Nebylo to tak, že by Ice Whidle neslyšela. Ani tak, že by se ji vědomě rozhodla ignorovat.
Ona věděla, že by ji měla poslechnout, že by se měla přinejmenším zastavit a počkat, dokud starší a zkušenější vlčice nebude stát po jejím boku. Ale prostě to nešlo, ten neznámý pach ji vábil a probudil v ní instinkty lovce. Instinkty, jež v ní bestie, u nichž doposud žila, potlačovaly, instinkty, kterým nemohla odolat, když jí teď nic nebránilo v rozběhu.
Nicméně ačkoli měla výhodu překvapení a tím pádem i náskok, Whidle pořád byla dospělá a tím pádem i mnohem větší a rychlejší. Nebylo tedy s podivem, že Ice stačila uběhnout jen několik vlčích délek, než ucítila sevření na zátylku a najednou jí pod tlapkami zmizela půda. „Jeé!“ vyjekla. „Hele!“
Lovkyně potichu zavrčela, aniž by uvolnila své sevření na její kůži, což způsobilo, že se jí skrz tělo prohnalo zabrnění, které jako by se zakouslo až do morku kostí a dávalo jasně najevo, že teď odpor není na místě. A možná se toho stále měla o životě divokého vlka co učit, ale nebyla natolik hloupá, aby neuposlechla instinkty, které na ni téměř řvaly ‚SKLAPNI!‘.
Takže okamžitě zavřela tlamu, stáhla uši k hlavě, a když ji Whidle položila na zem a přísně se na ni zadívala, přitiskla se víc k zemi ve snaze vypadat co nejmenší a tvářit se co nejprovinileji.
Jenže na bílou vlčici její vzezření očividně vůbec nepůsobilo. (Působilo, samozřejmě, že působilo. Neměla srdce z kamene. Ale taky se musela chovat jako hlas rozumu – jako dospělá – a poučit neposedné vlče o tom, co se smí a co ne.) „Ice, nemůžeš jenom tak utíkat. Víš, jak nebezpečné to je? A navíc jsi mě neposlechla, když jsem na tebe křičela, ať zastavíš.“
Ještě více sklonila hlavu. „Já vím,“ kníkla. „Omlouvám se, Wh –“
„Ještě jsem neskončila,“ přerušila ji tvrdě, přestože ji zabolelo, když sebou Ice lehce trhla. „Nemůžeš jen tak podlehnout svým instinktům, Ice. Chápu, že je to pro tebe těžké, když jsi nevyrůstala v divočině, jak jsi měla, když jsi žila v zajetí, ale je nebezpečné nechat instinkty převzít vládu. Jistě, v boji i při lovu se ti to může hodit, ale musíš se naučit instinkty korigovat a fungovat společně s vlastní myslí. Když se to nenaučíš, instinkty tě akorát přivedou do problémů, v nejhorším případě tě mohou zabít.“
„Chápu to, Whidle,“ zakňourala tiše, ale pravdivě. Ona opravdu chápala, co tím chce říct. Černý vlk jí vyprávěl příběh o zoufalých vlcích, kteří z žalu či vzteku přestali ovládat svou mysl a nechali nadvládu nad nimi převzít instinkty, jež z nich udělaly zabijáky; instinkty, kvůli nimž nakonec zešíleli a zemřeli. „Ale ono to prostě… nešlo. Když ten pach je tak… silný. Neznámý. A voní tak chutně a lákavě.“
Bílá vlčice se tentokrát uchechtla, protože v tomhle musela dát Ice za pravdu. Sama moc dobře věděla jaké to je, cítit nové pachy a nevědět, čemu či komu patří. Přeci jen, i vlčata vyrůstající ve smečkách se to učila. „Vím, co tím myslíš, opravdu. Ale příště až ucítíš něco neznámého, neběhej za tím a místo toho mi to řekni. Nebo komukoli, kdo s tebou bude. Co kdyby to bylo něco nebezpečného, hm?“
Ice se z hrdla vydralo tiché kvíknutí. „Tohle mě nenapadlo,“ přiznala. Projela jí hrůza, když si uvědomila, že mohla naběhnout přímo na nějakého predátora, ačkoli si byla jistá, že by podle pachu poznala, jestli ji její čenich vede k nebezpečí.
Nebo ne?
Možná ne, usoudila nakonec. Přeci jen, pach se dal maskovat.
Oklepala se, aby ze sebe setřásla ten nepříjemný mrazivý pocit, a postavila se. Krátkým pohledem se ujistila, že tvrdost ve Whidlině pohledu se vytratila, místo toho ji sledovala s pobavením a stále značnou starostí.
„Promiň, Whidle,“ zopakovala, „už to neudělám.“ Na chvíli se odmlčela, a pak, protože byla stále velmi zvědavé vlče, dodala: „Co je to vlastně za pach? Komu… čemu patří?“
Whidle se zasmála, tentokrát hlasitěji a déle. Švihla ocasem sem a tam, oči jí zajiskřily. „Má milá Ice, jestli mne budeš potichu následovat a poslouchat mé rozkazy, ukážu ti, jak se loví ptáci.“

Vzkazík od Darow:
Um... pořád mi to trvalo méně než rok.