A byl tady. Poslední den příprav na zimní pobyt. Dnes večer je konec se zapisováním. V každé společenské místnosti teď viselo oznámení o schůzce, která proběhne dnes po večeři ve Velké síni. Organizátory jsou profesor Brumbál a profesorka McGonagallová. Ani nevíte, jaké úsilí stálo Brumbála, aby byl napsaný jako první.

A kromě tohoto tam visela ještě poslední poznámka. Nepovolaným vstup zakázán. A dnes večer se tvrdě rozdělí reality. Jedna těch, kteří odjedou, a druhá těch, co zůstanou v Bradavicích. A kdo ví, kolik jich nakonec bude v jaké. A s určitostí mohu oznámit, že se ročníky dělí na poloviny.

Sobotní den byl ve znamení balení potřebných věcí. Zatímco čarodějky a čarodějové z mudlovských poměrů ukazovali, co všechno bude potřeba, zbytek se tak nějak plácal v hromadném zmatku. Rozčarování měl přinést až večer. A stejně tak pro nás.

My se zatím podíváme do pracovny ředitele Brumbála, kde se kolem čtvrté odpoledne odehraje snad ten nejdůležitější a zároveň nejkratší rozhovor nebo spíše hádka dvou hlavounů tohoto projektu. Profesorka McGonagallová totiž konečně zjistí, jak ji Brumbál obelhal. A nepomůže tomu ani postava, jež vystoupí z krbu, který je samozřejmě připojen na letaxovou síť.

Minerva si tak v klidu popíjela čas a vychutnávala si Brumbálovy povzdechy nad dopisy, které musel vytřídit. Minerva nic takového dělat nemusela. A přesně to si náležitě užila. Labužnicky upila hořkého čaje, když si Brumbál povzdechl a odhodil dopis na hromádku K ničemu.

Konečně se zdálo, že je Minerva spokojená. Všechno šlapalo podle plánu, žádná neočekávaná událost...

Prásk! Z krbu se prvně vysypal kufr, pak až dopadl člověk, kterého Minerva hned nemohla poznat. Jenže tohle cestování si pamatovala. Přesně takhle jí před devíti lety vyskočila v pracovně z krbu malá Andromeda Blacková s omluvou, že jde pozdě a nestihla zařazování.

Ona Andromeda byla skutečně zajímavou ženou. Jenže Minerva by ji tu v tuhle chvíli raději neviděla. Tahle blbost snad neměla konce. Brumbál to zase otočil ve svůj prospěch. Příšerné!

„Dobré odpoledne, profesorko. Jsem tak ráda, že jsem tady. Jste překvapená, že mě vidíte? Jak znám Brumbála, tak Vám jistě nic neřekl," ozval se medový hlas veselé dívky, která se právě oprašovala. S úsměvem na rtech zamířila k vyjevené profesorce a okamžitě ji objala. Pak se ale lehce odtáhla.

„Pardon, já úplně zapomněla," omlouvala se, když viděla profesorčiny rty stažené do úzké linky.

„Dobré odpoledne i Vám, slečno Blacková. Co tu děláte?" ustoupila o krok Minerva od té neřízené střely, co na sobě právě teď měla víc sazí než ten krb, z něhož vystoupila.

Andromeda už ale zahlédla ředitele a začalo vítání i tam. „Pane řediteli, tak dlouho jsem Vás neviděla, až mi přišel ten dopis. Páni, já byla tak překvapená. Hrozně moc Vám děkuju za tu možnost. To je nějaká nová tradice v Bradavicích? Sotva odejdu, tak se to tu začne měnit. Pane řediteli," vyjekla konečně a také ho objala. Brumbál se nebránil ani zdaleka tolik jako profesorka McGonagallová.

„Dopis? Brumbále, jaký dopis?" zeptala se konečně profesorka z Nebelvíru.

Brumbál se mohl konečně vítězně pousmát. „Minervo, představuji Vám naši novou vedoucí toho týdenního pobytu," usmál se Brumbál a mávl rukou k Andromedě, která se také usmívala jako sluníčko.

Minerva se na ni trochu kriticky zadívala. Už jí došlo, jak ji Brumbál obešel. „Brumbále, co jste nabídl Raisovým?" posadila se ztěžka do křesla. Brumbál se stále usmíval.

„Raisovi jsou novými náměstky ministra kouzel. Věřila byste tomu? Stačí upustit jedno nebo dvě slůvka a je to hotovo," podstrčil jí Denního věštce, kterého ona ten den ještě ani nečetla. A to byla chyba. Pak by ji možná mohla stihnout napravit. Teď už bylo pozdě.

Minerva se ale chytala stébla jako tonoucí, co se brzy potopí do hodně hluboké vody. Nejlépe se spodními proudy, aby už nevyplaval nahoru.

„Ale Brumbále, oni byli dva. Jeden člověk to nemůže zvládnout."

Brumbál se předstíraně zamyslel. Andromeda ale neměla pochopení pro tyhle jejich hry. A když se navíc dostala ke slovu, hned tak nepřestala.

„Paní profesorko, věc se má tak..." začala mluvit a popsala jí všechno, co se stalo včetně detailních popisů pocitů i toho, co si myslí její druhý vedoucí. Když se její pozornost začala přesunovat na všechno ostatní, co z toho mohlo vyplynout, Minerva ji zarazila.

„Slečno Blacková, to teď není podstatné. Chcete mi tím tedy říct, že Vy a pan Tonks budete společně velet týdennímu pobytu v Alpách?" Andromeda kývla.

„Nebuďte tak skoupá na slovo, profesorko. Máme přece krásný den," dodala. Kdekdo by mohl říct, že šlo o provokaci, ale Andromeda to tak nemyslela. Její uvažování bylo veselé a čisté.

„Přímo nádherný, slečno Blacková," přisvědčila Minerva a opět si unaveně podepřela hlavu rukou. Tak Brumbál ji zase dostal. Ona prostě nemohla vyhrát. A Andromediny řeči ještě trochu podpořily její chmurnou náladu.

„Výborně, slečno Blacková. Pan Tonks se tedy připojí až pozítří? Výborně, já Vám věřím, že to zvládnete výborně. Myslím, že cestu do Velké síně již znáte," zasmál se svému vtipu Brumbál a Andromeda s ním. „Kufr si klidně nechte tady. Jen se běžte přivítat s přáteli," popřál jí mnoho zdaru a sledoval, jak za sebou Andromeda nadšeně zavřela dveře.

„Skvělá dívka, až těžké uvěřit, že pochází ze Zmijozelu," zavrtěl naoko nechápavě hlavou Brumbál a vítězně sledoval, jak Minerva jen něco zamumlala.

Pak ji ale něco napadlo. „Brumbále, použil jste hned tři výborně. Copak Vy jste se snad chtěl slečny Blackové zbavit?" ušklíbla se, protože se jí tím postřehem zlepšila nálada.

„Ale Minervo, slečna Blacková je přece výjimečná žena, co všem vnese do života trochu toho rozruchu. Nechceme přece, aby se nám studenti jen tak váleli a, nedej Merline, zlenivěli," ušklíbl se Brumbál. Minerva se konečně pousmála.

„No, když to říkáte takhle, možná si pan Tonks se slečnou Blackovou tu dovolenou skutečně zaslouží," pomyslela na mladého Malfoye, jak se snaží vzepřít Andromedě.

„Máte pravdu, byl to skvělý nápad," pokývala hlavou. A čaj jí zase jednou chutnal o trochu sladčeji.

***

„Jamesi! Jamesi, prosím!" volala za odcházejícím Nebelvírem zrzka. Tak tohle jí nevyšlo. Zase jednou. Pro změnu. Cítila se poražená. Její život tak nějak končil samou pohromou. James se s ní od včerejšího výstupu nebavil. A nedivila se mu. Sakra, to to zase podělala. Ano, Lily Evansová si dovolila říct tohle slovo. V tomhle případě skoro nestačilo.

Dokonce kvůli tomu spala ve společence, aby ho ráno neprošvihla. Jenže pak to ani nestihla všechno říct. A teď James mizel kdesi v dáli a ona tu tak nějak zbyla sama. Tedy sama společně se Siriusem, Remusem a Peterem. A tak se otočila k nim.

„Ale já se mu vážně chci omluvit," začala, ale Sirius jen odmávl její protesty. „Evansová, Evansová, v obyčejné hádce bych ti samozřejmě pomohl, ale pokud jde o tohle... Promiň, ale tohle bylo fakt moc a já jako Jamesův kamarád ho plně podpořím. Jdeme, Petere?" ušklíbl se Jamesův nejlepší kamarád.

Lily si povzdechla, když on i Peter zmizeli opačným směrem než James. Lily se tedy otočila na Remuse. „Ty si taky myslíš, že už nemám právo na omluvu?" zeptala se ho přímo.

Mladý vlkodlak, což ovšem Lily netušila, se pousmál. „Narcissa by ti řekla, ať mu prostě řekneš, co chceš, jakýmkoliv způsobem."

„A ty? Co mi řekneš ty?" prosila zrzka. Remus se opět pousmál.

„A já ti jako poberta řeknu o chodbě, kudy Jamese dohoníš během minutky," představil jí nabídku smíru.

„To bys pro mě vážně udělal?" rozzářila se rudovláska.

Remus jí jen dovedl k jednomu obrazu a představil jí chodbu schovanou za rohem, kam nikdo nechodí.

„Já myslela, že je tu výklenek," podivila se Lily a Remus s potěšením zavrtěl hlavou.

„Když se pořádně rozeběhneš, chytíš Jamese přímo na druhém konci," zasmál se Remus a nemusel Lily zrovna dvakrát pobízet.

„Díky, Reme, máš to u mě, fakt," zasmála se a už běžela chodbou k jejímu konci.

Remus se pro sebe ještě ušklíbl. James jí stejně odpustí, věděl to. Lily prostě jen něco vyhrkla a James se urazil. Ona se omluví, usměje se a James roztaje. Znal to. Byl už takovým poradcem a pomocníkem svých přátel. A konečně mu i přišlo, že si to zaslouží. Vždyť měl Narcissu. Byl možná vlkodlakem, ale měl přátele, vztah a štěstí. Budoucnost. Měl všechno. Konečně se stal ve svých očích plnohodnotným člověkem. A byl to neskutečný pocit.

Lily zatím běžela chodbou jako o závod. Byl to její závod o život. Závod o Jamese. Netušila, co mu řekne, ale něco říct musela. Prostě zkusí to, co měla zkusit už na začátku. Bude prostě mluvit upřímně a od srdce.

Dokázala to. Doběhla přesně ve chvíli, kdy přicházel James. Zastoupila mu tak cestu a on prostě nemohl dál. A Lily se stala neústupnou.

„Jamesi, Jamesi, prosím. Chci jen tři minuty tvého času, nic víc. Pak můžeš jít a už nikdy se na mě nepodívat. Skutečnost, že tohle dělám, je tak... Absurdní," zavrtěla hlavou, jako by to ani nevnímala.

„Máš tři minuty, víc ne," kapituloval James, který by zrzce prostě nedokázal říct ne.

Lily se zhluboka nadechla. Slova jí prostě došla. Pak si ale najednou vzpomněla na to, co chtěla říct. Nebo spíš, jak to chtěla říct.

„Udělám teď to, co jsem měla dělat celou dobu. Budu naprosto upřímná a otevřená. Od mudlovského začátku září jsem se sama změnila. Naložila jsem na sebe mnohem víc, než bych mohla zvládnout. A tak nějak jsem zabředla zase do toho starého nepochopitelného módu. Nebudu ti tu teď říkat, jak nic nestíhám, protože vím, že je ti to jedno," zavrtěla hlavou. „Nepřerušuj mě, vždycky ti to bylo jedno. A já ti to nesmím mít za zlé. Nechápeš to, nemůžeš," teď už jí slzy tekly proudem.

„Máš pocit, že jsem jen hysterka, co na poradě prefektů hází věcmi. Já se ale připravuji. Skutečně moc se snažím. Snažím se být dobrou čarodějkou, snažím se být na dobré straně, snažím se být dobrou kamarádkou, snažím se pomáhat druhým, snažím se dát něco škole, která mi dala všechno. A v neposlední řadě se snažím být dobrou přítelkyní tebe. A nějak jsem si neuvědomila, že pořádně nezvládám ani jedno," otřela si slzy, aby na něj viděla.

„Všichni mi jen zazlívali, že jsem neudělala to, co ode mě očekávali. Všichni po mně něco chtěli. Přes to všechno jsem ani pořádně nespala. Nedokážu se soustředit vůbec na nic a co je nejhorší, začínám mluvit rychleji, než myslím. Všichni mě nutili myslet si, jak jsem méněcenná. Jsem moc mladá, moc mudlovská, moc jiná. A v tu chvíli, jak jsi se na mě ani nepodíval, jak sis začal obhajovat čest před tím, co jsem si přála já... Po tom, co jsem tě odehnala..." opět nedokončila. Otřela si slzy a chtěla využít poslední volné minutky, co jí zbývala.

„Prostě jsem se neovládla. Řekla jsem ti to, co je neodpustitelné, a vím to. Neměla jsem to říkat a ani nevíš, jak toho lituju. Lituju tolika věcí. Nejsem k tobě vždycky upřímná a věř mi, že bych chtěla, ale prostě to nejde. Nejsou to moje tajemství, co držím v sobě. Moc bych si přála, abys mi to odpustil, ale nejsem včerejší. Tohle bylo přes čáru i na Pottera a Evansovou," ušklíbla se trochu smutně.

„Takže ti tímto asi dávám sbohem. Pokud budeš mít někdy chuť zkusit to znovu, přijď se na mě podívat," pokrčila rameny. Nedodávala kam, pochopila, že mu to dojde. „Jsem teď neskutečně náladová a zlá. Nezasloužíš si to a já bych ti nebyla dobrou oporou," dodala a konečně se na něj podívala.

Udělala vlastně to, co on tehdy. James se jí otevřel v dopise, ona se mu otevřela teď.

„Lily, já," začal ochraptěle James. Stále nemohl uvěřit, že dívka jeho snů se mu omlouvá a takhle lituje. Že zrovna Lily bude tou, která bude prosit jeho.

„Lily, nemyslím si, že bychom byli dobrý pár," pronesl něco, co by z jeho úst před tímhle proslovem nikdy nevyšlo.

Lily právě vytřeštila oči. Slzy byly okamžitě pryč. Slyšet Pottera, jak říká, že s Evansovou by netvořili dobrý pár, by bylo neskutečné a nereálné.

„Nikdy tě nepřestanu mít rád, ale takhle to nejde. Nemůžeme se pořád hádat a pak zase usmiřovat. Brzy bychom se pohádali znovu. Budu se s tím muset smířit, ale nejspíš nebudeme pár roku. Můžeme být přátelé," podal Lily ruku.

Ta na ni chvíli jen zírala. James Potter ji odmítá. Chce být jen kamarád. Peklo zamrzlo a andělé se do něj přesídlili.

„K-kamarádi?" vydala ze sebe konečně.

James přikývl. A Lily jeho ruku bezradně přijala. Nějak netušila, co jiného. I James vypadal smutně, ale ona měla pocit, že se rozpadá zevnitř. James, její jistota, ji najednou posílá na druhou kolej. Kamarádi. Jen přátelé.

„Jasně. Dobrý nápad," řekla přiškrceně a ruku mu stiskla.

A v tu chvíli se rozpadl i Jamesův svět. Ona to myslela vážně. Skutečně neřekla něco jako Promerlina, Jamesi nebo Co to je za blbost. Prostě to přijala. A on s tím už nemohl nic dělat. Byli přátelé.

A jako přátelé se také rozešli na večeři do Velké síně. Prohodili sotva pár slov. Byli přátelé. A co hůř, James ji poslal takhle do háje.

Lily na chvíli zavřela oči. Všechno se to kazí. Proč, Pottere, proč? Jenže to jí nikdo odpovědět nemohl.

***

Velká síň byla čím dál plnější a plnější. Andromeda se tedy zhluboka nadechla a vešla. Jako tehdy. Ještě před dvěma lety tu procházela jako studentka. Podívala se na zmijozelský stůl. Stejný jako tehdy. Všechno bylo stejné.

Pamatovala si, jak tudy procházela poprvé. Tehdy měla pocit, že je neporazitelná. Pamatovala si, jak byla šťastná, že se dostala do Zmijozelu. Klobouk jí tehdy řekl, že zohlední rodinou tradici. Andromeda se ušklíbla. Podle rodinné tradice patřila do Zmijozelu a klobouk jí tehdy pomohl. Jenže pak se stejně rozhodla pro druhou stranu.

Za jejích časů možná nebyly Bradavice tak rozdělené. Když nastupovala do prvního ročníku, dokonce se kamarádila s nebelvírkou. Druhým rokem ale už ne. A pak nastoupila její sestřička. A rok po ní její další sestra. Tehdy byla Andromeda ve čtvrtém ročníku.

Andromeda jen bezděčně pohladila nebelvírský stůl, kolem kterého procházela. Její poslední zastávka byla přímo tady. Odsud odcházela. Nic ale nemohlo změnit skutečnost, že tady prožila nejlepší roky svého života.

„Andy?" ozval se zaraženě za ní kluk, kterého by si nemohla s nikým splést. Její jediná rodina. Teď už jediná.

Andromeda se otočila a podívala se na Siriuse, kterého téměř půl roku neviděla. Dobrá nálada se jí okamžitě vrátila.

„Siriusi! Tak dlouho jsem tě neviděla. Co pořád děláš?" rozevřela náruč a objala svého bratránka.

Sirius se šťastně rozesmál. Měl Andy moc rád. Jediný člen rodiny, co se dal považovat za příčetného. Tedy v mezích definice. Andromeda rozhodně nebyla normální holka.

„Ale nic moc. OVCE," ušklíbl se a Andy ho soucitně poplácala po zádech.

„Není to tak těžký," pousmála se.

„Možná pro tebe. Já se ještě ani neučil," odvětil se smíchem a Andromeda ho praštila do ramene a následně mu vrazila symbolický pohlavek.

„Co by tomu řekli tví rodiče? Takhle zahazovat budoucnost. Mohl z tebe být i ministr a ty to takhle všechno zahodíš. Celá jejich snaha..." vyniklo její kázání naprázdno, protože se začali smát hned dva lidé.

„Tichošlápek ministrem?" smál se James, co právě přicházel za doprovodu Lily, která už také vypadala v pořádku. Oba přijali svůj osud a po cestě sem se tak nějak naučili spolu fungovat. Vlastně se pro ně nic nezměnilo, jen už nebudou polibky, když se James zeptá na něco s pracovnou.

„Prvně by se zhroutilo ministerstvo a pak celá kouzelnická komunita. Vždyť Sirius ráno nenajde ani ponožky, natož aby dělal nějakou důležitou práci," smál se James, zatímco si prohlížel Andromedu. Tak dlouho ji neviděl.

„Vítej zpět, Andy," roztáhl také náruč.

„Jimmy!" zasmála se Andromeda a objala ho. Jen ho držela snad o chvilku déle než Siriuse. „Jak se má můj oblíbený nebelvír," smála se.

„Hej," ohrazoval se Sirius, zatímco Lily zatínala ruce bezděčně v pěst.

„Jo, promiň. To je Peter," ozval se nakonec Sirius a ukázal na jejich kamaráda.

To jako by probralo Jamese. „Andy, tohle je Lily, moje kamarádka," uvedl na pravou míru možná trochu kysele.

„Ta Lily? Jako Lily Evansová?" vykulila oči Andromeda. Nad tím zase zrudla Lily.

„Jo, to budu asi já," zamumlala a hledala zoufale záchranu u někoho jiného.

„Tady Jimmy mi vyprávěl o tobě a o tom, jak ho stejně miluješ," smála se Andy, zatímco Lily rudla a rudla. Kdyby se před pár minutami nestalo to, co se stalo, možná by to brala se smíchem.

„Andy, tohle je teď trochu trapné," začal James jemně a Andy se na něj jen usmála.

„Promiň, Jimmy, vždycky zapomenu, že už nám není šestnáct. Tedy mně," zašklebila se a rozcuchala mu vlasy. Při tom bezděčném pohybu se Lily příšerně napjala. Tohle bylo nemyslitelné. Tohle měla dělat ona a zatím sem přijede bývalá zmijozelka a celé jim to tu obrací vzhůru nohama.

„Siriusi," ozvalo se u skupinky. To přišla dívka, kterou jsme možná ještě teď neviděli. Sirius se rozzářil upřímným úsměvem. Už byli zase v pohodě.

„Andy, tohle je Pandora. Moje holka," dodal po chvíli ticha.

Andromeda jen vykulila oči. Cože byla?

„Takže ty jsi Andy? Slyšela jsem na tebe jen samou chválu," začala Pandora mile.

„Líbí se mi, říká správné věci," ušklíbla se Andromeda a pak se začala Pandory vyptávat na mnoho a mnoho věcí. Zdálo se, že ty dvě si skutečně šly na ruku.

„Tak já abych šla," ozvala se slabě Lily a vypařila se sotva vteřinku potom. Nikdo si toho ani nevšiml. Všechny na tak dlouho zaměstnala Andromeda.

Lily si přisedla vedle Mary. „Jimmy, můj oblíbený nebelvír. Pche, podívej se na ni," začala mluvit tiše, aby ji nikdo neslyšel.

Mary se jen ušklíbla. „Andy ti nějak leze krkem. Tak povídej," vyzvala ji zvědavě. A Lily došlo, že s ní vlastně od toho večera, co se dozvěděli o projektu, nemluvila.

„Radši až na pokoji. Vsadím se, že Alice s Lenou si to také rády poslechnou," pokusila se jim naplánovat společný večer jako dřív. Mary ale zavrtěla hlavou.

„Tam bude teď trochu pochmurná nálada. Obávám se, že Alice si teď nic moc neposlechne."

„Bavíte se tu o mně?" ozvalo se nad nimi až přehnaně vesele.

Lily se podívala na svoji další kamarádku, jež vypadala jako smrtka v depresivním stavu. Kruhy pod očima, které byly úplně rudé, ale úsměv na tváři. Pokus o nějaký ten nadhled.

„Alice, co se stalo?" zděsila se Lily.

Alice se jen zamračila a posadila se naproti ní a vedle Mary. Pak pokrčila rameny. „Ale co by? Regulus si jel vybrat manželku a mně o tom laskavě napsal dopisem," usmála se a nabrala si první jídlo, co se objevilo.

„Ale proboha..." začala Lily, ale Alice ji zarazila.

„A co? Koho to zajímá? Nebudeme se o tom bavit. Zítra přece odjíždíme na ten nejlepší týdenním horský pobyt. Hurá!" vymrštila ruku do vzduchu jako za starých časů, ale vyznělo to jaksi mdle.

Lily si povzdechla. Ano, každá měla vlastní problémy. A ona nebyla všemohoucí, aby tomu zabránila.

To už se k nim ale posadili i čtyři poberti. Začali se halasně bavit o jakési události, co se stala před pár lety i s Andromedou, která zatím zamířila k profesorskému stolu.

V polovině večeře se k nim připojila i Cathy, která s sebou přivedla Marlene. Vypadali jako jedna velká rodina. Až na to, že žádnou rodinou nebyli. Ne, když se většina z nich nemohla vystát ty druhé. Tajemství, co je rozdělovala byla příliš velká, že je ani Lily nemohla spojit. Ne, když ona sama měla vlastní tajemství a problémy.

U zmijozelksého stolu se zase děly vlastní věci. Tyhle světy měly být navždy oddělené, ale nikdy nebudou. Na to se spojily příliš dokonale. A jako takové také zůstanou.

Mrzimorští zase viděli šanci ve spojení všech a doufali, že ani oni nebudou vynechaní. A přesně to se mělo za chvíli stát. Do popředí totiž vystoupil Brumbál a jediným pohybem ruky všechny utišil.

„Poprosím všechny, co tu již nemají co dělat, aby odešli," usmál se na masu studentů, co se začala zvedat k odchodu. A v tuhle chvíli se poprvé provalilo, kdo všechno nikam nejede. Někteří neměli ani tušení, že jejich přátelé vůbec nejsou zapsaní. Někteří neměli ani tušení, že jiní dostali trest. A někteří prostě netušili nic.

„Tak to máme tady. Užijte si to," zvedla se Lena ze svého místa.

„Počkej, ty vážně nejedeš? Vždyť jsi říkala, že ses zapsala," ozvala se konečně Mary.

„Lhala jsem," pronesla konečně a utekla od nebelvírského stolu dřív, než se stihla strhnout debata na téma, jak ještě zapsat Lenu. Ona prostě nepojede. Jak už řekla, má vlastní plány. Víceméně.

Kromě Leny se zvadali i další studenti posledního a předposledního ročníku, až zbyla zhruba dvacítka lidí, kteří se toho zúčastní. Alice ještě sledovala, jak Lena mizí v dáli i s havraspárem, který jí byl vždy dobrým přítelem. Ano, ani Xeno Láskorád se do Alp nepodívá.

„Pro začátek bych vám chtěl představit vaši..." nedostal se dál Brumbál, protože ho Andromeda přerušila.

„Ale pane řediteli, tohle zvládnu sama."

Brumbál si povzdechl a ustoupil do pozadí. Minerva se ještě potěšeně ušklíbla.

„Ahoj, jmenuju se Andromeda Blacková a vsadím se, že někteří mě už znají. Některé z vás budu znát i já, hlavně ty ze Zmijozelu," blýskla po nich úsměvem. S potěšením zjistila, že se setkává jen s vyděšenými pohledy.

„A pro příští týden budu ta, co vás bude mít na starosti," dodala a počkala, až se všichni s tou zprávou srovnají. Až pak se pustila do zdlouhavého vysvětlování všemožných aktivit, co jim jistě naplánuje. Většina studentů to stejně nedokázala vnímat. Andromeda Blacková se přidává do hry a obrací všechno vzhůru nohama. Pro všechny.

A kdo ti všichni vlastně jsou? Z mrzimorkých řad se na Andromedu nejistě dívala Amélie Susan Bonesová. Její role v tom všem nikdy nebyla příliš velká. S Andromedou nemá téměř nic společného, ale teď se zdálo, že se časy mění. Améliina podoba s Lily Evansovou už jí nebyla na škodu. Mnohokrát ji dokonce využila ke svému prospěchu, když se přimotala někam, kam neměla. Stačilo pohodit vlasy a zdrhnout dřív, než se profesoři začali dívat po Lily. Co se ale týče jejího srdce, to tlouklo zase v klidném rytmu. Na celý zářijový úlet zapomněla poměrně úspěšně. Prostě to byla jen epizodka jejího života.

To ale neplatilo pro Luciuse Malfoye, který na to ne a ne zapomenout. Vybral si tehdy ji místo Belly, a to se mu stalo osudným. Mohl být na výslunní Belliny slávy a zatím byl vyvrhelem zmijozelské společnosti. A kvůli komu? Ano, kvůli Amélii. On v tom všem byl vlastně nevinně. To Amélie byla tou špatnou. A Lucius neviděl jiné řešení než jí to ukázat. A kde jinde by se to měla dozvědět než na dokonalém alpském pobytu? A Lucius nebyl z těch, co do toho jdou bez plánu. Nenechal se přece chytit při činu jen tak. Dělá to jen kvůli pomstě, samozřejmě.

Vedle Luciuse si pohodlně seděla Narcissa Blacková. Možná by se dřív červenala nebo by se necítila přímo perfektně, ale to už dávno nehrozilo. Lucius byl mimo její zájem. Naprosto. Ona byla spokojená s Remusem. Milovala ho. A on ji. Co si tahle zmijozelka mohla přát víc? Snad jen nějakou tu rodinu. A ta jí sem právě přijela. Bude to nezvyk zase vídat Andromedu, když je opustila. Jenže nebyla to trochu i Narcissina chyba. Uvědomovala si, že na Andromedu nebyla nejhodnější zrovna v té době. Už viděla, jak je to celé těžké. Snad jí Andy odpustí její zaslepenost. Budou to mít ještě těžké.

Narcissin přítel Remus Lupin seděl vedle svých přátel u nebelvírského stolu. S ním to bylo jednoduché. Pochopil, že jeho místo není dole. Byl plnohodnotnou osobností. Možná měl jednou za čas malý výpadek v podobě přeměny, ale jak mu říkávala Narcissa, i dívky mají každým měsícem špatnou náladu a koušou. Možná se přece jen užíral zbytečně. Je člověk jako každý jiný. A tak to také zůstane. Jenže pýcha předchází pád.

A když už mluvíme o pýše, povšimněme si i Siriuse Blacka, který právě provrtával pohledem jistou havraspárku. Dneska byla milá a hodná, jak měla být. Před třemi dny se ale hádali. Možná to tak má každý vztah, napadlo ho. On asi nebyl tím pravým na vztahy a Pandora si to uvědomovala. Nemohl čerpat ze zkušeností a možná proto pro něj byl takový problém udělat kompromis. A Pandora je také neuměla nejlépe. Bude jen otázkou času, než si Sirius uvědomí něco podobného jako James. Pandora se na druhém konci Velké síně zrovna protáhla. Ne, neuvědomí si to. Miloval ji. Cassanova Black má už tři měsíce stejnou holku. A pořád se jí nemůže nabažit.

Pandora, jediný havraspár v celém projektu, se ospale protáhla. Proč jen musela sedět u toho stolu sama? Vypadala tak zoufale a opuštěně. Ale to přece nebyla pravda. Nebyla opuštěná. Měla Siriuse. Když na něj pomyslela, na těle se jí vytvořila husí kůže ze samého vzrušení. Dnes večer ho musí zase vidět. Chtěla ho provokovat, chtěla mu dokázat, že i havraspárka umí být divoká. A to ona uměla. Vřítila se do toho po hlavě a nedokázala si představit, že by s ním divoká nebyla. Konečně udělala něco bez přemýšlení. Jenže jako pravé havraspárce se tu a tam poštěstí přijít na rozumnou myšlenku. Pandoře se ale dařilo odsouvat je do pozadí.

Odsunutá do pozadí si přišla i Cathy. Stále se vyrovnávala s myšlenkou, že ten, s kým se v září vyspala a byla to mimochodem nejlepší chvíle jejího života, si bude brát tu krávu ze Zmijozelu. Tím mělo jejich podivné pouto nadobro skončit. Cathy se při tom slově sevřelo srdce. Au, to bolí, křičelo, zatímco ho Lestrangeovi trhali na kousíčky. Všichni. Rodiče i Rodolfus. Cathy věděla, že brzy dostane znamení a odejde za svým osudem, jen se toho nějak nedokázala vzdát. Chtěla zpět tu chvíli, kdy seděla na kuchyňské lince a snažila se uklidnit srdce, co se rozhodlo zběsile tlouct. Jenže to bylo pryč. A uvědomovali si to oba.

Rodolfus Lestrange byl sám ze sebe znechucený a zmatený. Rodiče mu věnovali Bellatrix a on proti tomu nemohl nic dělat. Prostě byl chycen v pavučině, která pro něj byla spletena. Jenže on prahl po něčem jiném. Nebyla to Bella, nebyla to ani její sestra, byl to někdo jiný. Ona sladká nebelvírka, co ho dokázala jediným slovem dostat do nebeských výšin. Catherine. Tak jí říkal jen on. Bylo to takové jejich tajemství. Ne, tajemství není dobré slovo, uvědomil si Rodolfus, spíše šlo o něco důvěrného, co ani jeden z nikým jiným neměl. Jenže to bylo pryč. Všechno bylo pryč. On si vezme Bellu už koncem července a pak přijmou společně znamení. Je tu však jeden poslední pobyt, co může všechno změnit. Jeden jediný týden je dělí od nenávratné hlubiny, do které se jejich srdce řítí.

To ale nebylo nic proti tomu, kam se řítila Alice Taylorová. Měla pocit, že její srdce už v ní není. Měla v hrudi jen prázdnou díru, kterou se pokoušela naplnit čímkoliv jiným. Kýmkoliv. Byla zoufalá. Regulus ji jen tak vyměnil. Ani se nerozloučil. Neuvedl důvod. Sbohem, Alice, odjel jsem na večírek... Ne, nemůžu se navždy užírat, přikazovala si. Tohle ale bylo nad její síly. Cítila se svázaná, zničená, mučená nekonečnými hodinami života. Chtěla ho zase žít naplno. Ale copak se to dalo s prázdnou dírou namísto srdce? Co to pak bylo za život?

Ano, co to bylo za život bez ní? James Potter si uvědomoval, že ho jedna věta poslala do nenávratné záhuby. Proč jen říkal něco takového? Čekal snad, že mu to Lily vyvrátí? Ano! Měla říct něco na obranu jejich vztahu. Něco, po čem by přestal mít pocit, že je pro ni jen závažím. Lily byla dokonalá, nesmírně nádherná, a on byl jen jejím doplňkem. Jak by ho mohla chtít? Ano, ranila ho, ale to on ji taky. Mnohokrát. Lily mu to jen vrátila. Merline, co jsem to udělal, ptal se sám sebe. Zničil svůj vztah s Lily. A to už se nikdy nevrátí. Musí Lily dokázat, že jí na něm záleží. Musí ji donutit žárlit. Pak by ona možná pochopila, že ho stejně miluje. Jamesův pohled se zájmem přejel po Andromedě. Už věděl, jak Lily donutí žárlit.

James ale netušil, že Lily Evansová už dávno žárlí. Žárlila na všechny, co měli s Jamesem něco společného. Žárlila na Siriuse, že si s ním tak rozumí. Jeho James nikdy nevymění. Žárlila na Remuse, dokonce i na Petera. Ale nejvíc ze všeho žárlila na Andromedu Blackovou. Tady je můj oblíbený nebelvír, pche. Její ruka mu tak samozřejmě zajela do vlasů. Jimmy. Ne, dost. Andromeda byla hezká, milá, veselá, vtipná, krásná, okouzlující, zábavná a nadšená do každé legrace. Sakra, uvědomila si Lily. Andromeda byla dokonalá. James ale sedm let miloval ji. Ji, Lily. Možná bylo na čase mu ukázat, že o ni může velmi snadno přijít. Možná přišel čas ukázat všem, že není Jamesova navždy. Možná si pak ten trhlý nebelvír uvědomí, jakou chybu udělal. Byl čas stát se někým, okolo koho se budou procházet davy kluků. A Jamese to musí štvát. Musí najít někoho, kdo ho bude štvát víc než kdokoliv jiný. Pohled jí automaticky přejel po zmijozelských. Ano, už to má.

Po zmijozelských se dívala i Emmelina Vanceová. Ta se ale dívala jen z jednoho prostého důvodu. Chtěla zjistit něco víc. Něco se se všemi bude dít. Nebylo to jen tak. Na tomhle pobytu se stanou věci. A ona bude konečně u toho. Uvidí všechno z první řady. A pak se o to bude moct podělit s Marlene, která jí zase řekne vlastní informace. Co záleželo na tajemstvích? Emmelina chtěla zábavu, kterou jí tenhle pobyt může velmi snadno dát. A jako mrzimorka, co se věčně usmívá, bude oblíbená. Bude ve středu dění. A to si vždycky přála.

Posledním mrzimorem celého pobytu byl David. Jako jediný z nich tu nebyl zase tak dobrovolně. Ale co pochopil z vyprávění Andy, přijede i jeho brácha. Možná si přece jen užije. Teda neviděl mnoho dní. Byl jeho jediná rodina. A když byl teď David Tonks v posledním ročníku, mohl si snad užít trochu té zábavy. A co se z prázdninového pobytu u Andromedy a Teda naučil, bylo to, že s nimi se nudit rozhodně nemůže. Hlavně, když se kolem něj přestane motat Vanceová. Byla magnet na průšvihy, o které David nestál. Ruku v ruce s Emmelinou pak šla Marlene a teď už i Amélie. Škoda, Amélie totiž nebývala špatná. Ale co, časy se mění a pro Davida je čas něčím zbytečným. Měl ho spoustu. Jen zatím nenašel nikoho, s kým by ho skutečně trávit chtěl. Třeba se to tady změní. Třeba to nakonec nebude takovým trestem.

Už jsme o ní mluvili, ale zatím jsem jí do hlavy nenahlédli. Kdo byla ta tajemná a nová Marlene McKinnonová? Marlene byla někým, koho zatím Bradavice nepoznaly dobře. Veselá a vtipná. To by se o ní říkalo. Nejlepší kamarádka Emmeliny, takže taková být musela. A měli pravdu. Marlene byla svým způsobem velmi jednoduchá. Prostě tu byla a užívala si to. Mnoho lidí ji nenávidělo a mnoho jí zase milovalo. Byla pro každého někým. A od tohohle projektu si slibovala jediné. Zábavu po boku Emmeliny. Jak už jsem řekla, Marlene nebyla složitá.

Dalším méně složitým člověkem byla Mary Masonová. Ty dvě by si mohly poměrně dobře rozumět. Snad jen Mary byla tak trochu poradkyní pro city, sny a naděje. Chodila za ní snad polovina Bradavic. A přitom Mary neměla ani jeden vztah za sebou. Na tohle prostě nějak nedošlo. Vždycky, když se mělo něco stát, prostě si to rozmyslela. Nikdy se nic nestalo. Byla to kamarádka. Ta, co je veselá a skvělá kamarádka pro ostatní, ale uvnitř má bolest a žal? Ne, byla skutečně dobrou kamarádkou pro ostatní a nic smutného neskrývala. Její minulost byla čistá, budoucnost jasná, takže přítomnost byla skvělá. Zastiňoval to jen fakt, že Lily i Alice se trápily. A Lena očividně také. Jenže s tím nemohla Mary nic udělat.

A dostáváme se k pomyslnému konci seznamu, na kterém už nám zbývají jen ti, co do projektu šli nedobrovolně. Opravdu? Bellatrix Blacková, budoucí Lestrangeová, si přece naplánovala trest. Jenže teď toho šíleně litovala. Ve chvíli, kdy pochopila, koho tam bude celý týden trpět. Její drahá sestra se vrací do akce. Bella měla chuť přerazit jí vaz a následně ji zadupat do prachu. Bylo lehké na Andromedu všechno hodit. Vždycky byla tou nejlepší. Nejoblíbenější. A Bellatrix byla až daleko za ní a za Narcissou. I v rodině. Andromeda potom odešla a na její místo se posunula dokonalá Narcisska. A Bella byla opět druhá. Snažila se být tou nejlepší dcerou, ale její rodiče vždy vybrali Narcissu. Už tři měsíce se ji pokoušeli přesvědčit, aby se vrátila zpět. Andromedu přesvědčovali skoro půl roku. Takže kolik by přesvědčovali Bellu? Bella přesně věděla, kolik dopisů by dostala. Jeden. Jen jeden, pak by byla vyškrtnuta. A ona se přece tolik snaží. Vezme si kvůli nim Rodolfuse, udělá ze sebe smrtijedku. Dělá to ale všechno dobře? Ne, Bellatrix, to neděláš, slyšela v mysli matčin hlas. A měla pravdu. Nedělala. Tajné schůzky s Evansovou rozhodně nebyly tím, co měla spořádaná dcerka dělat. A už vůbec ne to, na čem společně pracovaly. Jenže Bella už se rozhodla a její slovo bylo stejně pevné jako to Narcissino. Když má být vždycky ta nejhorší, tak ať. Bude tou nejhorší v každém ohledu.

A jako posledního nesmíme vynechat Rabastana Lestrange. Jeho úmysly jsou jednoznačné, jeho kroky povedou za jeho úmysly. Věděl, proč se nechal chytit. Věděl, proč sledoval Narcissu. Ještě dnes se sejde s tím, pro koho to všechno dělá. Dlužil mu to, co jiného. A tak se ocitl tady a začal s budováním své pověsti mezi těmito lidmi. Oči mu najednou zabloudily k nebelvírskému stolu. Cítil na sobě pohled jedné osoby se smaragdovýma očima. Podíval se na ni a pozvedl obočí. Lily se ušklíbla. Pak se ušklíbl i Rabastan. A najednou se Lily jemně pousmála. Pak se zase otočila na Andromedu Blackovou a dala se do pozorného poslouchání. A Rabastan si mohl jen spokojeně mnout ruce.

Vedoucí celé akce, Andromeda Blacková, se na ně všechny zálibně koukala. Bude to skvělý týden, to věděla. Stráví ho přece s těmi nejúžasnějšími lidmi. Asi jí bude chvíli trvat, než je všechny pochopí, ale ona to nakonec dokáže. Stane se tam jejich součástí. Součástí Brumbálova projektu.