Dnešní noc nebyla jen o úplňku. Strach vládl ve spoustě duší a ve snech chodil také. Proplétal se chodbičkami mysli, krytý neprostupnou clonou z hedvábné mlhy. Mlha tvořená strachem, tajemnem a chladem. Nikdo si před ní nemohl být jistý. A už vůbec ne dívka, co se probudila ještě dlouhou dobu před svítáním.

Vytřeštila oči, když je rozevřela, aby přejela pohledem celou místnost. Příšerná zima jí zalézala do kostí, až se třásla. Bodejť by ne, když zapomněla zavřít okno. Potichu k němu doběhla a zavřela ho na kliku. Pak se rozhlédla po pokoji. Proč jen to okno nezavřel někdo jiný?

Odpověď byla nasnadě. Nikdo jiný se v pokoji nenacházel. Emmelina nejspíše trávila noc u Marlene a Mary... Jen ona věděla, kde zrovna je. Dnes se chovala vyloženě divně, to ale teď nebyla Cathyina myšlenka. Cathy myslela na jediné. Bála se.

Hrozně moc se bála všeho tmavého i světlého. Nedokázala rozsvítit, aby nenašla ztělesněné své noční můry, ale nechtěla zůstávat ve tmě, protože ji děsila jen její přítomnost. Tohle už se jí dlouho nestalo. Již mnoho a mnoho dní nespala takhle trhaně. Nikdy se nebudila s mozkomorovými rty přilepenými na svých. Už ne.

Neděsilo ji to od září, kdy dala definitivně sbohem těmto myšlenkám. Kdo jí pomohl rozloučit se s nimi, nebylo těžké uhodnout. Jak moc by si ho teď Cathy přála mít u sebe. Jistě by ji uklidnil, jak to dokázal jen on. Jen on bylo vlastně široké pojmenování, jak dnes vyprávěla Lily.

Cathy si přitáhla kolena k bradě. Tma ji děsila více než světlo, ale světlo ji děsilo více než to, co bylo teď. Zaposlouchala se do ticha. Necvakly někde dveře? Nezaslechla snad někoho procházet chodbou? To jsou určitě oni. Přišli si pro ni. Jednou přijdou a řeknou: „Slečno Wrightová, dle nařízení ministerstva kouzel jste zatčena pro vraždu tří mudlů. Odvedou vás do Azkabanu." Zřízenec pak mávne na mozkomory a Cathy se ocitne v jejich spárech, ze kterých se už nikdy nedostane. Bude až do konce života v Azkabanu jen jako pobavení tvorů bez tváře. A přesně, jak předpokládala, dveře se skutečně otevřely.

„Ne," zašeptala Cathy, protože přesně takhle začínala její noční můra. Sen, co se právě stal skutečností. „Ne, ne, ne, to nesmíte, já je přece nezabila, prozkoumejte mi hůlku, udělejte cokoliv, jen mě tam neposílejte zpátky," nedokázala se ovládnout. Vzlykala stejně jako ve snech. Co na tom, že ji může kdokoliv slyšet? Vždyť přece odchází do Azkabanu. Tuhle cestu nikdo nepřežije. Je jednosměrná. A Cathy teď měla dostat lístek.

„Cathy?" ozval se zcela jiný hlas, než hlas zřízence ministerstva, co by se ji pokusil spoutat. Bránila by se, ale stejně by podlehla. Jako vždycky. Jenže se zdálo, že tohle není noční můra. Ne ta obvyklá. Tohle byla jedna z těch horších. Měla být.

„Ne, nechoď sem. Už ne, prosím, tohle ne," šeptala si a vložila hlavu do dlaní. Za chvíli těmi dveřmi stejně vstoupí. Její zmijozel sem vejde a zatváří se ustaraně. Pak se bez ministerstva prostě objeví mozkomor a před jejíma očima z něj vysaje život. Udělá z něj loutku a Cathy bude celou dobu jen křičet a nemoct nic udělat. Neměla hůlku, protože ji přece přezkoumávají, bylo to logické.

A Rodolfus skutečně vstoupil. Cathy se napjala. Dívala se na něj, protože věděla, že tomu stejně neunikne. „Do toho. Zabijte mě, prosím. Už to nechci vidět, já chci být první, já první. Pak se probudím a bude zase den. První, musím být první," zopakovala, zatímco se podívala do vedlejší tmy. Nikde se nikdo neobjevoval. Teď měl mozkomor přilétnout a vykonat svoji práci.

„Cathy, tohle není sen," ozval se Rodolfus. Cathy ale zavrtěla hlavou. „To už jednou říkal," řekla mu a stále smutně očekávala to, co za minutku přijde. Rodolfus ale stále žil. Něco bylo divně, mozkomoři se opozdili. To se přece nestávalo běžně. Ne, běžně rozhodně ne.

„Catherine," vydechl Rodolfus a dvěma kroky se dostal k ní. Vzal ji do náručí tak něžně, jak jen uměl. Cathy už byla zmatená. Kde jsou mozkomoři? Kde je křik? Proč je to celé divné. A proč cítí cizí dotyk? Možná to není... „Tohle není sen, dívej," šeptal jí Rodolfus a jemně ji štípl do paže. Cathy to ucítila. Byla skutečně tady.

„Rodolfusi," vyjekla tiše a přitiskla se k němu, zatímco on ji objal rukama. Cathy se nějak postupně přesunula do jeho klína. „Tohle není sen, jsi skutečný," přesvědčovala sama sebe, když se dotýkala jeho obličeje. Musela si to vyzkoušet. Přechody mezi realitou a snem se občas ztratily, proto bylo nutné je najít a tvrdě vymezit.

„Ach bože, je to skutečné," zašeptala si, když ucítila všechno, co měla. „Promiň," omluvila se okamžitě. Rodolfus zmateně nakrčil obočí. „Za co?" nechápal. „Že jsem si myslela, že to není skutečné," zamumlala.

Zmijozel tiše vydechl její jméno a přitáhl si ji k sobě. Cathy se nebránila. Nechala se opečovávat jako princeznu, kterou v jeho očích skutečně byla. „Co se ti vlastně zdává?" zeptal se po chvíli. Cathy se ušklíbla. Její nálada se s každou vteřinou po probuzení lepšila.

„Je to vlastně stále stejné. Tma, zima, beznaděj," krčila rameny. „Pak se probudím a jdu udělat něco běžného, uklidním se a znovu se posadím do postele. Jenže pak se otevřou dveře a dovnitř vejde někdo, kdo vypadá tak skutečně a nesnově. Já ho přivítám jako obvykle, on něco řekne a pak přiletí mozkomor. A já se musím dívat, jak vysává duši tobě, Lily, Cisse, Frankovi, nebo prostě komukoliv, kdo zrovna projde dveřmi," mluvila. „A pak se opět probudím. Jenže kdo má poznat, kdy se probudil skutečně a kdy jen jako?" ptala se sama sebe.

„Jsem zbabělá a slabá, když se jen po pár dnech v Azkabanu takhle složím? Jsem k ničemu, když mě to trápí i půlrok poté?" zeptala se ho vážně. Zmijozel netušil, co na něco takového říct. Místo toho si ji ještě o kousek přitáhl. Cathy se pomalu uklidňoval tep i dech.

„Cathy, jsi ten nejstatečnější člověk, kterého znám. Nesmíš dovolit, aby tě to zničilo," promluvil konečně. Cathy se pousmála. Jenže jak by to měla udělat? Rada to byla dobrá, výborná, ale jak dál? Jak uniknout ze spárů nocí?

„Tak tu zůstaň," napadlo ji. Jako tehdy, jako později, jako každou nejlepší noc. Každá chvíle, kdy byla s ním, byla nejlepší. „Nedovolím, aby tě to zničilo," slíbil jí tiše. Cathy se slabě zasmála. „Tolik zase nemusíš, stačí, když tu zůstaneš."

„Zůstanu, vždycky zůstanu," slíbil jí. Cathy měla dojem, že se za tím prohlášením skrývá mnohem víc, než se může zdát. Jenže do hlavy mu neviděla. Tak jako nikdo. Měla ale to štěstí, že mu viděla do srdce. Nebo spíš viděla skrz jeho srdce, protože v něm byla jen ona.

„Já taky," zašeptala dívka a ještě více svého zmijozela objala. „Pamatuješ, jak nás kdysi málem nachytala Narcissa s Remusem?" zeptala se dívka, když si vzpomněla na chvíli, kdy ho poprvé takhle pevně objímala.

Rodolfus se uchechtl. „Kdo by si to nepamatoval? Byla jsi tehdy pěkně vyděšená." „A ty se snad divíš? Pokoušel ses mi namluvit, že se Voldemort při zaslechnutí svého jména objeví hned vedle mě," zasmála se tehdy jeho i svojí pošetilosti. „A pak se rozezněl ten zvonek," smál se už naplno chlapec.

„Já si na pár okamžiků myslela, že si pro nás přišel," ušklíbla se Cathy. „Tehdy jsem se už chystal do boje," ujistil ji. Cathy se znovu rozesmála. „No to bys toho zmohl bez hůlky proti Voldemortovi," zavrtěla hlavou pobaveně. „Neříkej pořád to jméno," ohradil se zmijozel.

„Zase s tím začínáš?" ušklíbla se Cathy. „Stejně si nás všechny jednou najde, ať už budeme říkat jeho jméno nebo ne," dodala. „Pak vybírám radši ne," ušklíbl se. „A tebe si nenajde, to se nemusíš bát," dodal, aby uklidnil ji i sebe. Cathy si odfrkla. „Protože jsem tak nedůležitá?"

„Ne, protože budeš dobře schovaná," oznámil jí Rodolfus. Cathy se na něj zadívala s pozvednutým obočím. „Jo? A to jako kde?" ušklíbala se. Rodolfus pokrčil rameny. „To se nějak ještě vymyslí." Cathy protočila oči. „Ne," řekla prostě.

„Ne?" nechápal zmijozel. „Ne," ujistila ho Cathy. „Nebudu se schovávat, zatímco ostatní budou bojovat. Už mám plán," usmála se. „Ne, tohle nejde," zděsil se Rodolfus, kterému se právě začala naplňovat noční můra. „A proč ne? Když můžou bojovat ostatní, já budu taky," pozvedla hrdě hlavu.

Rodolfus si povzdechl. Byla nenapravitelná. Pokaždé tak zbytečně odvážná, až moc. Ale právě proto ji miloval. Miloval ji kvůli tomu, jaká je. A nic by na ní nezměnil. „Pak budu bojovat s tebou," prohlásil pevně. Rozhodnutí už padlo. A Cathy se mohla je dívat a divit.

„Já ale jsem na druhé straně," namítla tiše a trochu zlomeně Cathy. „To je mi jedno. Strana není tak důležitá, ne pro mě. Důležitá jsi ty a já si tě ohlídám na jedné nebo na druhé straně," zamumlal. Cathy se po tvářích rozlila červeň. „Ale co tvoje rodina? A postavení? A co svatba?" nechápala Cathy.

„Na ničem z toho nezáleží," odpověděl pevně. „Ale mělo by. Neodcházej kvůli mně ze svých jistot," odporovala dívka. Rodolfus ale odmítavě mávl rukou. „Jistoty? K čemu jsou jistoty, kdybych ztratil to nejdůležitější? Kdybych ztratil tebe," odpověděl jí. Cathy v jednu chvíli příšerně bolelo srdce, ale zároveň ji hřálo vědomí, co všechno pro někoho znamená. Merline, jak moc ho milovala. Rodolfus na nic nečekal a spojil jejich rty v dalším sladkém polibku. Cathy se do jeho rtů usmála a pokračovala ve hře, kterou započal její zmijozel.

Doba může být těžká, ale láska si místo najde. I ze zakázaných semen mohou vyrůst zakázané plody, které bývají nejsladší. Nezáleželo na tom, kolik je to bude stát. Nezáleželo na jejich přátelích, rodinách a závazcích. Záleželo tu jen na nich. Oba si to uvědomovali a oba se podle toho řídili. Rodolfusovi v hlavě zazněl bratrův hlas: „Pěkná zábava, bratříčku, jen si dej pozor, aby zábavou jen zůstala." A Rodolfus mu na to v duchu i odpověděl. „Jdi konečně do háje."

***

Pro většinu z nich přišlo ráno mnohem dříve, než by chtěli. To ale nebylo nic proti těm, pro které ráno ani nepřišlo. Měli prostě soustavný večer, pak noc, a nakonec jakýsi přechod do dne plného nedostatku spánku. Včerejší noc totiž byla pro většinu z nich stěžejní.

Ticho na zasněžené krajině přerušilo jen jediné prásknutí. Tenhle zvuk zvedl ze židlí mnoho lidí. Jako první vyběhla ven dívka s blonďatými vlasy. Po ní následovala druhá s tmavými dlouhými vlasy, ale stejně elegantní postavou. Pak se z chaty vynořila trojice přátel, dva chlapci a jedna dívka. Dívka měla krátké vlasy a klučičí postavu, takže se v zimních bundách dala splést s chlapcem vedle ní. Třetí člen podivné skupinky se díval na svět přes brýle a špičky černých rozcuchaných vlasů.

Všech pět studentů školy čar a kouzel vyrazilo tryskem ke staršímu muži, který se jako by z ničeho zhmotnil na sněhu před chatou. Na sobě měl kouzelnický hábit, který byl pro jejich společnost typický, a v rukou třímal klacík, který si už čtyři z pěti lidí přálo držet v ruce. Už jenom proto, aby mohli při hádce lépe argumentovat. Ono šlo totiž s kouzly všechno líp.

První se slova ujala blondýna, která měla také největší starost v očích. „Profesore Brumbále, víte, kde je?" začala hned Narcissa. Brumbál se na mladou dívku usmál a pokynul jí na pozdrav dobrého rána. „Víte, kde je Remus?" zeptala se znovu dívka.

Brumbál si povzdechl. „Připomínáte mi jednu profesorku, která také nerada chodí kolem horké kaše," pousmál se. Narcissa ale neměla náladu na žerty. „Tak kde je?" ptala se už trochu zoufale. Brumbál se tedy nad mladou dívkou slitoval. Hlavně kvůli tomu, že na svatbě tohoto páru chtěl být čestným hostem, což by se mu nepovedlo, kdyby se nepohodl s Narcissou. Všem včetně ředitele bylo totiž jasné, kdo do jejich svatby nebude mít co mluvit a kdo to naopak celé naplánuje. Když šlo o plánování večírků, vsadit si na Narcissu bylo jenom s výhodou.

„Právě kvůli tomu jsem tady. Přišel jsem pro zprávy od slečny Blackové starší," dodal po chvíli, když Narcissa pozvedla obočí. To už k nim doběhla zmiňovaná i se svým doprovodem. Narcissa tedy musela ustoupit do pozadí a poslouchat, jak se její sestra vymlouvá usměvavému řediteli.

„Profesore Brumbále, já jsem netušila, že... Nemohla jsem předpokládat, že se mi jeden z vašich studentů pokusí..." zavrtěla zmateně hlavou. Použít slovo přeměnit nemohla, protože jí to nepřišlo správné. Bylo to určitým způsobem hanlivé a zlé.

„Nikdo vás tu také neobviňuje, slečno Blacková. Jen se teď musíme pokusit pana Lupina najít," řekl smířlivým tónem. To už na něj nastoupila Narcissa. „Jak jako pokusit? Chcete snad říct, že ho nenajdete? To si ho radši najdu sama," mluvila naštvaně blondýna.

Brumbál si už poněkolikáté povzdechl. Jednat s ženami bylo tak těžké. Blacková, McGonagallová, Taylorová nebo Pomfreyová, vždy to bylo stejné. Bylo jedno, jaká žena to bude nebo nebude, vždycky to bylo příšerné a Brumbál ne vždy odcházel jako vítěz.

„To nikdo netvrdí, slečno Blacková," řekl, i když věděl, že to nemá moc cenu, protože Narcissa si prostě povede svou. A také že ano. Narcissa mluvila a mluvila, až ostatním oči přecházely. Pak dodala, že někdo, kdo není schopný najít bezbranného kluka uprostřed lesa, nemá mít Merlinův řád první třídy a cosi kdesi, na což jí Sirius chytře poznamenal, že Remus v noci rozhodně bezbranný nebyl. Narcissa ho odměnila zavrčením, po kterém se Sirius okamžitě stáhl. Noční vrčení Remuse bylo proti tomuhle úplné nic. Brumbál se pokusil ozvat, že pana Lupina najdou, ale Narcissa, jako by ho ani neslyšela, dál mluvila svou. Představila tak Brumbálovi neskutečné nápady a věci, nad kterými mohl pouze valit oči. Kromě letu vrtulníku nad lesem navrhovala i méně smysluplné nápady, které obvykle zahrnovaly něčí smrt.

Na to všechno zareagovala Alice tím, že se pokusila Narcisse vysvětlit, že pokud někdy blondýna dostane Merlinův řád, tak jedině za neskutečné kdákání, na což jí Narcissa cosi odsekla, co se samozřejmě dívce z Nebelvíru nelíbilo. Celá situace vrcholila tím, že se do toho vložil Sirius, aby dívky od sebe dostal, načež mu ony dívky sborově řekly, že je jen namyšlený idiot, který si myslí, že nad nimi má snad navrch.

Takhle neboze skončil velký Casanova Bradavic, umlčen řečmi dvou dívek, které jednou budou mít na svědomí víc než jeden mužský infarkt. „Jsem velice řád, že si tak rozumíte, ale nebylo by načase vyrazit hledat pana Lupina?" ozval se konečně Brumbál.

Narcissa mu okamžitě dala za pravdu, než se ozvala Andromeda, že někdo musí jít do chaty a pohlídat to tam. „A jelikož tu jsem jediná vedoucí..." začala, načež jí Narcissa pověděla, že je jen arogantní a nafrněná kráva, protože se chce ulít z hledání vlkodlaka, ke kterému má stejně výhrady. Po téhle poznámce všem došlo, že Narcissa, co se špatně probudí, je úplné zlatíčko. Tohle byla Narcissa s nedostatkem spánku v bojové náladě. Snad nejhorší možná kombinace.

„Ale to nebude problém. Do pár minut tu někdo bude," usmál se Brumbál a jeho zbytek věty zaniklo v hromovém prásknutí. To se na scénu dostavil někdo, s kým se tak trochu nepočítalo. Kdo tu celou dobu svým způsobem byl, ale teď se objevil poprvé fyzicky. A přesně v tu nejvíc nevhodnou dobu.

„Promiňte, zdržel jsem se na ministerstvu," usmál se na všechny člověk, kterého si všichni pamatovali ze školy. Co ten tady dělá, ptala se sama sebe Andromeda. Tak mně napíše, že nepřijede, odkládá to, ale když Brumbál zavelí, okamžitě je tu? Co je to za pořádky, vztekala se v duchu.

„Ahoj, Andy," usmál se Ted na svoji přítelkyni a přistoupil k ní blíž. Andy se ale bezděčně odtáhla o krůček dozadu. Ted si jejího zaváhání samozřejmě všiml, a tak ji nechal jen tak. „No, ehm," odkašlal si a nejistě se rozhlédl po ostatních, „myslím, že nejvyšší čas postarat se o ranní přípravy." Brumbál jemně kývl a Ted se rozešel k chatě bez jediného ohlédnutí.

„Můžeme už jít?" zeptala se naléhavě Narcissa. Brumbál znovu kývl a všichni se rozešli do nitra lesa. Hledání Remuse Lupina nebyla dlouhá akce. Narcissa vedla všechny podle svého přesvědčení až k cíli. Nikdo netušil, jak to mohla vědět, ale věděla to. Prostě nějak odhadla celou trasu a do pár minut ho našla ležet na sněhu ve své lidské podobě.

Okamžitě se k němu všichni seběhli a Brumbál s Andromedou začali kouzlit. Remus se tak po pár minutách probral k životu. Jeho první myšlenka patřila blondýnce, která ho s nadšením objímala.

„Tak to vidíš, Dvanácteráku. Sedm let se o něj staráme jako o vlastního, riskujeme pro něj životy a on si pak na nás ani nevzpomene," prohodil dobrácky Sirius ke svému nejlepšímu příteli. Oba dva stáli v pozadí dojemné scény, co se právě odehrávala mezi Narcissou a Remusem.

„Tak teď ještě ona řekne, že mu všechno odpouští, on ji políbí a bude konec?" zeptala se znuděně Alice. Jenže i ona, jako zástupce dívčí rasy, musela uznat, že je to krásné a romantické. Škoda, že ona by se při téhle scéně rozesmála. A možná proto neměla mnoho romantických okamžiků. Její život byl spíše komedií a parodií než sladkobolným filmem.

„Co se děje, Dvanácteráku, že vůbec nemluvíš?" zajímal se okamžitě Sirius, když se James díval na Remuse s Narcissou a nic jim k jejich popichování neřekl. „Protože jsme ho ještě nepustili ke slovu," ozvala se opět Alice. Sirius se s ní začal z legrace přít, jestli je moc upovídaná nebo ne. Měli radost, že se jejich přítel našel a že je v pořádku. Asi více než v pořádku, když byl s Narcissou.

James zatím o kousek poodešel, aby se mohl na šťastné dvojice dívat zpovzdálí. Sirius a Alice tvořili skoro dokonale vyvážený pár úplně stejných lidí, kteří se prostým jedním gestem dokázali domluvit lépe než někdo jiný po tisících slov. Narcissa s Remusem zase tvořili zvláštní kontrast, který prostě nešel přehlédnout. A James tu byl tak nějak navíc.

„Myslíš na Evansku?" ozval se za ním zvědavě Tichošlápek. James sebou trhl, protože netušil, že se Sirius přesunul někam pryč od Alice. Ta zatím dělala společnost zamlklé Andromedě a Brumbálovi, který kouzlil poslední úpravy. James neměl důvod lhát.

„Každou chvíli," přiznal se, o kom byly jeho myšlenky posledních dní. Sirius nešťastně zabručel. „Proč ona, Jamesi? Mohla to být kterákoliv jiná, ale ty chceš prostě tuhle jedinou. Proč?" nechápal. Nikdy tu posedlost nedokázal pochopit. Možná kvůli své zálibě v mnoha dívkách, které se odnaučil jen těžko. Teď už ale mohl znovu začít. Nebo snad ne?

„Protože je jedinečná, Tichošlápku. Víš, jaké to je, když se na tebe usměje Bůh? Asi stejné jako když ona vejde do místnosti a zadívá se ti do očí," pokusil se mu to vysvětlit. „Počkej, takže ty jsi právě Evansovou srovnal s Bohem a po mně chceš, abych to pochopil?"

James si povzdechl. „Ne, nechci po tobě, abys to pochopil. Vlastně ani nevím, jak bys mi mohl pomoct. Celé je to moje vina. Řekl jsem něco, co jsem asi neměl dělat," promluvil konečně James. „Poslouchám a chci i podrobnosti," opřel se ledabyle o strom Sirius. James se zašklebil a začal mluvit.

O patnáct minut později, dvě zástavy srdce jednoho Blacka, třiceti zalapání po dechu, třem zrudnutím Jamesovy tváře a totálnímu zničení všeho, v co Sirius do té doby věřil, James domluvil. „Takže ti to shrnu. Ty ji miluješ, ale myslel sis, že ona nemiluje tebe, proto jsi jí nabídl přátelství a doufal, že to nepřijme. Jenže ona to přijala a ty jsi pak z nějakého nepochopitelného důvodu začal předstírat, že je to v pohodě," promluvil Sirius za stálého nechápavého vrtění hlavou.

„I tak by se to dalo říct, Tichošlápku. Jenže Lily si pak začala s tím zmijozelem," chtěl pokračovat, ale Sirius zvedl ruku, aby ho zarazil. „To si myslíš jen ty. Třeba to tak vůbec není a ona je prostě jen přátelská. A... Teď mě nepřerušuj! Když už u toho jsme, co jsi vyřešil tím, když jsi jí namlátil hokejkou?" připomenul mu Sirius jeho nepovedený kousek.

„Chtěl bych vidět, co bys na mém místě dělal ty," odsekl mu James. „Především bych nekývl na kamarádství. Pak bych to možná neviděl tak černě, potom bych asi nevyvolával hádky a asi bych se ji ani nepokusil přizabít na ledě. Kromě toho bych se tu neovíjel kolem Andy jako nějaká plevelná kytka po stonku," vypočítával.

„Já se po Andy přece neplazím, vždyť jsme kamarádi," odsekl James. Sirius pozvedl obočí. „Ale nevypadá to tak. A to, že to víš ty, ještě neznamená, že to ví Evansová, ty vole," zavrtěl nechápavě hlavou Sirius. Něco takového prostě nepochopil.

„Copak ji to vůbec zajímá? Vždyť si hledí jen toho zmijozela," ušklíbal se trpce James odmítajíc vyslovit jeho jméno. „Ty se prostě nepoučíš, viď?" smál se Sirius, ale pak už smířlivěji dodával další a další slova. „Co když to vůbec není tak jednoduché. Nezapomeň, že spolu vůbec nemluvíte, jen se hádáte. A kdo ví, jestli to celé nedělá kvůli žárlivosti. Přece jsi říkal, že včera ráno to vypadalo skoro dobře," dodával optimisticky. Tohle se naučil od Mary a začínalo mu to dokonce jít.

„Ale to bylo do té doby, co jsem ji včera poslal pryč!" vykřikl zoufale James, až se na něj otočily všechny páry očí. Sirius jen mávl na všechny rukou, že to nestojí za řeč. „Musíte si to vyřešit, Jamesi. Vždyť tohle je čiré mučení vás obou," říkal s jistotou. Viděl pohled v Lilyiných očích, znal tu vnitřní bolest. A James trpěl také už od pohledu. Ať se rozejdou nadobro nebo ať spolu zůstanou, žádné kamarádství. To nikdy ničemu nepomohlo.

„Tak mládeži, já přemístím pana Lupina do Bradavic přímo na ošetřovnu," promluvil konečně Brumbál, když už mu bylo jasné, že se Remus dostatečně pobavil s Narcissou. „Ale pane řediteli, pak chci také odjet," ozvala se opět na blondýna, na kterou bude mít po tomhle zážitku Brumbál neskutečně spadeno. Už ho dráždila každým slovem.

„Ale Cisso," ozvala se k překvapení všech Alice. Nikdo nečekal, že si zrovna ona zmijozelskou dívku oblíbí, ale stalo se. Cissa byla prostě oblíbená všemi i přes svoji povahu. Možná právě kvůli ní byla tak oblíbená. „Nemůžu," zavrtěla hlavou a opět se zadívala na Remuse.

„Neblázni Narcisso. Zůstaň," zašeptal jí Remus. Narcissa rezolutně zavrtěla hlavou. „Má pravdu, slečno Blacková. Pan Lupin teď bude stejně několik dní na ošetřovně, kam byste za ním stejně nesměla," doplnil Remuse Brumbál.

„Dohlédni na Siriuse, ať beze mě nevyvede nějakou blbost," řekl ještě Remus, když vstával, aby se zachytil Brumbála na přemístění. Narcissa se na něj usmála. „Já? Vážně?" podepřela ho z druhé strany. „A mimochodem na blbosti jsi tu byl v poslední době spíš ty," poukázala na to, že jeho chování nezůstalo bez povšimnutí.

„Já vím. Omlouvám se ti za to. Nechtěl jsem být tak..." „Sobecký, narcistický, egocentrický, nafrněný nebo prostě idiot?" napověděla mu dívka. Remus sklopil oči k zemi. „No," mlaskla spokojeně Narcissa. „Výhodou je, že už se se mnou nesnažíš rozejít pro moje vlastní dobro jako po naší první hádce a vlastně i mnoha dalších. To je dobrý start," usmála se. Bála se, že by Remus mohl opět spadnout tam, kde byl na začátku. Zdálo se ale, že tohle už nehrozí.

„Pamatuju si tu chvíli, co jsi řekla, že vlkodlaci jsou taky lidi, tak si ji beru k srdci," pousmál se chlapec, kterému už začaly pomalu ubývat síly. Točila se mu hlava a hrozilo, že omdlí, jak byl vyčerpaný. Narcissa to na něm poznala, proto ho urychleně předala Brumbálovi.

„Vlkodlaci jsou lidi stejně jako všichni ostatní. Důležité je, že to už víš. Není třeba chovat se nejistě, ale aby se z tebe stal druhý Sirius, to je zase něco jiného," pověděla mu. „Ty jsi mu řekla jménem?" překvapeně zamrkal Remus. Narcissa pokrčila rameny.

„Vlastně se o mně včera docela dobře postaral. Víš, ve chvíli, co jsem se málem stala vlkodlakem taky," vyčetla mu trochu drsněji, takže Removo ego zase o kousek splasklo. Narcissa se ale usmála. „Nebudu ti to už připomínat. Jenže mi musíš slíbit, že už nikdy nebudeš předvádět to, co za posledních pár dní. Byl to horor a znovu si to projít nechci," ujasnila mu.

„Tak tohle ti můžu slíbit s naprosto jasnou myslí, klidným srdcem a čistým svědomím," vyjmenoval Remus. „Tak na Siriusovy uši a Minervino svědomí?" zašeptala k němu za stálého chichotání Narcissa. Brumbál se nad tou větou pozastavil s pozvednutým obočím. Minervino svědomí? Tak tohle ho bude bavit, až bude s ředitelkou Nebelvíru mluvit.

„Miluju tě a kdyby na tobě byla jen jedna jediná věc jinak, bylo by to špatně," zopakoval to, co jí kdysi řekl pod stromy s čerstvě žlutými listy kdesi v mudlovském parku. Narcissa se samolibě usmála. Všechno už bylo v pořádku. On, ona, oni. Všechna zájmena byla v klidu a ani jeden z nich si nemusel dělat starosti.

„Mrzí mě to, Narcissko," zašeptal ještě Remus, když už se mu zavíraly oči. Narcissa ho jemně pohladila po tváři, kde si všimla dvou nových jizviček. Památka na noc, která se nepovedla. Jenže teď ho čekalo třicet povedených nocí. A ta další úplňková už také nebude tak špatná.

„Musíme jít. Slečno Blacková, zvládnete to tu společně s panem Tonksem?" ujistil se ještě ředitel, ale na odpověď nečekal. Přemístil se i s Remusem dřív, než Andy stihla odpovědět. Její odpověď tak zanikla ve všeobecném ruchu. „No to si právě nejsem tak jistá."