George otevřel dopis, který byl adresován jemu a jeho sestře. Skoro nemohl uvěřit svým očím. Po tolika letech si na něj vzpomněl sám Brumbál. Prvně profesorka McGonagallová a teď i samotný ředitel a nositel Merlinova řádu.

Emilie se k němu připojila o pár minut později, když byl na druhé straně dopisu. Oči mu jen zářily štěstím. „Představ si to, sestřičko," ukázal na část, která ho zaujala hlavně. Emilie na to vytřeštila oči.

„Náměstkyně ministra?" zděsila se, ale zároveň ji polilo horko samou spokojeností.

„Přesně tak. Nový náměstek a náměstkyně ministra," ukázal na sebe a ji George.

Emilii se rozzářily oči štěstím snad ještě víc než Georgovi. „Ale co podmínka? Je to přece Brumbál," povzdechla si. Ani jeden z nich nebyl na dlouhé slavení. Neuměli to.

„Jen malá prkotina," zavrtěl hlavou nechápavě George a ukázal na část, kterou Brumbál úhledně napsal o celé tři hodiny dříve. Dokonce si kvůli tomu i přivstal, aby to stihl před příchodem profesorky McGonagallové.

„Jenom to?" ušklíbla se Emilie. George pokrčil rameny.

„Já stejně sníh moc nemusím," řekl a Emilie přisvědčila velmi ochotně.

„Správně. A děti už vůbec ne," oba se škrobeně zasmáli.

„Píše, že s profesorkou je to zařízené a nemáme jí nic říkat. Je to divné," poukázal George na kousek, který četl jen letmo.

Emilie ho zběžně projela očima. „Prosím tě, vždyť píše, že Minerva je unavená a přepracovaná, tak není třeba ji s tím zatěžovat. Chudák. Byla to skutečně prvotřídní učitelka," pokývala smutně hlavou Emilie a George přisvědčil.

„Výborně, tak je to vyřešené. Příští týden zůstáváme doma," zahlaholil George a rozešel se do kuchyně. Cestou jeho sestra mohla ještě zaslechnout slova jako Náměstek nebo štěstí.

***

A bylo to tu zase. Bradavice se probouzely do nádherného rána. Těžké si je nezamilovat. Slunce se líně plazilo po obloze, kde se jen ztěžka trhaly sněhové mraky. Každou další minutou stoupalo výše a výše, ale stejně nikdy nebude úplně nahoře, protože ho mraky dokonale zakryjí.

Přes noc napadla zase trocha sněhu. Prvně to začalo drobnými vločkami, ale v pozdních hodinách se přidávaly další a další, až se cesty opět pokryly sněhem stejně jako střechy domků v Prasinkách. Vrba mlátička sníh nesla velice nelibě, takže ho setřásala na všechny strany.

Stejně nelibě nesl sníh i Argus Filch, školník a nenáviděný člověk. Držel v ruce lopatu a ohazoval aspoň první metry cesty. Jenže deset centimetrů sněhu, je prostě deset centimetrů. Dokonce ani paní Norrisovou nikdo nevytáhl ven. I na ni byla příliš velká zima.

„Parchanti mrňaví, za kotníky bych to věšel," mumlal si pro sebe Filch, když mu podjely nohy a on sebou seknul přímo na led, co byl schovaný pod sněhem. Z okna nad ním se ozýval smích pár dětí z mladších ročníků. Ještě tak začínat si se školníkem.

Sníh ale nebyl jen záležitostí cest a trávníků. I čarodějové ho měli plné zuby. Někdy doslova. A možná by bylo fajn upřesnit, že šlo o tři čarodějky. Jim totiž osud nepřál a nějak bydlely ve věži a ne v pohodlném sklepení.

„Děláš si srandu, Alice?" ječela rázná nebelvírka a ukazovala na tenkou vrstvičku sněhu, která pokrývala její postel.

Dotazovaná dívka ani nevystrčila hlavu z postele, jak se tomu chtěla vyhnout. Ani to ale druhou dívku nezastavilo. Prudce rozhrnula závěsy u postele té, na kterou byla naštvaná, a nepříliš šetrně jí sebrala deku.

„Co je?" protáhla to Alice, aniž by otevřela oči.

Mary se jen nasupeně sehnula ke sněhu a trochu ho nabrala. Alice za to mohla, tak ať si ho užije. Uplácala ze sněhu hroudu a hodila ho Alici přímo do vlasů. To už dívku vzbudilo. Vystřelila do prudkého sněhu a začala se ohánět rukama kolem sebe, přičemž si vyklepávala sníh z vlasů.

„Co je? Ty si tu spíš a ani nezavřeš okno. To tvoje vyhřívací kouzlo už mě začíná štvát," házela po ní Mary jednu hrst sněhu za druhou. Ani se neobtěžovala s děláním koulí nebo nějakých souvislejších hroud.

Alice příšerně ječela, protože ji sníh překvapivě studil.

„Nechcete sklapnout?" ozvala se třetí dívka, která dnešní noc spala v pokoji. „A vůbec, jak můžeš mít v posteli sníh, když jsi v ní spala?" nechápala Lena a dívala se na Mary trochu pochybovačně.

Mary se trochu provinile usmála. „Usnula jsem ve společence. A vy jste se po mně ani nesháněly? No vy jste ale!" zakřičela a trefila je obě sněhem.

To už se ale Alice dostatečně vzpamatovala, aby jí to začala vracet. A netrvalo to dlouho, aby se připojila i Lena. Tři dívky skákaly po pokoji a ječely jako smyslů zbavené. Sníh je trefoval do pyžam nebo přímo do holé kůže, což je nesmírně studilo a produkovaly pak ještě větší jekot.

Vypadalo to naprosto idylicky. Dokonce i Lena zapomněla na jakési zamyšlení a věnovala se plně bitvě v roztávajícím sněhu, který sem za tu noc zavál.

Alice se smála, když se do Maryiných copánků zapletly vločky. Mary se zase smála, když Lena dostala přímý zásah do obličeje, až trochu sněhu vyplivla. A Lena se smála, když Alice uklouzla a spadla přímo do spousty ledové poloroztáté břečky.

Když už všechno roztálo a dívky se klepaly zimou, zavřely okno a daly se do úklidu té spouště.

„Páni, takové ráno jsem nezažila už tak... Tři měsíce?" ušklíbla se Alice. Sice byla násilím probuzená, ale stejně si to moc a moc užila. Jako druhé dvě dívky.

„Nerada to říkám, dámy, ale všimly jste si, že tu není Lily?" ušklíbla se Mary. Nechtěla na to poukazovat tak přímo, ale tohle se prostě nabízelo samo.

Lena si povzdechla. Mary měla totiž pravdu. Zrzka tu nebyla, takže nemohla zničit tuhle skvělou chvíli tak, jak se jí to dařilo poslední týdny.

„A asi proto jsme si to tak užily," pokrčila Alice rameny.

Lena ji jemně praštila přes rameno. „Holky, nemluvte o ní tak. Je toho na ni prostě..."

„Moc," doplnily ji zbylé dvě a společně na sebe ukázaly prsty a rozesmály se.

„Leno, na nás je toho také moc a nejsme nepříjemné na všechny a na všechno," promluvila konečně Mary. Odsuzovala zrzku asi nejvíc z celé trojice dívek. Alice jen pokrčila rameny. Lena si ale skousla spodní ret.

„Je v začarovaném kruhu. Protože je nepříjemná, nic jí nevychází. A protože jí nic nevychází, tak je nepříjemná," napadlo Lenu, která za vším hledala víc důvodů, než někdy i bylo. Jenže Lena už taková byla.

„Nebo je z ní prostě ta, co nic nezvládá," zachránila situaci Alice, aby se nedostaly do hlubokých rozhovorů.

Lena pokrčila rameny. „Nebo tak," pousmála se, pak sebrala hromádku svého oblečení a vydala se do koupelny. Cestou na dívky ještě zavolala: „Jo a nemyslete si, že s ní budete mít na tom pobytu nějakou zábavu. Jak ji tak znám, jistě si s sebou vezme tunu práce."

„Počkej, jak my? Ty snad nejedeš?" vyděsila se Alice a naprosto porušila soukromí, když dívce vpadla do koupelny. Lenu už to ani nepřekvapovalo. Nějak si za ty roky zvykla.

„Ne, já už mám jiné plány," usmála se na sebe Lena do zrcadla.

„Aha," protáhla Mary a objevila se vedle Alice ve dveřním rámu. „A můžeš mi říct jaké?" naklonila hlavu na stranu.

Lena se protáhla a zadívala se na svůj odraz v zrcadle. Musela si popravdě přiznat, že lhaní jí moc nešlo.

„No, nejspíše budu tady a budu se učit?" zkusila to. Mary i Alice jen mávly rukou.

„Blbost," ušklíbla se Mary a zatáhla Lenu zpět do pokoje. Ta si jen pomyslela, že kdyby to bylo o prázdninách, mohla by se skvěle vymluvit na něco naléhavého. Takhle se musela spokojit s prostým ne.

Další přemlouvání ale přesušila sova, co klepala na okno. Alice se po ní natáhla. „To je Sisi," dodala na vysvětlenou, aniž by řekla, čí sova to je. „Regova," protočila oči, když viděla nechápavé pohledy svých spolubydlících.

„Proč ti to proboha píše, když tě uvidí za pár minut na snídani? Stejně se vždycky oblizujete už u dveří," protočila oči Mary a raději si šla zabalit učení na tento den. Alice jen bezděčně přejela po dopise palcem, zatímco ho četla.

„Ach ne," zamumlala si pro sebe a četla dál. Lena ke své kamarádce zatím přistoupila.

„Co se stalo?" zeptala se tiše, protože pochopila, že to není něco vtipného.

Alice jí jen mlčky podala dopis, aby si to taky přečetla. Lena čekala všelicos, ale tohle ne.

„Děláš si srandu?" odhodila naštvaně dopis na postel.

„Co to je?" chytila se toho hned Mary, ale jakmile došla k tomu slovu, odhodila dopis také. „Ten sprosťák," zanadávala si. Alice si jen povzdechla.

„Asi za to částečně můžu i já. Řekla jsem mu, aby se proti rodině nebouřil. Ne kvůli mně."

„Dobře, ale tohle?" mávla na dopis rukou Mary a znechuceně se ušklíbla.

„Mě by spíš vadilo, že odjel bez rozloučení," ozvala se Lena a pohladila Alici po rameni.

„Promiň, ale slova Musel jsem odjet už dnes v noci, abych se stihl setkat s rodinou před večírkem? Promiň, ale něco takového je naprosto příšerné," zavrtěla hlavou Mary. Alice ale vrtěla hlavou s pláčem na krajíčku.

„Tyhle večírky nejsou jen tak něco," vrtěla hlavou. Už se skutečně neudržela a stekla jí po tváři jedna slza. „Vy to asi nevíte, ale na nich se vybírají budoucí..." odkašlala si. „Partneři."

Lena s Mary ztuhly uprostřed pohybu.

„Chceš říct, že odjel, aby se setkal se svojí budoucí ženou?" zaječela Mary tak, že to svět neslyšel.

Alice pomalu přikývla. „Nejspíš. Dělává se to tak. Já mu říkala, aby dělal všechno, co po něm rodina chce, ale tohle jsem... Nečekala," vzlykla už nahlas. Cítila se podvedená.

Co bylo s jejich hvězdou Taylorkou? Co bylo s jejich láskou? Ta pro něj nic neznamenala? Co pro něj vlastně Alice znamenala? Byla vůbec něčím? Alice se rozplakala naplno. A přesně tuhle chvíli si pro svůj vstup vybral Black, který už dávno uměl obcházet schodiště se skluzavkou.

„Mary, můžeš na chvilku?" vrazil do dveří. Naskytl se mu pohled přímo na Alici, jak pláče v objetí dvou dívek. A řekl přesně to, co neměl. „Ale copak? Problémy v ráji?"

„Ty jsi vážně kretén, Blacku," ulevila si Lena, což u ní bylo neobvyklé. Neklela. Nikdy. Nemluvila ani hrubě ani neslušně. Byla to dokonalá víla v zorném poli tolika lidí. Všem přišla jaksi nevinná. To, že nějaké takové slovo vůbec znala, vzalo Siriuse snad ještě víc.

„Já to tak nemyslel," pokoušel se spravit, co pokazil. Skutečnost, že se s ním Alice už od září nebavila, ale zapůsobila. Prostě netušil, co se jí honí hlavou.

Alice totiž dostála svému slovu a už s Blackem nepromluvila. Nikdy. Mluvila s ostatními poberty, ale jen v nepřítomnosti Siriuse. Když se náhodou ocitl u nich, prostě předstírala, že tam není. Nemluvila na něj a nereagovala na jeho otázky. A on si na to časem zvykl.

„Radši pojď," zamumlala Mary a vytáhla Siriuse ven. Ať už to bylo cokoliv, Alice to nemusela slyšet.

A zatímco Mary poslouchala samé blbosti, Lena uložila Alici do postele. Dívka, co rozhodně neměla jméno po hvězdě, ani neprotestovala. Byla čistého původu, jenže byla Taylorová. Nebyla ani Blacková ani Malfoyová. Nemohla se nikdy rovnat té čisté smetánce.

Blackovi jejich vztah tolerovali, ale stejně domluvili Regulusovi manželku. A on se ani nebránil. Nebránil se pro ni. Nebojoval za ni. Nic pro ně neudělal. Prostě se sbalil a odjel. Jako poslušný synáček všechno přijal. Nechtěla ale něco takového i Alice. Neříkala mu, aby byl spojený se svojí rodinou? Nechtěla ho s nimi rozeštvat. Jenže...

Alice vzlykla. Tohle bylo mučení.

„Omluvím tě na hodinách," zamumlala Lena, která něco takového nemohla vidět. Nesnášela ten pohled na další kamarádku, co je zlomená. Prvně Lily, teď i Alice.

Alice jen tupě přikývla. Bylo jí to jedno. Proč by se měla zajímat o něco takového?

Člověk, kterému věřila, si jen tak odjel za jinými. Ani se neobtěžoval jí to říct na rovinu. Žádné rozloučení nebo vysvětlení. Prostě jen Musím odjet, měj se. Ano, měj se, Alice, já si jedu vyzvednout manželku. Pak se vrátím a můžeme zase pokračovat.

„Nemám tu radši zůstat?" zeptala se mile Lena, ale z celé duše si přála odejít. Nedokázala se na tu bolest dívat. Měla pocit, že zaráží nůž do jejího srdce, ne do toho Alicinina.

„Ne," zavrtěla hlavou dívka z postele bezduše. Ani nepřipojila svoji obvyklou poznámku, že přece potřebuje někoho, kdo to dá opsat.

A tak Lena šla. Nedokázala zůstat. Po cestě ještě vyzvedla Mary i se Siriusem a společně se trochu pochmurně vydala za dalším dnem. A to tak pěkně začal.

***

A jak se zdálo, tak tenhle údajný večírek neležel v hlavě jen Alici a Regulusovi. Alici to sice neskutečně bolelo a během celého dne měla pocit, že se rozpadá na milion kousků, ale nejsme tu jen kvůli bolesti. Něco mělo skončit a něco zase začít. A dnes se soví pošta musela přetrhnout v práci.

Dva téměř identické dopisy dostali i lidé, u kterých by to nikdo nečekal. Rodolfus Lestrange, zmijozel, co rozhodně už nebyl tak chladným, obdržel na snídani psaní, které mělo navždy změnit jeho život. Byl ještě celý rozrušený z toho, že včera v noci Narcissa vymyslela brilantní plán, který jen čekal na realizaci. Poberti nakonec ani nebudou potřeba. Spojí se jen Narcissa a Rodolfus. Jako v mudlovském světě kdysi.

Jenže teď to vypadalo na nové kolo. Rodolfus rozbalil dopis od rodičů značně nedůvěřivě. Mohl ukrývat snad všechno. Mohlo jít o zpožděné blahopřání k narozeninám nebo o něco podobného, ale mohl v tom dopise klidně najít i mudlovskou bombu. Všichni zmijozelové otevírali dopisy značně nedůvěřivě.

Drahý synáčku, přečetl v duchu. Už tohle znělo špatně. Něco se chystalo. Tohle nebylo jen tak. Drahým synáčkem se zpravidla stával jen když něco provedl nebo se oni chystali něco provést jemu v zájmu jeho budoucího dobra. A když se Lestrangeovi pokoušeli cokoliv dělat v zájmu dobra, nedopadalo to dobře.

Předně ti chceme připomenout večírek, který pro tebe letos bude skutečně důležitým, četl dál a začínalo se mu dělat špatně od žaludku. Raději jídlo odsunul stranou a s dalšími řádky na chvíli počkal, než se bude moct pořádně soustředit.

Nějaké kecy, říkal si a prolétával řádky. Kde jen je to jméno? To zpropadené jméno bude jen jednou kdesi zmíněno. A skutečně. Skoro na konci dopisu to bylo jasně napsané. A tou šťastnou, která vyhrála losování o moji budoucí ženu bude... Zarazil se nad svými myšlenkami a raději se zadíval na ono jméno.

„No, do hajzlu!" vyskočil z lavice a praštil dopisem o stůl, až to zadunělo, protože z něj zapomněl sundat pěst.

A přesně vteřinu po jeho rozohnění se ozval cinkot a následný třesk nádobí, co dopadá na zem. Rodolfus se podíval za tím zvukem, ale už přesně věděl, kdo tam bude stát.

Ono jméno totiž znamenalo jméno jeho budoucí ženy, která mu byla prodána jako chovná klisna. A vlastně ani on si nemohl nic říct ke svojí vlastní svatbě. Prostě bude a konec. To bylo smýšlení jejich rodičů. A jeho chovnou klisnou nebude nikdo jiný než černovlasá kudrnatá čarodějka.

„Ne!" zakřičela právě teď Bellatrix na celou Velkou síň. „Tohle ne, ne tohle... Ne, proboha, tohle ne," šeptala si už tišeji. Ve tváři měla v tu chvíli vyšinutý výraz a šílenství v očích jen dokreslovalo její nadšení ohledně výběru.

Pak se otočila na zmijozela, co na ni skoro přes deset míst u zmijozelského stolu zíral. Jemně zavrtěla hlavou stejně jako on. Ne, tohle prostě nemohli! Jaké měli právo na tohle zničení jejich životů? Vždyť ona si klidně vybere někoho čistokrevného s dobrým rodokmenem, ale chce si vybrat sama! Co je na tom tak těžkého?

Nezajímalo ji, že se k nim otočila celá Velká síň. Potřebovala jít pryč. Musela si ale zachovat zdání klidu a pohody. Nasadila tedy ledovou masku a s povýšeným výrazem vyrazila přímo k východu z Velké síně. Stejně jako Rodolfus Lestrange. Ten, kterého chtěla vidět úplně nejméně ze všech.

A ona se brzy stane Bellatrix Lestrangeovou. Merline, to je příšerné jméno, pomyslela si zprudka. Pak se jednoduše rozhlédla, jestli ji vidí někdo z kolemjdoucích. Byla v chodbě sama. Zatím. Jedním plynulým pohybem ruky roztrhla dopis na dva menší. Jenže stejně hrozné.

To samé udělal i chlapec, co nesl jméno Lestrange. Ne, něco takového si snad nesmí ani dovolit. Nebude mít za manželku tu šílenou mrchu. A už vůbec ne, když chce někoho úplně jiného. Jenže tu mít nemohl. A teď dostal Bellatrix darem. Skvělé.

A pak, aniž by si uvědomili, že ten druhý udělá to samé, zamířili oba na ošetřovnu.

Bellatrix spěchala oznámit tuhle novinku té, která jako jediná mohla pochopit její muka. Té, která byla považována za Potterovou dřív, než ona sama vůbec chtěla. Vlastně se potýkaly s podobným problémem. A Lily se nějak naučila milovat Pottera. Možná jí poradí, jak na to.

Rodolfus zase zamířil za tou, které to prostě musel oznámit. Věděl, že by neměl. Nesměli se stýkat, ale snad je nikdo neuvidí. Nikdo je nesmí vidět.

Jenže tohle se tak úplně nepovedlo. Na ošetřovně se totiž právě k životu probouzela ona zrzka. Prospala skoro dvacet hodin a cítila se poměrně unaveně. Stále jí tak dvacet chybělo.

„Vítej zpátky mezi živými," ozvalo se z druhé postele.

Lily se otočila na toho, kdo ji nejspíše zachránil. Byla to ale jen Cathy. Lily si mlhavě vzpomínala, že Cathy na ošetřovnu nechtěla. „Co tě..." začala, ale musela si odkašlat, aby dokázala vůbec mluvit. Hodiny spánku jí očividně zničily hlas.

„Co mě donutilo jít sem?" ušklíbla se Cathy a když Lily kývla, pokračovala. „Brumbál. Tak trochu jsme dostali trest a Brumbál viděl, jak jsem kýchla. Nemohla jsem se z toho vymluvit," zatvářila se kyseleji než Lily loni na Pottera, když ji pozval na rande snad tím nejhloupějším způsobem.

„Jsem ráda, že ses rozhodla tak rozumně," ozvala se konečně Lily. Trochu ochraptěle, ale přece. Pak ale zaklepala hlavou. Co se to vůbec stalo? „Jak... Jak jsem se sem dostala?" nechápala. Pamatovala si chodbu. Všichni po ní něco chtěli a ona pak prostě nějak padla.

„Jo tohle," zaculila se Cathy, což Lily rozhodilo ještě víc.

„Tak co?" posadila se prudce na posteli, ale zatočila se jí hlava, tak raději na chvíli zavřela oči. Cathy mezitím sbírala odvahu na to sdělení, co rudovlásku jistě rozzuří.

„Řekněme, že je to taková věc teď po škole. Emmelina říkala Marlene, která to řekla Amélii, od které to ví Narcissa, která to zase řekla Carrowové. Ta to nějak řekla Frankovi a ten to hned vyklopil mně," popisovala a Lily nějak nestíhala vnímat, kudy ta zpráva vůbec šla, ale to nebylo podstatné.

„Tak? Zkrať to," ozvala se konečně zrzka.

Cathy se jemně ušklíbla. „Ty mě zabiješ, sakra," zamumlala si pro sebe a raději se přikryla peřinou pořádně. Potřebovala totiž štít. Lily už by po ní nejradši něco hodila.

„No, prý jsi omdlela v chodbě. A tak nějak se stalo, že osobou, která tě zachránila od pádu na tvrdé dlaždičky, které by ti jistě rozrazily hlavu a ty bys tu pak musela zůstat podstatně déle, protože taková rozbitá hlava není žádná legrace. Já ji jednou měla jako malá a museli mi dát celé dva stehy, jak to hrozně krvácelo..." vyprávěla a pokusila se zrzku odvést od tématu.

„A vykrvácel ti snad mozek, že tu takhle plácáš?" navezla se do ní Lily.

Cathy se nafoukla a chtěla něco odseknout, ale do toho všeho kýchla, až sebou Lily trhla. Tahle holka jí jednou přivodí infarkt. Vážně jo.

„Fajn, jak chceš, ale nezabíjej mě, já za to nemůžu," zvedla ruce v obraně.

„Nějak takhle se mi kdysi pokoušely oznámit holky, že se mě Potter ve spánku dotkl," ušklíbla se nad jednou vzpomínkou ze třetího ročníku, kdy usnula ve společence. To vypadalo nějak podobně.

„No, obávám se, že tohle je trochu horší," nadhodila dívka a předstírala lehký nezájem.

Lily to už nevydržela a nejistě se postavila. Přešla k posteli Cathy a zadívala se na ni pěkně shora.

„Kdo. To. Byl?" odsekávala jednotlivá slova, až sebou Cathy trhla při každé mezeře. Odsunula se na úplně druhý konec postele a tiše šeptala modlitbu.

„Jé, ahoj," zamávala na kohosi za Lily a bylo jí jedno, že ještě před chvílí by se s někým jako je Bellatrix v životě nebavila. Teď ale byla ráda za jakoukoliv záchranu. „Je skvělé, že jsi přišla, aspoň budeš moct tady Lily usvědčit z vraždy mé maličkosti," plácala nesmyslně, protože se zrzky skutečně bála.

Bellatrix si ji jen s nezájmem přejela pohledem. Malá Wrightová, řekla si v duchu. Pak se podívala na postoj Evansové, který byl skoro stejný jako ten její, když mluvívala s ostatními zmijozely. Ach, máme tu královnu Nebelvíru, ušklíbla se pro sebe. Pak jí ale došlo, proč sem vůbec šla.

Lily se na ni zvědavě otočila. Co na tom, že tu byla Cathy? Ta teď bude stejně chvíli mimo z toho úleku. A navíc Lily věděla, že i ona má tajemství. Netušila sice, s kým se scházela v pracovně posledních pár týdnů, ale rozhodně někdo tajný. Možná zmijozel. Pracovna totiž fungovala perfektně anonymně, že ani Lily neměla ponětí, co se tam mnohdy odehrálo.

Ano, James začínal být trochu dotěrný s tím Co se to tam děje a Proč mě tam nechceš pustit, ale Lily ho vždycky dokonale zmákla. Naučila se jednu skvělou věc. Vždycky když James něco namítal, prostě mu dala pusu. Bylo to jednoduché a příjemné. James si pak hodně dlouho na nic nevzpomněl. A tak Lily tyhle pusy trochu dávkovala. Prostě se jen nepředala. Ale zdálo se, že James už ji také nehodlá trpět. Nebyl tu, a to znamenalo jediné. Prostě se o ni už tolik nezajímal.

Pak ale stočila svoji pozornost zpět na dívku stojící před ní. Viděla v jejím pohledu cosi, co se jí ani za mák nelíbilo.

„Co se děje?" zeptala se mile tak, jak to dělávala posledních pár měsíců v pracovně. Každé jejich setkání bylo spíše taktické a plánovací, ale vždy si našly čas i na popichování a úšklebky. Jako v mudlovském světě.

„Jen si to přečti," začala vyšilovat Bellatrix a strčila Lily do ruky jakési cáry něčeho, co mohlo být původně dopisem.

Lily se je pokusila slepit dohromady, ale nějak to nedokázala. „Co v tom je?" zeptala se radši, aby to bylo rychlejší.

Zatím na ně Cathy jen vyjeveně zírala. Tušila, že Lily bude mít jakési tajemství a že pracovnu jistě využívá, ale tohle... To bylo moc i na její chytrý mozek. Pak se ale zadívala ke dveřím, protože v nich zaregistrovala pohyb. Přišel někdo mnohem zajímavější. A mířil přímo k ní. Byl nejspíše tak zaslepený, že si nevšiml Lily a Belly hned vedle.

„Jen čti. Přečti si to," rozčiloval se a hodil jí na postel dopis.

Cathy ho jen se špatně potlačovanou zvědavostí popadla. Také byl roztržený. Cathy ho ale dokázala slepit dohromady mnohem lépe. V rychlosti četla, zatímco ji pozorovaly tři páry očí.

„Proboha!" zaječela a odhodila dopis jako by to byl kus žhavého železa. Pak ale znovu kýchla, což trochu rozbilo to kouzlo okamžiku. Zadívala se přímo na Rodolfuse. „Tohle nemůžou myslet vážně!"

„Je mi to tak líto. Hrozně moc," začal mluvit zmijozel, když si všiml bolestného pohledu v Catherininých očích. Přisedl si k ní na postel a popadl ji za ruce přesně tak, jako to dělávali vždycky. Cathy se nebránila.

Lily zatím střelila pohledem po Belle. „Zdá se, že nám to pěkně vychází, Trixie. Já třeba neměla ani tušení," mávla k nim rukou Lily.

Tím jako by probudila Rodolfuse ze zaslepenosti. Zmijozel se po ní podíval a zbledl.

„Klid," mávla Lily rukou. „Je to přece moje pracovna, snad vím, co se tam děje," zkusila to, ale Cathy ji velmi rychle prozradila.

„Neměla ani tušení, kdo jsi," ušklíbla se k Rodolfusovi. Teď musela zase Lily měnit barvu. Jenže ta její byla rudá.

Pak se ale pohledy střetla Bellatrix s Rodolfusem. Oběma se v nich odrážela bolest, strach a nechuť. A pak Bella konečně odpověděla na Lilynu otázku. „Mám si ho vzít. Nařízení rodičů," pronesla nahlas a mávla ke zmijozelovi. V tu chvíli se Lily málem znovu neudržela a skoro letěla k zemi.

***

To odpoledne seděla Lily na ošetřovně a pokoušela si přebrat všechny skutečnosti. Rodolfus, tajný přítel, ať už v jakémkoliv smyslu, její kamarádky Cathy, si má vzít Bellatrix, její tajnou kamarádku. Skutečně výborné. Zadívala se zkoumavě na Cathy, která se snažila předstírat, že se nic neděje.

„Cathy?" zkusila to Lily.

Cathy se tím jménem vymrštila do sedu a zadívala se tázavě na Lily. Ta nějak neměla to srdce se na nic ptát.

„Bude to dobrý. Vyřeší se to," pokusila se usmát, ale Cathy to kategoricky odmítla.

„Sama víš, že tu plácáš blbosti, tak toho nech. Radši se pojď bavit o něčem, s čím se ještě dá něco dělat," utnula celou konverzaci.

Sama si moc dobře uvědomovala, že prostě skončila. Byla mudlovská. Merline, vždyť se s ním ani pořádně nestýkala. Nemohla s ním být viděna, tak proč by ji to mělo štvát.

Sama si přece tehdy řekla, že tou nocí to končí. Všechno vyvrcholilo a pak... Ano, a pak. A pak se prostě nějak stalo, že tu byla setkání v pracovně primusů. A ona se pořád nedokázala smířit s myšlenkou, že na konci tohohle roku se prostě rozejdou. On odejde ze školy, stane se smrtijedem, vezme si Bellatrix a ona zůstane ve škole, bude bojovat proti smrtijedům a s největší pravděpodobností zemře.

Panebože, co když proti němu bude muset bojovat? Co když ho bude muset zabít? Co když on zabije ji? Všechno tu bylo možné. Tohle byla nejistá budoucnost.

„Asi už není důvod tajit, kdo tě sem přinesl," povzdechla si Cathy a Lily se trochu naklonila dopředu. Za pár hodin odsud měla odejít, tak se musela připravit na to, co ji čeká za pomluvy a drby.

Cathy se lehce uchechtla.

„Až se to dozví Potter, budeš mít co vysvětlovat," ušklíbla se nakonec. Začínala se jí vracet dobrá nálada. Proč by měla smutnit nad něčím, co nemohla změnit? Prostě to tu nějak přečká a pak odjede kamsi do Alp.

„Tak o koho šlo?" vyzvídala Lily.

Cathy se na ni znovu podívala. Bylo to až trochu absurdní. „Fajn, ale zkus si hádat, to bude legrace," zasmála se Cathy nadšená myšlenkou, že bude moct primusku ještě chvíli trápit.

Lily si zase povzdechla, protože věděla, že s tím ni nenadělá. „Byl to někdo z mého ročníku?" začala se hrou, kterou Cathy očividně milovala. Dívka také přikývla. Výborně, Lily, teď se ti výběr zmenšil jen na asi dvacet dalších lidí.

„A říkáš, že se to nebude líbit Jamesovi?"

Cathy znovu přikývla.

Lily se zamyslela. Jamese by naštvali nejvíce zmijozelští. Ano, to bude ono. Bude to někdo z nich. Ale kdo? Kdo všechno byl s ní v ročníku? Malfoy, Lestrangeovi a Severus... Severus? Ne, to ne, pomyslela si zmateně.

„Tak kdo? Nechám se poddat. Vyhrála jsi," kapitulovala Lily a nechala tak Cathy, aby se vítězně usmívala.

„Fajn, Lily, když jsi to tak pěkně přiznala, řeknu ti to," přisvědčila milostivě.

„Byl to Rabastan Lestrange," prohodila konverzačním tónem a Lily toho dne už po čtvrté dostala pocit, že zemře na infarkt dřív než na Avadu.

***

Posledním krokem k úspěchu je dopis, který právě teď putoval nocí, usmíval se Brumbál sám svému nápadu. Byl prostě geniální, stejně jako jeho projekt, který se postupně zase začínal stávat jeho vlastním. Jen Minerva o tom ještě nevěděla.

Náhle se ozvalo zaklepání na dveře.

„Dále?" zapřemýšlel Brumbál, jestli někoho zval. Věděl, že Minerva se s klepáním již dávno neobtěžuje a nikdo jiný by ho teď nebudil. Muselo jít o něco důležitého. O to víc ho překvapilo, když do jeho pracovny vešla rozlícená Pomona Prýtová.

„Pomono, copak se to stalo?" zeptal se mile ředitelky Mrzimozru.

„Co se stalo? Tihle se stali. Včera to byli dokonce mí studenti a dnes to jsou oni," mluvila rozčileně a vedla za sebou ty, které Brumbál už netrpělivě očekával.

„Ach vítejte, mí milí, a posaďte se," vykouzlil novou pohovku, tentokrát ve zmijozelských barvách, aby to ladilo s kravatami nově příchozích. „Děkuji, Pomono," naznačil profesorce, že už nebude potřeba. Pomona jen pokrčila rameny a s radostí odešla. V noci se totiž má spát a ona by velice ráda.

„Tak copak jste provedli, milánkové?" naklonil se ke skupince zmijozelů.

Slova se ujala samozřejmě Narcissa Blacková, která to očividně celé vedla. „Pane řediteli, podle Vaší řeči byste nám měl dát prvně trest. Pokud bych směla navrhnout, myslím si, že týden bez kouzel je ideální řešení, když právě pomocí kouzel jsme vyvolali ten nechtěný nepořádek," pokývala smutně hlavou.

Brumbál se na ni se zájmem zadíval. „A právě proto si myslím, že byste se měli v kouzlech cvičit," pousmál se, čímž jí jemně naznačil, že prohrává.

Narcissa se napřímila v celé své drobné výšce. „Ale pane řediteli, my jsme porušili školní řád, musí se nám stát něco, co nechceme. A kouzlení nás baví."

„Takže tu předstíráte, že nechcete na týden pryč z Bradavic, abyste dostali jako trest zrovna to? Chytré," ušklíbl se Brumbál na všechny tři. „Takže abych vám to usnadnil. Slečno Blacková a Blacková, pane Lestrangei, velice jste mě zklamali. Tak neoriginální žertík," zavrtěl hlavou poněkud smutně, ale pak pokračoval. „Ale samozřejmě, jak podotkla zde přítomná slečna Blacková," mávl rukou k Narcisse, „je nutné vás potrestat. Já osobně navrhuji jeden velmi studený pobyt v Alpách."

Všichni tři s předstíranou nechutí kývli.

Brumbál se pousmál. „Výborně, tohle je vyřešeno. Můžu počítat ještě s někým?" zeptal se rovnou Narcissy, která ale zavrtěla hlavou.

„Obávám se, že ne. Jsme ti, které baví porušovat školní řád," pokrčila rameny, která se ale otřásala potlačovaným smíchem.

V tu chvíli se ale ozvalo klepání na dveře. Další toho večera.

„Ano?" zavolal Brumbál nedočkavě. Možná dnešní večer nebude tak špatný.

Dovnitř vlétla zase Pomona Prýtová. „Pane řediteli, tenhle se tam schovával," vyhrkla a předvedla toho, koho nikdo nečekal.

„Tak to máme stejný trest, pane Lestrangei," pousmál se Brumbál nad tím náhlým obratem v ději.

***

A myslím si, že jako poslední událost tohoto dne je třeba vypíchnout dva malé rozhovory, které se odehrávaly přibližně ve stejnou dobu. Jeden z nich probíhal přímo v chlapeckých pokojích Nebelvíru. A na něj se také zaměříme jako na první.

„Jimmy, neviděl jsi můj šampón?" ječel z koupelny Sirius Black, již dávno žádný cassanova Bradavic.

Myslím, že tu ještě nebylo řečeno, jak na tom jsou právě oni čtyři poberti. Každý z nich je důležitý a nezáleží na tom, jakou má momentálně roli.

„Já tu řeším problém srdce a on se mě zeptá na šampón?" ozvalo se z pokoje trucovitě. James Potter, chlapec beznadějně zamilován do zrzavé dívky, která už dnešní večer opustila ošetřovnu. Lily Evansová právě teď vcházela do pokoje, kde ulehala na postel bez jediného slova ke svým kamarádkám, které tam stejně nejspíše nebyly. A pokud ano, nevšimly si jí. Ale to už je jiný příběh.

„Dvanácteráku, zkus se občas podívat i na problémy ostatních. Podívej, mně to teď taky výborně neklape, což mě přivádí na myšlenku, že holky jsou prostě před Vánocemi nějaké divné," ozvalo se z koupelny se smíchem. Sirius si z toho moc nedělal. Těchto hádek už zažil. Pandora byla ve vztahu neskutečně vášnivá, proto se často rozohnila za svoji pravdu a Sirius se mohl jen tak tak rvát za tu svoji.

„Nechci vám brát iluze, ale Narcissa je úplně normální," ozval se třetí obyvatel ložnice. Remus Lupin, již jsme se seznámili. Narcissin mazlíček a mladý vlkodlak s komplexem méněcennosti, který ovšem Narcissa úspěšně ničí. Na komplexy prostě nemá náladu, jak už mu několikrát řekla.

„Prý normální!" vyprskl smíchy Sirius, načež se ozvala hromová rána, jak se nejspíše zabil. Chvíli se neozývalo nic, až to nevydržel čtvrtý obyvatel pokoje a zavolal na něj.

„Žiješ ještě?"

Tak tohle je, dámy a pánové, Peter Pettigrew, malý nevýrazný chlapec, který má ovšem také své místo v našich srdcích. Není radno ho jen tak přecházet, protože jeho role v minulosti i budoucnosti je skutečně obrovská. V minulosti byl jedním z neskutečně dobrých přátel předchozích tří chlapců. Jedním srdcem pobertovské party. Však ještě uvidíme, kam ho touha někam patřit zanese.

„Jo, ta představa mě trochu dostala, takže asi budeme potřebovat novou vanu," zasmál se Sirius, protože si všiml pořádného škrábance, který tam vytvořila jakási věc, co tomuto pobertovi upadla. Zaměřme se raději na to, co se dělo dál.

Přeskočme část, kdy Remus Siriuse obvinil, že je proti Narcisse zaujatý, protože je ze Zmijozelu. Nevšímejme si i té části, kdy Sirius pronese legendární větu, že není zaujatý proti Zmijozelu, ale proti Blackům obecně. James pak podotýkal, že Andromeda je vlastně docela fajn, tak aby sklapnul, čehož se hned Sirius chytil a krutě Jamesovi oznámil, že Andromeda je už skoro vdaná.

„Co bych s ní asi tak chtěl dělat? Miluju Lily," vytýkal mu nerozumnou argumentaci James. Tam se ale stala zase ta malá drobná skulinka, kterou je třeba vypíchnut na povrch.

„Ještě aby ona milovala tebe," zahučel nevýrazně Peter něco, co se honilo hlavou všem čtyřem.

„Tak co s ní máš?" zeptal se ho Remus mile, když viděl, že tady končí veškerá sranda a legrace.

James si velice nepotterovsky povzdechl. To už přivábilo pozornost všech tří chlapců.

„Já vlastně ani nevím. Nevím, jestli spolu chodíme nebo jsme jen kamarádi. Netuším, co věčně dělá, protože se mi nesvěřuje. Neříká mi, kam večer chodí a když se zeptám, řekne jen něco o tom, že má moc práce. Je hrozně náladová a věčně mě odhání. Začínám mít pocit, že se všechno zase vrátilo do starých časů," povzdechl si znovu a prohrábl si vlasy rukou.

„A ty k ní jsi snad upřímný?" ušklíbl se Remus, který na to šel metodou Jak ona, tak já. James si znovu povzdechl.

„Copak na ni můžu jen tak na chodbě zavolat Hej Lily, už víš, že náš kamarád je vlkodlak a já se proměňuju v jelena?"

Sirius se rozesmál.

„Takhle to zkus, to bude mít jistě úspěch," nadhodil mu ten, jehož druhá podoba byla psí.

„A Pandora snad ví?" utrhl se na něj James.

Sirius se lehce odtáhl. „To je jiná situace," uzavřel téma.

Remus si povzdechl.

„Nerad vám to říkám zrovna já, ale seberte odvahu a prostě jim to řekněte," uzavřel.

James i Sirius se na něj chvíli zaraženě dívali.

„Máš pravdu, tohle už neříkej," ozval se nakonec Peter a všichni čtyři se hlasitě rozesmáli.

Všechny problémy odpluly a s nimi i starosti. Smích prostě zahnal veškerou bolest.

***

A myslím si, že jako poslední událost tohoto dne je třeba vypíchnout dva malé rozhovory, které se odehrávaly přibližně ve stejnou dobu. Jeden z nich probíhal přímo před ředitelnou. Na něj se také zaměříme jako na druhý.

„Sledoval jsi nás?" obořila se na nezvaného hosta Narcissa.

Jako jediná se mohla skutečně rozjet v nadávkách proti Rabastanovi, který se k nim nenápadně vetřel. Bellatrix se svým novým snoubencem Rodolfusem nemohli říct křivé slovo proti jednomu z nich. Jednomu z čistokrevných.

„Zajímalo mě, co dělá krvezrádkyně," ušklíbl se na ni Rabastan.

Narcissino srdce sevřela ledová pěst. Ano, byla krvezrádkyně. Ale vybrala si to sama. Měla možnost volby. Celou dobu ji neměla a teď najednou dostala tolik možností.

„Abys to mohl hned oznámit? A komu?" ušklíbala se a začala jemně přecházet kolem. Někdo by si řekl, že je to nervozitou nebo strachem, ale ti, co Narcissu dobře znali, pochopili, že přechází kolem své kořisti. Jako dravec vteřiny předtím, než zaútočí.

Jenže Rabastan nebyl tím, kdo by mohl Narcissu považovat za známou. Narcissa ho neměla ráda snad ještě víc než Rodolfuse, a to už skutečně něco znamenalo. Jenže Rabastan nebyl úplně hloupý. Pochopil, že Narcissa ho neobchází ze samé lásky k němu samému.

„To tak, zpovídat se krvezrádci a špíně," ušklíbl se.

A Narcissa, ať už byla jakkoliv hodná, se právě parádně dopálila. Pravda totiž nejvíc bolí a její přesvědčení tu stále trochu bylo. Rozhodla se pro druhou stranu, ale stále byla jednou nohou na té první. Teď právě nepatřila nikam. Ona si to ale vybrala. Vybrala jsem si to, opakovala si v duchu.

A než mohl Rabastan zareagovat, Narcissa vytáhla hůlku a bleskově ho svázala. Prostými kouzly si s ním pohrávala, zatímco se Bellatrix s Rodolfusem pro jistotu vytratili. Když byla Narcissa v ráži, nemělo důvod ji pokoušet.

Narcissa teď měla hlavu v úrovni té Rabastanovy, která ale visela trochu opačným směrem.

„Říkal jsi snad něco?" zavrčela na něj a chystala se k dalšímu kouzlu. A co jiného dodat, než že zmijozelové jsou prostě nepoučitelní.

„Jsi zrádkyně!" ozval se znovu ten spoutaný.

A Narcissa se usmála. Úplně klidně a vyrovnaně. A přesně to zmijozela vyděsilo nejvíc. Pak se k němu drobná blondýnka naklonila a přejela mu hůlkou pod krkem tak, jak ji to kdysi učila Bellatrix.

„Možná ano, ale je to moje volba. Možná taky jednou poznáš ten pocit, když si budeš moct život řídit sám. A něco ti řeknu. Tyhle tři měsíce byly ty nejlepší v mém životě," zašeptala k němu výhružně a pak hůlkou trochu přitlačila. „Přemýšlej o tom," usmála se sladce a odstoupila od něj o jeden krok.

„A proto jsi mi tu teď vyhrožovala jako tvá sestra?" zachraptěl ten, co visel hlavou dolů. V posledním pokusu o zničení Narcissiny volby nebo aspoň duše. Rabastan na to nešel příliš chytře, aby přežil dnešní noc, ale pokud by chtěl Narcissu nalomit, šlo mu to perfektně.

Skutečně dělala to, co její zmijozelští spolužáci. Jenže ona byla zmijozelka. Nemusela se přidávat na špatnou stranu, ale jednou už ji klobouk zařadil do zelenostříbrné koleje, tak tam prostě byla. A nikde jinde být nechtěla. Zelená jí stejně slušela nejvíc. Stejně si teď připadala trochu... Méněcenná.

Ne proto, že by se snad rozhodla pro Remuse, ale spíše z toho důvodu, že nikam nepatřila naplno. Zmijozel v ní vidí nebo uvidí krvezrádkyni, co se paktuje s mudlovskými šmejdy, a Nebelvír v ní uvidí jen někoho od Zmijozelu.

Narcissa prostě v tomhle světě neměla skutečné místo. Ne takové, které by stálo za to. Byla v polovině všeho. Co to tu plácám, řekla si v duchu. Patřila přece k Remusovi. Po jeho boku bylo její místo, jak si už mnohokrát dokázala. Vítězně se na Rabastana ušklíbla. Ne, on jí nezlomí.

Pokud někdo dokáže ustát tenhle souboj vůlí, bude to Narcissa. Vždyť je přece Blacková, dokázala už těžší věci, proč by neměla zvládnout tohle? Je tou nejsilnější čarodějkou na celém širém světě. Dokáže lhát jako nikdo jiný, dokáže přežít. I v téhle době to dokáže!

„Krásnou noc," zašeptala Narcissa a pak se prostě otočila k odchodu. Nedbala volání, které ji mělo přivést zpět. Nedbala chvíle, kdy pochopila, že ho tam prostě jen tak nechala. Zasloužil si to. Stejně jako mnozí jiní. A pokud bude žalovat? Tak ať, nikdo ji přece neviděl. A její slovo proti tomu jeho nic nezmůže. Byla to slepá ulička jak pro ni, tak pro něj.

To, že všechno souvisí se vším, si Narcissa musela teprve naučit. A to, že se tu odehrávají věci, na které její cvičené oko zatím nepřišlo, bylo také nepochopitelné. Narcissa neztrácela svoji prozíravost, spíše se tu dělo něco většího, než byla ona sama. Nešlo o Voldemorta, tentokrát ne, šlo spíše o podivnou souhru náhod a úmyslů.

Příběhy, co se zdánlivě rozcházejí, se jednou totiž protnou. A v jakém místě, to bude záležet jen a jen na nich. Na lidech, kterých se to týká. Na Lily s Bellou, na Narcisse a jejích rozhodnutí, dokonce i na Alici s jejím smutkem. Poberti by samozřejmě nesměli chybět a s nimi do hry přichází i jedna havraspárská slečna jménem Pandora, na Cathy a jejích přátelích, na budoucích smrtijedech. A v neposlední řadě i na zcela nové osobě tohoto příběhu, která se právě chystá strávit noc uprostřed bradavické chodby jen tak vzhůru nohama.