Nedostatek spánku, ano, mladá vlčice se již několik desítek minut  převalovala v doupěti ve snaze alespoň na chvíli slastně zamhouřit oči. Uvnitř ji ale stále trýznil ten ošklivý  pocit viny. Zařezával své řezáky hluboko do jejích myšlenek, snů a pocitů.
Co když Drift zemře? Odpustí si to někdy? Vlčice zakňučela a natáhla přední packy tak, aby dosáhla na zeď její nory. Kamkoliv se podívala, viděla ho. Nebo cítila.
Pohled upřela na vchod, slunce se schovávalo za mraky, ale ona přesto viděla pochodující vlky. Nechtěla spát, ale bylo jí to nařízeno, co mohla dělat? Vchod náhle zahalil stín a dovnitř vplula bílá srst. Whidle, lovkyně, se na šedou vlčici usmála a lehla si vedle ní. Ta ale nereagovala, místo toho si položila hlavu na tlapky a otočila se na druhou stranu.
„Ice…“ začala bílá vlčice pomalu, vlče  sebou  lehce škublo a stáhlo uši. Nechtěla o tom mluvit, ale všichni jí jen litovali, nebo tvrdili, že za to nemůže.
„Je mu líp?“ pípla, než mohla Whidle zformulovat celou otázku.
Vlčice jen střihla uchem. „Uzdraví se.“ Hlas bílé vlčice zněl rozhodně a přesvědčivě, i přestože lhala. Jak jen mladé vlčici oznámit, že vlk, za jehož zranění si dávala vinu, se nikdy plně nezotaví? Ice ji sledovala nic neříkajícím pohledem, Whidle jí povzbudivě olízla ucho a věnovala jí úsměv. „Je čas tě vzít na výcvik,“ oznámila bílá lovkyně, vylézajíc ven.
Ice jen zahrabala tlapkami a sedřela tak část hlíny ze stěny její nory. Alespoň na pár chvil se zbaví těch ponurých myšlenek.

~

„Dupeš jak stádo jelenů!“ zavyla pobaveně bílá vlčice při pohledu na malou vlčici, která již potřetí vystrašila svou kořist. Ice něco tiše a nesformulovaně naznačila tlamou a odfrkla si. „Půjdeme to zkusit na druhou stranu do lesa, tady už stejně žádná kořist nezůstala.“
S tím tvým zavytím tu už nezůstalo vůbec nic. Obě vlčice se bok po boku rozešly dál. Cestou panovalo strašné ticho. Ice se v hlavě objevilo tolik myšlenek, že měla pocit, že je bude muset zavýt do celého světa, jen aby měla trochu klidu.
Drift bude žít… Při téhle vzpomínce se jí vybavil úsměv bílé lovkyně. Whidle by mi přeci nelhala, ne? Pohled zabodla do bílého těla vedle ní. Jen nenápadně. Bílá vlčice měla nastražené uši a hlavu vysoko a pevně vztyčenou. Jak by mi někdo jako ona mohl lhát?
„Tak, co cítíš?“
Ice tahle otázka zarazila. Rychle tedy nasála vzduch. „Myš… dva zajíce a…“ Tenhle pach jí nebyl povědomý. S čenichem u země se tedy rozběhla za ním.
„Ice! Počkej!“

Nemám co říct, ale asi bych si zasloužila pár ran kamenem. XD