Když se Andromeda uklidnila, znovu se usmála a začala se zase chovat jako dřív. S úsměvem všechny vyhnala ven a dohlížela na to, jak si všichni nasazují lyže a vyjíždějí za svým denním programem. Tentokrát všichni společně.

K lanovce kousek pod jejich chatou tedy dojela skupina dvaceti kouzelníků a vyvolala tak poplach mezi mudlovskými lyžaři. Mary si pomyslela, že by to byl dobrý titulek novin. Škoda, že v mudlovském světě by ho nikdo nepochopil a v tom kouzelnickém by se mu nikdo nesmál.

„Mary, počkej na mě, prosím," ozvalo za ní vesele.

Mary se trochu ušklíbla a postavila se ke straně fronty na lanovku. Čekat na Alici byl prostě její sen. Alice byla na lyžích snad stejně obratná jako všichni čistokrevní. Ne, oprava, byla horší.

„Hej, Masonová, chytej," otočila se právě včas, aby stihla chytila jablko, které by jí jinak přistálo na hlavě.

„Mám děkovat nebo ti ho hodit trochu tvrději zpátky?" ušklíbla se na Siriuse, ale nakonec se do něj s nadšením zakousla, protože snídaně opět neproběhla příliš dobře. Jen pro upřesnění, zakousla se do jablka, ne do Siriuse.

„Víme, že umíš chytat, ale s tím házením zase tolik nepřeháněj," narážel na její včerejší výkon v hokeji.

Mary se pousmála. Jo, byla dobrá a věděla to. Možná nebyla tak egoistická jako Black, ale dokázala si přiznat zásluhy.

„Stejně jsme to nevyhráli," pokrčila rameny a udělala Siriusovi místo vedle sebe.

„Stejně se o tom bude ještě dlouho mluvit," ušklíbl se nebelvír na jednu z mnoha nebelvírek.

„To mi ani nepřipomínej. Lily byla celé ráno mimo," zavrtěla hlavou Mary, když si vzpomněla na to, co Lily ráno u snídaně předváděla.

„A to je nějaká novinka?" zasmál se Sirius a Mary ho praštila přes rameno.

„Když už mluvíme o ránu, byl jsi to ty, že jo?" zeptala se s trochou odsouzení v hlase. Pokud kvůli němu běžela celých sedm kilometrů, zabije ho. Skutečně ano. Tentokrát nepřehání.

Sirius se ale zatvářil nezvykle vážně. Pak se k Mary naklonil. „Vidíš toho kluka, co se tak bezstarostně baví s Wrightovou? Ne, nedívej se tam!" sykl na ni, když se Mary chtěla otočit.

„Zase si hraješ na důležitého?" ušklíbla se a otočila hlavu, aby se podívala na Cathy s Remusem.

„Tak ten to celé naplánoval. Ani ho nenapadlo se přiznat. Riskuji, že budu znít jako Evansová, ale fakt z toho nemám dobrý pocit," syknul k nebelvírce.

Mary se ještě jednou, možná trochu opatrněji, podívala Remusovým směrem. Skutečně vypadal bezstarostně.

„Možná je jen šťastný. Mám pocit, že bychom to také měli občas zkusit," zašklebila se Mary.

Sirius pokrčil rameny. „Nevím, jak ty, ale já si štěstí umím vychutnat. Ali!" zaječel najednou Mary do ucha, až nebelvírka vyděšeně nadskočila. Pak ale s úsměvem zavrtěla hlavou a zadívala se směrem, odkud přijížděla ta temperamentní dívka.

„Tady!" ječela se smíchem a počkala, až jí Sirius rozevře náruč. Sama ale nevypočítala brždění u svých lyží a najela na Siriuse pěkně prudce, až ho shodila do sněhu a zalehla ho. Sirius se ale rozesmál a Alice po chvíli tady.

„Už jsem ti řekl, že miluju tvoji schopnost vyrazit mi dech?" ušklíbl se Sirius.

„Nech si to slovíčkaření pro někoho jiného nebo tě budu muset ohromit i jinými věcmi," vrátila mu to Alice.

„Neříkej mi, Blacku, že tahle hláška někdy zabrala," ozvala se shora Mary uštěpačně.

„Zas tak snažit jsem se nemusel, to bys měla sama vědět," ozval se Sirius a začal se hrabat na nohy. Přitom ale nešikovně povalil Alici, která vyjekla a když se bořila víc do sněhu kolem, strhla s sebou i Siriuse. Válí se tam jako dva tuleni, pomyslela si Mary a ušklíbla se.

Proč ji napadl zrovna tuleň bylo záhadou. Možná za to mohla její mylná domněnka, že tuleň se jmenuje tuleň podle slova tulit se. Když se na ně dva podívala, nedokázala si vybavit žádné jiné zvíře. Ještě možná tak klokan, ale toho by na sníh umístila jen těžko. A už vůbec by se dva klokani takhle neváleli v závěji a nedělali do ní hluboké důlky. Proč ji vlastně napadlo klokan? Co měl proboha společného s tuleněm nebo Siriusem a Alicí?

„Radši pojedu, začínám mít pocit, že jste mě nakazili tím vaším šílenstvím," ušklíbla se znovu nebelvírka. Pak zahnala všechny myšlenky na převalující se klokany ve sněhu s lyžemi a bundami a raději se rozjela zpět do fronty k lanovce.

A zatímco se Mary ani nerozhlédla, Pandora se dívala moc dobře. Viděla, jak se tam smějí, jak s ní Sirius flirtuje. Váleli se ve sněhu a pak jí Sirius pomohl vstát. Prostě ji popadl za ruku a chtěl ji zvednout, ale ona ho strhla zpět. Sirius se tak ocitl ve velmi nemístné poloze přímo na Alici.

Pandora teď hořce litovala, že chtěla, by se Sirius udobřil s Alicí. Alice si teď z jejího Siriuse udělala nejlepšího kamaráda a opět se přimíchala do středu pobertů, kam Pandora nikdy patřit nebude. Začaly ji pálit oči, když uviděla, že se Sirius neodtahuje. Měla to tušit, že si k Alici vytvořil i jiné pouto. Byli nejlepšími kamarády a za tu dobu prostě musela přeskočit jiskra.

Pandora už viděla, že mezi nimi něco je. A možná to bylo víc, než co bylo mezi ní a Siriusem. Tělesná vášeň jim nechyběla. Tak jako v září se přitahovali, chtěli se hrozně moc, ale už spolu téměř nemluvili. Pandora chtěla cítit jeho ruce na svých bocích, ale to bylo všechno. Měla to tak vždycky.

Míchaly se jí pocity s chtíčem, s čímž si neuměla poradit. Vždyť jak dobře ho vlastně znala? Jak dobře ji znal on? Jak ji znali jeho přátelé? Jak ty její jeho? Odpověď byla na všechno stejná. Nijak. Ona neměla s poberty nic společného stejně jako on neměl nic společného s jejími havraspárskými kamarádkami.

Neměli mezi sebou nikdy přátelství. Žádný jeho druh. Neměli ani to, co měla Lily s Potterem. Věčně se hašteřili, ale člověk viděl a poznal, že patří k sobě. Stejně jako Remus s Narcissou, protiklady, co se přitahovaly. A kdysi dávno i ona s Xenem. Dva myslitelé, co je spojil osud. Jenže ona to nerozvážně zahodila. Ani se předtím nerozmyslela. A kdo by si teď spojil toho šťastného chlapce, co se směje s jinou dívkou, s osamělou lyžařkou na kopci?

„Možná jsem udělala chybu," uvažovala Pandora. Začínala o svém vztahu přemýšlet. Sirius nebyl ideální. Ano, nosil jí kufry a držel jí místo v autobuse, ale stačilo to? Za poslední dny si ani nevšiml, jak osaměle se havraspárka cítí. Věnoval se jen Alici nebo pobertům. Jí se takhle snad nikdy nevěnoval.

Rozum umí být silnou i slabou stránkou. Mluvil teď snad v budoucí prospěch Pandory nebo v její neúspěch? Komu se mohla s tímhle moudrem svěřit?

„Ach, Xeno, chybíš mi," zamumlala tiše. Chyběl jí někdo, s kým mohla dlouhé hodiny mluvit a rozumovat. A to Sirius nebyl ani náhodou.

***

Mary od dvojice zamířila přímo k lanovce. Stálo tam jen pár lidí, takže se na řadu měla dostat brzy. Nejspíše pojede sama. Neuvěřitelné. Stroj pípl a Mary se rozjela na pás, kde ji lanovka za několik okamžiků nabere. Najednou se vedle ní kdosi zhmotnil. Nejspíše si pospíšil ve frontě, aby lanovku jen tak tak stihnul. Proč by to ale dělal, když za deset vteřin jede další?

„Mrazivé ráno, agentko," ozvalo se najednou vedle ní, až se Mary neudržela a dopadla ztěžka na sedadlo lanovky, které se pod tím nárazem otřáslo.

Kluk, Mary si vzpomněla, že se jmenoval Nash, se zvesela zasmál. „Nemusíš hned omdlévat, i když mě to těší," posadil se pohodlněji na lanovce a nechal se unášet ledovým vzduchem.

„Kdo ti tu omdlel?" odsekla mu Mary a sama se za to leknutí nenáviděla. Copak měla právo na takový úlek?

„Podle všeho se držíš jen stěží," naparoval se chlapec s temnýma očima. Mary se ušklíbla.

„Už jsem ti říkala, že to špatné flirtování můžeš vynechat," získala opět pevnou půdu pod nohama.

„A já z tebe pořád nedostal, proč je tak špatné," ušklíbl se Nash.

Mary slabě pokrčila rameny. „Jak vidíš, očividně ti nezabírá. Možná proto nebude jedno z nejlepších," smála se mu.

„A jak už jsem ti nejspíše říkal, mám ho vyzkoušené a fungovalo mi," odpověděl zamyšleně.

„Tak promiň, že nespadám do tvých tabulek pro balení holek."

„A přitom jsi mnohem zajímavější než ony," připustil Nash.

Mary se pokusila zachovat odtažitý výraz. „Možná proto si svoji nudnost kompenzovaly přístupností," ušklíbla se a opět lehce nadzvedla zadek, když projížděli kolem sloupu. A opět se trefila přesným pohybem do toho Nashova.

„Třeba je to tou tvojí tajnou misí," nadhodil po chvíli ticha. Mary se rozesmála.

„Ty s tím nedáš pokoj?"

„Měl bych snad? Objeví se tu krásná holka, co široko daleko nemá žádného kluka, nehodlá se mnou flirtovat a zatajuje mi svůj důvod pobytu," obvinil ji. Mary se nedokázala přestat smát.

„Tak zaprvé," začala vypočítávat na prstech, „flirtovala bych, kdybych dostala důvod. Zadruhé důvod pobytu rozhodně nezatajuju a zatřetí jak můžeš vědět, že nemám kluka?"

„Pokud jsi agentka, jsi poměrně špatná v pozorování lidí kolem sebe. Tvoji nadřízení z tebe nemohou být nadšení. Pod kým pracuješ?" zajímal se se smíchem.

„To je služební tajemství, které nesmím vyzradit ani za cenu života," zatvářila se na jednu chvíli vážně nebelvírka a pak pozvedla obočí. Při tomhle výrazu se začal Nash smát.

„Mučit tě nemá cenu, stejně bys mi to neprozradila, že?" zašklebil se.

„Ne, s takovou možností se rozluč. Přeji pěkný mrazivý den i tobě," dodala a když se Nash zatvářil nechápavě, ukázala na poslední sloup, co míjeli. Stačily tři vteřiny a oba už sjížděli malý kopeček od výstupu z lanovky.

„Masonová!" zaslechla Mary svoje jméno. Ohlédla se na skupinku jejích spolužáků, co ji už očekávali.

„Musím už jet," usmála se Mary.

„Počkej," zavolal tentokrát Nash. Mary k němu ještě za jízdy otočila hlavu.

„Ještě se uvidíme, agentko Masonová," zavolal a pak stejně jako včera zamával hůlkou a zmizel za obzorem. Mary se pro sebe usmála.

„To se ještě uvidí," zamumlala si pro sebe a pak dojela těch pár metrů ke skupince lidí, co na ni čekali.

„Tak agentka Masonová?" ušklíbla se Marlene a zadívala se na Mary až příliš vědoucně.

Mary jen mávla rukou. „Složitá historie. Kde je vlastně zbytek?" ukázala na členy skupinky, která skutečně příliš velká nebyla.

„Alice se Siriusem se válí ve sněhu, Narcissa jela napřed..." začala vypočítávat Emmelina. Mary se na ni nešťastně zadívala.

„Ptám se spíš, jestli už můžeme vyrazit nebo tu budeme klábosit celý den," protočila oči Mary, protože ji nějak moc svrběly ruce, jak se chtěla odrazit hůlkami a rozjet to plnou rychlostí z kopce.

„Jeď první a na lanovce na nás nečekej," pochopila Lily a mávla na svoji kamarádku, aby odjela. Mary jen zrudla.

„Tak to není!" stála si za svým. Někdo jako ona přece nerudnul! Ona byla praktická, pragmatická, optimistická a věčně dobře naložená Mary. Nestávala se z ní žádná červenající se květinka.

„Samozřejmě, že ne," přisvědčila s vážnou tváří Cathy, ale hned na to vybuchla smíchy i s Emmelinou a Marlene. Mary se po nich hraně ohnala hůlkou.

„Radši jeď, než ti odjede ta správná lanovka," popoháněla ji Amélie.

Mary chvilku trvalo, než poznala, že to nejsou dvě Lily. Zajímavé, jak stejná bunda dokáže udělat divy.

„Do toho, agentko Masonová!" zvolala Marlene vesele a vyrazila pěstí do vzduchu. Po ní pohyb všichni zopakovali s provoláním

„Jo!" Vypadali jako by to měli nacvičené, což možná i měli, jak napadlo agentku Masonovou.

Mary se tedy řídila jejich radou a rozjela se, jak jen mohla. Ne kvůli tomu, aby dohonila Nashe, ale aby mu ukázala, že agentky umí i dobře jezdit a rozhodně neomdlévají při špatném flirtování. Mary ještě zaslechla velmi neslušnou poznámku, kterou Emmelina řekla Marlene. Mary jim přes rameno ukázala, co si o tom myslí, až pár náhodných kolemjedoucích zalapalo po dechu.

***

Andromeda si spokojeně seděla u jednoho stolu s kelímkem horkého čaje v ruce a vyhřívala se na sluníčku. Bylo příjemné nechat všechny svému osudu a sama se opalovat na sněhové závěji. Měla na to přece právo po tom všem, co si už vytrpěla.

Dokonce zapomněla napsat dopis Brumbálovi, proto se rozhodla udělat to teď v tuhle volnou chvíli. Vzala do ruky pergamen a brk, obojí si pěkně opřela o stolek a dala se do psaní. Začala oslovením ředitele a profesorky Nebelvíru. Pak ještě napsala, odkud to píše a kdy to píše.

A teď mělo přijít to hlavní. Měla napsat všechno, co se stalo za posledních pár hodin, ale prostě nevěděla, jak začít. Nemohla si jen tak napsat, nutila jsem děti do dlouhého běhu, protože mě naštvaly, pak jsem je postavila na sjezdovku a celé dopoledne jen léčila zranění, nakonec jsem je poslala hrát hokejový západ, který skončil vnitřním zhroucením chytače nebelvírského famfrpálového družstva a vnějším zhroucením jeho kolegyně primusky. Ještě by rovnou mohla připojit něco jako máme se výborně, nože v kuchyni jsem čerstvě nabrousila, očekávejte v příštím dopise nejméně hlavu jednoho z vašich studentů, protože si tu všichni perfektně rozumíme.

Teda, jestli to napíše takhle, tak Merlin s ní i s Brumbálem. Hlavně s ní, protože Minerva ji za to zabije. Už takhle nebyla příliš nadšená z její přítomnosti, to Andromeda poznala, ale takhle by ji vyloženě zničila. Vždyť se za jejího vedení rozvracely pevné řady Nebelvíru a k úhoně došli hlavně její žáci.

To přivedlo bývalou Blackovou na myšlenku, co ještě musí připojit do dopisu. Večer se porvali dva studenti, z nichž jsem toho zraněného odmítla ošetřit, protože si to nezasloužil za provokaci výbušného nebelvíra. Přesně tak, Andy, jen tak dál a můžeš jít rovnou učit do Bradavic.

A ráno jí ještě vytekly nervy po tom, co uviděla jídelnu tak zaneřáděnou. V Bradavicích by se tomu vtípku možná i smála, ale teď na to nějak neměla sílu nebo energii. Všechno šlo příšerně do háje. A kde byl její drahý přítel, když ho potřebovala? Ano, vyřizoval si neodkladné záležitosti.

Vztek, hořkost, lítost i zrada jí nutily zmačkat dopis a celý ho roztrhat na ty nejmenší kousky. Všechno to tu bylo tak složité. Sdílela pokoj s holkou, co ji nenáviděla, a se svými sestrami, co by jí bez nejmenších výčitek svědomí zabodly nůž do srdce. Bellatrix by s ním ještě otočila, aby si byla jistá, že Andy skutečně zamře.

Všechno bylo na prd. Andy zničeně přeškrtla posledních pár řádků dopisu a začala to psát celé znovu. Z dlouhého zírání do prázdna ji vyrušil hlas, který taky nechtěla vidět ani slyšet.

„Potřebuješ pomoc," zhodnotil situaci James Potter.

„Ne, potřebuju, abyste všichni vypadli," odsekla mu a zamračeně napsala další slovo, které následně přeškrtla. Hrozné. James se ušklíbl.

„Jestli si to zbytečně nekomplikuješ," pousmál se a posadil se k ní. Andy odhodila brk.

„Nekomplikuju? Myslíš tím, že mi nějak pomáháš? Zatím tu děláš větší problémy než jiní. A to si říkáš přítel? Včera jsi Lily málem zranil, a nakonec ještě rozmlátíš obličej někomu ze zmijozelu? Jamesi, proboha, vzpamatuj se, jak bys mi asi tak mohl pomoct, když ani nevíš, co sám se sebou?"

James sebou trhl. Poprvé mu řekla jinak než Jimmy. Nebyl na to od ní zvyklý. Cítil se příšerně kvůli včerejšku. Vážně hrozně.

„Já ale nechtěl. Vždyť já bych jí nikdy neublížil, to přece musí vědět. Je tím nejlepším, co tu je. Jen jsem se nechal unést tou hrou," frustrovaně si zajel rukou do vlasů, které měl lehce zpocené od neustálého lyžování.

Andromeda si povzdechla. „Ale já vím, jde jen o to, jestli to ví ona. Omluvil ses jí aspoň?" promluvila už klidněji Andy. Viděla, že teď není vhodná doba na její rozrušení nebo vtípky. Jamesovi to bylo skutečně líto. A on nikdy ničeho nelitoval. Musela to být pro něj také novinka.

„Copak bych se jí mohl podívat do očí? Víš, co si o mně asi teď musí myslet?" povzdechl si sklesle. Andy zavrtěla hlavou.

„To nezjistíš, dokud jí to neřekneš. A můj názor je, že ti odpustí. Co jsem o ní zatím slyšela, tak umí odpouštět," povzdechla si Andromeda. Lily byla podle popisu mnohých lidí také dokonalá. Jak to jen tihle lidé dělali?

„Fakticky?" rozzářil se James.

Andy si pomyslela, jak je srandovní, že ho zrovna ona dokázala takhle uklidnit. Znala ho skoro sedm let a za tu dobu jí nesmírně přirostl k srdci. Byl bratrem pro jejího bratránka, proto byl také její rodinou. A ona byla ráda. Sama té rodiny mnoho neměla.

„Fakticky," přikývla Andromeda a pak mohla jen poplácat Jamese po zádech, zatímco ji ten nebelvír objal.

„Jsi vážně skvělá," řekl, když se odtáhl.

Andy se ušklíbla. Jo, skvělá, to určitě „Jen se před ní nechovej jako idiot a bude to v pohodě," ušklíbla se konečně a vrátila se zase ke svému dopisu. James během pár vteřin odešel hledat rudovlásku, na kterou nastoupí s novou energií.

Škoda jen, že se nerozhlédl pořádně. Nemusel Lily totiž hledat dlouho. Dívka stála jen kousek od nich a dívala se, jak James objímá Andromedu. Neslyšela, co říkají, ale jejich výrazy jí stačily. Každým okamžikem, co se na ně dívala, zatvrzovala svoje srdce o kousek víc. Nechtěla, aby ji to bolelo, tak to udělala stejně jako Bellatrix. Proměnila svoje srdce v kamennou schránku. Aspoň pro Jamese Pottera ano.

***

Narcissa se s obavou dívala na třpytivý sníh a přemýšlela, jak moc by vadilo, kdyby se takhle třpytil svět napořád. Byla to přece nádhera, tak proč musel sníh roztávat? Protože všechno jednou končí, napovídal jí onen temný hlásek z pozadí její mysli.

A byla to pravda. Jednoho dne sníh zmizí, roztaje. Skončí jeho pobyt na tomhle místě. Přestane se tak krásně třpytit a steče do údolí nebo se vsákne do hlíny. A po něm zbyde jen holá planina bez kouska třpytu, který si Narcissa za tu zimu tolik zamilovala.

Zima byla její oblíbené roční období. Mohlo se bruslit, což jako malá využívala a utíkala tak z domu. Aspoň na pár minut tak utekla z krušné reality. A zatímco matka tuhle její kratochvíli nenáviděla, otec ji podporoval. Jako malou si ji bral na klín a oslovoval ji jeho malou princeznou.

Jenže to už je pryč. Narcissa možná navždy bude princeznou mnoha srdcí a nejspíše i celé zmijozelské koleje, protože vidět ji v plesových šatech byl zážitek, který mnoho kluků rozdýchávalo v soukromí i desítky minut, ale už nikdy nebude princeznou svého otce.

Rozhodla se opustit rodinu pro vyšší dobro. Aby se nestala smrtijedem. Aby se nestala chovnou klisnou jiného rodu. A aby se nestala tím, čím nikdy být nechtěla. Měla samé svobodné volby, možnost vybrat si vlastní cestu. Jen už se nebude moct vrátit na tu původní.

Sejdeš z ní a už ji nikdy nenajdeš. Tak to bylo. Stejně jako u toho sněhu. Jednou roztaje a napadne až příští rok, jestli vůbec. Jenže tání zase dává možnosti něčemu jinému. Mohou kvést květiny, přilétají ptáci, všude se začíná sbírat příroda ke svému opětovnému přehrávání událostí.

Sníh zmizí, ale nahradí ho květiny a jaro. Narcissa měla ráda jaro. Také se jmenovala po jarních květinách. Nic ale nemilovala tolik jako zimu. Sníh, bruslení, bílá barva, třpytky ve slunci. Jenom ta zima by mohla být menší. Ale díky zimě měla led a sníh, takže si nemohla stěžovat.

Bílý třpytivý sníh. Přesně v takové barvě si přála mít svatební šaty. Kdysi. S hrůzou i potěšením si uvědomila, že svatbu mít nebude. Kdo by si ji koupil, když už je porouchaná lidskostí? Mnozí si mysleli, co všechno se v jejím životě neděje, ale opak byl pravdou.

Její vztah s Remusem byl hlavně o vzájemném porozumění a lásce. Povídali si, líbali se, objímali se, ale nic víc. Narcissa nebyla dokonalá, jak zjistila Lily během prvního večera. Věděla, že kdyby si vzala čistokrevného, kterému by na ní vůbec nezáleželo, neptal by se. Jenže Narcissa se ani tak nebála Remusových otázek jako spíš toho, že je mít nebude.

Děsil ji jeho nový stav. Ty jsi mě spravila, Narcissko. Ano, spravila ho, ale rozbila přitom víc, než mohla její oprava stát. Nestálo to za to. Remus byl anděl, který byl stvořen přímo pro ni. Byl přesně tím, čím se neviděl. Nechápal, že ho ostatní mohou vidět jinak. Jenže teď si to všechno špatně přebral.

„Nechceš jít za námi? Zmrzneš mi tu," ozvalo se za ní.

Narcissa se smutně pousmála. „Nezeptáš se mě, na co myslím?" přesně na to by se jí zeptal v září i říjnu. Listopad byl také fajn, ale před Vánocemi se to nějak zvrtlo.

„Určitě mi to řekneš sama," pousmál se Remus. Nápadně pak připomínal Blacka. Narcissa ale nechtěla Blacka, chtěla Remuse, potřebovala ho. Musela ho znovu probudit k životu a najít jeho odsunutou duši.

„Užívám si den, dokud nevyjde měsíc," ušklíbla se. Zkusila to.

„Koho zajímá, jestli vyjde? Vychází přece každou noc," pokrčil rameny Remus. Narcissa sebou trhla. Tolik nezodpovědnosti!

„Já ti povím, koho to nezajímá, ale koho by to zajímat mělo! Tebe!" zadívala se na něj příkře.

Remus jen líně pokrčil rameny. „No a? Úplněk byl dávno, hned tak nebude," znovu krčil rameny. Stál tam jen tak s rukama v kapsách. Narcissa pocítila prudkou touhu praštit ho.

„Přestal sis počítat dny?" vyděsila se, až to celé zaječela na širé okolí jejich chaty, kde zrovna probíhal oběd.

„Uklidni se, o nic přece nejde," promluvil Remus. Merline, i jeho hlas zněl líně, pomyslela si Narcissa. Pak se na něj ale trochu pochybovačně podívala.

„Vzpamatuj se. Víš, o co všechno jde. Chci zpátky Remuse, který přesně věděl, jaký den bude mít měsíc jakou velikost. Chci toho, koho miluju. Chci svého anděla," zašeptala poslední slova a pak se na něj zadívala opět tvrdě.

„Vím, že jsi ukradl hůlku mé sestře. Vím, že jsi to celé vymyslel. A vím i, že už nejsi jako dřív. Až se vzpamatuješ a uklidníš, přijď za mnou. Možná budu ještě čekat," zavrtěla smutně hlavou a rozešla se do chaty.

A Remus se ji nepokoušel zastavit. Její slova po něm stekla jako dříve po Siriusovi.

Ale i pro ty nejlepší a nejčistší přijde pád. Pýcha nevydrží věčně stejně jako přehnané sebevědomí. Jednoho dne všichni proniknou ven z té bubliny. A přesně na ten den se Narcissa tolik těšila. Jenže netušila, že ten den je blíž, než se může zdát.