Ráno bylo v zimní krajině opravdu překrásné. Sníh se pomalu šustil ve větru, vločky už nepadaly a slunce začínalo svítit jako nikdy předtím. Modrá obloha byla jen ukazatelem nového pěkného dne, který bude o mnoho lepší než ten předchozí. Nebo tak se to aspoň jevilo, když slunce vycházelo. O pár hodin později se před chatou začali stahovat studenti s něčím, co mohly být lyže. Já ale klidně prozradím, že lyže to nebyly ani náhodou...

„Nechte toho, vy dva," šťouchla Alice do své nejlepší kamarádky, která možná znovu nalezla své štěstí, ale Alice už ho nemohla vystát. Celý včerejší večer po tom, co se vrátili ze sjezdu, nedělali nic jiného než to hrozné mlaskání a muchlování.

„Co je ti po tom, co děláme?" odsekl jí James Potter a jemně si Lily přitáhl k sobě. Zrzka se zasmála do jeho rtů, ach, tolik jí chyběly. Alici nevěnovala jediný pohled, jak byla zaujatá Jamesovými rty, pak očima a nakonec jím celým. Byla pohlcena blaženým nevědomím okolí, protože milovala. Skutečně milovala a dostávalo se jí lásky zpět.

„Jak jsme mohli být tak hloupí a nevidět to?" přejel jí prstem po tváři chlapec a zadíval se do těch smaragdů, které ho tolik let přitahovaly. Zrzka se opět slabě zasmála. „Kdybys nevypadal, že máš něco s Andromedou, možná by to nebylo tak hrozné," opáčila rozumně, což bylo s podivem, že ještě myslet dokázala, když ji James jemně přejížděl rukama po zádech.

„Kdybys nevypadala s Lestrangem tak spokojeně, nikdy bych se nepokoušel vypadat, že mám něco s Andy," pověděl jí, čímž ji vrátil do reality. Dívka si stoupla o kousíček dál a založila si ruce na hrudi. „Tohle už jsme snad vyřešili nebo ne?" zeptala se výhružně.

„Samozřejmě, ale neházej veškerou vinu na mě, ty jsi jí měla také dost," opáčil James, čímž si opět vykopal vlastní hrob o trochu větší. Lily se zuřivě nadechla a výraz proměnila na takový, po kterém i nově příchozí Sirius na minutku strnul a raději se stáhnul k Alici. Ne, že by to jinak neudělal rád.

„Dobré ráno. Nebylo lepší, když jste se líbali?" prošla mezi nimi blondýnka s dvěma typickými copánky spleteným od samých kořínků vlasů. Povýšeně se ušklíbla na Siriuse a pronesla cosi o tom, že psi by měli mít povolení na procházky bez náhubků.

„Neměla bys spíš ty mít povolení na opuštění pokoje? Do této doby bylo ráno poměrně dobré," ušklíbal se Sirius a Narcissa se překvapeně pousmála. „Ale jistě, ráno je základ každého dne, takže když jsem tu já, jen si představ, co tě dnes čeká," pověděla mu vesele a hodila na sníh to, co opět neuměla pojmenovat.

„Neměla by ses vůbec ukazovat mezi lidmi, chováš se jako zvíře," pokusil se ji usadit chlapec, jenže si akorát víc naběhl do pasti. „No, od tebe to sedí. Kdo je tu víc zvíře by bylo hodno polemizování. A když už jsem u toho, dozvěděla se naše sladká Lily konečně pravdu?" ukázala na Jamese se Siriusem.

„Jsou to hrozná hovada, že to tajili," přispěchala k ní okamžitě Lily a Alice souhlasně přikývla. „Vidíte to, já říkal, že by to žádná z nich vědět neměla," ozýval se dotčeně Sirius a James mu dal zapravdu. Alice pozvedla obočí.

„Přesilu si uvědomujete, chlapci?" zeptala se tak slaďoučce, jak jen uměla a poukázala na to, že ony jsou tři, zatímco Sirius s Jamesem jsou pouze dva. James si ale odfrkl a Sirius, jako by mu četl myšlenky, pověděl to, na co oba mysleli.

„Jste jen holky? Co zmůžete proti nám?" smál se jim, ale o vteřinu později se smála hlavně Lily s Narcissou, které už dávno viděly přicházet Marlene zezadu se sněhovou hroudou v rukách.

„Ale bratránku, nestudí tě to trošičku?" rozplývala se Narcissa naprosto nadšeně. Jenže to už se Sirius sháněl po své hroudě sněhu, aby ztrestal kohokoliv, kdo bude po ruce. A samozřejmě jako pravý Nebelvír prvně jednal a až pak trochu myslel, více toho teď nedokázal. Uplácal hroudu a okamžitě ji hodil, prakticky bez míření. Vždycky něco zasáhne. A toto rčení se mu příliš nevyplatilo.

„Takže tady Sirius se nám hlásí jako první dobrovolník!" zahlaholil vesele Ted a ostatní se rozesmáli snad ještě víc. Nic horšího už neexistovalo. Sirius tak musel popadnout svoje užší lyže a dovléct se doprostřed jakéhosi útvaru, co měl být kruhem. I prváci by to zvládli lépe, ale to očividně nikoho včetně Teda netrápilo.

„Tak vážení!" zavolal vedoucí svým ostrým hlasem, po kterém by i vítr v lese ustal v pohybu, a pokračoval už do absolutního ticha. „Tohle jsou běžky. Podle názvu můžete pochytit, co se na nich asi tak dělá. A protože už jsem zaslechl, jak milujete vaši běžeckou trasu, dnes si uděláme takový menší výlet. Kdo si nevšiml odbočky ve vašem běžném okruhu, ji teď pozná. Kdo už si všiml, tak ví, že vede na delší okruh, který má zhruba dvacet kilometrů," prohlásil do sborového úpění snad všech.

„A tady Sirius se rozhodl, že nám ukáže, jak takové běžky fungují. Nu, nasaď si je, jen se nestyď," dobíral si ho a dobrou půl hodinu ho tam mučil za všeobecného smíchu, který se linul i od zmijozelských. Když Black trpěl, nezůstalo jedno oko suché.

I Andy zaslechla uvnitř chaty smích z venku a vyklonila se z okna. Sama tam stála jen v pyžamu a s hrnkem horké čokolády. Už v noci se rozhodla, že nikam nepojede z jediného prostého důvodu. Ted Tonks, to byl onen pověstný důvod. Ten, který ji štval, ten, který se očividně chystal pryč.

Včerejší hádka nebyla nic oproti tomu, co se strhlo v noci. Ted se vrátil se všemi až pozdě k ránu, až Andy probudili z neklidného spánku. Vyběhla tehdy na chodbu zděšena tím, že snad další vlkodlak se objevil a teď bude potřeba její asistence. Byl to ale jen Ted se svojí skupinkou, kteří se vesele smáli.

Andy se na ně rozkřičela a Ted jí to oplatil tím, že je jen přecitlivělá. Andy se samozřejmě bránila a nařkla Teda z mnoha ošklivých věcí. Pak Ted nazval Andy skutečně hnusnými slovy, až se zbytek studentů postupem času vypařil. Andy i Ted tak měli volnou cestu k dokonání svého zhoubného díla. Skutečně takovou hádku ještě nikdy nezažili.

A právě kvůli tomu se Andy zařekla, že dnes s nimi nebude mít nic společného. Prostě zůstane sama v chatě a nevyjde ven ani na krok. Bylo by to jedině dobře, aspoň by se nemohla s Tedem znovu pohádat.

Jak tak přemýšlela, zapomněla kontrolovat situaci venku, takže ji velice překvapil hlas někoho, kdo se znenadání přikradl za ni. „Opravdu sis to nerozmyslela?" zeptal se Ted mile, pokoušel se zapomenout na včerejšek a dát tomu všemu ještě šanci. Hlavně kvůli Andromedě. Byla to neskutečná čarodějka s velkým srdcem, do kterého chtěl patřit hlavně on. Stejně jako ona obývala srdce jeho a pro nikoho jiného už tam místo nezbývalo.

„Ne," odsekla prostě dívka a čekala, kdy Ted konečně zmizí pryč. Chlapec, tedy spíše muž, si jen povzdechl a pak přešel ještě o kousek blíž. „Ta noc mě moc mrzí. Tohle jsem říkat neměl a rozhodně jsem se neměl nechat vyprovokovat. Neexistuje pro to žádná výmluva, tak mi, prosím, odpusť."

Andy se zhluboka nadechla a vydechla. „Ale jdi, tobě nemám co odpouštět. Jen začínám mít pocit, že je to celé špatně. Možná nejsme tak úplně spokojení, nikdy jsme nebyli. Poslední týdny na mě nemáš čas, měsíce chodíš jen do práce a zpět, poslední dobou občas ani nepřijdeš," vypočítávala zmučeně, neb ji toto bolelo snad nejvíce ze všeho.

„Měníš mě za práci, odmítáš mě a nestíháš to. Tohle není život, jaký bych chtěla, tohle není to, proč jsem tě chtěla. Milovala jsem Teda, jakým jsi byl. Muž velkých gest, která ses nebál dotáhnout do dokonalosti. Byla jsem pro tebe vším, ale omrzela jsem se ti," pokračovala a bolestně vzpomínala na časy, kdy tu byl pro ni.

„Takhle už nemůžu dál žít, Tede," otočila se na něj a podívala se mu do hlubokých, skoro bezedných, očí. „Rozmysli si, co vlastně chceš. Až odjedeme odsud, budeme se muset rozhodnout všichni," pronesla hrobovým hlasem a raději odspěchala z místnosti.

Ted ani nestihl říct, že už se přece dávno rozhodl, že mu za to Andy stojí. Že pro ni obětoval veškerou kariéru, že by pro ni pustil i celou práci. Zase se mu vybavil verš, který se s nenávistí učil jako malý chlapec do školy. Pro trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou... A tady už mu paměť selhávala. Jenže ten první kousek musel předělat. Pro trochu tvé lásky, Andy, udělal bych cokoliv. A byla to pravda. Vraždil by pro ni, obětoval by se za ni a skočil by do cesty letící kletbě, jen aby ji ochránil. Jenže Andy se rozhodla tohle nevidět. A když se pro něco rozhodla, nebyla k zastavení. Tvrdohlavost jí byla až příliš známou kamarádkou.

Sakra, Andy, proč mi tohle děláš, ptal se sám sebe na něco, na co prostě nemohl odpovědět.

***

O pár minut později se už vrátil mezi své svěřence s veselou náladou, ale trochu pochybujícími obavami v srdci. Andy byla prostě svá, ale proto ji miloval. Jen škoda, že mu vždycky dávala takhle zabrat. Teď tu ale něco bylo jinak. Nevyslechla ho, nechtěla slyšet, co ho vedlo k tomu, co dělal. Něco s ní bylo v nepořádku.

Ted se tak zabral do svých úvah, že dočista zapomněl na těch pár studentíků, co musí dnes vést. Jenže není náhodou to největší rozptýlení právě mládím překypující život plný Siriuse Blacka? „Ještě jednou po mně někdo hodí kus sněhu a hodím ho do sněhu já!" otočil se naštvaně na Siriuse, ale jeho oči se smály. Ted nebyl zlý ani zákeřný, vždyť byl mrzimor, za tenhle předsudek by mi asi pěkně vyčinil, ale bylo to tak. Ať si kdo chce, co chce říká, v Mrzimoru studovalo nejméně čarodějů, co se kdy na nějaké scestí dostali. I tak to ale nemůže zaručit, že to Brumbálův projekt celé nezměnil. Vždyť se podívejme třeba na Emmelinu, která to dnes také nebude mít lehké.

Malá černovláska, která nepatřila mezi nejštíhlejší elitu Bradavic, ale i přes to dokázala, že zrovna na tomhle v kráse vůbec nezáleží, se skoro sebejistě postavila na běžky po vzoru Siriuse. Její čistokrevná zadnice ale byla poněkud těžšího rázu, proto se neudržela od země příliš daleko na příliš dlouhou dobu.

„Teda, Vanceová, válet se tu takhle, to bych od tebe zrovna nečekal," ozval se vedle ní chladný hlas, po jehož zvuku jí přebíhal mráz po zádech. Nemuselo ani tak mrznout, jako to bylo chladem a mrazivou skutečností Luciusova pohledu i hlasu. Pokud byste měli dosadit jediného člověka na post vládce kruté zimy, rozhodně by volba padla na tohoto zmijozela. A jako paní zimy by snad každý dosadil Narcissu. Jenže to už neplatilo, ne když se dívka rozhodla, že raději ustoupí do letních stran.

„Ty mlč," zabručela Emmelina a začala se sama zvedat. Jak jí ale štěstí přálo, její šikovnost se opět projevila a ona sebou sekla podruhé. Hlasitě zaklela, naštvaně zabodla hůlku do sněhu s tím, že se na to všechno už může... A někde tady by bylo vhodné její slova přerušit krátkou reklamní pauzou nebo pípáním v každém okamžiku, kdy Emmelina otevřela ústa.

„Tak teď jsi to skutečně rozsvítila," protočil oči zmijozelský blonďák a nějakým záhadným způsobem přibruslil na běžkách blíže ležící dívce, co jen vztekle mlátila pěstí do zmrzlého sněhu. Ostatní už byli o kousek dále a zanechávali tyhle dva vzadu i za ostatními neschopnými lidmi. Emmelina už tohle ponížení nemohla vystát, možná byla mrzimorka, ale ponižovat se rozhodně nenechá.

„Jestli myslíš, že ty jsi nějaký výkvět vřelosti a inteligence, tak to se pleteš," odsekla mu a konečně se jí povedlo za své pomoci vstát, opřít se o hůlku a nepřepadnout dopředu. Výkon hodný profesionálního sportovce. Lucius se nad jejím nakláněním musel ušklíbat.

„Aspoň nejsem z Mrzimoru," plivnul po ní urážku a Emmy se nafoukla více než Evansová za uplynulé dny, kdy ji Potter tak nehorázně štval. Lucius štval totiž tuhle sympatickou dívku mnohem víc. „A já se aspoň nenechám fackovat od své bývalky," zasmála se, protože Narcissa prostě vyprávěla a Emmelina prostě poslouchala. Vlastně si tak vyměnily role. Ani jedna neměla tu druhou příliš v lásce, ale Narcissa se včera potřebovala pochlubit komukoliv. No a Emmelina byla zrovna u toho.

„Není to moje bývalka," zavrčel na černovlásku chladně a Emmy se ušklíbla. „Takže proti tomu fackování nic nenamítáš?" zasmála se a aby měla poslední slovo, prudce se odrazila hůlkou a vyjela vstříc další hroudě sněhu, co se jí tak nečekaně postavila do cesty.

Lucius se zasmál. Skutečný, nefalšovaný a veselý smích se vydral z jeho hrdla. Okamžitě se ale zarazil, neboť se po něm Emmelina naštvaně podívala. „Kdybys byl takový, jak o tobě povídalo tolik holek, pomohl bys mi," zamračila se na něj.

„Kdybys mě nezačala hned urážet, pomoc bych ti nabídnul," přiznal chlapec, ale Emmelina toho nedbala. Nezůstala ohromeně zírat, jak by to udělala každá jiná rozumná bytost, Emmelina se prostě ušklíbla a pokračovala. A možná právě tohle na ní Lucius tak trochu viděl. Když ho včera Narcissa praštila, možná se mu trochu rozblikala poslední žárovička v mozku a začala mu napovídat, že má poslední dva dny na nějakou tu zábavu. A když si mohl zábavy užít Rabastan, proč by nemohl i on.

„Kdybys nebyl takový idiot, pomoc bych nepotřebovala." „Takže za tvoji neschopnost můžu já?" provokoval ji, neb provokace mu neskutečně dobře šla. Emmelina právě v tu chvíli pochopila, proč je zima tak skvělé roční období. Popadla sníh, uplácala z něj kouli a hodila ji povýšenému zmijozelovi přímo do obličeje.

„To bylo zákeřný a nečestný," oznámil jí naštvaně, když prskal všude kolem ten bílý sajrajt, co už mu také lezl pěkně na nervy. Už aby celé tohle šílenství skončilo i s Vánocemi, které stejně vždycky nenáviděl.

„To říkáš ty? Víš vůbec, co slovo čest znamená?" ušklíbla se černovláska a konečně se ze studeného sněhu zvedla. S odsouzením se podívala na blondýna, který si snad její pohled ani nezasloužil. „Zkus si to prvně vyjasnit, pak se těmi slovy oháněj," poradila mu a odbruslila pryč. Je nutné podotknout, že velice nemotorně.

Lucius se ještě díval za jejím kolébajícím tělem, co se každou chvíli převážila na jednu nebo na druhou stranu. Byla to příšerná holka, ale nějakým podivným způsobem ho bavila. Stejně jako kdysi Amélie. Možná měl skutečně slabost pro mrzimorky. Byly jeho slabou stránkou, na kterou nesměl nikdo přijít. Proto byl možná čas ukončit všechnu tu hru, která ani pořádně nezačala. Jenže, jak už bylo řečeno, každý občas potřebuje svoji Lily Evansovou. I Lucius, který byl záporákem z temné strany. Jenže v jeho případě to možná platilo malinko jinak. Divoká karta se sice nevyplácela, ale byla nejsladší cestou.

Amélie byla divokou kartou a Emmelina byla prakticky stejná. Jenže Emmelina byla taková celý svůj život, Amélie se ji pouze pokoušela napodobit. A dost nepovedeně. Amélie na něco takového prostě neměla, Emmelina byla taková od přírody. Byla tak rozdílná od Narcissy a zároveň tolik podobná. Jenže Narcissa už byla mimo hru. Ale to Vanceová taky, vždycky byla.

Lucius nad sebou protočil oči. Musí z téhle společnosti co nejdřív vypadnut nebo se mu ještě zatmí mozek. Už takhle měl namále, jak tu skoro rozebral jakési svoje... Ne, slovo city nebylo správné, vždyť ty přece mít nemá. Je to Lucius Malfoy, chladný pán Zmijozelu. A tak to také zůstane.

***

Rabastan se jako vždy dostal do čela skupinky. Netrápilo ho to ani zdaleka tolik, jak by možná mělo. Dostal se tak do vedení vedle primusky, která v běhu i lyžování vynikala. Běžky tak byly geniální kombinací jak pro ni, tak pro něj. Dostali se daleko přede všechny jako obvykle.

„Vidím, že ses dala dohromady s Potterem," ušklíbl se na přivítanou. Lily se na něj vesele otočila a zaculila se. Pak se ale na minutku zarazila. Nebylo to tak dlouho, co právě tomuhle zmijozelovi plakala na rameni a pokoušela se na něj přenést tíhu celého světa. Tu potom rozdělila mezi něj a své tři přátele, mezi které patřil i James. A ten teď ponese tíhu světa s ní jako její, Lily tomu slovu nechtěla ani uvěřit, jak se jí líbilo, přítel.

„Je to sice idiot, ale je to můj idiot," pokrčila rameny a pohodila tak rudými vlasy, které jí ještě trochu kontrastovaly s rudozlatou šálou. Rabastan se musel ušklíbnout, jak to byly ošklivé barvy. Jeho šála se tady pyšnila zeleno stříbrnou, což byla, podle něj tedy, daleko lepší kombinace. Vždyť kdo by chtěl červenou, když může mít zelenou?

„Vy dva se k sobě vlastně dokonale hodíte," ušklíbl se a sám se podivil, že si to také myslí. Jakási jeho část volala něco jiného, šeptala mu, že tohle přece není pravda, že Potterovo místo by zcela jistě zastal mnohem lépe. Jenže on mohl s klidným srdcem říct, že nezastal. Už jenom kvůli tomu, co všechno tu měl naplánované. A vlastně je rád, že mu to nevyšlo. Ti dva si i přes jeho nástrahy našli cestu pro svoje štěstí. Možná si ho opravdu zasloužil i ten Potter. Evansová ano, ale Potter... Jenže pokud byla Potterovým štěstím Evansová, nemohl jim bránit.

Sám se divil, kde se v něm bere tolik soucitu, ale nedokázal si pomoct. Tenhle pobyt ho rozbil. Jeho vnitřní součástky roztavil do kovového šrotu a začínal z nich sestavovat jiné snad o kousek čistší. Jenže něco takového nesměl dovolit. Lily je sice všechno možné, ale není toho hodna.

„Hodíme? Jak to myslíš?" nechápala zrzka. Rabastan se ušklíbl. „Ty jsi neskutečně naivní a on toho rád využije. Zatímco ty na něj budeš milá a hodná, on na tebe bude zapomínat a nebude se snažit," použil její vlastně slova, která toho osamělého večera řekla. A když byla osamělá, šla za ním, ne za Potterem.

„Ale koneckonců budete spolu neuvěřitelně šťastní. Jsi prostě děsně naivní a hloupá, pokud o něm stále smýšlíš tak dobře," krčil rameny, zatímco dívka se mračila. „A nemusíš se tak mračit, pravda prostě někdy bolí," ušklíbl se ještě a trochu přidal do tempa. Nikdo nemohl být na pochybách, že se pouze snaží zamaskovat to, že jeho ona příslovečná pravda sžírá zaživa. To jeho to bolelo, ne ji. A to byl právě ten problém.

„Počkej na mě přece," vzpamatovala se zrzka a opět přidala na tempu, aby ho dohnala. Rabastan jí to ale ani trochu neulehčoval. „Tak sakra počkej, co je?" zachytila ho za loket, aby neutíkal. Jednou to byl její přítel, poskytl jí podporu v těžkých časech, proto tu ona byla pro něj. Tenhle pobyt ji nějak donutil nad vším uvažovat. Rabastan vlastně nebyl jen Lestrange. Byl to někdo, kdo potají četl skutečně kvalitní knihy, kdo se tím vlastně vzpíral rodině. Někdo, kdo ji dokázal pobavit i rozesmát, kvůli komu si oblíbila hokej. A někdo, kdo jí pomohl hned několikrát.

„Co se s tebou děje?" nechápala, ale moc chtěla. Chtěla pochopit a pomoct. Rabastan ale zavrtěl hlavou. „Nezabývej se tím, primusko. Stejně by ti to jen rozbilo ten černobílý svět, ve který díky pohádkám věříš," ušklíbl se trochu kysele a bolestně. Sám netušil, co to do něj vjelo, ale měl pocit, že se rozpadá. Už pár dní se rozkládal a každým svým činem stále přidával další a další důvody, proč to všechno skončit. Ten plán byl na nic, proč jí to neříct? Ach ano, protože nemůže.

Jsi špatný člověk, Rabastane Lestrangei, zašeptal už skoro důvěrně známý hlásek kdesi v té hordě temnoty uvnitř. Ano, měl pravdu. Rabastan byl špatný člověk, zakládal si na tom svoji existenci. Byl ten, kdo vstoupí do Voldemortových řad a bude si užívat v jeho službách. Bude ten oddaný, jehož existence závisí na poslání Za vyšší dobro. Kvůli tomu to všechno dělal. Jedno ale věděl jistě. Ať už byl sebehorší člověk, něco ho dělalo lepším, někdo ho lepším viděl. Pomohla mu už prvně, neodmítla ho nikdy, skutečně se zajímala. Lily Evansová, kryptonit tolika mužů a jejich srdcí i svědomí. Zrzka s mocí, o které neměla ani tušení.

„Ale já se budu zajímat. Už jsem ti to říkala, jsi můj přítel. A já přátele nenechávám napospas temnotě samotné," ani si neuvědomovala, jak je ten příměr přesný. Rabastan se nevesele ušklíbl. „Temnota si nás najde sama, ať už nás někdo nad vodou bude držet nebo ne. Jenom ho stáhneme s sebou jako tonoucí, co je příliš těžký na své stéblo," vyvedl ji z omylu.

„Jenže stéblo umí být silné a dokáže tonoucímu pomoct," zašeptala zrzka a ani si neuvědomovala, že se opět důvěrně naklání blíž. Možná i ona měla malý problém, o kterém zatím nepřemýšlela. Možná těch pár dní tady zmohlo více než tisíc dní jinde. Jenže jak my víme, ona milovala Jamese vším, co měla.

„Neber si toho na sebe moc. Jednou na to doplatíš a už tě nikdo nezachrání, i když se budeme všichni natahovat, abychom zachytili tvoje klesající ruce, nikdy se nestihneš chytit," popisoval to, čeho se Lily snad obávala nejvíce. Tedy kromě těch jiných věcí.

„Já už hodnou dobu plavu a voda mi nebezpečně stoupá ke krku, už teď je těžké se zachytit břehu," svěřila se a Rabastanovi se cosi sevřelo v hrudníku. Jenže jeho temnota byla jiná. On už dávno neplaval, on se potápěl. Temná strana mu propůjčila kyslíkovou bombu, aby vydržel, ale i ta jednou dojde. Závisí jen na tom, kdy se to stane.

„Třeba se Potter bude umět natáhnout dostatečně," povzdechl si a tajně vyslal jakousi podivnou modlitbu k Merlinovi i Morganě, aby na Pottera seslali trochu toho rozumu. Lily ale měla právo vybrat si vlastní osud. A ona zvolila, ať už se mu to líbilo nebo ne. A stejně tak on si musel vybrat ten svůj. Jenže když člověk nemá na výběr, provádí se výběr skoro sám.

A Rabastan si moc dobře uvědomoval, že chvíle posledního rozloučení se blíží. A tak zatvrdil svoje srdce a donutil ho opět vzít na sebe onu chladnou masku. Bylo ledové a kamenné jako srdce tolika jiných. Jenže to jeho začínalo pod kamennou krustou nepatrně bít. Probouzelo se k životu, který se Rabastan snažil potlačit, jak to jen šlo.

„Je mi jedno, jestli se natáhne nebo ne, chci, aby zůstal na břehu. Stejně jako tebe vytáhnu z vody, i kdyby mě to mělo stát poslední bublinku kyslíku, co bych měla," slíbila jemu i sobě. Rabastan ale vyvalil oči a prudce zavrtěl hlavou. Byla tak hloupá.

„Tohle už nikdy neříkej a nikdy to nezkoušej. Tohle není hra na piráty, tohle nesmíš udělat. Slib mi, že se nepokusíš zachraňovat ty, co si to nezaslouží. Je to přímá cesta do hrobu a my stejně skončíme tam dole," ukázal na zem, pod kterou se mělo skrývat peklo.

Lily na něj jen vyděšeně zírala. Rabastan ale popojel o kousek dál. Ani si neuvědomili, že už dávno neběží a za nimi se začaly pomalu přibližovat hlasy. Dívka se ještě slabě natáhla jako v chabém snu, když jí Rabastan odjížděl do slunečného rána. Pokud na někom zanechá tento pobyt hluboké šrámy, budou to lidé kolem Lily Evansové s její maličkostí v čele.