Svatby plodí jenom další svatby. Tak přesně to bylo řečeno před třemi měsíci na svatbě nechvalně proslulé dvojice Lestrangeových. Kouzelnický svět s odhalením neotálel, a proto všichni profesoři říkají nyní Cathy paní Lestrangeová namísto staré slečny Wrightové.

Andromeda Blacková se dne dvacátého prvního března konečně stala Tonksovou. Kytici sice hodila, ale nikdo nebyl natolik obratný, aby pro ni skočil do Černého jezera. Andromeda tedy opět projevila svoji šikovnost, která se nejspíše přenášela i na její dceru.

Ted Tonks byl šťastný muž. Nejenže měl ženu a brzy i dceru, dokonce měl neskutečnou ženu. Andy mu všechno odpustila stejně jako on jí toleroval hormony spojené s malou Nymfadorou. Byl to prostě šťastný člověk. Kam sáhnul, tam se mu dařilo.

Za svědka mu šel jeho bratr. David Tonks se za tři měsíce od zimních radovánek skoro nezměnil. Jeho život vypadal dost podobně jako předtím snad jen s jedinou malou změnou. Vycházka do Prasinek přinesla kýžené ovoce a proto se jednoho večera v Komnatě nejvyšší potřeby stal zázrak. I tak stydlivá dvojice jako David a Amélie si byli schopni dát jednu rychlou pusu.

Amélie Susan Bonesová do této chvíle neměla pohádkový život. Její potřeby bývaly jiné, ale teď, po příchodu Davida, se cítila jinak. Lépe. Mnohem lépe. Stala se sebejistější, výřečnější a pevnější ve svých postojích. Denně docházela na setkání pod taktovkou Lily Evansové a dařilo se jí tam jako nikomu jinému.

Lily Evansová a její setkání už byla mezi vybranými pověstná. Každý večer se v pracovně primusů rozsvítila všechna světla a kouzlem zvětšená místnost pozbyla veškerého nábytku. Sešli se všichni, co chtěli nasadit své životy v boji o světlou budoucnost. Lily si vzala k srdci veškeré rady a dělila se s Jamesem o všechna břemena života. Jen jediné si nechala pro sebe. Co ukrývá ta tajná lahvička na jejím krku. Lily si to ale každou volnou chvíli připomínala. Ve chvíli, kdy se posadila na stůl profesora Křiklana, i v té, kdy mu nekompromisně sdělila, že jí to řekne nebo se mu to skutečně nebude líbit. Připojila ještě informaci, kterou jí kdysi dávno prozradila Trixie, čímž by mohla Křiklana zničit. A Křiklan mluvil více než ochotně. Lily nedlouho po tomto setkání založila svoji skupinu věrných.

James Potter, oddaný přítel primusky, byl přítomen na každé schůzce. Tvořil tak zlaté jádro veškerého odboje stejně jako Amélie a mnoho jiných. Vlastně to byl jeho nápad zapojit do schůzek i mnoho dalších lidí. Řady se tak rozrůstaly s každým novým dnem a světlá strana možná měla konečně šanci na vítězství. Kromě toho byl ale neskutečně šťastný. Lily se mu konečně svěřovala a jejich láska kvetla. Nic mu nemohlo pokazit tu svatbu, co plánoval již od prvního ročníku.

Svatbu měla za sebou Cathy Anne Lestrangeová. Milovala, jak její nové jméno znělo. Šeptala si ho pro sebe při nudných hodinách i při chvílích, kdy spala. Co na tom, že se jí teď několik lidí stranilo? Ano, byla Lestrangeová, ale nosila to jméno s hrdostí a chloubou. I s tímto jménem se dostala do každovečerních schůzek. Dostala pozvání přímo od hvězdné Lily Evansové, takže prakticky nemohla odmítnout. A ani nechtěla. Měla už vlastní plán pro budoucnost. Boj začínal za hradbami Bradavic, proto se mu vydá vstříc. Příští rok se už do školy nevrátí. Bude bojovat po boku svého manžela i přátel, studium si dodělá později. Nic jí tu neuteče, kdežto venku by byla nepostradatelná.

Škoda, že se s tímto plánem zatím nesvěřila své drahé polovičce. Rodolfus Lestrange si žil zatím ve vědomí, že je jeho milovaná v bezpečí a ještě nějakou dobu bude. Na tom jediném mu záleželo. Pro ni se vzdal všeho. Vlastně teď nic neměl. Ani rodinu, ani dávné přátele. Byl na tom vlastně stejně jako Narcissa, jenže na něj se stále ještě dívali s nedůvěrou. Ne tak Lily, která ho ochotně zapojila do veškerých plánů.

Narcissa Blacková už byla více než platnou posilou družstva. Její schopnosti jí zajistily místo na výsluní. Rychlost, kreativita a odvaha se snoubily se zmijozelskou vychytralostí, takže se v boji stávala skoro neporazitelnou. Zatím ji přemohla jen samotná Lily, které mohli všichni závidět její dokonalé bojové schopnosti. Když se jí jednou Narcissa zeptala, kde se to všechno naučila, Lily odpověděla, že jedna dávná přítelkyně byla tak laskava. Narcissa si uměla spojit dvě a dvě dohromady, proto brzy pochopila, co se to houpe na zrzčině krku a dopočítala si i tu změnu v Bellatrixině chování. Měla přece vždycky pravdu. Ty dvě něco spojovalo. Jen škoda, že Lily to Narcisse neřekne a Bella to neví.

V souvislosti s Narcissou je třeba zmínit i jejího přítele Remuse Lupina. Mladý vlkodlak si užíval života, dokud mohl. Získal všechno, co mohl mít. Zdravý pohled na celý život a na svoji roli ve světě, Narcissu po boku a skvělé přátele k tomu. Pokud si něco přál, tak snad jen to, aby mu jeho Narcisska válku přežila. Ale ona se o sebe postarat uměla, tím si byl jistý. Však to byla přece Narcissa Blacková.

Narcissa obnovila svoje vazby i na Siriuse Blacka, svého bratrance. Po tom, co se stalo v chatě, už ani jeden z nich nechtěl válčit. Už navždy se budou popichovat a soupeřit, ale nikdy už si nepůjdou po krku. Vrcholem toho byla situace, kdy na Siriuse zaútočil Lucius Malfoy a Narcissa skočila do cesty kouzlu, které ji poslalo na ošetřovnu na celé tři dny. Sirius jí ani nemohl poděkovat, protože byla polovinu toho času v bezvědomí. I tak by mu to ale nedovolila. A Sirius ten čas trávil také poměrně variabilně. Povznesl se nad svoji bolest a začal trávit čas s Alicí. Opět jen jako přátelé.

Alice Taylorová se ještě dlouho vzpamatovávala z toho, co udělala. Co napáchala na sobě i jiných. Onen dopis bude už navždycky nosit v srdci jako připomínku toho, co zkazila. Koho od sebe odehnala. A koho milovala. Její vztahy s Regulusem se neochladily, doslova zamrzly. Nepromluvili na sebe a i když se Alice snažila, Regulus odmítal. Rána byla příliš hluboká.

Regulus Black strávil Vánoce v pochmurném sídle sám jen se svojí rodinou. Zavíral se k sobě do pokoje a zdlouhavě hleděl do stropu. Představoval si, jak by to celé vypadalo, kdyby se na to prostě vykašlal. Kdyby nechtěl Alici dokázat, že ji miluje, a raději odjel s nimi do Alp. Jenže přál by si snad být s někým, kdo ho při první vhodné příležitosti vyměnil za bratříčka? Nad tímto hloubal poslední dobou často. Stejně jako nad nabídkou matky, aby se připojil k Pánovi zla. Proč by neměl, když už ho žádná budoucnost nečeká? O všech svých myšlenkách napsal jednoho večera Beatrice. Zoufalství si potvrdil už tím, že zrovna od ní očekával pochopení a cit. Napsal jí to, co si myslel, pěkně bez obalu. Sepsal jí, jak to bylo s Alicí a Siriusem, jak ho matka chce vidět v řadách smrtijedů i o situaci v Británii. Odpověď ale nedostal.

Dopis se do Beatriciných rukou dostal a dívka ho v Americe hltala skoro stejně jako cokoliv jiného ke čtení. Kdo by to byl řekl? Beatrice Rosierová něco málo o současné situaci věděla, ale podání přímo ze středu dění, ji donutilo přemýšlet. Stejně jako všechno, co Regulus kdy řekl. A jak tak Beatrice přemýšlela, dospěla k názoru, že Ilvermorny se bez ní obejde. Její železná ruka tu nikomu chybět nebude a proto, když se příští rok nevrátí, to bude jen s potěšením od jejích spolužaček. Beatrice ale neodepsala z jediného prostého důvodu. Tohle si musel Regulus rozhodnout sám. Stejně jako to, na jaké straně bude nakonec stát sama Beatrice.

Váhy stran se naklonily i nad Rabastanovou hlavou. Vánoce pro něj znamenaly samotu a konečné uvědomění, že zábava se u bratříčka přehoupla v něco víc. Vlastně stejně jako u něj. Neměl si zahrávat s láskou, teď se cítil vinen. Ale udělal, co se očekávalo, co udělat měl. Takhle to být mělo. A právě proto tak skočil po nabídce svých rodičů, aby se ještě letos připojil ke smrtijedům. Jeho bělostné předloktí tak koncem roku zdobil had s lebkou a v srdci si nesl šrámy za první zásluhy. Matně si vzpomínal na jakousi Willow, co mu kdysi říkala, že si přeje, aby nikdy zásluhy nezískal. Jenže se jí to nesplnilo. Stejně jako Evansové, na kterou si zakázal myslet. Měla Pottera, jak Rabastan moc dobře věděl. Stejně tak věděl, že se při první příležitosti střetnou. Neštítil se dělat jakoukoliv práci, jen na dvě nebelvírky nikdy nezaútočí. Vymluví se z toho, ale nikdy to neudělá. Na svoji čest.

Mary Willow Masonová, právoplatná členka Lilyina klubu. Mary si své místo zasloužila stejně jako jiní. Připojila se tak mezi všechny, co se rozhodli bojovat za budoucnost. Stále ji ale trápilo pár věcí z minulosti. Tehdy Rabastanovi popřála něco, co by ráda vzala zpět. Ať tě temnota sežere zaživa, pověděla mu tehdy, ale dnes už to chtěla říct jinak. Nedovol, aby tě sežrala temnota snadno. Bojuj proti ní jako my. Jenže to už se jí nesplní. Nějak to věděla, že Rabastan získal znamení. Cítila to z jeho pohledu i chování. Ještě na jednoho chlapce myslela. Nash, co odjel do Kruvalu. Od té doby o něm neslyšela. A možná to bylo dobře, byl to přece Nott. A Mary byla Masonová, mudlovská čarodějka. Neměla potřebu trápit se dlouho. Možná proto si poslední dobou tolik rozuměla s Marlene.

Marlene McKinnonová si dlouhou dobu říkala, že Mary je suchar. Nebyla. Mary se stala její obrovskou kamarádkou a podporovatelkou. To hlavně ve chvílích, kdy se Emmelina toulala myšlenkami v jiném světě. Marlene se do všeho vrhala po hlavě, proto bylo jasné, jak odpoví, když jí Mary nabídla, aby se účastnila přípravy za lepší svět. Nebylo pravidlem, že všichni z Lilyiny skupiny půjdou do Fénixova řádu, o kterém se začaly mezi studenty šířit zvěsti, ale spousta z nich měla volbu jasnou. A jedním z nich byla i Marlene.

Fénixův řád se chystal na příchod nových a čerstvých členů. Brumbál i Minerva teď táhli za jeden provaz a plánovali vše společně. Už nebyl nejvyšší hlavou a jeho pomocník, teď to byli dva hlavouni. Merlinův řád sice nosil jen jeden z nich, ale Minerva se přes to dokázala přenést. Museli spolupracovat za každých okolností. Dostali do rukou něco cenného, Sibyliny schopnosti. Jen se s nimi museli naučit nakládat.

Nová jasnovidka, co věštila více, než se mohlo na první pohled zdát, Sibyla Trelawneyová už pronesla nejednu věštbu. Brumbál ji teď měl každou volnou chvíli u sebe nebo u profesorky McGonagallové, aby jim neunikal žádná její slova. Sibyla proto byla horkým kandidátem na samostudium přímo u ředitele. A ona si stejně přála jenom pomoct, když už tu moc dostala.

Pomoct chtěla i Emmelina Vanceová. Každý večer chodila s Amélií i Marlene do pracovny primusů. I tak se ale občas zasnila a vzpomněla si na pár chvil z alpské chaty. Celé její myšlenky vyvrcholily jednoho večera v knihovně, kdy se skláněla nad knížkou a ucítila na sobě něčí pohled. Ani netušila, jak se jí to povedlo, ale knihovna takovou spoušť dlouhou dobu neviděla. Emmelina si to nevyčítala, byla to poslední chvíle, co si mohla toho blonďatého zmijozela užít. Chvíli spolu mluvili a pak už na mluvení nebyl čas. Emmelina se musela pousmát při každé zmínce toho jména. Od té doby spolu ale ani jednou nepromluvili. A nepromluví.

Lucius Malfoy tehdy zvolil další divokou kartu. Mrzimorky se tak stávaly jeho slabostí. Jeden večer a dost, jak si řekl. A Emmelina to tak brala stejně. Nevadilo mu to, nechtěl, aby po něm toužila. On po ní přece také netoužil. Jen jedna noc a dost. A knihovna to všechno viděla. Ještě teď se musel nad tou vzpomínkou ušklíbat, když viděl, jak se pod ním černovláska se smaragdovým pohledem prohnula. Tyhle myšlenky ale uzavřel hluboko v paměti a myslel raději na to, že se usmířil s Bellatrix. Ta totiž den před Vánoci přišla s tím, že se jede domů a Lucius jí bude dělat doprovod. Nepátral po změně jejího chování, prostě po tom skočil. On, Bellatrix a Rabastan tak vstoupili do řad smrtijedů ještě před prázdninami. Severus je tam přivítal jako starý známý.

Znamení zla měl už delší dobu na ruce. Severus Snape neměl výčitky svědomí. Dělal jen to, čemu věřil. Mrzelo ho, že Lena nepřijala jeho nabídku, moc rád by ji měl po svém boku. Jenže ona se rozhodla a on s Amycusem tak zůstali na druhé straně. Nevzdali se pro ni své víry, tohle Lena nedokázala.

Lena LeClarová se stala dalším členem skupiny Lily Evansové. Bojovala za své rodiče, kteří zemřeli rukou prvních smrtijedů v zaučování. Martin a Fleur byli skvělými lidmi. Lena byla po mamince poloviční víla, věděla to, jen svoji krásu držela na uzdě. Jenže ani krása nedokázala nemožné. Amycuse sice okouzlila, ale nebyla to láska. Nedonutila ho opustit vraždění pro ni. Nebyl jako Rodolfus. A ona nebyla Cathy. Ona bude jako princezna ve věži čekat, až skutečně přijde ten její vyvolený princ. Nebyl jím Amycus, nebyl jím Severus, nezbývalo nic jiného než čekání. A možná, jenom možná, se někdo najde.

Amycus Carrow věděl, jak to je. Lena nebyla pro něj, nemohli být ničím. Byl vděčný za čas, co mu byl dán, byl vděčný za všechny chvíle s Lenou, ale více nemohl. Ochrání ji před sebou, před temnotou, co z něj pramení. Lena nesmí trpět v jeho temnotě. On pro ni nebyl dost dobrý, to věděl vždycky. Byl smrtijed, ona byla princezna světlonoška. Neměl si nikdy dovolit doufat.

Jeho sestra, Alecta Carrowová, měla mnohem více štěstí. Ona si ještě dovolila doufat. Frank na ni teď neměl mnoho času, ale občas se setkávali na tajných místech a hráli šachy nebo si jen tak povídali. Jejich přátelství ale uvadalo a hranice mezi jejich světy mizela. Alecta pomalu cítila, že to končí. Brumbálův projekt je spojil, ale jednou musel přijít konec.

Již zmiňovaný Frank Longbottom totiž neměl čas kvůli večerním schůzkám, které absolvoval s nonšalancí a nadšením. Rval se jako lev, aby dosáhl požadované úrovně. Byl ale o celý rok mladší než většina ostatních, proto mu to ještě nemohlo jít tak dobře. A Narcissa s Cathy se počítat nemohly, nebyly lidmi. Ve Frankových očích byly pouze stroji na souboje. Jestli ho ranilo, že Cathy byla nyní Lestrangeová? Ne, ku podivu sebe samého ho to skoro vůbec nezasáhlo. Přál své nejlepší kamarádce štěstí a sám si jednou dovolil říct Rodolfusovi, že si na něj má dát pozor. Rodolfus se tehdy jen ušklíbl a pohybem, který Frank nezaregistroval, ho odzbrojil. Cathy si pak Franka našla a pověděla mu, ať si z toho nic nedělá, že Rodolfus si ji jen chrání. A Frank za to byl rád.

Posledním členem skupiny, která se scházela v pracovně primusů, byl Peter Pettigrew. Možná by se zdálo, že se toho nebude chtít účastnit, ale to on rád. Jeho role byla poměrně jasná. Byl mezi svými všude. Zprvu nevýrazný chlapec ještě bude mít důležitou roli. Do hlavy mu ale nikdo nevidí, kdo ví, na které straně skutečně stojí. Doba volby se ale blíží mílovými kroky.

Někým, kdo se do schůzek nepřipojil, byl Xeno s Pandorou. Ti dva si stvořili vlastní svět bez ostatních lidí. Nehodlali se nikam zapojit. Milovali se a na nikoho jiného neměli vazbu. A celé se to uzavřelo jednoho rána, kdy se Xeno neudržel a požádal Pandoru o ruku. A dívka, světe div se, neodmítla. Sirius byl přešlap, to už věděla. A teď měla šanci to všechno napravit. Svatba byla naplánovaná na prázdniny. Pandora tak do sedmého ročníku nastoupí už jako Láskorádová.

A jak už to tak bývá, všechno končí u svatby. Andy moc zarmoutilo, že její druhá sestra jí poslala pozvání na svatbu zpět s tím, že nemá žádnou sestru. Ale něco takového i čekala. Bellatrix se změnila, a to ne k lepšímu. Stala se dravější, výbušnější a cílevědomější. Šla si za cílem být první smrtijedkou. Představenou všech ostatních. Být první ženou po boku lorda Voldemorta. Co na tom, že ze svatby s Rodolfusem sešlo? Však bude další, lepší. Bellatrix věděla, že její strana zvítězí. Byla přece smrtijedka schopná všeho. Dožene svého pána ke konečnému cíli.

A kdesi v Kruvalu teď seděl Nash Nott a uvažoval, která strana ho přijme lépe. Nottové sice byli neutrální, ale tato válka si žádala volbu. Každý zvolil a Nash bude muset také. Vzpomněl si i na Mary, svoji agentku. Jenže jakou roli to bude mít v jeho volbě, to byla jen otázka času.

Všichni volili, všichni měli před sebou tu nejtěžší zkoušku života. Pro nikoho to nebude jednoduché. Díky Brumbálovi to ale není tak jasné. Všechno se změnilo, Brumbálův projekt všechno změnil. Už nic nebude jako dřív. Sbohem Brumbálův projekte, vítej budoucnosti!

Ahojky,

tak je to tady. Po dlouhých dvou měsících je tu konec druhé části příběhu. Z osudu několika postav jsem skoro plakala, ale všechno bude mít ještě svůj důvod. Proto neváhejte a jakmile to přijde, přidejte si Brumbálův projekt v temnotách do vaší knihovny čtení :D

Když už jsme ale na konci takového velkého díla (asi nejdelší, co jsem kdy napsala), moc bych vás prosila o konečný názor. Ať už k postavám, co jsem tady v Epilogu takhle shrnula, nebo k samotnému ději či budoucímu ději. Cokoliv, co byste mi chtěli říct, si moc ráda přečtu.

Jinak se budu moc těšit u dalších částí Brumbálova projektu a snad si jeho čtení užíváte aspoň tolik jako já jeho psaní,

Queen of story