Odpoledne Andromeda zavelela opět lyžování. Včerejší nápad s hokejem nebyl příliš dobrý, takže nehodlala riskovat podobnou katastrofu znovu. A lyže se zdály bezpečnější než cokoliv jiného. Běžným zraněním už odzvonilo, takže se Andy dokonce mohla zdržet v chatě. Nutně potřebovala oddych. I za cenu toho, že bude věřit schopnosti studentů.

„Myslíte, že to bude bez naší vedoucí větší legrace?" ptala se se smíchem Marlene jen tak nikoho určitého.

„Hlavně si dej pozor, protože bez hůlky tě nedám dohromady, když se rozpadneš na součástky," ozvala se Lily.

„No ty abys nepřipojila nějakou radu," protočila oči Alice.

„Náhodou já si myslím, že Lestrange vypadá docela dobře na to, že jsi ho spravovala bez hůlky," ušklíbla se Emmelina. Byla na vrcholu štěstí, protože konečně zjistila nové drby. A ochotně se podělila. Jako vždy.

„Jo, skoro to není poznat," přidala se Marelene.

Lily protočila oči. „Moje práce nebyla sice nejlepší, ale účel splnila. A o to jde. Tak co kdybyste přestaly kecat a raději vyjely za Mary. Vezměte si z ní příklad, jak ráda jezdí," počastovala je primusskou radou a pak vyjela od chaty.

Za ní se jako na zavolanou vyvalila celá banda studentů na lyžích. Lily se musela ušklíbnout. Raději se rozjela rychleji, aby dohonila svoji kamarádku Mary a nechtěně jí tak překazila další náhodné setkání s klukem, co ji podezíral z tajné mise. A to, že tam Nash stál už nějakou dobu, rozhodně nemělo spojitost s tím, že viděl přijíždět Mary.

Jenže museli nabrat Lily do lanovky a poslouchat pořvávání jejich dalších kamarádů, kteří si samozřejmě vybrali lanovku hned za nimi. A i tu další a další. Jak studenti Bradavic obsadili lanovku na kopec, dobrý začátek příběhu. Možná by mohl být ještě lepší, kdybych začala tím, jak se mistrovi Blackovi povedlo ztratil lyži na lanovce?

To je také příběh za všechny galeony v Gringottově bance. Klidně bych přidala i všechny srpce a svrčky, abych viděla, jak se Sirius snaží dojet ke své lyži od shora jenom po jedné. Možná nějak takhle byl vynaleznut snowboard. A možná i Sirius jednoho dne něco vynalezne, protože zatím se mu nesmírně daří.

To samozřejmě nemohla neokomentovat Alice, která se mu smála tak, že hodila parádní pád přímo na tvrdý led. Další bod pro Siriuse Blacka. Jediný, kdo v tuto chvíli neměl bod, byla Pandora, která se této zkušenosti opět neúčastnila. A mělo jí to vadit? Ne... To bylo právě to, vůbec se jí po tom nestýskalo.

Odpoledne probíhalo vesele. Pár pádů by se sice našlo, ale nešlo o nic, co by stálo za řeč. Chvíle bez Andromedy zvedl naší primusce náladu, takže se usmívala na všechny okolo, dokonce i na zmijozely. Mary se zase nenápadně vytrácela, obvykle chvíli před nástupem do jakékoliv lanovky, kam přijeli. Skoro jako by nešlo o náhody.

A tak, když se všichni sešli k poslední jízdě nahoře před sjezdem do chaty, cítili se příjemně a šťastně. Celá sebranka složená z mrzimorských, nebelvírských, havraspárky a jedné zmijozelky se vesele bavila zíráním na překrásný pohled zasněžených kopců a hor. Samozřejmě nemohlo chybět pošťuchování a problémy, které tato nesourodá skupina měla.

„Tak jedem už? Těším se na horkou čokoládu, co mi dlužíš," ušklíbala se Marlene na Emmelinu.

„Zlatíčko, sázka, kterou jsem prohrála byla příliš jednoduchá. Tu čokoládu si nezasloužíš," odporovala jí mrzimorka.

„Stejně mi ji ale uděláš, protože nemůžeš odolat mému šarmu, který prostě všichni milují," prozradila jí potichu Marlene.

Emmelina pozvedla obočí. „Všichni milují? Tak pojď, zeptáme se," začala obcházet celou skupinu a každého se zeptala na to, co si myslí o Marlenině šarmu. Odpovědi se příliš nerůznily. Většina lidí se zeptala, jestli Marlene už to slovo někdy slyšela. Na konci rozhovorů byla nebelvírka naštvaná na všechny a hlavně na Emmelinu.

„Vidíš? Počkej! Kam jedeš! Jedu s tebou!" křičela Emmelina za odjíždějící Marlene, která na ni se smíchem mávala.

Alice jejich směrem jen pozvedla obočí. „Ach, jsou tak mladé a nezkušené," pronesla důležitě.

„A ty jsi co? Neříkej, že zkušená," ušklíbala se Cathy. Alice pokrčila rameny.

„V jistých ohledech jsem poučená již dost. Děkuju pěkně, ale pojedu si spravit náladu do chaty," dodala trochu rozrušeně. Lily se na ni zkoumavě zadívala.

„Zase ti chybí?" zeptala se zbytečně. Alice pokrčila rameny.

„To je přece normální. Kladu si otázku, proč to udělal, spíš než jak ho dostat zpět. Nejsem ten typ na druhé šance."

Mary se ušklíbla. Ne, Alice byla věčně průtoková, cholerická a rychle zapomínala na všechno, co ji naštvalo, ale zradu neodpouštěla. Když šlo o malichernosti, byla ta nejlepší, ale velké věci nikdy neodpustila.

„Ale Siriusovi jsi šanci dala," poznamenala zamyšleně Mary. Alice se na ni káravě podívala.

„Nejde o druhou šanci, spíš o opakovaný pokus a napravení starých chyb."

Tentokrát pozvedla obočí. „Neřekla jsi právě definici druhé šance?"

Alice rezolutně zavrtěla hlavou.

„Ale..." začala do ní opět rýpat Mary.

„Žádné ale, jedu pryč. Ještě byste mi vymluvily díru do hlavy," použila jedno z mnoha mudlovských úsloví a velmi neelegantně odfrčela v dál. Mary si vyměnila pohled s Lily.

„Myslíš, že je do něj pořád zamilovaná?" zeptala se po chvíli blondýna.

„Víš, co se říká. Stará láska nerezaví." Mary se uchechtla.

„Ty bys tohle úsloví používat neměla. Merline, proč mám tak podivné kamarádky?" zaúpěla najednou a pak se zadívala do davu, který právě vystoupil z lanovky. Vesměs cizí lidé, až na jednoho známého kluka.

„Radši jeď, na ten tvůj psí pohled se nedá dívat," ušklíbla se Lily a dala tak své kamarádce svolení k čemukoliv, co se chystala udělat.

A Mary toho využila pro jednoduchou výzvu. Agentka umí jet přece mnohem rychleji než nějaký kluk z lanovky. Což mu hodlala hned teď dokázat. Neměl jí říkat, že je pomalá, teď uvidí.

„Říkal tu někdo psí pohled?" ozval se zvesela Sirius, co právě přijel v doprovodu Remuse. Jamese nechali kdesi za sebou.

„Radši se rychle ztrať, Tichošlápku, ještě na tebe přijdou," ušklíbal se nepříliš potichu Remus.

Lily se také ušklíbla. „Chceš mi tím říct, že se náš Black v noci mění v pejska? Ve dne je totiž skoro člověk, takže musí jít o noc. Jak jsi ale potom zvládl tolik holek?" smála se mu. To už vedle ní ale stála Narcissa, aby ji podpořila.

„No vážně, Blacku. Kde jsi jen s tím vším měsíčním plašením našel čas na holky? Hvězdičky přece mají tolik atmosféry, která může být zastíněna strachem, když se můžeš každou chvíli změnit," pokračovala Narcissa s očima přikovanýma k Siriusovi, který pomalu bledl. Remus se ale jen ušklíbal.

„Obávám se, že měsíc je trochu romantičtější než hvězdy, nemám pravdu? Je totiž jen jeden a jen jednou za mnoho a mnoho dní," mávl rukou.

Lily už se dávno v jejich konverzaci ztratila. Co se tu proboha dělo?

„A kdy ty jsi mi naposledy ukázal svoji romantickou stránku pod hvězdami nebo měsícem? Nebo se snad už nepamatuješ?" obvinila ho zmijozelka.

Remus se jen zašklebil a pak se otočil k Lily. „Co má člověk dělat, když si jeho holka myslí, že je nezodpovědný? Znáš to z vlastní zkušenosti nebo snad ne?" nakrčil obočí. Lily se uculila.

„Ty a nezodpovědný? Nechtěj mě rozesmát," zavrtěla hlavou a zadívala se opět na Narcissu se Siriusem.

„Kdy ty si někdy sundáš klapky z očí, Evansová?" ušklíbla se Narcissa a pak se hůlkami odrazila a ujela pryč k chatě.

Sirius trochu omluvně pokrčil rameny. „Promiňte, ale napadla mě perfektní urážka," zvolal najednou a rozjel se za Narcissou.

„O co tu jde?" zeptala se podezíravě Lily, zatímco stále hleděla za odjíždějícím Blackem. Otočila se k Remusovi, protože jí neodpovídal, a zjistila, že i on dávno zmizel. Byla to všechno prostě záhada. Možná o nic nešlo a oni se na mě domluvili, usmála se Lily. Ano, tak je to. Domluvili se na ni.

Lidé pomalu odjížděli, zatímco posledními zůstávala Amélie s Cathy, zabrány do velmi zdlouhavého rozhovoru o důležitosti jakési květiny pro jakýsi lektvar. Lily nad nimi jen zavrtěla hlavou a dál se dívala na ten pohled pomalu zapadajícího slunce nad horami plnými sněhu.

Ani si nevšimla, že na planinu vyjeli zmijozelští na svoji poslední jízdu. Tedy jen někteří. Bratři Lestrangeovi, kteří z pro ostatní nepochopitelného důvodu uměli lyžovat skvěle, Lucius Malfoy, který jako by se tam ocitl jen náhodou, a opět Narcissa Blacková, která to očividně ještě nevzdala.

A všichni zamířili ke skupince tří dívek, každý ovšem k nějaké jiné. Rodolfus s Narcissou velmi neslušně přerušili hovor Amélie a Cathy tím, že jim oznámili, že nejsou ve škole, proto nemají řešit tyhle blbosti, které stejně nikdy nepoužijí. Amélie se chtěla začít hádat, když ji umlčela Narcissa, která se jí pokusila vysvětlit, že její postoje jsou naprosto hloupé. Potřebovala si na někom prostě spravit náladu.

Hádající dívky si ani nevšimly, že je Cathy s Rodolfusem nenápadně opustili.

„Když se Narcissa hádá, je lepší zmizet," ušklíbla se Cathy chvíli před tím, než vyjela tryskem k chatě.

Rodolfus ji bez jediného slova následoval. Zase měla pravdu, jako vždycky.

Rabastan zatím přistoupil k Lily a zadíval se do míst, kam hleděla i ona už celé dlouhé minuty. Chvíli zíral na neměnnou scenérii, i když nechápal, proč to dělá. „Co tě na tom může bavit, primusko?" zeptal se jí, když už mu došla trpělivost s tím, že si ho ona zrzavá nebelvírka vůbec nevšímá.

Lily sebou trhla a zadívala se na Rabastana pohledem Co tu k čertu chceš? Nechceš jít pryč třeba zrovna k tomu čertu? „Je to hypnotické, kdyby mě někdo stále nevyrušoval," prohlásila důrazně. Pak ale zatřásla hlavou a pousmála se. Stejně už bylo pozdě a oni by měli všichni jet.

„Páni, vypadáš docela dobře," vydechla překvapeně, když se zadívala na jeho poměrně spravený obličej. Za celý den si ho ani neprohlédla, jak měla pořád co dělat. Prostě na něj tak nějak zapomněla.

„A toho sis všimla až teď?" jízlivě se pousmál, zatímco Lily si trucovitě založila ruce na hrudi.

„Takhle jsem to nemyslela a ty to víš, takže sklapni a radši mlč," uvedla ho do děje své nálady.

Rabastan se musel zasmát. I když tahle věčně nevrlá nebelvírka byla z druhé strany barikády, dokázal se vedle ní téměř dokonale uvolnit. Jako by všechny starosti a problémy odplavaly kamsi pryč. O to hůře se začínal cítit, když pochopil, že ji možná bude bolet to, co se pod jeho velením stane dál.

Lily se znovu zadívala na scenérii, která ale v tu chvíli jaksi ztratila kouzlo. Už se do ní nedokázala plně dostat a soustředit se. Povzdechla si a ukázala na slunce, ze kterého už byla vidět jen polovina. „Vidíš ho? Vždycky si odejde a čeká, že to prostě přijmeme," ušklíbla se.

„Vyhlásíš snad válku samotnému slunci?" podivil se Rabastan.

Lily pokrčila rameny. „Nějak člověk zemřít musí," uchechtla se. Kdyby vyhlásila válku slunci, určitě by ji zlobou sežehlo.

Rabastan se ale nesmál. „Aspoň ne tak hloupě," prohlásil tiše.

„Hloupě? Vyhlásit válku slunci je hloupé, zatímco válka za čistotu krve ne? Mně to přijde v podstatě stejné," obrátila se k němu čelem, aby mu ukázala, co si o tom všem myslí.

„Tamto je nutná válka, tohle by byla jen válka o cosi, co se vůbec nedá vyhrát. Nebojuj s větrnými mlýny," poradil jí.

Lily prvně chtěla odseknout něco pěkně peprného a možná by ho i obvinila ze smrtijedství, jak to udělala snad milionkrát v duchu i nahlas, ale jeho poslední věta ji zarazila. „Ty znáš dona Quijota?" podivila se. Rabastan pokrčil rameny.

„Četl jsem to."

Lily se musela zasmát. „Ty jsi četl dvě stě stránek od mudlovského autora a dobrovolně?" pozvedla obočí.

„I tak by se to dalo říct. Četl jsem to hlavně proto, že to bylo zakázané," ušklíbl se na zrzku. Vázala se s tím jedna z mnoha historek jeho dětství.

„Zakázané?" nechápala Lily.

„Je to celkem prosté. Rodiče se nevyžívají v trestech, ale milují zákazy. A když je ti třináct a potřebuješ si dokázat, že je umíš obejít, sáhneš i po krajních variantách," smál se Lilyinému výrazu.

„Oni ti zakázali knihu, takže proto sis ji chtěl přečíst? Kde je logické myšlení?" nechápala, ale zajímala se o to z mnoha důvodů.

„Copak ty bys nebyla zvědavá? Máš něco, co nesmíš číst. Potřebuješ zjistit, co je uvnitř, protože to mohlo být důležité. Proč by to asi bylo zakázané, kdyby to nebylo důležité?" ušklíbal se a vypočítával jí všechny důvody, proč to musel vědět.

„Když to říkáš takhle, možná to i smysl dává," přiznala po chvíli. Rabastan chvíli nic neříkal stejně jako Lily. Té to ale vrtalo hlavou. „Proč bys ale..." začala.

„A je to tady," ušklíbl se zmijozel.

Lily si znovu založila ruce na hrudi a začala bojovně obhajovat svůj názor.

A všechno tohle sledoval James od místa, kde se vystupuje z lanovky. Tak takhle ty, Evansová? Ptal se sám sebe, proč to dělá. Dobrá, možná během posledních dní neprojevil tolik citu, kolik by možná mohl, ale chtěl se jí omluvit. A zatím na jeho místo zcela cíleně přijel onen zmijozel. Ještě měl tu drzost se na něj ušklíbnout. Parchant.

A tak James zase jednou prohrál. Jeho ego se během tohoto týdne nořilo stále hlouběji a hlouběji do propasti, odkud se do nebeských výšin leze jen špatně. Zjišťoval, že možná není tak dokonalý. A možná by se měl občas zamyslet nad tím, co říká nebo dělá. Hlavně u Evansový. U Lily. Ale copak teď mohl, když jeho místo zabral ten kretén?

James se podíval na Lily, která zrovna plamenně mluvila o jakési věci, co ji zaujala. Dříve tak mluvila s ním. Obhajovala svůj názor. Teď to ale všechno přesměrovala na toho zmijozela. James příšerně žárlil. Takový kretén bez mozku i srdce a zabere jeho místo? Má Evansovou pro sebe a jen tím Jamese vytáčí.

Než se James stihl nadát, už ujížděl pryč. Na tohle se prostě nebude dívat. Raději donutí Evansovou, aby pochopila, že jeho duše je mnohem lepší. Musí taky žárlit. Chtěl, aby i ona cítila tu spalující emoci, která právě teď sžírala Jamesovo srdce. Netušil, že už ji tam dívka dávno má. A když zahlédla Jamese odjíždět bez toho, aby se na ni byť jen podíval, opět jí to kousek kamenné skály odlomilo.

***

Lucius viděl svoji šanci. Nejstarší Blacková byla pryč, většina lidí také. Zbývala jen hrstka, která by ho mohla nachytat. A i James Potter právě odjížděl. Byl čas.

Pomsta bude sladká, Amynko, pomyslel a slastně se zašklebil. Ano, pomsta bude.

A slabé šero mu ještě usnadnilo práci. Nepozorovaně odjel ke křižovatce cest, na které se včera rozhodl provést svůj plán. Když nebyl nikdo v dohledu, jednoduše sundal cedulku s modrou barvou a nahradil ji tou s černou. Nestálo ho to mnoho sil, protože hřebíky byly dávno zrezlé, že vypadly skoro samy.

Teď už jen zbývalo předstírat, že se dívá na okolní kopce a počkat si na tu rudovlásku v tmavé bundě, co už se k němu blížila. Netušila, do jakého nebezpečí se jako nezkušená lyžařka může dostat na místě, kam ji chtěl Lucius poslat. A Lucius zase tušil, že až to pozná, bude ji to bolet. Hodně.

***

Nahoře zbývali pouze čtyři lidé. Dvě zrzky s téměř totožnými bundami, jedna zmijozelka a jeden zmijozel. Zmijozelka se stále pokoušela jedné ze zrzek dokázat svoji pravdu, zatímco druhá zrzka už málem přimrzla ke sněhu.

„Uvidíme se na večeři," ušklíbla se na Rabastana Lily a pak se pomalu rozjela dolů. V šeru už neviděla všechny výmoly a boule, které bude muset projet, proto zvolila pomalejší jízdu. Rabastan ji nechal jet. Sám se ještě minutku zdržel a zadíval se na slunce, ze kterého zbýval pouze srpek.

Evansová měla pravdu, bylo to hypnotické. Musel se zamýšlet nad tím, co se to tu vůbec děje. Kde jsou ty chvíle, kdy by po ní pálil jedno kouzlo za druhým? To už je ale pryč. Musel se k ní dostat blíž, slíbil to. A on sliby plní.

Lily zatím jela po kopci dolů, až se dostala ke křižovatce dvou cest. Vždycky si je málem spletla a dnes tomu nebylo jinak. Kdyby se ještě na poslední chvíli nezadívala na barvy na ukazatelích, odbočila by špatně. Takhle to ještě stihla vyrovnat a rozjet se za modrou bezpečnější cestou k chatě. Ta druhá odbočka tam navíc ani nevedla.

Zrzka dorazila a odbočila na správnou stranu. Lucius se vynořil z šera, aby vyměnil značky zpět. Nikdo na něj nepřijde. Jeho plán vyšel. Sundal je obě, aby je mohl prohodit, když se za ním ozval nepříjemný hlas. Jakýkoliv hlas v této situaci by byl nepříjemný.

„Co to tu provádíš?" zeptal se Rabastan.

Lucius se polekaně otočil. „Co by?" pokrčil zdánlivě klidně rameny.

Rabastan ho ale už nějaký ten pátek znal, takže prohlédl onu klidnou přetvářku. Pak se podíval na to, co drží ten blondýn v rukou. Další pohled byl na značky, které nebyly na správných místech. Netrvalo mu to dlouho, aby si spočítal, co si vymyslela zákeřná mysl Malfoye.

„Kam jela Lily?" uhodil na něj okamžitě. Ani si neuvědomil, že použil její jméno a ne příjmení nebo oslovení primuska. Lucius se zatvářil překvapeně, ba skoro ohromeně.

„L-Lily?" nechápal.

„Jo! Zrzka v černé bundě, možná ji budeš znát," ušklíbal se, čímž se snažil zakrýt lehké obavy o ni. Lucius mohl udělat cokoliv, byl bezcitný a krutý.

„Do hajzlu," zaklel si potichu blondýn. Nastražil past, ale nedošlo mu, že zrzky jsou dvě. A jako dvojčata mají i stejné bundy. Nastražil past na nepravou. A ještě k tomu ho nachytali.

„Hele, nemyslel jsem to pro ni..." začal se ospravedlňovat před tím, kdo byl v tu chvíli silnější.

„Tak kam jsi ji poslal?" vyštěkl na něj zmijozel. Lucius trochu nervózně ukázal na pravou stranu. „Ale tam je ta černá sjez..." napadlo Rabastana, ale v polovině věty pochopil.

„Nechtěl jsem tam poslat ji, ale jak říkáš, zrzka z černou bundou. Kdo to měl v té tmě poznat?" stále se obhajoval. Teď už dokonce těkal očima, aby našel nejrychlejší únik.

Rabastan se na něho zhnuseně zadíval. Ano, zmijozelská krysa. Na vítězné straně. Když se potápí loď, krysa vždycky přežije. I na úkor ostatních, hlavně když si zachová vlastní život. Rabastan možná nebyl kladným hrdinou příběhu, ale měl čest. Aspoň nějakou. Šel si za tím, v co věřil.

„Máš štěstí," zavrčel na zmijozela, co už se i krčil před jeho hrozivým pohledem. Lucius nechápavě naklonil hlavu ke straně. „Máš štěstí, že se mi tvoje pomsta hodí do mých plánů," odpověděl, a pak si ho ještě jednou přejel pohledem. Ne, tohle byl pohled na člověka, co si nezaslouží být na vítězné straně, ať už bude jakákoliv. Jednou prostě zavrtěl hlavou, což vydalo v tu chvíli za mnoho slov odsouzení, a rozjel se na pravou stranu, přímo na černou sjezdovku. Primuska možná bude potřebovat pomoc.

Lily zatím pochopila svoji chybu. Už ale nemohla zastavit. Prudký kopec dolů s mnoha skokanskými můstky i dalšími věcmi, na které Lily nejezdila, ji přivítal s otevřenou náručí. A ona udělala tu chybu, že do něj omylem zajela. Led jí drhl po lyžemi a Lily ani pořádně netušila, kam jede.

Nepomohlo jí ani to, že najela na skokánek, a při dopadu měla pocit, že jí zabrněly všechny kosti v těle. Kdyby nebyla tak dobrou lyžařkou, rozhodně by se neudržela na nohách. Potřebovala se nějak zastavit, ale na zmrzlé ploše to prostě nešlo.

Strach a čirá panika jí naplnil vnitřnosti a hrdlo se jí stahovalo úzkostí. Někdo to na ni vymyslel. Pokoušel se ji zranit ve chvíli, kdy je bez hůlky slabá. Možná ji chtěl i zabít. Tohle nebyla ona modrá, na kterou měla vyjet.

Lily se podívala pod sebe. Bude to musel projet, nezastaví se. Ne bezpečně. Tohle nedokáže bez zlomenin. A byla tu sama. Poslední z těch, co jeli. Ostatní jistě odbočí dobře. Jestli se tu zraní, zůstane tu až do rána. A vzhledem k zimě všude kolem se ho možná ani nedožije.

Musela dojet do konce. V rychlosti si prohlédla pár metrů před sebou. Dál neviděla. Výborné. Znala starou poučku, čím rychleji sjedeš prudký sráz, tím spíše se ti nic nestane, ale nedokázala sebrat odvahu k plné rychlosti. Zatím se klátila, jak nejpomaleji mohla, ale stejně to bylo rychlejší než cokoliv, co zatím jela.

Led jí zachrastil pod lyžemi a ona se zapotácela. Málem spadla, věděla, že by to nebyl šťastný pád. Přímo na led a nejlépe by ještě sjela pár metrů dolů. Na ní by pak přistály lyže, které by se prvně zlomily. Pokud by se rychleji nezlomila ona. Byla mnohem křehčí než lyže.

Ale ona to nevzdá. Musí to sjet, ať to stojí všechno psychické úsilí. Za sebou zaslechla nepříjemné křupání, jako by ji ještě někdo sledoval. Riskla rychlý pohled za sebe, aby se ujistila o svém bezpečí. Prvně nepoznala postavu, co se k ní tryskem blížila, ale po chvíli si uvědomila, že přesně tu opustila nahoře. Jel snad také špatně?

Lily rychle srovnala lyže, protože je málem neudržela u sebe. Sníh jí dal nepříjemnou odpověď. Po tomhle si lyže už nikdy nevezmu, slibovala si. Tenhle sport byl pro ni mrtvým. To radši bude běhat každé ráno kolečko vícekrát.

Dívka vyjekla, jak najela přímo na jeden z můstků. Rabastan viděl, že tam jet nechtěla, ale stopa ve sněhu ji strhla sebou. Zmijozel viděl, jak dívka na chvíli odlepila lyže ze sněhu, a pak na ně tvrdě dopadla zpět. Měl pocit, že už ji vidí, jak padá, ale zrzka to překvapivě ustála. Byla skutečně dobrá, musel uznat Rabastan. Sám byl ale mnohem lepší.

Během vteřinky sjel až k Lily a projel oblouček nad ní.

„Musíme to dojet!" zavolala na něj zděšeně zrzka.

Sakra, tohle bylo možná moc i na něj. Plán byl možná plán, ale tohle do něj nepatřilo. Neměl ji zničit nebo zabít. Měl jiný plán, nemohl si dovolit žádná zranění. Nedokázal říct, jestli kvůli svému pocitu nebo plánu.

„Jeď za mnou, co nejrychleji můžeš!" zavolal na ni zpátky. Pokusil se znít bezstarostně, ale opak byl pravdou. Také nemohl zastavit. Prostě to nešlo. Mohl jen jet podle té poučky, která se mu zatím vždy vyplatila.

„Cože?" zaječela na něj Lily zděšeněji než předtím. Pokud to tedy ještě šlo.

Rabastan ani neměl čas se ušklíbnout, protože najel na hrbol, který ho málem vyhodil z místa. A nejhorší na tom bylo, že si ho nevšiml. Byla na to příliš velká tma. Prudkým strhnutím lyží objel Lily a objevil se v oblouku pod ní.

„Věříš mi aspoň trochu?" zavolal na ni.

Zrzka neměla čas se zamyslet. Měla jen dvě možnosti. Buď pojede sama a bude riskovat, že se vyseká, nebo bude následovat Rabastana, který očividně věděl, co dělá. Rozhodně nevypadal tak nejistě jako ona.

„Fajn, ale jestli mě zabiješ..." zbytek věty vyzněl do ztracena, protože Rabastan se opět stočil čelem ke svahu. Okamžitě nabral rychlost a ani se nesnažil kličkovat. Projížděl přímo a jen stěží se vyhýbal všemu, co se mu mohlo dostat do cesty. Slyšel, že Lily je přímo za ním.

A pak, jako by to byl zázrak, se objevil konec. Svah přecházel v planinu, na které měli všichni, co sjedou tohle peklo, zabrzdit. V plné rychlosti najel na dlouhou zasněženou plochu, která vedla kamsi, kam už neviděl. A s úlevou zjišťoval, že se může pomalu zastavit.

Stejně jako zrzka, která jakmile zastavila, shodila z nohou ty prokleté nástroje a vyděšeně si stoupla zase na pevnou zem. Rabastan udělal to samé, jen s tím rozdílem, že lyže nepovažoval za ďáblovy nástroje.

Lily si ani neuvědomovala, co dělá, když se pevně přitiskla k tomu, kdo ji zachránil. „Proboha, chtěli nás zabít. Nastražili to na nás," byla první slova, co z ní vypadla. Mluvila rychle a roztřeseně jako po skutečně vypjatém zážitku. Byla v šoku.

„Ne, ne, tak to nebylo," pokoušel se ji uklidnit Rabastan. Od Lily se ale neodtáhl.

„Proč by jinak někdo prohazoval značky?" vedla si svou zrzka. Rabastan ji jemně poplácal po rameni.

„Potkal jsem tam nějaké dvě děti. Z legrace to prohodily a čekaly, kdo se nachytá. Nebylo to úmyslné. Ne na nás. Došlo mi, že můžeš mít problémy, tak jsem jel za tebou," dodal na vysvětlenou. Ještě si ale pomyslel, jen pro tentokrát, Malfoyi. Jen pro tuhle chvíli.

„Jel jsi za mnou, i když šlo o černou?" nechápala zrzka. Teď už se odtáhla a postavila se tak, aby na zmijozela viděla. Co se to tu dělo? Rabastan pokrčil rameny. Dívka to ale neodbyla jen tímhle. Mohl odejít. Čekalo se, že by ji tam nechal a odjel by si jen tak na večeři. Měl to přece v popisu práce.

Rabastan se díval, jak se Evansové mění výrazy tváře. Nečekal to, co se stalo po chvíli jejího váhání. Znovu mu totiž skočila kolem krku a děkovala. A zmijozel věděl, že by měl cítit spokojenost, protože plán mu vycházel na jedničku, ale jediné, co poznal ze svých pocitů, bylo znechucení. Znechucení ze sebe samého.

***

Noc je kouzelná věc. Jedni o ní možná neví, ale tahle tajemná dáma slyší všechno, co se řekne. Je totiž všude. V srdcích pár členů brumbálova projektu, v duších mnoha z nich, v myslích těch méně šťastných i v pokojích, kde se mnoho z nich trápí.

Co ale noc jednou slyšela, jí nikdo nevezme. Minule poslouchala vyznání dvou odlišných lidí, kteří se rozhodli i přes svoji rozdílnost milovat jeden druhého. Dnes slyšela Narcissin tichý pláč, který neslyšela snad ještě žádná živá bytost.

Viděla i dva lidi, kteří táhli své lyže do prudkého kopce černé sjezdovky. Slyšela jejich rozhovory. Části, které si mezi sebou vyprávěli. Ráda je poslouchala. Měla ráda členy brumbálova projektu. Noc jim totiž rozvazovala jazyky.

„Kde ses naučil tak dobře lyžovat?" zajímala se dívka, zatímco supěla do kopce.

Chlapec se jí pokusil vzít lyže, ale dívka ho odbyla se slovy, že už toho udělal až dost. Noc přímo plesala nad jejich chvílí. Byla taková křehká, jako by se měla každou chvíli porušit. A to z mnoha důvodů.

„Před dvěma lety jsme jeli s Rodolfusem za jedním rodinným přítelem, co lyžuje. Bylo to během Vánoc, kdy rodiče odjeli za známými," ušklíbl se.

„Nech mě hádat, měli jste to zakázané," zasmála se dívka svým slovům.

„A právě proto jsme se to naučili tak dokonale," potvrdil jí její slova chlapec a noc se zasmála společně s nimi. Její moc nad nimi neznala mezí. Stejně tak jako nad všemi ostatními. Její moc byla nevyvratitelná a pro mnoho z nich zákeřná.

Noc zvědavě nakoukla oknem do chaty. Tam měla přístup zakázaný, dokud se svítilo. Se světlem přichází rozum a smích, v noci zbývají jen city. Sama noc je stvořila nechala je, aby se v jejích obdobích vlády naplnily.

Viděla smějící se dívku a chlapce, který ji nepatrně objímal kolem ramen. Přátelské gesto, pomyslela si noc, zatímco je pozorovala. Dívka však zrůžověla při pohledu na chlapce. Usmívala se a chlapec také. Vtipné, jak má delší vlasy než ta holka, zasmála se noc a nechala je svým citům, které se brzy dostaví v plné parádě.

Mnoho lidí v ní věřilo. V její kouzla a dary. Stejně jako jedna dívka, která právě řekla ta sladká slova, která noc slýchávala tak často. „Miluju tě," ozvalo se, tentokrát od chlapce. Noc zamířila jinam, tyhle dva už znala. Jejich příběh byl jistě dojemný, ale ona chtěla i jiné drama.

Nahoře v podkroví viděla kluka, co přecházel po pokoji a mumlal si slova, která řekne jedné rudovlásce, pokud mu to dovolí. „Lily," zopakoval jméno. Noc se zamyslela. Nebyla to ta Lily, co právě vycházela kopec? S tím druhým chlapcem?

„Jimmy, kde jsi?" ozvalo se, až to noc málem polekalo. Do pokoje vešla jiná dívka, mnohem hezčí, pomyslela si noc zděšeně. „Přemýšlíš nad slovy?" zapředla medovým hlasem. Noc odvrátila pohled od okna. Složité vztahy, moc složité.

To ona měla s měsícem jednoduchý vztah. Zrovna teď se dívala na jeho kulaťoučké tváře. Stále nebyly přesně v kruhu, ale co není může být. Její kluk totiž pořád dorůstal nebo ubýval. A teď měl jen pár milimetrů do plného objemu. Přišel jí tak roztomilý.

Noc se ještě naposledy zadívala na všechny, které zanechává vlastnímu osudu. Sama má život, co chce žít. Po boku měsíce bude věčně soupeřit s dnem o moc. Její duše bude jen pár hodin. V zimě vládla ona, v létě její odvěký nepřítel. A měsíc stál neutrálně uprostřed. I on ale představoval zlo pro nejednoho člověka.

Noc už na to raději nemyslela. Přijala svoji roli a vzdálila se z lidských životů. Brzy bude její moc na vrcholu, takže si ji užije. Podívá se ještě někam jinam. I tihle lidé přece měli přátele. A Francie už ji nebavila. Možná byl čas vyrazit se podívat do mlžné Anglie...