Den začal mnohem dříve než slovy, která pronesla zrzka v lese. O mnoho a mnoho hodin dřív se ale skoro nic nestalo. Marlene s Emmelinou málem zaspaly ranní běh. Amélie hlasitě nadávala, zatímco se už třetí ráno obouvala do běžeckých bot. Nutno podotknout, že třetí ráno ze tří. Nebyla to příliš dobrá bilance Andromediných schopností.

„Kde je vlastně Potter? Obvykle se mi tu směje, že jsem pomalá," vzpomněla si na včerejší ráno Lily Evansová, kterou dnes hvězdy obdařily výbornou náladou. Už od rána měla pocit, že potřebuje být k okolí milá a všímavá. Možná za to mohl včerejšek, kdy se po cestě do chaty poměrně otevřela novým lidem. Nelitovala toho, spíše jí to přišlo nemístné. Noc jí opět zastřela myšlenky.

„Chybí ti tu snad?" ušklíbl se Rabastan, co si v klidu poklusával vedle rudovlásky. Andromeda byla opět pár metrů před nimi. A Potter s nimi měl soupeřit o první místo. Jenže dnes tu tenhle člověk chyběl. Andromeda dokonce běžela rychleji než obvykle. Něco ji štvalo, to Lily poznala hned. Vlastně ani nikdo z nich nic neprovedl a stejně museli všichni běžet. Jen kvůli tomu, že byla Andromeda naštvaná, přece nemuseli trhnout bradavický rekord.

„Spíš mám pocit, že bych si na to ticho mohla zvyknout," odpověděla roztržitě zrzka, zatímco zběsile lapala po dechu. Sakra, dnešní den bude ještě perný. Rabastan se vesele zasmál a trochu přidal, aby dívku donutil srovnat s ním krok. Vlastně ho bavilo to samé co Pottera. Ona nebelvírská šprtka k tomu přímo nahrávala svojí soutěživostí a chtíčem být ve všem první.

„Tak kde je?" přidala Lily na rychlosti, až měla pocit, že vypustí duši. Sotva popadala dech, ale nepřestávala. Nikdy nepřestávala.

Rabastan protočil oči. „Jak to mám vědět?" To byl zase signál pro Lily, aby protočila oči ona.

„Jsi s ním na pokoji, měl bys vědět, co se tam děje," obvinila ho z nedbalosti. Rabastan se jen zašklebil a opět přidal na rychlosti.

Lily už naštěstí viděla světlejší místa v lese, která značila konec příšerného ranního zážitku. Chata byla přímo před ní, jen pár metrů. Ještě o kousek přidala, aby srovnala krok se zmijozelem. Při tom ji bolely snad všechny svaly. Zoufale zaúpěla, čímž vybudila zmijozela k lehkému zpomalení.

„V pořádku?" zeptal se jí.

Lily se někdy až podivovala nad tím, jak ji umí překvapit. Asi stejně jako Potter. „Jo, dobrý. To včerejší tahání lyží a sjezd mi nějak zničily svaly," postěžovala si a zamnula si předloktí i paže, kterými jí prostupovala zima. Tohle se jí při běhu už dlouho nestalo.

„To je pravda, šlo o nezapomenutelný zážitek," ušklíbl se zmijozel, který už také ztěžka oddechoval. Lily si to pro sebe zaznamenala, protože se pak necítila tak příšerně slabě a zničeně.

„A co ten Potter?" připomněla po chvíli ticha zrzka.

Tak ji to ještě nepřešlo, podivil se zmijozel. Co na něm proboha viděla? „Prý umírá," pronesl dramaticky a pokoušel se zachytit výraz zrzčiny tváře.

Lily zmateně naklonila hlavu na stranu a nakrčila obočí. „Cože? Je v pořádku?" starala se hned.

Rabastan tím pochopil, že primuska jejich ročníku má prostě obrovské srdce, kde má místo snad pro každého. Potter ji nedávno málem přizabil a ona se o něj stejně stará. Úplně stejné jako když on dostal tu ránu pěstí. Evansová byla prostě fascinující dívka.

„Jistěže ano, proč by také nebyl," zakroutil pobaveně hlavou Rabastan.

Lily s úlevným pocitem pokrčila rameny. Předstírat lhostejnost jí šlo snad ještě lépe než jiné emoce. „Třeba proto, že se mi sem dnes nepřišel posmívat. Vždyť si nenechal ujít ani jednu příležitost," ušklíbla se, ale v duchu už se viděla v chatě v podkroví.

Samozřejmě, že se musela přesvědčit na vlastní oči. Tohle přece kamarádi dělají nebo snad ne? A navíc si nevšimla, že by chyběl někdo jiný. James byl jediný člověk, který neběžel. Proč on? Co mu bylo, že si to nechal ujít? Lily se musela přesvědčit, že je v pořádku. Stále o něj měla strach.

V jídelně se omluvila Rabastanovi s tím, že za chvíli přijde. Zmijozel si nedělal iluze, věděl, kam má zrzka namířeno. A nepokoušel se ji zastavit. V noci došel krátkému poznání - jeho plán by neměl zasahovat do jejího života. Možná o ní smýšlel už moc jako o lidské bytosti a ne o podřadné rase, ale prostě se nemohl donutit k dalšímu pokračování. To ale nejspíše přijde. Prozatím na sobě nesměl dát nic znát.

Lily vyběhla schody do prvního patra a následně i do podkroví. Pak nejistě přešlápla přede dveřmi jednoho ze dvou pokojů a prohrábla si konečky vlasů, co měla v culíku, prsty. No a co, že měla rudé tváře a rozzářené oči po běhu? James ji už viděl i v mnohem horších situacích. Například, když málem prohodila Flinta oknem. Na něco takového se hned tak nezapomíná. A proto nejistě zaklepala a po tlumeném zavolání dveře otevřela.

„Ahoj," řekla Lily a zavřela za sebou dveře. Viděla Jamesův překvapený výraz i to, že mu očividně nebylo nejlépe. Ležel totiž v posteli a ani se nepokoušel nikoho napálit vtípkem. Při pohledu na něj Lily získávala pocit, že to nebude jen fyzické. On totiž celkový obraz zdraví vypadá bez té psychické části neúplně.

„Ahoj," zopakoval udiveně James. Nechápal, co se to děje. Štěstí se snad rozhodlo mu seslat poslední pohlazení, než ho opět tvrdě kopne přímo do koulí. Všiml si, jak dívka nejistě přešlápla a nervózně si zasunula jeden vyklouzlý pramen vlasů za ucho.

„Nebyl jsi... Tam," odkašlala si Lily a mávla rukou neurčitě k oknu.

„Ne," zavrtěl hlavou James.

Lily si skoro neslyšně povzdechla. To byla zase konverzace. Nemohla se ale divit. Když se ona necítila dobře, také neměla náladu na nikoho a na nic. Možná by měla odejít.

„A jsi v pořádku?" přešla k jeho posteli opatrně Lily. Našlapovala jako by se každou chvíli měla podlaha změnit ve vroucí lávu a zrzka musela okamžitě někam vyskočit, aby nezemřela. Jako dítě takovou hru hrávala, ještě ve školce. Pak ale zatřepala hlavou, vyhodila všechny tyhle myšlenky ven, a krátce položila Jamesovi ruku na čelo. „Tak co ti je?" zeptala se ještě jinak a velice opatrně si přisedla na postel.

Pak si ale uvědomila, jak troufalé to bylo gesto. Moc tlačíš na pilu, Lily, přeříkávala si v duchu, aby neudělala zase další blbost. James ale nevypadal, že si bude stěžovat. Možná ho sžírají podobné pocity jako mě, napadlo zrzku, ale pak tu absurdní myšlenku zahodila. Byl to přece on, kdo navrhl přátelství.

„Ne, jsem v pořádku," zachraptěl James při pohledu na nádhernou Lily, která za ním přišla. Byl to obrázek z nebe. Možná v noci zemřel a ráno se probudil už mrtvý na jiném, lepším, místě. Možná se vůbec nejednalo o Lily, ale jen o výplod jeho fantazie.

„Nevypadáš tak," pousmála se Lily tiše. Sama z něj nemohla spustit oči. Těch pár dnů, co se všechno vrátilo do starých kolejí, ba možná celé ještě přiostřilo, bylo v mlze. Teď a tady šlo o jiný čas. Stejně jako tehdy před Brumbálovým projektem, když Jamesovi pomáhala balit kufr. Tehdy se mu přišla omluvit, dnes ale nebyla tou, co by se měla omlouvat. Chtěla se jen přesvědčit, že žije, nic víc. Žádné city, jen přátelství.

„Milá jako vždycky," zašeptal James automaticky.

Lily se musela ušklíbnout. Kdyby byl jednou na smrtelné posteli, stejně by si z ní dělal jen legraci. Jako vždycky. Ale nebylo to tak mezi nimi pořád? A nechtěla to náhodou ona zrzka zpátky?

„Dnes se obzvlášť snažím. Možná za to může ta malá změna v pořádku pro běh," zamumlala téměř neslyšně a nesrozumitelně. James ale stejně pochopil. Jenže zase úplně špatně. Všechno to jako pokaždé podělal.

„Takže jsi běžela jen s Lestrangem? Nikdo vám nezkazil vaši chvilku?" ušklíbl se.

Lily v tu ránu vyskočila z postele. Jako by ji James polil ledovou vodou. To poznání jí vyrazil dech. Merline, co to tu dělala, o co se to vůbec snažila? Taková hloupost!

„Jsi idiot, Pottere," ucedila skrz zuby. Ta chvíle mohla být překrásná a přímo pro ni, ale nebude. A proč? Protože to zkazil.

„Takže ti na tom zmijozelovi vůbec nezáleží?" ušklíbal se znovu a znovu James, zatímco Lily rudla vzteky.

„Tak vidíš," pokračoval James v obviňování zrzky, která skoro zaplakala. Tak kolosální hovado už dlouho neviděla. Co se o něj vůbec zajímala? Proč ji zajímalo jeho zdraví? Takový kretén!

„Abys věděl, včera mi zachránil život," vystoupila na Rabastanovu obranu Lily.

Jamesovi ale protekl význam slov jedním uchem dovnitř a druhým ven, soustředil se jen na tón hlasu a přibližné sdělení. „Abys to ještě nebránila!" odfrkl si.

Lily nešťastně zavrtěla hlavou. Nechtěla se hádat. Ne teď, ne tady a hlavně ne s ním. Měla pocit, že ji každá hádka vzdaluje od tohoto nebelvíra na dlouhé a dlouhé míle. Nejspíše už nikdy nebudou tak dokonalým párem jako po prvních týdnech v září.

„Zase jsi to celé zkazil," zašeptala už se slzami na krajíčku. Proč jen se nechala od něj stále dokola zraňovat? Měla to vůbec zapotřebí? Stál James Potter za takovou bolest? Ale copak si Lily mohla vybrat? Její srdce rozhodlo za ni a ona nemohla odporovat. Kdo byla, aby nařizovala tak mocnému orgánu?

James jako by si v tu chvíli uvědomil chybu. Zase se s ní začal hádat. A to se jí chtěl omluvit. Moment, ale to by mohl ještě teď. Vždyť Lily za ním přece přišla. Ukázala mu tím, že jí na něm stále záleží. Možná nebylo vše ztraceno. Zrzka se ale otáčela k odchodu, takže si James musel pospíšit.

„Lily!" zavolal na ni a počkal, až se dívka otočí. Nebelvírka viděla v jeho očích bolest. Měla pocit, že přesně to tam na krátkou vteřinu zahlédla. Snad se jí to jen zdálo. I tohle zdání jí ale pomohlo polknout slzy a vyčkat na to, co James řekne dál.

„Omlouvám se. Mrzí mě tohle, i to včera a na ledě a ta hádka předtím," vypočítával všechny jejich nepříjemné chvíle, které tuto chatu přímo naplnily. Lily se chtě nechtě musela pousmát.

„Omluva na to stačit nebude," prohlásila pak tvrdě. Vždyť kolik se jen natrápila pro svého „kamaráda".

Pak si všimla toho, jak James posmutněl. Možná chtěl skutečně být jejím přítelem. Lily ale sama nevěděla, jestli chtěla být kamarádka. Jestli by to vůbec dokázala. Kamarády vlastně nikdy nebyli. Mohla by ale zkusit... Ne, dnes už riskovala dost. Pak se ale na nebelvírského chytače znovu zadívala. Bez risku nikdy nebude zisk.

Dvěma kroky přeběhla místnost a naklonila se k Jamesovi, co byl opřený o stěnu, stále ještě v posteli pod dekou. Ani Jamesův překvapený výraz ji nerozhodil v tom, co tak najednou udělala. Nemohla jinak. Slabě našpulila rty a jemně jimi přejela po Jamesově čele. James to cítil jako dotek hebkých plátků růže nebo křídel motýla. „Ale je to dobrý začátek," dokončila svoji předchozí větu.

Pak se okamžitě otočila a s příšerně rudým obličejem opustila chlapcův pokoj. Nemohla vidět, jak James ještě dlouhou chvíli zírá do prázdna a užívá si ten okamžik štěstí. Ale je to dobrý začátek, začátek, začátek, zněla mu slova v hlavě. Možná měli ještě nějaký začátek.

***

V jídelně se zdálo, že nikdo neměl energii na povyk. Energie chyběla snad v každém z těchto studentů, kteří ji sháněli, jak jen se dalo. Někteří to řešili krátkým šlofíkem během jídla, až se jim unavené hlavy bořily do talířů naplněných vejci se slaninou. Jiní zase vsadili na osvědčenou tradici.

„Chceš taky, Náměsíčníku?" zeptal se zvesela Sirius, co už se zvedal za vidinou energie v hrníčku.

Remus se jen usmál. „Černou jako moje duše," prohodil bodře, až Pandora protočila oči. Ještěže s nimi dnes Narcissa neseděla, z tohohle by ji jistě trefilo. Sirius se ale zasmál, až začala Pandora přemýšlet o jeho duševním zdraví.

„Půjdu s tebou," nabídla se Andromeda. Stejně si potřebovala s bratránkem jednou promluvit.

U kávovaru teď probíhal ale úplně jiný rozhovor. Rozhovor, co ponechával mnohem větší temnotu v místnosti. Přátelství či láska v něm nebylo vůbec. Zmijozel už takový byl. Vždy tvrdí bratři nemohli dovolit, aby ten druhý dělal něco špatného.

„Netuším, co si chceš dokázat, ale nech toho, dokud je čas," procedil skrz zuby Rodolfus, zatímco předstíral, že není bez sebe vzteky. Samozřejmě věděl o mnoha věcech, co se v chatě i mimo ni šustly, takže pochopil, že bratříčkovi nejde o žádné veřejné blaho. Nikdy mu nešlo.

„Uklidni se radši s tou tvojí nebelvírkou," prohodil Rabastan s přehledem. Jako každý zmijozel, i on měl vše pod palcem a mohl řídit drby i horší věci. Tím ale přilil jen olej do už tak velkého ohně v Rodolfusově duši i srdci. Ani netušil, že něco takového může mít, než potkal právě tu, o které jeho bratřík mluvil.

„Do toho ti vůbec nic není, tak od ní dej pracky pryč," pohrozil mu, zatímco Rabastan pozvedl obočí. Slabě pískl a ušklíbl se.

„Tady to někdo bere až příliš vážně," prohodil s předstíraným nezájmem a dál se věnoval slazení jednoho z hrnků.

„Já? A kdo se tu při každé příležitosti naparuje, posluhuje a zajímá se o nebelvíry?" poukázal na dva hrníčky kávy.

„Co bys asi řekl? Je rozkošná tím svým způsobem," pokrčil rameny Rabastan. Tohle vždycky říkával o všech holkách, které pak i dostal. Byl to jakýsi signál, že tahle je jeho, tak ať mu jde bratříček z cesty. Jako kdyby on někdy někoho měl, vzpomněl si Rabastan.

„Uvědom si, že je to člověk. Člověk, co má city i duši, možná i víc než ty. Jestli jí jen zkřivíš vlásek..." nemusel dokončovat, protože oba pochopili.

Rabastan se konečně otočil, aby si podal konvičku s mlékem. „Zdá se, že to nejsem já, kdo má problém s přílišným zájmem," pronesl kousavě a nalil do skoro prázdného hrníčku mléko. „Ale nemusíš se bát. Tvým milovaným nebelvírům se nic nestane. Tedy pokud jsem naší primusce do toho hrnku nepřimíchal trochu jedu z rodinných zásob," zamával jedním ze dvou hrníčků, který i s tím svým odnášel ke stolu, kde se právě smíchaly všechny koleje.

„Dej si pozor, než se spálíš," varoval ho Rodolfus tiše. Rabastan se na něj konečně otočil a pozvedl obočí.

„Měl jsem dojem, že já tu udílím tyhle rady." Pak už zamířil konečně ke stolu, kde se slovy: „Jedno mléko s cukrem a kapkou kávy pro primusku," položil hrnek se světlou tekutinou před zrzku s unaveným výrazem. To druhé si nechal pro sebe.

V duchu si ale říkal jen jediné. Co to, do hajzlu, dělám?

Rodolfus zatím připravil svůj hrnek s neblahým pocitem. Dnešní den nezačínal pro nikoho dobře a on z té smyčky nemohl vyváznout. Na něj také přijde řada. A také že měl pravdu. Asi pět vteřin po této geniálně položené větě do jídelny připlachtila Bellatrix Blacková, budoucí Lestrangeová.

A zamířila si to přímo za zmijozelem, co stál u kávovaru a netrpělivě očekával zázrak. No, v podobě Bellatrix tedy nepřišel. Bellatrix totiž v noci došla jistého poznání. Nemá na výběr. Nikdy neměla. A brzy už jí to nebude vadit. Musí se na to připravit. Musí na to připravit okolí. Možná je čas povolat starou Bellu zpět.

„Dobré ráno, můj budoucí manželi," pronesla mile a políbila Rodolfuse na tvář, dokud to ještě nečekal. Zároveň hodila očkem po Cathy Wrigtové, jestli je pozoruje. Byl čas na pročištění konkurence. No a co, že nebudou šťastní? Oni neměli být šťastní, tak to prostě bylo.

S potěšením sledovala, jak Cathy příliš silně zmáčkla koblihu, ze které vystříkla náplň kamsi na stůl. To, že Rodolfus rozčilením málem zničil kávovar, jí nevadilo. Stejně to byl mudlovský vynález. Oni přece budou mít skřítky. Stejně jako ostatní čistokrevní.

„Co to děláš?" sykl na ni Rodolfus zděšeně. Bellatrix se potěšeně usmála.

„Jsme přece zasnoubení, máme k sobě chovat city," pokrčila rameny a přejela mu majetnicky rukou po rameni. Wrightová pro ni nebyla konkurencí.

Bella ale netušila, že Rodolfusovo srdce bije v jiném rytmu než to její. Ten rytmus měla ještě jedna osoba v místnosti. Ta, co právě teď naštvaně odcházela z místnosti. Co si jen do háje myslela? Vždyť ten zmijozel je zasnoubený. Bude mít manželku a zatím jí tu vyznává lásku ve sněhových závějích. To se prostě nestávalo. Cathy nebyla hrdinka z románu, aby si to k ní její láska jen tak přišla.

„Zdá se mi to, nebo se teď právě něco stalo?" zeptala se Emmelina své nejlepší přítelkyně Marlene.

Ta se ale jen dívala za svojí kamarádkou z Nebelvíru. Muselo ji něco trápit, takhle se obvykle nechovala. „Brumbál měl možná pravdu, Emmelino. Zkus někdy mlčet," prohodila a nabrala si další kousek slaniny.

Emmelina tam jen seděla a naprázdno otevírala pusu.

***

„Dobrá, budu vám věřit," pronesla po dlouhém přemlouvání Andromeda a zkoumavě se na dvě nebelvírky zadívala. Prvně Jimmy, pak Evansová a Wrightová... Tohle nebyl dobrý příběh, uvědomila si Andromeda. Takhle nezačínaly chvíle, co měly dobrý konec. Sejde se kluk, co se potřebuje hádat s holkou, co mu nechce zůstat nic dlužná, a dívka, co vypadá zničeně a smutně. Tohle není začátek mudlovského příběhu, tohle je Andromedina realita.

„Ale jestli se tu stane něco, co by nemělo..." pohrozila jim. Cathy už první noc v chatě udělala průšvih a Lily vlastně ještě o hodiny dřív, když vytáhla rolbu někam pryč. A Jimmy? Tak o tom se nedalo diskutovat, ten byl poberta. Jemu ale jako jedinému věřila, skutečně mu něco bylo.

„Dobrá. Evansová, Wrightová, do pokojů, vy ostatní ven!" zavelela přes celou jídelnu a začala na všechny mávat, aby odešli. Každý z toho měl rozporuplné pocity. Někteří jít nechtěli, jiní se těšili, někteří přemýšleli, proč dvě dívky z nebelvíru a ještě k tomu Potter dnes nebudou lyžovat. Někdo zase jen těžko snášel odmítnutí a někdo jiný se zase neuměl vyrovnat s myšlenkou, že by měl odmítnout. Někdo by nejradši do celého projektu hodil vidle nebo rovnou brokovnici, ze které by si ještě vystřelil na Brumbála, když to celé spískal.

„Co je s Lily?" zašeptala Alice své nejlepší kamarádce Mary. Tmavovlásce došlo, že se poslední dny nevěnovala nikomu jinému než Siriusovi. A nějak to chtěla napravit, jen netušila jak. Možná ta otázka byla dobrým začátkem. Kdyby jen věděla, že tato slova pronesla ona zrzka jen hodinu před ní.

„Nevím. A nevím, jestli to vůbec někdo ví," zavrtěla nechápavě hlavou Mary. Ani ona sama nebyla bez viny.

Jejich trojici tenhle pobyt opět rozdělil. Ony tři byly nejlepšími kamarádkami už od prvního ročníku, tak proč se to teď kazilo? Mary se často vracela k lanovce sama, jen aby měla možnost potkat toho tajemného kluka, co ji považoval za agentku. Alice zase nalezla dávno ztraceného přítele, takže to chtěla náležitě oslavit.

Lily tu ale nebyla obětí. Ona sama na ně neměla čas, protože jí ho zabíraly neskutečně časté hádky s Jamesem, nehody a náhody, u kterých se obvykle objevil Rabastan, nutkání oběma něco udělat a i nově nalezené přátelství s Narcissou.

Když už je řeč o chlapcích, co motaly nebelvírkám hlavu, možná by bylo vhodné zaostřit pozornost i na ně. Konkrétně na bývalého nejlepšího přítele tmavovlásky. Jeho další chvíle budou totiž jen zajímavé. Když Sirius přijde do pokoje pro nějaké věci, nalezne tam svoji dívku z havraspáru v přemýšlivé náladě. Jako obvykle ji bude chtít přivítat polibkem, ale ona se poprvé odtáhne.

„Ahoj," řekne radši.

Sirius už zmatený vývojem odpoví stejně. Pak na chvíli nastane ticho, ve kterém ona přemýšlí o tom, jak by bylo snadné něco říct. Jenže co? On zase nechápe, co se Pandoře stalo. Jak se změnila.

„Děje se něco?" nechápal Sirius. Jako každý kluk šel přímo k věci, nedokázal totiž jen tak mlčet a přemýšlet, co udělal špatně. Nejhorší na tom bylo, že ho to vlastně ani moc nezajímalo.

„Ne, všechno je v pořádku, jen bych si ráda povídala. Líbáme se pořád," namítla Pandora trochu těžce.

„Povídat?" nechápal Sirius.

„Ano, povídat. Mluvit spolu o něčem. Ne se jenom válet v posteli nebo v přístěnku," ušklíbla se. Sirius také. Nikdy s ní nic jiného dělat nechtěl. Flirtovali spolu, spali, líbali se, ale víc nic. Žádné propojení nebo něco podobného. Možná kvůli tomu to poslední dobou skřípalo. Nebo proto, že k ní Sirius nebyl nikdy plně upřímný. Zachovával hlavní tajemství pobertů příliš pečlivě.

V místnosti se rozhostilo ticho. Ani jeden nevěděl, jak začít. Možná ani začít nechtěli.

„A o čem si chceš povídat?" prolomil ticho jako první Sirius. Pandora se nevesele zasmála.

„A to je přesně ono, Siriusi," namítla s pokrčením ramen. Chlapec stále nechápal.

„Jsi neskutečný milenec, tolik vášně už asi nikdy nezažiji, ale... Není to to, co od života skutečně chci. Nechápej mě špatně, ty tři měsíce byly vážně skvělé, ale když to vezmeš kolem a kolem, nic o mně nevíš. A já nevím nic o tobě. Nesvěřujeme se, nemluvíme spolu. Jen spolu spíme. Nebylo to špatné, ale všechno dobré jednou končí," promluvila.

Sirius už pochopil. Pak se rozesmál. „Ty musíš být vždycky ve všem první. Jako první jsi mi zamotala hlavu a odmítala mě, dokud jsem po tobě šíleně netoužil, pak jsi se se mnou jako první rozešla. Co přijde příště?" smál se příliš vesele na to, že ho právě teď odkopla dívka.

„Neber to špatně, vážně ne, byla jsi skvělá, ale nějak jsem pochopil, že toho mnoho společného nemáme. Vždyť kolikrát ses tu se mnou bavila? Skutečně bavila? Smála ses s mými přáteli nebo snad vtipkovala?" ptal se jí. Pandora s úsměvem pokrčila rameny.

„Abych pravdu řekla, tvoji přátelé nejsou tak zábavní, jak si možná myslí. V posteli jsi bůh, ale mimo ni nejsi pro mě. Všechny ty věci jsi dělal jen podvědomě, z výchovy, že?" ukázala na kufr i dveře, které jí vždy otevíral. Sirius se zamyslel. „Děláš to pro všechny, všimla jsem si," ušklíbla se havraspárka.

„Máš pravdu, nedělal jsem nic skutečného. Asi jsme se oba nechali trochu unést vášní, která postupně slábla," pokýval moudře hlavou nebelvír.

„Nebo se proměnila na vášeň k někomu jinému," poznamenala trochu šťouravě Pandora.

„Jestli myslíš Alici, tak..." nedokončil Sirius.

„Tak jsi jen moc rád, že jsem tě tehdy donutila se s ní usmířit?" napověděla mu Pandora.

„Tobě to snad vážně nevadí," protočil oči Sirius.

„Ne. Můžeme zůstat přátelé. Samozřejmě jen ti platoničtí, už žádný sex," rozmáchla se rukama Pandora.

„Škoda, byla jsi tak vášnivá," vzdychl Sirius.

„Probudil jsi ve mně touhu, pamatuješ? Jenže něco takového člověku prostě jednou dojde, když toho druhého nemiluje. Ne doopravdy. Tehdy jsem si myslela, že jsi ten pravý, ale pak mi nějak došlo, že asi ne. Šli jsme na to prostě obráceně, z postele do vztahu. To nikdy nemůže fungovat," připomínala mu.

„Je to podobné. Ale dovol mi, abych se s tebou rozešel první," přistoupil na její argumenty. Jeho ego se ale odmítlo smířit s tím, že bude odmítnut.

„Vidíš? A to je přesně ta chvíle, kdy bych se měla zasmát, ale neudělám to. Nepřijde mi to příliš vtipné. Asi jsem skutečně jen nudná havraspárka," uchechtla se nevesele Pandora.

„Nejsi nudná. Vážně. Jsi vtipná a skvělá, jen ne pro nás. Možná si ale budeš rozumět s Evansovou, ta má taky takový podivný smysl pro humor," ušklíbal se Sirius.

Pandora se tentokrát už zasmála. „Kamarádi?" podala mu ruku na usmíření.

Sirius ji s potěšením stiskl. Musel konstatovat, že se mu ulevilo. Byl zase volným mládencem bez cíle i dívky.

A takhle nějak vypadal i rozchod Jamese s Lily. Jen s jedním malým rozdílem. Sirius s Pandorou k tomu přistoupili dobrovolně a zodpovědně. Oba se najednou cítili šťastnější. Pandora vystoupila ze stínu poberty a mohla se jít bavit i s jinými lidmi. Zoufale potřebovala trochu mozkových buněk na druhé straně konverzace, což jí rozhovory se Siriusovými přáteli nepřinášely. Sirius si zase mohl najít někoho, koho skutečně chtěl. Už dávno vzdal svojí cassanovskou stránku, ale najít si někoho správného na celý život bylo těžké. Zvlášť, když holka, kvůli které jste to udělali, si nakonec usmyslí, že ho nechce. Fakt na vraždu, kdyby na to nepřistoupil s čistým svědomím.

A takto neslavně skončil příběh jedné dvojice. Jejich jména nikdy nebudou vyryta do stromu se srdíčkem. Jejich svatba nebude ani v létě ani v zimě. A jejich děti nebudou chytré po mamince a hezké po tatínkovi. A možná to tak bylo dobře. Když už si Sirius vydobyl tu svobodu od rodiny, jen těžko by se smiřoval s manželstvím bez lásky. Radši nikdo než někdo, koho nemiluje. A koho miluje, na to musí ještě přijít. Jeho srdce totiž bylo zmateným orgánem, který netušil, jak má bít. V jednu chvíli pociťoval tolik emocí, z nichž ani jedna se k té situaci nehodila. Sirius byl vlastně takovým emocionálním začátečníkem. Potřeboval k sobě někoho, kdo ho bude chápat jako nikdo jiný, kdo bude znát jeho myšlenky dřív, než se seskládá do slov a nesouvislých vět, někoho, kdo se postará o jeho mysl, humor, duši, srdce a v neposlední řadě i tělo. A někoho takového mu Pandora prostě nemohla poskytnout...