Mary trochu zaraženě seděla v jídelně. Počkala si na chvíli, až odejde zrzka i se svým doprovodem. Mary chtěla být sama. Neměla náladu na všechny ty kecy o ní, jejích volbách nebo budoucnosti, které by Lily jistě zkoušela.

To Mary bývala tou, co radí. Ona přece radu nepotřebovala, co si pamatuje. Za ní chodila Lena pro radu, když něčemu nerozuměla. Ji navštěvovala Lily s tím, že má problém s Potterem nebo Snapem. Alice vždycky jí vyprávěla veškeré postřehy, o které se chtěla podělit. Dokonce i Sirius si ji vybral jako vrbu. Bylo to komické přirovnání, protože druhé jméno této nebelvírské blondýny bylo vrba. Ano, Mary Willow Masonová, tak to skutečně bylo.

Jenže teď by se mohlo zdát, že tahle dívka potřebuje radu nebo přímo pomoc. Jenže to Mary nechtěla. Nemohla by snést pomyšlení, že potřebovala pomoc. A co hůř, že ji lidi litují. Lítost, to nenáviděla ze všeho nejvíce. Stejně jako lidi, co si ji vynucují jako druh pozornosti.

A proto potřebovala být sama. Musela si uspořádat myšlenky, aby ničí lítost nepotřebovala. Jenže, jak už to tak bývá, její přání nebylo vyslyšeno. Merlin nad touto skupinou mladých lidí prostě nedrží ochrannou ruku.

„Koukám, že dnes je to tu samý fňukání," ozvalo se ode dveří. Mary se s nelibostí otočila na zmijozela, který se nenuceně opíral o futro a tvářil se více samolibě než James Potter na konci vyhraného zápasu. A to už je co říct, protože Jamesovo ego bylo něčím, co se po zápase nedalo srazit. Ani Lily to nedokázala.

„Co chceš?" zavrčela dívka nepříliš něžně. Rabastan se lehce zasmál. Pokud by měl hledat někoho co nejméně podobného ideálům krásy čistokrevných rodů, páni, Mary by byla tou pravou. Vždy dělala přesně opaky toho, co se dělat mělo. Proto chlapec dokázal pochopit tu krátkodobou posedlost svého přítele touto dívkou. Jenže ne všechno jiné a odlišné je vždy dobré.

„To není podstatné, spíš co chceš ty," ušklíbl se Rabastan, zatímco stále čekal, co dívka udělá. U ní si prostě nebyl jistý tím, co přijde o minutu později. A nejspíše přesně to se líbilo Nashovi. Jenže on... Je pryč.

„Nezáleží na tom, co chci, ale na tom, co se rozhodnou ostatní mi dát," zasmála se nevesele dívka, zatímco se zvedla ze svého místa. Došla až k Rabastanovi a jen těsně ho obešla. Zamířila ven. Tak jak byla. Potřebovala si trochu zchladit hlavu, aby ji neovládl vztek.

Prošla sněhovou závějí až k lesu, kde si neodpustila kopnutí do stromu. „Nečekej na to, až ti Merlin daruje něco, co si ostatní už našli," objevil se za ní opět ten nenechavý zmijozel. Mary se naštvaně otočila. „Nečekám na žádnou laskavost!" prskla.

Rabastan se k jejímu údivu rozesmál. „Tak to se nemusíš bát. V tomhle světě se laskavosti nedávají," znovu se zasmál, že se Mary zadívala pečlivěji na toho, kdo ji otravoval. Možná to nebylo tak od věci. Nikdo se jí nepokoušel přeci darovat laskavost. Nicméně, ona by to nikomu ani nepovolila.

„Tak povídej, co ti na tom všem vlastně tak vadí?" opřel se o jeden ze zasněžených stromů Rabastan, zatímco Mary si překřížila ruce na hrudi. „Co bych se svěřovala? A zrovna tobě," ušklíbla se na něj. Možná trochu trpěla předsudky. Možná, jen možná. Vzpomněla si na jeden svůj rozhovor s Alectou ještě v září. Ale pan Darcy je výš než Elizabeth... Ano, takto jí to Alecta řekla a Mary se to prostě vrylo do paměti. A pan Darcy to prostě vždycky věděl, že je výš. A Elizabeth byla stejně pyšná na to, že je lepším člověkem. Sakra, zanadávala si Mary. Stala jsem se zrovna teď Elizabeth i s celou její pýchou a k tomu ještě předsudky pana Darcyho, zatímco pan Darcy tu nikdy nebyl, ušklíbla se nad svými myšlenkami.

„Třeba proto, že jsem jediný, kdo o tom něco ví. Snad až na Lily," zasmál se. „A svěřit se chceš, jde to poznat, Willow," použil její prostřední jméno s důrazem, načež sebou Mary trhla. „Jak ho znáš?" podivila se. Rabastan s úsměvem pokrčil rameny.

„To se prostě zapamatuje." „Jistě, z prvního dne zařazování," ušklíbla se Mary a pozvedla obočí. Rabastan její pohled vydržel přesně pět vteřin. „Fajn, řekla mi to Lily, jen jsem chtěl vypadat, že jsem to věděl," protočil oči nad blondýnčiným perfekcionismem.

„Jasně, jako by se někdo jako ty mohl zajímat o mudlovskou šm..." „Aha, tak o tohle tu jde," zasmál se Rabastan, aby tak přerušil to slovo, které tak s oblibou říkával. A bude říkat dál, jen ne téhle dívce a ještě jedné zrzce. Na to je poznal až příliš dobře.

„Ne!" protestovala Mary. „Ale ano. Máš takový ten pocit, že jsi mnohem lepší člověk, zatímco on si jistě myslí, že je lepší než ty. Mám pravdu?" ušklíbl se Rabastan. Mary se zadívala na špičky svých bot, což jako odpověď stačilo. „Všichni čistokrevní nezabíjí na potkání," zasmál se Rabastan.

„Musím o tom přemýšlet," protočila oči Mary. Rabastan pozvedl obočí. Mary poklesla ramena. „Fajn, možná se mu zítra omluvím," přiznala a při té představě se slabě pousmála. Kdo by to byl řekl, že zrovna Rabastan jí otevře oči?

„Obávám se, že už ne," přešel k ní chlapec a vrtěl hlavou. Mary tu svoji zdvihla v nechápavém gestu. „Odjel zpět do Kruvalu, kam patří," uchechtl se Rabastan. Mary si povzdechla. „Proč Kruval?" zeptala se, protože o této škole slyšela jen spekulace spojené s černou magií a temnou stranou.

„Máš snad pocit, že by člověk, co lyžuje mezi mudly věrně zabíjel jejich potomky?" zašeptal Rabastan tak, aby to dolehlo k Mary jen slabě. O tomhle se přece nemohlo mluvit nahlas. Mary pokrčila rameny. „Jen v chatě bych našla skoro pět smrtijedů."

Teď si zase povzdechl Rabastan. „Ale Nottové jsou neutrální. Jejich rodina nemá stranu," dodal po chvíli rozmýšlení. Netušil, jestli je to stále pravda, ale naposledy o prázdninách to byla skutečnost. Nottové nebyli smrtijedy. Zatím ne, pomyslel si trochu kysele chlapec.

„Stejně je to jedno," mávla rukou Mary. Nakonec se pousmála. „Vlastně mezi námi ani nic nebylo," přešla to s klidem. Rabastan se uchechtl. Jistě, Mary prostě nic nemohla udělat jako normální holky. „Nemyslíš, že..." začal, ale Mary ho hrubě přerušila. „Dost už o něm, pojďme raději zpátky," zavelela. Pak si to ale rozmyslela. „Nebo ne, ještě ne," nadechla se zhluboka ledového vzduchu, načež se trochu zatřásla zimou, protože na sobě měla pouze svetr.

I Rabastan si toho gesta všiml. Jako správný gentleman si serval bundu a přehodil ji Mary přes ramena. „Co to děláš?" nechápala dívka. „Byla ti zima," ušklíbl se Rabastan. Mary se pokusila bundu setřást. „Já od tebe ale nic nechci," oznámila mu.

„Však já ti také nic nedávám. Nemusíš mi nic dlužit, Masonová," zasmál se. Mary se stále tvářila nejistě. „Teď bude zima tobě," ušklíbla se po chvíli. „Hřeje mě tvá pouhá přítomnost, agentko," zasmál se Rabastan, načež ho Mary praštila přes rameno.

„Flirtování ti jde ještě hůř než jemu," protočila oči. „Flirtovat s tebou je poměrně těžké. Tedy, ne že bych něco takového snad měl v úmyslu," dodal rychle. Mary mu ale stejně zašermovala ukazováčkem před nosem. „To doufám, Lestrangei."

„O Lily jsem jednou slyšel, že je jako růže, což je sice v rozporu s jejím jménem, ale to nevadí. Pokud je ona růže, pak ty jsi jejími trny," dodal básnicky, načež se Mary rozesmála. „Máš v tom chybu, já jsem přece Willow," dodala. „A navíc, co by pak byla Narcissa?" zeptala se dívka zvědavě.

Rabastan se zamyslel. „To je ovšem velmi složitá otázka. Ale věděla jsi, že cibule narcisů jsou trochu jedovaté? Nepřipomíná ti to něco?" ušklíbl se. Mary se musela znovu podivit. „Odkdy ty víš, co je to cibule nějaké kytky?"

„Od doby, co jsem za trest přesazoval celý záhon matčiných tulipánů. Na tohle se prostě nedá zapomenout," zatvářil se tak kysele, že se mu Mary znovu začala posmívat. Nikdy nedokázala mít špatnou náladu dlouho, a právě proto byla oblíbena u tolika lidí.

„Radši pojď, než nás bude muset Lily léčit oba," zatřásla se zimou a popadla rozesmátého zmijozela za předloktí, aby ho odtáhla do chaty. Následně si uvědomila, co udělala a rychle ruku pustila. „Za předloktí ne, chápu," poukázala na to, co bylo zřejmé.

„Ne, stále je to možné. Tetování získáváme až po zásluhách, které v Bradavicích získáme jen těžko," ušklíbl se zmijozel. Mary hlasitě polkla. „Možná bych byla radši, kdybys žádné zásluhy neměl," pověděla mu upřímně. Rabastan se zase po několika okamžicích upřímně usmál.

„Víš, že já někdy vlastně taky?"

Pak se na sebe podívali a než mohl přijít Merlin s nějakou další větou, co by tu přátelskou chvíli zrušila, se Mary zasmála. Zvonivě a neskutečně krásně, upřímně. A Rabastan se smál společně s ní. A přitom ta situace nebyla vůbec vtipná.

Jenže co dělat s tím, když nemůžete nic dělat?

Když se Mary uklidnila, zadívala se pozorně na toho, kdo mohl za její zlepšení nálady. Jistěže o nic nešlo. Nott byl nahraditelný. Byl pouhým kouskem rozptýlení, které Mary s radostí vítala. Ale tím to končilo. Ať už byl na temné či světlé straně, nebyl na té Maryině. Odjel prostě o chvilku dřív, než se mohla dívka rozhodnout jinak. Opravdu by se ale tak rozhodla nebýt Rabastana?

„Víš už, co bude pak?" zeptala se dívka potichu. Rabastan nemohl jinak než se uchechtnout. Co bude pak? Kdy pak? Po téhle konverzaci? Po tomhle dni? Pobytu? Školním roce nebo snad životě? Tohle všechno se mohl dozvědět už velice brzy. Až příliš brzy.

„Určitě náš Brumbál zase někam pošle. Nevydržel ani tři měsíce bez tohoto rozptýlení," mávl rukou kolem, čímž si vybral tu nejjednodušší možnost. Maty se ušklíbla. „Vyhýbat se otázce je pro vás typické?"

„Pro nás zmijozelské nebo to myslíš nějak konkrétněji?" pousmál se Rabastan. „Vidíš, zase to děláš," zamračila se Mary. Rabastan chtěl namítnout nějakou chytrou větou jako A dělám co nebo něčím podobným, ale nakonec se ovládl.

„Myslím, že to neví nikdo a většina z nás to ani vědět nechce. Nebo bys snad nejradši znala datum své smrti přesně?" zeptal se jí poprvé vážně za celý ten den. Mary se ale nemusela mnoho zamýšlet. „Ne, ovšemže ne. Vidět do budoucnosti musí být spíš prokletí než dar," promluvila do ticha, ve kterém bylo slyšet jen křoupání sněhu pod jejich botami.

„Pak má Trelawneyová těžký život," dodal Rabastan, zatímco Mary se na něj zvědavě zadívala. „Cože? Ty to nevíš?" podivil se zmijozel. Mary zavrtěla hlavou. „Malfoy říkal, že Trelaweneyová ze šestého ročníku Havraspáru má dar vidění. Už prý i něco předpověděla," pověděl jí to, co Lucius přinesl někdy začátkem listopadu.

„Malfoy je drbna, jakou svět ještě neviděl. Otázkou zůstává, proč je to najednou Malfoy, když jste přijeli jako kamarádi?" stočila větu do otázky Mary. „Zdá se, že Malfoy tu není jediná drbna," pohlédl na ni příkře Rabastan.

Mary netušila, kam s pohledem. Proto ho upřela nahoru na oblohu plnou mračen, přes která nebyla vidět ani jediná hvězda. Zastavila se na místě a hleděla vzhůru. Rabastan po chvíli následoval jejího pohledu, až mu zrak padl na jeden obzvlášť hutný mrak.

„Není divné dívat se na hvězdy a nevidět je?" zeptala se Mary najednou. „Není divné dívat se na hvězdy a nevědět, co znamenají? Dělá to mnohem víc lidí než to, co my," ušklíbl se. Mary natáhla ruku k obloze. „Já náhodou vím, co znamenají hvězdy," zasmála se trochu naštvaně ale i fascinovaně tím šerem kolem.

„Vážně? Předveď se, Masonová," pozvedl obočí Rabastan. „Kromě toho, že jsem chodila na astronomii, což bys měl vědět, neb jsem s tebou musela sdílet celých pět let stolek," vzpomněla si na to, co úplně nejvíc nenáviděla na těchto hodinách. Snad kromě hledání hvězd, to bylo také na nic. „A kromě toho, že jsem od tebe opsala každý test," připomněla tišeji, načež Rabastan vědoucně zabručel.

„Já vím, jednou jsem měl podezření, tak jsem test zkazil a nechal si dát Trola. Byla náhoda, že jsi ho měla také i se stejnými chybami," ušklíbl se. Mary si na to moc dobře vzpomínala, tehdy z toho byla děsně naštvaná. „Tys to udělal schválně?" vyjekla nešťastně.

„Proč jsi s tím ale přestal? Proč jsi mě nenahlásil? Měl jsi přece důkaz nebo ne?" nechápala dívka. „A kdo by mi věřil? Kdo by vůbec chtěl věřit, že hvězdná nebelvírka opisuje od zmijozela. Není to spíš zmijozelská vlastnost?" usadil ji. Mary pokrčila rameny.

„Ale proč jsi mi třeba nepohrozil smrtí nebo co to vy děláváte?" Rabastan pokrčil rameny. „Protože mě bavilo dívat se, jak si nevíš rady a snažíš se opisovat. Nebyla jsi příliš nenápadná. A vídat tě jako bezradnou bylo tak..." mlaskl skoro spokojeně, zatímco Mary se odtáhla.

„Jsi sadista, Lestrangei," oznámila mu. „Nepovídej. A na to jsi přišla až teď?" Mary se tlumeně zasmála. „Vlastně by mě to nemělo překvapovat, když je někdo ze souhvězdí Draka," pokrčila rameny, načež Rabastan trochu obdivně hvízdl. „Možná nejsi tak neschopná, Masonová."

„Možná nejsi tak příšerně egoistický, zahleděný do sebe, tupý a neschopný, zlý, zákeřný..." vypočítávala Mary, načež ji Rabastan zarazil. „Dobrý, myslím, že jsem to pochopil."

Pak oba mlčeli. Dlouho, až se Mary roztřásla zimou, ač měla chlapcovu bundu. „A to si říkáš sněžná královna?" ušklíbl se, ale rozešel se po jejím boku zase k chatě. Mary se zamračila. „Já si tak neříkám. Když už tak princezna sněhu a ledu," zatvářila se samolibě a povýšeně.

„Výraz ti tedy jde výborně," zašklebil se Rabastan. „Díky, mám ho od tebe," zapředla Mary, načež se rozeběhla do chaty, protože Rabastanovi došly nervy a sehnul se ke sněhu, ze kterého udělal první kouli. Mary ale zmizela dřív, než ji vůbec stihl dodělat.

Když se vrátil do chaty, našel svoji bundu úhledně pověšenou. Mary nikde neviděl. A bylo to tak jedině dobře. Kamarádit se s nebelvíry nebylo potřebné. Masonová i Evansová z jeho života musely nadobro zmizet. Navždy.

***

Večerka už byla tady a většina studentů zklamaně zjistila, že s Tedem se to bude muset skutečně dodržovat. Možná ty časy Andromedy, která byla spíše jednou z nich, nebyly na škodu. Jenže Ted nakonec všechny překvapil. A vlastně tak trochu i sám sebe.

„Kdo chcete, nahoďte bundu a jde se lyžovat!" zavolal do chodeb chaty, načež se někteří nadšeně vyklonili. Obvykle ti, kterým šlo lyžování perfektně. Ostatní se rozhodli zůstat v chatě za trochu volnějšího režimu.

Přesně to byla výzva pro Luciuse, aby se zašil do pokoje, stejně tak pro Amélii s Davidem. Narcissa s Bellou se také odmítly účastnit téhle, podle blondýnčiných slov, obrovské pakárny. Narcissa ale věděla, že kdyby tu byl Remus, jela by. Jenže takhle ji tam nic nelákalo. A jak si všimla, poberti budou potřeboval více času jen pro sebe.

A tak se stalo, že o půl hodinu později stáli před chatou připraveni k odjezdu hned dvojice lidí. Mezi nimi byste mohli zahlédnout oba primuse, bývalého bradavického Cassanovu, dvě dívky z Nebelvíru, které mu dělaly společnost, dva zmijozelské bratry a nebelvírku, která jako jediná z této skupinky chodila teprve do šestého ročníku. A samozřejmě Ted, který ze skupiny vyhnal Emmelinu i s Marlene pro jejich neschopnost. Nechtěl tu mít žádné problémy.

„Připraveni?" zavolal do tmy a rozsvítil si čelovku, která se stala povinnou součástí celé výbavy na noční lyžování. Pár z nich zakřičelo, že jo, někteří jen zapnuli čelovky. Chvíli poté se začala světýlka pohybovat, jak lidé vyjížděli pryč od chaty.

Sjet k lanovce pro nikoho nebyl problém. Snad jen Alice se Siriusem nebyli nejschopnější, ale oni si vystačili vzadu sami. „Tede, jak se ale dostaneme nahoru?" zavolala zmateně Lily. Ted se jen zasmál. „Copak vy chcete jet tu stejnou trasu, jako jezdíte každý den? Za mnou!" zavelel a rozjel se ještě níž, kde spousta z nich ještě nebyla.

Společně celá skupinka dojela k jinému druhu lanovky. Tahle totiž jezdila celou noc a byla tu právě pro tyto případy. Byla to obyčejná kotva, na kterou byla spousta z nich zvyklá, ale našli se i ti, co na tom pojedou poprvé. A přesně z toho důvodu Ted ustanovil dvojice, které se na kotvě nebudou měnit. Možná měl instrukce od Brumbála či Andromedy nebo prostě jen poslouchal tajná přání studentů, protože se trefil naprosto skvěle.

Náhoda či Ted určili, a tak na kotvu jako první nastupoval Rabastan s Mary. Zmijozel se rozhodl, že jeho silná vůle, dosud ničím nezlomená, by se mohla malinko odložit. Evansová a Masonová mu možná neměli zasahovat do života, ale dnes naposledy mohly. Jen jednou a naposledy.

Za nimi vyjížděla Lily s Jamesem. Na kotvě měli konečně klid jen sami pro sebe. Poprvé od svého příjezdu se nepohádali. Už to byl takový malý zázrak. „Proč jsi to vlastně nikomu neřekla?" zeptal se do ticha James, aniž by se musel bát, že ho zaslechne někdo jiný než Lily.

Zrzka lehce pokrčila rameny. Stále jim neřekla všechno, ale to ani nikdy neřekne. Trixie bude prostě jejím soukromým tajemstvím. „Je to složité. Výsledek je ale stejný, teď to víte," uchechtla se Lily. James se lehce zamračil. Nebylo to jedno. Prostředky byly důležité. Ale možná pro dnešek byl čas trochu slevit ze svého ega.

„Víš, že jsem si celou tu dobu jen říkala, kdy se konečně zeptáš správně? Ptal ses hodně, ale nikdy jsi nepoložil tu otázku, ve kterou jsem doufala," svěřila se mu. „Já zase čekal, až přijdeš a svěříš se," ušklíbl se James. Vlastně si to všechno vyříkali a najednou měli čistý stůl. Bylo to osvobozující.

„Včera ráno, jak jsi přišla do mého pokoje," začal James, ale Lily ho přerušila smíchem. „To mi ani nepřipomínej, měla jsem pocit, že jsem hrozně trapná. Strašně moc jsem tlačila na pilu, bylo to příliš na tu situaci," pousmála se. James ale zavrtěl hlavou. „Ne, to rozhodně ne. Bylo to přesně to, co se mělo stát. Vrátila jsi mi tam naději," dodal a Lily zrudly tváře.

„Jsem moc ráda, že se mi za to nebudeš smát další roky našeho života," prohlásila automaticky Lily a pak trochu křečovitěji sevřela madlo kotvy. Jejich společný život. Měli to ještě vůbec? A mohli to teď mít? „Našeho života?" zeptal se nevěřícně James a Lily ztuhla krev v žilách. Opět to udělala, přestřelila to.

„Já jsem nechtěla..." začala se naprosto iracionálně omlouvat, ale James ji zadržel tím, že si vzal její bradu mezi prsty. Donutil ji tak zvednout a zadívat se mu do očí. „I po tom všem, co se tu stalo, si dokážeš představit nějaké my?" zeptal se skoro nevěřícně.

Lily teď rudla studem. „Samozřejmě, že ne, pokud nechceš. Jen jsem myslela, že..." začala si vymýšlet, aby se z té situace dostala. „Ne, ne, počkej. Tobě nevadí, co jsem dělal?" upřesnil to chlapec. Lily vytřeštila oči. „Ne! Vždyť já tě k polovině věcí vyprovokovala," dodala trochu zklamaně.

„Takže ty už ne..." chtěla dopovědět Lily, ale byla konečně umlčena Jamesovými rty. V tu chvíli s nimi kotva trhla, oni ale byli v jiném rytmu. Oba spadli, ale James se stihl nastavit tak, aby rudovláska dopadla na jeho tělo. A Lily si toho bezděčného pohybu všimla. Dělal to všechno s lehkostí, jemností a elegancí. Taková samozřejmost. Jenže to nebyla samozřejmost pro ni.

„Ty jsi mě asi vážně celou tu dobu měl rád," zamumlala mu do rtů. James se pousmál. „Ne, neměl jsem tě rád," zastavil rudovlásce opět srdce. „Já tě totiž miloval," dodal, načež Lily vyprskla smíchy. „To sis plánoval tuhle řeč," obvinila ho. James se zamračil, následně se ale rozesmál spolu s ní.

„Možná trochu. O téhle chvíli se mi totiž zdává už řadu nocí," pověděl jí. Rudovláska se k němu znovu naklonila, ale nešikovně srazila jeho čelovku s tou svojí. James se jemně zasmál. „Máme spoustu času, není kam spěchat," usmál se na ni.

„Máme celý život," rozzářila se Lily. „Hej, vy dva, sice je to celé moje zásluha, že jste zase spolu, ale nemusíte tu tak překážet," ozval se Sirius, aby jim zase zkazil jejich chvilku. Alice vedle něj ho chtěla nakopnout, ale v lyžích to moc dobře nešlo, takže se trochu zapotácela. Sirius následně vjel do propletené dvojice primusů a obě dvojičky udělaly valnou hromadu, kolem které s nechápavým vrtěním hlavy projížděl Ted. Na tohle prostě neměl dost slov.

„A nechci ti brát iluze, Lily, ale s tím, co děláš poslední půl rok, to bude poměrně krátký život," ozval se znovu Sirius. James i Alice strnuli na místě a očekávali, co Lily řekne. Lily se příkře podívala na Siriuse, který si už také uvědomil svoji chybu. O tomhle se přece nemělo žertovat, ne? Ale Lily sama o své smrti často žertovala, což oni samozřejmě nemohli vědět.

„Můj bude o hodně delší, protože si z tebe udělám živý štít. Ještě jedna poznámka, co se mi nebude líbit, a budu ti na hřbitov nosit kytičky," varovala ho. „To bys mě ale prvně musela chytit," pozvedl obočí Sirius. „Myslíš, že bych to nedokázala?" naklonila hlavu na stranu dívka, načež se Sirius rozesmál.

Zdálo se, že jisté ledy už roztály. Zdálo se, že James a Lily společně zažívají úsvit čehosi nového. A celá tahle čtveřice teď tak nějak bojovala proti zlu. Stále šlo ale hlavně o děti, které si užívaly svůj poslední mudlovský pobyt. A přesně tak chtěli zítra vypadat. Poslední den si musí užít. Vlastně si teď musí užít každý den.

***

Rodolfus si v hlavě neustále připomínal, že se nemá čeho bát. Chtěl udělat něco tak bláznivého a šíleného, že by ho měli hospitalizovat rovnou u Munga. Jenže místo toho mu do života naservírovali tuhle dokonalou dívku. Ti, co nahoře rozdávají štěstí, jsou zřejmě pěkné svině, pomyslel si, když pochopil, že on štěstí dostal, i když začínal na temné straně, zatímco jiní, světlí kouzelníci, nedostali ani polovinu toho jeho.

„Nečekala bych, že nás Ted vezme ven ještě dnes," ujala se slova právě ta dokonalá dívka. Nejen dokonalá, ale ta nejdokonalejší. Rodolfus se pro sebe pousmál. „Jo, Ted je skutečně zvláštní," poznamenal trochu neurčitě.

„S tebou je teda dneska zábava," postěžovala si Cathy, když už to byl její třetí pokus o navázání konverzace. Rodolfus měl očividně hlavu plnou jiných věcí. A Cathy by moc ráda věděla, jaké ty věci jsou. Vždyť co může teď řešit? Nad čím přemýšlí?

„Na co myslíš?" zeptala se ho, aby počtvrté zahájila konverzaci. „Upřímně?" zeptal se Rodolfus. Cathy protočila oči. „Ne, pověz mi nějakou lež," ušklíbla se. „Jistěže upřímně, proč bych se jinak ptala?" „Je rozdíl mezi upřímností a pravdou," ušklíbl se Rodolfus.

„Tak to mi tedy vysvětli, protože to nechápu," zašklebila se Cathy a trochu pevněji se zachytila kotvy. „Když řekneš pravdu, tak to znamená třeba to, že teď je zima. A myslíš to tím, že tobě je zima nebo že zima jako roční období je všude kolem. Ale když řekneš, že upřímně věříš, že je zima, tak to znamená, že si nejsi jistá, jestli se tohle dá považovat za zimu, ale myslíš si to. A když řekneš, upřímně, je mi zima, vlastně se přiznáváš, že je ti zima a zníš, jako by to bylo něco špatného," domluvil konečně Rodolfus. Cathy pozvedla obočí.

„Takže když budu chtít tvůj názor, tak nedostanu to samé, když budu chtít upřímný názor?" nechápala. „Vlastně ano. Po slově upřímně se daleko lépe zaobaluje pravda," svěřil jí jedno z mnoha tajemství.

„Fajn, v tom případě chci jen názor. Chci prostě vědět, na co myslíš," diktovala si. Mohla to být taková romantická chvíle a zatím se to takhle zvrhlo, pomyslela si trochu trpce. Rodolfus ale zapřemýšlel. Co mu to všechno zrzka řekla? Můžeme být mrtví, tak dělejme, co chceme. Je zamilovaná. Ve jménu lásky... Ano, takhle to říkala. A Rodolfus si neuměl představit lepší důvod k bláznění než právě lásku. Lásku k této dívce. Lásku ke Cathy Wrightové.

Všechno, co dělala, jako by přímo vybízelo k tomu milovat ji. Každý pohyb, každá věta. Všechen humor, ironie i sarkasmus ji dělal krásnější. Dokázal s ní mluvit hodiny a hodiny, jak si dokázali včera a ten den předtím a předtím. Co Brumbálův projekt spojil, už nikdy nerozpojí. A přesně tahle věta mu ještě o kousek dopomohla k udělání té šílené věci.

„Myslím na to, že tě skutečně miluju. A hlavně na to, že kouzelnický svět hned tak neskousne to, co teď udělám. Ale co je mi po tom? Jde mi tu jen o tebe. Catherine Anne Wrightová, je mi jedno, jestli to je moc rychlé, ale já vím, že rychle nebo pomalu, nic by se nezměnilo. Chci tě celou a navždy. Prokážeš mi tu čest a převezmeš jméno Lestrangeová?" zeptal se.

Cathy jako by zmrzla na místě. Najednou přestala cítit snad všechno to, co bylo kolem. On ji snad...? Ne, to přece neudělal. Ale ano, udělal to, šeptal jí hlásek v hlavě. Právě mě požádal o ruku! Proboha, co mu má říct? Nebo spíš, co říct nemá? Ne, teď musí něco říct! Prostě něco řekni, křičel na ni mozek. Cathy ale nedokázala otevřít pusu. Viděla, jak se Rodolfusovi pomalu vytrácí jiskřičky z očí, ale ona prostě nedokázala říct vůbec nic. Tak dělej, řekni prostě něco! Cokoliv, nakazoval jí mozek.

A tak to Cathy udělala. „Jakože svatba? Ty, já, svědci, oddávající..." zase se jí to povedlo. Zase plácla úplnou blbost. Nějak ale netušila, jak se správně reaguje. Jak má zareagovat na něco takového? Nedělal si z ní jen legraci?

Konečně si uvědomila, že to nejspíš myslel vážně. S hrůzou zjistila, jak hroznou blbost zase řekla. „Já..." pokusila se to napravit. Rodolfus očekával, co řekne. Viděla to. A tak prostě vyhodila všechny ošklivé myšlenky a mozek společně s tím. Prostě řekla to, co jí napovídalo srdce.

„Už jednou jsem ti řekla, že ti chci dát svoje první všechno, takže to samozřejmě musí platit i na svatbu. Nikoho jiného si vzít nechci, tak na co čekat?" zopakovala jeho větu. Vlastně ji tiše zašeptala, že nebyla silnější než vítr, ale Rodolfus ji přesto slyšel.

„Vážně?" došla teď slova chlapci ze zmijozelu. Cathy se napůl ušklíbla, napůl usmála. „Na čestné slovo, jsem přece budoucí Lestrangeová," mrkla na něj. A bylo to tady. Věc, která zbourá kouzelnický svět od samotných základů. Stále to nebylo promyšlené, ani jeden z nich netušil, co má čekat, ale na tom teď nezáleželo. Milovali se a chystali si to dokázat ještě o kousek víc. Cathy snad ani nevěřila, že by našla skutečnou lásku v sedmnácti. Netušila, že si někoho vezme takhle brzy. Ale proč čekat na nějaký vyzrálý věk, když by to na jejím rozhodnutí stejně nic nezměnilo? Narcissa jí jednou říkala, že je blázen. Ano, je blázen, ale do něj.

***

V noci vítr profukoval kolem oken. Ta drnčela pod jeho nápory a ledový vzduch se zažíral do dřeva. V polovině noci začalo sněžit, až napadla úplně nová, úhledná vrstvička sněhu. Nádherné vločky dopadaly na své sestry, kdy každá byla jiná a najít dvě identické bylo skoro nemožné. Noc se rozlévala všude kolem, byla stejně tmavá jako jinde. Nezáleželo na tom, jestli jde o Francii v Alpách, či o Anglii v Londýně nebo Bradavicích. Předvánoční sníh postihl všechny a všechno. A co bylo v Alpách běžné, už méně běžné to bylo v Londýně, kde se nad tím příštího rána rozhořčila jedna velmi čistokrevná dáma, která pro svůj rod chtěla jen to nejlepší. Škoda, že jí to její dva synové neustále kazili...

Ahojky,

ano, jak jste správně pochopili, další výlet bude do života těch, co nemají s lyžováním nic společného. Už na tom pracuji, takže snad brzy potkáme všechny naše staré známé. Bohužel jsem se na další části malinko zasekla, proto to asi bude trvat delší dobu. I tak ale doufám, že vás to neodradí a já se pokusím teď vydávat Brumbálův projekt častěji :D

Každopádně mě zajímají vaše dojmy z toho, co jste právě dočetli. Stále nám zbývá šestý a sedmý den, takže to samozřejmě ještě není vše, spíš bych chtěla znát vaše nynější názory na postavy, kdo vám chybí nebo na koho zapomínám, koho naopak moc upřednostňuji nebo kdo vás prostě jen baví nebo štve :D Snažím se držet jakousi psychologii postav, ale jak se mi to daří nebo nedaří je spíše na vás, tak kdybyste chtěli hodit hlas nebo se podělit o rady ohledně postav, jsem tu a mám oči i uši otevřené :D Ehm, špatná představa :D

Jinak vám přeji krásné ráno/odpoledne/večer/noc, podle toho, kdy to budete číst :D

Queen of story