„Ne, řekla jsem, že ne. Ne," zavrčela na něj Lily a postavila se vztekle za stolem, až shodila pár papírů.

Zmijozel se jen povýšeně ušklíbl. „A kdo mě donutí?"

Lily jen praštila rukou do stolu. „Chceš vědět kdo, Flinte? Fajn. Já. Já tě donutím. Klidně i násilím," naklonila se k němu nebezpečně a zahleděla se mu do očí. Byla to jen chabá náhražka Bellina obvyklého pohledu, ale právě o něj se pokoušela. Jenže jí to očividně nevycházelo.

„Vážně? Pošleš na mě lechtací kouzlo?" ušklíbal se dál kluk z pátého ročníku, co pil Lilyinu krev už od samého začátku.

„Ven! Všichni!" zavřeštěla a hodila lahvičkou s inkoustem o zeď. Ta se roztříštila a vytvořila tak na zdi nádherné abstraktní skvrny.

Prefekti se začali sbírat a jen neochotně odcházeli z každotýdenní porady.

„Hned!" zaječela na ně teď už nepříčetná Lily.

Prefekti se trochu zalekli a všichni zmizeli na chodbě. Dokonce i provokatér Flint. Lily se tak mohla konečně sesunout do židle.

„Proč mám pocit, že takhle dopadá každá porada?" ozval se James Potter z druhého konce místnosti. Lily unaveně zvedla hlavu.

„Když všichni, tak všichni," ukázala na dveře a James protáhl obličej. Nenáviděl to její tajnůstkaření. Lily ho věčně odháněla. Nechtěla, aby se staral. Vlastně se mu nesvěřovala se svými problémy.

„Lily, kdy konečně pochopíš, že na to jsme dva?" nabídl jí ruku, aby se mohla zvednout.

Lily to gesto jen přešla pohledem. „A zavři zvenku," dodala a vložila si hlavu do dlaní. Měla toho plné zuby. Celou tuhle práci by nejradši hodila na jiné. Jenže nemohla.

„Fajn, jak chceš," naštval se Potter a práskl za sebou dveřmi.

Lily ani nevzhlédla hlavu. Byla tak unavená. Dnes ji ještě čekala esej do lektvarů a rozpis hlídek na příští týden. Ach jo, zase nestihla rozdat práci prefektům. To znamenalo další práci pro ni.

„Kreténi! Debilní prefekti. Hloupí zmijozelové! Samí idioti," hodila proti zdi další lahvičku inkoustu a pak další a další. Nové malování jistě bude mít večer úspěch. „Heslo!" vzpomněla si náhle a zase povadla. Další půlhodina v tahu.

Změnila heslo na dveřích na jedno ze svých oblíbených. Dneska to byl Hloupý Flint. Hned tak někdo by to neodhalil. Připsala si ještě hesla na celý týden a schovala si je do kapsy. Teď je jen musela rozdat správným lidem. Nesměla to splést, byla to otázka života a smrti. Někdy doslova.

Zavřela za sebou dveře, když odcházela s tím, že tam nepořádek nechala. Jen ať si to uklidí ti, kteří potřebují čisto. Málem pak narazila do postavy, která jí zahradila cestu. Tak tohohle už měla taky dost.

„Taky tě zdravím," ušklíbla se Narcissa, když jí Lily jen zamumlala jakési sprosté slovo.

„Jestli ses přišla zeptat na dnešní večer, tak ten už je zabraný," zavrtěla hlavou.

„Ale Evansová, máme výročí," zaúpěla zoufale Narcissa.

Lily si jen povzdechla. „A co já s tím? Mám vyhodit ty, co to mají na dnešek zabrané?"

Narcissa jen pokrčila rameny. „A proč ne?" Chtěla prostě volný prostor.

„Protože je to nemorální a špatné. Pokud ale chceš, myslím, že koupelna je dnes volná. Jen musím změnit heslo. Stejně si ti smradi nic jiného nezaslouží," mumlala si pro sebe a mířila s Narcissou k prefektské koupelně. Stejně by jim heslo změnila. Už jen z trucu.

„Takže porada byla úspěšná?" nadhodila Narcissa s úšklebkem.

„Ani nevíš jak," protočila oči Lily. „Nevíš, co je to s tím Flintem? Myslím tím, jestli ho třeba jako malého neupustili na hlavu," upřesnila, když se Narcissa tvářila stále nechápavě.

„Ne, oni to mají v genech. Měla bys vidět jeho rodiče," ušklíbla se při vzpomínce na Flintovi.

„To snad ani nemusím. Stačí mi jejich materiál," prohodila Lily už trochu uvolněněji. Narcissa to přece měla také těžké, takže věděla, že Lily není bez práce.

„Tak jo. Heslo na dnešek bude třeba Porada s Flintovými. Do háje, už mě nenapadají žádná hesla," povzdechla si a opřela se rukou o zeď v úrovni její hlavy, aby dokázala zaostřit na všechno kolem sebe.

„Jsi v pohodě?" zeptala se s jemnou starostí v hlase Narcissa.

Tohle na ní musela Lily obdivovat. V jednu chvíli mluvila s arogantní ale vtipnou Blackovou a v tu druhou se o ni zajímala Narcissa. Co s tím ale mohla dělat?

„Jo, v pohodě, jen se mi musí přestat točit hlava. Tohle s člověkem udělají dvě noci jen s hodinou spánku," prohodila konverzačním tónem a pak se konečně zadívala na obraz, co vedl do prefektské koupelny.

„A proč chceš zase měnit heslo?" zajímala se dívka na obraze.

Lily měla chuť vraždit. „To tě nemusí zajímat. Tady máš nové heslo," řekla obrazu.

Dívka se ale na Lily nedůvěřivě zadívala. „Nemůžu to dělat tak často," vrtěla hlavou.

Tak a dost, řekla si pro sebe Lily. Už měla po krk všeho a všech. Její sebeovládání viselo na posledních zbytcích provázku, který tato dívka nepřetržitě přeřezávala nožíkem. A jakmile provázek praskne, Lily vybuchne jako bomba hnojůvka. Možná trochu hůř.

„Budeš to měnit, kdy chci já. Mám tě dost. Uděláš, co ti řeknu, a neopovažuj se odejít. Jsem primuska. Ještě jednou a nechám tě převěsit," vyhrožovala dívce na obrazu, které se začaly z očí řinout slzy.

Lily se na ni jen nenávistně zadívala.

„Jsme domluvené," blýskla po ní úsměvem, ze kterého přebíhal mráz po zádech.

Dívka si nedovolila odporovat. Možná to v sobě přece jen má. S děkováním se nezdržovala. K čemu by taková zbytečnost byla?

„Připomínáš mi moji drahou sestřičku," objevila se vedle ní Narcissa jako stín.

Lily jen protočila oči. Bellatrix už také tak dlouho neviděla. Měla tolik práce a stejně nic nestíhala. Otočila se na Narcissu a zadívala se jí zoufale do očí.

„Vím, že to myslíš dobře, ale dnes na to skutečně nemám. Jsem jen o rok starší než ty, nemůžu stíhat všechno. Prosím, dnes ne. Nerada bych tě hodila o zeď jako ty inkousty," dodala na vysvětlenou a zase se rozešla do pokojů. Nebo kamkoliv jinam.

Narcissu nechala stát kdesi za sebou.

„Evansová!" uslyšela někoho dalšího.

Prudce k němu otočila hlavu. Od včerejšího oznámení ve Velké síni neměla minutku pro sebe. I v umývárnách ji někdo rušil. „Co chceš, Blacku?" protočila oči. Tak ten tu ještě chyběl.

„Dneska je volno?" zeptal se na to samé, na co Narcissa před chvílí.

„Ne, ani pracovna ani koupelna. Doporučuju šatnu famfrpálu," kývla na něj a přemístila svůj pohled dál. Procházela chodbou a měla pocit, že po ní každý jen něco chce.

„Lily, dneska můžeme?" volala na ni odkudsi Alice.

Všichni se na ni domluvili. „Ne! A přestaňte se mě pořád ptát! Já bych někdy i ráda pracovala, když se to v pokoji nedá, ve společence už vůbec ne a knihovna večer zavírá. Je obsazeno v pracovně, koupelně i famfrpálové šatně. A pokud se to zase stane v pokoji, střelím vás něčím oba dva!" zaječela na svoji kamarádku, která chtěla také prostor pro sebe s Regulusem.

„Promiň, jen jsem se zeptala," bránila se Alice a raději se klidnila z dosahu rudovlásky, která už chodbou procházela jako tank. Prostě její mozek vypnul. Bolela ji hlava, točil se jí svět a chtěla spát. Jenže měla ještě to pojednání, primusskou práci a hlídku.

„Lily," ozvalo se kdesi vedle ní.

Pomalu obrátila pohled ke komusi, kdo tam stál. Nedokázala ho rozpoznat, na to se jí příliš točilo vidění. Viděla jen jakousi rozmazanou skvrnu a pak už nic. V jednu chvíli její mozek plánoval tolik věcí a v tu druhou už nic. Prostě jednoduše vypnula.

***

„Nelíbí se mi to. Dělá to pro ostatní, ale nakonec na to sama doplatí," vyprávěla Alice své další kamarádce Leně.

Zdá se, že tenhle den byla Lily Evansová probíraným tématem. A proč by také ne? Spojovala dohromady všechny koleje. Jenže na to doplatila jen ona sama.

„A kde je teď? Můžeme s ní promluvit," navrhla mdle Lena. Ani ona už nebyla, co bývala. Sluníčko se stávalo lehce zamyšleným a vzdáleným. Odcizovala se svým kamarádkám i dalším lidem. Něco ji užíralo, ale nikdo o tom nemohl vědět.

„Nerada ruším váš jistě velmi zajímavý hovor, ale Lily je na ošetřovně, pokud vás zajímá tohle," prošla kolem nich Narcissa Blacková. Jakmile ztratila zábrany, bavila se se všemi, s kým mohla. Nejvíce na to dopláceli nebelvíři, kteří se neuměli příliš efektivně bránit. Narcissa je pak mohla pouhou jednou větou dostat do šíleného záchvatu vzteku.

„Na ošetřovně? Co tam dělá?" zděsila se Lena.

Narcissa se ušklíbla. „Zaučuje se černou magii na bezbranných pacientech," protočila oči, ale pak trochu smířlivěji dodala: „Co by tam dělala? Omdlela na chodbě asi před třemi hodinami. Teď spí a nikdo k ní nesmí. Ani Potter se přes madam Pomfreyovou nedostal," informovala je hned.

Samozřejmě všechno znala do nejmenších podrobností. A věděla i malou drobnost, co nikdo jiný neznal. Potter se dovnitř možná nedostal, ale její sestra ano. Převzala od Lily všechny ty informace, které spolu tak přísně střežily. Ani Narcissa nevěděla, o co jde. Samozřejmě to ale bylo něco důležitého.

„Tak to nemáme šanci," vzdala to už předem Lena.

Narcissa jen nakrčila nos. Neměli být nebelvíři odvážní a vytrvalí? Inu, asi ne, pochopila, když se dívky vrátily k hovoru. Narcissa jen pokrčila rameny a pokračovala ve své cestě. Až do chvíle, co ji zastavil zmijozel, kterého z hloubi srdce nenáviděla.

„Co chceš?" zavrčela na toho, s kým musela vydržet noc v mudlovském vězení. A tehdy si uvědomila, jak hloupý tenhle zmijozel je. Cathy s něj ale z nějakého důvodu byla nadšená. Takže ona musela být také.

„Potřebuju pomoc," zamumlal a zatáhl ji do prázdné třídy.

„Fajn. Proč já?" chtěla odejít, ale Rodolfus ji zarazil jediným pohybem hůlky, když zamkl dveře.

Narcissa se ušklíbla. Měla ho radši v mudlovském světě. Tam nebyl tak nebezpečný a podivně děsivý.

„Ač nerad, celkem ti věřím, že to nevykecáš," zamumlal rozpačitě.

To už Narcissu zaujalo. Takže šlo o tajemství. To ona ráda.

„Potřebuju dostat trest u Brumbála."

Narcissa chvíli přemýšlela, ale pak jí to došlo. „Chceš jet na ten projekt, ale nemůžeš," došlo jí. Když přikývl, ušklíbla se. Jí by se to také hodilo. Ona už přihlášená byla, ale pro svoji sestru chtěla jen to nejlepší.

„A co uděláme?" zeptala se Narcissa. Po chvíli ticha si povzdechla. „Mohl byst třeba otrávit profesora Křiklana, to si jistě trest vyslouží." Dnes byla obzvlášť v náladě, jak bylo poznat.

Rodolfus na ni chvíli nechápavě koukal, ale pak zavrtěl hlavou a pokračoval v přemýšlení.

„Nerada to říkám, ale jsem tak nějak bez nápadů," posteskla si, když ji prostě nenapadlo nic, co by stálo za to.

Rodolfus vztekle zafuněl.

„Klídek," napomenula ho blondýna a začala uvažovat ještě trochu pracněji.

„Možná na to nebudu já, ale mám kluka, co je čistě náhodou obávaným pobertou," usmála se. Pak ji napadlo, že můžou vlastně všichni dohromady něco vyvést. „Dej dohromady tým těch, kdo budou chtít jet. A nevynechej mou drahou sestru," připomněla mu.

„A pak?" nechápal Rodolfus.

Narcissa se zamyslela. Lily byla mimo, pracovna také, zbývala jedině trochu méně bezpečná možnost. „Dneska v noci v Komnatě nejvyšší potřeby. A važ si toho, protože kvůli tobě oželím svoje výročí," ušklíbla se, ale sama už se nemohla dočkat. Konečně možná zažije ten obávaný pobertovský žertík.

Rozešli se bez rozloučení. Narcissa to šla domluvit s poberty a Rodolfus sháněl hvězdný tým. Jak se zdálo, na tomto projektu se bude podílet mnohem méně lidí než na tom úplně prvním. Co se dá ale čekat? Je to dobrovolné. Díky Minervě. Nebo spíš kvůli Minervě.

***

Pojďme se teď podívat do pracovny Albuse Brumbála, kde už seděla netrpělivá Minerva s klidným Brumbálem. Vše se zdálo jako obvykle, Brumbál by za chvíli řekl svoji obvyklou poznámku, Minerva by vybuchla, a pak by to prostě skončilo. Dnes to ale nebylo normální.

„Jste si vědom toho šíleného nápadu?" zeptala se jako obvykle Minerva.

Brumbál se jen pousmál. „Samozřejmě, za chvíli tu máme první tresty," kývl hlavou a Minerva se opět zamračila. Proč by měla něco takového dělat, když je to její projekt?

Praštila rukou do stolu, aby si zjednala trochu toho respektu, který zase ztratila. „Brumbále, je to pod mým velením, jak jste sám připustil..."

„Byl nucen připustit," opravil ji ředitel a Minerva protočila oči.

„Slovíčkaříte."

Brumbál jen pokrčil rameny. Tohle bylo zrovna moc důležité slovíčko.

„Je to pod mým velením. Nestrpím žádné problémy," rozčilovala se ředitelka nebelvírské koleje. S jejími žáky nikdy problém nebyl. Snad jen poberti občas klopýtli na cestě za bezchybným rejstříkem, ale s její pomocí by dostáli slušného vzdělání. To ale neplatilo o zmijozelech, které se jí Brumbál jistě pokusí hodit na krk.

„Nevěšte hlavu, užijete si to," nadhodil Brumbál trochu smutně s tím, že on tam u toho nebude. On bude pěkně tady v ředitelně, zatímco Minerva si bude moct hrát s poberty ve sněhu. Trochu se nad tou představou ušklíbl, ale pak toho raději nechal, protože jeho kolegyně by chtěla vysvětlení.

„Omyl, já zůstávám tady," ušklíbl se vítězně Minerva.

Brumbál se na ni nechápavě podíval.

Minerva se usmála nad tím, jak dokáže všechno tak hezky zamotat, že ani Brumbál to nerozmotá. Vždyť kočka si také hraje s klubíčky, takže na to Minerva měla plné právo.

„Našla jsem někoho, kdo to vezme za nás. Takže nemusíte oslavovat můj odjezd," dodala, protože si všimla té lahve medoviny, co čekala připravená na jedné poličce. Minerva moc dobře věděla, co by její kolega oslavoval.

„To bych si přece nedovolil, Minervo," pousmál se Brumbál, ale jeho trochu provinilý pocit mu prozradil, že přesně k tomu se chystal.

Jeho zástupkyně ho totiž už od konce projektu doháněla k šílenství. Věčně to bylo něco. Prvně se jí nelíbilo, že jsou studenti smutní, pak že jsou veselí, a nakonec se nespokojila ani s životem v normálních kolejích. Minervě se prostě stále něco nelíbilo.

„A koho to máte?" zajímal se Brumbál.

Minerva jen kývla hlavou na souhlas. „Správná otázka, Brumbále. George a Emilii Raisovy. Jistě si na ně vzpomínáte," usmála se, zatímco Brumbál lehce zbělel. Na sourozence Raisovy si moc dobře vzpomínal.

„Minervo, copak tam těm dětem chcete poslat zrovna je?" pokusil se ji přemluvit, aby Raisovi nebrala. Někoho tak hrozně přízemního si snad ani nedokázal představit. Věčně se hrabali v papírech na ministerstvu a když mělo lejstro špatné razítko, dokázali z toho udělat program dne. Kdyby nebyli tak výkonní, nikdo by je nezaměstnal.

„Ach Brumbále, copak vy už si nevzpomínáte, že je to můj projekt?" optala se ho mile a pak se s nadšeným výrazem posadila zpět na židli. Milovala tu chvíli vítězství. Vyhrávala teď nějak častěji. Nemohla by si to neužít. Od chvíle, kdy ho jednou přechytračila, dokázala to vícekrát.

Brumbál na ni jen zamyšleně hleděl. Byla opojená vítězstvím a myslela si, že s tím nemůže nic udělat. Ach, jak ta se mýlila. Brumbál se lehce pousmál, ale tak, aby to Minerva neviděla. Chtěl ji ukolébat v pocitu jistoty. Právě totiž dostal výborný nápad, jak to celé trochu pozměnit. Brumbál totiž neprohrává, jenže to chudinka Minerva ještě nevěděla.

***

Ještě než přistoupíme k dalšímu souboji Brumbálovy vůle a Minerviných přesvědčení, podívejme se do chvíle, kdy se v mrzimorské společenské místnosti stala neskutečná událost. Dobrá, možná nebyla až tak neskutečná. A dobrá, možná se tam vlastně nic nestalo. Jenže nevadilo, že se to nestalo v Mrzimoru, když u toho mrzimorka byla. Vlastně u toho byly dvě, abych byla přesnější.

Přesněji jednu z nich už velmi dobře známe. Jde o zrzku s vlasy sotva po ramena, co byla až nápadně podobná Lily Evansové, možná jen nebyla v poslední době tolik vytížená. Druhá dívka byla její kamarádka, jež chodila o rok níž. Černé vlasy, drobná postava, pronikavě zelené oči a věčně usměvavé rty. Přesně tyto části patřily dívce, která nesla jméno Emmelina Vanceová.

A právě o ně šlo. Emmelina totiž Amélii navezla do speciální sázky. A ta se právě teď celá zhroutila. Emmelina se pak mohla jen smát, jak se Amélie snaží všechno vysvětlit Davidu Tonksovi, dalšímu z aktérů téhle podivné sešlosti. A ještě divnější na tom byla přítomnost Marlene McKinnonové a Cathy Wrightové.

„Slečno Wrightová, slečno McKinnonová," volala Minerva na své žačky.

„Slečno Bonesová, slečno Vanceová, pane Tonksi," volala zase mladá Pomona Prýtová, hlava Mrzimoru.

Všech pět lidí si právě teď pomyslelo, že jsou úplně v háji. Proboha, Emmelina je neopatrná, proběhlo čtyřem z nich hlavou.

„Že se zrovna moji dva sedmáci budou podílet na něčem takovém," začala profesorka Prýtová a ukázala na podlahu, kde právě teď ležela paní Norrisová a pokoušela se vstát. Jenže led jí to nedovolil.

„Paní profesorko, já jsem tu jenom omylem," začal se vymlouvat David, když se do něj zabodl pohled jeho kolejní ředitelky.

„Vás ani v nejmenším nepodezírám, pane Tonksi. Co třeba slečna Vanceová?" zabodla přísné oči do dívky, která se pokusila mile usmát.

„Paní profesorko, já nechápu, proč jako první viníte mě. Já přece nemohla za to, že Cathy pustila vodu," pokoušela se bránit dívka, ale Cathy do ní zabodla svůj pohled.

„Cathy by nepustila vodu, kdybys ty nezamořila celou umývárnu jakýmsi smradem," vypěnila Marlene, která bránila svoji novou kamarádku.

Cathy se trochu pousmála. Marlene vůbec nebyla špatná, jenže předtím si jí nikdy nevšímala.

„Kdybys nekouzlila, nikdy by to nezamrzlo," ozvala se Amélie a ukázala na Marlene, která vyjeveně ukázala na sebe.

„Já? To ty jsi začala vyšilovat, že se blíží David," vrátila jí to a Amélie zrudla.

Emmelina, co si uvědomila, že její spolužačka je trochu v rozpacích, se navezla do Marlene.

„Neměla jsi tu vůbec být. Nic by se nestalo!"

David na to mohl jen zírat neschopen slova. Co se to tu proboha dělo? Merlin mě ochraňuj, vyslal kamsi do nebes a doufal, že ho všichni vyslyší. Jenže ho nevyslyšel nikdo.

„Už toho mám dost. Všichni do ředitelny!" zavelela Pomona Prýtová s tím, že se něčím takovým nebude zabývat.

„Ne, myslím, že to nebude nutné," ozvala se Minerva, protože jí okamžitě došlo, kam Brumbál všechny pošle. A nikoho z nich tu mít nechtěla. Nejradši by je všechny poslala domů.

„Minervo, uvědomte si, že zametáním pod koberec se nic nevyřeší!" zašermovala jí před nosem profesorka Prýtová svými prstíky.

Minerva se jen bezděčně odtáhla. Ach ne, ona si to snad skutečně prosadí, ušklíbla se, když Cathy zatahala za drátky. A zrovna moje studentka, to je k vzteku, pomyslela si.

„Děkujeme, paní profesorko, my už půjdeme," zatáhla Cathy za ruku Marlene, aby se pohnula za ní. Ta na ni jen nechápavě zírala. „Sklapni a pojď," zamumlala na ni Cathy a zatáhla za ruku i Amélii. Bohužel měla ruce jen dvě, takže Emmelinu musela zachytit až Amélie. A David se tam tak nějak ocitl s nimi.

„Slečno Wrightová, nemůžete..." ozvala se ještě profesorka McGonagallová, ale nebylo jí to nic platné, protože Cathy předstírala, že ji neslyší. Zatáhla všechny čtyři další spolužáky za roh a tam jim to začala polohlasně vysvětlovat.

„Vidíte? Jsme z toho venku. Brumbál nás jen pošle na ten projekt, což stejně všichni chceme," mluvila a při tom kýchla jen jednou. Stále ji to nepřešlo. Ta zima byla příšerná, ale co s tím ona mohla dělat? A na ošetřovnu nepůjde v žádném případě.

„No výborně, hned se cítím líp," ušklíbl se David a Cathy protočila oči.

„Radši pojďte," pobídla je všechny a doprovodila to kýchnutím.

„Začínám mít pocit, že na mě máš alergii," ušklíbla se Marlene a doprovodila to dokonalým pohozením vlasů.

Cathy zavrtěla hlavou. „Obávám se, že na tebe ne," ušklíbla se sama svému vtipu a obešla po boku Amélie Rodolfuse se svým bratrem Rabastanem. Cathy se muselo přiznat, že se dokázala neohlédnout. To by hned tak někdo na jejím místě nedokázal.

„Jaké je heslo?" zeptala se zděšeně Amélie, když stanuli před chrličem, co se na ně mračil a zle se šklebil.

„Citrony. Včera jsem tu byla," pokrčila rameny Emmelina a nechala chrliče odkrýt schody nahoru.

„Brumbál by si to heslo měl měnit častěji," ušklíbla se Marlene.

„Marlene, kdyby si ho měnil častěji, sám by brzy zapomněl, jaké heslo dával. Nezapomeň, že už není nejmladší," usmívala se Emmelina. To vyprovokovalo smích od ostatních.

„Slečno Vanceová, možná nejsem nejmladší, ale ještě celkem obstojně slyším," ozvalo se z pracovny a Emmelina se trochu nepříjemně ošila. Jejda.

„Jsi pako, Emmy," šťouchla do ní Amélie a sama vešla do pracovny jako první.

„Vítám vás, mládeži," kývl na ně Brumbál a z jediného křesla jich jedním mávnutím hůlky udělal pět.

Všichni si tedy pohodlně posedali na místa za dívali se na Brumbála. V pohledu Davida byla vidět bázeň, u Marlene a Amélie jen nejistota, protože se moc často nechodili, u Cathy to bylo nadšení, protože doufala v trest, který plánovala, a u Emmeliny to byl čistý nezájem. Byla tu už tolikrát, že ji to nemuselo znepokojovat.

„Takže led na polovině chodby ve třetím patře? No, očekával jsem něco většího, když s tím jdete za mnou," naklonil se dopředu a vychutnával si ten pocit možnosti ředitelování.

Cathy se pousmála a ujala se slova. „Paní profesorka Prýtová nás posílá. Myslím, že to bude lepší než to, co si pro nás chystala profesorka McGonagallová," spustila nadšeně Cathy.

„Slečno Wrightová, opět mě udivuje vaše schopnost dedukce," kývl na ni Brumbál.

Cathy se usmála. „Takže máme si jít zabalit?" zeptala se s úsměvem, ale naneštěstí znovu kýchla.

Brumbál se pousmál a vytáhl odněkud ze svých papírů pergamen s pár jmény.

„Samozřejmě. Všichni si běžte zabalit. Za tři dny odjíždíte. A slečno Wrightová, zajděte si na ošetřovnu," ani nevzhlédl od pergamenu, kam brkem škrábal dalších pět jmen. Výborně, říkal si v duchu, to to krásně přibývá.

Cathy jen s nevolí vstala. „Jistě, pane profesore," kývla, aniž by ji to těšilo. Nesnášela ošetřovnu. Vyhýbala se jí, kdykoliv mohla. I s životem na kahánku by si dvakrát rozmyslela, jestli tam vstoupí. Teď ale neměla na výběr.

„Slečno McKinnonová, proč vy jste nebyla na začátku roku ve skupinách?" zeptal se jen tak mimoděk Brumbál s očima stále zabodnutýma do jmen na pergamenu.

Marlene pokrčila rameny. „Nastoupila jsem přece později kvůli rodinným záležitostem. Přišla jsem až na konci září," osvětlila události.

Brumbál spokojeně kývl. „Inu, když je tomu tak, budete si to muset užít teď. A tak mě napadá, slečno Bonesová, jak jste na tom vy a slečna Evansová?" optal se mile ředitel.

Amélie se usmála. „Víceméně dobře, pane řediteli," přisvědčila.

„Víceméně?" otázal se zvědavě.

Amélie pokrčila rameny. „Je těžké s ní vycházet. Je toho na ni poslední dobou moc," pokývala vážně hlavou. Nenapadla ji jiná kloudná odpověď. Toho se ale hned chytila Emmelina, které očividně nedošlo, že je v ředitelně.

„A to jste slyšeli, že dneska ji přinesli na ošetřovnu?" zeptala se a významně se při tom podívala na Marlene.

„Přinesli? Kdo?" začala blondýna okamžitě vyzvídat a Emmelina se k ní naklonila, aby jí mohla šťavnatou zprávu převyprávět.

„Slečno Vanceová, zkuste občas mlčet, někdy je to mnohem příjemnější," konečně zabodl pohled jinam než na pergamen.

Emmelina zrudla. „Jistě, omlouvám se."

Brumbál kývl, že omluvu přijímá. Emmelina byla prostě nenapravitelná. Možná kvůli tomu z ní byla tak skvělá kamarádka. Cathy blesklo hlavou, že by si mohla rozumět s Narcissou, pak to ale okamžitě zavrhla. Emmelina byla spíš ten typ, co informace šíří, než aby je schovával pro sebe.

„Raději už běžte," vyzval je Brumbál, ale pak se zarazil. „Pane Tonksi, Vy tu ještě chvíli zůstaňte," zavolal si jediného chlapce ve skupině k sobě.

A kdyby to nebyl Brumbál a po průšvihu, David by to skutečně uvítal. Pokud si něco přál ještě víc než klid, bylo to právě zmizení těch čtyř dívek někam hodně daleko od něj.

A zatímco dívky vycházely z ředitelny, každá za svým osudem, David se opět usadil na pohovku a počkal si, co mu Brumbál nakonec bude chtít. Netušil, co od toho staříka čekat. Sám nikdy neměl mnoho problémů. Byl spíše neviditelnou součástí Bradavic. Vždycky se všechno nějak semlelo a on se k tomu připletl. A stávalo se to od doby, co tu zůstal sám.

„Takže, Davide," udělal mezi tím patřičně dramatickou pauzu Brumbál.

David se na něj začínal dívat s bázní. „Já jsem ale skutečně za nic nemohl," zkusil to a Brumbál se jeho pokusům musel zasmát.

„To já přece vím. Proto tu teď nejsi. Já se tě chci zeptat na tvoji rodinu. Jak se daří tvému bratrovi?" začal s úsměvem, po kterém dostal David skutečně nepříjemný pocit.

„A-asi dobře. Myslím," zakoktal se a snažil se přijít na důvod celého toho vyptávání.

„A jestlipak už se ženil?" vyptával se Brumbál dál.

David teď málem vyprskl smíchy. „Brácha? Ten se tomu vyhýbá, jak může," smál se a vrtěl při tom hlavou.

Brumbál rozvážně pokýval hlavou.

„Ale co jsem slyšel, je pořád se slečnou Blackovou?" položil tu nejdůležitější otázku. David nesměle přitakal.

„Ano, moc si spolu rozumí," přitakal velmi podezíravě.

„Děkuji, Davide. To bude asi vše," usmál se na něj a posunkem ruky ho propustil.

Jakmile David celý zmatený odešel z ředitelny, Brumbál se spokojeně zaklonil v křesle a šťastně vydechl. Jo, když se daří, pomyslel si, ale stejně nechal větu nedokončenou, kdyby se přece jen něco přihodilo. Ona náhoda umí být pěknou neplechou, což samozřejmě Brumbál věděl.

Stejně se mu ale dařilo!