Záře hvězd vždy připomínala ty nejkrásnější chvíle. Stříkance zářivé radosti. Jednotlivé jiskřičky se odjakživa blýskaly nadějí. Dočká se jich ještě dnes?

Mihotavá zrcadlová světla průzračné hladiny vytvářela kouzelný tanec na vysokých ostrých kamenech a blízkých skalních útvarech. Výčnělky trčely jako šavle ze země a šeptaly o své divoké minulosti a počátku jejich stvoření.

Průzračná hladina se kalila. Tak jako hnije a vadne život tvora, jehož duše se zmítá ve zmaru. Rudla a houstla. Jak osamělý si onen tvor připadal. Jak ztracený.

Slýchával, že obyčejný vlk by si při pohledu na mrtvého Alfu poskočil radostí a pokusil se ihned dosáhnout svých rozmnožovacích cílů. Ale proč oni byli takoví? Jiní? Proč se mu žalem stáhl žaludek, když si vzpomněl na všechny své druhy?

Srst těla ve vodě se vlnila tak, jako se vlnily droboučké vlnky probuzené tím nejjemnějším vysokohorským vánkem, jež drásal Kampiho plíce. Věděl, kdo to byl. Už ano. Všechny dílky zapadly do sebe, všechny znaky a stopy.

Vřískot vran a krkavců vytvářel děsivou melodii. Když se černý oblak vznesl do vzduchu, Kampi poznal, že se má otočit. Tentokrát za ním už opravdu někdo byl. Tentokrát už žádné halucinace ani vidiny, ale doopravdická tvář, kterou tak důvěrně znal. Černé oči, chladné. A přesto v nich vždy hledal útěchu svého nejbližšího přítele. Stříbrnobílou srst narušovaly cákance krve. Bylo na něm poznat, že Imfa se jentak nevzdával. Hurricane zvedl hlavu přesně tak, aby Kampimu viděl přímo do očí. Stvůra jménem strach mu projela tělem a zakousla se do orgánů.

Nechtěl tomu věřit, ale musel.

Sklopil uši jako štěně tušící smrt. Bál se? Nebo byl tak šokovaný?

,,Ty...? Jak..." vysoukal těžce ze sebe. Každé slovo ho vnitřně bolelo. Každá myšlenka ho pálila jako plameny ze slunce. Živote, musíš být za každou cenu tak nespravedlivý?

,,Zasloužil si to. Každý z nich." Kampi svého přítele nepoznával.
,,Nechápu," zavrtěl bázlivě hlavou. Hledal svou dřívější sebejistotu a zbytky kuráže, ale zmizely, kdoví kam. Co udělal špatně?

,,Nedivím se. Mohu ti věřit, že ano? Alespoň tobě, Kampi"
Myslíval si, že má pevnou věrnost. Přesto však naznačil lehké pokývnutí. Co měl v tuto chvíli dělat.

,,Kalnui byl prohnilý vlk. Nepatřilo mu nic jiného." Kampi nikdy neslyšel nikoho mluvit o svém otci s podobným znechucením.
,,Proč...? Proč... si ho zabil?"

,,Měl na svědomí nejen Yalpiin odchod. Tehdy jsi tu ještě nebyl. Jeho vlastní družka onemocněla. Kašlala krev dalších mnoho dní a on jen přihlížel. Skoro ani to ne. Měl šanci ji zachránit, na srazu Alf se tyto záležitosti běžně řeší.

Mohl jí zachránit život. Myslíš, že něco udělal? Ututlal vše, co mohl. Nedovolil Omeze, aby se k ní přiblížila. Nechal ji v bolestech jen tak zemřít. A když to po dlouhé době téměř po sobě smetl, nestaral se ani o to, když unesli jeho vlastní dceru. Nedovolil nikomu, aby ji šel hledat. Je to normální? Jediná možnost byla zbavit se ho. Nejen se pomstít, ale získat novou šanci ji najít. Mohl jsem se pokusit nastoupit na místo otce, nechat smečku hledat svého člena a získat zase zbytek loajality ke každému jedincovi. Ke každému článku smečky."

Hurricanův proslov byl téměř bez zaváhání. Jako kdyby si ho mladý vlk připravoval předem.

Hleděl na něj, mlčky a bez dechu. S tlamou otevřenou. Radši ji zase zavřel. Měl pocit, že každý pohyb je ten špatný. Hurricane byl kromě Blizzard jediný, jehož pocity dokázal vyčíst. Nebo si to alespoň dřív myslel. Poslední události potvrdily možnost četných vyjímek. Ne teď. V tomto okamžiku viděl v kamarádových očích samotný příběh. Bolest, ale i uspokojenou touhu po pomstě.

Mlha jim pohlcovala těla. Skoro si neviděl na vlastní tlapky. Hustá, stříbřitá. Smutná. Snášející se pokrývka těžké tmy ničemu nepomáhala. Pohlcovala je jako nestvůra. Jako přízrak, jenž je pozoroval černýma očima. Díval se na ně někdo? Díval se na ně Despota?

,,A co Dawn...? Proč ona?"

,,To je prosté. Viděla mě. Sám jsem se divil, jak dlouho dokázala držet tlamu. Bylo jen otázkou času, kdy to ze sebe dostane. Tak ambiciózní vlčice by si nijak zvlášť nelámala hlavu někým jako Yalpi."

,,Geist..." potřeboval Kampi chvilku, aby se zamyslel nad tím, co vlastně chce. ,,Geist na to přišel, že ano?"
,,Přesně tak." Ani Yalpina slova ho nedrásala tak moc. Co byl jediný vlk schopen udělat jen kvůli jednomu sourozenci. Kolik toho byl schopen obětovat. Rozhodně víc než Kampi.

,,Geist byl velmi bystrý vlk. Stačil mu vlastní klid, díky němuž se mohl soustředit i na věci, které ostatní přehlíželi. Možná by mě pochopil. Možná by mi pomohl najít Yalpi, kdyby ho Kalnui pustil. Původně jsem s tím počítal, vše by bylo snažší. To by opravdu stačil jen Kalnui. Ale Dawn mě viděla. A on by mi její odstranění nikdy neodpustil."

,,Aestas?" při myšlence, že při jejím konci mohl mít tlapky i on sám, se mu vytvořil pocit imaginární hroudy v krku. Těžce jí polkl.

,,To bylo... vlastně spíše kvůli tobě. Po tom, co tě napad... teda spíše po tom, co se stalo, ti ani ona, ani Imfa silně nevěřili. Dokonce jsem i... ji jednou zaslechl. Ptala se Imfy, co by se stalo, kdyby odstranili jednoho vlka..."
,,Co když lžeš?"
,,I to je možné. Nemám ti to jak dokázat. Buď věříš ty mně jako já tobě, nebo ti tady vyprávím zábavné historky." Kampi ale víru v něj už ztratil. Nikdy mu nezalhal a přesto mu lhal celou dobu. Přitom si nevzpomněl na jediné slovo, jenž se neschodovalo s realitou. Možná na lži ale jen zapomněl.

,,Kenshō... ten ti pomohl, viď?"
,,Pomohl. S Aestas. Samotnému by mi trvalo ji skolit. I slepou."
Ne... on by ji slepou určitě nezabil příliš těžce. Za tím se skrývalo ještě něco jiného. Zavřel oči a promítnul se mu obrázek té spouště. Mučili ji?

,,Ty jsi zradil Kensha i přesto, že ti pomohl. I přesto, že ti stál po boku. Skončím stejně?" Hurricanovy koutky se naklonily do úhlu, jenž se podobal drobnému úsměvu. Vteřinovému.

,,Ne... Kenshō mi nestál po boku. Jeho mladičká hlava nebyla naplněna ničím jiným, než pomstou. Poté, co ho bezdůvodně vyhnali, nechtěl nic jiného. Geista by nikdy nezabil a dost se ho to dotklo. Nejen to, chtěl se i ujmout vedení. Do by mi nepomohlo, což vedlo ke sporu."
Sporu, jenž skončil tragicky.

,,Jenže Yalpi taky nebyla tak věrná..." to ale neměl šedivý vlk říkat. Hurricane přiblížil hlavu k té jeho. ,,Yalpi chtěla najít smečku, která by se o ni zajímala a nebrala ji jako poslední chlup na ocase."

Ticho. Kampi ho nechtěl narušovat. Srdce mu bilo, tlačilo se ven. Bál se, že jde slyšet. Ale to nebylo to jediné, čeho se v tuto chvíli bál.

Zavřel oči a snažil se udržet slzy. Marně. Bylo toho už jednoduše moc. A to on nebýval nic tak slabého. Dříve.

To slovo dříve se mu ozývalo v hlavně jako tichá, šeptající ozvěna. Navrátily se mu vzpomínky na to, jak nikomu nic nescházelo. Jak leželi v trávě, všichni čtyři. Nebylo tomu tak dávno. Ale to je ještě obklopovala smečka, ochrana. Rodina. Teď to byli jen oni, kdo žil. Už před sebou neviděl toho klidného Hurricana. Přímo před ním stála bestie. Nechtěl už dál chápat jeho pocity. Nechtěl je hledat. Nechtěl, aby existovaly. Nechtěl ani ty svoje. Co chtěl? Nemožné. Neuskutečnitelné. Chtěl minulost.

Tiskl víčka k sobě. Vlhká tak jako jeho tváře. Styděl se za sebe. Za to, jak teď vypadal. Za to, že se narodil a že někdy přišel.

,,Pojď se mnou." Vyzvání vřelým tónem ho donutilo otevřít oči a ještě více ohrnout pysky.

,,Ty jsi šílenec."

Konečně sebral svou ztracenou odvahu. Už si říkal, kam se poděl ten houževnatý jedinec, kterého neviděl od smrti Kalnuiho. Cenil zuby, lesknoucí se v mlze, na jednoho ze tří vlků, za kterého by dal život. Bolest ze ztráty pochopí, ale co bylo příliš, to bylo příliš. Vraždu většiny smečky neomlouvalo snad nic.

,,Možná. Ale ještě donedávna jsi byl za mě rád. Slíbil jsi, že ti mohu věřit." Kampi věděl, že Hurricane nebyl tak naivní. Nebo se opět mýlil?

,,Ty jsi šílenec!" zopakoval zoufale. ,,Kde je vůbec Blizzard?"
,,Proč?"
,,Kde je Blizzard?!" zavrčel Kampi.
,,Najednou tě sourozenec zajímá. Co by jsi pro ni udělal ty?" Rozhodně by nevyvraždil většinu smečky. Nejspíš.
,,Už chápeš?"
Chápal. Ale nechtěl.

Hurricanova tlama, taktéž plna ostrých břitev se blížila k němu. Zvedající se, čímdál silnější vítr si hrál s jeho srstí tak jednoduše, jako si on hrál s Kampiho odvahou. Pískal, vřískal a zpíval písně, jež Kampimu připomínaly dřívější krásné chvíle. Kde jsou? Kde je ta smečka, která ho vždy ochránila? Kde jsou ti ptáci, švitořící tak krásné melodie? Ten svěží vánek? Ta radost ze života? Kde je jeho přítel, co stál neustále po jeho boku?
Teď byl proti němu.

Stál nad ním. Ve své plné výšce. Hurricanovy tesáky se zbytky Imfovy krve obohacovaly tmu. A jen kousek před ním Kampi. Skrčen, strachem zklopené uši dozadu a ocas pod břichem. Tak jako měl on v očích nesmírný děs, Hurricane zase ledové plameny zuřivosti. Od panenek obou přátel se odrážela podobná bolest. Podobné utrpení.

Každý Hurricanův krok dopředu znamenal Kampiho krok dozadu. Moře se mu valilo přes tváře. Chtěl bojovat. Postavit se mu. Zabít ho. Jenže by nedokázal ublížit někomu, koho měl rád a vážil si. O to víc jej jednání toho druhého ohromilo.

Vítr sílil. Ohýbal větve a ovládal prach i jejich srst. Hory promlouvaly.

,,Někdo by dal smečku za svůj život, jiný by dal vlastní život za smečku. Tak jako by jeden dal jednoho vlka za celou rodinu a jiný by dal rodinu za jediného vlka," zavrčel vlk, jehož jméno jemně doprovázelo počasí.

Voda z horského jezírka je doprovázela spolu s Imfovou červení. Kroutila se, zurčela, hvízdala si, skotočila až ke skalnatému okraji, kde se prudce ohla a padala nespoutaně dolu. Říčka malá, ale krásná.

Kampiho tlapy se ponořily do té ledové látky. Se zpěvem je obíhala. Nepřestávala se odhodlaně držet svého směru. Cíl měla jasný a odmítala se ho vzdát. Přitom živá nebyla.

Ustupoval před ním. Strachem kompletně ovládnut.
,,Despota existuje... že?"
,,Existuje. Sleduje každý tvůj krok. Poslouchá každý tvůj dech."
,,A ovládá každou tvou myšlenku. Ty jsi nikdy zrůda nebyl... Hurricane... " zastavit to už ale nemohl. Kousala ho lítost i zmar. Tušil, že už sluneční tygřici Matahari ráno neuvidí.

Krev...
Uteč...
Zabij...

Zadní tlapy se mu smekly. Nemohl pod nimi však nalézt žádnou pevnou zem. Žádnou jistotu, jen díru do světa pod ním. Přednímy drápy se zasekl o potoční štěrk. Visel do prázdnoty. Voda mu omývala břicho i ramena. Imfovu krev cítil na jazyku. Proud ji nesl spolu s jeho zbytky.

Co udělal špatně?

A on nad ním jen stál. Hleděl mu do očí. Pozoroval, jak se marně zmítá v poměrně malém vodopádu. V duchu ho úpěnlivě prosil. Prosil, aby ho zachránil. Aby ho ušetřil. Na jazyk se však dostala slova jiná.
,,Bestie. Zrádce."

V silném větru se otevřela tlama stříbrného vlka. Nedotkla se ho. Zařvala. Jako kterékoliv jiné zvíře, jen ne vlk. Jako nelítostná šelma.

Kampi se neudržel. Drápy projely štěrkem, prořízly stříbrno rudou tekutinu, zaskřípaly o popelavou skálu a ponořily se do prázdnoty. Zády napřed. Zadní nohy následovaly celého vlka.

Sbohem Blizzard... sbohem Yalpi... i ty, vrahu...