Brumbál seděl ve své pracovně jako obvykle. Netrpělivě očekával Minervu, která podle jeho zdroje už měla být na cestě. Kromě toho s ní potřeboval mluvit i on sám. Přišel mu totiž další dopis od slečny Blackové. Tenhle byl ale trochu jiný než ty předchozí.

Brumbál počítal do desíti přesně, jako vždycky když uviděl, že se chrlič pohnul a vpustil obávanou profesorku dovnitř. „... osm, devět, deset, tady Vás mám, Minervo," usmíval se vševědoucí a všemohoucí Brumbál na svoji zástupkyni, která se jí stala v pouhých dvaceti letech. Ty roky už ale dávno vzal čas a mnoho bradavických studentů si již nepamatuje, jak to vypadalo před tím, než Brumbál dosadil Minervu do funkce.

„Brumbále, musím Vám oznámit, že pan Carrow a slečna LeClarová nejsou k nalezení," promluvila rozrušená profesorka. Měla za sebou už tři vyučovací hodiny, takže si stačila všimnout nepřítomnosti v tak malých třídách. Skutečně jí někteří studenti chyběli. Třeba slečna Evansová, co vždy znala odpověď a nikdy se ji nestyděla říct. Bez ní byly hodiny jaksi nudnější a zoufalejší. Minerva se právě pokoušela vysvětlit složitost kouzla Peterovi Pettigrewovi. Zlatá Lily Evansová!

„Opravdu? Kdo by to byl řekl, že zrovna oni dva ve stejný den," usmíval se zamyšleně Brumbál, až z toho Minerva málem vyletěla. Její nervy už tak potřebovaly klid. Jestli tenhle ročník doučí, vezme si dovolenou. Pořádně dlouhou, aspoň přes čtyři měsíce. Ať si to Brumbál zase zkusí učit, třeba mu potom dojde, jak špatný nápad to byl.

„Albusi, tohle není jedna z těch vašich ztřeštěných legrací," navážela se do něj. Brumbál zdvihl ruce a uklidňujícími pohyby naznačil Minervě, aby si sedla do křesla naproti němu. Minerva, bezbranná proti téhle hypnóze, přestala mluvit a usadila se.

„Myslím, že slečna LeClarová je v tom nejlepším pořádku, Minervo. Jen, pokud si chcete zachovat duševní zdraví, nechoďte několik dní do Komnaty nejvyšší potřeby," poradil jí Brumbál. Sám byl vývojem událostí nadšený, ale moc dobře věděl, jak Minerva nesnáší, když se její kolej míchala s tou Křiklanovou.

Minerva raději nepátrala po tom, co se děje v Komnatě. Prostě přijala fakt, že Brumbál to má pod kontrolou. Ono to bylo stejně mnohem jednodušší. Být zástupkyní ředitele nebylo špatné. Být ředitelkou by bylo hrozné. Hlavně v téhle době.

„A co slečna Blacková? Co píše?" naklonila se Minerva přes ředitelův stůl. Brumbál se tajemně pousmál. „Nevím, čekám s tím na Vás," podal jí dopis.

Minerva ho nejistě převzala do rukou. Tohle gesto pro ni znamenalo mnohem víc než jakákoliv vyhraná bitva. Brumbál jí předával vedení svého projektu. „Děkuji, Brumbále," pokusila se to říct klidně, ale trochu se jí zaklepal hlas. S Brumbálem se přátelila už dlouhou dobu, ale nikdy ji takhle nepřekvapil a nepotěšil. Vložil do jejích rukou zodpovědnost i moc v jednom.

Brumbál se pousmál. Už bylo na čase. Sjednocení před velkým finále bylo důležité. Světy se prolínají a nutí ke spojení, proto se musí spojit hlavně oni. A možná byl čas, aby si to ředitel uvědomil i se svojí zástupkyní. Největší hlavoun současného světa by totiž nechtěl, aby si někteří studenti, sotva plnoletí, tohle uvědomili dřív než on.

Byl tu čas přátelství, co přemůže bezcitnou temnotu. Pro lásku a pochopení nebude ve světě mnoho místa, ale proto je nutné ji opečovávat, aby se nevytratila. Tenhle boj není o dobru a zlu. Nikdo totiž není jen dobrý nebo zlý. Všichni dělají chyby a Brumbál doufal, že budoucí bývalí studenti Bradavic jich moc neudělají. Už teď to ale měnilo budoucnost. A Brumbál to možná věděl o chloupek dřív než ostatní.

Když tu věštbu slyšel, prvně tomu nevěřil. Proč by se ale neměl pokusit změnit osud? Věštba nebyla všechno. Hlavně z úst slečny Trelawneyové, které možná pocházela z rodu jasnovidek, ale stále šlo jen o šarlatánství a Sybila nikdy nevyvěštila ani zlaté prase na Vánoce. Tak proč by měl Brumbál věřit?

Možná proto, že už to podvědomě dělal. Vzpomněl si na ta slova jako by to bylo včera. A přitom se to odehrálo až na konci minulého roku. „Všichni osudem spojeni mohou být změněni. Dobro a zlo skrývá své hranice, pospěšte, než bude pozdě," řekla tehdy temným hlasem. Možná ani nešlo o věštbu, jen nějaké vidění.

Brumbál se podle toho řídil. Zajistil projekt, který pojmenoval velice skromně po sobě. A skutečně. Hranice mezi dobrem a zlem zmizely a mnoho studentů změnilo jasné strany. Možná tohle bylo to světlo, o kterém mluvila Sybila později. Osud byl, že měla vidění zrovna, když Brumbál procházel chodbou okolo ní. A tahle samá náhoda mu pomohla trochu změnit celý průběh dějin. Možná by to celé vypadalo jinak, kdyby se podle její rady neřídil.

Jenže on se podle ní řídil. A proto se můžeme jen domnívat, jak by to dopadlo, kdyby nikdy nevznikl Brumbálův projekt. Jenže ještě nebyl konec, uvědomil si Brumbál. Stále byla možnost, že se vše změní ještě úplně jinak. Každý okamžik psal historii, kterou budou jednou studenti vyprávět svým dětem. Budou říkat věci jako: Evansová a Potter, naši dva primusové, nebo Jednou v září jsem byl dva týdny s někým výjimečným.

Ano, Brumbál si uvědomoval, jak skupiny namíchal. Jak si poradil. A jak dobře se mu to povedlo. Zdálo se, že je všechno přímo nádherné. Minerva dočítala dopis a Brumbál najednou zjistil, že vůbec nedával pozor. Proto, když se ho jeho zástupkyně zeptala, co si o tom myslí, položil jí otázku, jestli by mu to neshrnula vlastními slovy. Minerva se vševědoucně ušklíbla, ale nechala to být. Šlo přece o Brumbála.

***

„Dnes odpoledne bude volná zábava na jezeře," zavolala Andromeda přes celou jídelnu. Sama si ale pomyslela, že ona u toho rozhodně být nemusí. Sama měla vlastní plán. Měla s sebou jednu láhev ohnivé whisky pro chvíle nouze. A nouze byla přesně to slovo, co Andy hledala.

Tohle oznámení následoval šepot i halasné výkřiky. Jídelnou se ozýval ruch a šum, zatímco Andy znovu vstávala, aby doplnila informace. „Zaslechla jsem, že někdo nechce jít ven, ale to nepůjde. Je mi jedno, co budete dělat, ale budete to dělat venku," prohlásila, čímž si vysloužila smích za její druhou větu.

„I venku se to dá dělat celkem dobře," ušklíbla se dvojsmyslně Cathy, přičemž se naklonila k Lily, která ze své přítelkyně už nemohla. Kdo by to byl tušil, že zrovna Cathy se bude chovat jako bláznivá puberťačka a bude to celé takhle dramatizovat.

„Nech si už ty poznámky nebo skutečně začnu zvracet," zavrčela na ni, až se Cathy zasmála. Někdy jí tak moc připomínala její kamarádku Alici. Kde vlastně byla Alice? Lily ji už od rána neviděla. Mrzelo ji, že se jejich cesty nespojují častěji, ale zdálo se, že primusčiny cesty už nenásledovaly cesty žádné ze svých kamarádek.

„Aspoň nebudeme muset lyžovat," odfrkla si znechuceně Mary z druhé strany stolu. To byla druhá dnešní změna. Lily si všimla, že Mary se nevrátila v dobré náladě. Už jenom to bylo podivné, ale tahle poznámka ji dokázala rozhodit ještě více. Vždyť Mary lyžování zbožňovala.

„Moje řeč. A brusle už chtějí provětrat," nadchla se Narcissa konečně. To zase potěšilo Lily, protože zmijozelka nebyla posledních pár hodin v dobré náladě. Zdálo se, že si je s Mary prostě vyměnily. Lily dokonce neslyšela ani Emmelinu, která mluvila prakticky pořád. Co to bylo vůbec za den?

„Ty aby ses nevytahovala," ušklíbla se Cathy na svoji druhou kamarádku, se kterou trávila poměrně hodně času od letošního září. Zvláštní, jak Cathy ten pobyt v mudlovském světě přinesl jen samé dobré věci.

„No a co? Když už jsem dokonalá, musí to všichni vidět, ne?" ušklíbla se Narcissa a zvedla se od stolu. Lily pozvedla obočí. „Dokonalá? Vážně?" rýpla si do ní a narážela tak na jejich rozhovor v koupelně během prvního večera. „Jo, někdo se totiž dokonalým stát může, Evansová," odsekla jí Narcissa už zase podrážděně. Lily tedy raději zmlkla a zadívala se zase do svého talíře.

„Snad tím nemyslíš sebe, Blacková," ozval se posměšně Sirius od vedlejšího stolu. Narcissa se k němu nenávistně otočila. Vedle něj se tlemil Remus. Narcissa zabodla do obou dvou pohled a chystala si nějakou dokonalou poznámku hodnou jejich inteligenci.

„Něco bych ti na to řekla, ale obávám se, že přes svoji dokonalost bys to nepochopil," ušklíbla se nakonec a za pobaveného smíchu Lily, Cathy a Marlene se vydala ven z jídelny. No, tohle byl zase parádní propadák, pomyslela si smutně.

Nečekala na nic a na nikoho a okamžitě se vydala do lyžárny pro brusle. Užije si, dokud na jezeře nikdo nebude. Andromedě to bylo podle všeho jedno, protože vypadala jako v posledním tažení. Co by se o to ale starala Narcissa, když už to není její sestra, jak jí zase jednoho rána Andy naznačila.

Vztekle si vzala brusle a vyběhla ven do studené zimy. Chlad jí ovanul tváře, ze kterých jí přestalo pomalu sálat napětí. Zima, její nejoblíbenější roční období. Kromě Vánoc a ledu a sněhu to bylo celé i trochu pochmurné. Ne tolik jako podzim, ale zima měla svoje zvláštní kouzlo. Škoda, že Remus její nadšení pro věc nesdílel. Sám byl spíš jarní typ. Jaro bylo také fajn, ale zima a její vločky byla prostě nejkrásnější.

Dívka pojmenovaná po květině, což si vybral její otec místo hvězdy, a možná proto ji její matka nesnášela ještě víc, zabořila nohy do sněhu a vydala se na strastiplnou cestu k jezeru.

„Cisso, počkej," ozvalo se za ní. Narcissa se otočila a pohlédla do světlých očí Luciuse Malfoye. Povzdechla si. „Neměl by ses vrátit do díry, ze které jsi vylezl? Nebo tě snad musím také roztočit, abys nenašel cestu zpátky," ušklíbla se. Její narážka na trpaslíky se sice moc neshodovala se situací nebo s Luciusem, ale zmijozel se stejně ušklíbl zpátky.

„To asi nepůjde," zamával svými bruslemi. Narcissa na ně vytřeštila oči. „Cože? Ty bruslíš?" neudržela se, ale stále pokračovala v cestě. Lucius s ní srovnal krok. „Vlastně jsem se to naučil kvůli tobě," řekl po chvíli zaváhání. Narcissa se zastavila a založila si ruce na hrudi. Zpříma na něj pohlédla a když promluvila, její hlas zněl tvrdě a chladně.

„Co ti nabídli za to, že budeš předstírat, že jsi do mě zamilovaný? Nedívej se na mě tak. Kolik ti mí rodiče nabídli za to, že mě přitáhneš zpět?" objasnila trochu více. Teď zase vytřeštil oči Lucius. „Cože měli udělat?" nechápal.

Narcissa si ho pozorně prohlédla. Nelhal. Jeho překvapení nebylo hrané. Narcissa se tedy uklidnila a opět se rozešla. Neočekávala, že by se k ní Lucius znovu připojil, proto ji to tolik překvapilo.

„Myslím tím, že už jim pomalu dochází trpělivost. A jistě si uvědomují, že se na Vánoce nevrátím. A to bude další krok k odloučení. Mají poslední dny na to, aby mě přivedli zpět. Pak už nebudu jejich dcera," pokrčila rameny chladně jako okolní vzduch.

„Poslouchej, stojí ti to opravdu za to? Vždyť už ani nechodíš s Lupinem," nabádal ji Lucius. Narcissa se v té chvíli málem přizabila o led. „Jak můžeš říct něco takového, když o tom nic nevíš?" utrhla se na něj. Lucius pokrčil rameny. „Vanceová říkala," ušklíbl se.

No jistě, typické. Drbna k drbně sedá, ušklíbla se Narcissa. A neznala nikoho, kdo by byl větší drbna než Emmelina a Lucius. Vždyť ho znala od pěti let, měla trochu přehled. Merline, to je doba, došlo Narcisse. A valnou část té doby do něj byla zamilovaná. Kdy to vlastně přešlo? Ve chvíli, kdy poznala skutečného Remuse? Nebo snad ještě předtím? Nevěděla.

„Měla by si dávat pozor na to, co říká," zavrtěla nechápavě hlavou Cissa. „Něco takového jí řekla ta malá nebelvírka, jak jen se jmenuje? Ta blonďatá," vzpomínal si Lucius, ale Narcissa ho zarazila. „Nepředstírej, že neznáš její jméno, na to ti neskočím." Lucius se ušklíbl. Znala ho skutečně dobře.

„Fajn, McKinnonová to řekla ráno u snídaně, když Vanceová řekla jakousi poznámku ohledně..." mluvil, ale Narcissa ho opět zarazila. „Vážně by sis měl najít někoho, koho to bude zajímat, protože já to nejsem. Teď vážně. Co tu chceš? A nesváděj to na bruslení," dodala, aby se jejich konverzace neopakovala.

Lucius pokrčil rameny. „Neříkej, že sis se mnou chtěl jen tak popovídat," ušklíbala se Narcissa, zatímco si sedla do sněhu a začala si upevňovat brusle. Lucius ji napodobil. „A proč ne?" nechápal. Narcissa si odfrkla. „Protože mě nesnášíš? Protože se nechceš bavit s krvezrádci, což já mimochodem jsem?"

„Ale nemusela bys být. Ještě není pozdě," promluvil zase zmijozel. Narcissa se rozhodla ignorovat ten malý hlásek vzadu v hlavě, který jí napovídal, aby po tom skočila. Rodina znamenala moc, peníze, slávu, všechno. Jenže teď i spolupráci s Voldemortem. A to Narcissa nikdy neudělá, byla si jistá.

Narcissa na to tedy nic neřekla a raději se jela rozbruslit. Lucius si povzdechl a následoval ji. Cissa udělala cvičnou piruetku. Pak pokračovala ke složitějším variacím, až létala do vzduchu a dopadala zcela neslyšně zpět na led. Všechno s dokonalou elegancí jí vlastní. A Lucius teď jako už tolikrát nemohl odtrhnout oči. Když bruslila, vypadala jako anděl. A to si nemyslel jen on. Kdysi dávno ještě za časů bezstarostných chvil hodnotil se svými přáteli holky. Nejspíše stejně jako to dělávali poberti, ale to zmijozelové nevěděli. Podstatné je, že Narcissa vždy vítězila.

Lucius už si ani nevzpomínal na chvíli, kdy ji viděl prvně, znali se neskutečně dlouho. Nepamatoval si mnoho věcí, rozhodně ale nezapomněl, jak se bruslí. Během chvíle se připojil k Narcisse a tvořil jí komparz. Když Narcissa znovu vylétla do vzduchu, nedopočítala vzdálenost a mohla dopadnout méně elegantně. Nespadla by, ale do dokonalosti by to mělo daleko. Lucius pohotově přijel a chytil ji, že to vypadalo jako dlouhodobý záměr.

„Dokonalost existuje," prozradil jí přitom. Narcissa se jen ušklíbla, však to Evansové přece říkala. Proč jen tenhle zmijozel věděl všechno? „Obávám se, že ne ve tvém podání," prozradila zase ona jemu a odbruslila z jeho dosahu. Lucius ji ale nenechal na pokoji.

„Slyšel jsem, že pán zla by nevyžadoval tvoji účast," oznámil jí, když ji chytil podruhé. Narcissa se pod vahou těch slov skoro neelegantně prohnula. Voldemort by jí povolil nevstoupit do jeho řad? Ale... Jak to?

„Proč?" stihla vydechnout Narcissa, než zaplašila špatné myšlenky a opět se vzdálila z Luciusova dosahu. Jeho myšlenky byly jako jed, co jí pronikal do kůže. Pálil, proto na něj musela stále myslet. Žila by bez znamení zla na předloktí a bez neustálých bojů.

Narcissa se odvážila přibruslit k Luciusovi. Ani jeden přitom neztratil nabrané tempo. „Protože uznal, že si zasloužíš život v ústranní obou stran," vyhodil ji do vzduchu tentokrát on. Narcisse se zatajil dech, protože tohle znělo skoro jako uplácení a čestné slovo. I slovo zmijozelů něco znamenalo. Možná ještě víc než jiných kolejí. Celé to bylo o cti.

„Musela by ses ale vrátit k rodině na Vánoce," položil onu podmínku. Narcissa na ledě trochu klopýtla. Nic by si nepřála víc. Chtěla, aby ji její rodina přijala, ale rozhodla se jít jinou cestou. Cestou lásky. Remus. Vzpomněla si na něj, jak spolu jdou mudlovským parkem, jak spolu mluví potají na gauči, aby je Cathy s Rodolfusem neslyšeli. Pak se jí tam ale vloudil obraz Remuse, jak se směje se Siriusem a krade hůlku Andromedě. Spravila jsi mě, Cisso. Ano, ale ta rozbitá verze byla lepší.

„Přivítají tě s otevřenou náručí," zatáhl za její ruku, až se Narcissa krouživým pohybem dostala k němu až neskutečně blízko. Šlo o tanec na bruslích. „A co je podmínka?" vydechla trochu poraženě. Potřebovala to slyšet. Milovala svoji rodinu.

„Zásnubní večírek," zašeptal tajemně Lucius a Narcissa se skoro okamžitě vytrhla z jeho sevření a stočila se zase na délku natažených paží. Copak měl Malfoy právo jí šeptat do ucha takové věci?

Lucius ji ale znovu přitáhl, až Cissa nemohla moc protestovat. Z komparzu se nějak stal partner na tanec a pak i ten, kdo ho vede. „Slibovali mi tě už od prvního ročníku Bradavic," prozradil jí s obličejem tak blízko toho jejího, až sebou Narcissa trhla.

Lucius Malfoy byl přislíben jí? Copak si přesně tohle nepřála celé ty roky? Copak všem nenamlouvala, že je mezi nimi určitá chemie, kterou není radno přehlížet? Byla to nedílná součást jejího života. Skutečně moc si tehdy přála zasnoubit se právě s ním. A mělo se jí to splnit. Kdyby to věděla dřív, možná by se vůbec nic nikdy nestalo. Ne, na tohle nesmí myslet! Remus, mysli na Remuse, nakazovala si.

Zmijozel ji ale opět drsně přitáhl k sobě. Stejně ale dívka věděla, že se jí nic nestane. A v tom celá ta chemie spočívala. Byla o něčem úplně jiném než ta Remusova. „Jen si to představ. Ty, já, dům a zahrada s rybníkem, co by každou zimu zamrzl," sliboval jí. Narcissa nenacházela slova. Tohle bylo přesně to, o čem celý život snila. Stačilo jí to ale teď?

„Žádáš mě snad o ruku?" ušklíbla se ochraptěle. Bylo toho na ni nějak moc věcí. Mohla dostat všechno nebo nic. Jenže ač byl na jedné straně Lucius, rodina a život, který chtěla, dokonce zmizel i Voldemortův příslib strachu, na druhé straně na ni mával Remus, Evansová, Cathy, dokonce i Black, její přátelé.

„Když si to budeš přát," zamumlal Lucius. Narcissa vysekla poslední piruetku, během které ji Lucius chytil za pas a zdvihl ještě výš, až nad svoji hlavu. Skutečně by tohle mohla dělat každou zimu? Skutečně by tohle chtěla? Bezstarostný život jako čistokrevná. Představa přímo nádherná.

Za jejich zády se ozvalo odkašlání. Lucius Narcissu urychleně položil na zem a Cisse zrudly tváře. Cítila se jako přistižena při činu. A vlastně tomu tak i bylo. Na led vstoupil Sirius Black s hokejkou. Kdesi za jeho zády v lese se ozývaly hlasy dalších nebelvírů. Osamělá chvilka skončila.

„Blacku!" vyjekla Narcissa a do toho jména vložila snad všechno zoufalství, co ji spalovalo. Všechna nejistota i strach, že se rozhodně špatně. Protože tohle byla volba jejího života. Podle ní se bude řídit i všechno ostatní. Narcissa o sobě nerada přemýšlela jako o nerozhodné, ale nemohla jinak. Byly to vyvážené váhy. Křiklan by z nich měl na lektvarech radost.

Narcissa vyrazila k překvapenému nebelvírovi a silně ho objala. Právě ji zachránil před unáhlenou volbou. Před něčím, co už nepůjde vrátit zpátky. Jenže nevybrala si teď náhodou tu druhou možnost? Sirius ji nejistě poklepal po rameni. Tohle bylo nové, divné. Ještě ráno ho štvala tím svým Haf a teď ho tu objímala, přímo zoufale se k němu tiskla.

„Málem jsem udělala něco hrozného," vzlykla do jeho ramene, když si uvědomila, že její místo je tady. Ne v Blackově náručí, ale po jeho boku. Na straně těch dobrých. Jenže Voldemort by ji nenutil vstoupit do jeho řad. Žila by mimo tuhle věc. A s rodinou. Spokojeně v domku s Luciusem a jejich osobitou chemií. Vychovávala by děti a válku nechala na jiných. Prostě by se zbaběle schovala. Jenže já jsem zbabělá, uvědomila si. Byla zbabělá už jen tím, že o tom přemýšlela.

„Prosím, prosím, nenech mě to udělat, ohlídej mě," vzlykala stále, až si ji Sirius nakonec přitáhl do objetí. Byla to přece jen jeho sestřenka. Rodina. Kromě Andy jediná, kterou má. Jinou odmítal uznat. Vtipné, že během těch týdnů uznal Narcissu. Nějakým podivným způsobem ji prostě toleroval.

Narcissa se najednou odtáhla a setřela si slzy. Právě včas, aby nebyly vidět, když se objevili ostatní. „Nedovolím ti sejít z cesty. O svou rodinu se starám," oznámil jí potichu Sirius. V tu chvíli Narcissa věděla, že se rozhodla dobře. Jenže na jak dlouho to ví?

***

Do háje, uniklo Rabastanovi. Právě o ní zapřemýšlel jak o člověku a co víc, jako o své známé nebo hůř, kamarádce. To oni přece nebyli. Vždyť ji ani neznal, tak proč by ho mělo zajímat, jak se po tom ránu cítí? No a co, že neznala pravou totožnost Nashe?

Koho to mělo zajímat? Správně, jeho ne. Vždyť Masonová byla mudlorozená, neměl by se vůbec zajímat. Neměl by ji vzít na vědomí. Stejně jako Evansovou. Tam si to ale mohl ospravedlnit plánem. Měl s ní plány, a proto se s ní musel sblížit, tak to fungovalo. Jenže Masonová?

„Ty dneska nehraješ?" ozvalo se za zmijozelem zklamaně. Rabastan se otočil na zrzku, která si to vykračovala k jezeru sama. „Ne, bude to pro všechny bezpečnější," poukázal na její bývalá zranění, která jako mávnutím kouzelného proutku zmizela. A ono to tak skutečně bylo.

„No jo, člověk by si myslel, že někdo jako já už bude mít praxi, ale asi ne," poukázala Evansová na to, že se málem zabila na lyžích i na bruslích. Zatím se jí prostě nedařilo. „Tak proto jsi dneska dopoledne zůstala v chatě?" ušklíbl se zmijozel a nechal primusku vstoupit do svého osobního prostoru, který udržoval pouhým hrozivým pohledem.

„Nebelvír snad nemá právo na strach?" usmála se na něj. Rabastanovi se samovolně roztáhly rty do úsměvu. Co to děláš, okřikl se v duchu a úsměv velice rychle změnil v úšklebek. Tak je to lepší, pochválil ho vnitřní hlas.

„Dokážu pochopit, proč se ti tam nechtělo," přikývl Rabastan. Lily pokrčila rameny. „Kdybych byla všímavější, nespletla bych si strany," přiznala. Rabastan v duchu proklínal Luciuse. Díky němu se mu ale povedl další krok do zrzčiny obrany.

„Tohle přece nebyla tvoje vina." „No jo, ale kdybych..." pokračovala dál, ale Rabastan ji opět zarazil. „Promerlina, Evansová, přestaň se pořád obviňovat? Co nechápeš na tom, že to nebyla tvoje vina?" Lily zase zavřela pusu a spolkla slova, co chtěla vypustit ven.

„Pak bys možná měl hrát," ukázala na jezero. Rabastan ale zavrtěl hlavou. „To je něco jiného. To byla Potterova vina," objasnil jí. Lily zavrtěla hlavou. „Ne, ne. Pokud se já obviňuju za to, že jsem odbočila špatně, ty se obviňuješ za ten zápas. Poznám to," odhadovala a Rabastan musel uznat, že možná trochu pravdy má. Nahlas ale zaprotestoval.

„Nemusíš předstírat, že to neexistuje," hustila do něj. „Ne každý se cítí být vinný za každou prkotinu jako ty," zaútočil Rabastan. Tohle vrtání v jeho pocitech a nitru nebylo dobré. Jeho duše byla až moc neprostupná temnotou, do které by se primuska neměla pouštět. A Rabastan se tomu místo také vyhýbal, takže vlastně o nic nepřijde.

„Promiň, že si dělám starosti o přátele," vydechla naštvaně Lily. Rabastan ztuhl. Přátele? Co to řekla? Ne, tohle ne, Merline, tohle ne, vtloukal mu jakýsi orgán v hrudi tato slova. Výborně, skoro ji máš, vrátíš se jako vítěz a splníš dohodu, šeptala hlava. Ani jeden z nich nemohl mít pravdu. Nezasloužíš si to, její přátelství je cennější než ty, šeptala jakási temná skulinka, o které Rabastan až do té chvíle neměl ani potuchy. Co se nad tím zamýšlíš, prostě to vem, jak to je, radila mu hlava a předestírala mu při tom celičký plán. Nejsi její přítel, proč tě za něj považuje, ptal se další orgán, který by snad ani neměl existovat. Poslechni mě, jsi špatný, špatný, špatný člověk, ozvala se znovu ta temnota odnikud z nitra. Nic jiného si nezaslouží, víš to, napovídala mu hlava. Vzpomeň si na to, jak ti ošetřila rány, vtloukalo mu s každým úderem srdce do hlavy, tak se zase ohrazovala znovu a znovu. Je to člověk jako každý jiný, šeptalo srdce. Je jen součástí plánu, odporovala hlava. Do toho všeho se nesl tichý a hrozivý šepot jediného slova Špatný, špatný, špatný.

„Dost! Dost už. Sklapněte!" přiložil si Rabastan ruce na uši, aby umlčel ty příšerné hlasy, co se mu pokoušely radit. Všechny jeho dosavadní volby i myšlenky byly jednoduché. Měl černou a bílou, volil jednoduše. V jeho světě bylo všechno jednoduché, tak proč ne i teď jen tohle?

Žádná černá, žádná bílá, jen zmatek. Chaos v jeho hlavě, co se rvala s těmi dalšími orgány a místy, které tam předtím nikdy nebyly, se stupňoval a ničil ho zevnitř. Všechno bylo najednou šedé a volby přestávaly být jednoduché. Proč se tohle muselo dít zrovna jemu? Proč mu nemohl zůstat jednoduchý život plný černobílých rozhodnutí?

Lily zatím jen zaraženě zírala na Rabastana, který vypadal, že mu už úplně přeskočilo. Otočil se a odcházel pryč. „Počkej, kam jdeš?" volala za ním zrzka. Rabastan se jen otočil a vytřeštěně se na ni podíval. Zavrtěl hlavou, ať za ním nechodí a sám zmizel na zpáteční cestě k chatě. Jediné, co chtěl, bylo umlčet ty hlasy a navrátit si zpět jednoduchý svět.

***

Andromeda vysedávala v jídelně až do večera. Žmoulala v ruce cáry papíru, na kterých bylo úhledným písmem napsáno: Dnes mě nečekej, přijedu až zítra, Ted. Před ní stála skoro vypitá láhev ohnivé whiskey. Všechno se příšerně kazilo.

Prvně to, že Ted nepřijel a nenapsal ani delší dopis. Andy už začínala pochybovat o lásce. Začínala stále a stále méně věřit v jeho lásku v ni. Proto si ji nechtěl vzít. Nikdy jí to nenabídl. Andy už tolikrát viděla chvíli, kdy se to hodilo. Viděla, že se její přítel nadechuje, ale pak vždycky zmlkl. Prostě se odvrátil a za chvíli začal o něčem jiném.

Pak tu samozřejmě byly její sestry. Rodina, o kterou už dávno přišla. Chvíle, kdy s nimi sdílela pokoj, jí vyrvaly stehy ze skoro zahojených ran a donutily ji pohlédnout pravdě do tváře. Bolelo ji to, že odešla od rodiny a opustila je. Ano, opustila.

Jistě jim to tak muselo připadat. Jenže pak padla všechna ta slova a Andy prostě nevěděla, co dál, tak se vyjádřila naštvaně a rázně. Možná to byla chyba. A Narcissa teď může opakovat její chyby. Navíc k tomu všemu přibylo ještě to podivné vidění dnes ráno.

Bellatrix vedle Lily. Jejich nezájem, když přišla, její slova, co jí řekla. Všechno to bylo tak podivné. Něco na tom všem bylo. Něco mnohem víc. Co to ale mohlo být proti jejímu osamění a zoufalosti? Znovu si lokla z láhve. Tekutina ji zaštípala v krku.

Andy se podívala z okna. Proseděla tu skutečně celé odpoledne. Venku se začínalo stmívat a kolem dveří už se něco dělo. Studenti přicházeli zpět. To mi tak ještě scházelo, pomyslela si zničeně Andy. Odsunula láhev ke straně a vyšla na chodbu. Na to, že měla být úplně opilá, chodila překvapivě rovně. Už měla v pití praxi z dávných let v Bradavicích.

„Všichni nahoru a do pokojů, dělejte si, co chcete," zakřičela na celou lyžárnu. Pak se s nezájmem vrátila zpět do jídelny. Už jí to bylo jedno. Dnešní dopis se nejspíše Brumbálovi nedostane do rukou. Ale co na tom všem záleželo? Co vůbec na něčem záleželo?

„Tak je to pravda. Nejhorší deprese mívají ti věčně veselí a šťastní," ozvalo se ode dveří. Andy se pokusila schovat láhev, ale pak zjistila, že je to jen James. Nechala tedy její kamarádku během posledních pár hodin na stole a poklepala na místo vedle sebe.

James ji poslechl a sedl si vedle ní. Během odpoledne se mu udělalo lépe, tak vstal a začal se shánět po někom v okolí. A shodou okolností uviděl zničenou Andromedu, jak dává pokyny v lyžárně. Naklonil se k ní a podal si její láhev. Andy ho počastovala zamračeným výrazem. „No co, když je někde pití zadarmo..." ušklíbl se James a pořádně se napil.

Andy se na svého přítele zadívala trochu se zamlženými myšlenkami. „Ty ani nevíš, jaké máš příšerné štěstí," oznámila mu a položila si unaveně hlavu na jeho rameno. James nakrčil obočí. „A v čem přesně?" ušklíbl se. Andy klepla rukou do stolu.

„Máš Lily. Miluje tě, to se pozná z jejího pohledu," zamumlala ospale. James se musel uchechtnout. Ano, on měl Lily. Andy absolutně netušila, o čem mluví. James ji viděl, jak si pomalu chce ustlat na jeho rameni a zvedl se ze svého místa. Došel do kuchyně pro skleničku vody a cestou zpět jí polovinu vylil na Andromedinu hlavu. Tu druhou jí dal vypít.

Andy se tím trochu probudila k životu. Jakmile se probrala, už jí to začalo zase myslet. Nevracela se jí dobrá nálada, ale pomalu se přestávala litovat a přecházela do vzteku sama na sebe. „O čem jsem to mluvila?" zeptala se zmateně a James jí napověděl rudovlásčiným jménem.

„Jo, no jo, Lily. Dneska jsem viděla něco moc divného," začala popisovat, jak vnikla do pokoje ve chvíli, kdy spolu dívky sdílely místo. James ji trpělivě poslouchal, ale sám tomu mnoho nevěřil. Merlin ví, co Andy viděla. A navíc s lahví ohnivé whisky to určitě bylo zmatené.

„Měl by ses jí na to zeptat, něco tají," zakončila to Andy. James se zamyslel. V tomhle měla jeho vedoucí pravdu. Lily něco skutečně tajila, něco velkého. Jistěže ano, byla přece Evansová, tam nemohlo jít o žádné malichernosti.

„Možná máš pravdu. Zeptám se jí na to," přiznal James. Andy se usmála. Díky, pomyslel si James, když pochopil, že Andy to tajemství myslí vážně. Možná právě na něco ohledně Evansový přišla. Možná tudy vede ta cesta. Musí se Lily zeptat na Bellatrix.

„Už jsem ti řekl, že jsi skvělá?" zeptal se James své kamarádky. Andy se ušklíbla. Chtěla říct něco v tom smyslu, že by si to mohl myslet i Ted, ale nestihla to. V chodbě se totiž ozvala rána a pak vyděšené hlasy několika dalších lidí. James chvíli nedokázal pochopit, co se děje. Hodnou dobu mu trvalo pochopit, co vidí nebo ještě nevidí. Faktem ale zůstává, že Andy to viděla poprvé v životě. Veškeré známky po alkoholu zmizely během vteřiny.

„Co se to tam děje?" naštvala se a vyšla rázně na chodbu. A James nemohl jinak než ji následovat.