Pravidla se možná také trochu mění. Evansová možná měla pravdu. Hvězdy tu nebyly jako tvůrci osudu. Možná tu byly jako soudci našich činů, napadlo Rodolfuse. A jak by měly hvězdy vidět ty jeho? Jak on chtěl, aby ho viděly? Už začínal chápat to, co Lily říkala o volbách. Co by on chtěl udělat? Ne, co chtějí jiní, ale co chce on?

On chce jen jedno jediné. V polovině schodů do druhého patra neboli podkroví se zarazil. Chvíli tam jen tak stál a přemýšlel, ale pak se konečně rozhodl. Sešel zpět do druhého patra a odhodlaně přešel k pokoji dvě. Co by ho tady mohlo zastavit? Měl před sebou právě tu možnost volby, kterou mu hvězdy tak ochotně předkládaly.

Zaklepal na dveře během jediné sekundy. To je ta možnost Ber nebo nech být. A on se rozhodl brát. Bude brát, jak jen to půjde. Dveře otevřela blond nebelvírka, která se poslední dobou vyskytovala v blízkosti Wrightové. Ta na něj vykulila oči a očividně netušila, co říct. Ušklíbl se.

To už se ale u dveří objevila kamarádka Evansové, která byla chápavější než takhle nebelvírka. Ona pochopila, pro koho je ta návštěva určená.

„Teď tu není, ale pak ji pošleme do jídelny," slíbila Mary bez jediné otázky.

Rodolfus mlčky přikývl a odebral se čekat do jídelny.

Počká si. Na ni kdykoliv. Je jedno, jak dlouho jí to bude trvat, ale on si na ni počká. Možná i tohle byla jeho volba. A on si chtěl zvolit tu, pro kterou ponechá své ruce čisté, pro kterou byl odhodlán se změnit, a pro kterou by udělal všechno na světě.

Už chápal, co Lily myslela. On možná tu volbu i měl. Někde tam byla schovaná a záleželo jen a jen na něm, jak se s tím vypořádá. Možná ještě nevěděl, jak to celé udělá, ale už věděl, že by chtěl. Chtěl by tu nebelvírku, pokud by ona chtěla také. Jenže na to se jí musí zeptat. A to bude zatraceně těžké.

***

Jeden bratr plánuje svůj život, ten druhý se snaží svůj život vést. Ne zrovna pečlivě plánovat každý krok. Jak mu již u autobusu řekl, chce si užít. A zrzka mohla skrývat víc, než se mohlo na první pohled zdát. Bude to zábava.

A ještě větší zábava bude, když je u toho uvidí Potter. To nastane ta pravá sranda pro zmijozelský mozek. A jak to vlastně celé udělá? Inu, to bude ještě hodně dobrá otázka. Zatím se to ale dělo samo. Nebelvírský kapitán famfrpálu a chytač v jedné osobě právě vcházel do pokoje.

Rabastan se ušklíbl.

Kdo byl ten Potter bez svých dvou nebo tří přátel? A přesně to si musel uvědomit. Aspoň tak to měl Rabastan naplánované. A také ho to bude těšit. Trápit a mučit Jamese Pottera byl sen snad každého správného zmijozela. A on správným zmijozelem rozhodně byl.

„Hej, Malfoyi," zavolal hlasitě Rabastan právě proto, aby vytočil Pottera už na začátku. „Zajdu se podívat za naší primuskou, jestli ještě něco nepotřebuje. Nečekejte na mě," ušklíbl se a pokusil se požitkářsky mrknout. A ten pohled Pottera byl k nezaplacení.

„Nikam nejdeš!" zastoupil mu cestu.

Rabastan pozvedl obočí. Tohle by se mu také mohlo do jeho plánů trochu hodit. A plány od měl, to jo. „Vážně, Pottere?" protáhl provokativně a opřel se o zeď.

James nějak nevěděl, co na to říct. V tuhle chvíli se obvykle ozval Sirius a až pak začala zběsilá hádka. Nebelvír teď prostě neznal postupový scénář.

„Nic neřekneš? Tak to bych pak měl rozhodně jít," ušklíbl se zmijozel a během jedné jediné vteřiny se protáhl kolem nebelvíra a zmizel v chodbě.

James mohl jen sám sobě nadávat. Skutečně se mu to povedlo, výborně. A teď byl Rabastan na cestě za Lily. Musel jít taky.

James vyšel z pokoje a když Rabastana nikde nezahlédl, zaklel a rozeběhl se do dívčích pokojů. Zamezit přístupu toho zmijozela bylo jeho hlavním cílem. Jenže nepředpokládal, že přesně tohle Rabastan čekal. Když nebelvír vběhl bez zaklepání do pokoje sester Blackových a Lily, vypadal jako šílenec.

Za jekotu Kde je ten had, otevíral skříně a Lily se na něj dívala jako na blázna. Nedokázala pochopit, co se mu honí hlavou. Zešílel snad?

Rabastan se mezitím nepozorován vrátil do pokoje s tím, že už nebude rušit dámy, co jistě spí. To dělávál přece Potter nebo snad ne?

„Vůbec netuším, koho myslíš, ale vypadni," nezvedla oči od knihy Lily.

Byla sice Jamesova kamarádka, ale tohle už bylo přes čáru. Dělal to, jako kdyby měl na něco snad nárok. Na její pozornost nebo na něco podobného. To si ale měl rozmyslet dřív, než řekl to slovo, které Lily tak zasáhlo.

„Kde ho máš, Evansová?" zavrčel nepříčetně.

To už Lily donutilo odtrhnout pohled od něčeho tak zajímavého jako skřetí války v průběhu osmnáctého století. „A koho?" nechápala a zabodla své dva smaragdy do nebelvírského chytače.

„Nedělej ze sebe blbou. Víš moc dobře, koho myslím," odsekl James.

Lily právě děkovala Merlinovi, že Andromeda je ve sprše a Narcissa s Bellou šly kamsi pro něco velmi nezbytného, o čem neměla Lily ani páru. Tohle bylo prostě hrozně trapné. Lily se cítila jako přistižena žárlivým manželem. Jenže oni byli jen kamarádi.

„Fajn, tohle už je prostě moc divný. Seber se a vypadni, než někomu řeknu, že mě tu obtěžuješ. Přestaň mi prohledávat pokoj a běž," ukázala na dveře.

A v té chvíli James pochopil, že prohrál. Tohle kolo určitě.

Poraženě si povzdechl a obrátil své kroky zase po schodech nahoru. V pokoji už uviděl rozesmátého Rabastana, jak se probírá jakousi knihou, jako kdyby nikdy neodešel. Jamesem už lomcoval vztek, ale pro dnešek se dokázal ovládnout. Prostě si lehl do postele a předstíral spánek.

A po dnešním dni to tedy bylo Rabastan versus James něco kolem tří nula. Kdo by ta samá vítězství počítal, ptal se sám sebe zmijozel zatímco se díval do stropu s pocitem neporazitelnosti. Plán mu vycházel na jedničku.

***

„Brumbále, na co čekáte? Otevřete ten dopis," těšila se Minerva jako malá.

Brumbál zatím nerozhodně přetáčel dopis v rukou. „Myslíte, že bych měl, Minervo?" zadíval se na ni zvědavě. Minerva sebou neklidně zavrtěla.

„Samozřejmě, že ano," zavrčela nedočkavě.

Brumbál si povzdechl a položil dopis na stůl. To Minervu naštvalo snad ještě víc. Ona prostě chtěla vědět, co se tam děje.

„Minervo, mám dilema," spustil Brumbál a profesorka McGonagallová si zase sklesle sedla zpět do křesla. Tohle bude ještě dlouhé.

„A jaké, Brumbále?" zeptala se na to, co se od ní očekávalo. Čím dřív navíc bude mít tohle za sebou, tím dřív se dozví, co slečna Blacková píše.

„Byl to dobrý nápad je zrovna v téhle době posílat pryč?" zeptal se jí Brumbál.

Zdálo se, že karty se obrátily. Minerva teď měla být tou, co bude obhajovat nápad, a Brumbál bude dělat Minervinu roli. Jak dlouho to ale téhle dvojici vydrží je jen otázka času.

„Od září se toho mnoho nezměnilo. Proč by zrovna chata v horách nebyla dobrý nápad? Nepotkají se s mudly ani čaroděje. Jsou v bezpečí mnohem více než na začátku roku," obhajovala Minerva svoji verzi projektu. Vypadalo to poklidněji.

„Změnilo se jejich postavení. Už to nejsou ti nevinní studenti. Jsou mnohem více. Polovina z nich chce vstoupit do Řádu, ta druhá do smrtijedkých řad. Vážně si myslíte, že se nic nezměnilo?" založil si ruce na stole a vyčkával Minervinu odpověď. Ta se ale zadrhla v profesorčině krku. Rozhodně nebyla tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát.

„Snad nechcete ty děti pozvat přímo do války s otevřenou náručí," zděsila se zástupkyně ředitele.

Brumbál odolal pokušení protočit oči. „Už jsem Vám několikrát říkal, že to nejsou žádné děti," nechtěl se ale do téhle debaty dále zaplétat, proto pokračoval rychleji, než se Minerva stihla ohradit.

„A já je nezvu, oni přijdou sami. Slečna Evansová se nevěnuje jen OVCE. Proč myslíte, že tráví tolik času v knihovně? A myslím si, že s pány Potterem a Blackem můžeme počítat také velmi brzy. Minervo, ať se Vám to líbí nebo ne, oni budou bojovat. A nechcete přece, aby bojovali na vlastní pěst," podsouval jí Brumbál svůj nápad.

Minerva si povzdechla. „Nastupovali sem jako děti, Brumbále. Dovolte jim, aby se rozhodli sami."

„Ale to já přece dělám. Však oni přijdou sami. Počkejte si a uvidíte to," pokýval hlavou Brumbál. Minerva si povzdechla podruhé. Dobrá nálada byla pryč.

„Jen ať si užijí poslední nevinné chvíle. Jestli je to, jak říkáte, nemusí se dožít konce války všichni. Budu respektovat jejich rozhodnutí, jsou skoro dospělí. Mám ale strach o ty mladší. Stále jsou v šestém ročníku, nemusí se potýkat s tím vším," zavrtěla smutně hlavou.

„Minervo, slečně Wrightové bylo sedmnáct před mnoha dny a slečna McKinnonová to tu bude mít také za chvíli, jestli Vám leží na srdci tohle," ušklíbl se ředitel. Minerva se starala hlavně o svoje lvy.

„Výjimečně mi nejde jen o moji kolej. Co třeba slečna Blacková nebo slečna Vanceová?" postavila další dvě jména Minerva.

„Zrovna o ty dvě bych se nebál," pousmál se Brumbál na Minervu. „A navíc válka ještě nezačala. Ne pro ně, tak jim nekažme poslední rok, kdy nebudou muset soupeřit o svoje přežití. Oni se sami rozhodnou, kam povedou jejich cesty a jak moc se budou prolínat," prorokoval Brumbál a Minerva musela uznale kývnout. Brumbál byl prostě moudrým mužem.

Ti dva se sice věčně přeli o malá rozhodnutí, ale když došlo na to hlavní, dokázali odsunout sváry stranou. Přítomnost Voldemorta v jejich světě byla zásadní událostí, ale nebylo to nic, co by oni dva nezvládli. Byl to přece ředitel Bradavic a jeho zástupkyně. Ti dva museli spolupracovat.

„Raději se pojďme podívat, co je v onom dopise," natáhla se konečně ředitelka nebelvírské koleje pro Andromedin dopis a rozlomila pečeť.

Brumbál se pousmál. „Tak čtěte," vyzval ji, čímž jí vlastně předal velení nad tímto kouskem projektu. Minerva si to uvědomovala a vlastně si ho za to i trochu vážila. Brumbál vždy věděl, kdy je čas na vážnou situaci. Sice občas dováděl Minervu k šílenství svojí ignorací nebezpečí, ale měl i svoje zábrany, které Minerva respektovala.

„Můj první dopis je přímo z autobusu. Brumbále, tady je kaňka jak u prvních ročníků," ušklíbla se Minerva, pak ale četla dál. „Jak jistě vidíte, Ernie řídí autobus velmi svědomitě. Aha," ušklíbla se znovu Minerva, kdy pochopila důvod kaňky i rozklepaného písma.

„Brumbále, pročpak jste jim dal Ernieho?" optala se mile ředitele, který se usmíval jako nikdy.

„Pochopíte, až přečtete další řádky. Ernie spojuje lidi dohromady. Někdy přímo doslova," lehce se zasmál svému vtipu, nad kterým Minerva jen zavrtěla hlavou.

„Hranice mezi kolejemi..." četla Minerva a Brumbál se co chvíli zasmál.

Andromedin humor ho vždy dokázal pobavit. I Minerva musela uznat, že Andromeda byla brumbálovým geniálním plánem. Minerva si ji nakonec mohla jen chválit.

„Jak ale zvládnou zítřejší lyžování, to je otázka, co mě skutečně zajímá. Bez Teda to bude těžké, ale já to zvládnu. Mám tu přece ty nejlepší lidi, se kterými to můžu dokázat. Vaše Andromeda. Chybí tu jméno," pousmála se Minerva, když si všimla, že Andromeda Blacková se podepisuje už jen jako Andromeda.

„Brumbále, takhle to zní trochu děsivě. Pustili jsme partu čistokrevných mezi mudly," zděsila se najednou.

Brumbál spolkl připomínku, že je poslala ona, protože je to její projekt, ale dokázal se ovládnout.

„Berte to z té lepší stránky," usmál se a Minerva pozvedla obočí, aby jí tedy tu lepší stránku ukázal. „Kouzelníci z mudlovských rodin si to moc užijí," ušklíbl se a pak se v křesle zaklonil a pohodlně si založil ruce za hlavu.

Bradavické chvíle se konečně ponoří do klidu, ticha a míru. A přesně to si vždycky přál.

***

A ještě naposledy toho dne se podívejme na to, co se stalo jedné rudovlásce. Protože pokud měl někdo rušný den, byla to ona. Jak už jsem jednou říkala, Lily není jedinou hlavní postavou příběhu, ale vzhledem k jejímu postavení by se dalo říct, že stojí vlastně uprostřed všeho.

To od ní se odvíjely další a další příběhy. Primuska, nebelvírka, kamarádka, nepřítelkyně a především obyčejná mudlorozená dívka v jednom se převalovala v posteli a přemýšlela, jak zabije čas, který jí tak pomalu ubíhal. Všichni už spali. Bellatrix s Andromedou usnuly už na začátku večera a Narcissa je velice brzy následovala.

Lily tak osaměla ve ztemnělé místnosti. Další minuty se pokoušela usnout, další minuty si snažila namluvit, že chce spát. A minuty ubíhaly a ubíhaly. Jen ona pořád nespala.

Celá tahle příhoda nebyla vůbec zajímavá. To ale platilo jen do chvíle, kdy na druhé straně pokoje vrzla postel. Lily se bezděčně napjala. První večer a už se tu něco děje? Nerada by si přiznávala, že má strach, ale měla ho. Měla spát na nepřátelském území. Nebála se usnout před Narcissou ani před Bellatrix, ale před jejich vedoucí.

Andromeda byla přece Blacková. A jak Lily řekla už dneska Jednou Zmijozel, navždy Zmijozel. Ne všichni zmijozelové byli špatní, ale na Andromedě prostě bylo něco znepokojivého. Nejen to, že se ochomýtala kolem Jamese, ale i kvůli její osobnosti. Nevěřila jí. Nedokázala to. I Bellatrix věřila víc, dokonce i v září. Přiznávala si to, měla prostě s Andromedou problém osobního rázu.

Tohle ale nebyla Andromeda. Nebo snad ano? Lily věděla, že nešlo o Bellatrix, protože ta spala na druhém konci pokoje, než se ozval ten zvuk. Lily se neodvažovala pohnout. Co kdyby to byla Andromeda? Co mohla mít ta holka za lubem? Určitě tu nebyla jen tak. Možná má nějaké poslání. Kdo by měl vědět, co se jí honí v hlavě.

Vrzly dveře a pokoj zalila slabá skulinka světla. Lily zahlédla jen elegantní stín. Narcissa nebo Andromeda. Jistě. Bellatrix neměla ty pohyby Blackových sester. Pokud je to Narcissa, je jasné, kam jde. Lily se zamračila. Ne, Narcissa říkala, že dnes za Remusem nepůjde. A jí by o něčem takovém přece nelhala, když Lily její vztah podporovala.

Jde o Andromedu. Určitě. Lily si počkala, až budou dveře zavřené a pak vyskočila z postele. Potichu přeběhla ke dveřím. Ani se nepodívala, jestli jde skutečně o Andromedu. Čas ji tlačil. Vykoukla na chodbu právě včas, aby uviděla, jak se zavřely dveře od společných sprch na patro.

Lily neváhala a vyběhla tam. Otevřela dveře a ocitla se ten den už podruhé ve společných sprchách. Uvnitř byly tři sprchové kouty, které byly odděleny pouze závěsy. Jenže Lily dovnitř vpadla moc brzy. Načapala tak jednu ze sester Blackových. Jenže se nejednalo o Andromedu, ale o Narcissu.

Narcissa tam stála jen v kalhotách a v ruce třímala svůj svetr. Jinak na sobě měla jen podprsenku. Ve sprchových koutech totiž nebylo místo na to, aby se tam daly věci odložit. Vejít se tam tedy mohlo až ve spodním prádle, jinak by si dívky všechno namočily.

To ale nebylo to, co Lily skutečně zaujalo. Narcisse se přes záda táhla až k boku jizva, co neznačila nic dobrého. Mohla být tak dvacet centimetrů dlouhá. Vůbec se nepodobala těm malým jizvičkám, co míval Remus Lupin. Tohle byla skutečná jizva po nějakém neskutečně špatném zážitku.

„Evansová, co tu děláš!" obvinila ji Narcissa a rychle se k ní otočila čelem.

Lily se ani nenamáhala s odpovědí. „Co se ti to stalo?" ptala se zděšeně.

Narcissa zatěkala pohledem ke dveřím. „Nic," zalhala trochu nepovedeně.

Lily k ní přistoupila blíž. „Nemusíš být vždycky ta, co dává rady mně. Možná nastal čas, abych ti tu péči oplatila," vzala ji za ramena.

Narcissa se ale lehce odtáhla. Lily tedy respektovala její osobní prostor a o další vniknutí se nepokoušela.

„Nemyslím si, že je to potřeba," zavrtěla nejistě hlavou blondýna.

„Ale je. Řekni mi, kdo to byl, a já ho zničím," navrhla zrzka to, co vždycky dělávala se svými kamarádkami. A jako takovou brala i Narcissu. Blondýna se ale jen ušklíbla.

„Tohle už radši neříkej. Ráda bych, aby ses dožila aspoň konce tohohle roku," ušklíbla se, protože pochopila, že zrzka už neodejde. Narcissa si tedy zase natáhla svetr a pokusila se předstírat, že nic jako její jizva neexistuje.

„Ale neříkej. Tak co se stalo?" ozvala se znovu Lily a opřela se o zeď, protože pochopila, že to bude na dlouho. Narcissa se o tom bavit nechtěla, ale Lily ano. A my už víme, kdo vždy dosáhne svého. A Narcissa to protentokrát nebude.

„Nedělej si starosti, to už je dávno," odmávla to Narcissa v posledním pokusu.

„Neštvi mě, Cisso," řekla trochu výhružně Lily. Narcissa si povzdechla.

„Hele, to už je vážně dávno. Myslím, že mi bylo devět nebo tak," zamyslela se Narcissa, kdy to celé vlastně bylo.

Lily vykulila oči. „Ale vy čistokrevní jste před Bradavicemi doma nebo ne?" nechápala. James jí něco říkal, ale Lily si to pak nedokázala složit do obrazu, co viděla před sebou. Copak by se Narcisse mohlo něco takového stát doma?

„Je vidět, že o čistokrevném světě ještě nic nevíš," zavrtěla s úšklebkem hlavou zmijozelka a také se opřela o zeď.

„Tak kde se ti to stalo?" nechápala Lily.

Narcissa si povzdechla. Proč jí to nepovědět, že?

„Měla bys vědět, že naše světy se liší. Zatímco ty jsi vyrůstala očividně milována oběma rodiči, ti naši byli trochu vybíravější. Mají nás rádi a všechno to dělají pro nás, ale někdy se to prostě nepovede. Zatímco jsem vyrůstala, všímala jsem si mnoha věcí, které nebyly určené mým očím. Jak jsi již pochopila, jsme tři. Andromeda byla maminčina holčička. První dítě, které přišlo na svět mívá matka nejraději," pokrčila rameny Narcissa, že je to tak nějak normální.

„Když byly Andromedě tři roky, narodila se Bellatrix. Neznám moc okolností, protože se o nich nemluví. Ví se jen, že se tam něco stalo. A říká se, že ještě ten večer, co byla Bella narozena jsem byla počata já. Teď si asi řekneš, že je to nereálné, a budeš mít pravdu. Ale tohle se prostě říká. Jsou to klepy," znovu pokrčila rameny.

Lily měla pocit, že už ví, kam to spěje. Jak začala poznávat víc a víc svět Blackových, začínala chápat jednotlivé rysy povah každé sestry. A začínala mít pocit, že příběh dál už nebude úplně šťastný. Nikdy přece nebyl.

„Za tak se to stalo. Přesně devět měsíců po Belle jsem se narodila já. Už tehdy jsem byla trochu jiná. Zatímco Bella byla Andromedinou kopií, já jako bych z oka vypadla otci. Možná proto si mě hned zamiloval. Andy se stala maminčinou holčičkou a já byla tatínkovým mazánkem," uchechtla se smutně.

„A Bella?" zajímala se Lily.

Narcissa se ušklíbla. „Bella je prostřední. Je to něco jako... Ne, tohle není dobré téma na večer, nechci o tom teď začínat," zavrtěla odmítavě hlavou. Lily tedy pochopila, že na tuhle část příběhu si bude muset ještě nějakou dobu počkat.

„A když se rodiče hádají, často z toho viní svoje děti. A obvykle oblíbence toho druhého. U Andromedy se to nestihlo úplně. Dlouho byla jediná a pak už jí bylo pět, takže najednou byla tou starší. Celé se to pak začalo sypat, když mi bylo šest let. Andromeda odjela do Bradavic a my na to všechno zůstaly samy."

„Měla jsi přece ještě jednu sestru," nechápala Lily.

„Pochop to, Evansová. S Bellou jsem si nikdy nebyla moc blízká. Andromeda pro mě byla vzor a já pro ni její mladší sestřička. Když mi odjela, dost jsem to oplakala. Naše matka byla tehdy vytočená. Její oblíbenkyně odjela a ona zůstala s manželem, kterého tajně nenáviděla, a dvěma dcerami, ke kterým si ani nestihla udělat vztah."

„Tehdy začaly ty příkazy. Prvně to bylo jako nerozbijte tu vázu nebo jen nehrajte si venku po setmění, ale stupňovalo se to jako všechno. Matka byla čím dál mrzutější a mrzutější. Nejvíce ji vytočilo, že se Andromeda nevrátila na Vánoce. Byla to pro nás rána pod pás. My se na ni spoléhaly, že nás přijde zachránit, ale ona si radši užívala s přáteli. Tehdy večer poprvé trestala. Hned ráno pak přišel příkaz nekrvácet na bílé koberce," ušklíbla se při vzpomínce na to, jak něco takového řekla Removi chvíli před jejich prvním polibkem.

„Nechci zabíhat do podrobností, ale byly to těžké časy. Tři roky na to odjela Bella a já zůstala na celý rok sama. No, a to asi bylo ono. Otec odjel někam pryč a já měla poprvé doma zůstat jen s matkou. Nejhorší na tom asi bylo to, že jsem se ještě neprojevila jako čarodějka. Bylo mi skoro deset let a pořád nic. Matka už si musela myslet, že budu moták, když to na mě zkoušela znovu a znovu."

„Co zkoušela? Nechápu to," zoufala si Lily. Byla si vědoma, že Narcissa se takhle otevírá zřejmě poprvé a nejspíše i naposledy, ale prostě se nemohla nezeptat.

„Zkoušela ze mě vyrazit kouzlo. Cokoliv. A když selže šok, nastoupí bolest. Prvně se mě pokoušeli vyděsit, abych kouzlila na svoji obranu, ale když to selhalo, nastupovala trochu jiná kouzla," pokoušela se to popsat blondýna. Nerada viděla šok v zrzčině tváři. Nerada viděla, jak ji chce litovat. Ona se o to přece neprosila.

„Ten večer to matka trochu přehnala. Ale výsledek byl jasný. Bolest mě donutila kouzlit. Další pravidlo čistokrevných, co prostě funguje. To, co se stalo dál, je trochu smutné a nevhodné pro tak krásný den, ale výsledkem je tahle jizva a nové koberce v salonku. Jsi chytrá, předpokládám, že si to umíš dopočítat," povzdychla si Narcissa.

Chvíli bylo ticho. Narcissa se smiřovala s takovým odhalením zrovna Evansové a Lily se smiřovala s celou skutečností.

„Jak... Jak můžou být rodiče tak krutí na své děti? Okamžik prvního kouzla má být ten nejlepší v životě," šeptala a jemně se při tom dotkla Narcissina boku.

„Já mám ten okamžik navždy vyrytý na těle, nezapomenu na něj, to je asi záměr," ušklíbla se trochu smutně Narcissa.

„Tak proto sis počkala, až budou všichni spát?" zeptala se ještě Lily. Narcissa přikývla.

„Ale proč? Vždyť to není nic... Špatného," nenapadl zrzku jiný výraz.

Narcissa pokrčila rameny. „Kazí to dokonalost. Jsem to přece já a já jsem dokonalá."

„Dokonalost ale tkví v nedokonalostech. Nemůžeš být dokonalá a v tom je to kouzlo dokonalosti," předala jí jedno ze svých životních mouder nebelvírka. Narcissa pokývala hlavou, ale pak se zasmála.

„Zkus to někdy říct mým rodičům. Prosím, chci se pobavit," smála se. Lily jen protočila oči.

„Jak to ale mohli s tak klidným srdcem udělat? Co tvůj otec na to řekl?" nechápala zrzka a frustrovaně si povzdechla.

„Výsledek se přece dostavil," nakrčila obočí blondýna. „A neidealizuj si mého otce tolik. To, že jsem byla jeho oblíbenkyní, ještě tolik neznamená. Merline, vždyť má ve jménu číslovku!" vydechla a opět se zasmála. Někdo, kdo má číslo ve jméně prostě nemohl být normální.

„Děláš si srandu?" vyhrkla Lily zděšeně.

„Ne! Cygnus Black v pořadí třetí. Tak se to vážně vyslovuje," rozesmála se zmijozelka. Nikdy se nedokázala svěřit s klidnou a kamennou tváří nebo dokonce smutkem. Ona to prostě vždycky musela otočit a nějak z toho udělat chvíli, kdy se to celé zvrtne jiným směrem.

„Merline! V dnešní době," smála se zrzka.

„Merlin ti tu nijak nepomůže, Evansová. Moje rodina je prostě šílená. A navíc to už ani nebude moje rodina," dodala trochu přešle a zklamaně. Bylo to pochopitelné, tihle lidé ji vychovali. Sice k obrazu svému, ale jednou ji vychovali, takže s nimi musela cítit nějakou spřízněnost. A proto bylo tak těžké se toho vzdát.

„Jak můžeš soucítit s někým, kdo ti udělal tohle?" nechápala Lily.

Narcissa se jí to nepokoušela vysvětlit. Na to to bylo příliš složité, že ani ona se v tom neorientovala. „Celý život mě učili, že když udělám něco takového, už nebudu Blacková. No a najednou to mám všechno ztratit. Je to divné a svým způsobem i těžké," krčila znovu rameny jako toho večera už mnohokrát.

„Můžeš být moje rodina. Já už jí také mnoho nemám a sestra, co mě neoslovuje zrůdo, by se mohla hodit," ušklíbla se Lily. Svým způsobem tím odhalila svoje vlastní rány. Nebyly fyzické, ale nepatřit ani do jednoho světa je těžké.

„Tvůj příběh možná nebude tak jednoduchý, jak se může zdát, sestro," usmála se Narcissa.

Lily se musela v duchu radovat. „Možná není jednoduchý, nikdo se ze mě ale nepokouší udělat někoho jiného. O těžkosti příběhu s tebou soupeřit fakt nemůžu," uvedla to na pravou míru.

„Měly bychom jít spát. Tohle není dobré téma před spánkem. Mám svoje neurčité sny moc ráda na to, abych z nich udělala noční můry," ušklíbla se Cissa. Lily se musela uchechtnout.

„Vsadím se, že noční můry má teď polovina z nás," mávla rukou kolem sebe, aby opsala velikost chaty.

A měla pravdu. V noci se zdají strachy silnější a nebezpečnější. Útočí na nás ve vlastní hlavě a nedávají nám mnoho možností pro únik. Ve snu se může všechno stát realitou. Jsou to naši vlastní bubáci, proti kterým nepomůže jednoduché kouzlo. Musíme se s nimi naučit žít nebo je navždy přeprat. A s postupem času jejich počty přibývají a velikostně se zvětšují. Rostou a rostou, dokud nás docela nepohltí. A až s námi skončí, přesunou se zase někam jinam, zanechají nás bezmocné a zlomené kdesi v prachu. A my to nevzdáme. Vstaneme a znovu a znovu se pokusíme žít, až jednoho dne si nás bubáci najdou znovu. My sami s nimi možná nic nezmůžeme, ale naši blízcí si s nimi umí poradit. Musíme jen přijít na to, o koho skutečně jde.