Velká síň opět praskala ve švech. Jak by také ne, když dnešní večer byl tak zvláštní. Sama Minerva McGonagallová, zástupkyně ředitele Brumbála, největší hlavounka doby hned po Brumbálovi, se kterým o tento titul stále zápasila, měla pronést projev.

Mnoho studentů přibíhalo z venku, aby večeři stihlo, a nosilo tak do Velké síně sníh smíchaný s blátem. Školník Filch stál u dveří a na všechny se mračil, protože na víc momentálně neměl pravomoce.

„Já už opravdu..." začala nebelvírka, ale uprostřed věty kýchla. Pak si přitáhla šálu blíž ke krku, a ještě trochu se zabalila do pláště. Chodit ven v tomhle počasí bylo o zdraví.

„Merline, Cathy, snad tě dá madam Pomfreyová dohromady," povzdechla si Lily, když se zadívala na spolužačku ze šestého ročníku.

„Na ošetřovně? Ne, děkuju, tohle zvládnu sama," ušklíbla se dívka a následně znovu kýchla. „Mimochodem, nevíš, co Minerva chystá?" zeptala se primusky. Lily ale jen bezmocně pokrčila rameny.

„Netuším. Hlavně teď v prosinci," zavrtěla nechápavě hlavou. Vánoce už klepaly na dveře a letos snad ještě hlasitěji než jindy.

„No jo, máme je tu za dva týdny. To to zase uteklo," povzdechla si Cathy, ale pak pokrčila rameny.

„Nestěžuj si, co mám pak říkat já? Nespím, pomalu ani nejím a práci nestíhám," sedla si Lily k nebelvírskému stolu. Cathy se posadila pěkně vedle ní.

„Člověk by se ptal, co pořád děláš," ozval se kdesi za ní hlas, který moc dobře poznávala. Sdílela s jeho majitelkou totiž už sedm let pokoj.

„Vždycky něco důležitějšího než ty," ušklíbla se zrzka na svoji kamarádku, která si právě sedala naproti ní.

Mary si důležitě opřela hlavu o ruku a zadívala se na Lily pohledem, který dělávala často. „Ne, myslím to vážně. Co to přes dny děláš?"

Lily se mírně ošila. „Znáš to. OVCE, úkoly, eseje, primusské povinnosti, které by James neudělal sám, schůzky s prefekty, James, vy, občas i ten spánek a samozřejmě mnoho hodin. Najdi si tam čas na něco víc," pokrčila rameny. Pár částí vynechala, ale to snad nebylo tak důležité.

„Copak ty nepracuješ v pracovně, že si to musíš tahat do knihovny?" vzpomněla si Mary na to, že ji dnes zase zahlédla zavalenou papíry u jejího oblíbeného stolu.

Lily jen s nezájmem pokrčila rameny.
„Nemůžu se tam soustředit. Je to hrozně divné pracovat někde, kde mě nikdo neruší," prohodila s nezájmem. Pravdou ale bylo, že její pracovna byla věnována účelům vyššího dobra.

Mary už se nadechovala k dalšímu promlouvání, ale Cathy ji zarazila. „Už se to děje," doprovodila to kýchnutím, což dodalo zprávě potřebnou důležitost.

A skutečně. Minerva McGonagallová konečně povstala a chystala se pronést svoji řeč na téma něčeho, co bylo skoro půl roku zahrabáno v zapomnění.

„Studenti a studentky," začala jako obvykle. Po tomhle proslovu by většina dětí přestala vnímat, ale dnešní den byl čímsi významný. Hlavně pro poslední dva ročníky.

„Nastává čas Vánoc a s ním přichází i dlouho očekávaný projekt profesora Brumbála. Nelekejte se," dodala zlehka, když někteří studenti vyšších ročníků poděšeně vyjekli. Věc, na kterou se všichni snažili zapomenout, se znovu vynořila odkudsi jako časovaná bomba.

„A nové vedení," poukázala na sebe samolibě, až se pár sedmáků ušklíblo, „přináší i mnohé změny."

Po tomhle se po sobě všichni starší začali otáčet a hledat známky pochopení. Změny? Jaké změny? Proč? A kdo je to nové vedení?

Lily se pousmála při představě nových možností. Sama si ale nedokázala představit, že by dobrodružství, co tehdy prožila, zakusila v zimě a tom sněhu, co byl všude venku. A letošní zima na něj byla obzvlášť bohatá.

„První a nejdůležitější změnou bude dobrovolnost," pronesla do šumu Velké síně.

Po tomhle prohlášení zaťala Cathy ruku v pěst. Do hajzlu, proč? Ani Lily se netvářila nadšeně. Dobrovolnost bylo snad to nejhorší, co se mohlo stát.

„Poprosila bych všechny šesté a sedmé ročníky, aby tu po večeři na chvíli zůstaly a já jim vysvětlím, do čeho se mohou zapsat," usmála se Minerva. Chtěla skončit, když se postavil Brumbál, který do té doby jen netečně seděl a trpěl. Krutě trpěl.

„Dnes tu ale počkáte všichni. Dobrovolní i nedobrovolní," zavolal do hluku, který se v místnosti vytvořil. 

Mladší ročníky si šuškaly, o co všechno zase přijdou, a ty starší přemítaly, co se změní. Minulé měsíce se vrátily více či méně do normálu, proto bylo vytažení brumbálova projektu trochu podpásovkou.

Pak se na stole objevilo jídlo a mnoho lidí na Minervinu řeč dočista zapomnělo. Mezi nimi i čtyři kamarádi, co si říkali poberti. Jídlo je dokázalo rozptýlit dokonale. Jakmile ale zmizelo, jejich obavy se objevily znovu.

„Co myslíte, že má Minnie za lubem?" poklepával do stolu netrpělivě Sirius. Peter pokrčil rameny a vložil si do úst poslední ukořistěnou čokoládovou žabku. 

„Vím já, kde se takové plány berou?" ušklíbl se James a zadíval se na posledního pobertu, jejich myslitele.

„Co myslíš ty, Remusi?" zajímal se primus. Dotazovaný chvíli nereagoval, ale když ho James tvrdě šťouchnul do žeber, probral se k životu. 

„Cože? Nějak jsem se zamyslel," zalhal, načež se mu pohled zase vrátil ke zmijozelskému stolu.

„Že se vůbec ptám. Merline, chodíš s ní přes tři měsíce a stejně tě to pořád bere?" ušklíbal se James a protáčel při tom oči. 

„Tři měsíce to byly včera," ozval se překvapivě Sirius. James se k němu zvědavě obrátil. 

„A jak ty to víš?"

„Stříhám si metr na chvíli, kdy to Blackovou konečně přestane bavit a zmizí nám ze života," pokrčil rameny Sirius. 

Remus jen protočil oči, ale pak se rozzářil víc než sluníčko, které v těchto měsících mnoho nesvítilo. To už se k nim blížila jeho milovaná.

„Krásný večer, idioti," popřála jim Narcissa a přisedla si vedle Remuse. Sirius hlasitě zaúpěl. 

„Ber to tak, že jsem tě nechala aspoň najíst. Vidět, jak se cpeš by bylo totiž to poslední, na co mám dneska náladu," urazila ho už podruhé blondýna.

„Náš tříměsíční vztah byl očividně zaznamenán," zamávala dopisem s rodinou pečetí. Pak ho znechuceně odhodila na stůl. „Chápete to někdo? Jak může být někdo tak zaslepený?" vložila si hlavu do dlaní.

„Co píšou?" zajímal se tiše Remus. 

Narcissa jen pokývla rukou. „No, přečti si to. Ale pokud chceš shrnutí, tak je to vlastně o tom, jak jsi špatný a nečistý. Prý se paktuji s krvezrádci, vyvrheli, nečistými a kreaturami," mávala rukou po všech čtyřech pobertech.

„No, má někdo tak šílenou rodinu? Zdrž se komentáře, Blacku," dodala a znovu se ušklíbla. Už si z toho nic moc nedělala. V dopisech se ji pokusili přemlouvat už hodně krát. Zatím ji nevydědili. Zatím. Ale co není, mohlo velmi snadno být.

„Raději už půjdu," zvedla se. „A tohle si klidně nechte. Dobře se s tím podpaluje krb," ušklíbla se a ukázala k dopisům, co nechala ležet na stole. Pak se otočila a zase se vydala ke zmijozelskému stolu. Tyhle zastávky u pobertů dělávala často. Vždycky jí to zvedlo náladu.

„Nerad to přiznávám, ale sestřenka je skutečně někdo," kývl směrem k dopisům Sirius. Zatímco jeden pročítal, obočí se mu míhalo s podivných tvarech. „Páni, tohle na mě nikdy nezkusili," pronesl polohlasně a zkoumal dopis podrobněji.

U zmijozelského stolu se zatím zaobírali myšlenkami všichni opuštění tvorové. Kromě nich by se tu dali najít i šťastní lidé, těch tu ale nikdy moc nebylo. Nebudu zabíhat do detailů, aby mi zbyl čas na Minervinu řeč, ale můžu jednoduše shrnout, že atmosféra byla nejlepší u nebelvírů.

Velká síň se postupně vyprazdňovala, až zůstaly jen šesté a sedmé ročníky. 

To už povstala Minerva a za pomoci Brumbála začala mluvit. Brumbál se chvílemi tvářil nelibě, chvílemi radostně. Bylo na něm přesně vidět, kterou věc si prosadil a kterou ne.

„Začnu tím, že to bude o mudlovské zimě. To znamená žádné hůlky ani kouzla. Dále, protože půjde o zimu, bude tam sníh a zimní sporty," ušklíbla se, když se Brumbál pousmál. „Chata bude izolovaná od okolního světa," usmála se, zatímco Brumbál vypadal jako na pohřbu.

„Teď k dobrovolnosti. Nebudu zabíhat do detailů, jak se můžete dostat na tenhle týdenní výlet, ale jisté je, že můžete říct ne. Ovšem je tu jedna podmínka," zatvářila se velmi kysele. „Pokud dostanete trest, bude vám pobyt přidělen povinně," vysvětlila a Brumbál vypadal jako sluníčko.

A přesně touhle zprávou pár lidí pookřálo. Bylo to jednoduché. Na mudlovskou akci se dobrovolně nesmí. Pokud je to trest, napíše se rodině dopis o zlém Brumbálovi a jeho trestu za něco, za co vlastně ani nemohli, a pojede se. Jednoduché jako facka. Snad jen s tím, že si musí ten trest získat.

„Alpy se na vás už těší. Díky profesorce McGonagallové budete mít zajištěné plné pohodlí a bezpečí. Do konce tohoto týdne se můžete přihlásit u mě nebo profesorky McGonagallové. Máte tedy čtyři dny na rozmyšlenou," zakončil to Brumbál a rozpustil tak sešlost za rozporuplných pocitů.

„Jdeš hned?" zeptala se Mary své dlouholeté kamarádky. 

Ta jen přikývla a přidala se k obléhání Brumbála. Stejně jako mnoho dalších studentů chtěla vědět víc. A co? Přihlásí se rovnou, nic se přece nemůže zkazit. A tohle je dobrá příležitost na všechno. Aspoň si odpočine. Konečně.

Večeře končila pergamenem s pár jmény v Brumbálově držení. Minerva se na něj mohla jen zamračeně dívat. Zase se pokoušel přebrat velení. Ale to se mu hned tak nepovede.

„Ukažte, Brumbále," přešla k němu a skoro mu pergamen z rukou vytrhla. Jména na něm ji nepřekvapila ani na okamžik. „Zdá se, že budeme čelit tomu, v co jste doufal," ušklíbla se, když přejížděla všechna jména pohledem.

A tak se stalo, že do nového projektu byla zapsána jména známá i neznámá. A ti, co se nezapsali, začali horlivě přemýšlet. Měli čtyři dny na přípravy. Musí to být jednoduché a účinné. A to také bude. Během těchto dnů se z Bradavic stane jedno jediné peklo s hromadou náhodných katastrof. Ale Minerva to tak vybrala. Bylo to totiž její velení.