„Kufry si nechte tady a pojďte," mávala na všechny Andromeda, která už v této chatě jednou byla. Včera večer ji sem Brumbál přenesl, aby jí všechno ukázal. Ona sama ale neměla tušení, co bude dál. Neměla žádný plán nebo něco podobného, ale byla rozhodnutá do toho jít naplno. Bylo jedno, do čeho všeho.

„Tady je jídelna," začala ukazovat, když se prodrala všemi kufry, které v předsálí všeho vyrostly. „Na druhé straně je lyžárna, kde na vás čeká veškeré vybavení," popisovala to, co ji včera Brumbál učil.

Při slově lyžárna se pár kouzelníků s mudlovskými kořeny zatvářilo chápavě. Ti čistokrevní prostě budou muset počkat. Budou se učit mnoho nových pojmů. Nejde tu jen o lyže, jde tu i o všechno okolo nich a kromě toho věci jako vlek budou také vtipné. Aspoň to si většina mudlovských kouzelníků myslela a těšila se na to.

„Nahoru po schodech jsou vaše pokoje. První patro je pro dívky, to druhé pro kluky," vzpomněla si na prosazení profesorky McGonagallové. „V chodbě každého patra je společná koupelna," řekla něco, co se zase nelíbilo jí. Ani ona totiž nebyla ušetřena celého tohohle projektu.

„V chodbě za schody je... Ale to snad až později. Teď pojďme k pokojům," usmála se na ně přesně tak, jak to po ní tajně chtěl Brumbál. Minerva o té chodbě ani nevěděla. Aspoň tak nějak to říkal její bývalý ředitel.

„Než si začnete nosit kufry, měli byste vědět kam. Jen pojďte. Pro mě to bude taky překvapení," mávla na všechny, aby se v poměrně malé chatě přestali tak vyjeveně rozhlížet.

Pokojů na každém patře také mnoho nebylo. Andy už věděla, že by se to dalo nazvat spíš tři pokoje na patro. A kluci k tomu všemu ještě museli být v podkroví.

Andy ani nemohla jít první, protože ji pár lidí hned předběhlo. A Andromeda okamžitě pomyslela na slova jako stádo nevycválaných koní, které jednou použila Minerva. Možná jsem už skutečně trochu stará, povzdechla si Andy trpce, ale pak zaječela: „Počkejte na mě!" a vyběhla za ostatními do prvního parta. S tím stářím to opravdu nebude tak horké.

Po pár vteřinách už bylo jasné, že to celé nebude jen tak. Výkřiky jako Co to je nebo Proč zrovna já se nesly po celé chatě. A kdyby je slyšel Brumbál, jen by si tleskal. Očividně to zase dokázal. Spojil něco, co nechtělo být spojeno.

Brumbál asi znal nějaké kouzlo na výbušnou směs, které mudlové říkají dynamit. Vezměte sestry Blackovy a nacpěte je do jednoho pokoje s mudlovskou čarodějkou, která jednu ze tří sester k uzoufání nenávidí. Nacpěte Cathy, která si chce udržet tajemství, do jednoho pokoje s drbnou jako je Emmelina Vanceová a k tomu přidejte věčně vtipnou Mary. A jako poslední přísadu sežeňte drbnu, dívku právě procházející porozchodovou krizí, dívku největšího cassanovy bradavic a mrzimorku, jež tam byla jen tak nějak omylem. Nacpěte tyto pokoje vedle sebe a udělejte jim společnou koupelnu. Výsledek budete mít zaručený.

Ano, jak jste zřejmě pochopili, v pokoji s číslem jedna na dveřích bydlel klan Blackových s Lily Evansovou, v pokoji dvě Cathy, Emmelina a Mary a v pokoji s trojkou výbušná skupina ve složení Alice, Marlene, Pandory a Amélie. Pokud se Brumbál někdy něčím vyznamenal, bylo to právě tohle rozmístění. Kam se hrabe Merlinův řád, když může udělat svým studentům tohle?

A to pokoje ještě pokračovaly. V podkroví se nacházely pokoje s čísly čtyři a pět. Ani jeden pokoj nebude úplně procházka růžovou zahradou. A výjimečně nemyslím ten mudlovský seriál, co v této době ještě rozhodně nebyl vynaleznut. Zatímco pokoj s číslem pět zatím obývali jen tři lidé, protože k nim bude přimíchán vedoucí, co je čistě náhodou ve vztahu s Andy, pokoj se čtyřkou obývali lidé čtyři. A ani jednomu se to nelíbilo.

„Brumbál se zbláznil, Tichošlápku!" zaječel James, když si přečetl ta čtyři jména na dveřích.

„A ještě k tomu připsal Nepokoušejte se měnit, poznám to," začal se smát Sirius tomu, co tam bylo ředitelovým písmem dopsáno.

Remus jen protočil oči nad tím, že jim očividně ředitel věřil mnohem méně než dívkám, které žádný takový vzkaz nedostaly.

„Nám se tu nevěří, Tichošlápku," ušklíbl se a vešel do pokoje, který bude muset obývat příští týden.

V pokoji ho uvítaly čtyři postele, jedna skříň a jeden stůl. Víc nic. Skutečně pokoj hodný horské chaty kdesi uprostřed zasněžených Alp. Remus si okamžitě vybral postel nejdál od okna. Dělával to tak vždycky, byl to takový jeho zvyk. Už ani nevěděl, proč to dělal. Snad aby neviděl měsíc? Stejně by mu jen připomínal všechno to, co mít nemůže. To už ale neplatí, tak proč si nevzít místo u okna. A tak se Remus bleskově přemístil, než stihl Sirius vůbec vejít dovnitř.

„Tohle mi Brumbál udělal naschvál. Zrovna mně dá do pokoje vedoucího," ušklíbal se.

Remus jen pokrčil rameny. „Co na tom záleží? Ted byl vždycky fajn."

„Jo, to Andromeda taky a teď se podívej. Občas máš pocit, že je z ní Minerva," ušklíbl se znovu.

„Radši si dej pozor na ocas, aby tě za něj Minerva nechytla," vrátil mu to Remus tak jako vždycky.

„A ty si dej pozor na měsíc," ušklíbl se zase Sirius, ale Remus jen mávl rukou.

„Ten je ještě daleko, času dost," prohlásil přezíravě a zadíval se na hvězdnou oblohu. Vždyť ani nebyl vidět, tak kdo by se ho měl bát?

„Kdo jsi a co jsi udělal s Remusem?" zadíval se na něj překvapeně Sirius. Remus se jen zasmál.

„Radši si pojď pro kufry, než bude plný schodiště," navrhl a pak oba chlapci vyšli z pokoje. A do něj se byl zrovna podívat Rodolfus, který jim ještě s Tedem bude dělat spolubydlícího. Skutečně skvělé.

Sirius dupal po chodech dolů, jen na chvilku se zastavil, aby si vychutnal ten jedovatý hlas Narcissy a naštvaný hlas Evansový. Konečně se cítil skvěle, když se těm dvěma nedařilo. Třeba se teď budou vytáčet spolu a dají jeho přátelům pokoj. Věděl ale, že se mýlí.

A proč to Lily vůbec zněla naštvaně? Právě kvůli sestrám Blackovým. Zrzka totiž pochopila, že celý týden bude v pokoji dusno. Do pokoje vešla jako první a stihla si zabrat tu nejlepší postel. Aspoň to stihla, než přišla Andromeda.

„Ahoj, Lily. Vypadá to, že budeme celý týden spolubydlící," usmála se na ni. Lily pozvedla obočí.

„Vypadá to tak," ušklíbla se nevesele a odhodila si batoh na postel. To už ale do pokoje vcházela Narcissa.

„Výborně, aspoň někdo," usmála se na Lily a Andy při tom naprosto ignorovala.

Lily se ušklíbla. Bude obklopená samými milými lidmi. Andromeda, která se jí motá okolo Jamese, Narcissa, co se jí bude pokoušet radit, ale vždy bude mít pravdu, a Bellatrix, která právě vcházela do dveří.

„Nejdeš si pro kufr, Cisso?" zeptala se jí s předstíraným klidem Bellatrix a okatě ignorovala zbylé dvě dívky. Měla by ignorovat i Narcissu, ale pořád ji brala jako sestru. Tu druhou už ne. A s Lily se oficiálně nesnášely.

„Vyhazuješ mě snad?" nakrčila obočí Narcissa.

Teď se do toho vložila Lily. „Právě prošel kolem Remus," řekla klidně a Narcisse zaplály oči pochopením.

„Tak to abych šla," ušklíbla se a elegantně vyšla z pokoje.

Lily mohla jen obdivovat její dokonalé pohupující se boky. Očividně to měly v rodině, protože Andromeda se na obě dvě podívala smutným pohledem a vyšla ven stejně ladně jako Narcissa.

„Máš papíry?" zašeptala Bella k Lily.

Lily téměř neznatelně přikývla. „Co ale s nimi?" poukázala na další dvě spolubydlící.

„Cissa bude u Remuse a... Jí se budeme muset nějak zbavit," nechtěla vyslovit sestřino jméno.

„Ani nevíš, jak bych ráda, Trixie," použila starou přezdívku ještě ze září.

Bella se nad tou vzpomínkou ušklíbla. To byly ještě časy. Jenže teď měla zasnoubení za sebou, pomalu už ani jednu sestru, téměř znamení smrtijeda a hromadu tajemství k tomu. Skutečně se věci změnily s časem.

„Radši si půjdu pro kufr," zavrtěla hlavou zrzka a rozešla se z pokoje. Cestou ke schodům narazila na Mary, která tam procházela společně s Marlene, na kterou nejspíše narazila po cestě.

„Hej, Lily, co bys řekla malé noční vycházce?" zašeptala vzrušeně Mary.

Lily se zamyslela. Mohlo by to být zábavné. Nebylo to ale proti školnímu řádu? Platil tu vůbec nějaký školní řád? Zákon tu byla Andromeda, která psala Brumbálovi, jak Lily pochopila z dopisu, co dneska posílala hned po příjezdu.

„A co s Andromedou?" zašeptala taky Lily, když si řekla, že by to mohla být zábava. Marlene se zakřenila. Ta byla vždycky pro každou zábavu.

„Já bych si s ní promluvila. Je to přece jedna z nás, tak by mohla třeba jet s námi? Nebo něco takového," plánovala o rok mladší spolužačka, která se s Andromedou trochu znala.

„Ne, jen to ne. Cokoliv, jen aby u toho nebyla," zavrtěla hlavou Lily.

Mary se ušklíbla, protože začínala chápat, co má ona zrzka proti jejich vedoucí. „Zařídíme to," usmála se a popadla Marlene za ruku. Obě se rozeběhly pryč.

Lily se jen pousmála a pokračovala pro svůj kufr.

„Potřebuje primuska zase odnos zavazadel?" ozvalo se za ní. Jen jeden člověk jí říkal primuska.

Lily se na zmijozela otočila a pousmála se. „Jo, jeden skřítek by se hodil," zavtipkovala a ukázala na svůj kufr, který Rabastan bez nejmenších problémů popadl a vynesl do patra. Ještě se na schodech minul s Jamesem, co je právě scházel dolu.

Lily se urychleně vydala ke schodům a doběhla Rabastana. Cestou se nezapomněla uculit na Jamese. Byli přece přátelé. A přátelé se na sebe usmívali, i když šli za klukem, kterého jejich kamarád nesnáší. I kdyby byl ten kluk s pěknými svaly, na které James prostě neměl. Jo, James si uvědomoval, že nebyl dokonalý, ale tohle?

„Lily, máme to," zaječela Marlene zezdola na primusku. Ta se jen usmála. Už měla výborný nápad, co by se dalo dělat. Nebylo jí to podobné, ale chtěla mít zábavu. Hodně zábavy.

„Děkuju," usmála se na Rabastana a dotáhla si kufr ke své posteli. Nezdržovala se nějakým vybalováním. Vzala první bundu, co našla, a vyběhla za Marlene s Mary. Hned pod schody ji ale Marlene zastavila.

„Povedlo se mi to usmlouvat na trochu divočejší jízdu. Nechceš couvnout?" ušklíbla se na ni mladší nebelvírka.

„Ani náhodou. Co máš?" pozvedla obočí primuska.

Marlene se sebevědomě ušklíbla. „Noční jízda na týhle věci," vytáhla boby, na kterých jezdila Lily jako malá. Až po chvíli si uvědomila, že Marlene je čistokrevná, proto asi tyhle věci nebude příliš dobře znát.

„Holky, za domem je rolba," připojila se k nim Mary. A Lily už pochopila.

„Sjedeme si červenou!" kývly na sebe s Mary okamžitě.

Zrzka i přes svůj mudlovský původ na sjezdovce na bobech ještě nejela. Mohla to být velmi zajímavá zkušenost. A se správnými lidmi to bude přímo geniální.

***

„Dámská jízda?" ušklíbla se Alice, když je tam všechny viděla.

„Dámská nebelvírská jízda," opravila ji Mary.

„A mrzimorská!" ozvala se dotčeně Emmelina.

„A co Lily? Kde je?" otáčela hlavou Alice, když hledala svoji další kamarádku.

„Ještě šla sehnat Narcissu. Ale támhle se vrací," ozvala se Mary, která se s Marlene rozhodla to celé organizovat.

„Ať si pohne, je mi příšerná zima," postěžovala si Cathy.

Lily k nim doběhla a ušklíbla se. „Narcissa mi řekla doslova," změnila trochu hlas, aby zněl víc odtažitě a nafoukaně, „Válet se kdesi ve sněhu s partou nebelvírek není můj sen pro dnešní večer."

Cathy se rozesmála. „Jo, to zní jako ona," ušklíbla se nakonec.

„Umíte to někdo řídit?" ukázala na pekelný stroj Amélie. Aspoň jí to jako pekelný stroj připadalo.

„Tohle zvládnu. Řídila jsem to naposledy v devíti letech, tak snad si vzpomenu," hrabala se Mary k řízení.

Cathy, Lily, Alice, Marlene, Emmelina a Amélie se vyhrabaly na vozík, který rolba potáhne za sebou. Skutečně šlo jen o dámskou nebelvírskou jízdu. A ona jízda vlastně ani nebude tak důležitá, ale dá jakýsi základ přátelství, které přetrvá i neshody. A dá základ i pořádnému dramatu.

Jakmile Mary nastartovala, dívky se šťastně rozesmály. Mary je vyvezla na kopec, který byl asi tři sta metrů od jejich chaty. Chata stála přímo v polovině svahu, takže se dolů k vleku bude muset kousek popojet na lyžích, došlo Lily, že ranní zábava započne skutečně zajímavě.

Teď ale jely rolbou úplně nahoru, kam jen mohly. Mary zastavila až před značkou, která říkala, že jde o červenou sjezdovku tři sta pět.

„Tak jdeme na to tři sta pětko," ušklíbla se Mary a zatáhla ruční brzdu. Jo, tohle už hodně dlouho nedělala.

Před dívkami teď leželo půl kilometru prudké sjezdovky. Nástrojem jim budou dětské boby.

„Nasedat, děvčata," velela Marlene a už se cpala k Emmelině do bobů.

Alice si rychle zabrala místo za Mary, která jako jediná skutečně věděla, co dělá. Měla to natrénováno. Lily zase byla odhodlaná nebýt tu jen primuskou. Věděla o sobě, že za posledních pár týdnů ztratila svoji zábavnou stránku, tak ji musela teď znovu najít.

„Cathy, nepotřebuješ spolusedící?" zeptala se své poměrně nové kamarádky.

Cathy se trochu posunula, aby si Lily mohla sednout před ní. „Budeš řídit, Lily. A opovaž se to dělat stejně jako dnešní jízda autobusem," ušklíbla se.

Toho se hned chytila Amélie, která měla celé boby pro sebe. „Jedem, Ernie!" zaječela tolik legendární větu, na kterou nikdo z kouzelníků už nikdy nezapomene. Ti, co Ernieho potkali osobně, budou navždy vědět, že tohle už zažít nechtějí. A kouzelníci, co jeli celých osm hodin v autobuse smrti, už vůbec ne.

Jenže Amélie to jedem nemyslela tak doslova, proto, když ji Marlene zezadu strčila do bobů, zaječela a rozjela se neřízeně vpřed. V tu chvíli celá jízda odstartovala.

„Jestli to napálíš do nějakého stromu, podám si tě večer," prorokovala Marlene, když je odstrkovala dolů.

To už k nim mohl doléhat jen jekot Cathy, která trochu přecenila Lilyiny schopnosti řízení.

„Když všechny tolik ječí, znamená to, že umřeme?" ozvala se Alice k Mary, která v tu chvíli povolila brzdy a boby se rozjely zpět k chatě. Zbytek sdělení od Alice zanikl v jejím jekotu.

Dívky se rozjely a už se nemohly zastavit. Cesta dolů byla rozhodně mnohem zajímavější než cesta nahoru. Červená tři sta pětka byla skutečně drsná jízda, která na konci trati čekala se speciálním překvapením v podobě ledu, který nebyl vidět hned na začátku. Některé boby se sklouzly přímo k chatě, jiné dostaly smyk a odjely do bližšího lesa.

Konec ale byl pro všechny stejný. Celé mokré od sněhu a promrzlé z toho, jak si ten bílý sajrajt nabraly do bund i svetrů, ale se širokými úsměvy se vracely přes lyžárnu do chaty. To, že rolba zůstala na vrcholu sjezdovky tři sta pět, nikoho nezajímalo. Však ono je to začne zajímat zítra ráno, až se to zjistí.

„Myslím, že se půjdu podívat do společné koupelny," zašklebila se Cathy.

Ostatní dívky jí to oplatily. Koupelna pro čtyři v pokoji by se ještě dala, ale pro všechny? Ne, většina z nich si to nedokázala představit.

„No tak, nestyďte se za svá těla," smála se Emmelina. Ostatní jen protočily oči.

„Radši si to běž užít, já si počkám na večer, až tam nikdo nebude," ušklíbla se Lily.

„Díky za nápad, ten použiju taky," ukradla jí ho Amélie.

„Výborně, pak bude lepší, když tam půjdu hned," shrnula to Mary a všechny se rozesmály.

Tušily, že tak dobré vztahy hned tak mít nebudou. Teď si ale mohly užít tu chvíli pohody. V lyžárně zanechaly boby a společně se vracely do chodby. V jídelně se ale cosi dělo. Nebo spíše nedělo a právě proto to Lily tolik zaujalo.

„Běžte dál beze mě," poslala své kamarádky pryč a sama zamířila do ztemnělé jídelny. Něco jí na tom všem nehrálo. Ve světle hvězd, které svítily do okna, uviděla postavu. Aspoň měla pocit, že někoho vidí. Potřebovala si to ověřit.

Dveře tiše vrzly, jak se zrzka dostala do jídelny. Pozorně se rozhlédla po tiché místnosti. Měla pravdu. Na dřevěné lavici přímo pod oknem někdo seděl. Zcela jistě šlo o chlapce, protože už zdálky poznala ten rozdíl v postavě a jejím rozložení.

Po špičkách došla přímo k tomu, komu neviděla do tváře, a zadívala se také z okna. Výhled byl jen na hvězdy. Ale skutečně krásný. Lily si jemně odkašlala. Viděla, jak sebou neznámý trhl a otočil se k ní. A Lily byla toho dne už poněkolikáté překvapená. Dívala se totiž do tváře Rodolfusovi. Co zrovna on pohledával tady?

„Můžu si přisednout?" zeptala se nejistě zrzka a počkala, až se Rodolfus posune, aby jí symbolicky uvolnil místo, kterého tu ale stejně bylo dost. „Je to zvláštní, jak tak vzdálené věci často dokáží zodpovědět naše otázky," prohodila s pohledem na noční oblohu. Ona sama tam mnohdy nacházela pochopení, kterého se jí jinde nedostávalo.

„Hvězdy nic neví. Jsou moc daleko, jak by mohly vůbec tušit, co se nám honí myslí?" zeptal se trochu uštěpačně Rodolfus. Lily v tom zaslechla hořký podtón.

„Copak to někdo může vůbec vědět?" zeptala se ho trochu zaskočeně, že zrovna jí se tu tak nějak svěřuje. Šlo o jednu z těch konverzací, kdy vůbec netušíte, co říkáte, ale prostě něco říkáte. Je to pak upřímné.

„Někdo ano. Třeba jen jeden člověk," pokrčil rameny zmijozel, ale v mysli měl přesně tu jednu dívku, která byla tou, co rozuměla.

„Ale co když ten člověk nechce rozumět? Co s tím pak?" pokrčila rameny Lily vědoma si toho, že jí se to přesně takhle stalo.

„Pak to není ten člověk," vyřešil to velice jednoduše Rodolfus. Žádné zbytečné přemýšlení. Nikdy. Vždycky to celé jen uškodilo. Lily se zadrhl dech. Nějak nedokázala pochopit, že by James nebyl tím jediným člověkem. Možná ale nebyl. Možná neměl být. Možná si hvězdy připravily něco jiného než jejich vztah. Možná to tak prostě mělo být.

„Musí být. Hvězdy nám jen dávají do cesty překážky, které se musí překonat," trvala si na svém Lily, i když trochu méně jistě. Rodolfus si odfrkl. Co ona věděla o hvězdách?

„Jo, tak to bude," pokračovala v přesvědčování sama sebe Lily. „Můžou tě zkoušet a snažit se nalomit tvoji víru v toho druhého, ale nakonec se to přece povede. Každý má právo na svůj šťastný konec," řekla snad to nejoptimističtější, co ji napadlo. Sama si ale připadala, že lže.

Rodolfus se tvrdě zasmál. „Žijeme ve stejném světě? Jaké šťastné konce máš na mysli?" zavrtěl hlavou a Lily se musela pořádně zamyslet.

Jaký vlastně znala šťastný konec? Znala někoho, komu život vážně vyšel podle jeho představ? Existoval vůbec někdo takový?

„Vesmír tě možná zahodí do prachu a pak si do tebe ještě kopne, ale vždycky máš možnost vstát. Není to přímo odpověď, ale snad je to aspoň začátek," pokrčila rameny.

Rodolfus se zamyslel. Ta zrzka to také neměla v hlavě moc srovnané. Zrovna ona tak působila. Vypadala, že má život přesně naplánovaný do tabulek s rozpisy toho, kdy se bude učit. Jenže možná to tak nebylo. A když to neměla tahle zrzka, tak kdo potom měl právo?

„Nemůžeš jít proti všem, když se vesmír rozhodl jinak," poukázal na postavení, ve kterém se všichni ocitli už při narození.

„Všechno jde. Podívej se na Andromedu. Příčí se mi to říct, ale něco skutečně dokázala. Narcissa na tom také pracuje. Všichni si můžou vybrat, záleží jen na nich," pokusila se to nějak srozumitelně podat Lily.

„Jde o to, jestli výsledek převáží rizika?" tipnul si zmijozel.

Lily se na něj udiveně podívala. Cože? Jaká rizika? Jaké výsledky? „Ne, jde o cestu srdce. Nemůžeš to naplánovat, prostě se to najednou stane a musíš mít možnost něco jako Ber nebo nech být. A tam není mnoho času na rozmyšlenou. Prostě se rozhodni podle toho, jak to v tu chvíli vidíš. Je to svobodná volba," pokusila se to nějak vysvětlit, jenže pojem svobodná volba byl trochu zavádějící.

„Tak se svobodnou volbou na mě nechoď. Něco takového neexistuje. Nikdy se nebudeš rozhodovat sama za sebe. Vždycky se budeš poohlížet na to, co si myslí ti okolo, nebo co ti říkají. Jsi naivní, když si myslíš, že i ty máš svobodnou volbu," ušklíbl se a pak se zvedl.

„Možná nejde o svobodnou volbu, ale o to, jak si to přejeme my. Ať už je to v souladu s ostatními nebo ne, vždycky záleží na našem názoru. Nejsme loutky. Nikdo z nás," dodala zrzka a opět se zadívala na hvězdy. Slyšela ještě, jak se zmijozel uchechtl a pak odešel. Lily osaměla v jídelně.

Její dobrá nálada se pomalu vytrácela a při zírání na hvězdy jí začalo docházet, že možná není až tak šťastná. Co chtěla? Chtěla pomoct lidem. Hodně lidem. Snažila se o to. Ale chtěla být šťastná i ona sama. A jak by to mohla dokázat? Chtěla přátele, rodinu, možná i toho přítele...

Přátele měla. Jako nikdo jiný na světě. Její kamarádi byli ti nejlepší. Vyvažovali jí rodinu, kterou kdysi ztratila. V jedenácti letech o ni přišla s dopisem do Bradavic. Báli se jí. Všichni. Neměla rodinu, ke které by se s láskou vracela. Vracela se a snažila se nějak fungovat, ale Petunie byla tou dcerou.

Její rodiče ji sice pořád vychvalovali, ale v jejich pohledech byla hrůza. Skrytá za mnoha jinými emocemi, ale když Lily udělala rychlejší pohyb nebo četla nějakou knihu z jejího světa, často kolem ní chodili po špičkách. Bolelo ji to, ale co s tím mohla dělat?

A tak se s tím rozhodla moc nezabývat. Zvedla se a pokusila se ladně vstát, jak to vídávala u sester Blackových, ale nepovedlo se jí to. Ona prostě nikdy nebude tak sladká jako Andromeda nebo tak ledově nádherná jako Narcissa. Ona je prostě Lily Evansová.

A s takovou se rozešla do pokojů, kde ji čekalo nemalé překvapení. Když otevřela dveře, našla sestry Blackovy přímo pohromadě. Každá ležela na své posteli a předstírala, že ty další dvě nevidí. Lily se nad tím musela ušklíbnout.

„Vidím, že tu vládne pohoda a dobrá nálada," rozhodla se to tu celé trochu rozdmýchat.

Tři páry očí, které byly naprosto totožné se do ní zabodly jak nůž do másla, co je krásně rozteklé.

„Fajn, tohle je možná trochu děsivý. Nechcete se zase dívat jinam?" zkusila to zrzka a pak si vytáhla z kufru knihu. Když tu bude ticho, tak ticho.