Listopad se pomalu posouval dopředu a s každým dnem se situace zdála být horší a horší. V Bradavicích si žili vlastním životem, mimo samotný svět, který se pomalu ale jistě potápěl do hlubiny, odkud jej už ani Fénixův řád nedokázal dostat.

Štěstí bylo nedostatkovou přísadou mnoha lektvarů života, jenže umíchat ho správně bez oné chybějící přísady nebylo možné. Zdálo se, že imunní vůči vší temnotě dokáží být pouze lidé, jichž se temnota zatím netkla v takovém množstvím. Lidé, jejichž život ještě nebyl dostatečně poznamenán. Jenže na jak dlouho mohli takoví lidé existovat?

Jedním takovým člověkem byla Mary Masonová, co zrovna procházela Příčnou ulicí. Už od rána se jí něco nezdálo. Byl to už týden, co zmizel Remus se Siriusem, už týden od doby, co šlo všechno do háje. Mary si už ani nedokázala vybavit dobu, kdy to bylo v pořádku.

Už týden neviděla ani vlas z Lily nebo Jamese, už týden zel jejich dům prázdnotou. Mary měla neblahé tušení, že okenice nejsou zatlučeny jen tak pro radost. Pokud se uvnitř ti dva skrývali, pak na tom rozhodně nebyli dobře.

Teď si ale blondýnka zkontrolovala seznam, co měla od Cathy s Rodolfusem. Ti dva dnes museli ke svatému Mungovi. Tedy, Cathy musela, Rodolfus tvrdil, že musí jít jako osobní ochranka své ženy. Mary mu to neměla za zlé, spíše jim tu lásku přála. Vidět takový poslední kousek normálnosti v celém světě plném temnoty bylo podivně nádherné.

Poslední položkou na seznamu byla sova. Obyčejná sova, Mary chápala, proč ji mají mít. Žádné jiné sově se nedalo věřit. Ani školní ani své vlastní. A pokud Cathy chtěla napsat dopis Narcisse nebo někomu jinému z Bradavic, potřebovala novou sovu, co ještě nebude nijak sledovaná.

Mary se nenápadně rozhlédla po celé délce Příčné ulice. Několik lidí si ji zvědavě prohlíželo a Mary si již poněkolikáté toho dne zkontrolovala, jestli nemá něco ve vlasech či na obličeji. Na nic ale nepřišla. Nedělala si z toho proto těžkou hlavu a vešla do přítmí obchodu se zvířaty.

„Dobrý den," zvolala do nitra obchodu. Nikdo se jí chvíli neozýval, nakonec se ale odkudsi zezadu vyšourala stará žena. Mary jí tipovala kolem osmdesáti, měla šedobílé vlasy spletené do pevného drdolu, chodila lehce přihrbeně a její krok již dávno nebyl jistý. Jakmile se ale na Mary podívala, skoro ladně odskočila dozadu.

„Opusťte můj obchod," oznámila potichu ale tak zřetelně, že si Mary byla jistá, co přesně slyšela. Chvíli jí nedocházelo, co to vlastně slyší, proč by ji přece vyhazovali z obchodu? Copak něco provedla?

„Promiňte, nechci obtěžovat, jen jsem si chtěla pořídit sovu," zkusila to mile jako vždycky, s úsměvem se k paní natáhla, ale ta její ruku ignorovala a ukázala ke dveřím.

„Odejděte, prosím Vás," skoro zaplakala.

„Dobrá, dobrá," zvedla ruce nad hlavu Mary v poraženém gestu a odebrala se ke dveřím. „Máte k tomu konkrétní důvod?" zeptala se ještě.

„Neobsloužím někoho, kdo by mi přinesl problémy," šeptala stařena.

„Problémy? Proč bych Vám měla nosit problémy?" nechápala dívka a pohodila dvěma blond cůpky.

„Ach dítě, ty nic nevíš, viď? Neměla ses zapojit do války, která není tvoje. Zle na to doplatíš," prorokovala dáma, až Mary přejel mráz po zádech. „Jen běž vstříc svému osudu, ten už stejně nezměníš. Sbohem, děvče," rozloučila se s ní jako by ji snad viděla naposledy ve svém životě.

Mary zmateně vyšla ven, ještě slyšela, jak zvonek oznamoval, že z obchodu odešel zákazník. Dívka vyšla na ulici a ještě trochu mžourala z předchozího přítmí, když ji překvapily ty hlasy.

„Je to ona, říkal jsem ti to," zašeptal kdosi. Mary se ohlédla jejich směrem. Stáli tam dva muži a jeden z nich právě tasil hůlku. Vypadal jako ukázkový vagabund, v obličeji měl jizvy a dlouhé mastné vlasy svědčily o mnohých dnech v lese, jak v nich byly zamotané jehličky. A tihle lidi nepřišli nikomu divní, ale Mary ano.

„Víš to jistě, Royi?" zeptal se ještě ten s hůlkou. Mary zmateně nakrčila obočí.

„Se podívej sám," vytáhl z kapsy papír ten muž, kterému říkali Roy. Druhý muž ho převzal, rozbalil a podíval se do něj a pak na Mary.

„Je to ona," kývl.

Mary nestihla ani zavřít oči, jak do ní narazilo kouzlo. Neverbální, rychlé a silné, stejně jako Roy, co ho vyslal. Odmrštilo ji ke zdi, až si málem vyrazila dech, jak dopadla na zem.

„Pryč," zaslechla jakousi ženu kolem třiceti a vzpomněla si na matku dvou dětí. Mary otevřela oči prudkou silou. Donutila se rychle rozhlédnout a připravit si vlastní hůlku. Stihla to akorát včas.

„Protego!" zaječela právě včas, než ji zasáhla sprška Royových jisker.

„Proč po mně jdete? K čemu vám to je?" křičela, zatímco střídala jeden štít za druhým.

Odpovědi se nedočkala. Proto vypálila své Expelliarmus a odhodila druhého muže na obchod staré paní, která ji odmítla obsloužit. Už na ni čekal jen Roy, zbylí lidé se rozprchli na všechny strany a nechali je svému osudu.

„Poslal tě někdo?" vyzvídala dívka, když dělala třetí neverbální štít.

Roy se jen zasmál, než byl odhozen za svým přítelem a poslán do mdlob. Mary si nestihla ani uvědomit, co se stalo.

„Nashi!" zaječela radostně a sklopila hůlku. Nash si ale přiložil prst na rty a přešel k papíru, co vypadl Royovi z ruky. Teď se jen tak povaloval na dlaždicích Příčné ulice. Mary doběhla ke svému příteli, se kterým už nějaký ten pátek žila v jednom domě, co jí shodou okolností patřil. Často se ale stěhovala s přáteli po jejich domech, proto většinu času ani doma nebyla.

„Co je to?" vyzvídala a konečně se podívala na papír, co Nash rozevřel. Mary se nelíbilo, jak zblednul, nevěstilo to nic dobrého.

„Přečti si to sama," podal jí to Nash a hrobovým hlasem oznamoval konec legrace. Mary nasucho polkla a převzala si od něj onen papír.

Na něm byl velký obrázek dívky s dvěma copy, špinavě blond vlasy a modrýma očima. Mary v dívčině nose poznávala ten svůj, dokonce i stočení rtů do úsměvu odpovídalo jejím pohybům. Pod její osobou bylo napsáno Mary Masonová, 18 let, mudlorozená. Mary přejela pohledem nahoru, nad svoji hlavu, kde se skvěl většími písmeny daleko horší nápis. Hledaná, odměna za její tělo živé či mrtvé sto galeonů.

„Cože?" nechápala a poprvé neměla na tváři úsměv. Už se necítila odvážně, teď měla pocit, že se její život právě obrátil vzhůru nohama.

„Už na tebe vypsal tu odměnu," oznámil krutě Nash. Mary ale byla ráda, že nechodí kolem horké kaše milými slovy.

„J-já..." začala, pak si ale odkašlala a povzdechla si. Tohle se jí nepodobalo. Byl čas jednat, čas ukázat všem, že se nedá jen tak. Pak si ale vzpomněla na slova té stařeny v obchodě. Přinesla bys mi problémy.

„Mají to. Ten papír mají všichni. Podívej, proto se na mě dívají," mávla rukou k lidem, kteří před tím pohybem ustoupili.

„Expelliarmus!" zahřměl náhle Nash, až Mary úlekem nadskočila. Nash ale pouze odzbrojil chlapce, co také zkoušel své štěstí. To teď mohli zkusit všichni. Smrtijedi, lidé z Řádu, prostí kouzelníci, prostě všichni. A ti všichni teď po ní půjdou.

„Raději půjdeme, než si někdo kvůli mně roztříští duši," zašeptala Mary zděšeně, když viděla výrazy ve tvářích okolních lidí. Jak začal první, ostatní budou následovat. Peníze se hodily a byla válka. Komu záleželo na jedné mrtvé? Komu záleželo na Mary Masonové, hledané živé či mrtvé?

Nash nic neřekl, pouze jí nastavil ruku. Mary se posmutněle chytila a nechala se přenášet, kam jen on chtěl. Při tom se ještě dívala na lidi, kteří si ji s nenávistí v obličejích měřili. Ti všichni jí obvykle odpovídali na přátelské pozdravy, ti všichni bývali milými společníky. A teď ji chtěli zabít a předat Tomu, jehož jméno nesměli ani nechtěli vyslovit.

V tu chvíli se Maryino srdce na okamžik zatvrdilo. Jako by poprvé prohlédla skrz svoje vidění světa. Věděla, že po ní smrtijedi půjdou, ale že i obyčejní lidé obrátí svoje zraky od morálních hodnot tak brzy, to nečekala. Ne nadarmo jí matka říkávala, že peníze vládnou světem a Mary bude jednou také jen pouhé kolečko v soukolí života, co ji jednou semele. A Mary začínala mít pocit, že to kolo života ji právě drtí. Postupně a bolestivě.

***

„Co je vlastně na sedmnáctém listopadu tak zvláštního?" nechápal Rabastan, když se plahočil v dešti temnou ulicí podivné londýnské čtvrti. Vlastně sem vůbec nechtěl jít, jenže nějakou podivnou shodou náhod se tak stalo, že on stál nyní tady.

„Je to prostě zajímavý den," odsekl mu Lucius Malfoy, co už dávno zmokl, proto neměl nejlepší náladu. Zvlhly mu i vlasy, přes co se dostával poměrně těžce. A ještě k tomu všemu ty neustálé otázky jeho kolegy.

„To samozřejmě, ale já bych řekl, že je to den jako každý jiný, tak proč ne ty?" nechápal Rabastan, který musel prostě stále do něčeho šťourat. Vždycky mu to bylo osudným. Už v chatě v Alpách rýpal do Jamese Pottera, který mu nakonec docela oprávněně vrazil.

Rabastan se při té vzpomínce zarazil. Právě tahle šťouravost ho totiž zavedla za dívkou, jež mu tehdy pomohla. Postavila se proti všem za něj. Vzpomínal si na to, ač si to často zakazoval. Zakazoval si myslet na ni. Na ně obě. Jen dvě nebelvírky se mu dostaly pod kůži, jen dvě dívky ho změnily, jen dvě ho donutily uvažovat. Už tehdy věděl, že takhle skončí. Nemohl to změnit, to jim také řekl a dokázal.

Tehdy se pokusil vzpírat temnotě v jeho nitru, snažil se ji přeprat a možná dokázat, že je stejně tak dobrý jako Narcissa nebo Rodolfus. Nebyl. On žil v temnotě, ta byla jeho manželkou, milenkou i kamarádkou, nemohl se od ní odloučit. Patřil k ní a ona patřila k němu. Jeho pracně probuzené podvědomí opět usnulo a přenechalo velení mozku, jež byl chladný a temný. Srdce dávno nebilo pro něco víc. Poslední výdech dne věnoval činům, jež si nezasluhovaly pochvaly. Každým dnem se více a více vzdaloval ideálům, jimiž ho zrzka zahrnula. A stejně tak Willow. Nedokázal na ni myslet jinak, i když ho teď jistě nenáviděla.

A právě proto jí tehdy pomohl. Dal jí vědět jedinou větou, že je v nebezpečí. Od té doby ji nepřivedli do Manoru, možná stále žila. Možná žila i primuska Evansová. A možná také ne. Kdo ví?

Rabastan věděl, že by ho to nemělo ani v nejmenším zajímat, ale vyzvídal. Mnohokrát a pokaždé odjinud. Bojovali proti Řádu a v něm měla být i ona zrzka, proto se na ni často jako na nepřítele vyptával. Stejně jako Snape, toho si nemohl nevšimnout. Rabastan si ale uvědomoval, že jemu leží zrzčin zájem stále na srdci, na rozdíl od Snapea.

A právě proto ho trochu děsily zprávy, co poslední dobou dostával. Zrzku už týdny nikdo neviděl. Neobjevovala se v bojích, to za ni obstarávala Taylorová, nebyla vidět ani v promyšlených plánech či jiných strategiích. Jako by se po ní slehla zem. Nikdo netušil, kam se obávaná Evansová poděla.

Kromě toho všeho si ale všímal i malého detailu. Spíše obrovského detailu, jemuž nikdy předtím nepřikládal pozornost. Bellatrix se změnila. Opět. Rabastan se považoval za dostatečně dobrého pozorovatele, aby pochopil, že něco bylo jinak. Tehdy v září, během prvního Brumbálova projektu, se muselo něco změnit. Bellatrix byla od té doby jiná, trochu více lidská, což skrývala za ledovou maskou krutosti, která ale byla jiná. Stejně jako Bella sama.

Jenže pak se jako lusknutím prstu zase vrátila zpátky. Opět mučila prváky, bojovala proti nebelvírům podle jako vždy a zasazovala Mrzimoru smrtelné rány. Předtím se těchto aktivit vyvarovala. Pak ale opět začala. Jako by jí dočasně přeskočilo.

A nyní, po dlouhé době, se s ní opět něco dělo. Rabastan zatím neuměl přesně říct, v čem to bylo, ale něco v jejím postoji mu dokazovalo, že opět přemýšlí. Že už není tím strojem na zabíjení a je opět schopna myslet. Jenže na jak dlouho?

A v tom všem ho podpořila i myšlenka, že Lucius v tom všem nebyl jen tak nevinně. Možná právě proto k této vycházce svolil, potřeboval znát víc. V září mu dala Bella jasně najevo, že nemá zájem o přátelství ani nic jiného. Vytrvala i v Alpách, čehož si Rabastan samozřejmě všiml, ale po Vánocích přijeli opět jako přátelé. A v tom všem tkvěl jeho pozorovací talent. Zdánlivě nespojitelné skutečnosti si dokázal sesadit dohromady. Potřeboval rozklíčovat víc.

„Přesně tak," souhlasil Lucius.

„Tak proč jsi říkal, že to spěchá a musí to být do sedmnáctého?" vyptával se dál Rabastan.

„Neříkal," zavrtěl hlavou Lucius, ale uvnitř věděl, že teď lže. Jenže to bylo jeho slovo proti slovu Rabastana Lestrange. Muselo to být do sedmnáctého, jinak by to nemělo smysl. Věděl, že je to špatné, že nesmí dělat to, co právě dělal, ale všechny špatné činy se mu nasčítávaly na nebeský účet, který teď řešit nemusel. Každým činem si dláždil cestu níž a níž, proto byl jen sám rád, že na něco jako peklo nevěřil.

„Poslyš," začal po chvíli Rabastan, aby se vyptal na to, co chtěl vědět, od samého začátku. „Jak to máš vlastně s Blackovou? Nenapadlo tě, že když nevyšla Narcissa, zkusíš její sestru?" zahrál to do míst, kde by se vždycky mohl rozesmát a něco bodře poznamenat. Musel na to jít postupně.

„Bellatrix? Blázníš?" zasmál se Lucius jeho vtipu a dál to nerozebíral.

Rabastan si tedy povzdechl. Musel na to jít jinak. „Tak proč ne? Přišlo mi, že jste přátelé," zatahal za provázek, co ho mohl poslat do propasti nebo ho vynést do nebeských výšin. Bylo to jako ruská ruleta. Ale co by byl život bez risku? Sakra, kde už jenom tohle slyšel... Nakonec nad tím jen mávl rukou a pokrčil rameny.

„Jistě," přisvědčil Lucius chladně. Vlastně ani nemohl přiznat, že jsou přátelé, když měla Bellatrix tak nízkou pozici u smrtijedů. A navíc si ani nebyl jistý, jestli chce být jejím přítelem. Zvlášť po tom všem, co se stalo a nestalo. Když byla Bella na vrcholu slávy, nepochyboval, ale teď věděl, že by to nebyl dobré pro jeho pozici ani pro život. A navíc jí mohl udělat to, co udělala tehdy jemu. A to, co jí chtěl udělat tak nějak vždycky. Za všechno.

Rabastan si pomyslel, že tohle všechno už nemá cenu. To se toho zase dozvěděl. Teď ale zpozorněl, protože Lucius se zastavil a setřel si kapky deště z očí. Pak zabočil do temnější uličky. Rabastanovi okamžitě došlo, kam to nakonec jdou.

„Borgin a Burkes? Tam chceš sehnat tu životně důležitou věc, co potřebuješ do sedmnáctého, ale ne později?" opět překračoval hranici, kdy by ho James jistě praštil, nemohl si ale pomoct. Hranice slavného Pottera byla u Luciuse nastavena jinak.

„Někdy by ses divil, co všechno se tam dá sehnat. Aby sis odtamtud také něco neodnesl," prorokoval Lucius, ale Rabastan se jeho představám jenom zasmál. Co by ho mohlo zaujmout u Borgina a Burkese? Vždyť to bylo absurdní. Nebyl na tom přece tak špatně, aby si vybíral věci tam. Zase tolik temnoty ho snad neobklopovalo. Hlavně poslední dobou se Borgin vybarvil a navezl skutečně děsivé kousky.

Netrvalo to dlouho a obchůdek se před nimi vynořil. Lucius neváhal a vběhl dovnitř, aby se ochránil před deštěm. Rabastan ho tedy trochu poraženě následoval. Uvnitř ho ale přivítala příjemná vůně starých věcí, které si svého majitele jistě zabily samy. Co také jiného čekat.

„Hej, Borgine?" zavolal Lucius nahlas, protože věděl, že Burkes tu dnes nebude. Bylo přece pondělí, to měl službu Borgin, jak všichni správní klienti tohoto obchodu věděli.

Chvíli se nikdo neobjevoval, takže Rabastan začal procházet kolem regálů s podivnými předměty, co se jen maskovaly za normální. Prošel kolem čajové sady, kterou by jistě dokázal otrávit nejméně tucet kouzelníků, viděl prsten, co byl dokonce ještě na uříznutém prstu. Jistě si ho uřízl majitel, aby se prstenu zbavil, pomyslel si Rabastan trochu hořce a zděšeně. Tohle místo nikdy neměl rád. Už od dětství.

„Pán si přeje?" zeptal se znenadání muž, co se zjevil za pultem. Rabastan vyskočil a poděšeně shodil loktem z police jakousi kouli na věštění, kterou rozhodně vlastnit nechtěl.

„Opatrně, prosím, toto zboží je křehké a velice vzácné," napomenul ho měkce Borgin. Rabastan přikývl, ale kouli nezvedl. Tak hloupý nebyl.

„Co to dělá?" zeptal se Rabastan a ukázal na kouli.

Borgin se pousmál. „Tato věc dokáže zesílit věštecký dar. Ten, kdo věští z téhle koule, nikdy nepředpoví špatně," vyprávěl Borgin. Rabastan se ušklíbl a postavil kouli zpět na své místo. Tohle mu nemohlo nic udělat.

„A za jakou cenu, Borgine?" zasmál se dobrácky, aby skryl strach.

„Není příliš vysoká," pokrčil rameny Borgin. Rabastan pochopil, že více se od prodejce již nedozví. A možná to bylo dobře.

„Máš to pro mě?" zeptal se raději Lucius, aby konečně dostal to, pro co si přišel.

„Samozřejmě, pane. Dělá to sto dvacet galeonů," podával mu maličký balíček, nad kterým Rabastan pouze svraštil obočí. Sto dvacet galeonů? Tak to muselo být něco.

„Je tam všechno?" ujišťoval se ještě Lucius.

„Jistě, nikdy bych si nedovolil někoho, a zrovna Vás, okrást," kýval hlavou Borgin. Lucius se nad volbou jeho slov ušklíbl, pak ale přikývl a vypadal, že je hotov. Nakonec se ale naklonil a popadl nebohého Borgina za hábit.

„Jestli zjistím, že to nebylo tak, jak jsem chtěl, vypálím ti to tu celé od základů. A postarám se, abys byl přitom uvnitř. Rozumíme si?" usmál se ledově, až se Borgin jistě strachy pomočil, jak rychle kýval hlavou na souhlas.

„Tak fajn," dodal ještě Lucius a pustil prodejce. Pak se otočil k Rabastanovi a kývl ke dveřím. Druhý zmijozel nečekal a raději vyběhl z obchodu. Už nikdy sem nechtěl vkročit.

„Mám se vůbec zajímat o obsah té věci?" ukázal na balíček, ze kterého nebylo poznat, co je uvnitř.

„Ve tvém vlastním zájmu ruce pryč. Slyšel jsi, co se stane Borginovi, když to nebude správné. Chceš tak snad skončit taky?" pozvedl obočí, ale Rabastan cítil z jeho hlasu vtip a lehkou nadsázku. I tak mu ale bylo jasné, že pokusit se Luciusovi zkřížit plány by znamenalo jeho smrt. A Lucius by pak jeho tělo pouze překročil a dál se nestaral.

„A co teď?" zajímal se Rabastan.

„A teď zase půjdeme zpátky. Ty sis očividně nic nevybral, proto můžeme..." zadrhl se, protože zjistil, že Rabastan vedle něj už dávno nestojí. Ohlédl se a spatřil Rabastana přilepeného na sklo obchodu U Borgina a Burkese.

„Co je?" vyštěkl Lucius, ale Rabastan bez dechu ukázal na prázdný flakónek tvaru slzy. Takový znal. Viděl ho, všiml si ho. Kdysi dávno ještě v Bradavicích jednou vyklouzl při souboji Lily Evansové zpod hábitu. Přesně stejný.

„K čemu to je?" zajímal se Rabastan.

Lucius se ušklíbl. „Tohle tě zaujalo? To je obyčejný flakónek na vzpomínky. Uchovávají se v něm nejlépe, jinak je ale naprosto zbytečný, uchovat se dají i jinak," krčil rameny.

Rabastan nechápal, co se mu mělo právě teď spojit v hlavě. Nic se ale nespojilo samo. Potřeboval ještě pošťouchnout. A toho se dnes už nedočkal. I přes to ale věděl, že Evansová něco takového neměla náhodou. Náhody neexistovaly, to tvrdil už dlouhou dobu. A pokud tohle něco neznamenalo, pak se klidně půjde omluvit Brumbálovi za všechny špatné činy.

***

Beatrice se prudce otočila a namířila hůlku na krk toho, kdo se za ní plížil. Jaké bylo její překvapení, když ji málem zabodla do krku Alici Taylorové.

„Smrtijedka!" vyjekla Alice a zabodla jí hůlku do hrudníku. Stály tak v patové pozici snad navždy.

„Co tu chceš?" vyštěkla Beatrice naštvaně. Překazila jí plány a Alici nemohla zabít. Ne, když to byla přední přítelkyně celého jádra Řádu. Možná už tím jádrem byla sama. A možná už i jediná, došlo Beatrici.

„Spíš, co ty tu chceš? Tohle je dům Potterových," vyštěkla Alice nedůvěřivě. Něco jí na tom nesedělo.

„Jsem tu z rozumného důvodu, ty ne, tak mě nech pracovat," odsekávala jednotlivá slova Beatrice, protože věděla, že jakmile by vypálila kouzlo, Alice by ji rozstřílela na cucky. A ona chtěla ještě chvíli žít.

„Práci? Přišla jsi je snad zabít?" křikla Alice, aniž by ale vypálila kouzlo. A to mohla. Nějak věděla, že kdyby vypálila kouzlo, ta holka by ji zničila.

„Jsem Beatrice Rosierová," oznámila chladně Beatrice.

Po tomto prohlášení Alice zalapala po dechu a o krok odstoupila. Pak sklopila hůlku k údivu svému i blondýnčinu.

„A-ale co tu chceš?" nechápala Alice. Stále byla nedůvěřivá, jen nějak věděla, že Beatrice je na jejich straně. Pokud si to tedy ta holka nevymýšlela.

„Nějak se vám to sere, tak jsem tady," ušklíbla se.

„Ještěže tak," vzdychla si Alice. Nevěděla, co jiného dodat. „Hlavně mi dej pozor na Siriho," zašeptala prosebně.

Beatrice kývla a vědoucně si olízla rty. „Samozřejmě," prohlásila chladně a trochu kousavě.

„Tady jsi ale úplně k ničemu. Ti dva nevylezou. Je to ztracený," oznámila Alice a mávla k domu. Beatrice přikývla.

„Dobrá. Nezapomeň, neviděla jsi mě tu," dodala důležitě. Pak se bez jediného slova přemístila. Dnes už by to stejně nemělo cenu.

Alice ještě chvíli zírala do prázdna. To bylo zatraceně divné. Víc než divné. Raději ještě prošla okolí a prohlédla všechna místa, kde Beatrici zahlédla. Nikde nic nebylo, všechno bylo čisté. Stejně si ale nemohla pomoct a věděla, že tohle nějak změní osud všeho. Jenže co na tom bylo tak zvláštní?

Do jedné temné uličky Londýna se zatím přemístila Beatrice. Chvíli se nedělo nic, to až po deseti minutách začala ztrácet na délce vlasů i na jejich barvě. Z blond se pomalu stávala hnědá, až černá, nos se prodloužil a trochu zhákovatěl. Jenom oči se příliš nezměnily. Po chvíli už tu nestála Beatrice, jen člověk, co se ušklíbal pachuti mnoholičného lektvaru.

„Tak je to pravda," zašeptal si pro sebe Severus Snape. Nebyl nejnadanějším lektvaristou pro nic za nic. Umíchat mnoholičný lektvar byla maličkost, vytrhnout Beatrici jeden vlas snad ještě větší, v mumraji během zasedání se nic nepoznalo, a pojmout podezření stihl už předtím. Původně se chtěl sice setkat s Lily, ale setkání s Alicí ho utvrdilo v tom, co bylo zřejmé.

„Beatrice Rosierová je zrádkyně," zašeptal si pro sebe Snape a zašklebil se. Jako by to snad celou dobu neříkal. Bylo mu to jasné už od chvíle, co viděl, jak Lenu přináší zpět do vězení. Tehdy se Beatrice tvářila velice nápadně.

Snape ale najednou zakolísal pod tím poznáním. Pokud byla Beatrice zrádkyně, pak jistě musela o Lenině útěku něco vědět. A z jejího pohledu bylo jasné, že to pro ni něco znamenalo. Že by se snad Lena nedostala ven sama? Že by jí někdo pomohl? Jistě, jak jinak by se dostala ven? Pomohla jí ven snad Beatrice?

Do hajzlu, zaklel v duchu Severus. Možná to nebylo tak jednoduché. Nemohl si teď jen tak nakráčet za Voldemortem a oznámit mu, že Beatrice je zrádkyně, jak by to jistě měl udělat. Jenže nemohl. Byla to špatná volba, vedoucí ke špatnému činu, ale on prostě nemohl obvinit někoho, kdo pomohl Leně. Princezně nebelvírské. Leně se lvím srdcem. Sladké princezně bez špetky zla v krvi.

Snape vytáhl z hábitu prázdnou zkumavku od mnoholičného lektvaru a prohlédl si ji zhnuseným pohledem. Pak ji vší silou odhodil přes ulici na dům, kde se sklo roztříštilo na milion kousíčků. Neměl se do toho vůbec pouštět. Takhle možná ohrozí Lenu, když si dostatečně nezamkne mysl. Na Beatrici mu nezáleželo, to Lena to musela přežít.

Na nikom jiném už nezáleželo. Měl přežít jen ten, kdo měl v sobě světlo. Světlonoška Nebelvíru. Snape se nad tou ironií ani nepozastavil. On všude jen rozséval smrt a násilí, zatímco ona trpěla pro dobro svých přátel. Světlonoška a smrtonoš. Dvojice k pohledání.

Leno, obrátil oči k obloze, věř, že se dostaneš ven. Ať jsi, kde jsi, věř, že to dokážeš. Najdu si tě. Je mi jedno, co to bude stát, už jsem se rozhodl. Nezáleží na ničem jiném, věř, že to přežiješ a přežiješ to. Prosím, pomyslel na to slovo, co už tolik dní neslyšel. Merline, prosím, ochraňuj Lenu před Voldemortem, použil jeho jméno jako důkaz síly a nezlomnosti. A byl to přesně ten pocit, co mu kdysi Lena popsala. Nebelvírská odvaha pro Lenu, za Lenu. Věř, Leno!

***

Skutečná Beatrice si skousla ret, jak přemýšlela. Usilovně uvažovala nad tím, co by mohla dělat. Co vůbec mohla udělat pro porážku Voldemorta? Jistě by se něco dalo najít. A ona moc dobře věděla, co všechno by ráda podnikla. Jenže k tomu potřebovala Evansovou, po které jako by se slehla zem. A bez ní se nemohla angažovat nijak. Byla úplně k ničemu.

***

Bellatrix procházela nočním sklepením jen s rozsvícenou hůlkou. Ohlížela se přes rameno i před sebou se pořádně rozmachovala světlem. Každý další krok se příliš rozléhal, každý výdech zněl moc hlasitě. Nesměli na ni přijít.

Nejistě otevřela dveře do cely Lupina a Blacka. Vklouzla dovnitř a prohlédla si ji. Cela nebyla velká. Jen dvoje řetězy na spoutání vězňů. Bellatrix pro ně teď nemohla nic udělat. Mohla ale udělat něco pro svoje svědomí ohledně Narcissy.

Doběhla k vězni vlevo. Nebyl tak zmlácený, jistě neodporoval tak jako Black. Bellatrix se proti své vůli ušklíbla. Pak se ale zadívala na Lupina pozorněji. Nečekala, že by byl vzhůru, proto ji překvapilo, když pohnul hlavou a rozevřel oči. Pak je vytřeštil.

Bellatrix si v rychlosti přiložila prst na rty. „Pšt, ticho," začala špitat. „Teď nemůžu nic udělat. Pro Cissu ale udělám. Bude to složité, ale já musím. Pro Cissu," zašeptala zoufale, jako by sama sebe přesvědčovala.

„Co?" zachraptěl Remus. Nechápal to.

„Pomůžu ti utéct. Jen mi dej čas. Nějak si zařiď přežití a dej mi čas na plán. Zachráním tě pro Cissu," dodala ve spěchu, než vykouzlila pramínek vody z hůlky a naplnila jím misku, co posměšně stála před vězni. Víc nemohla udělat.

Jenže tuhle chvíli si vybral i druhý vězeň, aby zvedl hlavu a dal najevo, že všechno slyšel. „Andy mi říkala, že máš něco s Evansovou. Možná měla pravdu," šeptal vyčerpaně Sirius z posledních sil.

Bellatrix vyskočila opět na nohy. Zděšeně se na něj podívala. „Cože?" vyjekla a zapomněla při tom na ticho. Jenže Sirius už nemohl odpovědět. Vysílení si totiž opět vybralo svou daň.

Bellatrix zběsile přemýšlela, jestli něco ví o Evansové. S hrůzou zjistila, že ne. Nevzpomínala si skoro na nic. Věděla pár drobností, ale nic víc. Vždyť to byla mudlovská šmejdka. Jak by mohly spolupracovat? Něco tu nesedělo. Vzpomínky jí sice chyběly, ale tohle bylo moc velké šílenství. Potřebovala někoho, kdo by jí pomohl. Kdo by jí pověděl pravdu. Jenže ten někdo si očividně dával parádně na čas. A Bellatrix se na všechno ocitla zase sama. Na tohle nové zjištění, které pomalu otřáslo jejím světem.

Ahojky,

tak jsem tu opět s kapitolkou :D ¨

Co tomu říkáte? Vypadá to, že Mary má lehké problémy, Rabastanovi se něco začíná spojovat a Lucius koupil cosi tajemného. Máte tušení, co to bylo v balíčku? A v neposlední řadě tu Snape prožívá velké odhalení. Čekal to někdo? :D Dobrá, já si teď přijdu jako hrozně překvapivá, ale předpokládám, že to asi nebude ono. Stále si však myslím, že jedno velké překvapení mám ještě v záloze :D A co chudák Bellatrix? Jak ta se vyrovná s podivnými nápovědami jejího předchozího života? 

No, to vše se dozvíte v další kapitole, kde si zase podáme další osudy lidí, na které se dnes nedostalo. Všechno se to začíná podivně zamotávat a velkou záhadou je zmizení Lily a Jamese. Na to se podíváme ale zase příště... :D

Queen of story