Pitomý počasí, zavrčel pro sebe Fred.

Kdyby se tak rychle neblížili závěrečné zkoušky tak tu netvrdnu v nepoužívané učebně a radši bych okupoval koupelnu prefektů.
Povzdechl jsem si a i s učebnicí se přesunul co nejblíže k oknu. Už tak bylo překvapivé vedro a ještě mě zahřívá louče kterou si svítím. Otočil jsem další stránku a prohrabl si frustrovaně vlasy. Slíbil jsem, že se dnes vrátím ještě před večerkou a mámě jsem pro změnu slíbil, že budu mít minimálně přijatelné ze všech předmětů.

Vlastně jsme jí to slíbili oba, tak jsme se Georgem domluvili, že na přeskáčku přečteme všechny naše učebnice a navzájem si to vysvětlíme, protože skutečně rozzuřená naše máma vzbuzuje děs i v nás ale o tom nikomu ani slovo. Musím si udržovat svojí pověst.

Jenže já jsem musel nechat všechno na poslední chvíli, sice mám ještě poslední měsíc ale ten uteče jako voda. Kéž by měl květen alespoň třicetdva dní.

Jsem hrozný blbec a teď se tu musím učit až do noci jako největší šprt. Stejně nechápu co s tím tolik nadělá, vždyť jsou to zkoušky jako každé jiné.
Toužebně jsem se podíval z okna a povzdechl si. Proč nemůže sakra alespoň zapršet? Znovu jsem se zahleděl na písmo v knize. Další zbytečné informace. Škoda, že nikoho nenapadlo do učebnice jen bodovitě vypsat důležité informace plus nějakou zapamatovatelnou vysvětlivku.

Zrovna když jsem byl hluboce zábraný do toho abych vůbec pochopil o čem autor mluví se ozvala hrozná rána. Nadskočil jsem na židly jak mě vylekalo prásknutí dveří. Průvan co se vytvořil mi zhasnul pochodeň. Rychle jsem vstal. Zmateně jsem se rozhlížel ale nic nebylo vidět. Tu neproniknutelnou tmu nedokázalo rozehnat ani chabé světlo hvězd, které vycházelo z okna. Dostal jsem špatné tušení.

Srdce mi bušilo až v krku a já si nadával. Vždyť jsem nebelvír. Neměl bych se nechat tak snadno vyděsit.
Já mistr lumpáren.
Rychle jsem se snažil vyndat hůlku abych mohl opět rozsvítit ale já tupec jí nechal v hábitu na židli u protější zdi.
Povzdechl jsem si. Může být tenhle večer ještě horší...

Úplně jsem ztuhl, když ticho místnosti protnul zvuk kroků co se ke mě pomalu přibližovali. Kdo by to mohl být?

Filch by začal řvát v okamžiku kdy by mě tu uviděl. Zmijozelové by určitě hned začali s posměšky, pokud ne rovnou s kletbami. Ostatní by pro změnu rozsvítili, i ten pošuk co ho máme na obranu proti černé magii, už jen proto aby se nepřerazili o lavice.

Byl jsem naprosto bezradný ale odmítal jsem to na sobě dat znát. Sevřel jsem ruce v pěst a připravoval se na střet. Nejsem famfrpáloví odrážeč, s bráchou nejlepší za několik desítek let, pro nic za nic. Kroky utichli a já si myslel, že ten někdo bude zhruba metr předemnou.

,,Kdyby ses teď viděl, vypadáš jako by tě právě vyložil záchranný autobus."ozval se mi až příliš známý hlas za zády a nechyběl u toho smích který jsem tak dlouho toužil slyšet.

Ucítil jsem ruku na svém boku a na záda se mi natisklo druhé tělo. Jeho dech mě lechtal na krku a byl taky důvodem proč jsem nebyl schopný říct ani slovo. Nešlo to, protože jsem se bál probuzení s tohoto krásného snů.

,,Tak teď bych si asi měl gratulovat, povedlo se mi nemožné."odmlčel se aby to mělo ten správný dramatický efekt. Nakonec ale nepokračoval a radši mě začal líbat na krk. Překvapeně jsem vydechl.

,, C-co to děláš?" zeptal jsem se tiše a měl chuť si jednu pořádnou vrazit za to koktání. Vždyť tohle mi vůbec není podobné. To už si rovnou můžu vzít růžovou sukni, zelenou kravatu a jít se představit Brumbymu jako nová zmijozelská studentka.

,, To co jsem chtěl udělat už nějakou dobu. "řekl svůdně a než jsem se stihl vzpamatovat z jeho slov otočil mě tváři k sobě.

Měsíc jako by se konečně rozhodl, že je tu té tmy dost mi teď osvětlil to tajemné stvoření co sem za mnou přišlo. Byl k němu natolik laskavý, že v jeho svitu vypadal snad i mladší než já.

Natáhl jsem ruku k jeho tváři a bříšky prstů mapoval jeho rysy. Bylo a je mi jasné, že jsem možná jediný kdo ho takhle vidí ale na tom nezáleželo. Jsem rozhodnutý si ho přivlastnit a už nikdy nevydat, jestli mi ho nikdo nebude chtít sebrat bude o pár mrtvol méně a to je v této době velké plus.

,,Nádhera.."řekl jsem s téměř posvátným obdivem a zapletl prsty do jeho vlasů. Přitáhl si mě ještě blíže k sobě a ochranářsky mě sevřel ve svém náručí. Pohlédl jsem mu do očí a věděl jsem co přijde.
Políbil mě. Prvně to bylo jemné jak dotek motýlích křídel, téměř jako by se bál zda vůbec smí. Postupně se stával čím dál dravější ale než jsem měl příležitost pořádně zjistit jak umí líbat, rozdělil nás můj nový největší nepřítel.
Lidská potřeba dýchat.

Opřel jsem si čelo o to jeho a zhluboka dýchal. Tenhle polibek byl stokrát lepší než všechny před ním a důvod byl prostý. Byl lepší, protože jsem ho zažil s ním.
Položil jsem si prsty na rty. Stále mi ještě brněli od toho polibku a cítil jsem s tím spojenou chuť jeho rtů.

,,Víš o tom, že jsi zakázané ovoce?"zeptal jsem se ho provokativně a lehce ho kousnul do lalůčku.
Vydal něco nesrozumitelného ale význam zanikl v zalapaní po dechu, kterému se po mém činu neubranil.
,,Jak to říkají mudlové, " řekl jsem zamyšleně a poklepal si ukazováčkem na ret.

,,Když ti život dá zakázané ovoce udělej si dort?"
Nevinně jsem se usmál a nezapomněl se tvářit jako že to myslím smrtelně vážně. Vím, že se to říká jinak ale ta představa jeho pokrytého šlehačkou a politého čokoládou byla až příliš lákavá.

Podezřívavě si mě přemněřil pohledem než se mu na rtech usadil úsměv hodný šelmy. Očividně taky věděl kam tím mířím. Natáhl jsem se k lavici a zaklapl učebnici abych si jí mohl vzít sebou. Vím přesně kam ho vezmu ale tu hroznou obludnost tu nemůžu nechat.

Ten prudký pohyb mi ale bohužel vyhodil pár založených listů. Většina to byli dopisy co jsme si psali během roku, potom co ke mě jednou zabloudil jeden jeho dopis adresovaný Harrymu ale vypadlo ještě něco. Jeho fotka co byla v denním věšci, nechal jsem si jí i když se mi tehdy ani nesnilo, že bychom se mohli byť i jen potkat. Stačil jeden pohled a já mu propadl ani jsem nevěděl jak. Měl osobní kouzlo které mě vábilo jako můru světlo.

Zvedl vše a fotku si pozorně prohlédl.

,,Tak to vypadá, že tu někdo umí používat nůžky."řekl s lehce domýšlivým úšklebkem.

,, Jo, už od svých pěti ale teď máme určitě důležitější činnost na práci a jelikož znáš určitě bradavice ještě lépe než já, tak navrhuji aby jsi mě zavedl na místo kde nás nebude nikdo rušit."řekl jsem s úsměvem a nepřestával jsem ho svlékat pohledem.
I když bych ho mnohem radši svlékal jiným způsobem.

,,Tvé přání je mi rozkazem, plamínku " rádoby se uklonil,, Bude mi ctí být první kdo ti ukáže tajemství jedné velmi užitečné komnaty."

Jeho slova mi způsobila husí kůži a mrazení téměř všude po těle. Pro Merlina jsem rád, že je zítra sobota. Protože pochybuju o tom, že budu zítra schopný normálního pohybu a dost se na to těším. Protože tenhle bývalý odrážeč mi dá určitě dost do těla.

,,Už se nemůžu dočkat, Tichošlápku."