Jak se mohl cítit nešťastný Draco po celé týdny, kdy neměl zprávu nejen od Harryho, ale od nikoho z kouzelnického světa? Naivně předpokládal, že ho jeho hrdina, kterého si značně idealizoval, vysvobodí do několika dní. Pomoc nepřicházela a Draco byl zoufalý. Jeho věznitel ho nedržel pod Impériem dlouho, takže neměl poškozené uvažování, i jeho zdravotní stav byl přijatelný. Sám se ovšem ze svého vězení dostat nemohl – místnost, v níž byl uvězněn, odrážela jakoukoliv jeho magii, byť byl schopný i bezhůlkové magie. Při každém pokusu dostat se ven oknem či dveřmi dostal elektromagickou ránu, která ho poslala na několik minut do bezvědomí. Připadal si jak neukázněné dobytče v elektrickém ohradníku. Místnost, již obýval, byla zařízena prostě, ale účelně. Rozchodně se nikdo nesnažil ho fyzicky mučit – možná z úcty k Malfoyovu rodu? Byl jeho únosce spřízněný se Smrtijedy? Měl k dispozici koupelnu, toaletu, čisté oblečení. Bylo to bezpochyby kouzelnické oblečení, sice jen základní, nikterak luxusní, ale vždy vyprané a vyžehlené. Draco se nemohl dostat ze svého pokoje, takže neměl přehled o tom, jak velký je dům, v němž žije. Neměl k dispozici nic, co by posloužilo k jakékoliv formě zábavy. Žádné knihy. Nikdo s ním nepromluvil ani slovo, jen stále stejný domácí skřítek mu nosil jídlo, které připomínalo nemocniční stravu. Opravdu se obával, že se z toho zblázní. Jeho jediným útočištěm byl výhled na moře. U okna trávil téměř celý svůj bdělý čas. Ten pohled ho v jistém smyslu udržoval při životě. Dával naději, že tam venku je svět, jaký znal, a v tom světě, za tím mořem, je někde jeho Harry. V duchu mu psal dopisy. Nejdřív jen stručná vyznání, jak moc se mu stýská a jak ho miluje. Jak čas ubíhal, Draco byl stižen pochybnostmi a strachem o Harryho. Confisio Suprema! Co když se Harry neubrání žárlivosti a zhorší si svůj stav? Nepochyboval o jeho inteligenci, jistě si všimne jeho tajných vzkazů, ale stejně – co když ve své důvěře zakolísá? Harry byl Nebelvír, rychleji jednal, než myslel, v mžiku byl zaplaven emocemi. Ustojí nápor, který mu Dracův únosce přichystal?

Harry, prosím, vydrž. Nikdy, ani na okamžik jsem na tebe nepřestal myslet. Vždycky jsi byl jediný a vždycky budeš. Nedovol nikomu, aby zničil tvoji důvěru ve mně. Já tobě absolutně věřím. Jednoho dne si pro mě přijdeš a odvedeš si mě domů. Věřím ti. Věř mi.

Draco opravdu ani na okamžik nepřestal Harrymu důvěřovat. Ta důvěra ho držela při smyslech, nedovolila mu propadnout beznaději. Nepřipouštěl si, že by Harry mohl v důsledku kletby zemřít. On mu přece nikdy nezavdal příčinu mu nevěřit.

Nuda byla ovšem k nesnesení. Činorodý Draco, který byl zvyklý se zabývat neustále nějakou činností, ať už přípravou lektvarů nebo studiem, nedostatkem podnětů značně trpěl. Jednoho dne konečně učinil objev, který mu umožnil věnovat se kratochvíli, nad níž by se v jiné situaci pohrdavě ušklíbl. Když si lehl do postele v jedné z nově obdržených košil, pocítil ostré píchnutí. Košili zbarvilo několik drobných krůpějí krve. Jehla! Někdo zapomněl v košili jehlu!

Draco ji opatrně prozkoumal a od té chvíle se stala jeho důvěrnou přítelkyní. Opatrně rozpáral jeden z černých hábitů, které visely ve skříni, a získal tak černou přízi. Začal vyšívat na prostěradlo. Nejprve se na jeho výtvory nedalo koukat, ale Draco měl opravdu, opravdu hodně času ke zdokonalování nově nabyté dovednosti. Za několik dní bylo prostěradlo vyzdobeno černými ornamenty, které vzhledem k Dracovu psychickému stavu působily mírně psychedelicky. Mezi tou vší změtí tvarů pak často vystupovalo Harryho jméno, vyšité tak pečlivě, jako by bylo určeno k nějakému magickému rituálu.

Až přijdeš, Harry, uvidíš, že jsem na tebe celou dobu myslel. Nezapomněl jsem na tebe. Důvěřuji ti. Důvěřuj mi.

A jestli tady umřu, Harry, tak budeš vědět, že jsem tě nikdy nezradil, nikdy jsem neporušil pouto důvěry, takže ty budeš žít dál a zůstanou ti alespoň vzpomínky...

Neboj se, Dráčku, už brzy se ho dočkáš :-)