Andromeda Blacková vyběhla z jídelny na chodbu, aby spatřila pobledlého chlapce, jak se opírá o její sestru a jejího bratránka. Chlapci se z čela lil pot, až se Andy zděsila. „Co se stalo?" vytahovala hůlku, aby mohla provést nějaká kouzla, ale sama netušila, jestli na to bude stačit, protože záchranu života neprováděla každým dnem.

„Potřebujeme rychle jít ven. Musíš sehnat všechny a zavřít je uvnitř chaty, ať nikdo nevychází," pochopil ihned James a přešel k bledému Remusovi. Andy nechápala ani slovo. „Cože?" ptala se zmateně. Očekávala nějaká zranění nebo něco podobného.

„Potřebuje ven, on je vlkodlak!" utrhl se na Andy Sirius. Andy vytřeštila oči, pak se ale zamračila. „To je zase nějaká vaše blbá sranda jako dneska ráno," ušklíbla se a hůlku si opět schovala. Narcissa se trochu narovnala a počkala, až k ní přiskočí James a sebere jí Removu váhu z ramen.

„Ty jsi asi vážně blbá, že jo? Proč bychom si něco takového vymýšleli. Vždyť se na něj podívej, jo, je vlkodlak," pustila se do boje blonďatá sestra. Andy se toho dne už poněkolikáté málem zastavilo srdce.

„Bral jsi lektvar?" ptal se starostlivě James svého přítele. Teď se k němu ale otočila Narcissa. „Vždyť si přestal počítat dny do úplňku! Máš snad pocit, že si mezi tebou a Blackem vzpomněl na něco jiného?" vztekala se. Pravdou bylo, že byla příšerně vyděšená, proto to potřebovala nějak zamaskovat.

„J-jaký lektvar?" ptala se znepokojeně Andromeda. „To je teď jedno, musíme ven, rychle," ozval se opět Sirius. Andy se konečně probrala z letargie. Musela ochránit studenty, které jí do péče svěřil Brumbál. Na nic jiného nebyl čas.

„Vezměte ho do lesa, pak se vraťte. Já spočítám studenty," vyběhla Andromeda do patra a z hlavy se začala probírat studenty. Musela předstírat, že se nejedná o stav ohrožení, jistě to bylo všechno tajné. Jak se vůbec Narcissa dostala do společnosti pobertů? Copak její sestra chodila s vlkodlakem? Vždyť byla jako otec, který tyhle tvory nesnášel. Možná se po mém odchodu změnilo víc než rodinný gobelín, pomyslela si a zase počítala další lidi.

Venku se zatím do lesa hnali tři lidé a jeden skoro člověk. Už to přicházelo, cítil to. Proč jen to všechno podcenil? Choval se poslední dny strašně. Tohle přece nebyl on. Byl dokonce netečný k Narcisse!

„Kdybych to mohl změnit..." zašeptal k ní, protože si všiml, jak křečovitě svírá ruce v pěst. Dívka k němu prudce otočila hlavu. V jejích očích byla bolest a strach, ale i láska a cit. „Důležité je, že jsi pochopil, co jsi mohl způsobit," zašeptala mu něžně.

To už ale dorazili mezi první stromy. Kdesi z dálky se ozvalo zavytí. Remus si nemohl pomoct. Musel odpovědět. A tehdy Narcissa poprvé uslyšela výt vlkodlaka. Byl to táhlý a dlouhý zvuk plný bolesti, kterou museli postižení prožívat.

Remus se začal křečovitě zmítat. „Už to začalo, dělej, pojď," tahal James strnulou Narcissu, která si jako v transu klekla k měnícímu se muži a položila mu dlaně na ramena. Zdálo se, že se Remus klepe o něco méně. „Bude to dobrý, bude to dobrý..." začala šeptat dívka a konejšila vlkodlaka při přeměně.

Chtěl ze sebe vyrazit omluvu, prosbu nebo jiná slova, ale nedokázal to. Místo toho zavyl a následně zavrčel. Už to nešlo zastavit. Slova se mu vytrácela z hlavy, až najednou přestával poznávat všechno kolem. Cítil vůni lesa, chtěl se jít proběhnout. Chtěl krev, maso, chtěl vzít život.

„Jsi především člověk, Reme. Zůstaň jím," šeptala Narcissa slova, která nemohla pomoct. I ona si to uvědomovala. Nemohla mu pomoct od bolesti přeměny. To už ji ale za rameno trhali oba druzí chlapci. „Musíš jít!" křičel na ni James.

„Ne! Nejde to," ohradila se a znovu položila ruce na Remova ramena, aby se přestal tolik třást. Viděla jistý pokrok. Při jejím dotyku ho to možná tolik nebolelo. Když mu mohla ušetřit bolest, klidně by se nechala i zabít.

„Tohle by si nikdy neodpustil. Musíš jít," odtáhl ji kousek dál Sirius. „Ne!" zaječela Narcissa a drala se zpět k Removi. Sirius ji popadl do náruče, kde dívka neměla žádnou možnost se vzpírat. Plakala, vzlykala a křičela, ale nic nepomohlo. Sirius ji odnášel do chaty za pomoci Jamese.

Vtrhli do dveří a lekli se, protože se jim Narcissa málem vytrhla a utekla zpět, ale Sirius ji držel pevněji. „Nenechám tě sejít z cesty, pamatuješ? A tohle je bláznovství," vyhrkl a zatáhl ji dovnitř. James za ní zabouchl a sám se o dveře opřel.

Narcissa se pokusila dostat k oknu, ale to Sirius zavřel dřív, než se mohla dostat ven. Pak ji popadl do pevného stisku, aby se nemohla hýbat. „Přežije to, jako vždycky. Musíš to přežít taky. Kdyby tě zabil, zničilo by ho to. Kdyby ti ublížil, nikdy by si to neodpustil. Vina by ho sžírala celý život, to přece nechceš," šeptal jí, zatímco k Narcisse jen stěží pronikala ona slova.

Zoufale plakala. „Ne, ne, tohle ne," vzlykala, když zabořila tvář do Siriusova ramene. „Já vím, já vím," hladil ji po zádech Sirius, zatímco se pokusil držet Narcissu dál od okna, aby neviděla na tu temnou siluetu, co se právě teď zvedla ze země. Zamířila do lesa, pryč od jejich chaty. Na ten pohled ale Tichošlápek nikdy nezapomene. Navždy ho bude mít podbarvený křikem a vzlykotem zmijozelské dívky, shodou okolností své sestřenky. Každým dnem při pohledu na Remuse uvidí tu temnou postavu, co odchází, a Narcissu, která by byla ochotná obětovat sebe za trochu pohodlí pro jeho přítele.

Nikdo jiný se nemohl Removi vyrovnat. Narcissa pro něj byla ta pravá. Sirius poprvé pochopil, jak moc pro sebe ti dva znamenají. Nebyl to jen Narcissin krátký rozmar, šlo o něco mnohem většího. Dívka stále vzlykala. Jediné štěstí bylo, že se nechtěla podívat z okna. Nezaslechla další táhlé zavytí a zavrčení, které si ale mohl Sirius jenom představovat.

***

„Nechceš aspoň čaj?" zeptal se starostlivě Sirius, když viděl Narcissu sedět u okna ve stejné poloze už druhou hodinu. Dívka mlčky zavrtěla hlavou. Sirius si povzdechl a posadil se k ní.

„Andy poslala vzkaz Brumbálovi, zítra ráno se sem přemístí a najde ho," pověděl jí. Narcissa opět kývla. „On přijde," ukázala na okno. Přesně na to totiž čekala. Jenže Sirius viděl, že čekala na zázrak, co nemůže přijít. Remus už běhal kdesi v lesích.

„Stejně se vrátí až ráno. Ani zdaleka to pro něj nebude nejtraumatičtější noc," pokusil se přidat vtip, ale Narcissa opět nereagovala. „Neměla by ses raději vyspat? Za svítání už tu stejně bude Brumbál," pokoušel se ji přemluvit. Narcissa opět zavrtěla hlavou.

„Co se vlastně stalo dneska odpoledne na ledě?" zeptal se, aby ji donutil trochu komunikovat. Nechtěl ji vidět takhle. Zvláštní, celý život si přál, aby Narcissa zmizela pryč, nejvíce to chtěl od letošního září, ale teď ji nedokázal opustit. Ne v takovou chvíli.

„Nic důležitého. Je to pryč. K rodině se nevrátím, ať jsou možnosti a odměny jakékoliv," zavrtěla hlavou a přiložila jednu ruku na sklo. Bylo na omak ledové. „Vím, jak ses tam asi cítila. Přišla sis zbabělá, že nad tím vůbec uvažuješ. Říkala sis, co za zrůdu by tohle udělalo, a pak jsi zjistila, že o tom přemýšlíš, že?" objal ji jednou rukou kolem ramen.

To, že byla Narcissa mimo, poznal, protože se jeho ruku nepokusila setřást. „Něco takového. Teď ale vím, že to neudělám. Na Vánoce zůstanu v Bradavicích, jak to má být," prohlásila tvrdě, ale její hlas v tom zněl trochu hluše. Sirius se pousmál. Také tenhle pocit zažil.

„Nebyla jsi zbabělá, jen jsi udělala náhlé rozhodnutí, které sis moc nepromyslela. Potřebovala sis nějak ujistit, že jsi na správné straně," poučil ji Sirius. Narcissa jen pokrčila rameny. „To je jedno. Myslíš... Myslíš, že bude v pořádku?" zeptala se s pohledem přikovaným k lesu.

Sirius se zadíval tím směrem také. Možná se mu to zdálo, ale viděl dvě obrovské zlaté duhovky, jak se na ně dívají skrz křoví. Namlouval si, že ho vidí, stejně jako Narcissa. „Jistěže ano. Myslel jsem, že jsi chytřejší, Blacková," pokusil se ji rozdráždit.

„Bojím se o něj, Siriusi. Hrozně moc. Nebyl připravený. Přestal se starat a já ho v tom nechala," vložila si hlavu do dlaní. Nepokusila se mu vysvětlit, že je to špatné. „Vy dva se k sobě vážně hodíte," pronesl kysele Sirius. Jeden jako druhý. Obviňují se tu za něco, za co ani jeden z nich nemůže.

„Tohle není vtipný, Blacku," zavrtěla tupě hlavou Narcissa, až se jí blonďaté vlasy rozevlály všude kolem. Sirius si povzdechl. „Ne, to není. Jen se ti snažím říct, že se nemusíš bát. Jen si zaběhne maraton v půlnočním lese a budeš ho mít zase zpátky," uklidňoval ji.

Narcissa musela přiznat, že jí to trochu pomáhá. Přestávala mít pocit, že ji to sežere zaživa. „A potom bude mít zase třicet dní na tebe. Prostě se jen jednu noc nebudete... Ani nevím, co to vlastně děláte," ušklíbl se. Narcissa se ušklíbla s ním.

„Vidíš, už se směješ. A nechceš jít spát?" zeptal se znovu s nadějí Sirius. Narcissa jen mávla rukou. Sirius tedy vstal, a ještě naposledy se podíval k lesu. Pak se zadíval na Narcissu a pousmál se. Máš štěstí, Remusi, pomyslel si ještě.

„Kdybys chtěla, tak čaj máš přímo tady i s večeří. Přinesl jsem ti i deku, protože mě tak nějak napadlo, že nebudeš chtít odejít," ušklíbl se. taková pošetilá myšlenka. Narcissa konečně odtrhla pohled od okna a zadívala se na Siriuse.

„Děkuju," řekla prostě. Pro oba dva to znamenalo víc než cokoliv, co mohli říct. Pro Narcissu znamenalo neskutečně moc, že se o ni Sirius chtěl postarat. Nakonec asi víc získá, když neodjede na Vánoce domů. Jak nad tím jen mohla uvažovat? Jednou se rozhodla, tak už to nezmění. Zdálo se jí to jako dávné časy. Pro Siriuse zase znamenalo hodně to, že ji dokázal trochu utišit. Vlastně to Náměsíčníkovi dlužil. Za všechno, co pro něj Remus kdy udělal a neuvědomoval si to. Ale hlavně to dělal pro sestřenku, která byla mnohem lepší, než se mohlo zdát.

Sirius chtěl odejít, protože viděl, že se zmijozelka zase ponořila do zírání z okna, ale nakonec neodolal a vzal teplou deku. Přešel k Narcisse a překryl ji, jako by byla panenka, která potřebuje péči. Opak ale byl pravdou. Narcissa nic takového nepotřebovala.

„Běž za Alicí, Siriusi, a nezdržuj se tu se mnou," usmála se do neurčita Narcissa. Sirius se zarazil. Jak mohla vědět, že chtěl...? A chtěl? „Uvidí tě ráda a ty se potřebuješ svěřit. Alice to všechno pochopí," prohlásila Cissa a pak se zase ponořila do svého vnitřního světa.

Sirius ještě chvíli nejistě přešlapoval, nechtěl tam nechat svoji znovunalezenou sestřenku samotnou, ale síla představy byla silnější. V duchu se viděl u Alice, takže tam musel také jít. Chtěl ještě něco říct, ale nějak to nedokázal. Narcissa by ho stejně nevnímala.

***

„A proč nemůžeme jít ven? Jen tady kousek," přemlouvala svoji vedoucí Marlene. Chtěla přece dodělat toho sněhuláka i s Cathy a dalšími. Andromeda ale rezolutně zavrtěla hlavou. „A proč?" kvílela Marlene.

Protože chlapec, který chodí s mojí sestrou, někdo, koho znám celé roky, se právě teď v cosi proměnil a byl by ochoten tě na místě zabít? Nebo snad proměnit v to samé, jako byl on? „Protože jsem to řekla," prohlásila nakonec Andy a ještě jednou zkusila, že jsou dveře zamčené.

Marlene si povzdychla. Tady nebyla žádná zábava. Mohly by se zkusit vykrást ven nepozorovaně oknem. Nebo lyžárnou, ta zůstávala vždy otevřená, protože zamknout ji by bylo moc práce. Marlene se pro sebe usmála. Jo, tohle půjde. Přes lyžárnu se dostanou, kam jen budou chtít.

„Dobře," povzdechla si Marlene nahlas a pokusila se předstírat, že ji to mrzí. Stejně se ale ven podívá. Ona i mnoho dalších. Užijí si to, co jim chtěla Andy jen z rozmaru zakázat. Proč by to jinak dělala? Argument Protože jsem to řekla, nebyl ten nejspolehlivější.

Andy se mezitím usmála a se svými starostmi odešla zpět do jídelny. Myšlenka, že Remus je vlkodlak, byla tak... Neskutečná, že to prostě nemohla rozdýchat jen tak. Cestou ještě prošla kolem chodby, ve které seděla Narcissa zabalená do deky. Andy se na chvíli zastavila. Možná by s ní měla promluvit. Teď nebo nikdy, pak už nemusí být podobná příležitost.

Jenže co by jí řekla? Mrzí mě to? Nebo snad Snažím se zapomenout na to, jak jsi mi řekla, že jsem k ničemu, protože se vzdávám rodiny kvůli takové pitomosti jako je mudlovský kouzelník? Nebo snad Nechtěla jsem ti říct, že už nejsi moje sestra, protože jsi málem použila slovo šmejd? Možná to, že na ni nechtěla celé tři roky kašlat a předstírat, že neexistuje. Nebo snad to, že ani když byly děti, tak se nechovala nejlépe? Jistě mohla udělat víc. Mohla se vracet víc domů, mohla s nimi trávit víc času, jenže ona už měla svůj život. A nechtěně tím ohrozila ten její.

Andy si povzdechla, protože při pohledu na Narcissu se jí sevřelo srdce. Chtěla zaklepat na rám dveří a zkusit něco říct, ale nakonec to neudělala. Nešlo to. Prostě nemohla.

Pak se jen tak otočila a odešla do jídelny, kam také měla původně namířeno. Narcissa to ani nepostřehla. A možná to bylo dobře.

***

Marlene s Emmelinou byly připravené. Během odpoledne se opět usmířily, ale Emmy stále cítila, že je to mezi nimi divné. Od dnešního rána se pokoušela držet radou, která ji tolik zasáhla. Od Marlene nečekala něco takového. Nebelvríská dívka jí byla vždycky po boku, když se mělo něco dít. Ale to teď byla také, ne?

„Zkusíme prvně tu lyžárnu?" zeptala se natěšeně Marlene. Emmelina přikývla. Obě dívky se rozešly ke dveřím, které měly být otevřené. Emmelina zatáhla za kliku. „Nic, je to zamčené. To je divné," mručela si pro sebe.

„Pusť mě k tomu," odsunula ji Marlene a sama zabrala za kliku. S každou komplikací chtěla ven víc a víc. Andromeda jim to zakázala, proto chtěla skutečně jít. Když to vypadalo zamčeně, její zvědavost se ještě prohloubila.

„Vidíš? Stačilo pořádně zabrat," usmála se nebelvírka a vyšla na sníh společně s mrzimorkou, která byla její nejlepší kamarádkou. „Takhle chutná svoboda," usmála se Emmelina a Marlene jí musela dát zapravdu. „Alice ani Cathy neví, o co přichází. Ten pocit je skvělý," dodala Marlene a obě dívky se rozesmály jako za starých časů.

***

Amélie seděla na posteli a vedle ní seděl David. Dívka si na prst natáčela svoje polodlouhé vlasy a každou chvíli se za ně zatahala. Stále přemýšlela, co udělat. Neměla mnoho možností a obě dvě byly špatné. Pokaždé to dopadne špatně.

Soustředěně nakrčila obočí a spustila ruku ze svých vlasů. David se na ní s nadějí zadíval. Amélie se ale znovu zamračila a podložila si hlavu rukou. Stále nemohla přijít na to řešení jejího palčivého problému.

„No tak už se rozhodni," ozval se David. „To není tak jednoduché. Je to složité," odpověděla smutně Amélie. „Co je na tom složitého?" ptal se jí a když se Amélie neměla k odpovědi, povzdech si.

„Buď mi vezmeš věž a já ti vezmu královnu, anebo mi vezmeš pěšáka a já ti na to odpovím sebráním střelce," předestřel jí možnosti, aby to bylo rychlejší. Amélie se natáhla a přesunula po šachovnici svého střelce. Možná to dopadne lépe.

David jí bez jediného zaváhání střelce vzal a Amélie mu na to odpověděla vraždou nevinného koně. „To jsi neměla dělat," zasmál se David a zavraždil jí věž. Amélie se znovu zamračila. David se po chvíli začal domýšlivě uculovat.

„Hele, nech si to! Já se ti taky nesměju," ušklíbla se. No možná jen trochu. Když minule vyhrála, samozřejmě mu to několikrát připomněla. Dokonce mu dala pár rad na bezchybnou hru, které musel David přetrpět. Celé to uzavřela tím, že mu milostivě dovolila opravný pokus, na kterém podle ní stejně zvítězí. Dobrá, možná se trochu smála.

„Vážně ne?" zeptal se jí s podivem David, až se Amélie začala smát. David smetl poslední figurku, co mu bránila v cestě ke králi, a Amélie musela přiznat prohru. Její nikdy ale zaniklo ve výkřiku, když ji David povalil na postel a začal lechtat. Amélie se samozřejmě bránila, takže nakonec se karty otočily.

Místností zněl jejich uvolněný smích, přesný opak toho, co bude za chvíli slyšet z vedlejšího pokoje. Nebo spíš z pokoje, co je nad tím Améliiným.

***

Sirius vešel zničeně do svého pokoje. Cestou se byl podívat za Alicí, ale v pokoji nebyla a Amélie s Davidem mu řekli jen to, že ji nikdo už pár chvil neviděl. Jak se na ně Sirius tak díval, pochopil, že by si jí nevšimli, ani kdyby prošla přímo před nimi.

Stejně se musel přesvědčit i v jiných pokojích. Jenže po Alici jako by se slehla zem. Díky Narcisse konečně získal odvahu promluvit o svém tajemství i o tajemství jiných. Měla to být právě krátkovlasá nebelvírka, kdo ho měl získat, ale ona nebyla k nalezení.

„No to je dost, že jdeš," obořil se na něj někdo, kdo byl v Siriusově pokoji. Sirius se zadíval do tmy ke své posteli, pak rozsvítil a pochopil, že celou tu dobu hledal zbytečně. Ta, kterou chtěl tak nutně vidět, už byla v jeho pokoji. Snad celou dobu nebo se někde minuli, výsledek byl ale jasný.

„Čekám tu jako idiot, až se uráčíš přijít," pokračovala dívka, ale po chvíli se zarazila. Sirius vypadal příšerně. Alice tedy vstala z postele a uvolnila mu místo. Sirius se posadil vedle ní, lokty si opřel o stehna a do dlaní si vložil hlavu. Alice sama netušila, co má dělat. Měla by se zeptat, co se stalo, nebo snad něco jiného?

Nakonec ale zvítězil instinkt a dívka se naklonila k Siriusovi a objala ho kolem ramen přesně tak, jak to on udělal ještě před pár minutami Narcisse. Alice si nakonec položila hlavu na jeho rameno, které se začalo lehce třást. Alice se téměř zhrozila. Vždyť Sirius byl Black a Blackové nebrečí. Aspoň nějak tak se jí to kdysi pokoušel vysvětlit.

Alice ho trochu zděšeně donutila odtrhnout dlaně z obličeje. Očekávala pohled jako z hororu, ale místo toho zírala do rozesmáté tváře svého nejlepšího přítele. Alice se okamžitě odtáhla. „Pitomče," ulevila si. Takhle ji napálit. Copak jim bylo pět?

Sirius se povzdechl. „Myslela jsem, že se něco stalo, a ty zatím předstíráš..." zavrtěla nechápavě hlavou. Tohle byl dost špatný vtip. „Směju se té ironii," pronesl suše Sirius. Alice se zarazila. Možná to nebude tak docela pitomec, možná v tom všem je něco víc.

„Ironii čeho?" zeptala se konečně. Siriusovi zmizel z tváře i ten kousek úsměvu, co v ní tato dívka vykouzlila. „Hledám tě po celé chatě a ty tu na mě čekáš," začal s tím nejméně důležitým. Alice naklonila hlavu na stranu. „Proč mě hledáš?" nechápala.

Sirius si prohrábl rukou vlasy. Tohle gesto si právě vypůjčil od Jamese, ale Alice v něm dokázala číst lépe než Sirius sám. Tohle dělal jen ve chvílích, kdy byl skutečně v koncích. Alice se tedy trochu naklonila dopředu, aby zaslechla všechno, co bude řečeno, co nejlépe.

„Je toho víc, radši se na to všechno připrav," varoval ji Sirius a Alice se znovu zděsila. „Tak mě nenapínej nebo už nebudu chtít nic vědět," postěžovala si. Sirius pobaveně zavrtěl hlavou. Jak by to mohla tahle dívka brát vážně? Ale říct jí to musí. Chce. Je to jediná osoba, které se chce svěřit. Přesně, jak to odhadla Narcissa. Sestřenka měla vždycky dobrý odhad na lidi, pomyslel si ještě.

„Všechno to začalo jednoho úplňkového večera v prvním ročníku," začal vyprávět a Alice se naklonila dopředu ještě o kousek víc. A Sirius mluvil a mluvil. Alici z toho šla hlava kolem. Jenže Sirius nepřestával a odhaloval jí další a další dílky skládačky, které Alici do kompletního obrazu chyběly.

Když Sirius dokončil své vyprávění, Alice byla na pokraji sil. „Chceš mi říct, že tvůj nejlepší kamarád je vlkodlak, ty se měníš v černého psa, James je jelen a Peter... Sakra, teď si nevzpomenu," zaklela a přemýšlela, co se jí to pokusil Sirius říct.

„Krysa," napověděl jí její přítel. Alice pokývala hlavou. „Dobře. Jasně. Takže vy čtyři jste zvěromágové. Ne počkat, Remus není, protože je vlkodlak. To je logické vysvětlení," přemýšlela vážně, ale vážnosti v jejím hlase mnoho nebylo.

„Zlobíš se moc?" zkusil to Sirius po chvíli ticha. Nikdy neviděl Alici mlčet déle než pár vteřin. Když byla naštvaná, ječela, mluvila, nadávala, ale nikdy nemlčela. Nebylo to dobré znamení. Alice se na něj udiveně podívala.

„Jestli jsem naštvaná? Měla bych snad být?" hrozivě se k němu naklonila, až se Sirius stáhl o dobré dva metry dozadu, až přepadl z postele. Alice se ale nezastavila a stále se k němu blížila. „A říct jsi mi to chtěl jako kdy? Ta věta jako Jo a mimochodem za úplňku se stávám smrtonošem. Kdy měla přijít ona? Chtěl jsi mi to vůbec někdy říct? Do háje, Siriusi Blacku, znám tě od tří let a od té doby jsi se ani trochu nezměnil. Jsi zabedněný idiot, víš to? Taková velká věc a necháš si to jako tajemství celých sedm let? Sakra, tak řekni něco!" byla už úplně u něj, zatímco Sirius se zděšeně opíral o zeď. I z Alice šel občas strach.

„Tobě nevadí, že je Remus vlkodlak?" pípl vyděšeně Sirius. Alice do něj zabodla ukazováček až trochu moc tvrdě. Sirius už se nemohl posunout. Snažil se, ale zdí neprošel. „Tohle? To je drobnost. Je mi srdečně jedno, v co se mění, klidně ať si je třeba tajnou sirénou, ale ty mi to máš říct, jakmile se to dozvíš!" znovu zabodla prst do jeho hrudi, když už to vypadalo, že odejde.

„A nevadí ti, že jsem tak trochu pes?" Alice se tvrdě zasmála, až se Siriusovi zježily chloupky na rukou. „Ty jsi maximálně tak trochu idiot. Ani jeden z vás čtyř za mnou nepřišel. Do hajzlu, jsem vaše kamarádka už roky, Siriusi Blacku, znáš mě čtrnáct let! Myslel sis, že se přes to nepřenesu? Čekal jsi snad, že začnu vyvádět a odmítnu tě, protože jsi pes? Já jsem sice spíš na kočky, jak jistě víš," narážela na svého kocoura z dětství a i toho nového, který na ni čekal v Bradavicích, „ale i psy dokážu mít ráda. Ještě jednou, Siriusi Blacku, ještě jednou mi něco takového zatajíš a já ti udělám ze života peklo, rozumíme si?"

Sirius váhavě přikývl. Alice do něj ještě zabodla výhružný vraždící pohled. „A teď k tomu, co se stalo dneska," otočila se na něj znovu, když už si opět myslel, že to skončilo. „Ty jsi stejně jako James s Remusem a Narcissou, která samozřejmě všechno ví dřív než já," ušklíbla se a Sirius se znovu o kousek snížil, aby ho Alice nepotrestala jednou ze svých mocných facek, které už tolikrát schytal.

„Všichni čtyři jste zanedbali měsíc a počkali se, až se Remus promění? Tak vy nejenže jste idioti, kteří tajnůstkaří, ale jste ještě k tomu hloupí. Merline, čím jsem si zasloužila takové kamarády? Jak jste mohli zapomenout na úplněk? Vy jste tak omezení. Doufám, že to všechno vyřídíš i Jamesovi s Remusem," dodala a vztekle se na něj zadívala.

„Ali, já jsem jen..." zkusil to Sirius, ale Alice zvedla ruku, čímž ho zarazila. „Nepřerušuj mě, teď mluvím já," odsekla mu. Sirius okamžitě zmlknul. „Takže teď někde kousek od chaty běhá vzteklý a neřízený vlkodlak s komplexem méněcennosti a pocitem viny za svoji druhou tvář. Jenže ani jedno z toho si nepamatuje, protože je vlkodlak. A běhá u naší chaty. Do hajzlu a do prdele. U naší chaty," pak následovala série sprostých slov, při kterých se Sirius dokonce divil a pokoušel si připomenout, kde tyto části anatomicky leží.

„Nesměj se jako kretén, u chaty je vlkodlak a Marlene s Emmelinou šly ven!" vyštěkla konečně Alice, čímž Siriuse dokonale umlčela. „Jak jako ven?" nechápal. Alice zděšeně pokrčila rameny. „Marlene přišla s tím, že jdou ven, protože jim to Andromeda zakázala. Něco jako Protože jsem to řekla není argument nebo co. Odmítla jsem to, protože jsem čekala na tebe. Do hajzlu," ulevila si znovu.

„Já tu Andromedu zabiju," ozval se konečně Sirius. Alice souhlasně přikývla. „Musíme je najít dřív než Remus!" vykřikla zděšeně. A Sirius jí musel dát za pravdu. Jestli je Remus zakousne, oběsí se jim někde na stromě ráno. A tohle jeho nejlepší přítel nemohl dopustit.