Mary řezala zatáčky lépe a rychleji než kdokoliv jiný. Její cesta k lanovce nesmí být přerušena. Nebyla poblázněná, jen se momentálně nacházela ve stavu, kdy by kvůli jízdě na lanovce vraždila. Nikdo o tom samozřejmě nevěděl. Ještě by se jí pokusili říct to slovo. Zamilovaná, pche. Ne, to vážně ne. Mary byla spíš... Zaujatá možností jet na lanovce?

Ano, to bude to pravé. Lanovka tam hrála hlavní roli, rozhodně ne někdo, kdo se za ní zase proplete davem. Jistěže se proplete. Určitě.

Její plány ale neustále kazil zmijozel, co tu rozhodně neměl co dělat. Obvykle jezdili úplně vzadu. Mary skupinu začínala a brzy se od ní oddělila, tak to prostě bylo. Mělo to tak být i dnes, kdyby se jedna rudovláska nerozhodla setrvat v chatě a nedala tak Rabastanovi prostor to pořádně rozjet.

Dokonce si ji dovolil předjet. Ne, to v žádném případě! Mary záměrně vynechala jeden oblouček, aby nabrala rychlost a předjela tak Rabastana. Vše se jí perfektně povedlo, až zabrzdila u lanovky první. Přesně, jak předpokládala, mezi prvními ranními lyžaři už byl ten kluk, o kterého tu samozřejmě vůbec nešlo.

Jenže dnes se nedíval na ni. Díval se za ni na někoho, kdo právě přijížděl. Mary to ale ještě nevěděla. Zamířila proto k Nashovi a ušklíbla se, když si jí všiml až na poslední chvíli. „Mrazivé ráno, agentko," oslovil ji jako vždycky. Znal Maryino jméno, ale nikdy ho nepoužíval.

„Mrazivé ráno i tobě," odpověděla Mary stejně. Bylo to mnohem lepší vyjádření situace než obyčejné ahoj nebo dobré ráno. Skrývalo to v sobě mnohem víc. Mary si ještě přesně neuvědomovala co, ale něco zvláštního.

To už u nich dvou zastavil Rabastan a ohodil stojící dvojici sněhem. Mary se zašklebila a setřásla ze sebe většinu toho bílého bordelu. Někdo se jí prostě vždycky musel přisrat do mise. Už o sobě dokonce i přemýšlela jako o agentce. Skutečně výborné, Mary, přeříkávala si v duchu.

„Nashi, nekecej, že jsi to ty," spustil Rabastan a Mary dokonala spadla čelist. Nebyla tak chytrá, aby jí to všechno hned došlo, neměla informace, co máme my. Někteří už vědí, co je tento mladý muž zač. Pro ty, co netuší, přehraju následující rozhovor.

„Rabastan Lestrange, milovník zimních sportů," ušklíbal se Nash a bratrsky poplácal zmijozela po zádech. „Vy dva..." vypravila ze sebe Mary nechápavě. Ani jeden z chlapců nevěděl, že se se ti dva znají. „Jo, tohle je agentka. Totiž Mary," opravil se Nash, zatímco Rabastan řekl: „To je Masonová, mimochodem."

„Jak to...?" skoro zaplakala blondýna. Nash na ni nechápavě zíral. „Odkud znáš agentku? Totiž Mary," opravil se už podruhé. „Spíš odkud ji znáš ty," nechápal Rabastan. „Masonová je z Bradavic," objasnil zmijozel a Mary sebou málem praštila o zem. Bradavice? Jak si mohl dovolit říct tady takové slovo? Vždyť Nash byl jistě mudla.

„Do háje, Rabastane, říká ti něco utajení? Utajení našeho světa před lidmi?" vyštěkla na něj naštvaně. Rabastan s Nashem se rozesmáli. Mary stále nechápala. „Drahá Masonová, dovol, abych ti objasnil pár věcí," ušklíbl se Rabastan.

„Nemluv se mnou tímhle blahosklonným tónem," odsekla mu místo toho. „Ty si tedy umíš najít příjemné lidi," pokýval Rabastan hlavou směrem k Nashovi. Ten jen pokrčil rameny. „Tím mě právě zaujala. Když si někdo jako já vyjede ven, očekává něco jiného než běžně," krčil rameny Nash a Mary se stále víc a víc ztrácela.

„Ale když už je to všechno venku, dovol, abych se představil. Jsem Nash. Nash Nott," podal ruku chlapec s uhrančivě temnýma očima k Mary, která jen nechápavě otevírala pusu. Rabastan se na ni pobaveně culil. Tady si někdo zadělal na problém a on to nebyl. Když tu Nashe uviděl, ani se mu nechtělo věřit, že je to skutečně on. Tedy Rabastan věděl, že Nash lyžuje, vždyť ho to sám naučil, ale že by náhoda zapracovala a sehnala si je tu všechny dohromady?

Mary se zase cítila jako opařená. Ten kluk, co se jí zdál tak zajímavý najednou na zajímavosti ztrácel. Nott, čistokrevné příjmení. Možná ona nebyla agentkou, ale on agentem. Kruci, proč se ho na příjmení nikdy nezeptala? Teď se musí cítit podvedeně.

„Takže Nott, jo? Nash, to není příliš čistokrevné jméno," ušklíbla se Mary. Nehodlala se k tomu klukovi chovat slušně, protože je čistokrevný. Toho si už zažila dost. Věděla, jak to končí. A ona byla mudlorozená. „Hvězda Nash v souhvězdí střelce," napověděl jí. Mary stále nechápala. „Možná kdybys uměla trochu líp astronomii, nepřekvapilo by tě to tolik," ušklíbl se také.

Mary toho měla právě tak dost. V jeho hlase neslyšela to obvyklé špičkování a úšklebky, ale aroganci a drzost čistokrevného. Přesně tak. Bude s ní zacházet hůř, protože je podle něj horší. Ne, to ne, pomyslela si a pyšně se narovnala. Ona má svůj původ ráda, je na něj hrdá.

„Zkus si tipnout, za jakého souhvězdí je Mary, idiote," sykla na něj a odbruslila k lanovce. Bez toho, kvůli komu předtím tak spěchala, si sedla na lanovku a sama se rozjela vzhůru. Bylo to jasné. Dnes nejezdí tuhle trasu. Dnes už ne. A ani zítra. A ten poslední den také ne. Už nikdy.

***

V chatě se zatím formovalo něco docela jiného. James ležel v posteli a spal, protože mu skutečně nebylo dobře. Lily seděla ve svém pokoji, zády se opírala o skříň a česala si své rudé vlasy. Nedokázala se soustředit na nic jiného. Ve třetím pokoji stála Cathy a dívala se z okna, jestli už odjeli skutečně všichni a nikdo se nevrací. Ráda by řekla, jak je ráda, že se nikdo nevrátil, ale nemohla. Byla ráda a zároveň nebyla.

Cathy se dívala ven jen z jediného důvodu. Mohl za ní přijít. Na něco se vymluvit a pak by... Ne, byla to pošetilá myšlenka. Cathy by ho asi stejně nepustila dál. To ráno ji ranilo hlouběji, než čekala. Dovolila si cítit příliš. Jenže jednou už uvolnila zábrany, takže se nešlo vrátit zpět.

Ničeho nelitovala, to ne, spíš měla pocit, že mohla udělat některé věci lépe. Ještě může. Jenže to by se musela povznést nad svoje příšerné ego a uznat porážku. Přiznat se jako bokovka pro jinak dokonalého manžílka. A to ona nedokázala.

Zklamaně odstoupila od okna, které zpět přikryla záclonkou, a sedla si zničeně na postel. Co teď jen bude dělat? Nejen v tuhle chvíli, ale tak obecně? Co bude dělat, až přijedou do Bradavic? Až se zase všechno vrátí zpět. Co bude dělat, až nastane červenec? Tenhle měsíc nad Cathy visel jako Damoklův meč. Neúprosně se blížil, čímž dokazoval samotnou krutou podstatu času. Nešel zastavit.

Lily si pomalu dočesávala vlasy. Sama se utápěla v podobných starostech. Kromě strachu o Trixii se přidaly i obavy o Narcissu, Remuse a Jamese. A samozřejmě Cathy. Lily byla vlastně takovou studnicí strachu, obav a neklidu. Aspoň něco mohla vyřešit teď.

Zvedla se z podlahy a pár kroky překonala místnost. Potichu otevřela dveře a vyběhla schody do patra obývaného kluky. Neměla by to dělat, vůbec by tu neměla být. Uvědomovala si, jak špatně to může celé dopadnout. Jenže neměla na výběr. Nemohla přemýšlet o ničem jiném než o něm.

Ještě tišeji otevřela dveře do pokoje, kde spal onen poberta. Lily při tom pohledu trochu píchlo u srdce. Nechovala se nejlíp, věděla to, ale... Nemohla si pomoct a musela se dívat. Vždycky byl roztomilý, když spal. Tohle si myslela vždycky. Do letošního ročníku tomu říkala, když spí, tak nemluví, proto je roztomilý, ale pak to nějak přešlo od přátelství k lásce. A paradoxně z lásky opět do přátelství. Sice nechtěného, ale bohužel přítomného.

Lily za sebou nezavírala, nechávala si únikovou cestičku, ale stejně přešla k Jamesovi, aby se na něj zadívala blíž. Jemně mu odhrnula vlasy z čela a pak odskočila od postele, když se James pohnul. Jako laňka, pravá majitelka svého patrona, přeběhla pokoj, až se za ní zdvihl vítr. Stihla za sebou zavřít dveře o vteřinku dřív, než se James probudil.

James otevřel oči s bolestně slastným pocitem jen kvůli tomu, aby zjistil, že to nejspíše nebyla pravda. Cítil, jak se ho ve spánku někdo dotkl a zvířený vzduch také napovídal něčí přítomnost, ale nikoho neviděl. Nejspíše se mu to celé jen zdálo.

Kdyby tu Lily skutečně byla, určitě by to poznal. Ale co když přece jen našla cestičku, jak vyklouznout? Ne, to je absurdní. Proč by za ním chodila? Po tom všem, co se tu stalo, by bylo jen přirozené, že by sem vůbec nešla. James dostal pocit, že Brumbál tohle vymyslel, aby je rozdělil o chloupek víc, než byli předtím. Možná to ale nebyla jeho chyba. Možná jsem tou chybou byl já, uvědomil si James.

Nechoval se nejlépe a rudovlásku to muselo štvát. Vyháněla ho a on se nevybíravými způsoby vracel zpět. Pak se Lily jednoho dne naštvala a seřvala ho, James se urazil a pak se urazila zase Lily a pak zase James, a nakonec jí nabídl kamarádství. Ano, definitivně jistě za to mohl on. Jenže co se stalo už se nedalo změnit.

Přesně tak to viděla i Lily. Co se stalo, to se už stalo. Neměla obraceč času, aby se vrátila tehdy na to místo a protestovala. Nebo rovnou do pracovny, kde by se Jamesovi svěřila s prvním kouskem svých tajemství. Nemohla vědět, že ani James se jí nikdy nesvěřil.

Rudovláska už se nahoru nevracela. Ještě by udělala nějakou pitomost jako dnes ráno. Políbit Jamese Pottera byl snad ten nejpitomější nápad. Možná pitomější by bylo, kdyby to udělala na rty. Možná jsem pitomá já, když nad tím tolik uvažuju, ponořila se do svých úvah.

James ji očividně nechtěl. Měl Andromedu, která ji dráždila až k nepříčetnosti. Merline, Lily bude tak ráda, až jí ta bývalá zmijozelka zmizí z očí. To samé si James říkal o Rabastanovi. Byl to začarovaný kruh. James pomohl Andy s kufry, Rabastan je odnesl Lily. To Jamese vytočilo, proto si nárokoval Andy ještě o trochu víc, což nelibě nesla právě Lily. Kdyby jeden z nich uměl nitrozpyt, mohli to mít dávno za sebou.

Lily radši zavrtěla hlavou. Nitrozpyt, nad čím to přemýšlí? Snad ji Trixie neovlivnila tolik, aby začala skutečně s černou magií. To ale nehrozilo, Lily sotva zvládala bystrozorská kouzla. Teď ale neměla hůlku. Byla tu jen ona a jako sama samotinká si musela i poradit. Tenhle týden neexistovala žádná kouzla. A proto na to všechno Lily zapomněla. A možná právě proto se cítila tak dobře.

Sama pro sebe se usmála a zaplašila všechny špatné myšlenky. Pak se vydala vstříc svojí kamarádce, která chodila o rok níž. Zrzka zvesela zaklepala na dveře a bez vyzvání vstoupila do dívčina pokoje. Ihned toho zalitovala, protože její pohled spočinul na Cathy, která seděla schoulená v rohu postele a plakala.

Lily okamžitě zavřela dveře a přeběhla k posteli. Sedla si vedle dívky a přitáhla si ji do objetí. Ať už se jí stalo cokoliv, ona tu byla pro ni. Cathy stále usedavě plakala, ačkoliv ji Lily konejšila tichým hlasem. Když Cathy přestávala vzlykat, Lily se trochu odtáhla, aby na svoji kamarádku viděla.

„Co se stalo?" zeptala se vážně, ale dokázala při tom vypadat skutečně mile, ochranářsky a vlídně. Měla o Cathy strach. Stejně jako o všechny. A během Vánoc ho bude mít snad ještě větší, protože některé její kamarádky jedou domů. Temné síly nabývají na síle, takže si nikdo nemůže být jistý.

Cathy se trochu narovnala a otřela si slzy. „Nic. Nic se nestalo," pousmála se a rychle otřela zbývající mokro z tváří. Lily se nepatrně ušklíbla, že skoro nepohnula svaly. „Jde o to ráno?" usmála se, protože prostě všechno věděla. Byla přece Evansová.

Cathy rezolutně zavrtěla hlavou. Lily si pro sebe přikývla. „A vadí ti na tom přesně co?" pokračovala v otázkách, na které Cathy buď nereagovala nebo vrtěla hlavou. Lily si tak mohla odvodit, které odpovědi byly kladné.

„Cathy, tohle je děsně složité. Stejně neumíš lhát, proto to řekni rovnou," vyzvala ji po chvíli rozmrzele zrzka. Cathy vstala z postele a začala přecházet po pokoji jako tygr v kleci. Možná trochu dravěji a nebezpečněji, až se Lily bezděčně odsunula ke zdi.

„Štve mě to. Copak si může jen tak nakráčet do jídelny a líbat si svého..." chtěla říct slovo manžel, ale včas se zarazila. „Prostě se na to podívej z mé strany pohledu. Nikdy jsem nechtěla něco jako lásku nebo takovou tu šílenou zamilovanost, o které mi v jednom kuse básnila Marlene, ale prostě to nějak přišlo samo. Nezačali jsme úplně dobře, v září jsme se nenáviděli, ale pak někam zmizel i s Narcissou a já ho musela s Remuse zachraňovat," pokračovala jako by Lily měla vědět, o čem mluví.

„Sama netuším, jak se to stalo, ale najednou tu byl poslední večer a já ho prostě jen tak nechtěla skončit. Myslela jsem, že půjde jen o zakončení něčeho hezkého něčím ještě hezčím. Jenže to nebylo jen o tom. Bylo to úplně jiné než všechno, co jsem kdy zažila. Ne, že bych něco z toho zažila, protože jsem tehdy v září dala všechno všecko první jemu," pokračovala nesouvisle.

„Prostě to všechno neskutečně bolí. Prvně jsem se srovnávala s myšlenkou, že to skončilo a já už nemám čekat víc, pak jsem se srovnávala s tím, že můžu čekat víc ale jen v soukromí primusské pracovny, pak jsem se smiřovala s tím, že to pro mě rozhodně nebylo jen o té jedné noci. A pak se musím najednou smířit s tím, že si bere tu krávu," mluvila dál a přecházela po pokoji. Lily se ji nepokoušela opravovat, že Trixie není kráva. Podle veřejného mínění byla a podle Lily měla být také.

„Co se stalo tehdy v září?" nadhodila Lily, protože z nesouvislého povídání nic nepochopila. Cathy se k ní prudce otočila, čímž pohodila vlasy, které pěkně rozvířily vzduch. Lily sebou trhla. Z Cathy šel občas strach, jak byla nebezpečná. Na povrchu růžový králíček, ale tady šlo jen o vlka v rouše beránčím.

„Co se stalo? Jako bych ti o tom teď nevyprávěla," zavrtěla nesouhlasně hlavou Cathy, ale pak si povzdechla a začala vyprávět podrobněji. „Ani jsem o tom nemusela přemýšlet, prostě to byla ta vzpomínka, co mi zase obnovila patrona. Víš, že když jsem se vrátila z Azkabanu, nedokázala jsem ho vyčarovat? Ale po navrácení z toho pobytu už ano," svěřila se jí. Lily skoro zaplakala. Co to mají holky za schopnost dostávat se do maléru jen pomocí svých vadných srdcí?

„A hádej, která vzpomínka za to mohla. Správně, ta z poslední noci. Kromě toho stačily i ty další dny. Jak jsme si jen povídali," zasnila se do chvíle, kdy seděla na gauči a smála se nebo jak seděla na kuchyňské lince a hádala se za jméno Voldemorta. Kdyby tehdy nebyla tak bojovně naladěná, kdo ví, jak by to celé dopadlo. Pravděpodobně stejně, došlo Cathy. To noc totiž objevila něco, co by jinak nikdy nepoznala.

„A co teď?" zeptala se Lily. Cathy si povzdechla. „Je to... složité. Sama nevím, co vlastně chci nebo nechci. Vím ale jen jedno, a to, že chci jeho," svěřila se jí s rudými tvářemi Cathy. „Máš ho ráda?" zeptala se trochu zbytečně Lily. Cathy přikývla.

„Ale miluješ ho?" položila opatrně otázku zrzka v očekávání toho, co Cathy odpoví. Bála se obou možností odpovědí. Mít rád a milovat je rozdíl. Lily třeba měla ráda Remuse, ale milovala... Ne, to není dobrý příklad, ušklíbla se pro sebe. Nemohla říct, že by milovala.

K dobru Cathy se musí přiznat, že nezaváhala. Nekonalo se ani přemýšlení ani kousání rtů ani hluboká vráska na čele od ustavičného přemýšlení. Cathy nečekala ani desetinu vteřiny, než kývla. „Tohle jediné vím. Řekla jsem mu to stejně jako on mně," svěřila se jí nebelvírka a Lily velmi neevanskovky vypískla.

„Děláš si srandu? Vážně?" páčila ze své kamarádky podrobnosti. Cathy jí je začala všechny vyprávět. Lily se vyptávala přesně na správných místech a Cathy se konečně cítila uvolněně jako dnešní ráno ještě ne.

„Jenže je tu ta svatba," posmutněla, které znovu vhrkly do očí slzy. Dneska byla nějaká porouchaná, uvědomila si. Lily ji objala kolem ramen. „Zapomeň na ni, to se nějak vyřeší," zkusila to, čímž ale Cathy ještě víc ponoukla do pláče. „A jak asi? Zrušíš to nějakým kouzlem? Ne, tohle nejde. A navíc jsem mudlorozená," přitiskla se víc ke své kamarádce.

Lily se teď zmateně odtáhla. „No a co? Řekl snad něco jako I přesto, že jsi mudlovská šmejdka, tě miluju? Ne, tak vidíš," zarecitovala Lily. Cathy se potěšeně usmála. To je pravda. Vlastně o tom vůbec nemluvili. Prostě to neexistovalo. Cathy měla zase pocit, že je to něco, co má jen ona. Rodolfus vlastně její původ zcela ignoroval. Miloval ji samotnou bez původu i s původem. Miloval ji a ona milovala jeho, tak proč to muselo být tak složité?

Kdesi na chodbě vrzlo prkno, tak si Cathy otřela slzy již podruhé a vesele se usmála. „Máš pravdu. Nevadí, když si teď zaječím? Právě mi to došlo," přeptala se primusky, která jen mávla rukou. Cathy popadla polštář a zabořila do něj hlavu. I před to tlumení se z něj ozval pronikavý jekot jakýchsi slov, kterým Lily sice nerozuměla, ale dokázala si je snadno tipnout.

Byla ráda, že viděla svoji kamarádku tak šťastnou, když už ona nebyla. A jako na zavolanou do pokoje vtrhl James. „Co se tu děje? Jste v pořádku?" ptal se zmateně, protože zaslechl podivný vysoký zvuk. „Myslím, že v tom nejlepším. Všechno se vyřešilo," usmála se na něj Lily, protože už se jí v hlavě rodil plán. Nešlo ani tak o nic složitého, spíš o jedinou promluvu do duše. Nebo spíš vyslechnutí duše.

James si zase oddechl, že je Evansová v pořádku. Pak se rozpačitě usmál na obě dívky, z nichž ho zaregistrovala jen jedna, a zmizel zase na chodbě. Nebude je přece rušit. Raději odešel zpět do pokoje a na zbytek dne usnul.

***

Ještě před obědem se podívejme na to, jak se dařilo studentům na sjezdovkách. Skupinky se rozpadly na menší dvojice či trojice, které jezdili pospolu. Nebylo divu, že Remus jezdil společně se Siriusem a Alicí. Pandora se zase připojila k Mary, která toho mnoho nenamluvila, což havraspárce vyhovovalo.

Tím tu zůstává prekérní otázka. Kde je Narcissa? Ano, kde je naše blonďatá zmijozelka, co dokáže porazit Siriuse během dvou nebo tří slov. Vlastně stačí, když se dnešního rána probudila s dobrou náladou. Proč tedy nejezdila s poberty?

To totiž bylo takhle. Na Remuse byla stále naštvaná, když se u lanovky objevil Sirius, který se rozhodl, že si z ní trochu vystřelí. Jenže neodhadl dívčinu náladu, která nebyla nejlepší, protože v předchozích pár větách jste jistě postřehli ironii.

Sirius tedy promluvil a mluvil a mluvil, až ho Narcissa přerušila jedinou větou. „Kdybys štěkal, bylo by to lepší." To Siriuse namíchlo a začal se se zmijozelkou hádat. Jenže Narcissa měla tak špatnou náladu, že se nechtěla už ani špičkovat s Blackem.

„Nemůžeš mě osočovat z..." pokračoval v předlouhém monologu, když ho Narcissa opět přerušila. „Haf, haf," ušklíbla se a elegantně odjela k lanovce, kde se sice rozplácla o zem, ale to naštěstí nikdo neviděl přes mudly stojící ve frontě.

A přesně z toho důvodu jezdila Narcissa přes den sama. Stejně jako Lucius Malfoy, který si to ale nevybral. Jeho jízda byla jednoduchá. Bellatrix, Rabastan ani Rodolfus se s ním nebavili, Lucius tedy osaměl. Pomsta se mu možná nepovedla, ale další už se kdesi vzadu v jeho mozku chystala. Zatím ale nic vědomě nepodnikal. A proto, když po cestě zpět k chatě narazil na osamělou Narcissu, zmijozelku s tím nejčistším rodokmenem, nebylo divu, že našel toho, s kým by ještě mohl vyjít...