Ted Tonks, vážené dámy a vážení pánové, Ted Tonks se konečně uráčil dostavit se na scénu. Člověk, o kterém jsme tu slýchali denně, každá Andromedina myšlenka se aspoň z malé části dotýkala tohoto mrzimora, se tu konečně objevil osobně. A nutno dodat, že s velkou parádou.

Ted byl samozřejmě velmi pohledný, jak jinak. Když ještě chodil do Bradavic, snad každé děvče se za tímto tmavovlasým chlapcem otočilo. Skutečně tmavovlasým? Nezáleželo tu spíše na jiných okolnostech? Tak jako vždycky se tu jednalo o mnohem víc, než se na první pohled zdálo.

Momentálně tmavovlasý, s modrýma očima, vysoký a štíhlý bývalý student Bradavic si vešel do chaty, která byla právě vzhůru nohama. Celé to vlastně začalo tím, že se probudila Marlene McKinnonová. Jak mohla jedna malá nebelvírka udělat takový nepořádek, do kterého právě Ted vcházel, na to se musíme zaměřit pozorněji.

Ráno přišlo pro Marlene příliš brzy. Zvědavé sluneční paprsky ji zalechtaly na tvářích, až se po nich ohnala. Jenže ony neodešly z jediného prostého důvodu. Dívky včera večer nezatáhly závěsy. Usnuly, aniž by si na něco takového vzpomněly. A Marlene tak nyní musela čelit jejich přímému záření.

Vztekle zamručela a vstala, aby je šla zatáhnout a mohla dál spát. Jenže to nečekala, že z okna bude mít takový perfektní výhled. Okno jejich pokoje totiž bylo na stejné straně jako dveře, kterými se obvykle vycházelo ven. Marlene se tedy naklonila ke sklu, až se ho hlavou dotkla, a zadívala se přímo doprostřed sněhových závějí.

Pak zalapala po dechu. „Vstávejte, rychle, venku je Brumbál! Něco se děje!" zaječela na celý pokoj. Slova Něco se děje, vyburcovala Emmelinu i z hlubokého spánku. Vyskočila na nohy a přeběhla k oknu ke své nejlepší kamarádce. Pohlédla ven a nadšeně zaječela.

„Amélie, Davide, Pandoro, rychle vstávat!" ječela nadšeně největší drbna Bradavic, zatímco jí Marlene přizvukovala. Několik lidí se začalo hrabat z postelí. „Podívej, je tam Narcissa!" ozvala se Marlene a ukázala na postavu, co právě vyběhla ze dveří.

„Doběhněte někdo pro Cathy a Lily," ozvala se Emmelina. Tohoto úkolu se s radostí zhostil David, který rád zmizel z neustálého ječení holek. Netrvalo to ani pár minut a v místnosti už se nashromáždili snad všichni. Rozespalá Lily vedle rozesmáté Cathy, za kterou stál vyjevený Rodolfus, celý průvod uzavírala Bella, která sem byla dovlečena společně s Lily. Nebo spíše Lily ji dovlekla.

„Co se stalo?" zajímala se Lily jako obvykle. „Ty aby ses nestarala, primusko," ozvalo se ode dveří. To právě dorazili chlapci, kteří spali ve svých postelích. Nutno podotknout, že jich bylo mnohem méně, než se očekávalo. David s Rodolfusem tak nějak nespali u sebe v pokojích, Sirius, Remus a James byli také ze hry, takže zbýval Lucius s Rabastanem, kteří zaslechli hluk zespoda a samozřejmě se museli jít podívat.

Z dívek se dostavila i Mary, která si ustlala v koupelně, aniž by tušila proč. Opět lehce zamračená tak kontrastovala s ostatními dívkami, které nadšeně švitořily ohledně toho, co se dělo venku. Blondýna ale neměla o dění kolem přílišný zájem. Co by se o to starala, když měla dost práce sama se sebou?

„Oni se snad hádají!" vyjekla Pandora. „Ne, to si nemyslím," ozvala se Emmelina a ukázal na Alicino gesto. „Ale ano, podívej se na Narcissu," ukazovala jí Pandora. Emmelina se s ní začala přít, ale nemohla vyhrát, protože skupina venku se skutečně hádala.

„Sklapněte a otevřete okno, třeba bude něco slyšet," přišel konečně s rozumným nápadem Lucius. Mnoho lidí se podivilo, že zrovna on, ale my ostatní už víme, kdo je další bradavická drbna. Marlene okamžitě uposlechla a zamávala rukama pro naprosté ticho.

Dolehl k nim vzdálený hlas Brumbála, kterému ale nebylo rozumět. Pak se ale ujala slova Narcissa, která byla slyšet naprosto dokonale. „... Někdo, kdo neumí najít ani bezbranného kluka uprostřed lesa si nezaslouží Merlinův řád první třídy," vztekala se, až pár lidí zalapalo po dechu. „No teď jsi mu to natřela, Narcisso," ušklíbla se Emmelina. Po tomto prohlášení se ale ozvalo asi pět hlasů, aby dívka zmlkla.

„Vsadím se, že Remus v noci rozhodně bezbranný nebyl," zaslechla celá společnost Siriuse. Na to se Narcissa opět nadechla a spustila další příval slov. „Vidíte, jak Brumbál obrací oči k nebi?" ujišťovala se Cathy, která na to neviděla tak dobře, protože její zrak nebyl ten nejdokonalejší. „A ne příliš nenápadně," ujistil ji Rodolfus se smíchem.

Cathy se na něj zadívala trochu zvědavěji. Na mysl jí opět vytanula dnešní noc, kdy za ní přišel. Jak vlastně mohl vědět, že ho zrovna v tu chvíli potřebovala? Na tuhle věc se ho také zeptala o pár minut později, když zůstali v místnosti sami, protože ostatní utíkali do jídelny. Rodolfus jí odpověděl, že to prostě nějak věděl. Probudil se s tím, že ji musí najít. A Cathy to jako vysvětlení stačilo. Vtiskla mu jeden polibek na rty, který ale Rodolfus prohloubil snad až do Mariánského příkopu, jehož hloubka by tak odpovídala.

„Ehm, ehm, nerada vás ruším, ale zkuste si aspoň zavřít dveře," ozvala se Lily. Cathy bleskurychle odskočila, ale když si uvědomila, že je to jen její zrzavá kamarádka, zasmála se. „Přestaň mě takhle děsit," pokárala ji, zatímco se Lily ušklíbala. „Nebo? Ale teď pojďte, ať to není podezřelé," protočila oči a popadla Cathy za ruku, načež ji násilím vyvlekla z místnosti. Rodolfus tak nějak poslušně ťapkal za nimi.

Na chodbě se všichni tři srazili s Rabastanem. „Tady jsi, Evansová," ušklíbl se na ni i na Cathy, která se zřejmě stala zábavou jeho bratra. Ten samozřejmě vyšel hned za ní. Jak nečekané. Když všichni čtyři běželi do jídelny za ostatními, Rabastan se ještě krátce přitočil k Rodolfusovi.

„Tak jaká je zábava, bratříčku?" slyšel ale, že mu v hlase chybí jakýsi osten, který tam dříve býval. Skoro jako by to snad už ani nemyslel vážně. Rodolfus se na něj tvrdě zadíval. „Ještě jednou jí tak řekneš a tvoje tělo najdou u hlavní brány našeho sídla," slíbil mu tiše. Rabastan sebou při těch slovech trhnul. Na okamžik se zarazil, což dovolilo Rodolfusovi dohonit Evansovou i Wrightovou. Rabastanovi neušlo, že jeho bratříček zcela nenápadně přejel rukou po pasu Wrightové. A co hůř, dívka se neodtáhla. Do hajzlu, pomyslel si Rabastan zděšeně. Zdálo se, že zábavu tu berou oba dva až příliš vážně.

Do jídelny už dorazili všichni společně s dokonalými maskami, které ani jeden z nich neprohlédl u toho druhého. Zmijozelové i nebelvírky si střežili svoje soukromí velice pečlivě. To už ale neplatilo o skupince venku, která pokračovala v rozhovoru, který všichni v jídelně poslouchali.

„Co se zatím stalo?" začala se vyptávat Cathy svých kamarádek Marlene a Emmeliny. „Narcissa mluvila, pak se Brumbál pokusil něco říct, ale Narcissa mluvila," ušklíbla se Marlene. Cathy zakoulela očima. Typická Cissa.

Lily se zatím připojila nenápadně k Bellatrix. Dvakrát klepla prstem do okenního parapetu, před kterým obě dívky stály. Ani jedna se nedívala na tu druhou, ale z obou bylo cítit lehké napětí. Bella položila ruku naplocho na parapet a nenápadně si překřížila ukazováček s prostředníčkem. Lily se trochu uvolnila. Pak ale Bella klepla jedním nehtem do dřeva a Lily se prudce nadechla. Rabastan to všechno sledoval s nedůvěrou, ale co mohl říct? Že se dvě odvěké rivalky právě domlouvaly tajnými signály? Ne, to skutečně nemohl. Tak celý pohled pustil z hlavy. Nejspíše o nic nešlo.

„Můžeme už jít?" ozvala se Narcissa vzdáleně. Pak celá podivná skupinka odešla. Pár vteřin bylo ticho, než se rozezněly hlasy všech lidí najednou. „Do lesa? Šli hledat Remuse do lesa?" ozvala se nechápavě Cathy.

„Nebyl bezbranný? Tak co tam dělal?" ptal se Lucius Malfoy nikoho určitého. Odpovědi se mu ale dostalo. „Byl v lese, nebyl bezbranný a byla noc, co by to mohlo být?" otočila se na něj Emmelina. „Nebyla jen ledajaká noc," nadhodila Marlene.

„Cože?" nechápala Lily. „Byl přece úplněk!" zděsila se Pandora. V Lily by se krve nedořezal. Stejně jako v těch, co to pochopili jako první. „To by dávalo smysl," ozvala se potichu Bellatrix. Ve všeobecném mumraji se to skoro ztratilo, ale Lily to zaslechla, to bylo hlavní.

„Pamatuješ si na Fenrira u Děravého kotle?" zašeptala Bellatrix. „Nejde zapomenout," ucedila skrz zuby Lily. Ještě teď se jí zdálo o tom, co jí ten vlkodlak říká. Vlkodlak! „Ty myslíš...?" nedokončila zrzka. Bellatrix přikývla. „Už dlouhou dobu se vychloubá tím, kolik dětí pokousal. Sedělo by to. Nám je sedmnáct, jemu něco pod třicet, všechno by to zapadlo," mumlala si pro sebe zmijozelka.

„Takže Remus byl..." „Pokousán už jako dítě? Nejspíš," doplnila ji Bellatrix potichu, což se ale jídelnou rozlehlo, takže tahle informace doputovala ke všem. Byl pokousán už jako dítě. Remus byl pokousán. A včera byl úplněk. Kde byl Remus? Vsadím se, že nebyl tak bezbranný. Můžeme ho už jít hledat? Proč nesmíme ven? Protože jsem to řekla. Všechny věty teď dávaly smysl.

A po krátkém tichu se jídelnou ozval první výkřik. Následoval ho další a další. Hluk nebral konce. Někteří chtěli vyběhnout ven a pomoct hledat, jiní netušili, co si o tom myslet, a ti další byli znechucení nebo vyděšení. Každý měl svůj názor, o který se potřeboval podělit s ostatními.

Remus Lupin byl vlkodlak!

A do chvíle, kdy většina lidí běhala kolem a netušila, co si s tím odhalením počít, vešel Ted Tonks. Jak je vidět, nebyla to pro něj nejlepší chvíle na uvedení. A jak jsme si řekli, všechno to počalo tím, že se Marlene probudila.

Jenže Ted nebyl jako Andromeda. Ne docela. „TICHO!" zařval na celou jídelnu. Například tohle by Andy nedokázala. Jenže Ted ano. Všichni se zastavili v polovině pohybu a zadívali se na nově příchozího, kterého si nikdo nevšiml, protože během chvíle, kdy se tento člověk dostával k chatě, běželi do jídelny.

„Výborně. Teď se posaďte," vybídl je už klidněji Ted. Uměl v tom chodit mnohem lépe než Andromeda. Všichni si uvědomovali, že proti tomuto kouzelníkovi by stát nechtěli. A tak se v poklidu usadili. Jejich srdce ale bila rychleji a v žilách jim koloval adrenalin.

„Jak jsem pochopil, došlo vám, co se tu děje," mávl ke sněhu venku. „A já se vás ptám, změní to váš pohled na vašeho kamaráda? Je třeba kolem toho dělat takový rozruch?" zeptal se jich s úsměvem. Zálibně se díval na zaražené výrazy všech studentů Bradavic.

„Přesně tak. Každý si v tichosti projděte to, co o tom víte, během snídaně," mávl jim na rozchod. To ale musel překazit zrovna Lucius, který se hlasitě zeptal, kdo to vůbec je. Ted se ušklíbl, byl překvapený, že ho někdo neznal.

„Jmenuji se Ted Tonks, vážení přátelé, a od dnešního rána tu budu druhým vedoucím," afektovaně se jim poklonil, až se pár lidí strnule zasmálo. Už mnohem klidněji se odebrali zpět do pokojů, aby si vzali oblečení a mohli se nasnídat.

„Teda Tede, přišel jsi přesně v tu pravou chvíli," ozval se David nadšeně vedle svého bratra. Ted na něj pochvalně kývl. „To já tak obvykle dělávám," usmál se a pak svého bratra chlapácky objal. 

***

Jídelnou cinkaly lžíce o misky, nože o vidličky nebo hrníčky o stoly. Kromě toho se neozýval jediný zvuk. Nikdo nepromluvil. Všichni se probírali svými myšlenkami, které se točily hlavně kolem Remuse Lupina, již prokázaného vlkodlaka.

Ted Tonks si spokojeně uždiboval z housky a zálibně se díval na všechny, co se v tichosti nacpávali. Jo, svůj vstup na scénu načasoval, provedl a dokázal naprosto geniálně. Takhle to mělo vypadat. Kam se hrabe Andromeda, usmál se pro sebe. Věčné soupeření mezi nimi nebralo konce, i tak ji ale měl moc rád. Proto ho tolik zarazilo, jak se k němu Andy chovala tam venku.

Udělal jí snad něco? Přijel o chvíli později, ale prostě to s tou prací na ministerstvu nestihl. Původně začínal jako poslíček, ale nějak se vypracoval až na vedoucího odboru mudlovských záležitostí. Vždyť do celých jedenácti let jako mudla žil, takže měl praxi. A práce se mu tak skládala do programu skoro sama, že ji ani nemusel shánět.

Andy přece vždycky říkala, že jí to nevadí. Byla ráda, že pracoval rád. Teda práce skutečně bavila, ale v poslední době jí začínalo být trochu moc. Uvědomoval si, že posledních pár dní na Andy neměl mnoho času, ale co mohl dělat? Chodil jen do práce, večer se vracel pozdě a usínal bez toho, aby stihl napsat delší dopis než pár vět.

Do tohoto ticha, které vládlo jídelnou vstoupila celá skupinka těch, co byli v lese. Alice, Sirius, James, Narcissa i Andromeda. Všichni po nich nejistě pokukovali a neodvažovali se ceknout. Ted na ně všechny přátelsky zamával. Vlastně se o Removi dozvěděl dnes ráno od Brumbála, neměl s tím ale zdaleka takový problém jako jiní. Neznal Remuse Lupina, nemuselo mu vadit, čím je.

„Dobré ráno," zamával na ně znovu, čímž ticho přerušil. Ostatní, jako by byli vytrženi z transu, se dali do mumlavého hovoru. Občas rozhovorem projela slova, která neměla zaznít slušnou společností, ostatní je ale ignorovali nebo tolerovali, protože většina z nich si to také myslela.

Andromeda jen pohlédla na Teda, zmizela v útrobách chaty bez jediného slova. James, Sirius, Alice a Narcissa tak procházeli mezi ostatními jako trestanci na popravu. Z každého kouta bylo slyšet slovo vlkodlak, z každých očí čišel strach a neklid. Všichni byli rozrušeni, nemuseli to ani brát špatně, ale prostě to nějak nedokázali rozdýchat.

Najednou se ke všeobecnému údivu postavila zrzavá nebelvírka. Tedy vlastně divila se jen část lidí, a to jenom prvních několik vteřin. Bylo pochopitelné, že to byla zrovna ona, kdo tohle udělá. Vždyť ona sama byla mudlovská šmejdka, což někdo považoval za stejně odporné jako být vlkodlakem.

„Přestaňte se schovávat za ty vaše vyděšené výrazy a raději se podívejte pravdě do očí. Všichni si to myslíte a šeptáte to, ale vyslovme to nahlas. Remus je vlkodlak. Jak už tady bylo řečeno, no a co? Já tedy svůj pohled na něj nezměním stejně jako pohled na kohokoliv jiného jen skrze to, jaký je jeho původ nebo v co se mění. Nebudu nikoho odsuzovat za něco, co nemohl změnit," pronesla a pak elegantně uvolnila místo Narcisse, aby tu nemusela pochodovat jako vězeň.

Když si k ní z jedné strany sedla Narcissa, vedle které se okamžitě nasáčkovala Alice se Siriusem, na Jamese zbyla druhá strana rudovlásky. Obešel stůl a když se chtěl posadit, Lily se posunula, aby tam nezbylo místo. Několik lidí zalapalo po dechu. Jak to prvně všechny překvapilo, že Potter a Evansová už nejsou rivalové, teď všechny překvapilo, co zrzka udělala.

„Budu ale lidi odsuzovat za to, co dělají nebo říkají. Budu je soudit stejně jako sebe, ale budu je soudit podle stejného řádu," řekla trochu tišeji zrzka, aby ji slyšelo jen pár lidí kolem ní. Pak hrdě zvedla hlavu a obdařila všechny v místnosti úsměvem. Dala tím dostatečně najevo, co se tu děje. James si prostě musel sednout jinam. Symbolika toho gesta byla až nedocenitelná.

„Bylo to nutné, Lily?" zeptala se potichu Narcissa, zatímco se hovor u ostatních stolů pomalu rozjížděl. „Ovšem. Nenechám tu ze sebe dělat panenku na hraní, což by měli všichni pochopit. Nejsem vždy v právu, ale mám city, jsem jenom člověk," řekla, zatímco sebou Narcissa trhla.

„Promiň, tak jsem to nemyslela a ty to víš. Když už o tom mluvím, jak mu je?" zeptala se zrzka. Narcissa se trochu pousmála. „Jak by mu asi bylo?" ušklíbl se Sirius. Lily ho zpražila pohledem. „Na to se právě ptám, Blacku," odsekla mu.

„Nic moc, ale bude to zase dobrý," odpověděla jí Alice. Lily na ni kývla. „Díky. A teď, pokud mě omluvíte," zvedla se z lavice a přešla místnost. Za ní šlo skoro dvacet dalších pohledů. Lily odolala nutkání otočit se a zaječet na ně, aby do háje přestali čumět.

„Všimli jste si toho taky?" zeptal se nečekaně Sirius. „Myslíš toho, že se nějakým záhadným způsobem všichni dozvěděli o Remově tajemství nebo že je Evansová ve skvělé náladě?" odsekla mu Narcissa. „Ne, toho, že řekla, že soudí všechny stejně včetně sebe," pousmál se Sirius.

„No a co má být?" nechápala Alice. Sirius se jen tajemně pousmál. „Nic, nic, jen mě něco napadlo," blýskl po všech bělostnými zuby a dál pokračoval v jídle. To až do chvíle, kdy jim Ted oznámil, že dnes se nikam nepůjde kvůli nečekaným událostem a nedostatku spánku mnohých studentů i vedoucích.

Návrh byl přijat s nadšením snad všech. Pár lidí si vyrazilo ven, další šli do svých pokojů spát a jiní prostě zůstali v jídelně a mluvili o všem, co se událo nebo neudálo. Skupiny to byly věru podivné. V jídelně zůstali ti, jimž Mary říkala drbny. Emmelina s Marlene tvořily jádro skupiny, kde se kromě jiných nacházel i Lucius Malfoy, jediný zmijozel. Emmelina, Marlene, Lucius, Amélie, David a Pandora utvořili tuto skupinu.

Jídelnou se tak rozezníval smích, tlumený šepot i mnoho výkřiků. Nikomu to dopoledne nezáleželo na barvě kravaty. Pandora byla šťastná, že si konečně našla někoho, s kým mohla kvalitně trávit svůj čas, David se zdržoval hlavně kvůli Amélii, která se zase nechala vtáhnout do hovoru skrz Emmelinu.

Emmelina si přišla konečně důležitá. Hlavní role jí byla sympatická a to, že si všichni mysleli, kdo ví, jak není informovaná, ji těšilo. Už jenom to, že přilákala Luciuse Malfoye, který také přispíval do hovoru, bylo neskutečné. Lucius tu zůstával čistě z informativního hlediska. Emmelina s Marlene byli očividně bezednou studnicí informací, což on dokázal ocenit. A Marlene? Tak ta se nadšeně vezla na vlně přátelství a pohody, které celou skupinou zavládlo.

Vlastně šlo o ty, kteří si nepadli do oka s jinými. Emmelina s Marlene sice byly oblíbené, ale dnes na ně nikdo neměl náladu. Lucius byl vyhozen ze zlaté zmijozelské partičky, David s Amélií byli příliš plaší na nějaké divoké akce s ostatními a Pandora se prostě mezi poberty necítila.

Do oběda se tedy pro ně nic nezměnilo. Jenže jaké bylo překvapení, když se ani oběd nepodával. Lidé prostě chodili a vybírali si jídla z lednice pro sebe a své přátele na pokoj. Celý den byl až překvapivě líný. Narcissa, Sirius, Alice a James usnuli téměř okamžitě. Rodolfus s Cathy se zase někam ztratili.

Lily přišla do pokoje ještě před ostatními. Doufala, že bude sama, ale mýlila se. Andromeda už byla uvnitř. Jakmile zrzka zavřela dveře, Andy se na posteli posadila a zadívala se na ni. Co mohla zrzka plánovat?

„Vím, že máš něco s Bellou," oznámila jí a Lily se na ni téměř posměšně otočila. „A už jsi to zkusila říct jí? Vsadím se, že takhle podané by ji to potěšilo," protočila oči a dál se věnovala knize. Andy si povzdechla. Nedostatek spánku se na ní začal podepisovat.

„Takhle to nemyslím. Něco spolu plánujete," oznámila jí o dva roky starší dívka. „Vážně? Tak to mě pobav, co spolu plánujeme," nezvedla oči od knihy Lily. Přesně do tohoto okamžiku vstoupila Bella do pokoje. Lily se posměšně ušklíbla.

„Ach, Trixie, ty už jsi zpět? Tady Andy na náš tajný vztah přišla. Že mě miluješ, že jo?" převrátila se na záda, aniž by odtrhla zrak od textu v knize. Bella vytřeštila oči. „Cože?" vypískla rozzlobeně. To už Lily od knihy zvedlo. Zadívala se na Andromedu stylem, že jí snad přeskočilo.

„Vidíš?" ušklíbla se a opět se dala do čtení knihy. Andy si zklamaně lehla na postel a zadívala se do stropu. Sakra, teď si zase připadala jako idiot. Neviděla, jak Bella zmateně nakrčila obočí směrem k Lily. Nepochopila by signál stažené pěsti, který měly už od září. Neviděla by nic a pochopila by ještě méně. Pak by bylo těžké býti informována.

„Bello, je tu někde primuska?" ozvalo se ode dveří za pár minut. Bella líně ukázala na postel, kde se Lily zavrtala do peřiny i s knihou. Rabastan se naklonil do pokoje víc, takže zrzku uviděl. „Stále ti dlužím pár ran hokejkou," otočil se už přímo na ni. Lily okamžitě zaklapla knihu a odhodila ji do polštářů.

„Skřetí války můžou počkat," zavolala nadšeně a během pár minut už stála v lyžárně a obouvala se na krátkou cestu k jezeru. Ten hokej byl skvělý sport.

***

Mary se stejně jako pár ostatních šla projít do lesa. Na rozdíl od Lily s Rabastanem ale nemířila na led. Neměla chuť se ani muchlovat ve sněhu jako Cathy s Rodolfusem. Šla si přímo za svým cílem. A to? Nic nedělání a poflakování se v lese. Jenže nebylo cíle bez startu, jak řekla jedna moudrá žena, již dlouhou dobou Maryina matka.

A proto se ve chvíli, kdy chtěla dohnat Lily s Rabastanem, kteří už se vraceli na oběd, setkala s temnýma očima někoho, koho skutečně nechtěla vidět. A co hůř, nechtěla s ním mluvit. Jenže tomu se asi nedalo vyhnout.

„Mrazivé poledne, agentko," začal jako obvykle Nash. Pokusil se nic si nedělat z toho, co se stalo včera. Jenže Mary byla stále naštvaná. „Spíše zasmušilé, lháři," počastovala ho okamžitě urážkou.

„Čím jsem si to zasloužil?" zeptal se zcela vážně Nash. Mary se zašklebila. Typické, prvně to udělá a až pak se ptá. „Řekla jsem ti lháři, zkus si přijít na to, co to znamená," odsekla mu. Nash se zamračil. To Mary namíchlo snad ještě víc, pokud to ještě šlo.

„Umí se čistokrevní tvářit i jinak? Zkuste někdy třeba úsměv," ušklíbla se. „No od tebe to dnes velice sedí," odsekl jí mladý Nott, na kterého byla dívka naštvaná hlavně kvůli jménu. A kvůli tomu, že jí lhal. „Ale já mám na to právo, když jsi mě podvedl," oznámila mu Mary, pak si ale uvědomila, že slovo podvedl bylo v tomhle případě až zbytečně dvojsmyslné. Nash se přes to ale přenesl, protože viděl, že je zbytečné dráždit spícího draka. Nebo nějak tak to bylo, říkal si pro sebe.

„A řekneš mi i čím?" ušklíbl se chlapec. Mary pozvedla obočí. „Třeba tím, že jsi mi lhal?" tipla si zamyšleně. „A v čem jako?" nenechal se odbýt kluk pojmenovaný po hvězdě. Ano, další člověk se jménem na obloze, pomyslela si hořce Mary.

„Shrneme si to, já jako blbá jezdila každou chvíli na lanovku, abych se s tebou mohla vybavovat. Myslela jsem, že o něco jde, a ty nakonec řekneš," tady Mary změnila hlas, „A mimochodem já jsem čistokrevný, a ještě k tomu všemu Nott."

„Ale já přece nevěděl, že jsi čarodějka," namítl Nash. „Takže by se vlastně dalo říct, že jsi lhala ty mně," obrátil všechno proti Mary, která následně vztekle zafuněla. „Nebo by se to také dalo vzít tak, že jsi skrývala pravdu tak, jak to kouzelníci mají dělat," podotkl rozumně Nash.

Jenže Mary nechtěla být rozumná. Bývala rozumná pořád. Uvažovala, počítala, dedukovala, a nejednou ji to prostě přestalo bavit. Proč by se s něčím takovým zatěžovala? A navíc s někým, kdo jí lhal. Proč si to ale tak brala, to pro ni stále zůstávalo záhadou.

„Nebo by se to také dalo říct tak, že jsi prostě Nott," odsekla mu Mary a vykročila k chatě o něco rázněji. Zanechala tak chlapce, který byl jistě zmijozelem, protože kam jinam by zrovna Nott mohl patřit, uprostřed lesa samotného. Mary nevrtalo hlavou, proč si na Nashe nevzpomínala z Bradavic. Bylo jí to ukradené. On jí byl ukradený. Vždyť ji podvedl, lhal jí a skrýval svoje jméno. Ještě teď si vzpomněla na to první loučení. Jsem Nash, prostě Nash. Jenže on nebyl prostě Nash. Byl to Nash Nott. A něco takového se nedá schovat.

Blondýna předešla i Lily s Rabastanem, kteří oba točili hokejkami v jakémsi podivném tanci. Lily se na okamžik zarazila, pak se ale podívala zpět na Nashe a opět na Mary a došlo jí to. „Mary, počkej," křikla na svoji kamarádku, aby ji měla šanci dohonit. Bez rozloučení utekla od Rabastana za svojí nebelvírskou kamarádkou, která tu byla už sedm let pro ni. Možná nastal čas jí tuto laskavost oplatit.

Rabastan si povzdechl a protočil naposledy svojí hokejkou. Počkal, až ho Nash doběhne, protože očividně měli oba stejnou trasu. A skutečně, Nott za chvíli pochodoval vedle Rabastana s tím, že začít rozhovor musí on. Nakonec stejně Nash nevydržel a začal mluvit.

„Jsou všechny holky takhle divný? Myslím, tady v Anglii," ušklíbl se. „Chtěl jsi říct, anglický holky ve Francii, ne?" upravil mu geografickou podobu místa. Nash mávl rukou. Myslel si svoje. Co má tohle místo společného s dívkami a jejich podivnými náladami, to netušil.

„Tak jsou?" ušklíbl se podruhé. Rabastan pokrčil rameny. Co on mohl vědět o dívkách z Nebelvíru? Něco ale přece jen ano. Naučil se mnoho věcí a jednou z nich byl i detailnější pohled do duše těchto divných tvorů jako byly nebelvírské holky.

„Vážně ti nechci brát iluze, ale Masonová je podle všech praktická, rozumná a spolehlivá. Přeber si to, jak umíš," povzdechl si zmijozel. Nash se na něj zkoumavě zadíval. „To mi zní trochu povědomě. Kdopak to je?" ptal se zvědavě. Rabastan jen mávl rukou.

„Ta pěkná zrzka?" došlo Nashovi. Rabastan se na něj zlostně zahleděl. „Takže je to ona," potvrdil si Nash. „No, pokud je to kamarádka agentky, tak hodně štěstí," popřál mu trpce. Rabastan moudře pokýval hlavou, i když mu Nashova slova šla jedním uchem dovnitř a druhým ven. On měl svých starostí dost.

„Kdy se to tak moc sesralo?" zeptal se ho znenadání. Nash pokrčil rameny. „Když jsem nastoupil na lanovku?" tipnul si se smíchem. Rabastan uměl určit, která chvíle to zničila. Nebyla to ta, kdy dívku poznal, ani ta, kdy ona poznala jeho. Bylo to daleko předtím. Zdálo se mu to jako v minulém životě, kdy stál v tmavé chodbě a domlouval se na svém plánu. Jak tehdy ujišťoval Petera o tom, že to klapne. Byl si tím tak jistý. Dokonce by byl tehdy ochoten dát neporušitelný slib. Štěstí, že to neudělal.

Dokonce si pamatoval i Peterova slova, když to plánovali. „Nezapomeň, že Evansová je kouzelná a jakmile se ti dostane pod kůži, je s plánem konec," říkal tehdy. Rabastan se uchechtl. A jak to dopadlo? Evansová se mu dostala pod kůži a s plánem byl konec. Fakt díky, Petere, pomyslel si. Teď mám navíc problémy s čímsi, co se asi jmenuje svědomí, zoufal si. A za všechno tohle mohl ten prokletý nebelvír.

Kdyby mu jen nedlužil službu, nemusel tohle dělat. Nemusel se s Evansovou vůbec seznámit, mohl to prostě prožít v poklidu. Nemusel by sem ani jet! Vždyť to celé dělal kvůli Peterovi. Začalo to tím, že si nebelvír stěžoval na Pottera. Arogantní idiot, co si myslí, že se svět točí kolem něj, vzpomínal na slova, se kterými tajně souhlasil.

A tak se vymyslel plán na zneškodnění Jamese Pottera. „Chci, aby taky zakusil zoufalství. Musí vědět, jaké to je, když ho každá dívka stále odmítá," mluvil tehdy hořce a bolestně. „Vsadím se, že Potter moc dobře ví, co je odmítnutí," vzpomněl si Rabastan na chvíle, kdy viděl zrzku, jak fackuje Pottera. Jedna facka za druhou jako drůbež na jatkách. Rabastan si představil, jak si do mlýnku na maso Evansová mele Pottera. Možná to nebylo tak od věci. Někdo z vás už jistě tuší, že tahle myšlenka byla trochu podobná té, kterou vedla primuska před pár dny. Pokud to byla jen náhoda, že měli podobné myšlenky, pak to nic neznamená. Pokud ne...

„Já ale chci, aby ztratil naději, to bolí nejvíc. Aby pochopil, že nemá šanci. I přes to všechno stále doufá. Pořád věří, že Evansová bude jednou jeho. A já chci jen jediné. Abys ho té představy zbavil. Udělej to, jak chceš, ale Potter se nesmí vrátit šťastný," dal mu tehdy ultimátum Peter. A Rabastan nemohl nepřijmout. Dlužil mu to.

„Chceš mi říct, že mám svést Evansovou, což zlomí Pottera?" ušklíbl se Rabastan, když Peter nadšeně přikývl. Kdokoliv si myslel, že to nebelvírovi nepálilo, ale nebyla to pravda. Najít někoho lstivějšího bylo těžké. Peter možná býval pobertou, ale žil mnoho dní ve stínu slavného Pottera. Chtěl víc než být poskokem. Chtěl patřit do party. Skutečně patřit.

„Máš s tím snad problém?" pozvedl obočí Peter. Věděl, že Rabastan neodmítne. Už jen kvůli tomu zatnul tehdy ruku v pěst, až tužka praskla na dvě poloviny. Společně s tím pronesl: „Bude mi potěšením." Ta tužka mohla symbolizovat cokoliv, zmijozel teď ale pochopil, že možná mohla znamenat to, co se uvnitř něj skrývalo, prasklo. A do jeho těla se dostaly nové a podivné pocity. Možná to vše dokázala až ona dívka, ale i takhle to bylo možné.

Vycházelo mu to perfektně. Rabastan se z Narcissina kouzla dostal už během noci. Mohl odejít, ale záměrně se přesunul blíže k Nebelvíru. Věděl, že tudy bude zrzka brzy ráno procházet. A tak se s ní přece poprvé setkal. Osvobodila ho ze zdánlivých pout, která na něj uvrhla Narcissa.

A když přišel pozdě do třídy? Náhoda? Ne, jistěže ne. Vždyť v běhu byl nejlepší, tak proč by při průchodu do třídy funěl s tím, že se schody pohnuly? Byl informován o tom, že nebelvíři zaspí, o to se Peter postaral dokonale. Jeho vinou se tak pohádala Evansová s Potterem. Byli jako dynamity s povolenou rozbuškou, za kterou stačilo trochu zatáhnout. Oba dva vybuchli ve stejnou chvíli.

Andromeda byla náhoda. Přijela nečekaně, ale do plánů šla zakomponovat velmi dobře. Evansová žárlila a byla v pasti. Rabastan jen přispěchal v dobrou chvíli. Pomohl s kufry, pousmál se tu a támhle, až se mezi Potterem a Evansovou zvětšovala skulina, kudy pronikali cizí lidé.

Ještě ten den Jamesovi nakukal, že půjde primusku navštívit. Pochopil, že James okamžitě vyběhne, aby ji zachránil. Proto počkal, až vběhne do jejího pokoje a zmizel zpět v tom svém. Krok první, udělat z Pottera blázna posedlého kontrolou.

Další den přišlo hraní hokeje. Evansová si s ním při zaučování rozuměla. Povídali si, trávili čas spolu a Evansová se tak zaplétala do jeho složitých sítí. K tomu všemu tu byl Potter s tím svým egoistickým úšklebkem a věčným žárlením. Krok druhý, dostat se blíž k Evansové a ji dostat dál od Pottera.

Při hokeji se stala nehoda, kdy se Potter nechal unést soutěživostí. Evansová na to doplatila modřinami. Tohle sice nebylo v plánu, ale hodilo se to. Perfektně se to hodilo. Provokování Jamese mělo také něco do sebe. Nebyl to sice plán, ale vyšel mu skvěle. Lily ho přece ošetřila. Krok třetí, dostat se pod kůži Evansový.

Příští den se jí dokonale odhalil. A tady to začalo nabírat neočekávaný spád. Už předchozí noci o ní přemýšlel jinak. Byla jiná. Nejsi žádná kopie, vzpomněl si na svá slova, která tehdy zašeptal do ticha jídelny. Příštího dne zase rozebírali boj s větrnými mlýny. A pak Lily odjela na černou sjezdovku. Srdce mu zběsile bušilo ještě teď. Když pak šli zpět nahoru, svěřil se jí. Věřil jí. Choval se k ní jako přítel. Namlouval si, že šlo o část plánu, ale teď už věděl, že ne. Už ten den to začalo být vážné. Krok čtvrtý, stát se jejím nejlepším přítelem a zcela nahradit Pottera.

Jenže včera k němu přišla a plakala. Vyprávěla mu všechno. Rabastan ji konejšil a dělal jí vrbu, které se mohla vypovídat. Sám se ztrácel v tom, co dělá kvůli plánu, a co ne. Celé mu to splynulo a on se dokonale zamotal do svých sítí. Pochopil, že jeho plán ubližuje hlavně jí. Potter byl jen vedlejším produktem. To Evansová trpěla. On ji vlastně pomalu mučil. Mělo jít jen o toho nebelvíra. Jeho dohoda se nevztahovala na Lily!

Nedokázal udělat krok pátý. Provést zničující úder mu už nepříslušelo. To ať si Peter vyřeší sám. On tu skončil. Už žádné intriky a lži. Svoji část dohody splnil, Potter nepřijede šťastný. Trpěl, ztratil naději a zmítal se ve vlastních pocitech bolesti. O tohle Peterovi šlo a to také dostane. Ale nic víc. Hlavu Evansový mu nedá.

„Za ty čtyři dny tady jsem něco pochopil. Všechny holky jsou stejný. Zavrtají se ti pod kůži, prolezou celým tělem a obsadí vnitřnosti. Zahnízdí se tam a pak zmizí. Vypaří se a po sobě zanechají jen prázdné díry, které už nikdy nezarostou. Radím ti, jdi od toho, dokud je čas. Bradavické holky nejsou nic pro tebe," ozval se Rabastan, když už byli skoro před chatou. Nash vážně přikývl. „Máš pravdu. Uvidíme se za týden na rodinném setkání," pousmál se, jako by hodil za hlavu veškeré starosti.

Rabastan se pousmál. „Odjíždíš?" zeptal se vážně. Nash přikývl. „Ano, za hodinu chci být v Kruvalu, kam patřím," pousmál se, čímž se rozloučil s Rabastanem, který mu tentokrát velmi dobře poradil. Bradavické holky nejsou nic pro něj.

Ahojky,

tak je to konečně venku. Snad jsem spojila další dílky skládačky dohromady a předestřela vám velké odhalení, ke kterému tahle část příběhu pomalu dospívala. Samozřejmě to ještě není všechno, stále mi pár částí zbývá, a pořád tu máme nedořešená tajemství :D

A já mám na vás takovou menší otázku, máte někoho, čí příběh vám tu chybí, něco vám na něm nesedí nebo ho prostě jen chcete víc? :D Ráda si přečtu jakékoliv připomínky, snad to pro vás bylo aspoň trochu překvapení a zase někdy na viděnou :D

Queen of story