Těsně před druhou hodinou odpolední to skupinka v jídelně zabalila. Amélie vstala, protáhla se a zamířila do pokojů s tím, že se na chvíli prospí. David ji po chvíli následoval, protože skupinka ho bez ní nebavila.

Pandora zase byla zavolána právě probuzeným Siriusem, který s ní potřeboval mluvit. Bylo to zvláštní, že spolu pořádně mluvili až po rozchodu. Možná to tak mělo být. Možná se Pandora nikdy neměla dát dohromady s tím Nebelvírem.

„Teď jsem si vzpomněla, že musím jít," zasmála se Marlene trochu škodolibě. Mohla tak své kamarádce vrátit všechno to, co jí kdy největší šprýmařka, po pobertech, udělala. „Pamatuješ si, jak jsi mě loni hodila do jezera?" zasmála se ještě nebelvírka a úkosem pohlédla na Emmelinu. Emmy se ušklíbla. Nešlo si nepamatovat. Tak dokonalé odpoledne dlouho neměla.

„Tak teď si vybírám svoji daň i s úroky," mrkla na ni a zmizela na chodbě. Emmelina tak najednou osaměla s Luciusem Malfoyem. Tak takhle to ta nána myslela, povzdychla si pro sebe Emmy a také se zvedla.

„Nechceš slyšet ještě tu o Smithové a dortu?" ušklíbl se Lucius, protože posledních pár minut si mezi sebou vyprávěli pověstné bradavické pohádky a pomluvy. A Smithová byla prostě legendární. Emmelina ale zavrtěla hlavou. Už pochopila, co na tom bylo podle Marlene tak těžkého. Mohla prostě říct ne, ale někdo, s kým se vesele bavila posledních pár hodin... No, prostě to nebylo správné. Nebo by mohla poslouchat, což se příčilo jejímu přesvědčení. Těžká volba ohledně Malfoye, ale ne nepochopitelná.

„Ne, ani tu o Smithové ani tu o Longové," dodala a pomalu zasouvala židli zpět ke stolu. Malfoy se zatvářil překvapeně. „Celé dopoledne jsi pomlouvala a teď najednou nechceš?" nechápal. Emmelina ale pokývala hlavou. „Správně. Nechci pomlouvat s tebou," dodala krutou pravdu.

Lucius jako by opět chvíli nechápal. Emmelina si ale povzdychla. Za tohle Marlene zaplatí. „I přes to, co se dnes stalo, nejsi můj kamarád. My dva kamarádi nikdy nebudeme. Toho špatného je tu tolik, že to převáží veškeré dobré chvilky, kterých stejně mnoho není. Ať už se tu stalo nebo stane cokoliv, nic to nezmění. Nejsme kamarádi a nikdy nebudeme, Malfoyi," zakončila a pak se otočila k odchodu.

Lucius nic nenamítal. Emmelina tedy došla ke dveřím a lehounce si povzdychla. Dopoledne bylo vážně fajn, ale tím to hasne. Konec, tečka, finiš. Riskla ale jeden pohled přes rameno. Setkala s vítězným úšklebkem Malfoye. Kretén. Emmelina se zamračila a vykročila opět pryč. Ať už byla největší drbnou nebo ne, Lucius se jí mohl vyrovnat. A Marlene to během dopoledne pochopila, proto se klidila z cesty. Jenže co čekala? Že Emmelina řekne: „Jo, Malfoyi, sice jsi mě šest let ponižoval, ale teď ti všechno odpouštím,"? Ne, tohle přece nemohla žádat. A to, že si chvíli rozuměli ještě nic neznamená. Vždyť Amélie si s ním také trochu rozuměla a jak dopadla. Ne, já neskončím jako Amélie, slíbila si Emmelina.

V jídelně se zatím ušklíbal Malfoy. Stejně se podívala. Emmelina Vanceová. Věčně veselá a vtipná drbna Bradavic. Nebyla jako Narcissa, s tou nebyla taková zábava. Narcissa byla elegantní labuť, která bude plout po jezeře a povýšeně se dívat na všechny okolo. Emmelina byla spíš jako vrabec. Byla všude a všechno viděla. Navíc pořád zpívala a čiřikala. Tedy její vrabčí podoba.

Ale kdo byl v téhle podivné analogii Lucius? Snad jako jestřáb, co se vznáší nad vším a když najde svůj cíl, chňapne po něm a už ho nepustí. Ano, to na něj sedělo dokonale. A koho jestřáb loví? Přeci vrabce a hraboše. Hrabošem mohla být nebohá Amélie. Kdo kdy ale viděl jestřába s labutí? Násilně vytvořený pár, který nemohl fungovat kvůli mezidruhové nesnášenlivosti. Lucius se nad svými myšlenkami ušklíbl. Jak moc to sedělo na situaci!

Jenže i tak musel jestřáb přesvědčit labuť, aby se stala jeho ženou a vrátila se na správnou stranu. Vrabec byl jenom komplikace. Stejně jako hraboš. Co to jen na těch mrzimorkách bylo, že se stávaly komplikacemi zrovna v jeho životě? Měly v sobě jakousi divokost a nespoutanost, co ho prostě přitahovala jako můru světlo. Vábila ho i oddanost, kterou mají jako všechny mrzimorky. Věrnost, loajalita, laskavost a přívětivost. I přes to ale měly plamen, který jim jako by sálal z očí. Byly prostě zvláštní a jiné. Byly krásné svojí vnitřní povahou. Lucius si zděšeně uvědomil, že málem pomyslel na to příšerné moudro, co pronesla Evansová. Nezáleží na tom, co je na povrchu, důležitý je vnitřek.

Ne, tohle nebude jeho filozofie. On raději zůstane u starého dobrého Jednou Zmijozel, navždy Zmijozel. A také se podle toho bude řídit. Jestřáb si půjde vyhlídnout labuť.

***

Sirius se konečně pořádně vyspal. Dnes se ještě bude muset hodně snažit, proto byl dobrý a spokojený spánek prvním a nejdůležitějším krokem k úspěchu. A vlastně zatím jediným krokem, protože Sirius prospal celé dopoledne a větší část odpoledne.

Už o trochu méně spokojeně zjistil, že v pokoji nikdo není. Remus, jeho nejlepší přítel na tomto pobytu, byl někde na ošetřovně v Bradavicích, Ted lítal kdoví kde a Rodolfus v pokoji nebyl už dlouhý čas. A Sirius ani nechtěl zjišťovat, kde to vůbec bývá. Nebyla to jeho starost a doufal, že ani nikdy nebude.

Jenže dlouho sám nezůstal. Dveře se totiž otevřely a vpustily dovnitř jednu nádhernou bytost plnou... Správně by se tu mělo doplnit slovo lásky, ale jak se tak na Alici díval, láska to nebyla. Asi mnohem víc půjde o trochu zuřivější emoce. Něco jako vztek nebo agrese.

„Copak nám zase přelítlo přes nos?" provokoval ji. Moc dobře si uvědomoval, že by neměl, jelikož si hraje s ohněm a podobná kopa keců, ale on si stejně bude dělat, co bude chtít. Kdo by mu mohl zabránit tu nebelvírku trošičku nedopálit?

Alice se na něj rozzlobeně podívala. „Já se sama sobě někdy divím, co s někým takovým vůbec zamýšlím," mávla k němu rukou. Sirius se zatvářil nechápavě. „Celá vaše rodina je mým prokletím," zaúpěla a vložila si hlavu do dlaní. Tehdy Siriusovi poprvé došlo, že možná vztekem kryje i něco jiného. Něco mnohem, mnohem horšího a bolestivějšího.

„Ali? Jsi v pohodě?" Ano, vážně skvělá otázka, Siriusi, pokáral se v duchu. „Máš ten pocit?" odsekla mu Alice přesně to, co si sám myslel. Zase se doplňovali myšlenkou. „Myslíš na něj, že jo?" ujistil se Sirius konečně vážně a něžně, mnohem více než jako kamarád, ji objal kolem ramen. Alice mu zabořila hlavu do ramene.

Vlastně ani netušila, proč ji to popadlo zrovna teď. Prostě se to celé nějak stalo. Prvně noc, pak ráno, a teď to celé nějak vybuchlo v záplavě emocí. Možná za to mohlo to, co viděla v lese. Narcissa s Remusem byli jako dýka do srdce mnoha lidí. Oni sami si to neuvědomovali, ale jejich láska byla spouštěčem mnoha jiných. Vždyť se čistokrevná Narcissa zamilovala do vlkodlaka s komplexem méněcennosti. Tohle nebyla obyčejná love story.

„Já občas vážně nechápu, na co myslím. Vždyť to říkávala i moje matka. Nevěř zmijozelům, jenom ti zlomí srdce," citovala její slova. Sirius se uchechtl. „Jo, to zní jako Eliza," potvrdil, ale pak mu po rtech přejel trochu smutnější výraz. Eliza Taylorová, kde vlastně byla? Ach ano, kdesi ve Francii nebo Španělsku a užívala si s někým, koho právě potkala a poznala. Měla na lidi vlastně jen jedinou podmínku. Žádný Zmijozel.

„A jak by také ne? Vždyť jsem udělala tu stejnou chybu jako ona," ušklíbla se Alice. Sirius ale zavrtěl hlavou. „Ne, to si nemyslím. Ty sis přece dávala pozor, jak jsem tě to učil," zašklebil se, když si vzpomněl na jejich neskutečně dlouhé a trapné debaty někdy po pátém ročníku. Sirius jí prostě potřeboval sdělit všechno.

„Chceš tím říct, že věříš, že nejsem těhotná?" zasmála se Alice tomu, co byla její vlastní rodinná historie. „Ne, chci tím říct, že věřím, že jsi chytrá, proto si tyhle věci budeš brát k srdci," povzdechl si Sirius. Alice se zamračila.

„Jistěže ano. Copak jsem úplně hloupá? Copak chci dopadnout jako ona?" zasmála se Alice trochu trpce. „Eliza se nemá tak špatně," pokrčil rameny Sirius. „Ne, ona ne, ale napadlo tě někdy, proč jsem trávila tolik času u jiných? Přemýšlel jsi někdy nad tím, jaké to je vyrůstat s matkou, která přijde jednoho večera domů a zavolá: Alice, zlatíčko, pojedeme se strýčkem do Japonska? A než stihneš odpovědět, tak se zasměje a řekne ti, že jsi na to moc malý a ať si zabalíš věci, protože příští týden bydlíš u babičky?" smála se hořce.

„Co bys chtěla? Tobě bylo deset a jí asi dvacet pět," krčil rameny Sirius. „Jo, já vím. Vyprávěla mi o tom snad stokrát. Její první party. Čerstvě složená NKÚ a kupa alkoholu," začala vyprávět a při tom vykreslovala atmosféru rukama, jak to vždycky dělávala její matka.

„A uprostřed toho všeho stál on!" vykřikl Sirius a máchl rukama dopředu, načež se Alice rozesmála. „Byla jsem už trochu opilá a on byl tak milý," pokračovala Alice. „A nakonec přišlo ráno," posmutněl Sirius tak, jak to slyšel snad milionkrát. A kolikrát to takhle s Alicí přehrával.

„Řekla ti vlastně někdy, kdo to byl?" zeptal se znenadání Sirius. Alice chvíli váhala, ale pak přikývla. „To je to, co jsem ti chtěla říct. Myslím, že bys to měl vědět. Dozvěděla jsem se to teprve nedávno. Vlastně tak trochu náhodou," zabředla do vlastních slov, zatímco trochu odvíjela ze svých myšlenek tunu špatných a podivných pocitů, co z toho měla.

„Víš, že Eliza je čistokrevná z obou stran, že jo?" ujistila se. „Ali, mně ale nevadí, že nebudeš čistokrevná. Měla bys už dávno vědět, že tohle mi vůbec nevadí, spíš naopak," zasmál se Sirius vřele, jenže Alice se po tom odtáhla. „No právě. Víš, Siri, nechtěla jsem ti nic říkat, hlavně tobě ne, proto jsem si to nechávala pro sebe. Nikdo tu historku nezná jako ty, proto by to nikdo jiný nepochopil. Potřebuji se někomu svěřit, je to těžké držet to v sobě. A taky chci, abys to věděl, protože jednou, až přijde čas, tak by se to mohlo nějak hodit nebo..." „Ali, plácáš nesmysly," upozornil ji Sirius, už značně nervózní z toho, co by se mohl dozvědět.

Alice se zhluboka nadechla a vydechla. „Tak jo, teď to přijde. Připrav se," varovala ho, načež se Sirius napnul. „Jmenoval se Yaxley. Corban Yaxley," trochu se skrčila, protože očekávala smršť všeho možného. Když nic nepřicházelo, opatrně otevřela oči, aby se na Siriuse zadívala.

Věděla, že Sirius nenáviděl čistokrevné. Snažil se předstírat, že je mu to jedno, ale mnohem víc si vážil lidí s mudlovštějším rodokmenem. Výjimkou byl vlastně jen Potter, což byl krvezrádce. On sám byl čistokrevný, ale jeho rodina ten status odmítla. Ale Sirius byl také čisté krve. Ať dělal, co dělal, bude navždy Black stejně jako jeho žena bude Blacková. A jeho potomci budou také aspoň z poloviny čistí.

Alice se příšerně bála, že jí začne opovrhovat. Byla přece krve zmijozelu, proto by to možná i pochopila. Sirius ji ale skutečně překvapil.

„A to je všechno?" zeptal se, načež Alici doslova a do písmene spadla čelist na podlahu. „Co se tak divíš? Prostě je mi to jedno. Jak jsi sama řekla snad stokrát, ty nemáš otce. Jsi Taylorová a navždy budeš. Co je ti do tvého otce? Prostě se kdysi s tvojí matkou vyspal a tím to končí. Jsi dcera té, která tě vychovala, ne někoho, kdo o tom pravděpodobně ani neví," ušklíbl se Sirius vesele.

„Takže se nezlobíš?" vydechla Alice uvolněně. „Měl bych snad?" zasmál se chlapec. „No možná ano, když mým otcem je jeden z nejhlavnějších smrtijedů. Možná také proto, že jsem to věděla od té chvíle, co jsme odjížděli pryč," nadhodila trochu nevinněji, než se mohlo na první pohled zdát.

Teď se Sirius zarazil. Věděla to celých těch pět dní a nic mu neřekla? „Před tím, než se rozzlobíš, bych ti jen ráda připomněla, že jsi přede mnou sedm let tajil, že tvůj nejlepší kamarád je vlkodlak a ty jsi velký černý pes," začala mluvit, když se k ní Sirius pomalu přibližoval. Najednou své včerejší chování viděla z druhé strany.

„A... A taky..." vymýšlela si, aby se zachránila od toho, co ji jistojistě čeká a nemine. „Siri, nezapomeň na to, že jsem tvoje kamarádka. Nemusíš mě mučit," couvala ke zdi pokoje, zatímco se Sirius za ní pomalu přibližoval. Alice se ale nehodlala vzdát.

Vyběhla, až se střetla se Siriusovýma rukama, co ji povalily do nejbližší postele. Alice vypískla, zatímco se ji Sirius pokusil znehybnět. Ona ale odporovala a za chvíli měla navrch. Sirius ji ale šikovným chvatem přetočil pod sebe. Alice ho tvrdě skopla z postele na zem. Ozvala se rána a pak nic.

„Proboha, jsi v pohodě?" naklonila se k němu starostlivě Alice, když si Sirius ještě v leže mnul hlavu. „Schytal jsem to přímo do hlavy," stěžoval si. Alice se zasmála. „Žádná škoda, tam se stejně nemá co rozbít," ušklíbla se, načež ji Sirius chytil a strhl z postele na zem. Byl ale o trochu něžnější než ona předtím.

Pak ji uvěznil pod svým tělem. Klekl si na její nohy a ruce jí uvěznil za hlavou těmi svými. „Tak tahle poznámka tě bude něco stát," smál se jí. Alici se nepatrně zrychlil tep. Bezděčně si olízla rty. Pak se zadívala na ty Siriusovy. Merline, snad nemyslela na to, na co právě pomyslela. Ne, ne, to určitě ne.

Siriusovi vyschlo v ústech, jak viděl, že si Alice olízla rty. Chvíle odloučení vrhla na dívku podivně nové světlo. Už to nebyla ta nejlepší kamarádka, kterou znal prostě příliš dlouho. Teď to byla dívka, která ho nějakým způsobem přitahovala. Znali se dlouhá léta, byli nejlepší přátelé, ale těch pár měsíců bez sebe jim nějak otevřelo oči. Sirius chtěl, potřeboval, někoho jiného než Pandoru. Tu si ulovil, ale on nechtěl lovit. Toho si užil dost. On chtěl spřízněnou duši. A to byla něha a blízkost, ne touha a vášeň. Jenže tady byla vášeň, touha, něha i blízkost. Sakra, to není dobré. Ale co není, může být.

Alice pootevřela rty, načež Sirius se jemně přiblížil. Než ale mohl udělat poslední krok, otevřely se dveře a mladý Black se okamžitě převalil vedle Alice na zem. „Co se tu válíte po zemi?" ušklíbla se Narcissa, zatímco překročila jejich nohy.

„Co tu chceš?" vydechl Sirius ochraptěle. Stále se nemohl vzpamatovat z toho okamžiku. Merline, vždyť on s Alicí ani nechtěl spát. Jen ji chtěl políbit. Žádná divokost, žádná spalující bolest pod úrovní pasu. Jen to nutkání spojit jejich rty stejně jako jejich myšlenky.

„Přišla jsem si pro Removy věci. Ted musí na skok do Bradavic, takže je tam vezme," natáhla se blond dívka pro kufr, který byl už pečlivě zabalený. „Něco takového jsem čekal, máš to připravené," pousmál se Sirius. Narcissa si odfrkla.

„Přestaň být tak přehnaně milý, je mi z toho zle. A vy dva trochu zchladněte, ty hormony přímo jiskří ve vzduchu," ušklíbla se. „Nemyslela jsi spíš feromony?" zeptala se Alice stále ležíc na zemi. Narcissa ji probodla pohledem. „A nemáš to jedno, zlato?"

Pak přešla ke dveřím, a ještě si oba dva přejela pohledem. Konečně jim to došlo, skvělé. Zabouchla dveře a vydala se dolů k Tedovi i s kufrem, kde měla všechny Removy věci.

Alice se zatím úkosem podívala na Siriuse. „Asi půjdeme, ne?" zeptal se a vyšvihl se do stoje. Pak natáhl ruku k Alici a také ji vyzvedl nahoru. „Dobrý nápad, ostatní už budou vzhůru," konstatovala trochu nespokojeně. Správná chvíle ale zmizela. Už byli zase jen nejlepšími kamarády.

***

„A nezapomeň mu vyřídit, že ho moc miluju," podala kufr Tedovi blondýna a hezky ho vypakovala ze dveří. „Smím si vzít aspoň bundu?" zasmál se Ted a natáhl se pro svůj kabát, ve kterém sem přijel, ale Narcissa ho klepla přes ruku. „Máš snad pocit, že ti v Bradavicích na něco bude? Běž!" zabouchla za ním dveře a pro jistotu je zevnitř zamkla. Tedovo zoufalé volání a bouchání dokázala s přehledem ignorovat.

S lehkým úsměvem vešla na schody. Tam ji ale úsměv hned přešel. Srazila se totiž s blondýnem z její vlastní koleje. Narcissa si přitáhla bělostný svetr k tělu, protože jí najednou byla příšerná zima. Nejspíše od jeho pohledu ledově modrých očí. Merline, jak jsem ho někdy mohla milovat, ptala se sama sebe.

Jenže odpověď si mohla poskytnout také. Protože on byl pro ni jako stvořený. Vlastně to viděli všichni kromě ní. Lucius byl přitažlivý a atraktivní, rozhodně nebyl hloupý, dokázal během jediného zlomku vteřiny zasít do Narcissina srdce opět zmatek a pochyby. Nenáviděla se za to, skutečně moc. Včera si přece byla tak jistá. Odmítla cestu předurčenou, ale to nikdo kromě jí samé netušil. Stále měla cestu zpět, stačilo se jen rozhodnout. Teď a tady. Stačilo by přistoupit a trochu mu naznačit, že to ještě není prohrané. Kousíček po kousíčku by se přiblížila, našpulila rty a... Narcissa odtrhla pohled od Luciusových očí.

„Ještě jednou a zabiju tě bez mrknutí oka," pohrozila mu, když jí došlo, o co se zmijozel pokusil. Jak vůbec mohl bez hůlky? A jak se ona mohla nechat vlákat? Možná nešlo o magii, jen o umění pohledu. O to uzavřít toho druhého uvnitř sebe samého a donutit ho poslouchat vaše myšlenky skrz oči. Žádná magie, jen prostá manipulace. Ano, manipulace, to bylo přesné.

„Kdybys sama nechtěla, nenechala by ses lapit," zavrněl Lucius. Narcissa se odsunula na druhou stranu schodů. Málo prostoru však ponechávalo jen málo místa pro osobní prostor. A ona ho teď přece tolik potřebovala.

„Co tak najednou? Tři měsíce jsi o mě ani nezavadil pohledem," ušklíbla se, zatímco vyštěkla otázku, která ji jako jediná napadla. Lucius vytáhl dopis. „Protože jsem dostal opět šanci," pousmál se. Narcissa si všimla nakloněného písma svého otce. Bylo pro něj naprosto typické, jak psal N ve jméně Narcissa. Šlo o jiné N, než bývalo v obyčejných slovech. Tohle bylo malované, snad kaligrafie nebo jen cit pro umění. Narcissu při tom pohledu píchlo u srdce. Proč jí jen osud stále připomínal to, čeho se chystala za pár dní vzdát? S každou minutou se přibližoval okamžik, kdy se naposled podívá svému otci do očí. Proč si to celé tak idealizuje? Vždyť její rodiče nejsou výhrou. Možná nejsou výhrou, ale jsou její. Narcissa mu naštvaně vytrhla dopis z rukou.

„Moji rodiče nemají co psát tobě o mých činech a už vůbec ne můj otec o mém vrácení zpět co mluvit s Voldemortem!" vykřikla Narcissa a poprvé použila jeho skutečné jméno. Nic ji už nezastaví. Byl to on, byl to Voldemort, ne žádný Pán zla nebo temnoty.

„Náš pán tě nepovolá, ale stejně můžeš být na vítězné straně, copak si toho ani trochu nevážíš?" zasyčel Lucius. Předchozí pochyby byly opět pryč. Narcissa byla rozhodnutá a rozhodnutá zůstane. Nepotřebuje nikoho, kdo jí bude určovat cestu. Tu si umí určit sama.

„Není to můj pán, jen tvůj. A jsi příliš hloupý na to, abych ti vyprávěla, která strana zvítězí," obešla ho ladným krokem. Lucius Malfoy u ní právě skončil. Jenže Lucius ještě neskončil s ní.

„Takže se budeš radši pelešit s tou zrůdou a vychovávat štěňata?" zasmál se krutě, čímž Narcissu doopravdy dopálil. Kdyby měla hůlku, už dávno by tu bylo tratoliště krve s Luciusovým tělem a ještě Narcissiným uměleckým podpisem. Jenže, pro dobro Malfoye, tu hůlku neměla. Musela si tedy vystačit tak, jak byla. Ale to přece nevadilo. Když se peleší, tak se peleší. S tím se rozmáchla a udělala to, co chtěla udělat už dávno. A spoustě lidem.

Lucius vyjekl, jak ho Narcissa praštila do čelisti. Neudělala mu mnoho zranění, ale rána to byla dobrá. Drobná blondýnka se skutečně uměla bránit, to musel uznat. Že by se mu to ale líbilo, to skutečně ne. Dívka ale byla ze své rány nadšená, i když jí trochu začínala bolet pěst.

„Ještě jedno křivé slovo a rozsekám tě na kousíčky. S hůlkou i bez ní, je mi to jedno. Ty víš, že jsem schopná zakopat tvoji mrtvolu na zahradě a předstírat, že se nic takového nikdy nestalo. A až jednou budu podávat čaj, zatímco ty budeš umírat vedle mě, ani mě nenapadne hnout pro tebe jen jediným prstem, to si zapamatuj, Malfoyi," štěkla po něm a vyběhla schody nahoru.

Lucius si mnul rozbolavělou čelist, na které teď určitě bude mít modřinu. Vzpomněl si na to, jak Potter zřídil Rabastana. Evansová se za něj tehdy postavila a i přes nepřízeň osudu mu pomohla. Jenže Luciusovi nepomohl nikdo. Ne, že by to potřeboval, ale jednou za čas se hodí mít svoji vlastní Evansovou. I když jste tělem i duší záporák...

***

Amélie pohlédla na Davida. Nesměle se pousmála, zatímco si zastrčila jeden pramínek vlasů za ucho. „Proč ty si je vlastně chceš nechat narůst?" zeptal se znenadání David, kterému onen pohyb neušel. Amélie okamžitě spustila ruku zpět k tělu.

„Já vlastně ani nevím. Je to takové... Na krátké vlasy mám prostě špatné vzpomínky," ušklíbla se, když si vzpomněla na chvíle v mudlovském bytě, kdy se rozkoší roztékala ve vaně pod Luciusem Malfoyem. No, ani jedna z jejich společných chvílích nepatřila mezi top jejích racionálních nebo dokonalých zážitků. Což o to, jistá dokonalost by tam byla. Tělesná souhra byla skoro perfektní, ale ta citová... Ta prostě nebyla.

„Já si myslím, že by sis je měla ostříhat. Slušelo ti to mnohem víc," naznačil jí délku, která by byla tou pravou. „Myslíš?" zeptala se nejistě Amélie. David rozhodně přikývl. A v tu chvíli dívka objevila zase svoji skrytou část duše, když ze svého kufru vytáhla nůžky.

„Tak stříhej," podala mu je. David se k ní nejistě postavil a pousmál se, když si projel její vlasy mezi prsty. Byly nádherné, to ano, ale kratší byly prostě lepší. A navíc mohl udělat tu věc, o které posledních pár dní přemýšlel.

Když poprvé šmikly nůžky, David zachytil jeden nádherný pramínek a nepozorovaně si ho schoval k sobě. Amélie nemusela vědět, že to udělal. Ještě by si snad pomyslela, že se mu líbí. A to přece vůbec nebyla pravda. Ne, ten pramínek vlasů byl jen tak... Jako kamarádi. Protože to přece kamarádi běžně dělávají, nebo snad ne?