Tygřice vyskočila a rozběhla se. Severní vítr se, sic neochotně, rozběhl za ní. Cestou sledoval oblohu. Zajímalo ho, jestli se opravdu něco přižene. Zastavil se, aby mohl lépe pozorovat oblohu. Na nebi poletovaly šedé mraky, které ovšem nebyly tak velké.
Znovu se začal věnovat cestě. Tygřice už byla někde v prachu. Na to, že byla jeho učednice malá, byla velmi rychlá a energická. Zřejmě jí tím chtěl Hvězdný klan vykompenzovat její výšku.
Severní vítr přeskočil padlý strom a chvíli běžel. Pak se zastavil, vylezl na pařez. Hledal Tygřici. Kdybych na ni teď zavolal, vyplašil bych většinu kořisti v lese, pomyslel si.
Z nenadání se v dáli ozval křik zvířete, které právě umíralo, nezávisle na to se ozvalo křupnutí větve. Zem zaduněla. Severní vítr se otočil, i spatřil známou zrzavou srst své učednice, který se oklepávala, aby ze sebe dostala prach a v tlamičce držela šedou veverku. „No jak jsem tak slyšel, dneska už nic neulovíme," zavtipkoval hnědý mourovatý kocour, „maximálně hluchou myš." Tygřice se na něj podívala vyzývavým pohledem, pak položila svůj úlovek na mech. „Hlídej," pronesla drze ke svému učiteli, a rozběhla se do lesa.
Severní vítr jí ale chtěl sledovat, jestli nevyvádí nějaké blbosti, začal tedy hrabat do země díru. Když byla dost hluboká, vložil do ni veverku, zahrabal díru, rozběhl se za Tygřicí. Byl ovšem tichý, aby ho nezpozorovala, aby jí taky nevyplašil kořist. Zrzavá učednice za sebou nechávala dost zřejmou pachovou stopu, což Větrovi pomáhalo ji vystopovat. Zanedlouho ji spatřil jak se krčí u křoví. Skoro se nehýbala, jen tiše dýchala. Na něco upřeně hleděla.
Takhle tam jen tak stála ještě nějakou chvíli.
Pomalu začala mrskat ocasem. Zavrtěla se. V tu ránu vběhla do křoví. Znovu se ozval ten bolestný výkřik zvířete, které umíralo.
Tygřice odložila svůj úlovek stranou. Ani se neotočila, a promluvila na Severního větra. „Měl jsi na půl pravdu. Hluché to nejspíš bylo, ale nebyla to myš, nýbrž hraboš"
Postavila se, vzala si do tlamičky hraboše. Otočila se. Rozběhla se po své pachové stopě, kterou za sebou záměrně nechala. Cesta k místu, kde byla zahrabaná kořist, byla snadná, nebyli tu totiž moc velké překážky.
Dostali se na místo. Tygřice vyhrabala díru na místě, kde ležela veverka. Vložila tam i svého hraboše, a zahrabala ji. Pohlédla na svého učitele. „Ty nic pro klan neulovíš?"
„Nebuď drzá."
„Já jen, že ty jsi nic neulovil."
Vítr se naštval. „Když chceš, abych něco ulovil, musíme jít dál, tady bude vše vyplašené."
„Můžeme na louku, tam budou nějaké ty myši, křečci a hraboši," zamumlala Tygřice, „nebo dál do lesa, tam by mohli být nějaký ptáci."
„Tak kam?" zeptal se netrpělivě Severní vítr.
„Na louku," odpověděla pevně Tygřice. „Neukradne nám někdo ten úlovek?"
„Ale prosimtě, kdo by to asi tak udělal? A navíc, hlína zakryla pach kořisti, takže je opravdu malá pravděpodobnost, že nám ten úlovek někdo ukradne."

Než se dostali zpět na louku, po nebi probleskl modrý elektrický pruh, blesk. Po něm se ozval hlasitý hrom. Tygřici se postavily chlupy na zádech. Po chvilce se na nebi znovu objevil blesk, doprovázený hromem. Ten byl však mnohem tišší. Ne chvíli na to začalo pršet. „Tak teď nic nechytíme," zalamentovala zrzavá učednice. Déšť sílil, zanedlouho se na louce začli objevovat louže a oboum stojícím kočkám se začala voda dostávat pod kožíšek. „Měli by jsme se vrátit pro úlovek a dojít do tábora, jinak tu promoknutím zmrzneme."
Obě kočky se otočili a rozběhli se do lesa, kde nechali úlovek.
Tygřice rychlostí světla vyhrabala díru, ve které byli úlovky. Vzala do tlamičky hraboše, a rozběhla se nejkratší cestou do tábora. Severní vítr vzal hraboše. Rozběhl se za svojí učednicí.
Přeskočili menší potůček, a rozběhli se proti jeho proudu. Touto cestou by měli být za chvíli v táboře. Běželi do mírného kopečka, který se postupně měnil ve skálu. To byla známka toho, že se blížili do tábora.

„Co to bylo?" mňoukla vystrašeně Tygřice hledící do křoví. „Co co bylo?" zeptal se udiveně Severní vítr. „Slyšela jsem šustění," prohlédla energická kočička. Vítr to po chvíli taky spatřil... Oči, které na ně hleděly...
„Měli bychom to říct Zlaté hvězdě, že?"
„Ano, měli."