,,Musíme na sraz. Sraz Alf několika smeček našeho druhu je jednou za určitou dobu. Nacházíme se v těžké situaci..." Imfa procházel před zbytkem své smečky sem a tam. Kampi jej poslouchal jen na půl ucha. Myšlenky se mu vracely, ztrácely a zase ho přepadaly.

,,Kdo všechno nás očekává?" položila amatérskou otázku Blizzard.
,,Alfa vlk od Větrných plání a Alfa z Lesa bouří. Ten je... obzvlášť tvrdý, pokud ho nikdo ještě nenahradil."
Blizzard se na vůdce upřeně dívala skrz houstnoucí mlhu.
,,Těch není mnoho." Kampi sotva viděl její černé flíčky na bílé srsti.
,,Není. Obzvlášť, když má jejich Alfa část naší krve," uchechtl se Imfa, avšak pobavení z jeho béžovonafialovělé tváře opět vymizelo.
,,Půjdeme tam všichni. Nemíním... nemíním nechat to, co zbylo tady." Kampi si uvědomil, že z Imfovy původní rodiny zůstal jen Hurricane.

...

Mraky se přelévaly přes hory jako vlny pomalého, ale bouřlivého moře. Tříštily se o ostré vrcholky a štíty. Když zaplavily živou duši vlhkým proudem, chlad se jí dostal o kus blíže k srsti.

Stopa za stopou. Tlapa za tlapou. Vlk za vlkem. Šestnáct tlap kráčelo horami a sestupovalo níže a níže. Skalnaté útesy a štíty se měnily ve vrcholovité pláně tundry.

Kampi nasál nový vzduch, jenž mu připomínal domovinu více než tam nahoře. Imfa švihnul ocasem a upozornil na tmavé skvrny na obzoru. Zvířata.

Každý pochopil nutnost nenápadnosti a tichosti. Tlapy se kladly tak tiše, jak jen mohly. Suchá tráva křupala méně než obvykle. Lámala se a zůstávala ležet na zemi v jiných úhlech než předtím.

Mohutné postavy, dlouhá hnědá srst a krátké rohy, které zahnutě mířily na ně. Kampi si byl vědom toho, že stádo bizonů bylo na ně příliš velké. Alfa nejspíš taky, ale očividně tomu chtěl dát šanci.

Smečka čtyř hladových šelem synchronizovaně obklopila stádo. Velká silná zvířata bučela, odfrkovala a pohazovala hlavou. Semkla se a chránila poklad jejich státa. Nejmladší kusy.

Kampi uskakoval před výpady kopytníků a snažil se najít jakoukoliv slabinu. Imfa se rozeběhl, za ním Blizzard s Hurricanem proti býložravcům a stádo se splašilo. Kampi se přidal, pokusil se skočit po mladé krávě, zakousl se jí do nohy. V tu ránu se přihnal dospělec a on jentaktak uhnul jeho zahnutým zbraním. Plácnul sebou a zem a než se zvednul, tele jim uniklo se zbytkem.

Imfa zaklel. Vlastně ne jednou, ale klel další dlouhou chvíli, když už dál pokračovali v cestě. Jen když narazil na kaluž, konečně ztichnul. ,,To je ale fešák, co?" okomentoval Kampi Imfovu prohlídku sebe samého. Chtěl trochu zlepšit atmosféru.

,,Rozdělíme se. Musíme najít alespoň něco," zastavil všechny Imfa a zhodnotil očima terén a situaci kolem sebe. ,,Opět houstne mlha a my bychom si stejně navzájem při lovu neviděli špičky ocasů. Co najdete, najdete, i kdybychom měli žrát bobule. Nicméně, pokuste se alespoň o ořechy. Za soumraku se sejdeme zase tady." Kampi mu musel dát za pravdu. Hledat další hromadnou kořist by dopadlo ještě marněji než hon na bizony.

,,Vsadíš se, jak moc ti Klátič věří?" zašeptala mu do ucha Blizzard, házejíc očko po Imfovi. ,,Vyhráváš už teď," dal jí Kampi bezbarvě za pravdu a rozešel se do mlhy. Chtěl co nejrychleji něco najít a mít to z krku.

Vzdaloval se, až utichly i kroky zbytku smečky. Samota se mu však nelíbila. Mrazila a pozorovala ho temnýma očima. Jako všechno ostatní. Přidal do kroku. Proč? To nevěděl. Něco ho pobízelo utéct před tím, co se za ním skrývalo.

Vidí tě...

Honí tě...

Utíkej...

To něco ho dohonilo. Už neviděl horské masivy skryté v mlze. Slyšel slova, šepot i křik. Viděl postavy, krev i bolest. Chtěl to ze sebe dostat, utéct, zabít to. Běžel, ale nemohl tomu uprchnout, drželo se ho to a on stále neviděl nic kolem sebe. Jen to, co se jej drželo. Bylo to uvnitř něj? V jeho mysli?

Už to dál nesnesl, bolest hlavy, vidiny a halucinace. Zpomalil a lehl si na zem. Sotva se břichem dotknul kamenů, něco ho převalilo na záda.

Má tě...

Drží tě...

Zabije tě...

Řval, křičel, vřískal. Tisklo mu to hrdlo a trhalo. Kůži, maso, orgány. Postava jeho bratra zabořovala tesáky stále více dovnitř křehkého těla. Srst a kosti neznamenaly žádnou překážku. Křečovitě sebou cukal, prohýbal se, snažil se ho dostat ze sebe. Oči bolestí zalité slzami. Rudá krev mu plnila tlamu.

Ale oni se jen dívali...

Temné oči, černé, prázdné...

Postavy sedící potmě kolem, tiše a nehnutě...

Řval na ně, chtěl aby mu pomohli...

Volal jejich jména, Geista, Dawn, Aestas, Kensha, Kalnuiho...

Křičel i na toho, jehož skloněnou tvář v naprostých stínech nepoznával...

Smích Despoty se měnil v nepříjemné vřeštění, z nějž doufal ohluchnout.

Pak to utichlo. Postavy zmizely, všechny do jedné. Kampi přejel drápy po skále, až to zavrzalo. Žádný zvuk však nebyl horší než ten Despotův. Nadechl se. Třásl se, klepal se a neodvažoval se povolit silou stisknutá víčka. Přál si, aby se nikdy nenarodil.

Trvalo dlouhou chvíli, než se rozklepaně postavil. Žil? Chladný vzduch se zapíchnul do otevírajících se očí. Žádná krev, žádný nepřítel. Zešílel?

Konec...

Nic...

Pryč...

Smrt...

Pomalu se rozešel mlhou. Připadal si slabší než předtím, zmatenější a vyděšenější. Nehledal potravu, chtěl se co nejrychleji vrátit k ostatním. Potřeboval se ukonejšit vůní své sestry, slovy jediného přítele a uklidnit se přítomností Imfy, který snad měl věci pod kontrolou. Chtěl ho vidět, aby si byl jist, že jej smečka ochrání. Nehledě na to, co všechno se stalo a koho všechno neochránila. Jediný pohled na Imfu, aby zpomalil svůj zběsilý tep a dech, by postačil.

Jenže ne takový...