Noc v Bradavicích je něco neskutečně kouzelného. Sníh tiše padal na střechy věží a zasypával všechno kolem svojí bělostnou peřinkou. Bylo slyšet jeho typické praskání a šumění, které v tichu noci ještě vyniklo. Žádná vločka nebyla stejná jako ta předchozí, ale přes to byly všechny krásné. Když jedna z nich dosedla k hromadě svých kamarádek, zachumlala se k nim a stala se součástí něčeho většího. Někdy se stalo, že jedna z vloček roztála, protože nedopadla ke svým kamarádkám. Mohla dopadnout na jiná místa, než byla právě zem či střecha.

V tichu noci se rozléhal každý zvuk, ale postava, co uprostřed astronomické věže ztrácela všechno, v co kdy doufala, se nechala zasněžit jemným popraškem. Blonďaté vlasy teď byly zářivější, jak se na nich leskly bílé vločky. Také smutný pohled prozrazoval, že by se nechala zasněžit jistě o kousek víc.

Na schodech ozval se dupot, klap, klap, klap, narážely boty o kamenné schody. Dveře na věž se rozlétly a dívka jen líně otočila hlavu na nově příchozího. Očekávala ho. Již dávno věděla, že za ní přijde. Udělala přece to, čeho se celou tu dobu tak bál. Lhal kvůli této chvíli, manipuloval a trpěl, a dívka to přes to udělala.

„Jak jsi mohla?" zeptal se chlapec, co stál ve dveřích. Dívka pokrčila rameny. „Copak na tom záleží? Záleží vůbec na něčem?" zeptala se tišeji než sám sníh. Chlapec ji ale přesto slyšel. Princezna, přesně tak ji mnoho lidí vidělo, jenže jako princezna měla v sobě i trochu temnoty, rozmazlenosti. I princezna Nebelvírská má svoje chyby.

„Na ničem z toho nezáleží," pověděla dívka noci a sněhu. Byla to pravda. Vždyť co z toho, co se tu dělo, ji mohlo poznamenat více než blížící se válka. Měla jen pár možností. Světlá strana, ta temná a útěk. Snadno by bylo rozhodnuto nebýt zbylých přátel, kteří jistě bojovat budou. Zaječí úmysly nebyly nelogické, jen velmi nepraktické.

„Jemu ano. A ty jsi udělala přesně to, za co jsem tě nenáviděl už na začátku," prohlásil směle chlapec. „Ach ano, ten tvůj odhad na lidi. Nedělám to schválně, jen být na dvou stranách je nebezpečné," zašeptala a po tvářích jí stekla slza. A pak další a další. To ale chlapec neviděl. I kdyby viděl, jen těžko by se dalo říct, že by dal se obměkčil.

Ač byla dívka sebekrásnější, nebyla to Lily. „Na dvou stranách? Nemusíš být na dvou stranách," přešel k ní. Dívka ucouvla. „Nemluv jako on. Neříkej ta slova," napomenula ho. Chlapec ale nedbal.

„Jsi čistokrevná, mohla bys být věrná a oddaná. Jako my. Jako já," vyhrnul si rukáv a Lena konečně spatřila to, co nikdy nemělo vidět světlo světa. „Severusi, tohle ne," zavrtěla hlavou. Nemohla to být pravda. On nemohl být... Jedním z nich.

„Přidej se k nám, Leno. Přidej se na vítěznou stranu," nabízel jí Severus, ačkoliv dívka stále couvala. K čemu by jí to bylo? Proč by se měla připojit na stranu, která zabila její rodiče? Tehdy byla ještě hloupá, neschopná, necvičená. Krásnohůlky ji nepřipravily pro boj a ona selhala. Nechala si před očima zabít všechny, které milovala. A každá jízda kočárem do Bradavic jí to připomínala. Každý pohled na testrály jen dokazoval, proč přijela do této školy. Proč se chtěla naučit bránit.

„V boji tě nezraním. Ani jeho ne. Nemůžu ale mluvit s někým, kdo se hlásí k vrahům mých rodičů," zase malý krůček zpět, pryč od temné postavy chlapce. „Skrýval jsi ho snad celou dobu?" zeptala se ještě.

„V srdcích ho máme všichni, na ruce ho dostáváme se zásluhami," pověděl jí Snape a Lena zbledla. Zásluhy. Zásluhy temné strany. Někoho zabil. Jistě ano. A ostatní se k tomu chystali. Nebylo úniku. Ne před krutou realitou.

„Myslím, že je čas konce. Tu i já teď bojujeme někde jinde. Vyřiď sbohem i Amycusovi. Nepřidám se k vám," oznámila chladně. Ani nabídka od Amycuse, ani nabídka o Severuse ji nedonutí změnit rozhodnutí. Ona byla na své straně, oni na té své. A hradba pravidel, slov a činů je všechny právě teď rozdělovala.

„Krev nezapřeš. Je to, čím jsi i ty," zavolal za ní ještě chlapec. Lena se naposledy otočila, už byla ve dveřích. „Krev je jako slzy, proléváme ji pro ty, na kterých nám záleží. Není důležité, jakou krev mají oni, protože tu svou stejně prolijeme za jejich životy. Svými slzami skropíme jejich hroby, ač neměli stejnou krev. Krev není to, na čem v tomhle boji záleží," její slova se rozléhala tichem.

Lehké kroky seběhly po schodech, běžely po chodbách až do nebelvírské věže. Tam, kam dívka patřila. A přesně za svoje místo bude i bojovat. Bude bojovat za přátele tělem, duší, krví i slzami. Bude bojovat za ty, kteří za sebe neumí bojovat sami.

***

Bitva byla vyhraná ve chvíli, kdy ji uviděl. Beatrice Rosierová byla jistě velice okouzlující, možná až příliš mnoho. Nosík měla pěkně zdvihnutý nahoru a na svět se dívala z patra. Jako by ho odsuzovala každým pohledem. Očima propalovala všechny v dosahu a bystře jimi těkala ze strany na stranu. Regulus si všiml, že jsou temné jako noc, možná o kousíček víc. Kontrastovaly tak s vlasy, které měly jemnou blond barvu. Skoro jako Narcissa, jen více zářivou a živou. Rtíky měla dokonale souměrné a občas je roztáhla v milém úsměvu, čímž ale odhalila dravčí zoubky. Ty byly samozřejmě bílé a zářivé. Beatrice Rosierová byla takovou chodící reklamou na krásu.

Za dívkou stáli dva lidé, kteří museli být Rosierovi. Byla v nich přesně poznat ona podoba. Muž měl stejně temné oči, zatímco žena světlé vlasy. Regulus potlačil uchechtnutí nad souslovím Dokonalá rodinka. Nakonec se spokojil jen s protočením očí, za což mu Walburga vlepila pohlavek. Beatrice se nad jejich chováním ušklíbla.

„Walburgo," pronesl pan Rosier. Paní Blacková se slabě uklonila. Stejně jako paní Rosierová. Orion Black si zatím tvrdě podal ruku s panem Rosierem. Teď byla řada na Regulusovi. Obřadně se uklonil a políbil Beatrice na hřbet ruky. Přesně jako vychovaný synáček. Siriusova škola se ještě projeví později.

Po pár zdvořilostních frázích si dospělí vybrali jeden ze salónků a odešli se do něj bavit po svém. To bylo znamení pro chlapce, aby si svoji dokonalou dívku odvedl někam ven. „Neprojdeme se?" otevřel jí dveře a za nesmělého chichotu Beatrice vyšli ven. Už to tak prostě fungovalo, všechno to byla jen hra.

Procházeli se zahradou sídla Rosierových. Nemluvili, čekali na chvíli, kdy budou dost daleko od domu, aby se ani jedno jejich slovo nesetkalo s odezvou rodičů. Ani jeden z nich si nepřál promluvit před nimi. Beatrice si nenuceně přehodila své dlouhé vlasy na pravé rameno. Regulus zase zaťal pěsti, jak moc by si přál být někde jinde.

„Tak mi pověz, Beatrice," začal, čímž udělal svoji první vědomou chybu. Dívka se při tom trochu napjala, i ona pochopila, že to nebylo správně. „S kýmpak sis to už užívala?" zeptal se Regulus. Něco takového pochytil od Siriuse, takže to mohl naprosto dokonale použít.

Dívce zrudly tváře. „Nebo jsi ještě netknutá? Není to na tvůj věk trochu ponižující?" vyptával se dál. Kdysi viděl, jak jedna dívka za tohle Siriusovi vrazila, tak snad se zadaří i tady. Beatrice ale stále nic neříkala.

„Možná bych si tě měl předdělat už tady. Jak by se ti to líbilo třeba támhle?" ukázal na místo za záhonem růží. Nešlo mu to, to viděl i on, nebyl Siriusem, aby dokázal urážet holky na potkání. Musel se prostě moc snažit.

„Jsi snad němá? Nebo tak blbá, že neumíš odpovědět?" zkusil to trochu jinak. Beatrice se náhle prudce zastavila a zadívala se na něj. „Ještě slovo a povím rodičům, jak jsi skvělý a že tě skutečně chci," zasyčela na něj. Regulus sebou nad příkrostí jejích slov trhnul.

„Myslíš si, že nevidím, jakou hru tu hraješ? Nemusíš se bát, ani já nechci někoho," přejela si ho znechuceným pohledem, „takového. Mám na víc, rozumíš? Takže mi to nepokazíš ty ani ta tvoje pošahaná rodinka. Takže teď pěkně zavřeš pusu a budeš poslouchat, co uděláme," odsekávala jednotlivá slova, až se Regulus nestačil divit.

„Tak je to správně. Shrnu ti to, aby to pochopil i tvůj degenerovaný mozek. Chci si někoho vybrat sama a ty očividně taky. Musíme zabránit svatbě, ať to stojí cokoliv, takže tu nebudu plýtvat dechem k hádce na tebe," urážela ho každým slovem a i její tón nebyl příliš milý.

„Nejsi ty náhodou příbuzná s Narcissou Blackovou?" napadlo Reguluse čistě náhodou. Prvně ty vlasy a pak ten tón i řeči. Něco takového prostě nemohla být náhoda. Beatrice nespokojeně mlaskla, nelíbilo se jí, jak Black zdržoval.

„Jo, Narcissa je moje sestřenice z matčiny strany," dodala, ale když viděla nechápavý výraz Reguluse, spustila trochu delší verzi. „Tvůj otec je bratr Narcissiného otce, zatímco Narcissina matka je sestrou mojí matky, takže jsi vlastně něco jako můj bratranec přes koleno, protože jsi syn bratra manžela sestry mojí matky. Chápeš? Ne? To nevadí," zavrtěla s úšklebkem hlavou. Geny se tu očividně moc nevydařily, ale co by se dalo čekat, když si všichni pořád brali jen bratrance a sestřenice.

„Tak já to řeknu ještě jednodušeji. Prostě tě nechci a ty ve svém vlastním zájmu řekneš rodičům to, co ti teď řeknu. Byla jsem zasnoubená už čtyřikrát a zatím se to pokaždé nepovedlo, nevím, proč by to nemělo jít u tebe," znovu nasadila ten útočný tón.

Tak proto ji chtěli Rosierovi provdat i za Blacka. Beatrice byla skutečně neprovdatelná, protože se prostě vždycky dohodla s manželem a vypekli rodiče. Dívka si teď svoje vlasy přehodila na druhé rameno. Snad jediná známka nervozity, kterou u ní Regulus postřehl.

„To ses vždycky dohodla se snoubencem?" zeptal se na to, co ho zajímalo snad nejvíc. „Ne, protože mě zatím všichni chtěli. Musela jsem si poradit sama," odpověděla mu jednoduše. Regulus pozvedl obočí. „Tak v tom případě mi nemáš co kázat o rozumu, když tě všichni chtěli a já jediný rozumný ne," ušklíbl se.

„Takt jak kus vola, to se zase Blackovské geny vyznamenaly," protočila oči, ale něco na tom bylo. „Mimochodem, nemají holky toužit po těch, co je nechtějí?" ušklíbl se znovu Regulus, protože konečně pochopil, kdo je ona Beatrice, která mu byla představena a předložena jako na stříbrném podnose.

„Nechci ti brát iluze, ale nejsem ani slepá ani úplně hloupá. Dokonce ani zoufalá, takže ne, děkuji, nechci tě," urazila ho snad už po sté. Regulus se ale jen zasmál. Možná zasnoubení právě s Beatrice byl dobrý tah. Možná matka konečně něco přehlédla.

„To je skvělé. Takže jaký máš plán?" pokračoval Regulus, aby se jí mohl konečně zbavit. Beatrice se musela chvilku zamyslet. „Co je nejdůležitější pro tvoji matku?" zeptala se zamyšleně. Teď se musel zamyslet i Regulus. Nemuselo mu to ale trvat tak dlouho, jen se snažil Beatrice vyprovokovat.

„Proč tě zajímá zrovna matka a ne otec?" ušklíbl se. Beatrice protočila oči. „Tvoje matka to všechno očividně vede. Při představování její jméno bylo vysloveno první. To ona se první poklonila a ona jako první něco udělala. Tvůj otec je jen její poskok," vyjádřila se velmi neuctivě.

„Tak to si vyprošuji, otec je vcelku normální a fajn," ohradil se Regulus. S Orionem nikdy problém neměl. Ani Sirius tolik ne, za všechno mohla matka. Jako vždycky. Už od dětství, když se to všechno pokazilo, to vedla ona.

„To jsem přece neřekla. Nemusel být špatný, jen to, že má za manželku megeru, ho nedělá špatným člověkem. Merline, ty jsi ale zabedněný. A nedívej se na mě tak, tenhle výraz vola by ti mohl zůstat, a to už by tě nechtěl opravdu nikdo," usadila ho.

Regulus se ale musel divit už jen prostému faktu, že Beatrice byla poměrně normální. To, že jeho matku označila za megeru, bylo normální. Že by Rosierovi udělali ve výchově také chybu? Nebo byla Beatrice prostě jen tak povýšená, že urážela všechno a všechny.

„Tak na čem jí záleží, už tě chci mít z krku," podupla si nohou tato překrásná dívka. „Na zachování rodu," protočil oči Regulus. „Výborně, tihle jsou nejjednodušší. Prostě jí řekni, že jsem neplodná, to zabralo vždycky. Vymysli si něco o tom, že mě nemohli prodat kvůli tomuhle, protože jak vidíš, jsem dokonalá," ukázala na sebe. „Na rozdíl od tebe," dodala a znovu si ho přejela opovržlivým pohledem.

„A ty jim řekneš co?" zajímal se Regulus. „To už nech laskavě na mě, jo? Znám svoje rodiče mnohem lépe než ty, vím, co na ně platí," zasmála se. Regulus tedy jen pokrčil rameny.

„Ale co teď? Nemůžeme tam jen tak přijít a říct jim, jak jsme se rozhodli," namítl chlapec. Dívka jen protočila oči. Pokud by hledala skutečně někoho hloupějšího než Reguluse, musela by hodně zapátrat. Skutečně krása, její rodina se opět překonala a dohodila jí tohohle blba.

„Jistěže ne," odsekla mu a vzala do rukou jednu z mnoha růží, které byly kouzlem ošetřeny, aby nezmrzly. „Prostě počkáme, dokud je to nepřestane bavit. Věř mi, mám s tím zkušenosti," dodala s úšklebkem. „Samozřejmě, když ti to ještě tolerují," nenechal se zahanbit Regulus.

„Co si to dovoluješ?" vypískla Beatrice. Chlapec pokrčil rameny. „Jen to, že u nás už bys dávno ležela někde v bolestech, kdybys neposlouchala. Má matka není jemná dívenka," uchechtl se. Beatrice se ale ani nezarazila.

„Je to jednoduché. Mají mě opravdu rádi, víš, co to slovo vůbec znamená? To, že tě rodiče nemučí při každé příležitosti není přežitek. A už vůbec ne u rodin jako jsme my. Jsem dobrá dcera, proto nemají důvod mě trestat. Pochopil?" přecházela kolem něj a při tom klapala nepraktickými botičkami na štěrkovou cestu.

Regulus se ušklíbl. „Kdyby tě měli doopravdy rádi, nesnažili by se tě navést do téhle svatby ani do těch předchozích," oznámil jí odměřeně. Beatrice se zarazila. Konečně přišla na někoho, kdo možná nebyl tak zaslepený její dokonalostí a přemýšlel, než něco řekl. Jenže tenhle člověk neměl přemýšlet. A také, že nepřemýšlel. Vždyť byl podle této dívky zdegenerovaný. A navíc její vzdálený bratranec.

„Pak ale nemají rádi ani tebe, když to samé dělají tobě," oplatila mu to, co ji možná trochu ranilo. Vždyť její rodiče byli přece dobří, tak proč jí teď přišlo, jako by měla zakalený úsudek? „Ale já vím, že nemají. Na rozdíl od tebe si nedělám iluze," uchechtl se.

„Proč potom dělají to, co dělají?" vyhrkla Beatrice bez přemýšlení. Nechtěla ukázat nějakou část duše nebo něco podobného, ale nějak se neudržela. Nedokázala to. Regulus se ušklíbl a založil si ruce na hrudi. Tuto část rozhovorů zvládal zcela správně odříkat i ze spaní.

„Jsme jejich jízdenka k zachování rodu. Jsme tím, čemu říkají budoucnost. Jejich jméno nebude zapomenuto, protože se ponese s tím naším. V tvém případě tě nikdy nebudou mít tak rádi, jako by tě měli rádi, kdybych byla chlapec. Jsi jen holka, Beatrice. A navíc k tomu neprovdatelná. Možná to ještě nevidíš, ale brzy poznáš první náznaky. Jsme tím, čím jsme, neovlivníme to, jak jsme se narodili. A my jsme prostě čistokrevní. Krev je to, co nás drží pohromadě. Čistokrevní k čistokrevným, poloviční kdesi mezi stranami a mudlovští kouzelníci na druhé straně. Najde se sem tam krvezrádce nebo zrádce světlé strany, ale ve své podstatě záleží celý život jen na tom, do jaké škatulky ses narodila. A ty jsi jedna z nás. Jsi čistokrevná, proto nezáleží na tom, co uděláš nebo co chceš udělat, ale na tom, kdo bude tvůj manžel. Jsi vlastně jen prostředek pro dosažení více moci a peněz. A má rodina té tvojí přesně tohle dát může. Nezvorej to, vyber si svého čistokrevného sama," dopověděl jí to, co bylo zřejmé. Byla jen dívka, jen pouhý nástroj pro rodiče. Stejně jako ona jednou bude takhle prodávat svoji dceru, ať už bude mít jakékoliv příjmení.

Beatrice ještě chvíli stála v zahradě, v dálce slyšela odeznívající kroky Reguluse Blacka. Dívala se na růži, kterou jemně mnula mezi prsty. Její okvětní lístky byly hebké, příliš hebké. Jenže každá růže má i trny. A stejně jako každý trn má někde i svůj květ. Byla to nekonečná rovnováha světa, která se jednou za čas musela vychýlit. Trny musely převládnout nad růží, aby mohla opět nasadit do květu. Pak trny ustoupí nadpozemské kráse. Ta ale jednou odkvete a dá prostor opět jen trnům. Bylo to jako nekonečný boj temnoty se světlem. Boj dvou stran, kde na jedné stojí čistokrevní a na té druhé ti, co jsou proti nim. Za vyšší dobro, za lepší cíle, za lásku... Bylo to jedno. Nezáleželo, pod čím bojujete, záleželo jen na počtech. Nastoupilo sto vojáků proti padesáti, zvítězí početnější. Nastoupí stovka proti stovce, záleží na náhodě a hrdinství bezejmenných padlých. Pak ale nastoupí padesát proti stovce a vyhrají. Jak je to možné? Lepší prostředky? Kouzla? Spojenci? Nebo prostě jen náhoda? Není nakonec všechno o tom, jak Merlin zamíchá karty?

Beatrice si poraženě povzdechla. Možná to je všechno jen jeden velký sen, který se jednoho dne stane skutečností. Bublina kolem nás samých praskne a vypustí nás do reálného světa. Tam nás už nic neochrání. Budeme si muset vytvořit vlastní trny, abychom čelili temnotě. Budeme muset ochránit ten květ v nás, abychom ho odevzdali neporušený smrti. Pokud ho ale necháme zčernat, kdo ví, co se s námi skutečně stane. Pokud si dovolíme vstoupit na stranu zla a temnoty, necháme se unést spáry nevědomosti a zloby, už nás ani trny neochrání. Největší temnota stejně prostupuje námi samými. Nejde o tu, která nás obklopuje, jde o tu, co nosíme v srdci. Tíží nás, snaží se prodrat ven, ale my jí nesmíme podlehnout. Budeme stát s hlavou hrdě vztyčenou na naší straně a doufat, že jsme si vybrali dobře. Že ten náš ideál je správný. Jenže kdo může posoudit, co je správné? Nestačí, že budeme jen věřit?

Jenže není přirozené věřit tomu, v čem nás vychovali? Není naše podstata tím, co určuje náš osud? Když nám neukáží cesty svobody, jak budeme vědět, co to je? Jak budeme vědět, co je správné, když budeme znát jen polovinu pravdy? Možná měl Regulus pravdu, když říkal, že krev je to, co nás drží pohromadě. Krev je vším i ničím v porovnání s ostatním. Je tím nejdůležitějším i tím, co se dá velmi snadno překonat.

Beatrice zmateně zavrtěla hlavou a ušklíbla se. Tyhle myšlenky nebyly nic pro ni. Ona je přece Rosierová, tohle nebyla její cesta. Ona přece nepochybuje. A pochybovat nebude. Nemůže přece pochybovat o něčem tak samozřejmém jako byla její víra. Vždyť víra pro ni znamenala všechno. Věřila v to, čemu ji naučili, v čem ji vychovali. A jeden snoubenec to nezmění.

Však jim ještě všem ukáže. Čtyři zásnuby a žádná svatba, žádný pohřeb, ona se o všechno už postará. Však byla Beatrice Rosierová, dívka se jménem jako Bellatrix, což už samo o sobě něco znamenalo.

***

Pracovnou se rozlehlo nesmělé zaklepání. Minerva McGonagallová poděšeně zvedla hlavu od svých papírů a podívala se na Brumbála, jemuž tato pracovna patřila. Starý ředitel jen kývl hlavou, že je vše v pořádku. Čekali snad někoho?

„Neměli by být studenti na vyučování?" zajímala se. Dnes už toho měla také dost. Prvně ráno Brumbál přijel s panem Lupinem, studentem její koleje, v naprosto otřesném stavu psychického i fyzického. Brumbál jí pak vysvětlil, že se pan Lupin loučil se svojí dívkou, kterou celé dva dny neuvidí. Minerva ho tajně podezírala, že si z ní dělal legraci.

Později toho dne ještě musela učit, což jí na dobré náladě také mnoho nepřidalo. Proč jen byl druhý ročník tak hloupý? Vždyť slečna Dorlová nevykouzlila ani obyčejné Aquamenti. A to to bylo kouzlo prvního ročníku. Od té chvíle se Minerva zařekla, že dnes už žádné průšvihy ani nečekané události. Jenže zatímco vyřizovala papíry u Brumbála, všechno se to nějak začalo kazit tím zaklepáním.

„Dále," zavolal Brumbál a Minerva zaťala pěsti. Nenáviděla tu chvíli, kdy se velení ujal právě on. Dveře lehounce vrzly a dovnitř nakoukla mladičká dívenka s opuchlýma očima. Ty byly schované za obrovskými brýlemi. Dívce mohlo být tak šestnáct let, ale takhle tam vypadala bezbranná a zoufalá více než batole ve chvílích, kdy si nedokáže poradit.

„Slečno Trelawneyová, stalo se to znovu, viďte?" uvítal ji Brumbál a posunkem ji pozval dovnitř. Havraspárská studentka přikývla a zavřela za sebou potichu dveře. Pak se vyděšeně podívala na profesorku přeměňování a následně na Brumbála.

„To je v pořádku, Minerva je rozumná," pousmál se a profesorka McGonagallová odolala pokušení hodit po něm cokoliv v dosahu. Jak ale říkal, byla rozumná, měla by se umět ovládnout. Jenže nad tím slovním spojením se zatvářila tak kysele, až se Sibyla zalekla a ustoupila o krůček zpátky.

„Slečno Trelawneyová, jen se posaďte. A Vy, Minervo, pouze poslouchejte," usmíval se ředitel a podával Sibyle krabičku s bonbony. Dívka ji potěšeně přijala a během svého vyprávění neustále zobala jeden za druhým, až nakonec Brumbálovi nic nezbylo. To tak, dávat Sibyle ještě někdy bonbony.

„Tak začněte u chvíle, kdy jste to udělala prvně," vybídl ji Brumbál a naznačil Minervě, aby poslouchala. Profesorka se tedy naklonila dopředu a zaposlouchala se do Sibylina vyprávění. Dívka měla příjemný hlas, trochu melodický jako by uspávala všechny jen pouhopouhou svojí přítomností.

„Poprvé se to stalo minulý rok o Vánocích. Dozvěděla jsem se, že pocházím z rodu jasnovidek," mluvila a občas popotáhla, neb ji celá tato situace ničila. „A tak se také začaly dít ty divné věci. Podle našeho dědictví jsem měla předpovídat velké události, pronášet věštby, na které se nezapomíná," opakovala to, co jí kladla na srdce paní Trelawneyová kdysi dávno.

„A pak jste v dubnu řekla to hlavní," pokračoval za ni Brumbál a Sibyla přikývla. „Nevím, co jsem řekla, ale vy jste u toho byl," pokývala hlavou, zatímco cumlala další bonbon. Minerva se tedy zvědavě otočila na Brumbála.

„Počkejte chvíli, napsal jsem si ta slova," usmíval se a napínal ji každým okamžikem. Když předstíral už tři minuty, že hledá onen pergamen, Minerva už to nevydržela. „Není to ten, co před Vámi celou dobu leží?" ušklíbla se vědoucně.

„Ach ano, máte pravdu, Minervo. To víte, jsem už starý a senilní..." začal s tou svojí písničkou, kterou Minerva nenáviděla snad ještě o kousek více než jeho ostatní výstřelky. „Nezahrávejte si se mnou, Albusi, a raději čtěte," pohrozila mu, ale musela rty stisknout do úzké čárky, aby se nepousmála. Něco na tom všem ji neskutečně bavilo.

„Tak dobrá. Slečna Trelawneyová řekla toto. Temnota vystoupí, nabere své řady, mnohých kouzelníkům bude vytýkat jejich vady. Je tu možnost zastavení, když někdo spolupráci donucení, vloží do mladičkých duší a pozmění osud, jak se sluší," dočetl a v pracovně bylo chvíli ticho, které přerušily až vzlyky Sibyly.

„Jenže dnes..." začala dívka a vytáhla svůj kousek pergamenu. Beze slov ho podala Brumbálovi. „To je písmo Lindy Scheridanové?" zeptal se mile, zatímco Sibyla přikývla. Musela si uvědomit, co se děje, a všechno rychle zaznamenat.

„Čtěte nahlas," ozvala se Minerva, když ředitel lehce pobledl. Podíval se na ni kamenným výrazem s obavou v očích. Minervino krásné odpoledne se rozplývalo a tvořilo najednou jen jakousi mlhavou vzpomínku.

„Co osud zvrátil, to zmizelo v zatracení, celá historie se teď mění. Části duše ve světě mohou konečně dojít své záhubě. Dívka s ohněm v srdci zažehne plamene revoluci. A jako Fénix povstane z popela, tak i ona obnoví svět docela. Všechno je jinak, časy se mění, soumraku blíží se rozednění," dočetl Brumbál zkameněle a podal Minervě věštbu.

„Tak se mi zdá, že ze vší té temnoty je ještě cesta ven," pousmála se Minerva, když četla nejednoznačná slova. Rozuměla sotva polovině, tušila ale, kdo bude dívka s ohněm v srdci, kdo zachrání svět před blížící se temnotou. Jenže jako všechny věštby, i tahle byla nejednoznačná a nejistá.

„Jenže za jakou cenu, Minervo," podotkl vědoucně Brumbál a zamračeně studoval první pergamen. Udělal pro osud všechno, co mohl. Spojil studenty ve svém projektu, donutil je spolupráci a nejeden osud tím změnil. Jenže od této chvíle to bylo převážně na nich. Brumbál mohl pomáhat, mohl je vést, ale nikdy to nemůže rozhodnout za ně. Každý měl svoji volbu a každý si musel životní cestu vybrat sám. Bylo to těžké, bude je to bolet, ale museli to udělat sami. Všichni z nich. Osud už dávno nebyl předpovězen, už dávno se vše změnilo. Brumbál všechno změnil tím jediným rozhodnutím, proti kterému Minerva kdysi tolik bojovala. Možná to ale nebyl zase tak špatný nápad. Možná se Brumbál trefil do situace, která si jeho pomoc žádala. Spojil nespojitelné i nemyslitelné. A změnil svět od samých základů své existence.

***

Na ošetřovně bylo toho dne živo. Madame Pomfreyová si mohla stěžovat na leccos, ale nuda mezi to rozhodně nepatřila. Mohla si říkat, jakého krásného dne zase všichni studenti odjedou a ona se konečně ponoří do té napínavé části knihy. Jenže studentům do odjezdu stále zbývalo pár dní, které Poppy netrpělivě odškrtávala v kalendáři. Léčit věčné rýmičky, teplůtky nebo nachlazeníčka nebyl žádný med.

Dnes ji ale nečekalo nic takového, dnes měla na starosti chlapce, který si na ošetřovně pobyl více než dost. Poppy by ho s radostí vyhodila a zabouchla za ním dveře s tím, že slušní kluci tráví čas raději venku zíráním na děvčata než ležením na ošetřovně. Bohužel by s tím moc nepochodila, neboť Remus na ošetřovnu po včerejším zážitku patřil.

Teď už ale chlapec spal a Poppy si tak mohla konečně přečíst, jak to vlastně celé dopadne. Deset napínavých stránek před koncem a ozvalo se zaklepání na dveře. „Já se na to můžu vykašlat," zanadávala si pro sebe a založila si knížku v té nejnapínavější části, kdy doopravdy netušila, jestli hlavní hrdina zemře či nikoliv.

„Co je?" zavolala nerudně ke dveřím a pokusila se uklidnit, když dovnitř vešel Peter Pettigrew s Lenou LeClarovou. Poppy už se ani nedivila, že ji ruší zrovna ti dva, vlastně to byli jediní nebelvíři, od kterých se očekávalo, že po vyučování přijdou.

Peter se jako obvykle mírně usmíval a těkal pohledem po okolí, zatímco Lena vypadala jako pouhé stínové já. Jako by ji včerejší noc vzala o kousíček více než by očekávala. Kdo by se jí také divil, když včera na astronomické věži ztratila veškeré iluze o lidech v tomto hradě.

Amycus, Snape i ona sama byli příšernými lidmi. Dva smrtijedi a dívka, co pár vteřin dokonce uvažovala o té druhé straně, věřila v dobro, ale bylo dobro tou stranou, na které je? Merline, co je to za otázku, nadávala si. Její rodiče byli nevinní a oni je před jejíma očima podřízli jako prasata na zabijačce. Copak někdo takový mohl být dobrý? Testrálové jí každým okamžikem připomínali to, čeho byla svědkem, co vlastně přežila jen úplnou náhodou. A právě proto musela bojovat za správnou stranu. Za stranu, kde by jistě stáli její rodiče. Čistokrevní nebo ne, LeClarovi stáli na správné straně, Lena to věděla tak jistě jako to, že dýchání je potřeba k životu. Dýchat musí všichni tvorové, stejně tak bylo jasné, že Fleur a Martin LeClarovi stáli na správné straně. A Lena, původem Francouzka, hodlala ctít jejich památku a nikdy se nepřidat ke smrtijedům. Ani pod nátlakem Amycuse, ani pod pobídkami Snapea. Ona držela při svých přátelích nebelvírských. Dala šanci jak Amycusovi tak Severusovi, ale ani jeden se neukázal zrovna v dobrém světle. A Snape... Lena tomu nemohla ani uvěřit, že už má znamení. Tohle Lily zničí stejně jako to ničilo ji.

„Smíme jít za Remusem?" zeptal se Peter, čímž vytrhl dívku ze zamyšlení o svém nepovedeném životě. Stále ho však mohla změnit, možná nebylo pozdě něco udělat pro svět, pro lidi, na kterých záleží.

„Jistě, běžte," pobídla je Madame Pomfreyová a sáhla opět pro knihu. Peter se rozzářil a pak ještě nezapomněl dodat něco, za co ho Poppy proklínala ještě tolik dní. „Jé, to je ta kniha, kde se zjistí, že otec té dívky je vrah. Skutečně skvělá," pověděl Poppy, která měla co dělat, aby ho onou knihou nepřetáhla. Do háje, copak jí to musel takhle zkazit? No co, stejně to docela očekávala, ale na druhou stranu...

„Raději pojď," popadla Petera Lena za ruku a táhla ho přímo k Remově posteli. Nemohla si nevšimnout nepříčetného lesku v Poppyiných očích. S lehkým smíchem se vzdálila a cítila se najednou o trochu lépe. Možná na světě ještě byla nějaká naděje. Sice ne pro ty, co nosili znamení zla, ale pro všechny ostatní ano.

To bylo vítání. Remus se po celých dlouhých pěti dnech setkal s někým jiným než tou podivnou skupinkou, co neuměla lyžovat. Lena se pokoušela zjišťovat stav svého přítele a Peter vyzvídal všechno, co se v chatě stalo. Chtěl vědět hlavně podrobnosti ohledně Jamese, ale neříkal si o to tak přímo. Doufal, že se Remus rozmluví sám.

„Tak vyprávěj, přeháněj, jaké to tam bylo," naléhala konečně Lena. A Remus začal vyprávět. Mluvil snad o všem, co věděl, jen některé drobnosti vynechal. Nemluvil o své dnešní noci, o Narcisse, ani o jeho pobláznění. Mluvil raději o ostatních, lyžování, hokeji a hlavně tomu, co se při něm všechno stalo.

„Počkej, jakože Rabastan Lestrange a Lily jsou přátelé? Lestrange? Vážně?" nevěřila Lena svým uším. Vždyť Rabastan byl neskutečně otravný stín svého bratra, který byl zase jeho stínem. Jeden bez druhého nedali ani ránu, tak jak to, že se Rabastan mohl jen tak bavit s mudlovskou šmejdkou?

„A co James?" zeptal se okamžitě Peter, kterému bylo jasné, jak to je. Rabastan svědomitě plnil svoji dohodu. A James trpěl, jak mu Remus potvrdil. Pro Petera nemohlo mít odpoledne lepší zprávy. Konečně svatý Potter pozná, jaké to je býti Červíčkem, nejmenším z nejmenších.

Bylo to vlastně příšerně jednoduché. Rabastan svede Evansovou, zasadí tím ránu Jamesovi a ten ztratí naději a prožije svoji nejbolestivější zkušenost. A právě z tohoto důvodu Peter nejel také. Kdyby u toho byl, mohl by kdokoliv pojmout podezření, mohla by na něj padnout vina. Takhle je to celé na Rabastana. A pokud bude zmijozel mluvit, kdo by mu věřil? James? Sirius? Nebo snad Remus? Ne, ti by se za něj postavili ve své nevědomosti. Peter byl vlastně mazaný jako nikdo jiný. A pak si říkejte, že Rabastan je zlý...

***

Těžké časy nastaly pro Franka Longbottoma, kterého si každým dnem dobíral Donovan. Co dnem, hodinou i minutou. Nebyla chvíle, kdy by tenhle nebelvír nepřišel a neprohlásil něco jako: „Teda Franku, necítíš, jak pěkně to tu voní?" Frank na to mohl obvykle jen vrčet.

Jindy zase přišla Shely, jedna z nejlepších kamarádek Donovana, a zajímala se, jak Frank dokáže na hodinách se Zmijozelem vůbec dýchat, když neustále cítí tu vůni. Frank ji velice slušně poslal tam, co Donovana a nakonec vynadal i svému příteli, neb ten to Shely vůbec kdy řekl. A jak se tak stávalo, postupem času se Shely svěřila Darcy a Darcy zase Henrymu. Bradavice opět zapracovaly a během dvou dnů to věděli všichni od madame Pomfreyové až po prvačku Merylin z Mrzimoru.

Frank sám si vymínil jednoduchou podmínku. Nikoho nechtěl vidět. Zalezl proto do své postele a na závěsy uvrhl jednoduché kouzlo uzamknutí. Nikdo kromě něj je nemohl otevřít. Mohl se tak sám samotinký utápět vlastními myšlenkami.

Jak to vlastně celé začalo? Jistě, Brumbálovým šíleným nápadem plným podivných kliček. Přistupoval k tomu s tím, že chce být s Cathy, svojí nejlepší kamarádkou a čistě náhodně také platonickou láskou. Jenže jak tak osud dal a vzal, tím osudem se v tomto případě musí mínit Brumbál, Frank začínal chápat, co tím starý ředitel zamýšlel.

Cathy neviděl pouhých čtrnáct dní. Jenže během nich si našel jakousi náhradu. Našel někoho stejně trhlého, stejně skvělého, jen o trochu více sarkastického a méně ochotného pomáhat. Hrála šachy jako královna tvorstva, dokud nepřišel James Potter a neukázal jí, zač je toho loket. Jo, to byly časy. Nebo když se jim smála, jak je přišel Brumbál zkontrolovat... Frank mohl jen vzpomínat na ty nádherné chvíle.

Jenže teď? Alecta se mu vyhýbala od té hodiny lektvarů, celý Nebelvír se mu smál a Mrzimor s Havraspárem se ušklíbaly. Zmijozel obklopoval Alectu příliš dokonale a chránil si ji před ním. Jenže dívka se nepokoušela z jejich držení vymanit. Prostě předstírala, že Frank neexistuje.

Jenže to on, sakra, existoval. A existoval v podivné bublině neexistence uprostřed bradavické drbárny, které byl obětí protentokrát on. Prvně Cathy, teď Alecta. Možná ty dívky měly něco společného. Nebo měl Frank jen smůlu a špatný typ, co se mu líbil. A rozhodně smůlu v hodině lektvarů se Zmijozelem. Tohle se prostě nemělo stát. Jenže už se to stalo a on s tím nemohl nic dělat. Alecta to věděla a kromě ní to věděly celé Bradavice.

Ať už Frank zůstal v posteli hodinu, dvě, tři či celý den, jedno bylo z toho jasné. Vztahy se přiostřily, všechno nabralo jisté obrátky, což poukazovalo zase jen na jedno jediné. Brumbálův projekt skutečně fungoval.

***

Xeno Láskorád si vždycky myslel, že odloučení je jen klíčem k většímu úspěchu. Aspoň to si říkal dlouhé dny, které se přehouply v týdny, co byla Pandora Jonesová přítelkyní Siriuse Blacka. Aby to celé bylo ještě složitější, v tom, že se ti dva vůbec dali dohromady, měla prsty zejména Lena LeClarová, Xenova nejlepší přítelkyně, a Mary Masonová, také jedna z těch dobrých přátel.

Všichni si jistě pamatujeme, jak Mary radila Siriusovi a Lena si zatím v soukromí podala Pandoru. Ti dva se vlastně rozhoupali na svých vášních jen kvůli těmto dvěma dívkám. Jenže teď by vášně potřebovaly obnovit a staré vazby nesměly být zapomenuty.

Xeno moc dobře věděl, že jeho úloha je odkopnutý přítel. Sám ale věřil, věděl, že se Pandora vrátí. Že jednou přispěchá, opět ho políbí a poví mu, jaký je Sirius idiot a že nikdy neměla odcházet. Divoké a nesplnitelné sny, ach, jak je miloval.

A Xeno si byl jistý, že takový zůstane. Snílek s hlavou věčně v oblacích a myšlenkami na Pandoru, bude doufat, že jednou se stane ten zázrak a dívce se srovnají myšlenky v hlavě. A on tu na ni bude čekat. Vždycky a navždycky. Neexistovalo nic jiného. Když milujete, není co řešit.

A tak Xeno nic neřešil a prostě miloval. Doufal, čekal, staral se a hlavně doufal. Co na tom, že se to možná nikdy nesplní? Co na tom, že jeho Pandora usínala v náruči jiného? Pandora a Xenofilius patřili k sobě, což chlapec věděl naprosto jistě. A žádný Sirius Black mezi ně nemohl hodit svoje části. Pandora po nich mohla skočit, ale časem si uvědomí, že šlo o fyzické blaho. Sirius možná kvůli ní přestal se svými výstřelky, ale to jen proto, že měl ji. Po sexuální stránce to měli jistě o mnoho variabilnější než Pandora s Xenem, ale vztah nebyl jen o sexu.

Vztah bylo něco, co museli opečovávat, o co bylo třeba se starat. Láska mezi dvěma lidmi neznamenala sex a žádné řeči. Šlo hlavně o řeči a až v druhé řadě o ten sex. V Havraspáru to věděli všichni. A Xeno obzvlášť. Teď bylo jen na Pandoře, kdy si tuhle skutečnost uvědomí také.

Ahojky,

tak slavnostně hlásím, že se mi povedlo překonat blok, co jsem v téhle povídce měla. Snad se konečně vrátím zpět a po více než měsíci, co jsem nenapsala ani čárku a dnes pouze vydala cosi, co mi tam stále leželo nevydané, se dostanu opět do této nálady a budu moct konečně dokončit dobrodružství šestého a sedmého ročníku :D

Díky, že to se mnou stále ještě zvládáte, ale už se blížíme ke konci, poslední dva dny a naši hrdinové se budou muset rozloučit...

Vy ale nezoufejte, jak jistě víte z mého profilu, chystá se i Brumbálův projekt v temnotách, což bude fantastické zakončení celé trilogie vztahů, intrik a války, kterou už mají na krku. No dobrá, dost bylo samochvály. Pokud se ale opět nedostanu do spisovatelského bloku ohledně tohoto příběhu, rozhodně třetí díl čekejte vydaný pár dní po dokončení toho druhého :D

Však o Brumbálově projektu ještě uslyšíte, je to přece hlavní trilogie celého mého světa :D

Queen of story