„Minervo," zavolal Brumbál zpěvavě ze svého místa, když se rozrazily dveře a profesorka přeměňování vpadla dovnitř. „Už to víte?" vyjekla zděšeně, zklamaně i nadšeně zároveň. Brumbál se pousmál a přikývl.

„Lestrangeovi se tím příliš netajili," položil Brumbál na stůl Denního věštce. „Jak to mohli tak rychle zjistit?" ptal se sám sebe polohlasně Brumbál. Vždyť Johnson psal pouze jemu, jakožto jeho věrný přívrženec. Teď se ale zdálo, že už o tom ví celý svět.

„Vám to nepřipadá strašné? Vždyť je to moje studentka a zrovna s Lestrangem," zavrtěla hlavou Minerva, načež ji Brumbál přejel pochybovačným pohledem. „Pan Lestrange je teď na naší straně," pověděl jí vážně.

„Jenže na jak dlouho, Brumbále? Kdy odejde zpět k Tomu, jehož jméno nesmíme vyslovit," zašeptala svůj strach Minerva. Brumbál protočil oči k nebesům, kam ale přes strop neviděl. „Byl to celou dobu špatný nápad, Brumbále. Vždyť se podívejte, jak je to zničilo," mávla dopisem, který musel být od Andromedy.

„Ale Minervo, oni se s tím vyrovnají. Už to nejsou děti, jak nám dokazují každým dnem. Mnoho z nich složilo sliby, které nemohou porušit, mnoho z nich už ví, čeho budou chtít v životě dokázat. Přestaňte je vidět jako jedenáctileté nováčky, co netrefí ani do učeben," nabídl jí místo k sezení, které Minerva nadšeně přijala.

„Bojím se o ně, Brumbále. Doba je zlá a oni to nebudou mít lehké," kývala hlavou. Brumbál se pousmál. „Bát se je lidské, Minervo. I nebelvíři mají strach, i havraspárští se mohou rozhodovat unáhleně, i mrzimorští jednou nepomohou a i zmijozelští mohou být v koncích s dechem. Všichni jsme jen lidé, Minervo. Lidé umírají a rodí se, žijí si svoje životy a zasvěcují je vyšším cílům. Nemohu vám zaručit bezpečí pro všechny, ale většina z nich se o svoje bezpečí postará sama. Musíte se naučit jim věřit."

Minerva ztěžka vydechla, jak na ní tímto prohlášením dolehla tíha veškerého světa. Usadila se jí kdesi v hrudníku a pomalu ji svírala jako ocelová pěst. „Věřím jim, jen nevěřím všem," svěřila se mu a Brumbál se znovu pousmál.

„Ano, je těžké věřit těm, kteří se objeví jako noví hráči. Ale pro lásku se všichni vzdávají svých dosavadních hodnot. Láska je ten nejsilnější cit," prozradil jí jedno ze svých mnoha mouder a profesorka McGonagallová přikývla. Dávalo to smysl. Všechno najednou dávalo smysl.

„Myslíte, že tou dívkou je slečna Evansová?" zeptala se na věštbu, která dostala svému sluchu z úst Sibyly. „Přemýšlejte, kolik dívek s ohněm v srdci znáte? Může to být ona, ale také nemusí. Každá dívka má v sobě oheň a každá z nich může světu pomoci. Je to jen nekonečný boj světla a temnoty, co naplňuje naše nitra ohněm i ledem. Přemýšlejte o tom," dodal a zanechal Minervu v nepříliš veselých úvahách.

„Slečna Trelawneyová znovu věštila," zašeptala Minerva po chvíli. Brumbál se naklonil dopředu a Minerva jako na povel spustila. „Obchází smrt mezi námi, koho dostihne, otevře nebeské brány. Nikdo se jí neubrání, jen rychlý konec nás zachrání," odříkala Minerva.

„Kdy to slečna řekla?" zeptal se ještě ředitel. „Před pár minutami na chodbě. Neví o tom, tahle slova jí splynula ze rtů samovolně mezi řečí. Myslíte, že tolik věštění něco znamená?" nenechala to jen tak být profesorka z Nebelvíru.

„Znamená to jen to, že se budoucnost příliš rychle mění na nějaké spolehlivé věštění. Budou to krušné časy, ale když se sjednotíme, společně to zvládneme," pověděl jí další ze svých mouder. Minerva přikývla, ač jí z věštby běhal mráz po zádech.

Nic už nebude stejné jako předtím. Potáhnou za jeden provaz, společně se postaví temnotě a společně za pravdu zemřou. Přesně tak, jak to mělo být.

„Je načase povolat Fénixův řád. Noví členové se právě vracejí do Bradavic," povzdechla si Minerva a pohlédla na Brumbála s pevným odhodláním. Ředitel se jen pousmál. Ano, je čas bojovat.

***

Když seskakovali z autobusových schůdků, už k nim běželi přátelé, kterým tak moc chyběli. V davu jsme mohli zahlédnout Lenu LeClarovou, Xena Láskoráda, Petera Pettigrewa a dokonce i Severuse Snapea. Prakticky všichni, co měli nohy, se přišli podívat.

Pandora na nic nečekala. Vyskočila na zem, rozhlédla se a jakmile zahlédla blonďatého havraspára, rozeběhla se k němu. Xeno se nestihl ani nadát a už svíral v náručí tu, po které vždycky toužil. Jeho Pandoru.

„Byla jsem tak zatraceně hloupá, odpustíš mi to?" vybalila na něj dívka a Xeno mohl jen kývat. „Jen když přestaneš říkat zatraceně, nesluší ti to," pohladil ji po tváři a Pandora se málem rozplynula blahem.

Všechno to bude zase v pořádku. Pandora si to uvědomila, když se zahleděla do Xenových očí. Prostě paráda. Nikdy by si nemyslela, že někoho tak úžasného vůbec někdy najde, ale stalo se tak. Už ho nikdy neopustí. Už nikdy.

I Lily padla do milující náruče blonďaté kamarádky, která jejich příjezd vítala jako vysvobození. Je konec její bolesti a užírání se. Konečně přijeli a teď už bude všechno jako dřív. Snad až na to, že Lena se dívala skoro do zrcadla. Lily byla zničená, skoro až bolestivě.

A to ještě neví to nejhorší, uvědomila si Lena. Její dávný přítel Severus už je tím, co bojuje proti takovým jako je Lily. Všichni ze Zmijozelu budou takoví, rozmýšlela se Lena. Jenže Lily něco takového stejně už dávno tušila. Severus už byl ve Zmijozelu mezi svými příliš dlouho. Dav ho semlel k sobě.

„Jsem tak ráda, že už jste zpátky," objala i Mary s Alicí. Jejich čtveřice se ještě nerozpadá, to Lena nedovolí. Jendou už byly kamarádky, tak budou i dál. A žádní kluci mezi ně nevstoupí, slíbila si Lena v duchu.

Hlavním člověkem, kdo právě kvůli tomuto okamžiku přijel, byl ale Regulus Black. Vracel se s dobrými zprávami o tom, že matka svolila. Vyhrál. Alice byla uznána plnohodnotnou čarodějkou. Regulus se ještě nikdy necítil tak dobře. Vlastně za to všechno vděčil tak trochu Beatrice, která svou manipulací pomohla Walburze prohlédnout mlhu.

Ještě toho večera napsal Beatrice děkovný dopis. Co na tom, že se jmenovala skoro jako Bellatrix? Byly to jiné dívky. Beatrice mu na to napsala pouze krátký vzkaz, jehož výstižnost ho až zarážela. Jestli chceš, aby to vypadalo, že spolu nic nemáme, nepiš mi. Krátké, jednoduché, výstižné. Neodmítla ho ona, nechala ho, aby ji odmítl sám.

Regulus musel nad její chytrostí skoro žasnout. Škoda, že nechodila do Bradavic, jistě by tuhle společnost rozsvítila. Beatrice ale poctivě vládla americké škole Ilvermorny. Ano, Rosierovic holčička musela mít vždycky všechno nejlepší. Amerika jí dala přesně to, co mít měla.

Beatrice mu pomohla zařídit si štěstí. Teď mu jen stačilo oznámit úspěch své dívce Alici. S natěšeným výrazem kráčel vítajícími se lidmi a hledal tu, kterou tolik miloval. Konečně ji našel. Klábosila se svými kamarádkami jako vždycky.

Úsměv mu zmrzl na rtech, když se k nim přitočil Sirius a políbil Alici na krk. Dívka se nebránila, naopak se lehce prohnula a nechala svého někdejšího nejlepšího kamaráda, aby si s ní dělal, co jen bude chtít. Regulus zaťal pěsti, až mu zbělely klouby.

Vždycky to tak nějak věděl. Alice nechtěla jeho, chtěla Siriuse. On byl vždycky jen mladší Black. Siriusův bratr. Dav kolem něj zpomalil, Regulus se jen díval, jak se Alice vesele usmívá a zabodává mu tím snad všechny nože, co byly v bradavické kuchyni, do srdce. Následně jimi otáčela a vytrhla mu srdce ven. To všechno v tu jedinou chvíli, kdy ji Sirius políbil na rty.

Nemohl se zadržet, nedokázal to. Pevně a rozhodně vykročil k pětičlenné skupince, až sebou dívky trhly. Sirius se postavil Alici na obranu. „Co chceš?" štěkla po něm dívka, co měla být jeho. Regulus by ale nedokázal říct všechno to, co napadalo jeho nejhorší myšlenky. Nedokázal by k ní být zlý, i když ho tolik ranila.

„Hezky jsi mě vyměnila během týdne," ušklíbl se zmijozel tak, jak to prostě uměli jen Salazarovi spratci. Alice si založila ruce na hrudi. „Jistě, já tebe, že? A kdo odjel poslušně vybírat nevěstu?" ušklíbala se, zatímco jí Mary se Siriusem vyjádřili podporu.

Regulus pozvedl obočí. „Nesváděj to na mě, sama dobře víš, jak to bylo," zpražil ji pohledem. To už lehce zneklidněla Lily i Lena. Ony přikládaly jeho slovům největší váhu. „Podvedla jsi mě s mým bratrem?" nemohl uvěřit tomu, co říká. Nedokázal by ale říct tu jedinou zatracenou větu. Bolí to, Alice, bolí to, co jsi udělala.

„Rozešel ses se mnou!" vyjekla dívka a Regulus toho dne již podruhé pozvedl obočí. „Já? Ano, právě teď. A mám na to plné právo," běsnil. Pak ale zavrtěl hlavou a podíval se na dívku, která mu nejspíše neměla být souzena. Uchechtl se a trpce se ušklíbl. Pak se prostě otočil a odešel.

„Počkej!" zaslechl za sebou Alicin jekot, ale nezastavil se. Nedokázal by to. Sbohem, Alice. Byla jsi výborná, jen ne věrná. Snažil jsem se pro tebe, ale ty jsi moji snahu odmítla. Zakázané ovoce možná chutná nejlépe, ale nejdříve se zkazí. A hvězda Taylorka na obloze bledla a bledla.

„Alice, dočetla jsi ten dopis do konce?" zeptala se hrobovým hlasem Mary. Alice zděšeně zavrtěla hlavou a okamžitě povalila kufr, aby mohla onen dopis najít. Sirius se musel zarazit nad tím, že si ho vzala s sebou. Proč to udělala? Milovala ho snad?

Alice vytáhla zmuchlaný, pomačkaný a promočený dopis od slz a podívala se na rozpitá písmenka. Začátek četla, až k té předposlední části, to si pamatovala. Dál neví. Asi ano, jen si nezapamatovala slova. Jako v mrákotách se podívala na ta poslední, která jí Merlin neodtajnil. Ne, nemohla za to vinit Merlina, to jen sebe.

Víš, jak mě mrzí, že nemůžu jet také. Ale někdo musí mojí matce vysvětlit, jak se věci mají. Miluju tě a chci, aby to věděla i ona. Snad se ještě před Vánoci shledáme a já ti budu moct říct, že naší lásce už nic nebrání. A pak ti tu hvězdu skutečně koupím, ať už ji budeš chtít pojmenovat, jak chceš.
S láskou, tvůj Regulus

Dívka zničeně přejela prsty po posledním odstavci dopisu. Dělal to kvůli ní. Kvůli ní odjel a ona se pak... Ach, Merline, zaúpěla a vzhlédla ke hvězdnému nebi. Roztrhla tím jediným činem v lyžárně tři srdce. Svoje rozťala vedví přímo tam, to Regulusovo vyrvala z hrudi před malým okamžikem a to Siriusovo zemřelo s příšerně bolestivým výkřikem, který Alice vydala v tomto okamžení.

Jediná dívka dokázala zničit hned tři srdce. Způsobila si to sama svojí zbrklostí. Kdyby dočítala dopisy do konce, kdyby je vnímala a neodhazovala, kdyby jen dělala věci lépe. Nemusela by o Reguluse přijít. Nemusela by ho podvést.

Klesla na kolena přímo do sněhové závěje vedle svého otevřeného kufru. Bolest ji spalovala, žhnula v jejích vnitřnostech a nutila ji opakovaně křičet na oblohu. Vykřičet všechnu bolest, hodit vinu na kohokoliv jiného. Jak hloupý byl chtíč, ve kterém přišla o svého zmijozela.

Sirius se díval, jak Alice trpí, s žalem a roztrpčením. Nebylo to o něm. Ne doopravdy. Alice milovala Reguluse, ať už si myslela, co chtěla. Trpěla pro něj, její srdce pro něj umíralo. Viděl na ní, že kdyby mohla vrátit čas, udělá to. Vrátí se v čase a změní tu jedinou věc, kterou on považoval za dokonalou.

Alice drtila nejedno srdce pod vahou svých činů. Trpěli všichni. To nevědomost je zabiják, ne láska nebo nenávist. A právě kvůli ní teď zcela zbytečně trpěli tři lidé. Merlinovi oblíbenci, avšak Morgana se mu postavila do cesty a seslala na Alici tuto vinu. To Alice byla viníkem. To ona všechno způsobila. Ne Morgana, Alice.

***

Odkloňme se na chvíli od této chvíle venku před hradem a pojďme do hradu. V jedné chodbě se právě srazili dva lidé, co si měli tolik co říct. Jen ani jeden netušil, jak začít. To se Frank Longbottom opět překonal a svojí šikovností vrazil do jediné procházející osoby v okolí. Náhoda, osud nebo pouhá nešikovnost?

Alecta zaklela, protože se zrovna nedívala na cestu. Když vzhlédla k tomu, s kým se srazila, lehce se zamračila. „To jsi ty," řekla jen, čímž Frankovi pohasly v očích jiskřičky. „A ty," oplatil jí to, čímž zase lehce zamrzl úsměv na rtech Alectiných.

„Jo," přisvědčila Alecta prostě. Frank přikývl. Oba mlčeli a nic neříkali. Pojednou se dívka zaculila a pohlédla kousek vedle. Frank učinil přesně to samé. Když v tom se Alecta rozesmála. A Frank se musel přidat. Bylo to tak trapné.

„Tohle už nechci znovu zažít. Trapné ticho zrovna ve tvojí přítomnosti," uchechtla se Alecta a Frank souhlasil. „To si přátelé nedělají," přikývl. Alecta pokrčila rameny.

„Já vím. A také nebudeme. Jsme přece přátelé," podala mu ruku na znamení smíru. Frank smutně pokýval hlavou. „A promiň za ten kec na hodině lektvarů," dodal a Alecta přikývla. „Dělal sis přece legraci, ne?" zasmála se a Frank po této možnosti okamžitě skočil.

„Jistěže ano, jak jinak," řekl a Alectě pokleslo srdce o kousek níž. Aspoň byli přátelé. „Jsem ráda, že to vím," přikývla a Frank se usmál.

„Tak po Vánocích v pracovně?" zeptal se ještě a Alecta přikývla. „A dej si pozor, přes prázdniny se vždycky vylepším a šachy mi jdou hned líp," varovala ho. Frank se vesele zasmál. „Spíš se boj ty, rozdrtím tě," slíbil jí jako vždycky.

„To ti tak věřím," zasmála se Alecta a vesele vykročila směrem, kam chtěla jít. „Tak ahoj. A pěkné Vánoce!" zavolal za ní ještě Frank a Alecta mu zamávala nazpět. Když odcházela, chlapec se musel ušklíbnout. Voněla stejně jako ten lektvar, to bylo jisté.

***

Noc zavládla hradem a vítr líně profukoval kolem oken. Tma a zima vládly chodbám, když jedna zrzka vylezla ze své teplé společenky. Nemohla spát a potřebovala se projít. Bylo divné být zase zpět, když celý týden trávila tolik odlišně.

Už jenom to, že nemohla jít za kým chtěla, protože byli s jiných kolejí... Ach, možná i kvůli němu vylezla do tmavých chodeb. Potřebovala si ujasnit jednu jedinou věc. Kdo byl ve skutečnosti Rabastan Lestrange? Chladný a vypočítavý zmijozel nebo ten skutečný a skvělý společník, co touží být zachráněn z temnoty? Lily nedokázala říct, co se to pohnulo uvnitř její duše, ale za ten týden poznala něco nového. Něco naprosto rozlišného od jejího běžného života.

To samé si říkal i Rabastan, který se blížil na svoji domluvenou schůzku. Stoupl si ve tmě na roh chodeb a počkal si, až k němu dorazí druhá postava, které přes kapuci mikiny nebylo vidět do obličeje. Rabastan ale věděl, kdo se tam bude skrývat.

„Přijel šťastný, Lestrangei. Potter neztratil naději, pohořel jsi," vyslovil Peter svoje myšlenky. Rabastan zaťal pěsti. „Ale ztratil. Jenže pak už to přesahovalo rámec naší dohody. Slíbil jsem ti pokoření Pottera, ne hlavu Evansový. Potter trpěl dost, ale Evansovou ti nedám. Ta je mimo dohodu," pronesl chladně zmijozel. Peter se trochu zalekl hrozby v jeho hlase.

„A postup?" chtěl vědět Peter. Rabastan se ušklíbl. „Jednoduchý jako facka. Začal jsem už tady, jak jsme se dohodli. Evansová mi postupně zobala z ruky. Hrála s Potterem tu hru na žárlivost, dost mi tím nahrála. Stačilo dělat to, co považovala za správné, a bylo to. Potter neměl šanci. Potter trpěl fyzicky, psychicky a jeho srdce se každým dnem lámalo na milion kousků. Můžeš být spokojený, trpěl dost," popisoval Rabastan a ignoroval jekot černé díry v hrudi, aby zmlkl.

„Plán ti tedy vyšel. A teď se ztrať, už o tobě nechci slyšet," vyslovil se Rabastan a zle se na Petera zamračil. Nebelvír nebyl tak odvážný, jak se říkalo, proto vzal ihned do zaječích. Krysa, ušklíbl se pro sebe zmijozel. Pro toho čest nic neznamenala, to Rabastan ji znal.

Pomalu se vyloupl ze stínu a elegantně prošel chodbou k dalšímu temnému koutu. Jaké ale bylo jeho překvapení, když z něj vystrčila hlavu Lily. „Tak takhle to bylo?" zeptala se chladně.

Rabastan samým překvapením zapomněl dýchat. „Byla jsem jen součást tvého plánu?" štěkla po něm nenávistně. Nemohla ani vyslovit, jak její nitro umíralo potlačovanou nenávistí a bolestí. Věřila mu, dovolila si důvěřovat a on její důvěru takhle zničil. Zašlapal do země a ještě předtím roztrhal na kousíčky.

„Plánoval jsi všechno? Pověz mi, měl jsi mě vůbec někdy rád?" zeptala se už se slzami v očích. Když Rabastan nic neříkal, Lily vyštěkla: „Tak měl? Byla jsem pro tebe aspoň lidskou bytostí? Měl jsi ve mně kamarádku?" Už nepokrytě plakala.

Rabastan v tu chvíli zatvrdil své srdce. Takhle to má být, opakoval si. Nemohl dovolit svým rukám, aby nebelvírku přivinuly k sobě. Nemohl si dovolit povědět jí, co si myslí. Proto jen dlouze mrknul a zahleděl se na ni tak chladně, jak jen svedl.

„Ne," řekl jediné slovo, po kterém se prudce otočil a rázným krokem odešel. Zanechal tak plačící Lily uprostřed chodby. Jediné slovo se jí zabodávalo přímo do srdce. Ne. Cítila se zrazená. Ne. Bolest ji sžírala a pláč se hlásil o slovo. Ne. To slovo znamenalo konec všeho. Ne, nikdy ji neměl rád.

Lily se opřela o studenou kamennou zeď, zavřela oči a počkala, dokud jí nepřestaly po tvářích téct ledové slzy. Tímto všechno končilo. Jediné slovo uzavřelo vrátka mezi jejím světem a tím Rabastanovým. Ne, nikdy ji neměl rád. A ona teď nebude mít ráda jeho.

Ahojky,  

tak je to opět zde. Končí již druhý díl. No, ale abych vás navnadila na třetí část: Brumbálův projekt v temnotách, napsala jsem ještě "Den poté" a "Epilog", který doporučuju přečíst, jinak vám třetí část nebude dávat smysl... Samozřejmě to půjde i bez toho, ale pochopit osud Bellatrix by bylo poměrně těžké.

Doufám, že se u dalšího (a závěrečného) dílu setkáme a bude vás to bavit číst stejně jako mě psát,

Queen of story