Když už je řeč o Evansové, kampak vedly její kroky? Ach ano, přímo do jídelny, která teď, těsně po setmění, zela prázdnotou. Tma, zima, vycházející hvězdy a třpytivý sníh. Na jednu stranu příšerně depresivní pohled, na tu druhou jen něco tak nádherného dokázala vykouzlit sama zima.

A Lily prostě musela obdivovat ty přesné tahy štětce paní zimy. Nesdílela takové nadšení pro sníh, led nebo snad tohle temné roční období, mnohem raději měla léto, ale i tak dokázala pochopit, co některé lidi k zimě táhne.

„Zase tady?" ozvalo se jí za zády. Lily se překvapeně otočila, aby se setkala s pohledem Rodolfuse. Lily se jako prvního večera posunula a udělala mu tím místo. A Rodolfus si stejně jako první večer přisedl. Lily si unaveně opřela hlavu o okenní parapet a zadívala se na hvězdy, které stejně nebyly vidět. Zklamaně se opět odtáhla.

„Copak Cathy už tě přestala bavit?" ušklíbla se zrzka, načež sebou Rodolfus trhnul. Lily mávla rukou. „Klid, dělala jsem si srandu," zasmála se pobaveně. Rodolfus se ale moc nesmál, tohle mu prostě nepřišlo vtipné už kvůli Rabastanovým zálibám. A přesně kvůli nim přišel za touto dívkou.

„Tentokrát jdu za tebou," oznámil jí bez obalu. Lily se na něj překvapeně podívala. Co se to dnes dělo za podivné události? „A co mi neseš?" zeptala se nechápavě. Rodolfus se ušklíbl. „Jen jedno nepatrné varování. Dej si pozor na mého bratra. Hraje spoustu her a ty jsi jen jedna z nich," oznámil jí krutě a bolestně. O to větší bylo jeho překvapení, když se zrzka rozesmála. Smála se dlouho a poměrně vesele.

„Vy jste teda bratři k pohledání, vás dva bych fakt chtěla mít doma," smála se. Rodolfus byl zmatený jako Brumbál, když najde mísu bonbónů prázdnou. „Tohle je prostě neskutečný. Myslíte si, že o těch vašich velmi tajných debatách nevím?" ušklíbla se.

„Mimochodem, dneska ráno to bylo vážně pěkné. I Cathy z toho byla celá naměkko, ale nechtěla ti říct, že všechno slyšela, aby něco náhodou nepokazila. A udělat něco, z čeho bude zrovna ona naměkko, chce fakt slušnou představivost nebo její zaslepenost," zasmála se naposledy zrzka.

„Takže víš, co Rabastan říkal o...?" nedokázal si to přebrat zmijozel. „O mně? Ale jistěže ano. To se přece musí, nebo ne? Ty jsi tu jeho hru také hrál. A právě proto mě s tím, co jsi řekl, otravovala Cathy snad celé ráno. Příště mě varuj dopředu, abych si našla špunty do uší. Vždyť Cathy je schopná mi vymluvit díru do hlavy o tom, jak jsi úžasný. Ještě bych se do tebe mohla zamilovat taky," protočila oči a pohodlně se opřela, aby si mohla vychutnat pohled na zmatkujícího Rodolfuse.

„Opravdu je zamilovaná?" zapomněl chlapec okamžitě na svého bratra i jeho problémy. To mohlo počkat. Lily pomalu přikývla a dala důraz na celou svoji další větu. „A je to moje kamarádka, takže pokud jí ty něco uděláš, vezmu si na tebe hokejku. Potter mě kdyžtak doučí pár chvatů," ušklíbla se, ale do hlasu se jí při jméně jejího bývalého či nebývalého přítele vloudil stín hořkosti a bolesti.

Rodolfus neměl slov. Lily mlčela také. Jak tam tak seděli, Rodolfus začínal přemýšlet. Nebo spíše nepřemýšlet. „Chci udělat něco bláznivého. Něco, co kouzelnický svět hned tak nevydýchá," svěřil se té, která mu poprvé vůbec dodala odvahu něco zkusit.

„Pokud je to ve jménu lásky, tak do toho. Nebude nic, co bychom my nevydýchali. Před pár hodinami se tu všichni dozvěděli, že jeden z nás je vlkodlak. Opravdu máš pocit, že je mnoho věcí, co nezvládneme?" dívka se až podivně rozmluvila. Možná si jen potřebovala sama utřídit myšlenky a tenhle zmijozel jí přišel zrovna do rány.

„Tohle bude mnohem, mnohem horší," varoval ji Rodolfus. Lily pokrčila rameny. „Co na tom záleží? Za rok můžeme být všichni mrtví, tak dělejme to, co chceme," vložila do prostoru jednu věc ze své nově nalezené filozofie.

„A právě proto tu sedíš sama, zatímco bys měla sedět s tím, na koho myslíš," uchechtl se Rodolfus. I on do zrzky viděl, oba vlastně byli velmi jednoduší. Lily se pousmála. „Je to příliš složité. Raději si běž zařídit tu bláznivou věc, abych za sebou měla Cathyino vyvádění co nejdřív," poslala ho za mladší nebelvírkou. Chtěla být zase sama. Potřebovala to.

„Dobře. Díky, Evansová," pousmál se zmijozel, načež dívka ztuhla. Co to měla jejich rodina s tím děkováním, že ji to pokaždé tak vzalo? Prvně Rabastan, teď jeho bratr. „Nemáš za co," blýskla po něm jedním úsměvem. Dnes to rozhodně nebylo tak silné jako prvně s Rabastanem. Možná to bylo tím, že šlo o toho nepravého bratra.

„Díváš se na hvězdy?" ozvalo se za ní. Prvně si myslela, že se vrátil Rodolfus, ale ten by se neptal tak špatně. Lily se tedy otočila k nově příchozímu. Byl jím Sirius. Nečekala ho. Nečekala, že se s ní dá do řeči. Sirius ji nesnášel, věděla to.

„Tu tvoji nehledám, jestli myslíš to," ušklíbla se. Chvíle, kdy byla zamyšlená, se vytrácela s příchodem Blacka. To se dostavovalo lehké naštvání. Svojí přítomností ji prostě přiváděl do šíleného vzteku. Možná ten jeho postoj nebo jen dech. Nedokázala si to představit, že by ho někdy dokázala vystát.

„Stačí mi, že ji hledají jiní," odsekl, ale pak si k Lily přisedl. Ta jen pozvedla obočí. Dnešní večer očividně měla mít podivnou společnost. Počkala, až se Sirius také zadívá z okna, a po očku si ho prohlédla.

„Líbím se ti, Evansová?" ušklíbl se po chvíli nebelvír. Lily zrudla. Její výraz hlásal přímo přistižena při činu. „Spíš čekám, co řekneš. Nedělám si iluze, že to bude něco skvělého. Vím, že mě nedokážeš vystát stejně jako já tebe, tak to nezdržuj a sem s tím," poklepala nehty o opěradlo lavice.

Sirius se jen ušklíbl. Ta holka si rozhodně nedávala načas. „Fajn, zaslechl jsem, že se díváš na hvězdičky, a chci s tebou mluvit," dodal po chvíli, kdy se ta slova pokoušel dostat přes rty. Lily se ušklíbla.

„Pokud máš trable v lásce, nebudu tou pravou." „Proč by ne?" nechápal Sirius. Lily si povzdechla. „Protože kluk, kterého mám ráda, mi řekl, že jsme jen kamarádi. Přímo takhle to řekl. Skvělé ne? Ani mu to nedělalo problém. Prostě si za mě našel náhradu, která mu říká Jimmy," napodobila kysele medový hlas Andromedy.

Sirius se rozesmál. „Tak Andy ti leží v žaludku?" ušklíbal se. Lily ale jen mávla rukou. „Kdyby jen to! Ještě ke všemu má ten tvůj kamarád nějaký podivný komplex, který mu říká Pozor, tahle nesmí nic vědět, je to pro ni nebezpečné. Neměla by to být nějaká porucha? Něco jako chorobná posedlost spojená s totální demencí?" mluvila, aniž by po Siriusovi vrhla jediný pohled.

„A nakonec, když se chci udobřit, možná i omluvit, přijde si ta nádhera s dokonalými křivkami a pověsí se na něj," teď si hluboce povzdechla. „Sakra, asi s ní mám vážně dost osobní problém. Ani netuším, proč ti to tu celé vykládám, když budeš samozřejmě držet s ní. Jak jinak, že? Sakra a máš možná pravdu. Byla jsem příšerně pitomá a nechala si ujít jedinou šanci, kterou jsem dostala. Každý si zaslouží šanci a já ji posrala, ano, Blacku, znám to slovo, posrala jsem ji, takže si další už nezasloužím. Ať ji dostane někdo jiný," mávla poraženě rukou a položila si hlavu opět na lavici.

Siriusovi zase došla slova. Jak bylo možné, že tihle dva byli tak zaslepení? Sirius se najednou naštval na oba dva. Byli tak hloupí a nechávali své štěstí mizet v dál, protože odmítli říkat, co si skutečně myslí. Tak a dost. James a Lily jsou ti nejhloupější lidé pod celým širým nebem, ale to neznamená, že nemají právo na štěstí.

„Evansová, možná toho budu jednou litovat, protože tě vážně hrozně moc nemám rád," ušklíbl se, načež se na něj Lily zvědavě zadívala. „Ale teď prostě pojď se mnou," popadl ji za ruku a v pevném sevření ji vláčel z jídelny ven.

„Blacku, co to děláš, sakra?" vztekala se Lily a pokoušela se mu vytrhnout, ale Sirius jen stiskl pevněji. „Ještě mi poděkuješ. Vy oba. Zatraceně hloupí lidé," mumlal si pro sebe a připojil ještě pár nadávek. Lily sebou začala cukat jako moucha v pavoučích sítích, protože pochopila, co chce Sirius udělat, když zaklepal na Jamesův pokoj.

„Siriusi, já tě varuju," zavrčela, načež Sirius řekl něco v tom smyslu, že už je mu stejně všechno jedno a rozrazil dveře do Jamesova pokoje. „Malfoy, Lestrange, ven! Okamžitě!" zaječel na dva zmijozely, kteří vidouce nepříčetného Blacka, raději se klidili z cesty.

James se jen líně převalil na posteli, ze které se nehnul přes celý den. Nějak neměl důvod. „Siriusi, nech mě být, jo?" broukl na něj, načež Lily sebou přestala cukat. Pohled na zlomeného nebelvíra ji donutil stát bez hnutí, aby ho nevyplašila. Nějak cítila potřebu jít k němu a obejmout ho, ale prostě nemohla. Nešlo to. A Sirius jí to viděl všechno v očích. Tu bolest, ten žal a touhu, ale všechno potlačené nějakými nesmyslnými kravinami.

„Je mi jedno, co si o tom myslíte," začal a pohrozil oběma rukou, načež se od něj Lily kousek odtáhla. Došlo jí, že Sirius je asi v posledních třech minutách nepříčetný, takže se začínala poměrně slušně bát. Stejně tak James.

„Prostě a jednoduše James si myslí, že ti to neměl říkat, protože ten idiot lhal. Nejsi pro něj jen kamarádka, protože tě miluje. S Andromedou nic nemá, buď klidná," otočil se k Lily a James nevěřícně vykulil oči. Takže ona mu to vážně sežrala? Vážně na ni žárlila?

„Celou dobu dělal všechno špatně, protože tě miluje. A teď ty," otočil se k Jamesovi rozzuřeně. „Evansová si myslí, že si tě nezaslouží, protože byla pitomá, což samozřejmě byla, ale fakt tě má ráda a žárlí na Andromedu. Skutečně hodně, abys věděl. Takže shrnutí," otočil se do středu místnosti. „Ona ublížila nechtěně tobě, ty nechtěně jí a pak jste se začali předhánět v blbostech, které kdo řekne nebo udělá. Vyvrcholilo to včera večer, kdy jsi jí ty odmítl zapojit do toho všeho a ona se o to přestala zajímat. Vážně reakce hodné dospělých lidí. Tak, myslím, že máme všechno vyřešeno, teď se polibte, ať můžu vypadnout," povzdechl si nakonec a rozčileně si je oba změřil.

V tu chvíli ze skříně vyskočila Alice. „Řekla jsem ti jemně, ty idiote. Jsi stejný pytel hoven jako vždycky," vyjekla. „Alice, buď slušná," napomenula ji Lily tak nějak automaticky. „No jo, ty abys někoho věčně neopravovala," ušklíbl se James. Lily se nahrnula do tváří krev. Úplně zapomněla na všechno, co Sirius řekl, dokonce i na to, že ze skříně právě vyskočila její kamarádka, a otočila se na Pottera.

„Radši lidi opravovat, než je nutit žárlit," ušklíbla se. „A kdo si asi začal? Co ten tvůj zmijozel s tím jeho věčným primusko?" ptal se kysele. „Jistě, Jimmy, ty máš co říkat," přešla k němu naštvaně Lily a zabodla prst do jeho hrudi. James ale vstal a o kousek ji od sebe odstrčil.

„Andy je moje rodina," namítl. „Jistě, to jsem mnohokrát viděla. Držíte spolu úplně ve všem a vždycky," obvinila ho. „A ty snad ne? Kdopak ti to dělal dneska dopoledne společnost? No, jen se pochlub!"

„A proč asi, když ses tu válel v sebelítosti, zatímco jsem se já pokoušela něco dělat," vzpomněla si na minulost a svoje období během školy. „Kdo se tu válel? A co jsi proboha dělala? Pořád jsi byla zalezlá v té své pracovně a ani jsi mi neřekla heslo!"

„To není pravda, řekla jsem ti ho!" ohradila se zrzka. „Ale bylo neplatné!" rozkřikl se na ni. Lily chladně pokrčila rameny. „A to zajímá, prosím tě, koho?" zasmála se. To už se do jejich debaty vložil Sirius s Alicí.

„Tohle je přesně to, co se nesmělo stát..." začal Sirius mluvit, ale Alice mu zacpala pusu rukou. „Sklapni, Siri. Lily, ty jsi mu za celou tu dobu nic neřekla o pracovně?" zatvářila se nechápavě Alice. Lily si skousla spodní ret. „Copak jsem mohla? Vyptával by se dál!"

„Jak dál?" zajímala se Alice. Lily právě teď došlo, že se podřekla. Ve vzteku na sebe vyžvanila svoje nejstřeženější tajemství. To, co mělo zůstat jen pro ni, teď vyplouvalo na světlo. Ach Merline, jsem tak hloupá, lamentovala Lily, ale nebylo jí to nic platné.

„Jak dál, Lily?" přešla k ní Alice. James náhle trochu pochopil. „Andy říkala, že máš něco s Bellatrix. Nevěřil jsem jí to, ale teď..." nedokončil, když se natáhl zrzce po rukách. Lily ucukla a ustoupila o krok zpátky. „Co to sakra děláš?" vyjekla na něj, i když už moc dobře věděla.

„Ukaž nám předloktí, Lily!" nařídil jí. Lily stejně vykulila oči. Tak ona se celou dobu snaží. Bojuje za správnou stranu, věnuje tomu snad celý soukromý čas a spánek k tomu a oni... Lily se po tvářích začaly koulet slzy vzteku a frustrace. Měla tohle všechno vůbec zapotřebí? Nebylo by prostě jednodušší se na to všechno vykašlat? Pocítila tu touhu mnohem víc než kdykoliv předtím. Podívala se po Jamesovi, který ji jediným pohledem obvinil, Alice se na ni dívala lehce váhavě, skoro jako by nemohla uvěřit ani jedné z možností. A Sirius se na ni díval zklamaně s jakýmsi odsouzením. Lily si hrubě setřela slzy.

„Ani nevíte, jak mě teď tohle bolí. Bojuju tu za svůj život i za ty vaše. Riskuju všechno pro dobrou stranu a vy mě tu obviníte z něčeho takového," znovu si setřela slzy, které se jí valily z očí stále víc a víc. „Možná jsem nebyla vždycky upřímná, ale ihned mě podezírat ze smrtijedství?" vzlykla.

„To mi snad tak málo věříte? Pak bych možná měla přestat nasazovat svůj život za vás, kteří za to nestojí. Nevěříte mi ani co by se za nehet vešlo. Tak proč bych měla já věřit vám? Už tři měsíce plánuji, jak to udělám. Tři předlouhé měsíce trénuji složitá kouzla, učím se, trénuji a vy..." znovu to nedokázala říct.

„Trénuješ na co?" zeptala se jako první Alice. Lily se pohrdavě zasmála. Sama sobě se divila, že zní skoro stejně jako Bellatrix. Vlastně úplně stejně. Všichni tři o krok ustoupili. Lily si je přeměřila s bolestí v očích. „Tady to máte," prudce si vyhrnula rukávy a odhalila bělostnou kůži.

„Spokojení? Jsem před vámi očištěna? Kdy přijde další kontrola? Do hajzlu, že já se vůbec kdy snažila," praštila rukou do zrcadla, co stálo o kousek dál. Na něm se objevila prasklina. Lily se otočila ke třem zděšeným pohledům, které ji provázely.

„Chcete vědět, co dělám? Fajn! Plánuji, jak zabít Voldemorta. Trénuji bojová kouzla, učím se na bystrozora. Dělám OVCE i všechno podle jejich seznamů naráz. Vyhledávám kouzla, co by se mi mohla hodit, sháním informace. A pak... Až vyjdu ze školy, ho zabiju. Zničím každičký kousíček jejich temné strany, protože budu bojovat proti nim. Mezi jejich smrtícimi kletbami a vámi všemi budu stát já. Nastavím krk za lidi, kteří mi nevěří ani to, že bych se k nim sama nepřidala. Je to na nic, přátelé. Cítím se vážně mizerně. Snažila jsem se, jak to šlo, ale očividně je to stále málo," setřela si poslední slzy a zadívala se na rozbité zrcadlo, které jen těsně nevypadlo z rámu.

„A ještě něco," otočila se zpět ke třem lidem, kteří na ni s hrůzou zírali. „Máte snad otázku, proč jsem byla tak divná? Proč jsem nespala? Nestihla jsem to. Prostě jsem nestihla spát. Knihovna otevírá v pět ráno, kdy tam nikdo není. Pak jsem šla na snídani, vyučování, úkoly, primusské povinnosti, pár chvil s vámi, večeře, večerní běh, v noci jsem chodila do Komnaty nejvyšší potřeby, abych střílela jedno kouzlo za druhým. Vracela jsem se kolem druhé ráno, takže mi zbývaly přesně tři hodiny na spánek. Snažila jsem se být milá, vážně ano, ale s vědomím, že to všechno dělám proto, abych jednou za svoji věc zemřela jeho rukou, se mi dělalo zle. Je mi z toho zle i teď a snad ještě víc, protože vím, že jste mě tu nařkli z něčeho tak odporného. Jednou, až se moje tělo najde ležet někde v mudlovské části Londýna, když mě v noci zasáhne kletba, si vzpomeňte, že jsem bojovala za dobrou věc. Nemůžu jen sedět s rukama v klíně a čekat, co se stane. Nemám plán, nemám síly, nemám pomoc, vlastně jsem úplně sama proti všem, ale stejně nakonec budu ta špatná, že?" zasmála se, zatímco neustále brečela vzteky. „Jste na sebe pyšní? Zjistili jste to, co jste chtěli? Máte ze sebe dobrý pocit?"

Lily se zadívala na svoje ruce a přejela si po nich prsty. Pak si opatrně stáhla rukávy svetru zpět. Vzhlédla ke třem tvářím, na které vykřičela to, co chtěla snad celou dobu. Pak ale zavrtěla hlavou. Zklamaně, skepticky, zničeně. Protože přesně tak se teď cítila.

„Lily, já jsem nevěděl..." začal James, ale Lily ho zarazila rukou. „Ne. Na omluvy je pozdě. Řekli jste to. Udělali jste to. Obvinili jste mě, tak si nehrajte na nejlepší přátele. Uvítám, když o tom nebudete s nikým mluvit, ale nebudu vás o to žádat. O cokoliv jsem vás kdy požádala, nepomohli jste mi. Po tobě jsem chtěla čas a porozumění," otočila se na Jamese. „Od tebe jsem zase chtěla podporu a pomoc, ale kde jsi byla, když jsem se už poněkolikáté zhroutila v chodbách hradu?" pokračovala k Alici, která se kajícně dívala na zem. Pak se otočila na Siriuse. „Od tebe jsem asi nic nečekala, ale život jsi mi rozhodně neulehčoval. Pamatuješ na tu sázku, jak jsem ji prohrála? Natlačil jsi mě do ní a donutil mě dělat za tebe úkoly, vzpomínáš? Celý týden navíc práce. Kdybych si nevařila životabudič, nikdy bych to všechno nedokázala. Snažila jsem se ti naznačit, že to nezvládám, že je toho na mě moc, ale byl jsi slepý stejně jako vy dva. Vlastně ani nevím, proč vám to všechno říkám. Možná se mi jen povolila stavidla a já to prostě musím všechno někomu říct. Pamatujete si na druhý listopadový víkend? Jak jsem celou oslavu po famfrpálovém zápase byla na ošetřovně?" otočila se hlavně na Jamese, který bez dechu přikývl.

„Otrávila jsem se," přiznala Lily, až tři lidé zalapali po dechu. „Otrávila jsem sama sebe, když jsem si připravovala lektvar. Šlo o jednoduchou smět životabudiče a kofeinu, lektvar, který jsem našla v jedné staré knize. Nebyl ani tak těžký, vlastně bych ho s přehledem dokázala uvařit v prvním ročníku. Chtěla jsem přijít na zápas, ale čekala mě ještě kouzla a vaše oslava. Musela jsem si ho uvařit, jenže jsem nejspíše udělala chybu. Ani o tom nevím, protože jsem se probudila až na ošetřovně. Vytvořila jsem univerzální jed," rozesmála se nad tou vzpomínkou.

„Tenhle týden bez hůlky měl být pro mě vysvobozením. Pár dny, kdy nebudu muset nic zkoušet, ani kouzlit, dokonce ani trénovat nebo číst. Tenhle týden byla regenerace mezi těžkou dřinou a tou druhou, ještě těžší, co mě ještě čeká. Jenže jsem zase byla lapena v bolesti," prohrábla si rukou vlasy. Všechny potlačované emoce, vzpomínky i zážitky se prostě vynořovaly, protože je ukáže jen jednou a pak už nikdy. Po tomhle se stane zase normální Lily. Pokud to tedy ještě půjde.

Zhluboka se nadechla a vydechla. Musela se předklonit, aby dech nabrala pořádně. Opřela se rukama o stehna a dýchala, i když ji to tolik bolelo. „Uvědomujete si, co jste mi udělali? Nařkli jste mě ze smrtijedství," zasmála se Lily slabě.

Při tom dýchání pomalu uzavírala nově otevřená místa jejího srdce i vzpomínek. Těžká železná vrata se zavřela a Lily odfiltrovala veškeré bolestné pocity. Bylo to jako vypnutí toho, co tak náhle vplulo do její mysli. Odhalení jednou muselo přijít. A asi je lepší, když přišlo teď, než kdyby přišlo později.

„Je to vlastně logické, že vás napadlo zrovna tohle," začala přecházet po místnosti zrzka, zatímco ostatní ji stále sledovali. „Nechtěl jsem..." pokusil se znovu James zlomeně omluvit. Lily ale jeho omluvu odmávla.

„To nestojí za řeč. Udělali jste to z logických důvodů. Je to v pořádku," usmála se na všechny už zcela normálně jako by se bavila o tom, proč jí šlápli na nohu v davu. To už k ní ale přešel James a chytil ji za ruce, aby nemohla už dál pochodovat.

„Ne, to není. Pokud něco není v pořádku, tak my. Netušili jsme, kolik toho máš, a asi jsme to ani vidět nechtěli. Pokusili jsme se zavřít v bublině a předstírat, že všechna ta podezřelá úmrtí nejsou spojená s ním. Chtěli jsme vidět jen to, co bylo hezké. Já chtěl svoji Evansovou za každou cenu, aniž by mi došlo, že tě tím vlastně zabíjím a vysiluju," omlouval se jí.

„Dovol, abych ti kryl záda," nabídl se James, až Lily zalapala po dechu. Bylo to mnohem víc než vyznání lásky. Tohle byla nová etapa všeho. „Nejsi v tom sama," podpořila ho okamžitě Alice. „To je pravda. Jsme na dobré straně. A budeme stát za tebou," dodal Sirius nezvykle vážně.

Lily se ten den nahrnuly už podruhé do očí slzy. Jenže teď šlo o jakési podivné štěstí. „Ale co když zemřete?" vzlykla. „Nezemřeme. A ty také ne. Čtyři jsou víc než jeden," objal ji James kolem pasu, načež Lily odmítla dál čekat.

„Život je krátký a činy jsou to jediné..." nedořekla, protože ji James konečně políbil. Nebyla na to sama. Na nic nebyla sama. A už nikdy nebude.

„No chápeš to?" zeptal se Sirius Alice, která stála zmateně vedle něj. „Ne," zavrtěla hlavou zírajíce na ty dva, co byli před chvílí úplně rozhádaní a najednou jako by nic neexistovalo. „Nesjpíše se jen musela svěřit, on ji vyslechnout. Tajemství lidi zabíjejí," pochopil Sirius.

„Jo, to bych řekla, pejsku," zakřenila se Alice, načež ji Sirius popadl za pas, ale Alice se mu stihla vytrhnout. „Myslíš, že to přežijeme?" zeptala se vážně. Sirius se ušklíbl. „My čtyři? Samozřejmě," ujistil ji tak vážně, jak jen uměl. Ještěže měl krev Blacků. Z té totiž podědil i geniální schopnost lhaní.

***

„Andy?" ozvalo se za dívkou, která poraženě vydechla přebytečný vzduch. Zadržovala ho už jen z principu. Tak se to přece dělávalo, když jste se s někým nechtěli setkat. Jenže Merlin dnes nebyl milostivý stejně jako Ted, který za Andy přišel.

Andromeda se pomalu otočila a netečně se na Teda zadívala. „Copak bys potřeboval, miláčku?" prskla po něm oslovením, které mu snad nikdy neřekla. Neříkali si takovými jmény, přišlo jim to hloupé. A právě proto to použila.

„Musíme si promluvit," použil Ted ten známý obrat. Andy sebou trhla. Tohle ne. „Ne, to nemusíme. Myslím, že jsi vydržel celé čtyři dny bez toho, abys se mnou mluvil, proto nemusíme začínat teď," odmítla ho chladně.

„Andy, vždyť jsem ti psal, že se nemůžu vyvolnit z práce..." začal, ale Andy ho přerušila. „To jsou jen hloupé kecy, Tede. Ty sám to moc dobře víš. Vyhýbáš se mi, to ještě umím poznat. A obzvlášť teď," dodala tišeji s rukou položenou na břiše. Jenže Ted si toho gesta nevšiml. Nemohl poznat každé sebenepatrnější pousmání, které kdy komu Andy věnovala.

Jenže tohle bylo tak... Andy sama nemohla uvěřit, že by to bylo možné. Jistě, byla s Tedem už nějaký ten pátek, ale nikdy přece neměla pocit, že se něco stalo. Dávali si přece pozor, tak jak se to mohlo stát. Ne, ne, takhle to nebude. Jen se to zpozdilo. Podruhé. Andy se cítila nesvá z pocitu, který pramenil kdesi v břiše. V břiše, kde možná nosí dítě.

Ne, to je blbost, řekla si Andromeda. Tohle přece nemohla být pravda. To, že jí jednou její měsíční vazby s přírodou, jak tomu říkávala jako malá, neobjevila, ještě nic neznamenalo. A to, že tenhle měsíc bude druhý, kdy se to zpozdilo, také nic neznamená. Je to prostě jen shoda okolností. Jednou to vynechalo a podruhé se zpozdilo. To se stává i jiným dívkám. Jen kdyby neměla tak špatný pocit...

„Říkala jsi, že to pochopíš, že něco občas nestihnu," díval se na ni ublíženě Ted. Andy trhla hlavou. „Občas. Znáš to slovo?" ušklíbla se. „Nechal jsi mě tady s nimi samotnou. Musela jsem se vypořádat se zraněními, hádkami, rvačkami a vlkodlakem. Tede, vlkodlakem!" zdůraznila to, o čem Ted věděl, že by bylo jejím bubákem. Andy znala Fenrira už jako malá. A od té doby měla z vlkodlaků skoro hrůzu.

„A ty si přijdeš přesně ve správný čas a začneš tu dělat pořádek? Kde jsi byl, když jsem musela dělat všechno to, čeho jsem se k smrti bála? Myslela jsem, že do toho jdeš se mnou, ale ty jsi mě vyměnil za práci," vmetla mu do tváře.

Tohle Teda dopálilo. Chtěl Andy říct všechno to, co udělal za těch pár dní. Chtěl jí říct, čeho se vzdal. Pro ni. Ale Andy to prostě odmítla vidět. Nemohla to vidět ani slyšet a Ted jí to neřekne. Tímhle ho dopálila tak, že se prostě bude muset ohradit. A jak jinak než útokem?

„A divíš se? Jsi podrážděná, věčně nepříjemná a vyčítáš mi každou maličkost," rozohnil se Ted. Andy mu na to řekla pouze pár nepěkných slov. Ted jí na to řekl, že kdyby nebyla holka, rozhodně by jí za tohle jednu vrazil. Andy rozpažila ruce a nastavila se s tím, že klidně může.

„Jsi příšerný!" křikla Andy. Ted pokrčil rameny v gestu nezájmu. „A ty zase nesnesitelná!" Andy se prudce nadechla a ten jeden nádech dokázala vychrlit tolik slov, že Ted skoro nestíhal význam. Z její kadence však bylo jasné, jaká emoce to asi má být.

„Nemáš pocit, že to už trochu přeháníš?" zeptal se jí znenadání klidně Ted. Andy se ve svých slovech zarazila. „Přeháním? Já přeháním? Trávím tu čas s lidmi, co mě nenávidí, aniž by mě poznali. Těšila jsem se na příjemný týden s tebou a poberty, jako za starých časů, ale ty tu nejsi a oni vlastně také ne," pochopila.

„Musíš si uvědomit, že už to nejsou staré časy. Odešla jsi z Bradavic před dvěma lety. Už prostě nejsi jejich součástí. Měla jsi to vědět," uštědřil jí krutou ránu. Andy sebou bezděčně trhla. Bolelo to slyšet. Její obavy byly správné. Už sem prostě nepatřila. Nebyla ani profesorka ani studentka. Nebyla tu nikým.

„Ale..." namítla tiše, ale tohle všechno na ni prostě bylo už moc. Stejně jako odzvonilo sestrám Blackovým, odzvonilo i jejím hrátkám s poberty. A přesně tak pomalu spěl ke konci i vztah s Tedem, kvůli kterému se vzdala sester Blackových. Andy vlastně pomalu přicházela o všechno, co jí bylo v životě dáno. Dostala rodinu, opustila ji. Dostala přátele, opustila je. A pak dostala Teda, kterého... Ne, který opustil ji.

Bez jediného pohledu na něj se otočila a zmizela. Odešla bez jediného dalšího slova k Tedovi. Nějak jí přestávalo záležet na tom, že ji uvidí někdo se slzami v očích. Už neměla sílu na to, aby je držela v sobě. Prostě je nechala kanout po svých lících, které byly přesně tak dokonalé a elegantní jako ty zbytku tří sester Blackových.

***

Narcissa přímo zuřila. Lucius ji štval, Remus vlastně taky, ale především byla naštvaná sama na sebe. Proč o tom vůbec přemýšlela? Copak se svojí rodinou mohla ještě někdy vyjít, když už odešla? A hlavně odejít chtěla. Necouvne a nevrátí se. Co by dělala na temné straně? Bojovala po boku Voldemorta nebo čekala poslušně doma, až se jí Lucius vrátí a ona mu bude moct posloužit v posteli? Skutečně výborná budoucnost, pomyslela si s notnou dávkou ironie.

Voldemort. Tak takhle chutnalo jeho jméno. Pachuť strachu se míchala se vzrušením z porušení nepsaných pravidel. Oni to jméno prostě neříkali. Nebelvíři o něm mluvili jako o Něm nebo klidně i o Vy-víte-kom, Zmijozel ho nazýval Pánem zla nebo temnoty. Jen někteří odvážlivci vyslovili to jméno. Narcissa si uvědomovala, že jich zná mnohem více než je prstů na jedné ruce. Lily, Cathy, Potter i Sirius, ti všichni to jméno vyslovovali se samozřejmostí. Kromě toho Alice i Remus se příliš nezdráhali. A Narcissa se teď konečně mohla počítat k nim. K těm odvážným. A byl to lepší pocit než jakýkoliv jiný na druhé straně.

S novou chutí k životu vešla do pokoje. Tam ji ale přivítala jen zamlklá Bella, co zírala z okna na temnou oblohu bez hvězd. Jakmile Narcissa zavřela dveře, Bella spustila.

„Vlkodlak, sestřičko? Vážně?" zeptala se posměvačně. Ani se na svoji sestru nepodívala. Narcissa se ušklíbla. „Máš s tím snad problém?" zeptala se přesně tak chladně a povýšeně jako Bella předtím. To donutilo černovlásku k lehkému smíchu.

„Je stvořen Fenrirem. Víš, že to sedí. Stačilo to dopočítat. Jeho první oběť," zašeptala Bellatrix k nikomu určitému. Narcissa trochu roztřeseně polkla. „Já vím. Došlo mi to," pověděla něco, co tajila dlouhé měsíce. Vlastně to netajila, spíše se nikdo nezeptal.

„No a? Tobě to nevadí?" zeptala se trochu méně jistě starší sestra. Narcissa pochopila, o co Belle jde. Dělávala to tak vždycky. Pokud této budoucí smrtijedce na někom záleželo, byla to právě Narcissa. Od Andromedina odchodu si byly blízké. Semkly se jako sestry, i když po zmijozelském způsobu.

Blondýna přešla k oknu a postavila se vedle černovlásky. Zadívala se na stejnou sněhovou krajinu, co měla před sebou i Bella. „Jestli je Fenrirův nebo ne? Ne, to mě ani v nejmenším nezajímá," zavrtěla hlavou dívka. Mluvila tiše, skoro něžně.

„A to druhé? To, že je noční bestie?" položila Bella ruku na sklo, za kterým se stmívalo a každou vteřinou o trochu ztmavlo nebe. „Remus není noční bestie, jen trochu chlupatější pejsek," zopakovala svoje dávná slova. Bella se trochu trhaněji nadechla a otočila se k Cisse.

„Jen... Dej si pozor. Vím, že odejdeš, proto si ho dej," kladla jí na srdce. Cissa přikývla. „Nemusím, protože mám sestru, co mě vždycky zachrání. Vím, proč mě smrtijedi nezabijí. Protože bys je potom zabila ty," četla v ní jako v knize. Bella chladně přikývla.

„Jednou jsme sestry, musíme si pomáhat," pokusila se to odosobnit Bella. Narcissa ale lehce zvedla obočí. „Možná jsem to ještě neudělala. Myslím, že jsem ti to vlastně ještě nikdy neřekla," začala Narcissa trochu znenadání, protože jí došlo, že tohle je možná poslední rozhovor, co spolu vedou na stejné straně.

„Chci ti to říct už nějakou dobu. Díky. Děkuju za všechno," podívala se konečně přímo do jejích očí. Nikdy neudělala tuhle jednoduchou věc. Myslela si, že je to všechno samozřejmost. Že Bella se o ni stará proto, že musí. Jenže ona to dělala pro ni. Všechno.

Ani Bella netušila, co říct. Věděla, že Andy si byla s Cissou blízká tak, jak ona nikdy nebude, ale pokoušela se jí nahradit tu ztrátu. Aspoň poslední roky ano. A tak udělala to, co ani ona nikdy neudělala. Vlastně by svoje objetí mohla spočítat na prstech jedné ruky. A tohle možná ty váhy převážilo k té druhé. Sevřela pevně blondýnu v objetí a Narcissa jí ho oplácela.

A do tohoto nádherného okamžiku se otevřely dveře. A nevešel nikdo jiný než Andromeda. Velice smutná a zničená. A jakmile uviděla sestry, co se objímají, bylo jí ještě smutněji. „Já..." začala a chtěla ještě něco říct, ale Bellatrix ji hrubě přerušila.

„Půjdeme se podívat po Evansový?" zeptala se zcela nelogicky. Narcissa ale pochopila a přikývla. Společně pak odešly z pokoje a zanechaly Andromedu samotnou. Zase. Její volby prostě nikdy nevedly k tomu správnému cíli.

Andy, obvykle veselá a zábavná, se stočila v posteli do klubíčka, hlavu si schovala mezi kolena a rozplakala se. Plakala steskem, smutkem i zoufalstvím. Dala volný průchod všemu, co ji trápilo a tížilo, protože ona nemá nikoho, kdo by ji objal a řekl, že je na její straně. A proč? Protože na její straně nikdo nebyl.