Ráno studenty opět probudil ruch venku. Tentokrát ale pocházel z mudlovského stroje, který právě přijel. Když Marlene vyběhla k oknu, aby se podívala, co se děje, nemohla uvěřit svým očím.

„Taky nemůžeš uvěřit, že už to končí?" zeptala se jí Amélie, která už u okna byla a zírala na autobus, který je má dnes odvézt zpátky do školy. Byl sedmý den jejich pobytu, zabalí si a vyrazí, taková byla realita.

„Je mi to až líto, bylo to fajn," dostala ze sebe přiškrceně Marlene. Něco takového už se nikdy opakovat nebude. Za půl roku odejde jak Amélie tak polovina těch, co tu byli. A rok po nich i ona s Emmelinou a mnoha dalšími. Celá chvíle na Brumbálově projektu tak nějak končila a další už neměla být. Marlene litovala, že nebyla na tom prvním ještě v září. Možná by se pak věci měly úplně jinak.

„Já vím, ale všechno jednou končí," prohlásila Amélie a rozhodně se otočila ke svému kufru, který byl otevřený a ona do něj skládala poslední věci. Marlene si povzdechla a také se otočila ke své posteli, na které měla klasicky neuklizeno. Ale co by se s tím nějak zabývala? Prostě otevře kufr a hodí dovnitř vše, co se vejde. Až pak bude řešit co dál.

Postupně celou chatu začaly zaplňovat výkřiky a mumlání všech, co se snažili najít svoje věci, které se až příliš často míchaly s věcmi jiných lidí. Vším vládl mumraj a zmatek. S přibývajícím časem však zapnutých kufrů přibývalo a chlapci i děvčata je postupně vyskladňovali před pokoje.

Všechno končilo. Někdo se usmíval, jiný naříkal, ale nikdo s tím nemohl nic dělat. Čekala je ještě několika hodinová cesta domů, do školy čar a kouzel v Bradavicích. Tam už na ně budou čekat zbylí kamarádi. Jenže ne všechno, co se stalo tady v Alpách, mohlo být i ve škole.

Andy si vesele pohvizdovala, zatímco procházela chodbou. Na ruce se jí leskl malý prstýnek s kamínkem, který velmi ráda vystavovala na odiv všem, kdo byli ochotni její nenápadné upozorňování tolerovat. Ve chvíli, kdy jí Marlene řekla, že už to tu všichni ví, tak ze sebe nemusí dělat blbou, se Andy zamračila a prohlásila, že Marlene si nikdy nikoho s tímhle přístupem nenajde.

Na to dívka jen mávla rukou s tím, že Andy je zbytečně paranoidní a to těhotenství jí leze na mozek. Andy se ani nestihla podivit, protože doprostřed debaty vstoupila Emmelina s tím, že Nymfadora je moc pěkné jméno. Když Andy řekla, že jméno ještě neplánovali, Emmelina s Marlene se jen zasmály nad tím, jak je Andy naivní.

Kufrů postupně přibývalo i v chodbě chlapeckých pokojů, až se jednu chvíli naštval James a seřval Luciuse za to, že si kufr strčil doprostřed místnosti. V tu chvíli se ale Rabastan postavil za svého zmijozelského kolegu. Ten to ocenil a pochopil jako nabídku ke smíru, po čem Rabastan s radostí skočil.

Jamese se samozřejmě zastal Sirius. Ten pronesl krátkou řeč na téma, proč je jméno Lestrange předzvěstí demence, načež se odkudsi vyloupl Rodolfus a prohlásil, že nezáleží na jméně, ale na osobě, která ho nosí. To by bylo ještě v pořádku, kdyby nepřipojil krátký dovětek, že u Siriuse je stejně jedno, jak se to bere, protože výsledek bude stejně špatný.

V tu chvíli se tam vyloupl Ted a významně se podíval na Rodolfuse s tím, že by si měl začít dávat pozor na to, komu co říká. Rodolfus jeho narážku pochopil a raději se stáhl. To samozřejmě neušlo Rabastanovi, který se ukázal jako obětavý bratr, a po skončení celé hádky si vzal Rodolfuse stranou.

„Týdenní zábava končí, bratříčku, je čas navrátit se do starých kolejí," sykl na něj. Rodolfus se zamračil. Však on Rabastan brzy zjistí, jak se celá věc má. Až se to všechno provalí, nezůstane kámen na kameni. A to doslova. Vždyť se můžou rozbořit i Bradavice.

„Zameť si prvně před svým prahem, jo?" ušklíbl se Rodolfus a pak vyšel z místnosti za nechápavého Rabastanova pohledu. Jeho bratříček se totiž právě teď ohradil. A Rabastan nebyl hloupý, aby mu ihned nedošlo, že v tom bude mít jistě prsty ta nebelvírka. Kdo jiný by mohl mít na Rodolfuse takový vliv?

Jenže než se mohl nadát, přišel do pokoje opět Ted, tentokrát s tím, že kufry mají být za pár chvil před chatou a následně naloženy v autobuse. Rabastanovi tedy nezbylo nic jiného, než popadnout svůj kufr a sejít schody o dvě patra níž. Cestou minul Jamese, co nesl kufry dva.

Primuska si očividně primuse už vycvičila, napadlo Rabastana s lehkým úšklebkem. A bylo to jen dobře. Potter sice nebyl nejvhodnější partie, ale bude se snažit. Pokud by měla někde ve světě najít Lily někoho, kdo jí bude více oddaný, hledala by skutečně dlouho. I tak by ale jistě někoho našla. Ona Evansová totiž zlomila mnoho srdcí. A ještě jich mnoho zlomí.

U autobusu se zatím bavila Amélie s Marlene a Emmelinou. Společně naložily kufry a teď už jen čekaly na zavelení odjezdu. Tu se k nim ale připletl David a nějak se zamíchal do středu jejich tříčlenné skupinky.

„Mohla bys na chvíli?" zeptal se potichu Amélie a zrzka strnule přikývla. Netušila, co od Davida čekat. Poodešla s ním kousek stranou a opřela se o autobus. David nejistě postával vedle ní. „Tak?" ozvala se konečně.

„Víš, napadlo mě," začal nejistě a Amélie se lehce ušklíbla. Bylo to roztomilé, ale někdy skutečně na škodu. „Co tě napadlo?" zeptala se mile. Vlastně ho tak nějak chápala. Pobyt končil a on neměl dost odvahy nic říct. Jenže to netušila, že se Davidovi honila hlavou ona Tedova rada.

„Napadlo mě, jestli bys nešla do Prasinek, až se vrátíme," dodal s novým přívalem odvahy, až Amélie zrudla. Vteřinu po tom zrudnul i David. Možná si tato dvojice byla také souzená. Amélie se ani nemusela moc zamýšlet.

„Šla. A moc ráda," usmála se a David udiveně zamrkal. Amélie si ještě jemně skousla spodní ret a mrkla na chlapce, za což se o dvě vteřiny později nenáviděla. To už si ji ale zavolala Emmelina zpět a Amélie tak zanechala Davida samotného.

„Říkal jsem ti, že to žádná neodmítne," ozvalo se ode dveří do autobusu. David nadskočil, ale pak se ušklíbl na svého bratra. Jistě, jemu vyšlo vždycky všechno. To ale i Davidovi před okamžikem. Možná to měli Tonksové v rodě. Byli prostě dětmi štěstěny.

„Neměli bychom už jet?" ozvala se Andromeda, která právě vyšla zpoza rohu. Ted se naklonil a políbil ji. Jistěže měli. David nad jejich chováním protočil oči. I po tolika letech byli stále zamilovaní. Někomu by se zdálo skoro pět let jako dlouhá doba, ale pro ty, kdo to prožívali, to dlouho rozhodně nebylo. Vždyť se chtěli svázat na celý život.

„Nastupovat!" zaječela náhle Andromeda a Ted si už poněkolikáté uvědomil, že její těhotenství bude záhul hlavně pro jeho nervy. Možná jedno dítě docela stačilo. Hlavně, když to bude jeho vysněná holčička.

Pár dívek se začalo sbírat a poslední lidé nahazovali kufry do autobusu. Ted ještě zašel do chaty, jestli tam po nich nic nezůstalo, zatímco Andy sháněla všechny dovnitř. Na kufru před zavazadlovým prostorem seděla ještě jiná zrzka. Vesele se bavila pohledem na ostatní, i když si jí právě teď nikdo nevšímal.

A tuhle chvíli si vybral Rabastan pro to, aby naložil svůj kufr. Lily ho obdařila pěkným úsměvem. „Dneska žádná primuska?" zeptala se vesele. Vlastně na něj bude mít výborné vzpomínky. Hokej, rozhovory, lyžování a vlastně i mnoho dalšího. Po celý týden jí byl skvělou součástí života. Snad i přítelem.

„Myslím, že ne," zavrtěl rozhodně hlavou chlapec. Lily se ale nezarazila ani nad jeho tónem. Cítila se skvěle. „Napadlo mě, že jsi mi stále nedopověděl ten příběh o matčiných tulipánech," začala zvesela tím, co jí přišlo na mysl jako první. Rabastan pouze přikývl.

„A pokud pojede zase Ernie," protočila oči nad tím, kdo je do chaty dovezl, a Rabastan si nemohl pomoct a také se ušklíbl. „Pak to rozhodně bude jízda," doplnil ji a zrzka se vesele zasmála. Pak ale chlapec zvážněl. Nesměl se nechat vyprovokovat.

„Ale myslím, že tu historku ti už nedopovím," řekl chladně, skoro ledově jako okolní vzduch. Lily se zarazila. „Proč ne?" nechápala to. Rabastan se trochu bolestně ušklíbl. Pak ale srovnal výraz do chladné masky, jak to dělal tolik let. Vlastně tehdy to dělal přirozeně, jen teď se musel nutit. Bylo to tak ale mnohem lepší.

„Protože někdo jako já se nemůže bavit s mudlovskou šmejdkou. Jsme čistokrevní, ty ne," odstoupil s výdechem od jejího kufru, na kterém seděla. V Lily by se krve nedořezal. Jak jí to nazval? Tohle jí ještě nikdy neřekl, byla to ta největší urážka. Ale teď... Lily se nahrnuly do očí slzy.

„To přece..." začala tiše, ale Rabastan ji chladně přerušil. „Není správné. Byla to zábava, ale to je všechno. Jsi hloupá, když sis myslela něco jiného. Jsi jen mudlovská šmejdka, nic víc," vrazil jí poslední kolík do srdce, než se otočil a pevným krokem odkráčel ke dveřím do autobusu. Ani se neodhlédl.

A Lily se právě rozpadla část srdce na milion kousíčků.

***

Andromeda všechny přepočítala. Nikdo nechyběl. Dívala se na to, jak se Cathy culí přes uličku na nikoho určitého, ale Andy byla zasvěcená a věděla, kdo oním šťastným je. Však až se to svět dozví, padne do mdlob. Z Cathy Wrightové už byla Cathy Lestrangeová. Skutečně to znělo jinak.

Vedle Cathy se protahovala její nejlepší kamarádka a Andromedina sestřička. Narcissa Blacková s vlasy tak blonďatými, že to nemohl být pouhá náhoda, myslela jen na jediného člověka. Konečně se s ním opět setká. Bylo jasné, kam povedou její první kroky. Ani Velká síň, ani společníka, ale ošetřovna. Tam patřilo její srdce a tam patřila i ona sama. Podívala se na malinký řetízek, co měla na krku. Poslední věc, co ji spojovala s rodinou.

Narcissa ho kdysi dostala od otce. Jenže teď už to bylo všechno pryč. Blondýnka se rozhodla a už ji nic nemohlo zarazit. Opatrně si sundala řetízek z krku a vložila si ho do dlaně. Chvíli si prohlížela drobnou květinku, co měla symbolizovat narcis, ale pak zavřela oči a otočila se k Bellatrix, co seděla za ní.

„Vrať jim to, prosím, až pojedeš domů. Já už se tam nevrátím," vložila jí ho do dlaně a bez dalšího slova se otočila zase zpět. Tohle byl definitivní konec. Změnila strany, přátele i rodinu. Jenže se cítila mnohem lépe než předtím. Po očku pohlédla na Luciuse. Neměl šanci, nikdy ji neměl.

Na Luciuse se dívala ještě jedna dívka. Měla menší postavu a černé vlasy. Roztomilý výraz v obličeji, ale ostrý jazýček. Byla silnou protivnicí i výbornou přítelkyní. A její zelené oči se teď upíraly přímo na postavu tohoto zmijozelského záporáka.

Něco na něm skutečně bylo. Cosi, co nedalo Emmelině pokoj. Možná to byla ta aristokracie, možná ne, ale jedno bylo jisté. Dokud nepřijme znamení zla, příběh tu nekončí. Emmelina nebyla z těch, co udělají tlustou čáru za vším. Možná se tak tvářila, možná tak mluvila, ale rozhodně ji ten kluk zajímal. Když už nic, věděl toho opravdu hodně.

Lucius na sobě ucítil něčí pohled. Otočil hlavu doprava a setkal se s pohledem té, která ho tolik fascinovala. Byla to hloupost, ale něco na těch temperamentních mrzimorkách bylo. Byly jako divoké karty, na které musel Lucius neustále sázet, i když pokaždé prohrál. Chladná vypočítavost ustupovala stranou a přenechávala prostor čemusi jinému.

Emmelina se překvapeně nadechla, když si uvědomila, že už dávno není nenápadná. Sama se ale musela zasmát své hlouposti. Nezrudla, nezačervenala se ani na kousíčku těla. Jen se ušklíbla a rozhodně zavrtěla hlavou. Počkala si, až Lucius zavrtí zpátky.

Ne, jistěže ne, nedívala jsem se na tebe. No a? Co je mi po tom? Já se na tebe přece taky nedíval. Emmelina raději otočila hlavu k Pandoře, která seděla vedle ní. Nechala tak Luciuse za sebou a během dalších minut ho vypustila z hlavy.

„Chceš slyšet tajemství?" zeptala se Pandora nejistě. Emmelina skoro nadskočila radostí. „Že se vůbec ptáš," vyhrkla nadšeně. Havraspárka se nesměle pousmála. „Až přijedeme do Bradavic, omluvím se Xenovi. Možná ještě není pozdě," dodala s nadějí. Takhle to možná mělo být celou dobu. Sirius byl úlet, to už pochopila, to Xeno byl tím pravým.

„To není žádné tajemství. Vy dva prostě patříte k sobě stejně jako Lily s Jamesem," ušklíbla se Emmelina a pohlédla na ty dva, jak sedí jen kousíček před nimi. Lily nic neříkala a zírala z okna, James se na ni pokoušel starostlivě mluvit. Lily ho však odmítala.

„Jamesi, do háje, pochop, že teď si to potřebuje srovnat sama," otočila se na tuhle dvojici Mary. James pozvedl obočí. Lily ale slabě kývla a nepřítomně smutný pohled zabodla do Mary. Samozřejmě jim pověděla, co jí Rabastan řekl. Stále tomu nedokázala uvěřit. Možná to byla jen nějaká zvrácená hra, možná to nebyla pravda a on jí dal znamení, že to nemyslel vážně, jen ho nepostřehla nebo nepochopila. Ano, to bylo jistě ono.

„Ale já..." začal James, ale Lily prostě zavrtěla hlavou a otočila se k němu. „Neodháním tě, jen neumím přemýšlet ve dvou, promiň. Chci si to jen srovnat, budu v pořádku, neboj. Neplánuji nic bez tebe," dodala, ale sama pochopila, jaká je to lež. V hlavě jí rezonovala slova Klidně ho sveď, jen si, prosím, pospěš. Bellatrix nikdy neprosila, muselo to být vážné. A na Lily to opět všechno dolehlo. Opět se vrací do zajeté rutiny práce a práce.

„Dobrá. Ale řekneš mi, když budeš cokoliv potřebovat?" ujišťoval se James. Lily přikývla a slabě se pousmála. Cítila se zase hrozně. Opět mu lhala, opět dělala chyby. Proto ho na odchodu ještě zachytila za ruku. „V Bradavicích si musíme promluvit," poví mu o tom. Poví mu o slově viteál, poví mu o tom, že Křiklan něco ví, poví mu o všem vyjma Trixie. Jen tuhle maličkost z toho vynechá. Bellatrix měla svůj život, který nesměl být s tím Lilyiným spojován.

„Vždycky tu budu pro tebe," slíbil jí James a Lily se potěšeně usmála. Až mu to poví, zbaví se té tíhy tajemství. A bude zase dobře.

Zepředu se zatím ozvalo zvolání, po kterém se všem zastavila krev v žilách. Zvolání tak příšerné, že už ho znovu slyšet nechtěli. Byl to rozsudek smrti. „Rozjeď to, Ernie!" a autobus poskočil, smýknul sebou a sborový jekot přehlušil i vrnění motoru.

***

Jeli dlouho. Velice dlouho. Přestávku měli naplánovanou na druhou hodinu odpolední. Teď ale bylo sotva poledne a většina studentů dospávala probdělou noc. Kdo by také šel poslední noc na lyžáku spát? Proto byl čas na spánek teď. Jen Alice se Siriusem nespali. A možná ještě někdo další, ale nás zajímají teď tito dva.

Alice se vesele smála, tohle přece vždycky chtěla. Tak proč se cítila tak poskvrněná? Vina ji sžírala za něco, co směla udělat. Byla přece volná a Sirius také. Oba prošli rozchodem a společně opět našli stejnou notu. Co na tom bylo divného? Včera v lyžárně slevila ze své zásady nevyspat se se Siriusem.

Pokud očekávala jen sex, mýlila se. I po něm se k sobě chovali nanejvýš mile. A dnes ráno jí Sirius dokonce zkusil uvařit kávu. Škoda jen, že kávovar jeho řádění nepřežil. Snahu ale dokázala ocenit, proto si Sirius vysloužil polibek. A pak další a další.

„Myslíš, že to byl celou dobu osud?" zeptal se potichu Sirius, aby nevzbudil nikoho dalšího. Alice se jen ušklíbla. „S osudem na mě nechoď, tohle byla čistá náhoda a štěstí," zasmála se poměrně nahlas, neb jí bylo jedno, kolik lidí se dozví, že Sirius Black má už druhou holku.

„Takže náhoda? Ne nehoda?" ušklíbal se, ale Alice se zamračila. „Tohle neříkej. Nelituju toho," řekla, ale nějaká nenechavá částečka uvnitř jí křičela, že by tedy, sakra, měla. Že na něco zapomněla. Alice ale zavřela vrátka těmto pocitům a nechala jen čistou radost.

„Možná bys měla, nejsem zrovna výhra," uchechtl se Sirius. Alice pokrčila rameny. „A právě proto se k sobě hodíme, Siri. A možná nejsi výhra pro všechny, ale pro mě ano. Jsi prostě Sirius Black se vším všudy. Líbil ses mi vždycky a teď tě konečně vlastním," ušklíbala se.

„Hej, to já vlastním tebe," odsekl jí Sirius. Alice pozvedla obočí. „Včera to vypadalo docela jinak. Že by Cassanova ztratil svoje nadání?" ušklíbala se, zatímco Sirius rudnul vzteky. „Když ty jsi mě nenechala pořádně vyniknout, to bylo furt něco," založil si ruce na hrudi.

„Přiznej si, že to jsou pouze výmluvy," přejela mu prstem smyslně po rameni. Sirius se pod jejím dotykem lehce napjal. Možná neměla prsa, jak kdysi dávno poukázal ve Velké síni, ale měla jeho srdce ve své moci.

„Jen si počkej o pauze, jak rychle to stihnu," švihnul obočím a Alice se zasmála. „Neměla by to být spíš kritika než chvála? Neměl by ses kasat dlouhými hodinami namísto pár rychlými chvaty?" vysmívala se mu. Sirius nenávistně vrtěl hlavou.

„Víš co? Radši mlč," odsekl jí. „Tak mě donuť," prakticky se mu nabídla Alice. Sirius se nenechal příliš pobízet. Dvouhodinová předehra v autobuse vyvrcholila až o pauze. Alice se tehdy zařekla, že v zimě už nikdy. Sirius také nebyl dvakrát nadšený, neb se mu zmenšoval malý Siriusek, na což Alice mnohokrát poukázala.

Možná jediný člověk, co jeho vychloubání dokáže zkrotit, byla právě Alice. Pandora v něm probouzela vášeň, ale Alice uměla něco víc. Probouzela v něm všechno.

***

O pauze se Mary vydala kousek dál od ostatních. Její cíl byl jasný. Zašla za roh, kam před malou chvílí mířil i jeden ze zmijozelských bratrů.

„Jsi kretén," oznámila mu, když si ho všimla, jak stojí opřený o autobus a zcela se o něj opírá. Měl lehce zakloněnou hlavu a zavřené oči, které ovšem urychleně otevřel, aby na Mary pohlédl. Pak se ušklíbl. Byla to jen Masonová.

„Díky, ty také nejsi k zahození," odsekl jí. Mary se ale nedala jen tak lehce. „Ty tvoje hry mě začínají štvát. V jednu chvíli se chováš skoro jako normální člověk, ale v tu druhou uděláš něco takového. Jsi kretén či lidská bytost? Ať už jsi dělal cokoliv, dej od Lily ruce pryč. Je na tebe příliš dobrá," navezla se do něj dívka.

„Tak to se nemusíš bát, k ní se už ani nepřiblížím," uchechtl se nevesele. Nesměl se přiblížit, to už by nedokázal. Mary si ale popošla kousek dopředu, aby mohla říct ještě něco nepěkného. Rabastan ji ale zarazil.

„Není to tvoje starost, tak jdi. Otoč se a běž utěšovat Lily, ona si to zaslouží," dodal už tišeji. Ani si neuvědomil, že jí řekl jménem. Musel se ovládnout. Lily byla jinde stejně jako Mary.

„Půjdu. Rozséváš kolem sebe jen chlad a bolest, ať tě za to temnota sežere zaživa," popřála mu vše dobré a otočila se k odchodu. Rabastan tam ještě chvíli stál. Willow. Mary Willow Masonová právě teď opustila jeho.

Rabastan pohlédl na svoje předloktí. Temnota sežere zaživa. Jistě, temnotu měl v srdci, mysli i duši, proč ji nemít také na těle? Stejně tam patří. Mezi smrtijedy je jeho domov. Každý mezi svými, vrána k vráně sedá a bližní bližního si hledá. Temnota se nebude muset ani moc snažit. Ona už ho sžírá.

Stále ale nebylo dokonáno. Lily ještě stále věřila, že je to jen hloupá hra. Poslední ránu jí měl zasadit až večer na hradě...