Lena se pomalu rozpouštěla. Celé její tělo jako by bylo z ledu. Jenže nebylo, to viděla. To pouze někdo rozpouštěl ten led kolem ní. Po dlouhém čase se opět nadechla pořádně. Znovu pocítila bolest tepla, co nepřicházelo. Třásla se po celém těle, jejímu vězniteli to ale bylo jedno.

„Lena LeClarová, držitelka tajemství, co zničilo čtyři smrtijedy," zasmál se chladně ten, kdo ji pomalu rozpouštěl zpět do reality, kam ale dívka ani v nejmenším nechtěla.

„Nic na to neřekneš?" smál se dál ten chladný hlas, co musel patřit Voldemortovi. Nikdo jiný o ní nevěděl. Aspoň to si myslela ona dívka. A nejspíše se nepletla, protože když konečně mohla otočit hlavou, spatřila přesně toho, o kom přemýšlela už od začátku. Zírala do rudých očí Pána zla.

Okamžitě zavřela svoje oči, aby k ní nemohl proniknout telepaticky. „N-nic n-neř-ř-řek-nu," drkotala zuby Lena, neb já byla neskutečná zima.

„A co takhle?" zasmál se Voldemort dobrácky. „Ty řekneš a já ti zase na oplátku prozradím, že nebudeš zabita," nabízel jí. Lena pozvedla obočí.

„Ale mučena navždy v tomhle hradě?" zasmála se, ale stejně při tom slabě klapala zuby, i když se snažila znít pevně a odvážně. Nikdy se nenechá zlomit, pro tohle její rodiče nezemřeli.

„Neřekl bych přímo mučena, jen nucena zůstat," navrhoval novou cenu, ale Lena opět odmítla zavrtěním hlavy.

„Crucio!" došly Voldemortovi nervy a nechal Lenu, aby se zmítala v bolesti několik dlouhých minut samotná. „Tak co?" zeptal se, když dívčino tělo dopadlo na podlahu, až to zadunělo.

„Ne," zavrčela dívka z posledních sil a obrnila si svoji mysl. Nedostane se dovnitř, ne když bude věřit. Slyšela ta slova jako by to bylo včera. Seděla v cele, na úplném začátku svého zajetí, a poslouchala slova, jež jí dodaly odvahy. A teď je slyšela znovu. Věř, Leno!

Měla pocit, že ten hlas zná, že ví, komu patří, jen si nemohla vzpomenout. Myšlenky teď musela nechat skryté, na nic nemyslet, pak ji nedopadne. Lena se dívala do země a klepala se námahou, jak odolávala bušení sta kladiv do její hlavy. Cítila je tam, jako by byly skutečné. Ne, ony byly skutečné, doopravdy jí do hlavy dostal tisíc kladiv. Možná i milion.

Lena se rozesmála šíleným smíchem, jak ji hlava bolela. Vytryskla z ní pak aspoň nějaká bolest. „Není to skutečné," šeptala si, když se musela chytit za spánky, protože měla pocit, že jí mozek vyskočí z hlavy přímo skrz ně. „Mí přátelé mě hledají, zachrání mě," špitala pro sebe. „Věřit, musím věřit," opakovala si.

Voldemort se ale ledově rozesmál. „Ti? Ti, co se nedokážou postarat ani o svoje řady? Brumbálovi spratci už neexistují!" smál se vítězně.

„Blafuješ!" zaječela Lena a přitiskla si ruce na uši. Jistě to nebyla pravda, Lily teď vymýšlí plán, jak ji zachránit, nenechala by ji v tom. Nikdo z nich. James, Sirius, Remus i Peter, ti všichni stojí Lily po boku. Stejně jako Mary s Alicí. A Cathy s Rodolfusem, dokonce i Amélie. Všichni jí teď jistě postrádají a hledají ji.

„Ach Leno," zavrněl Voldemort skoro něžně, jak si nemohl pomoct, když viděl dívku v koncích. Věřila v nepravé lidi. „Podívej se sama," násilím vtrhl do její mysli a zasadil vzpomínku.

Lena se neubránila, dokázala ho vyhnat ven, ale nedokázala se zbavit vidiny vězení, kde byl přivázaný Sirius s Remusem. Umírali, pokud někdo něco neudělá, zemřou tam jistojistě, stejně jako ona tady. Hned poté se jí myslí prohnal záblesk odměny, co byla na Mary vypsána. Papír s cenou za její hlavu i tělo. Živé nebo mrtvé, prohánělo se před očima blonďaté nebelvírky.

Hned na to viděla zatlučená okna domu Potterových. Nikdo tam nebyl, nikdo nesvítil, nikdo nespřádal plány. Všechno bylo pryč. Lena ale nedokázala zahnat pocit, že to není všechno. Za tímto výjevem se skrývá víc, jen to nemohla dát najevo před Voldemortem. On to možná neviděl, ale ona ano. Bylo v tom něco jiného.

Lena tak násilím uzavřela mysl a veškeré beznadějné myšlenky nechala za její hranicí. „Věřím jim," zopakovala, načež opět vylétla do vzduchu a s příšerným jekotem do zkroutila do podivného patvaru. Prasklo pár kostí, Lena vyplivla chuchvalec krve, než si ji Voldemort spustil zpět na zem.

„I víra jednou musí skončit," zašeptal k sobě samému s děsivou jistotou Voldemort. Nečekal, než se Lena připraví, rovnou k ní vyslal kouzlo spoutání. Pak se ještě zle ušklíbl. „Však ti zasadím led i do srdce, a pak přestaneš chránit tajemství tehdejší noci," sliboval jí.

„Byl tam i můj bratr," vybreptala Lena pod nátlakem mysli. Pak se ale znovu uzavřela. „Byly mu čtyři, nikdy ti nic neprozradím," zašeptala odvážně a pak stejně jako předtím obrostla pomalu ledem. Cítila, jak se jí zažírá do kostí, svaly nechává tuhnout a prostupuje šlachami a nakonec i cévami. Jen srdce stále tlouklo. Ještě nebylo z ledu.

Nebude. Ne, dokud budu dýchat, slíbila si. Možná jsem bezbranná, ale věřím. Stále věřím v to, že někde se najde duše, které na mě záleží. A ta mě najde a pomůže mi. Nic neřeknu, nenechám led prostoupit do srdce, nikdy se tam nedostane.

Cítila ale, jak jí opouštějí síly. Nemohla vydržet dlouho, jednou se prořekne. Tak jako dnes. A Voldemort si právě na tuhle chvíli počká. Však ji zlomí. Možná ne dnes, ne zítra, ale jednou ji uvidí na kolenou v prachu, jak mu vypráví svá tajemství. Tajemství, za která by jinak platil životy svých mužů.

***

„Kde máte diadém?" zajímala se Narcissa okamžitě, když potkala čerstvý pár na chodbě. On vlastně nebyl tak čerstvý, od události s diadémem uběhlo hodně vody, proto už Frank a Linda dávno přestali být senzací.

„V bezpečí," usmála se Linda.

„No to je sice hezké, ale kde to bezpečí je?" uhodila na ně blondýnka.

Frank se lehce zamračil. „Na rozkaz Regula ti nic neřeknu, promiň. Vím to jen já a Linda, konec," zatvrdil se Frank.

Narcissa se zamračila více než Frank předtím. „Regulusovi je do toho hovno, já chci vědět, kde máme diadém. Nezapomeň, kdo to celé zařídil. A bývaly doby, kdy by ses mě lekl a radši všechno řekl," vzpomněla si na staré dobré časy.

„Tak na to zapomeň, Frank nic neřekne," usmála se Linda vesele. Za ty čtyři týdny se s Narcissou poměrně sžila. Svým způsobem totiž dělala to, co ona sama. Pomáhala Frankovi udržet si nějaké to sebevědomí, stejně jako Narcissa tohle dělala pro Remuse. Akorát trochu jinak. Tam kde byla Narcissa temperamentní a možná až trochu panovačná, tam byla Linda milá a hodná, že se jí každý chtěl zavděčit. Svým způsobem to měla mnohem promyšlenější než Narcissa. Ta vše zakládala jen na strachu okolí.

„Přesně tak," dodal si odvahy chlapec a stiskl své dívce ruku. Linda si skousla ret, až se Frank zapýřil. Na to Linda zrudla a zamumlala, že by už asi měli jít, neb mají práci.

Narcisse bylo jasné, že pojem práce je v tomto případě trochu nadnesený. „Jen běžte, život může být krátký, tak si ho užijte, dokud můžete," svolila. „A Franku," zavolala na něj ještě. Od té události v Komnatě nejvyšší potřeby ho oslovovala už zásadně jen jménem. „Nezapomeň na ochranu, nechci mít další těhotnou kamarádku," dodala zvesela blondýnka, až tím donutila plachou Lindu k takovým rudým tvářím, že by si za to mohla připsat diplom pěstitele rajčat.

„Blacková, to snad..." začal Frank, ale Narcissa ho v dobrém rozmaru přerušila.

„Budoucí Lupinová. Konečně mi přišel ten dopis," ušklíbla se.

„Cože?" zaječela přes celou chodbu Emmelina Vanceová, jež se jen tak omylem připletla do cesty a zrovna tohle slyšela dokonale. Jako vždycky.

„No jo, už to tak bude. Remus mi v dopise skutečně velmi pěkně naznačil, že... Ale co bych vám to vyprávěla, přečtěte si to sami," podala všem třem dopis, načež se její přátelé sklonili k sobě a začali hltat každé slovo.

„Merline, to je úžasný!" vykvikla Emmelina nadšeně a skočila Narcisse kolem krku. Blondýnka jí nejistě poklepala na rameno a odstrčila ji s tím, že tohle stejně neumí, tak ať se zbytečně nenamáhá. Emmelina si jen povzdechla a řekla, že aspoň na její narozeniny by si to Narcissa mohla zkusit.

„Drahá Emmelino, narozeniny máš každý rok, příští je budeš mít zase, já mám zásnuby jen jednou za život, takže je tohle můj den," odsekla jí blondýnka. Emmelina jen protočila oči. Sama narozeniny neslavila, přišlo jí to v tenhle čas hloupé.

„Tak co na to říkáte?" vytrhla jim dopis z rukou Narcissa. Frank zůstal chvíli zaraženě stát a krčil rameny. Linda ale zavrtěla hlavou. Pak začala mluvit, ale s každým slovem se Narcisse více a více stáhla tvář a úsměv jí zmizel.

„Nelíbí se mi to. Ani trochu. Pokud jsi mi nepopisovala jiného člověka, tohle nepsal tvůj Remus. Přečti si to znovu a zkus dávat trochu větší pozor. Nehltej slova a zaměř se na význam. Nesedí mi to. Tvůj Remus má být nejistý a plachý, možná jako já, tak jsi mi to sama řekla. Kdybych já psala dopis, tohle bych nikdy nenapsala. Podívej se, tohle psal člověk arogantní a pyšný sám na sebe, někdo, kdo je příliš domýšlivý. Už jenom to oslovení. Nemiluje tě náhodou? Proč by ti pak psal takhle? Uznávám, je to povedené, ale nevěřím tomu. Neznám ho, proto nemám páru, ale pokud je to ten kluk, o kterém jsi mluvila, kterého jsem já sama vídávala ve škole, pak to nepsal on," zakončila Linda trochu prosebně a podala Narcisse dopis zpět.

Blondýnku zalila nejistota. Znovu se zadívala na dopis a projela ho pohledem. Dávala si pozor na slova, nešla teď po významu. Když četla asi čtvrtý řádek, zarazila se. Tohle neznělo jako její Remus. I ve svém období v Alpách byl trochu jiný. Napsal by jí, jak přežil úplněk, že mu chybí, jak se má ona. Ani jedna z těchto věcí v dopise nebyla. Zato psal podivné věci o lásce, z nichž se prve zbláznila.

„Může být jen nadšený," navrhla dívka nejistě, ale pak jí došlo, že je to blbost. Tonoucí se sice stébla chytá, ale už ani Narcissa neměla potřebu se natáhnout po stéblu. Zmučeně si znovu přečetla pár řádek dopisu.

„Tohle by neudělal," zašeptala najednou. Nepožádal by ji o ruku tak brzo ani takhle. Jak jen mohla být tak hloupá a na okamžik mu na to skočit? Ne, tenhle dopis nepsal Remus. A o to to bylo horší.

„Někdo to psal za něj, možná chtěl něco skrýt," vyhrkla Emmelina.

„Něco se mu muselo stát," teď už nepokrytě vzlykla Narcissa. Té se okamžitě chopila Linda jakožto nejempatičtější člověk skupiny. Její milá povaha byla korunována chytrostí, pro kterou ji Frank miloval snad ještě víc. Byla prostě dokonalá.

„Pojď, půjdeme do pracovny, no tak," šeptala jí a vedla zmijozelku chodbou. Frank se okamžitě vydal za nimi.

„Dojdu pro Marlene," špitla Emmelina nešťastně. Nečekala na souhlas, prostě rovnou zmizela do knihovny.

Cesta nebyla dlouhá, Emmelina moc dobře věděla, co se v knihovně teď děje. Pokud někdy dřív bývala knihovna bezpečným místem, v poslední době to skutečně nebylo. Studenti se tam setkávali v podivných tajných spolcích, hledali poslední dostupné informace a kradli pro sebe důležité knihy. Madam Pinceová už tam byla naprosto zbytečná.

A teď, jen pár dní před Vánoci, to bylo snad ještě horší. Někteří žáci plánovali, že se sem již nevrátí, jiní očekávali, že jim v odjezdu zpět něco zabrání a někteří si prostě pro jistotu brali knihy, které se jim mohli ve skutečném světě hodit. Stejně jako Emmelina, která věděla, že po Vánocích už nebude nic jisté ani stejné.

Vběhla do knihovny, kde u nedalekého stolu zahlédla Marlene, jak listuje velice starou knihou. Ta nemohla být ve volném výběru. Omezený přístup ale díky kouzlům jistého primuse už dávno nebyl tak omezený. Některé knihy šly odnést, jiné jen přečíst, ale aspoň něco se dalo.

„Marlene," vydechla Emmelina, když k ní konečně doběhla. Marlene zvedla zrak od knihy z jakýmisi znaky, jež Emmelina neuměla přečíst. Od své přítelkyně ale věděla, že tohle jsou starodávné runy a Marlene je zdatnou překladatelkou.

„Teď ticho, nikdo si mě nesmí všimnout, tohle je zajímavý," vyhrkla a ukázala na knihu. Emmelina na ni nechápavě zírala.

„Podívej," začala ukazovat Marlene. „Tady se píše, že existují předměty, co pomáhají zapuzeným vrátit se zpět do života," šeptala blondýnka a ukazovala na řádek znaků, které Emmy identifikovala jako klikyháky první úrovně.

„To myslíš jako... Diadém?" naznačila ústy poslední slovo, aby nemusela říkat to slovo na v. To se totiž neříkalo nikdy.

„Asi ano, tomuhle slovu nerozumím a ta věta bez něj nedává smysl, ale kdybych to mohla dočíst, možná něco najdu," šeptala Marlene a znovu se ponořila do textu.

„Ale, ale, ale, copak to nevidí oko mé?" ozvalo se u nich, vlastně přímo nad nimi. Obě dívky vyděšeně vzhlédly a setkaly se s pohledem madam Pinceové a Flinta, jež si na ně onu knihovnici jistě zavolal.

„Kniha z omezeného přístupu, tohle vám neprojde," zasmál se Flint škodolibě. Bylo mu zcela jasné, že když konečně madam Pinceová někoho chytila při činu, jistě z něj udělá exemplární případ. A překazit McKinnonové práci bylo to, po čem tenhle zmijozel prahnul už od počátku roku. A teď, před Vánoci, se mu to mohlo skutečně splnit.

„Má pravdu, slečno McKinnonová. Za profesorkou McGonagallovou, ihned," poslala ji madam Pinceová jako za starých časů posílala studenty do ředitelny. Teď se veškeré takové dění přesunulo do kabinetu profesorky McGonagallové. Nikomu už to nepřipadalo divné, Brumbál prostě přestával existovat.

„Ale madam Pinceová, jsou přece Vánoce," udělala psí pohled Marlene, jako by jí to snad mohlo pomoct. Pinceová ji ale nikdy neměla ráda, proto se mohla s knihou okamžitě rozloučit.

„Tohle na mě nezkoušejte, je teprve sedmnáctého, na Vánoce pojedete domů až za tři dny," opravila ji Pinceová za souhlasného mručení Flinta.

„A co kvůli mně? Mám dneska narozeniny, víte?" zasmála se Emmelina mile, snažila se působit nevinně, ale madam Pinceová si moc dobře pamatovala tuhle holku ještě z loňského roku. Tehdy jí ona příhoda v knihovně nepotěšila, proto ona nepotěší ji ani dneska.

„To je sice velmi hezké, ale ne, ani to nemá na danou situaci žádný vliv," natáhla se po knize a vyškubla ji z Marleniných rukou. Blondýnka se skoro rozplakala, když už něco našla, tak jí to měla Pinceová sebrat? Flint se potěšeně díval, jak Marlene trpí.

„Půjčte mi to," ozvalo se vedle nich autoritativně a než se mohla Pinceová nadát, knihu třímal v rukou Donovan z Nebelvíru. Flint se zamračil, Marlene také, ani Emmelina se netvářila příliš nadšeně. Donovan možná prokázal, že k nim nějakým způsobem patří, ale i tak ho nikdo neměl příliš v lásce. Až na Franka, samozřejmě. A Lindu, ale ta milovala všechny bez rozdílu.

„Pane Donovane, okamžitě mi vraťte tu knihu," rozječela se madam Pinceová, které už taky tekly nervy z toho všeho. Škola se jí pomalu sypala pod rukama a ona s tím nemohla nic dělat. Už i Nebelvír se bouřil a ošetřovna byla čím dál plnější. Zmijozel oplácel a Mrzimor už také končil se svojí klidností. Jen havraspárští se zatím drželi a nevměšovali se, ale jak dlouho jim to vydrží?

„Obávám se, že ne. Do hajzlu, Flinte!" zařval, když mu zmijozel vytrhl knihu z rukou. To už se ale natáhla Emmelina a vší silou trhla za knihu Flintem dopředu. Flint přepadl na stůl, kde ho Marlene neomylně praštila zavírající se knihou. Vlastně ho tak trochu zavřela dovnitř.

„Co se opovažuješ?" připletl se k tomu jiný zmijozel, co byl shodou okolností přítelem Flinta, tudíž nepřítelem Marlene.

Kniha se tak ocitla v jeho rukou, odkud putovala do rukou Amycuse Carrowa, který tam se svojí sestrou přišel, neb se tu něco dělo. Jemu vytrhla knihu opět Marlene a pokusila se ji schovat, aby nikdo neviděl text, co četla. Flint byl ale rychlejší a nepříliš mile Marlene zpacifikoval. To už byl ale na řadě opět Donovan, který přetáhl onou ukořistěnou knihou Flinta po hlavě a odskotačil s ní z dosahu všech.

„Pane Donovane!" ječela madam Pinceová a snažila se k Donovanovi dostat stejně jako zbytek studentů, kteří se jen chtěli dozvědět, co se to tu děje. Marlene i Emmelina tak ztratily přístup ke knize.

„To je takový idiot," zašeptala Emmelina, když pochopila, že ony skončily. Neměly šanci proti davu rozjařených studentů, co se chtěli zapojit do hry házení knihou.

Marlene ale nedbala Emmelininých slov a vyběhla pro knihu. Potřebovala ji. Se slzami zoufalství v očích se pokusila na knihu dosáhnout, ale marně. Kniha putovala od ruce k ruce, až nakonec přeletěla místnost a dopadla přímo do krbu, ve kterém v zimních měsících madam Pinceová zatápěla. To už Marlene nevydržela a zoufale vzlykla.

Pak vyběhla z knihovny následována Emmelinou. Černovláska běžela chodbou a neohlížela se. Jenže Marlene se jí i přes to všechno ztratila.

***

Emmelina ještě nějakou chvíli prohledávala hrad, ale pak to vzdala. Zamířila raději k pracovně primusů s tím, že všechno poctivě vypoví. Jenže se také nedostala příliš daleko. U jednoho z menších oken ji zarazilo houkání. Soví, aby byla přesná.

Přešla proto k oknu a vyhlédla ven. Na okenním rámu seděla sovička, která nebyla ani trochu mohutná. Byla světlounce hnědá, ale s nocí splývala jedna báseň. Emmelina netušila, komu by ona sovička mohla patřit, vždyť takhle maličkou sovu nikdo z jejích známých neměl. Vlastně nikdo, pokud si pamatovala. Všichni posílali dopisy po mohutných výrech nebo sovách pálených, žádná maličká sova blíže neurčeného původu.

„Čípak ty jsi?" zeptala se jí dívka mile, sovička ale neodpověděla. Pouze natáhla pařátek s neskutečně malou krabičkou převázanou stuhou. „Pro mě?" nechápala Emmelina, ale když si přečetla jediná dvě slova na jinak neznámé krabičce, zjistila, že přesně pro ni. Jméno Emmelina Vanceová se skvělo na obyčejném hnědém papíru, v němž byla krabička převázaná. Emmelina aspoň tušila, že to byla krabička.

Vzala ji opatrně do rukou. Přejela prsty po stuze a zatáhla za její konec. Okamžitě se rozvázala a papír z krabičky spadl jako mávnutím hůlky. V tu chvíli sovička odplachtila do noci. „Nejspíše nečeká odpověď," uvědomila si Emmelina a krabičku si ještě jednou pečlivěji prohlédla.

Velice opatrně ji otevřela, aby se podívala, co skrývá. Nevyčítala si neopatrnost, protože si ani nemohla uvědomit, že se něco stalo. Nic se nestalo. Z krabičky nevyletělo nic otráveného, nezasáhlo ji kouzlo ani nic podobného. Jen se jí ukázal pohled na vnitřek krabičky, co byl vystlán měkkým polštářkem, na němž spočíval přívěsek.

Emmelina ho opatrně vzala do rukou. Ani tehdy se nic nestalo, proto neváhala a nasadila si ho na krk. Přívěsek byl stříbrný, čehož si Emmy nemohla nevšimnout, proto jí došlo, od koho asi pochází. I malý přívěsek, co se jí teď houpal na hrudníku, byl svým způsobem metaforou. Maličké srdíčko, průhledné, jako by bylo vyřezáno se samotného ledu.

„No," zasmála se Emmelina, „hezké narozeniny," dodala sama sobě, aby jí aspoň někdo toho dne popřál. Na narozeniny, zdá se, v těchto dobách už nikdo nehrál.

***

„Narcisso, uklidni se!" naštval se konečně Regulus a chytil svoji sestřenku za obě zápěstí. Dovedl ji k posteli a posadil ji. Při tom ji stále držel. „Nic neříkej, prostě mlč, a poslouchej," nabádal ji, ale viděl, že je to zbytečné, Narcissa se úplně zhroutila.

„Někdo ho určitě zabil a teď se snaží zahladit stopy," vykřikla znovu a vstala i přes Regulovy protesty. Linda s Frankem už to vzdali, jen Regulus se pořád ještě snažil dovést Narcissu k poznání a pochopení. Nemělo to smysl, to už si uvědomil i on.

„Za tři dny jedeme pryč, pak si to všechno osobně zkontroluješ, ano? Určitě se nic nestalo, je to celé jen velké nedorozumění," přibližoval se k ní Regulus a pokoušel se znít jako ten, co ji ochrání a pomůže. Bokem se ale mračil na Lindu, která tohle všechno začala. Nějaká část jeho duše si ale uvědomovala, že to může být pravda.

„Ne! Ne, musíme jet hned," začala opět vyšilovat blondýnka, když už to Regulus nevydržel.

„Mrzí mě to, ale nejde to jinak. Mdloby na tebe!" bleskově švihnul hůlkou, co ležela na stole, a Narcissa se skácela do postele jako mrtvá.

„Bylo to opravdu nutné?" ozvala se Linda zaraženě, když pohlédla na Narcissu, která se sice uklidní, ale rozhodně nebude nadšená z toho, co jí její bratránek udělal.

„A bylo nutné ji takhle děsit? Vždyť se nic neděje," rozhodil rukama naštvaně Regulus.

„A co ten dopis?" vyjel na něj Frank.

„V dopise nic není, prostě špatná formulace slov a vy z toho uděláte přepadení, únos nebo rovnou smrt," hádal se s nimi, až Lindě vhrkly do očí slzy. Nebyla zvyklá, že na ni někdo křičí, její milá povaha se s tím prostě nescházela. A ženské slzy uměly divy. Frank se zamračil a bojovně nastoupil proti Regulusovi.

„Nezvyšuj na ni hlas!" ozval se Frank.

Regulus si jen posměšně odfrkl. „Nebo co?" smál se zle.

„Nebo ti ukážu, proč sis neudržel Alici," zasmál se Frank. Regulus zbledl a následně zrudl. Rozkřičel se na Franka, který mu stejně odpovídal.

„Dost!" zaječela ponenáhlu Linda. Oba se na ni překvapeně otočili. „To ten diadém, schovala jsem ho tady, abyste o tom nevěděli, nejspíše musíme najít jiné místo," kývla na Franka a doběhla k jednomu z obrazů. Ten sundala a otevřela malá dvířka, co za ním byly.

„Lindo!" zahřměl Regulus, který pochopil, že poslední dobou ty jeho nálady nejspíše nebyly způsobené jen tak něčím nebo Vánoci. Havraspárka se skrčila a zamrkala na Reguluse roztomile řasami.

„Přece by ses nezlobil," zapředla mile a jemně se pousmála. Frank si olízl rty, načež se Linda lehounce ušklíbla. Její kráse neodolal ale ani Regulus, který nakonec mávl rukou a poslal ji i s diadémem pryč. Frank odešel jen chviličku po ní, aby ji dohnal na chodbě.

„No aspoň někomu ten vitál prospívá," uchechtl se Regulus, ale chápal to. Viteál Franka i Lindu zbavoval plachosti, proto se na konci chovali stejně jako třeba Narcissa. Když už pomyslel na primusku, pohlédl k posteli, kde Narcissa ležela bez známky vědomí. Regulus vytáhl hůlku, aby ji probudil, ale na poslední chvíli si to rozmyslel.

„No a co, Vánoce budou dost špatný i bez tohohle výlevu," uchechtl se a nechal tam Cissu jen tak ležet.

„Vážně budou tak špatný?" ozvalo se ode dveří. Regulus se překvapeně otočil s otázkou, jestli ještě neodešli, ale pohlédl na mrzimorku s černými vlasy a zelenýma očima. Lehce se pousmál, protože ji vůbec neslyšel přicházet. Možná se to konečně naučila nebýt všude vidět a slyšet jako hlavní.

„Málokdo bude zůstávat v Bradavicích taky, takže si to umíš představit."

„Proč nejedeš s námi? Vždyť jsi součást naší party, proč tu zůstávat?" přešla k němu Emmelina a položila mu ruku na rameno stejně jako to dělávala Narcissa. „Věř nebo ne, všichni tě tam rádi uvidí."

„Pochybuju, že by někdo z vás stál o zmijozela z rodu Blacků," ušklíbl se bolestně.

„Jistě, stejně tak nemusíme chtít Siriuse z rodu Blacků, Narcissu ze Zmijozelu a rodu Blacků nebo Andromedu ze Zmijozelu i rodu Blacků. A něco mi říká, že Bellatrix je poslední, koho u rodinného stolu nepřivítáme," uchechtla se Emmelina a zadívala se Regulovi do očí, pak přikývla. „Vybral sis stranu, tak jsi dostal i to, co k ní náleží. A to je možnost azylu v kterémkoliv domě Brumbálových spratků," zasmála se.

„Brumbálových spratků?" nechápal Regulus.

„Tak nám říká... Voldemort," zhluboka se nadechla a vydechla. Pak se lehce pousmála. „Jsme ti, co vzešli z Brumbálova projektu, proto jsme jeho spratci. Aspoň tak mi to před pár měsíci psala Cathy," smála se tomu označení. „Je to hloupé."

„Ne, počkej, není to hloupé," zarazil ji Regulus. „Je to něco, co by vás, nás," opravil se, „mohlo spojovat. Něco, co se s námi ponese navěky, ať už válka skončí jakkoliv," neodvažoval se zrovna před Emmelinou říct, že nemusí skončit dobře. Emmelina by si ho za jeho pesimismus jistě podala.

„A ty snad chceš, aby se ti navždy říkalo Brumbálův spratku?" smála se Emmelina. „To už i ten Fénixův řád je lepší," dodala, ale pak si uvědomila, že Regulus do něj nikdy nepatřil a patřit nebude. A ona vlastně také ne. Fénixův řád byl pro jiné lidi, pro ty starší a pod vedením Brumbála. Jenže oni si zbyli sami na sebe, bez pomoci, bez všeho kolem. Oni i ročník před nimi. Ti všichni byli vychováni v Brumbálově projektu.

„Možná máš pravdu. Je to něco společného. Všichni jsme Brumbálovi spratci," znovu se zasmála a Regulus spolu s ní. „To ale znamená, že jako člen této vznešené komunity," začala, „máš stejná práva jako my. A je jedno, jestli jsi přešlápl a chvíli neviděl světlo. Tuším, že už jsi ho znovu objevil," vzpomněla si na Alici. „Takže konec řečí, pojedeme všichni domů a přesně dvacátého čtvrtého se sejdeme na jednom místě. Všichni. Nabídla bych ti, abys do té doby přijel za mnou, ale..." pokrčila rameny a zatěkala pohledem.

„Samozřejmě," odpověděl lehce zkroušeně Regulus.

„Ne, počkej, tak to není," zarazila ho Emmelina rychle. „Prostě tam nebudu. První dny už něco mám, přijedu až na Vánoční večeři," objasnila mu. „Nikomu to ale neříkej, prosím," dodala v rychlosti. „Je to překvapení," mrkla, jako by snad chtěla koupit nějaké vánoční dárky.

„Ale vsadím se, o co budeš chtít, že Alice tě přijme s otevřenou náručí. Každý ke svému, tak to má být. Narcissa se vrátí k Removi, ty k Alici a já..." vědoucně se pousmála, ale zamlčela tuhle informaci. „Prostě věř, že i Vánoce mohou být krásné," dodala, načež otevřela dveře a vyběhla z místnosti.

***

Marlene seděla na okně a tiše plakala. Kdyby se o kousíček posunula, jistě by přepadla dolů, ale bylo to jen první patro, nic by se jí nestalo. A kdyby ano, nebylo to snad jedno? Zase se to všechno pokazilo. Prvně chtěla jen pomoct, tak získávala informace, pomáhala si runami, které znala. Vylepšovala se v nich a už uměla překládat souvislé texty, četla je jako nikdo jiný, proto doufala, že v textu něco objeví. Jenže Flint jí to jako vždy překazil.

Nejen Flint, i Donovan a ostatní. Přehazovali si knihou, která nakonec skončila v krbu. Kniha, jež mohla znamenat vítězství dobré strany. Jenže teď byla zničená, takže Marlene nerozluští nic.

Z očí se jí hrnuly slzy nad nespravedlností osudu, nad tím ponížením, co jí život zase připravil. Ani neslyšela kroky, jež ji vyrušily od přemýšlení. Trhla hlavou až ve chvíli, kdy jí na rameno padla ruka. Přes slzy chvíli nemohla zaostřit na toho, kdo ji vyrušil, ale když to dokázala, zamračila se.

„Po tom všem v knihovně sem ještě lezeš?" vytkla mu a znovu vzlykla.

„Myslel jsem, že by se ti mohla hodit podpora," začal Donovan, ale Marlene ho přerušila.

„Podpora? Od tebe? To myslíš vážně?" vyjela na něj Marlene, až málem spadla z toho okna dolů. Donovan se natáhl, aby ji zachytil, ale Marlene se mu prudce vytrhla. „Raději spadnu tam dolů, než abych musela být zachraňována od tebe," vyhrkla a dál pokračovala pouze slovy, jež se nesluší opakovat.

„Ale..." ozval se v pauze mezi nadávkami, protože se Marlene potřebovala nadechnout.

„Jsi jen hloupý a sebestředný idiot," dosedla opět na okno a opřela si hlavu o chladivý kámen.

„Tak fajn, Marlene, jak chceš, ale měla bys vědět, že tohle ti nesu z knihovny," podal jí zmuchlanou kouli starého papíru. Marlene ji beze slova přijala a rozbalila ji. V tu chvíli na ni vykoukly starodávné runy, které ještě před pár hodinami zkoumala v knihovně. Stránky byly asi čtyři, byly odtržené od zbytku knihy. A nebyly spálené, protože se do krbu nikdy nedostaly.

„Tys..." nedokázala dokončit, jak obracela stránky, které pro ni Donovan zachránil.

„Bylo mi jasné, že jsou pro tebe důležité a že bys je už nikdy neměla šanci přečíst, tak jsem je vytrhl ve chvíli, co jsem sebral tu knihu. Chvíli předtím, než skončila v plamenech krbu a vzala všechna tajemství s sebou," promluvil chytře, až se Marlene uchechtla.

„Omlouvám se," vypadlo z blondýnky potichu. Donovan překvapeně pozvedl obočí. „No jo, jsem kráva," protočila oči dívka, když Donovan netrpělivě poklepal nohou, že má pokračovat. „Neměla jsem na tebe takhle vyjet. Víš, jen mě to vytočilo, tolik jsem se snažila zjistit něco užitečného, ale všichni mi to neustále kazili. Takže promiň, že jsem tě nazvala pár slovy, co bych asi neměla opakovat," uculila se, „ale zasloužil sis je. A za tím, že jsi hlupák, si stojím. I tak jsi ale náš hlupák, můj," opravila se vesele.

„Takže děkuju za stránky a..." k dalšímu slovu už se nedostala. Ihned obmotala své ruce kolem Donovanových ramen a nechala se líbat jako by to byla poslední noc světa. A možná byla. Po Vánocích totiž už nic nemuselo být stejné. Tak proč se držet zpátky, když nevíte dne ani hodiny?

„McKinnonová," zašeptal Donovan a znovu lapil její rty v polibku tak hříšném, jak si ho Marlene vždy představovala. O tomhle totiž snila. Nebylo to o neutuchající lásce až za hrob, nebylo to o slůvkách navždy, tohle bylo pouze o prudkém roztátí dvou ledových srdcí. Zahořely láskou a neřešily, jak dlouho jim to vydrží.

„Donovane," provokovala ho Marlene ke hře, až na ni chlapec přistoupil. Znávali se celých šest let, společně chodili do ročníku, koleje i tříd, ale nikdy si neuvědomili, že je válka může dostat do téhle pozice. Pozice, ze které už nebylo návratu. Ale on se ani jeden z nich vracet nechtěl.